Kapitola 20.

Simon
„Do toho hrnce mě nedáš,“ řekl jsem a zíral na obrovský hrnec s vařící vodou nad ohněm. „Je mi jedno,
jestli je to lidská velikost.“
Šéfkuchař démonů se zachechtal, což znělo docela děsivě.
„Dnes v noci se člověk uvaří.“
„Ne. To rozhodně nedovolím.“
Znovu se zasmál a zamíchal vše, co bylo uvnitř hrnce. Zdálo se, že je to jiný druh démona. Menší než já
se špičatýma ušima a dvěma zorničkami v každém oku jako nějaký divný hmyz. Jeho kůže měla
žlutozelenou pigmentaci a nenechte mě začít s jeho zuby. I bez brýlí jsem viděl, jak jsou ostré.
Kuchyně mi připomínala ty ze středověkých představení. Cítil jsem se, jako bych byl přenesen do jiné
doby a také do jiné říše. Neměli v podsvětí elektřinu? Splachovací záchody?
Šílený kuchař zvedl nůž a zamával s ním, aby upoutal mou pozornost.
„Spálený člověk?“
„Hm.“ Přisunul jsem se blíže ke zdi, ke které jsem byl připoután, a rozhlédl se kolem sebe, hledal jsem na
stolech něco – cokoli – co bych mohl použít k obraně. Zamžoural jsem na rukojeť vyčnívající z dřevěné
nádoby. Skočil jsem dopředu a popadl to.
Jakou úžasnou zbraň jsem našel?
Špachtli.
Démon naklonil hlavu.
„Co s tím lidská svačina udělá?“
„Vážně jsi mě právě nazval lidskou svačinou?“
„Svene!“ zaječela démonka a vtrhla do kuchyně. V dlouhých černých vlasech měla zelené prameny, které
ji ladily k nehtům.
„Přestaň si hrát s královskou večeří. Dnes večer očekává pečeného člověka.“
„Pečený člověk,“ řekl kuchař démonů a přikývl, když se na mě podíval.
Zasténal jsem a sevřel špachtli pevněji. Pokud mám umřít, tak se vší parádou.
„Je zajímavý. Přivedu ho.“ Přistoupila ke mně blíž a podívala se na špachtli v mé ruce, když jsem se po ní
ohnal. „Škoda, že ho musíme zabít.“
„Nemusíte, opravdu,“ řekl jsem. „Stejně bych nechutnal.“
Démonka zavětřila, než se usmála.
„Voníš lahodně. Ráda bych do tebe zabořila zuby. Už jen ta myšlenka je orgasmická.“
„No, to je poprvé, co žena v souvislosti se mnou použila slovo orgasmus. Na druhou stranu muži…“
Ona se smála.
„Líbíš se mi, člověče.“
„Líbím se ti natolik, že mě necháš jít?“
„Ne.“
Zvenčí se ozvaly výkřiky, zvuk se šířil dovnitř dvěma otevřenými okny. Sven vyskočil na stůl podél
vzdálené stěny a nahlédl skrz ně. Tehdy jsem si všiml jeho antén. Zavrtěli se, když zjišťoval příčinu
výkřiků, a pak skočil zpátky dolů.
„Příliš velká tma,“ řekl, než přešel k prkénku a nakrájel podivnou zeleninu, kterou jsem nikdy předtím
neviděl.
Při nakrájení to vydávalo sladké aroma.
„Musí to být součástí zábavy,“ řekla démonka, než sundala řetěz ze zdi a táhla mě dopředu. „Slyšela jsem,
že tvůj společník bojuje v jámě. Než padne mrtvý, měl bys být hodný a nechat se upéct.“ Podívala se na
Svena. „Máme přidat brambory?“
„Žádné brambory. Cibule je lepší.“ Sven nasekal fialovou zeleninu a pak popadl bílou cibuli. „S lidmi je
dobrá. Zvýrazňuje chuť šťavnatého masa.”
Z chodby za mnou se ozval ruch a démonka se otočila, aby se podívala. Nevěděl jsem, co mě to popadlo.
Obvykle jsem nebyl impulzivní nebo rychlý, ale využil jsem rozptýlení a odstrčil ji od sebe, chytil jsem
konec mého řetězu, když se její sevření uvolnilo.
A pak jsem se rozeběhl.
„Hej! Pojď zpátky!“
„Lidská svačino! Zapomněl jsi vrátit špachtli.“

