Simon
„Probouzí se.“
„Neseď u něj tak blízko, Grayi,“ řekl další hlas. Ani jeden jsem neznal.
„Vyděsíš ho.“
„Myslíš, že má hlad?“ ozval se hlubší hlas. „Umím udělat palačinky.“
Otevřel jsem oči a setkal se tváří v tvář chlápkovi s divokými blond kadeřemi a mírným úsměvem na jeho roztomilé tváři. Viděl jsem trochu rozmazaně, ale vypadal jako teenager.
„Ahoj,“ zašeptal.
Odtáhl jsem se od něj a šátral po brýlích na nočním stolku. Kluk mi je podal, já si je nasadil a zaměřil jsem se na něj.
„Kdo jsi?“
„Jmenuji se Gray.“ Posadil se vedle mě na postel. Na košili měl medvídky panda a kalhoty od pyžama byly modré s hvězdami.
Sluneční světlo proudilo okny dovnitř. Prospal jsem celou noc.
„Ty jsi taky anděl?“ zeptal jsem se.
„Ach, takže ti o tom Galen řekl, co? Bídák. Ale jo. Teda tak nějak. Jsme Nephilim. Poloviční andělé. Jak se cítíš? Vypadal jsi hrozně.“
Znal jsem Graye asi pět sekund a už jsem poznal, že bude ten nejukecanější. Ale rozkošný. Jeho velké hnědé oči mi připomínaly postavu z anime.
„Cítím se dobře,“ odpověděl jsem a podíval se z Graye a na dva muže stojící za ním.
Jeden měl zářivě zrzavé vlasy a piercing, zatímco druhý měl ostříhané černé vlasy a svaly ještě větší než Galen. Oba měřili určitě dva metry.
„Hm. Kolik je hodin?“
„Skoro tři,“ odpověděl ten zrzavý.
„Tři? Odpoledne?“
„Jo, spal jsi celý den,“ řekl Gray a zkontroloval obvaz na mé hrudi.
Vypadal spokojeně, přikývl a stáhl ruku.
„Tvé tělo potřebovalo čas na uzdravení.“
Vstával jsem brzy ráno, nikdy jsem nespal přes osm hodin. Spát celý den mi přišlo divné.
„Takže vy všichni jste bratři?“
Podíval jsem se na ty tři.
„Ne pokrevní,“ řekl Gray a seskočil z postele.
„Spíš jako bratři z vlastní vůle. Jsme spolu spojeni. Nás všech sedm.“
„Sedm?“
„Ano. Řekl ti Galen o naší kletbě?“ Gray přešel k tmavovlasému obrovi a pověsil se mu za paži. Jejich velikostní rozdíl byl téměř srandovní.
„No, myslím, že to vlastně není kletba. Kletby lze zlomit. Tohle nejde.“
Prokletí? Jaký druh?
„Co tady děláte?“ zeptal se Galen a vešel do místnosti.
Byl z nich nejvyšší a jeho přítomnost vyžadovala pozornost.
„Mluvím s tvým človíčkem,“ odpověděl Gray.
„Je opravdu roztomilý. Přesto si myslím, že je pořád v šoku. Pořád se na mě takhle dívá.“
Vytřeštil oči a nejspíš mě parodoval.
Když se Galen díval na mladšího muže, na rtech se mu objevil náznak úsměvu.
Pak se podíval na mě.
„Jak se máš?“
„Jde to.“
Vytáhl jsem si přikrývku trochu výš, abych si zakryl hruď. Nelíbilo se mi, že jsem před těmi lidmi nahý. Obvaz zakrýval většinu mého hrudníku, ale bylo vidět i kousek mého břicha.
„Co myslel tím, že jste byli prokleti?“
„To je jedno.“
Galen se s pozvednutým obočím podíval na Graye, než přesunul ty intenzivně šedé oči zpět ke mně.
„Nepotřebuješ to vědět.“
„Díky tobě už o nás ví, že jsme Nephilim,“ řekl rusovlasý.
„Myslíš, že tím něco pokazíš, když mu řekneš zbytek?“
„Myslíš, že to zvládne?“ zeptal se svalnatý obr s tmavými vlasy.
„Není lidská mysl trochu… víš… jednoduchá? Mohlo by toho pro něj být příliš mnoho na zpracování.“
„Ne každý je jako ty, Raidene,“ řekl Galen. „Někteří lidé skutečně mají mozek.“
Gray se zasmál, pak sevřel rty, když po něm Raiden střelil pohledem.
