+2

Noční jízda

Když zazvonil zvonek a oznámil tak konec hodiny, studenti rychle opustili učebnu.
Při pohledu ven bylo vidět zářící letní slunce filtrované špinavým sklem v oknech obrovské prázdné učebny. Zůstal jen Liu Yan, který seděl sám v poslední řadě, sroloval své perspektivní plány rozložené na stole a uklidil si je.
Byl to měsíc a dvanáct dní, co se rozešli, a ten den byl jeho a Meng Fengovým výročím, kdy spolu začali chodit.
Před sedmi lety, Yan a jeho přítel z dětství, Feng navštěvovali, společně třetí ročník střední školy ve městě Z. Jednoho dne slovo dalo slovo a ti dva spolu začali chodit. Po přijímací zkoušce se Feng připojil k armádě a Yan byl zapsán na univerzitu.
Yan si stále pamatoval slib věčné lásky, který učinili během svých školních dnů. I když se v životě vydali různými cestami, stále zůstávali ve vzájemném kontaktu a udržovali si svůj vztah, stále se těšili na Yanův den promoce a propuštění Fenga z armády, aby znovu byli spolu.
Během druhého ročníku na univerzitě byl Yan kvůli svým vynikajícím výsledkům a známkám poslán do Německa jako výměnný student. I když byl daleko v cizí zemi, nezapomněl na svého milence. Když se vrátil do Číny, byl doporučen jako postgraduální student.
O dva roky později, co se Yan vrátil do Číny, byl Feng konečně propuštěn. Šel přímo na univerzitu ve městě S, aby ho našel. Když se toho dne konečně setkali, nebyla mezi nimi žádná touha, nebyl tam žádný chtíč ani vášeň. Feng Yana jednoduše objal a tu noc, kdy spolu spali v jedné posteli, se ani jeden o nic nepokusil.
Yan ale nemohl spát. Při pohledu na strop cítil, že je něco jinak.
Feng se rozhodl zůstat ve městě S a plánoval si najít práci a žít společně s Yanem. Vzhledem k tomu, že jeho úroveň vzdělání byla příliš nízká, se mu však nepodařilo najít uspokojivé zaměstnání. A kvůli tomu se rozhodl odejít.
Yan nezasahoval do Fengova rozhodnutí. Když zavřel dveře, Feng stál venku, zatímco Yan stál uvnitř. Jejich srdce jasně pochopila, že už nejsou stejnými milenci, jako z doby před sedmi lety, kdy byli na střední škole. Čas je ten nejostřejší nůž, který je po mnoho let tažen bahnitou vodou. I když byly kořeny lotosu odřezány, stále zůstaly tenké kořeny, které je spojovaly, ale když se konečně znovu setkali, byly i tyto kořeny nemilosrdně odřezány.
Mrknutím oka jim čas proklouzl mezi prsty jako jemný písek a zmizel beze stopy. Už to nebyli stejní lidé a neměli vůči sobě stejné city. Nemohli obviňovat ani ostatní, ani vztah na dálku. Nemohli házet chybu na někoho druhého, protože to bylo pouze v nich samotných.
Jejich sedmiletý vztah skončil před měsícem a dvanácti dny. Yan seděl sám ve třídě, když se v něm najednou objevil nevyslovitelný pocit.
„Yane!“ ve dveřích se objevila hlava spolužáka. „Profesor na tebe čeká, proč ještě nejdeš?“
Yan vypadal, jako by se právě probudil ze snu. Rychle sebral své plány a zamířil do kanceláře.
„Viděl jsem tvé plány,“ řekl profesor, „je v nich mnoho drobných chyb, které je třeba napravit, ale celkově to není nic hrozného.“
Yan odložil papíry na stůl a vzal si kávu, kterou mu profesor nabídl.
„Mohu si půjčit pár knih, abych si je mohl přečíst?“ zeptal se a podíval na polici s knihami.
„Rozhodně.“
Yanův profesor byl přitažlivý padesátiletý muž, který v tuhle chvíli seděl za stolem a popíjel kávu. „Tvůj design je velmi zaměřen na praktické použití a je zde cítit silný islandský podtext. Ale ergonomika je tvoje viditelná slabina.“
Yan se zasmál.
„Jo. Když jsem chodil do Bauhausu, stroj, který jsem vyrobil, byl naprosto zbytečný. Pane profesore, co je tohle?“
Yan vytáhl z police knihu „Příručka pro přežití Zombie“.
Když viděl titul, nemohl si pomoct, aby se nerozesmál.
Profesor měl Yana rád, a proto s úsměvem na tváři vysvětlil: „Věděl jsi, že Ministerstvo obrany USA vydalo online průvodce jako včasné varování? Oficiální prohlášení uvedlo, aby to všem připomnělo, že budoucnost má neomezené možnosti. “
„Opravdu? Půjčím si ji a uvidím,“ smál se dál Liu Yan, když listoval stránkami knihy.
„Napsal jsem ti všechny úpravy, které je třeba provést na tvém návrhu. Všechny jsou na USB disku,“ řekl profesor, „při čtení si hlavně nezapomeň udělat domácí úkoly.“
„Ano,“ odpověděl Yan neochotně.
Yan vzal USB, vložil jej do kapsy, popadl notebook a vyšel z kanceláře, zatímco vytáhl telefon, aby zavolal domů, ale nikdo mu to nezvedal.
Dnes je pátek a Yan se chystal jet domů, takže zamířil do svého pokoje, aby se zabalil. Když vešel, jeho spolubydlící sledoval nějaké zprávy.
„Xiaokune, ty tento víkend nejedeš domů?“ zeptal se Yan.
„Ne, proč?“ odpověděl Xiaokun, „ty ano?“
„Máš příliš práce s flirtováním s holkami?“ zasmál se Yan.
„Ne, a pokud něco chceš, tak to rovnou vyklop,“ zahučel Xiaokun.
„Můžu si půjčit auto? Vrátím se zítra večer a natankuju ti.“
„Zmizni!“ zavrčel Xiaokun.
O chvíli později, letěl klíč od Xiaokunova ojetého auta, směrem k Yanovi.
„Díky, opravdu se mi nechce jet busem,“ pousmál se Yan.
„Hej, Yane, opravdu chceš jet domů?“ sundal si najednou Xiaokun sluchátka z uší.
„Proč?“ zeptal se Yan nepřítomně, zaneprázdněn vytáčením čísla domů.
„Pojď se podívat,“ ukázal Xiaokun na otevřené zprávy.
-V současné době se město Z potýká s vypuknutím vztekliny, úřady naléhají na občany, aby neopouštěli své domy, a počkali, až místní nemocnice oznámí novou vakcínu…
„Kdy se to stalo?“ zamračil se Yan.
„Dnes ráno to zprávy opakovaně vysílaly, tvoje matka je doktorka, že?“ napil se Xiaokun vody.
Yan žil v rodině s jedním rodičem, jako dítě, které vyrůstalo jen se svou matkou, se teď cítil neobvykle.
„To tam nemůžu jet?“ Yan pozvedl obočí.
-Úřady ve většině komunit provádí postřik dezinfekčními prostředky a evakuují lidi v centru města, zakazují neoprávněným osobám vstupovat do nemocnice a na jiná veřejná místa, metro je dočasně uzavřeno…
Yan znovu zavolal své matce, ale linka byla obsazena, v tuto chvíli by měla pracovat přesčas, není divu, že nikdo neodpověděl na domácí telefon.
„Tak já jdu,“ rozloučil se Liu.
„Hodně štěstí, nenech se pokousat od psa,“ odpověděl Xiaokun nevzrušeně.
Yan otevřel zadní dveře auta, položil na sedačku notebook a oblečení, na sedadlo spolujezdce hodil knihu, kterou si půjčil od svého učitele, pak nasedl, vycouval a vyrazil.