Vypadali tak… lidsky. Bylo těžké uvěřit, že to byli Nephilim nebo cokoli jiného. Nelidé. Kromě toho, že byli šíleně vysocí a svalnatí – s výjimkou Graye, který byl menší než já – to mohli být jen obyčejní chlapi. Ne andělští válečníci, kteří nakopávali démonům prdel.
Údajně. Pořád jsem si nebyl jistý, jestli tomu mám věřit.
„Mám se k tomu vyjádřit?“ zeptal jsem se. „Protože bych to opravdu rád věděl.“
„Později,“ odpověděl Galen, „nejdřív bys měl asi něco sníst.“
Jeho pohled klesl na mou hruď.
„A obleč se.“
„O co se vsadíš, že po něm Bellamy skočí?“ zeptal se rudovlasý.
„Nemyslím, pokud ví, co je pro něj dobré,“ zavrčel Galen, než je vyvedl z místnosti a zavřel za nimi dveře.
Otočil se ke mně.
„Dnes ráno jsem napsal tvému zaměstnanci z tvého telefonu zprávu a řekl jsem mu, aby nechodil do práce.“
„Můj telefon?“ Rozhlédl jsem se.
„Byl ve tvé kapse, když jsem tě našel.“
„Ach. Jo.“ Vydechl jsem. „Na to jsem zapomněl. Děkuji, že jsi mu za mě napsal.“
„Za tu krátkou dobu jsi toho slyšel hodně. Jsem si jistý, že toho je dost, co je třeba přijmout.“
„To jo. Je to trochu ohromující.“ Přesunul jsem pohled na stěnu oken a vstřebával všechno, co jsem za posledních dvacet čtyři hodin slyšel a viděl.
„Včera jsem byl normální chlap, který vedl obchod se starožitnostmi. A teď jsem v přímořském sídle se sedmi, údajně prokletými, válečníky, vržený doprostřed nějaké války mezi anděly a démony kvůli hloupému prstenu, který jsem našel ve strašidelné schránce.“
„Zatracený týden. A to je teprve úterý.“
Usmál jsem se navzdory víru šílenství a zmatku v mé hlavě.
„Nemůžu říct, že to bylo rušné. Šílené se tomu podobá víc.“
Podíval jsem se znovu na Galena
„Říkáš, že jste andělé nebo cokoli jiného, co bojuje s démony. Gray říká, že jste prokletí. Co to znamená?“
Galen si přisedl na postel. Slunce se opřelo do jeho hnědých vlasů a prosvítilo jantarové odlesky, kterých jsem si předtím nevšiml.
„Raději bych tě ušetřil podrobností, ale jestli to opravdu chceš slyšet, řeknu ti to. Je to jediný způsob, jak skutečně pochopit, kdo jsme.“
Přikývl jsem.
„Naši otcové byli padlí andělé,“ vysvětlil. „Když se Lucifer vzbouřil proti Nejvyšší Bytosti, následovali ho na Zemi a stali se jeho generály. Zrada tohoto stupně způsobila, že na jejich pokrevní linii byla uvalena kletba. Jako trest za jejich zločiny se jejich prvorození synové stali ztělesněním jejich zkaženosti.“
„Jak to?“
„Slyšel jsi někdy o sedmi smrtelných hříších?“
„Jo.“
Sledoval jsem jeho tvrdý výraz. Přestože vypadal tvrdě, jeho šedé oči nesly lehkou stopu smutku.
„Co s nimi?“
„To jsme my.“
„Počkej.“ Zvedl jsem ruku. „Říkáš mi, že vy jste doslova sedm smrtelných hříchů?“
„Ano.“
Vstal a přistoupil ke skleněné stěně, opřel se o ni paží, zatímco sledoval něco venku. Denní světlo se rozlévalo po horách a svítilo na moře. Diamanty tančily na vodní hladině.
„Hovoříme o tom jako o kletbě, ale jak řekl Gray, nelze ji zlomit. Ne, že bychom o tom nevěděli. Jsme skutečným ztělesněním hříchu. Je naší součástí stejně jako cokoli jiného.“
„Myslím, že nechápu.“
„Nejsme jen prokletí. My jsme samotný hřích, Simone.“
„Proč?“
„Řekl jsem ti proč. Kvůli našim otcům.“
„Ano, ale proč musíte nést trest? Nikdo z vás neudělal nic špatného. Byli jste jen nevinná mimina. Tohle není normální. Proč by to Bůh nebo Nejvyšší Bytost jak jsi ho nazval, dopustil?“
„Zlobil se,“ odpověděl Galen. „Tomu každopádně věřím. Jeho děti ho opustily. V reakci na to potrestal ty jejich. Ostatní andělé, ti, kteří nepadli, nás chtěli zabít. Byli jsme pro ně ohavnost. Byli jsme vytrženi z matčiných rukou a vycvičeni jako válečníci. Naše krev je mocná. Vzácná. A to nás dělá silnými.“
Smutek sevřel mé srdce.
„Omlouvám se.“
„Proč?“
„Zní to, jako bys měl zpackaný život.“
Galen se na mě upřeně zadíval. Nic neřekl. Přemýšlel jsem, jestli jsem první, kdo mu kdy něco takového řekl.
Přemýšlel jsem o jeho slovech. Nic nikdy neznělo šíleněji než tohle. Andělé? Sedm smrtelných hříchů? Bál jsem se, že ztrácím kontakt s realitou, že to byl nějaký hodně dobře zorganizovaný žert. Dotkl jsem se své hrudi a ucítil bolest z rány. Tohle bylo rozhodně skutečné. Stejně jako upřímnost, kterou jsem viděl v Galenových očích.
„Jaký jsi hřích?“ zeptal jsem se a rozhodl se vložit svou důvěru do všeho, co mi řekl.
V tuto chvíli jsem vlastně ani neměl jinou možnost.
„Hněv.“
„Nějak mě to nepřekvapuje.“
Galen se zasmál, než přešel místnost a otevřel ty druhé dveře. Rozsvítil světlo a odhalil obrovskou šatnu.
„Moje šaty ti budou moc velké, ale zatím budou muset stačit. Jeden z nás se dnes večer zastaví u tebe doma a vezme ti oblečení a cokoli dalšího, co budeš potřebovat.“
Změna tématu byla pravděpodobně dobrá věc. Nevěděl jsem, kolik toho ještě dokážu vstřebat, než můj mozek exploduje.
„A co to rozbité okno?“ zeptal jsem se, když jsem si vzpomněl, jak se Stíny dostali do mého domu.
„Musím to nechat opravit, jinak budou všechny moje věci zničené.“
„Postarám se o to,“ řekl ze skříně.
Po chvilce vyšel ven s černým tričkem a hodil mi ho.
„Obleč si tohle.“
Opatrně, abych si nepodráždil žádné ze svých zranění, jsem sklouzl z postele a postavil se na roztřesené nohy.
„V pořádku?“ zeptal se znepokojeně.
„Myslím, že ano,“ odpověděl jsem a zatížil svou nezraněnou nohu.
Jakákoli magie, kterou mě vyléčili, musela být mocná. Ani to moc nebolelo. Na hrudi jsem měl nejvážnější zranění, ale ani to nebolelo tak, jak by mělo. Přetáhl jsem si tričko přes hlavu a stáhl ho dolů. Bylo tak dlouhé, že jsem ho měl až po kolena.
„Co teď?“
„Teď?“ Galen mi položil ruku na záda a vedl mě ke dveřím. „Seznámíš se s mými bratry.“
***
Galen mě vedl chodbou a k točitému schodišti. Světlo pronikalo do sídla mnoha okny a stálo mě to veškerou mou vůli, abych se nezastavil a nezíral na tu krásu kolem mě.
„Později budeš mít spoustu času všechno obdivovat.“
Galen se na mě usmál.
„Ale až sem slyším, jak ti kručí v žaludku. Jídlo je na prvním místě.”
Teplo se mi vkradlo do tváří a já odvrátil zrak. Jak mě mohl tak snadno přečíst?
Došli jsme do přízemí a já ucítil vůni slaniny. A ano, měl pravdu. Kručelo mi v žaludku.
Z místnosti před námi se nesly hlasy, následované smíchem a syčením smaženého masa.
„Měl bych tě varovat,“ řekl Galen. „Občas jsou… hluční. Hlasití. Příliš hlasití.“
„Na vysoké škole jsem chodil na spoustu frajerských večírků. To zvládnu.“
„Jo, no, jsou jako frajeři na steroidech. Pokud tě budou obtěžovat, dej mi vědět a já je uškrtím.“
Zasmál jsem se, ale pak jsem přestal, když jsem viděl jeho vážný výraz.
„Neděláš si srandu.“
V očích mu zajiskřil humor. Jestli je uškrtí nebo ne, to jsem netušil. Pravděpodobně by pro ně bylo nejlepší ho nezkoušet.