12:00 – Vysokorychlostní křižovatka města S.
Yan vytáhl peněženku a zaplatil.
Zapnul přijímač Bluetooth do reproduktoru, stiskl automatické opakované vytáčení a potom zahnal džíp na dálnici.
Dálnice od města S k městu Z byla prázdná, jak daleko dokázal dohlédnout. Obloha byla jasná a oslnivě modrá.
Avšak na druhé straně z města Z směrem na město S byla dálnice plná aut seřazených v dlouhé frontě a všechna auta popojížděla šnečím tempem.

15:30 – Poslední úsek dálnice.
Telefon se konečně spojil.
„Matko!“
„Yane… Yane, zlatíčko…“ ženský hlas z druhého konce zněl ustaraně a rozechvěle.
Yan okamžitě přejel k okraji silnice a zastavil. V telefonu se ozýval hluk chaosu, smíchaný s neustálým hučením.
„Yane-“
„Matko! Mami, jsi v pořádku?!“ zakřičel Yan, když vypnul motor auta.
„Nechoď domů, poslouchej matku, nechoď domů, jsem v pořádku, miluju tě, Yane…“
„Co se stalo doma?! Jsi v nemocnici?! Volal jsem domů, ale nikdo to nezvedal!“
„Yane, zůstaň ve škole, tvá matka je v bezpečí, zavolám ti později … Miluju tě, Yane…“
V telefonu to zachrčelo, a pak oněměl.
Yan se na sedadle zhroutil, znovu číslo vytočil, ale linka byla hluchá.
Yan se na okamžik zamyslel, a pak vytočil Fengovo číslo. Jeho číslo už sice neměl ve svém telefonním seznamu, ale z jeho srdce ho nikdy a nikdo vymazat nedokáže.
Feng to ale taky nebral.
Yan nastartoval, zařadil zpátečku, obrátil se do protisměru, a pak se zařadil do kolony aut směrem zpátky do města S.