Když jsem vešel do kuchyně, uviděl jsem čtyři muže. Tři jsem poznal, protože byli v mém pokoji, když jsem se probudil. Ten čtvrtý byl zatraceně krásný. Měl vlnité blond vlasy a dokonalou rovnováhu mužských a ženských rysů: silnou čelist, plné rty, dlouhé řasy, sexy oči a vysoké lícní kosti.
Usmál se na mě a já se podíval jinam, protože jsem cítil, jak mi hoří tváře.
Gray seděl na barové židli, nohy zkřížené na sedadle a hlavu opřenou o pult. Vypadal ospale, veškerá energie, kterou měl předtím, byla pryč. Otevřel oči jen na tak dlouho, aby se na mě usmál, a pak je zase zavřel.
„Nemůžu uvěřit, že jsi dovolil, aby z tebe včera v noci udělal nějaký Stín sekanou, Raidene,“ řekl chlapík se zářivě zrzavými vlasy muži u sporáku.
„Myslel jsem, že ty stopy po drápech jsou kvůli tomu, že jsi byl nervózní. Ne proto, že tě nakopali do zadku.“
„Zavři zobák, Casi, nebo nedostaneš nic k jídlu,“ řekl Raiden a ušklíbl se.
Všiml si mě, jak stojím u dveří.
„Hej, človíčku. Máš hlad?“
„Nikdy neřeknu ne slanině,“ řekl jsem a nenáviděl se za chvění v mém hlase.
Být nervózní bylo normální, ne? Každý by byl v mé situaci vyděšený. Když to všechno uvážím, držel jsem se docela dobře.
„Já taky.“ Raiden na mě mrkl a pak se otočil zpět ke sporáku.
„Je Obžerství,“ řekl mi Galen. „Neustále jí a pije.“
„Ale on je tak…“
Přejel jsem Raidenovu postavu pohledem od vrchu dolů.
„Ve skvělé kondici.“
„Cvičení je také součástí jeho hříchu,“ vysvětlil Galen.
„Nikdy nemá dost. Jídlo, pití, posilování, sex. Přehání to se vším.“
„Když už mluvíme o sexu,“ řekl ten chlápek, kterého jsem neznal, popadl mě za ruku a políbil její horní část.
Jeho oříškové oči se změnily na světle šedé.
„Jsem Bellamy.“
„Tvoje oči změnily barvu,“ poukázal jsem šokovaně.
„To je Chtíč.“
Galenův hlas byl drsnější než obvykle. Odstrčil Bellamyho ruku pryč z mé.
„Jeho oči se mění podle toho, kdo se na něj dívá, a stávají se barvou, kterou ten druhý považuje za nejatraktivnější.“
„Zajímavé, že ta tvá je šedá,“ řekl Bellamy s úsměvem a podíval se ze mě na Galena.
„Stejný odstín jako mají tvoje oči. Zajímavé.“
Dobře. Teď jsem chtěl vážně zemřít.
„Jsem Castor,“ řekl ten zrzavý.
Obě uši měl propíchnuté stříbrnými cvočky, také měl kroužek v nose a piercing v obočí.
„Zosobněná chamtivost. Pokloň se svému novému pánovi a nezapomeň mi dát zlato. Nebo cokoli lesklého a drahého.“
„Hm.“
Podíval jsem se na Galena.
Galen obrátil oči v sloup.
„Ignoruj ho. Jediné, v čem je mistr, je to, že nás z něho všechny bolí hlava.“
„Může tě klidně bolet i něco jiného.“
Castor strčil jazyk mezi zuby a sugestivně zavrtěl obočím.
„Navíc si myslím, že posledně se ti to víc než líbilo.“
Když mi došla jeho slova, středem mého hrudníku pronikla podivná bolest, která neměla nic společného s mou ránou. Žárlil jsem. Což bylo pěkně hloupé. Galena jsem ani neznal. Jak jsem mohl žárlit?
„To bylo před staletími,“ řekl Galen. „Největší chyba mého života.“
Trocha světla v tomhle nepříjemném rozhovoru? Teď jsem s jistotou věděl, že Galen má rád muže. Ne že by u něj někdo jako já měl někdy šanci. Byl úplně jiná liga.
Nedokázal jsem přimět ani Brandona, blbce s neuvěřitelně nízkými standarty, aby přestal v mysli šukat našeho číšníka aspoň na tak dlouho, aby mi řekl dvě slova. Moje šance být s někým tak sexy jako byl Galen, byly hluboko pod bodem mrazu.
Navíc se mi život právě obrátil vzhůru nohama. Poslední věc, kterou jsem potřeboval, bylo toužit po těch dva metry vysokých Nephilim, kteří mě v podstatě unesli.
Z myšlenek mě vytrhlo hlasité odfrknutí. Gray se vymrštil vzhůru, šokován zvukem vlastního chrápání.
Galen se tiše zasmál.
„Gray je Lenost. Má malé návaly energie, po nichž následují ospalé chvíle a naprostá lenost.“
„Proč vypadá o tolik mladší než vy ostatní?“ Zeptal jsem se. „A je tak malý.“
Řekl bych, že měřil něco kolem sto sedmdesáti možná osmdesáti centimetry.
„Tak to prostě je.“
Raiden naskládal na talíř míchaná vejce a slaninu a posadil se ke stolu.
„Rádi vtipkujeme a říkáme, že byl příliš líný na to, aby rostl, a tak přestal.“
Zasmál jsem se tomu.
Gray se také usmál, než sklouzl z barové židle a ukradl kousek slaniny z talíře na pultu.
„A co ti další dva?“ zeptal jsem se a všiml si, že v kuchyni jich bylo jen pět.
Odškrtal jsem si seznam hříchů a spočítal je na prstech.
„Pýcha a Závist.“
„Daman, držitel Závisti, je samotář,“ vysvětlil Galen, položil mi ruku na záda a vedl mě ke stolu. Líbilo se mi, jak se mě dotýkal.
„Alastair by měl dorazit každou chvíli.“
„Nejsou tak zábavní jako my,“ řekl Castor.
„Al je jako dědeček skupiny a Daman je emo dítě, které nenávidí všechny.“
„Komu říkáš děda?“ zeptal se hedvábný hlas, než do kuchyně vešel muž se světlými blond vlasy. Byl ohromující. I když nebyl tak svalnatý jako Galen nebo Raiden, vyzařovala z něj autorita a chladná sebedůvěra, která se jen tak něčemu nevyrovnala. Jeho ledově modré oči se zadívaly na mě.
„Simone. Rád tě vidím na nohou. Věděl jsem, že se dáš rychle dohromady.“
„To je Alastair,“ řekl mi Galen. „Pýcha.“
„Rád tě poznávám,“ řekl jsem.
Když jsem věděl, že není šťastný, že jsem tady byl, cítil jsem se trapně. Jako narušitel. Ale nebylo to tak, že bych se jim vnucoval. Nic z toho nebyla moje chyba.
„Jsem si jistý, že ano,“ odpověděl Alastair, než popadl konvici ze spodní skříňky a naplnil ji vodou.
Arogantní zkurvysyn.
Na druhou stranu, byl Pýcha.
„Bez urážky,“ řekl jsem a podíval se na všech šest.
„Ale nevím, jestli něčemu z toho skutečně věřím. Nedokážu vysvětlit, co mě napadlo v mém obchodě nebo jak rychle jsem se z toho útoku vyléčil. Ale démoni? Sedm smrtelných hříchů? Všechno je to šílené.“
„Na tom, čemu věříš, nezáleží,“ řekl Alastair.
„Pravda existuje bez ohledu na to, jestli tomu věříš nebo ne. Můžeš se buď chovat jako ufňukaný malý smrtelník a plýtvat veškerým naším časem, než se to všechno rozhodneš přijmout, nebo to prostě přijmeš.“
„Sakra, Ale.“ Castor zavrtěl hlavou. „To je trochu drsné. Ten kluk byl napaden Stíny a probudil se obklopený námi všemi. Dej mu čas, aby to zpracoval.“
„Nemáme čas,“ odsekl Alastair.
„Potřebujeme, aby otevřel schránku, abychom mohli zjistit, s čím sakra máme co do činění.“
Otevřít schránku?
„Ano ale-“
„To stačí,“ řekl Galen a hádku přerušil jeho drsný tón.
Podíval se na mě.
„Jez. Potřebuješ nabrat sílu. O zbytku si promluvíme později.“
Konvice zapískala na sporáku a já při tom zvuku nadskočil. Alastair ji sundal a vložil do ní čajové sáčky. Zjevně byl hlavou domácnosti – jejich vůdcem – ale s Galenem se nehádal. Já bych taky neměl.
Alastair položil konvici, hrnek a smetanu na tác, než odešel z kuchyně.
„Vidíš?“ řekl mi Castor. „Je jako děda se svou malou čajovou soupravou. Stejně mrzutý. Nedovol mu, aby se k tobě dostal.“
Pokusil jsem se usmát, ale přišlo mi to příliš těžké. Cítil jsem se, jako kdyby mě dělilo několik sekund od vážného psychického zhroucení.