15:40 – o deset minut později to Yanovi ale přece jen nedalo a znovu auto obrátil.
Musel zjistit, co se stalo jeho matce, co se stalo u něj doma.
Ozval se hlas z autorádia.
-Fenomén vztekliny se město pokouší dostat pod kontrolu a částečně se jim to už podařilo, nemocnice organizují nouzová opatření a vláda vyzvala všechny lidi v jiných městech aby nejezdili domů a vyhnuli se tak dopravní zácpě… Zde je předpověď počasí…

19:30 – na konci dálnice, na křižovatce vjel Yan do města Z.
Obzor byl pokrytý karmínově červenými mraky, jasný jako obarvená krev. Všechno bylo jako obvykle, dálniční mýtná stanice vybrala peníze, pak otevřela závory, aby umožnila vjezd vozidel.
Během jízdy Yan také věnoval pozornost oběma stranám silnice, slunce zapadlo, městská pouliční světla jasně zazářila, aut ubylo, jak nejspíš, i navzdory varování ve zprávách, všichni spěchali domů.
Díky přetížení sítě bylo téměř nemožné připojit se na internet.

21:50 – Čím blíže byl k centru města, tím méně chodců viděl. Dům Yana nebyl daleko od centra města, podél silnice byly bary a supermarkety zavřené a siluety lidí, které viděl, ve dvojicích a trojicích se procházeli sem a tam.
Na začátku bloku byla zaparkovaná tři policejní auta a přes silnici byla natažena bariéra, blokující cestu dál. To vyděsilo Yana natolik, že okamžitě dupl na brzdu.
Světla z policejních aut nepřetržitě blikala, ale nezazněl žádný zvuk. Yan po chvíli vystoupil a rozhlédl se, ale nikoho neviděl. Nemohl si pomoci, ale cítil se poněkud neklidný.
„Kde jsou policisté?“ zeptal se sám sebe.
Yan se rozhodl vrátit zpět do auta, zapnul si bezpečnostní pás, dupl na plyn, projel barikádou a vydal se po dlouhé opuštěné ulici.
Ve většině budov na obou stranách bylo zhasnuto, jen na několika balkonech svítilo světlo, Yan zastavil auto a běžel ke svému bytovému domu.
Na recepci nikdo nebyl.
Yan zazmatkoval.
„Je tu někdo?!“ vykřikl, když se rozhlédl kolem sebe.
Nikdo neodpověděl. Yan vběhl do haly a do výtahu a prudce stiskl tlačítko, aby mohl vyjet do devátého patra.
Vyrazil do chodby jako vítr, zahrabal v kapse pro klíč, a pak odemkl dveře. Byt byl špinavý, pravděpodobně byla matka zaneprázdněna prací přesčas a neměla čas jej uklidit.
Yan se na chvíli zhluboka nadechl, vytáhl z ledničky krabici studeného mléka a najednou ho vypil. Vyšel z bytu, zazvonil na zvonek svých sousedů jeden po druhém, ale nikdo neotevřel dveře. Yan odstoupil, sklonil se a skrz trhlinu pode dveřmi zjistil, že v žádném bytě nesvítí světla.
Yan na chvíli zůstal bezradně stát, a po chvilce zamířil zpět do bytu, zabalil několik kusů oblečení, přikrývky, vytáhl lékárničku a vyšel ven. Světla blikající ve všech patrech v celé budově zhasla.
Výtah přestal fungovat, celé centrum města upadlo do tmy, jen pouliční osvětlení bylo rozsvíceno.
Yan rozhrnul závěsy v okně na chodbě a podíval se ven, okolní světla nesvítila, pouze vzdálená část města byla jasně osvětlená. Vzal nůž Švýcarské armády a ruční nouzovou baterku, otevřel únikový východ a rychle se vydal dolů po schodech.
Z chodby před sebou uslyšel zvuk šoupání.
„Je tam někdo?!“ zakřičel Yan a trochu se mu ulevilo.
„No tak! Co se děje!“ zakřičel znovu a rozeběhl se vpřed.
Chodba byla temná. Yan ji prosvítil nouzovou baterkou a o vteřinu později mu ztuhla krev v žilách a bezhlesný výkřik se mu usadil v hrdle, stejně jako podivná otupělost vzadu na hlavě.
V rohu pátého patra byl muž z ochranky se zažloutlou pletí jako z vosku, z jeho břicha vytékala střeva, bělost jeho očí zírala přímo na světlo.
„To je sen, to se mi jen zdá…“
Yan podvědomě udělal krok zpět.
Strážný si sáhl na střevo a vyprodukoval úzkostný nářek.
„Vy… pane, Huangu? “ Yanovi se zachvěl hlas.