Jídlo bylo zpočátku trapné a tiché, ale pak Raiden a Castor začali mluvit o novém akčním filmu, který právě viděli, a o tom, jak „nerealistické“ byly bojové scény.
Trochu jsem se uvolnil a snědl vejce a slaninu, zatímco jsem je poslouchal. Poté jsem opláchl talíř a položil ho do dřezu.
Když jsem se otočil, Galen byl přímo přede mnou.
„Ježíši,“ řekl jsem a zadkem jsem narazil do pultu, když jsem uskočil.
„Pojď se mnou.“
Nedal mi šanci odpovědět, než se otočil ke dveřím. Došlo mi, že není moudré se hádat, a následoval ho z kuchyně. Zpomalil tempo, abych ho mohl dohnat, a pak jsme šli bok po boku chodbou.
Kousnutí do nohy mě trochu bolelo, takže jsem při chůzi kulhal. Nicméně to nebylo nic hrozného. Ještě více zpomalil tempo, jako by si všiml mého nepohodlí.
„Můžeš si ještě odpočinout, jestli chceš,“ řekl Galen, když jsme procházeli kolem řady oken a jeho tělo procházelo slunečními paprsky. První věc, které jsem si tady všiml. Okna byla všude, takže místo působilo otevřeně a jasně.
„Jsem v pohodě. Zblázním se, když zůstanu v posteli.“ zvážil jsem svou situaci.
„No, možná právě teď ležím v nemocnici v kómatu a tohle všechno je jen sen nebo co.“
„Není to sen.“
„Jak to můžu vědět jistě?“
Galen mě opřel o zeď. Jednu ruku mi položil vedle hlavy a druhou mě chytil za pas.
„Připadá ti to jako sen?“
Já… zapomněl jsem mluvit. Všechno jsem zapomněl, když jsem zíral do jeho bouřlivých šedých očí a cítil teplo vycházející z jeho těla. Bylo to jako v noci, kdy se vloupal do mého obchodu a přitlačil mě ke zdi. Když byl blízko mě, můj mozek přestal fungovat.
„Simone?“
„Hm.“ Polkl jsem knedlík v krku. „Jaká byla otázka?“
Galen se naklonil blíž a jeho dech mě polechtal na rtech. Srdce mi bušilo do žeber a žár mi sežehl střed hrudi. Vážně mě chtěl políbit? Nebo možná kousnout?
Je to anděl, ne upír, připomněl jsem si.
„Na co myslíš?“ zeptal se, tělo přitisknuté k mému.
„Nevím. Vlastně si myslím, že omdlím.“
S lehkým smíchem se ode mě Galen odtáhl.
„Pojď. Ukážu ti dům.“
Díval jsem se za ním, než jsem se odrazil od zdi a následoval ho ve snaze urovnat si myšlenky.
„Proč se obtěžuješ ukazovat mi to tu? Nemám v plánu tu zůstat dlouho.“
„Do toho nemáš co mluvit.“
Zastavil jsem se u otevřených dveří a zamračil se.
„Promiň?“
„Ochranná vazba, pamatuješ?“ Galen zkřížil ruce a zdůraznil tak své silné paže.
„Dokud nebudu vědět, že jsi v bezpečí, nevrátíš se do svého domu.“
„Tak mi dej můj telefon.“ Natáhl jsem ruku. „Říkal jsi, že jsi z něho napsal Kyoovi. Vrať mi ho.“
„Ne.“
Jeho zamračení se prohloubilo.
„Proč sakra ne?“
„Protože ještě nevím, jestli ti můžu věřit,“ řekl Galen.
„Co ti brání říct někomu, že jsi tady držen proti své vůli?“
„Jako říct někomu pravdu? Kdo by mi asi tak věřil?“
„Jak jsem řekl předtím…“ Vykročil vpřed, což mě přinutilo zaklonit hlavu, abych udržel jeho pohled. Odmítl jsem se jím nechat zastrašit. Bylo mi jedno, jak je velký.
„Stíny znají tvůj pach. Jakmile se vrátíš domů, najdou si tě. Při koupání ti utrhnou hlavu a vypijí tvou krev.“
Nakrčil jsem nos.
„To bylo… dost přesné.“
„Tady jsi v bezpečí, Simone. Tak se přestaň kurva hádat a následuj mě.“
„Proč se tolik staráš? Vždyť mě ani neznáš.“
V čelisti mu cuklo.
„Nestojím o tebe. Není to nic osobního. Je to moje práce. Normálně bych se neobtěžoval jednat s někým tak otravným, ale tohle je vzácný případ. Můžeš nám být užitečný, takže tě musíme prozatím udržet v bezpečí.“
Aspoň tohle jsem mu věřil.
Vzpomněl jsem si, jak se mě Brandon v restauraci snadno zbavil. Vzpomněl jsem si na všechny muže před ním, kteří mě ponížili a díky nimž jsem se cítil bezvýznamný. Byl jsem hloupý, když jsem si byť jen na okamžik myslel, že jsem nějakým způsobem výjimečný.
„Dobře,“ řekl jsem a sklopil pohled na své bosé nohy. Dřevěná podlaha se mi najednou zdála tak studená.
Za své pohodlné pantofle bych zabíjel.
„Jsi smutný.“
„Co?“
Vzhlédl jsem a našel Galena blíž než předtím.
„Ne nejsem.“
„Lháři.“
„Ukážeš mi zbytek domu?“ zeptal jsem se a mávl kolem sebe rukou.
„Nebo tu budeme stát celý den?“
Zamračil se.
„Teď jsi naštvaný.“
„Jsi tak vnímavý,“ řekl jsem suše.
„Tenhle přístup na mě neplatí, člověče.“
„A já si toho tvého nevážím, Nephilime. Nemůžeš jen čekat, že s tím vším budu v pohodě.“
„V této věci nemáš na výběr.“
Zamračil jsem se.
„Mohl bys na mě být milejší.“
„To není mým úkolem.“
Galen stiskl rty, když jsme na sebe zírali.
„Ahoj!“
Gray vystrčil hlavu z otevřených dveří po mé pravici.
„Co to děláte?“
„Ukaž Simonovi tohle místo,“ řekl Galen a odvrátil se ode mě.
„Mám jiné záležitosti, které musím vyřešit.“
Bez dalšího slova odešel a jeho těžké boty cvakaly o podlahu, když šel chodbou.
„Nic si z toho nedělej,“ řekl Gray a přehodil mi svou ruku přes ramena. Vypadal laskavě a přítulně. Něco jako… no, skutečný lenochod.
„Takhle se chová pořád. Ale je pravda, že od té doby, co jsi tady, se chová mnohem líp. Pokud se tomu dá věřit.“ Zavedl mě do místnosti, ze které právě vyšel. „Toto je jedno z mých oblíbených míst tady v sídle. Má nejpohodlnější pohovku všech dob.”
Na jedné straně místnosti byla televize a police s herními konzolemi. Dokonce tu byly i stereo systémy. Byl jsem ohromen. Stejně jako další místností, která byla za hernou. Obě místnosti oddělovala skleněná stěna, do které byly zasazeny dveře.
V úžasu jsem přejel rukou po pinballovém automatu. Cítil jsem se zase jako malé dítě.
„Můžeš si zahrát, jestli chceš.“ Gray vyskočil na pohovku a zazubil se, než si lehl do polštářů.
„Jen si tu chvíli lehnu.“
Podřimoval, když jsem hrál Pac-Mana. Po chvíli jsem opustil hernu a prošel dveřmi do místnosti, kde byly gauče a televize. Raiden vešel a zasmál se Grayovi.
„Je mi ho líto.“
„To je v pořádku,“ řekl jsem.
„Pokud jste opravdu Smrtelné hříchy, asi s tím nic nenaděláte.“
„Jsem rád, že jsi s tím už v pohodě.“
Raiden si lehl vedle Graye a zapnul televizi. Pod paží měl pytlík chipsů, do kterého hned zabořil ruku.
„Uh. To jo. Já taky.“
Postavil jsem se a přešel k oknu. Slunce zapadalo a začalo se stmívat. Opravdu jsem uvízl v tomhle domě? Na jak dlouho? Možná jsem neměl příliš vzrušující život, ale byl můj. A chtěl jsem se k němu vrátit.
„Hej.“
Raiden se postavil vedle mě.
„Hlavu vzhůru, človíčku. Věci mohou být horší.“
„To slyším pořád,“ řekl jsem a zaměřil se na osamělý mrak.
„Ale to neznamená, že věci teď jsou o něco lepší.“
Když si Gray zdřímnul, odešli jsme ze zábavní místnosti a on mi ukázal krytý bazén. Obklopovala ho okna a propouštěla dovnitř slunce. Na jednom konci byl skalní vodopád, který vytvářel uklidňující zvuk.
„Pěkné, že?“ Gray strčil nohu do bazénu.