Strážný krok za krokem, šel po schodech nahoru. Yan třesoucíma rukama otočil knoflíkem na dveřích, které se nacházely na boku schodiště. Pomalu se otevřely, když strážný došel do poloviny, Yan spěšně vběhl dovnitř, zabouchl dveře, zády se o ně opřel a lapal po dechu.
„Je tu někdo-!“ zakřičel hystericky Yan, když začal strážný bušit do dveří.
Klika dveří se mírně posunula dolů, Yan stáhl ruku, jako by ho zasáhl elektrický šok. Vyděšený při pohledu na dveře, pomalu couval dozadu, dokud se jeho záda nedotkla požární skříňky.
Yan ji rozbil a popadl sekeru, která byla uvnitř.
Zombie?! Je to opravdu zombie?!
„Tento svět se zbláznil, ale pokud je v pořádku, znamená to, že jsem blázen já,“ uchechtl se Yan trochu hystericky.
Když klika cvakla, Yan znovu zakřičel, a pak se rozeběhl pryč. Našel druhé nouzové schodiště a po něm se vydal dolů, dokud se neocitl na ulici.
Světlo auta stále svítilo. Uviděl policistu.
Muž měl vystouplé oči, povislé tváře a skláněl se a opatrně se dotýkal okna, jako by se snažil najít způsob, jak otevřít dveře.
V dálce viděl, jak z parku z centra města přichází pět zombie, které se táhnou pomalým tempem.
Yan se nedokázal ovládnout a rozechvěl se. Odložil si všechny věci, kromě sekery, kterou popadl, když se rozeběhl k muži u jeho auta.
Ještě z rozběhu, se rozmáchl, usekl policistovi hlavu a kopl do ní.
Torzo těla, které dopadlo s tupým žuchnutím na zem, sebou zacukalo, jakoby se ještě pokoušelo vstát a Yan zacouval pozpátku na roztřesených nohou.
V jednu chvíli zakopl, a když se ohlédl, uviděl, jak se všechny zombie stahují ke vchodu do budovy.
Yan rychle sesbíral své věci, doběhl k autu, do kterého hned skočil a nastartoval, aby byl co nejdříve pryč. Cestu mu zablokovalo několik zombie, ale ty jednoduše přejel, stejně tak prorazil i bariéru, kterou vytvořili policisté. Byl zmatený, třásl se šokem i strachem, nevěděl, kam jít, a tak nakonec dojel k uzavřenému supermarketu, hlavu si opřel o volant a pokoušel se popadnout dech a trochu se uklidnit.
Koutkem oka zahlédl, jak mu na mobilu bliká nepřijatý hovor. Číslo sice neznal, ale i tak to zvednul.
„Konečně jsi to zvedl!“ hlas Fenga zněl úzkostlivě, „Kde jsi?!“
„Co se to sakra, děje?!“ vykřikl Yan.
„Naše město napadl virus! Vrať se, zůstaň ve škole, rozumíš?! Přijdu a dostanu tě odtamtud!“ křikl Feng do telefonu.
„Jsem blízko svého domu,“ povzdechl si Yan.
Feng na druhém konci zalapal po dechu.
„Název ulice?!“
„Mám auto, řekni mi, kde jsi ty, najdu tě.“
„Přestaň být tvrdohlavý! Chceš, aby se z tebe stala zombie?!“
„Nevím, kde jsem! Kde jsou…“
Náhle na konci silnice Yan uviděl muže, jak se vynořil zpoza rohu, pronásledovaného několika zombie. Okamžitě šlápnul na plyn, přední kola zahrabala, a pak auto rychle vyrazilo vpřed.
Yan zuřivě zatroubil, Feng zvedl ruku proti očím, rychle došel k autu, vyskočil na kapotu, udělal několik kroků na střeše a svezl se po boku auta. Přichytil se rámu dveří, zatímco Yan narazil do několika zombie, jednoduše je přejel, odjel o kus dál, a teprve pak zastavil.
Otevřel dveře na straně spolujezdce, aby mohl Feng nastoupit, a pak se znovu opřel o volant, jak se snažil popadnout dech.
„Co tady děláš?“ zachraptěl po chvilce a rozsvítil světlo nad jejich hlavami.
„Nezvedal jsi mi mobil a linka k vám domů je hluchá. Volal jsem do školy, a tam mi řekli, že jsi nejspíš odjel sem,“ odpověděl Feng mírně roztřeseným hlasem.
Yan unaveně přikývl.
„I když jsme se rozešli a řekli si, že se nebudeme stýkat, přesto jsi stále můj přítel a já bych nesnesl pomyšlení na to, kdyby se ti něco stalo,“ pokračoval už klidnějším hlasem Feng.
Yana zaštípaly v očích slzy, když se znovu rozjel a zamířil pryč z města.