„Vždy má správnou teplotu. A pokud chceš více soukromí, můžeš udělat tohle.“
Přešel ke zdi a otočil knoflíkem. Okna se zatáhla žaluziemi.
„Střecha se dá taky otevřít. V noci se můžeš podívat na hvězdy, pokud chceš. Já ale moc neplavu. Usínám u toho.“
Měl jsem pocit, že usínal u všeho.
Rozhlédl jsem se po místnosti a všiml jsem si plážových lehátek podél jedné stěny a dveří vedle nich. Dveře, které vedly ven. Srdce se mi zrychlilo, ustoupil jsem doleva a předstíral, že se dívám na mramorovou sochu v rohu – pravděpodobně něco Castorovo, protože vypadala draze.
Podíval jsem se na dveře a udělal další krok směrem k nim.
Kam bych utíkal? Vůbec jsem netušil. Ani jsem nevěděl, kde jsem, kromě toho, že jsem v luxusním sídle. Kdybych našel cestu, mohl bych utíkat, dokud bych nenašel někoho, kdo by mi pomohl. Část mě si myslela, že jsem směšný. Bez ohledu na to, jestli jsem věřil Galenovu příběhu, že jsou poloviční andělé bojující s démony, věděl jsem, že útok byl skutečný. Něco mě málem roztrhalo v mém obchodě. Ale nemohl jsem se zbavit neklidu z toho, že jsem uvězněn v sídle s cizími muži.
Přistoupil jsem blíž ke dveřím.
„Nelíbím se ti?“
Podíval jsem se na Graye. Stál vedle mě a díval se na mě se smutkem v těch svých velkých očích.
„Co?“
„Pokoušíš se odejít,“ řekl a podíval se na dveře.
„Je ti moje společnost nepříjemná? Jsem otravný? Můžu klidně mlčet.“
Mé nutkání odejít se v tu ránu rozplynulo.
„Chtěl jsem se jen trochu nadýchat čerstvého vzduchu,“ zalhal jsem. „Tvoji společnosti si užívám, Grayi.“
Rozzářil se jako sluníčko.
„Jasně. Jestli chceš jít ven, můžeme.“
A to jsme taky udělali. Ani jsem nezkoušel utéct. Ne že by bylo kam utéct. Před sídlem bylo moře a za ním se tyčila hora. Viděl jsem úzkou cestu, ale byli jsme doslova uprostřed ničeho.
Gray mě vzal do tělocvičny, jakmile jsme se vrátili dovnitř. Byla vybavena vším, co byste kdy mohli potřebovat – běžeckými pásy, trenažéry, činkami všech velikostí, boxovacími pytli a dokonce i malým basketbalovým hřištěm.
„Cvičení mě také uspává. Ale Galen a Raiden tuhle místnost milují.“
To dávalo smysl. Byli nejsvalnatější ze skupiny. Vzpomněl jsem si na Galenovy svaly, když si zkřížil ruce na široké hrudi. Možná to byl hulvát, ale byl sexy.
„Tohle byla poslední zastávka na cestě do tvé nové ložnice,“ řekl Gray, vstoupil do místnosti a hodil sebou na postel.
„Doufám, že se ti to tu líbí.“
„Ach.“
Velmi malá část mě byla zklamaná, že už v Galenově pokoji nezůstanu. Což bylo hloupé. Galen dal až příliš jasně najevo, co si o mně myslí. Nebyl jsem pro něj nic víc než práce.
„Neboj se,“ řekl Gray, který špatně pochopil mou náladu.
„Povlečení je čisté. Alastair nechal Bellamyho, aby ti všechno připravil, když jsem ti ukazoval dům. Můžeme komunikovat prostřednictvím našich myšlenek. Řekl mi o tom, když jsem se probudil.“
Vysvětlil, když jsem se na něj zmateně zadíval.
Telepatické schopnosti. Jen další podivná věc, kterou lze přidat do stále rostoucího seznamu šílených věcí, které jsem v poslední době zažil.
V pokoji byla manželská postel, skříň, TV s plochou obrazovkou připevněná na zdi a propojená koupelna. Z velkého okna bylo vidět na moře a já se opřel o rám a kochal se výhledem.
Zavřel jsem oči a slyšel, jak vlny narážejí na dno skalnatého útesu.
Taky jsem uslyšel něco jiného. Ohlédl jsem se přes rameno a uviděl Graye, jak spí na mé posteli.
Usmál jsem se a otočil se zpět k oknu.
Pokud to byl sen, tak byl nejživější, jaký jsem kdy měl.