Okov kolem jednoho kotníku mě trochu vyvedl z rovnováhy a kovová pouta se mi zařezávala do kůže, ale
bylo to lepší, než být stažen z kůže. Nebo upečený zaživa. Běžel jsem rychleji. Chodba se stáčela doprava
a pak jsem se dostal na několik schodů, na kterých jsem trochu zaklopýtal. Naštěstí jsem se docela rychle
postavil na nohy, rozrazil jsem dveře v horní části odpočívadla a ocitl jsem se venku v nočním vzduchu.
K mým uším dolehly další výkřiky. Uprostřed kouře stoupajícího z různých ohnišť jsem viděl absolutní
chaos.
Bylo to součástí oslav? Vypadalo to jako bitevní pole, oheň hořel vysoko, těla v trávě se nehýbala a
vzduchem pronikaly výkřiky, z nichž tuhla krev. Démoni proběhli kolem mě, nějaké končetiny jim
chyběly. Nevěnovali mi žádnou pozornost. Příliš se soustředili na útěk před tím, co je roztrhalo.
Budu na tom podobně, pokud tady budu pořád stát. Budu se opékat na otevřeném ohni s cibulí, abych
lépe chutnal. Věděl jsem, že je mi ta démonka v patách, a tak jsem se rozběhl doleva ke stromům na druhé
straně hradu, dokud mi nedošlo, že se odsud vlastně nemám jak dostat.
Jak někdo utekl z podsvětí? Nemohl jsem jen tak odejít.
Bojová jáma! Castor by tam byl. Potřeboval jsem ho najít. Pak, doufejme, znal způsob, jak se vrátit domů,
jinak jsme byli královsky v háji.
Snažil jsem se popadnout dech, když jsem se schovával mezi stromy. Tma moje rozmazané vidění ještě
zhoršila a já se napínal, abych viděl, co se děje v dálce.
Něco s velkými křídly se zvedlo do vzduchu. A pak jsem uviděl záblesk stříbřitě bílých vlasů. Vyniklo to
ve tmě. Další postava se zvedla do vzduchu a vrhla se k druhé okřídlené postavě.
„Simone?“
Zaječel jsem, než jsem zamžoural na osobu přede mnou. Přistoupil blíž a umožnil mi jej vidět jasněji.
Krátké černé vlasy a tělo s vlnícími se svaly. Černá křídla s oranžovým leskem v peří.
„Raidene?“ zeptal jsem se, nejistý, zda vidím věci správně.
„Jo, to jsem já. Byli jsme –“
Skočil jsem k němu a zabořil tvář do jeho hrudi.
V očích mě pálily slzy, než jsem se trochu uklidnil. Pokud tu byl, znamenalo to, že Galen a ostatní tu byli
taky. Raiden opětoval mé sevření a pokusil se mě uklidnit, ale jen mě to rozplakalo ještě víc.
„Moc jsem se bál,“ řekl jsem a přitiskl se k němu.
„Ještě nejsme z lesa,“ odpověděl a pak se odmlčel, než se trochu zasmál. „Doslova. Jsme v lese.“
Odtáhl jsem se od něj a otřel si oči.
„Kde je Galen?“
V tu chvíli vzduch naplnil dunivý řev následovaný křikem mužů.
„Přímo tam,“ řekl Raiden. „On je, uh…“
„Wrath,“ řekl jsem a srdce mi pokleslo.
Raiden přikývl.
„Udělal to, aby byl dost silný, aby tě zachránil.“ Otočil se, aby se podíval na roj démonů. „Daman bojoval
s Phoenixem. Al bojuje s Belphegorem.“
Zadíval jsem se na okřídlené postavy bojující ve vzduchu.
„To je Alastair?“
„Jo. Potřebuji, abys tu zůstal, dobře? Nehni se odsud. Měl bys být v bezpečí, dokud se nám nepodaří
sebrat Castora a dostat se odsud. Držíme se, ale brzy přibudou další a nebudeme schopni je udržet
všechny –“
Než dokončil větu, obklíčili nás tři démoni.
Raiden jednoho sťal mečem a druhému vrazil dýku do hrudi. Třetí byla větší výzva. Démon s rudou kůží
musel být alespoň osm stop vysoký a nesl meč s masivní čepelí, která vypadala, jako by mohla člověka
snadno rozseknout na dvě části. Vyhnul se Raidenovu prvnímu útoku, než máchl svým širokým mečem.
Zasvištělo to, když těžká čepel prořízla vzduch přímo přede mnou, tak těsně, až jsem si málem nadělal do
spodků.
V šoku jsem zavrávoral dozadu. Raiden vyskočil do vzduchu, jednou mávl křídly, a pak vrhl meč na
hlavu obřího démona, čepel projela lebkou té věci. Jeho tělo sebou trhlo, než se zhroutilo.
„Beru zpět,“ řekl Raiden a vytáhl svůj meč z démonovy hlavy s odporným vlhkým zvukem. „Tady taky
nebudeš v bezpečí. Tihle bastardi jsou všude.“
„Tak co budeme dělat?“
Nabídl mi svůj meč.
„Už jsi něco takového použil?“

„Počítají se videohry?“ Když jsem ho popadl, třásla se mi ruka.
„Přibližně tolik jako sledování kuchařských pořadů z tebe dělá kuchaře,“ odpověděl Raiden a pozoroval
mě, když jsem testoval váhu meče.
„Je to těžší, než to vypadá.“
„Nečekám, že budeš bojovat, ale potřebuješ se něčím bránit.“ Vytáhl z boty dvě dýky. „Zůstaň za mnou,
ano?“
Pevněji jsem sevřel jílec a vydal podivný zvuk, který měl být asi „dobře“, ale zněl spíše jako skřípání.
„Počkej,“ řekl Raiden a objal mě.
Než jsem se stačil zeptat, co tím myslí, vystřelil nás do vzduchu. Znovu jsem zakňučel, když se mi zhoupl
žaludek, a snažil jsem se nedívat, jak daleko pod námi je země.
„Sakra,“ zasyčel Raiden, když na nás zprava zaútočila temná postava.
Tolik k tomu, že jsou jen na zemi.
Proč se tohle všechno dělo?
Volnou paží tu věc zahnal, než se vrhl zpátky k zemi. Kdybych měl něco v žaludku, tak bych to
vyprázdnil na všechny pode mnou. Jakmile jsem stál nohama na pevné zemi, trochu jsem zavrávoral, než
jsem znovu našel rovnováhu. Neuplynuly ani tři sekundy, než si nás démoni všimli a vyrazili na nás,
někteří útočili meči, zatímco několik se k nám vrhlo pouze se svými dlouhými ostrými drápy.
„Vrať se!“ zakřičel na mě Raiden, než k nám dorazila první vlna.
Můj zadek s žuchnutím narazil do trávy, když mě odstrčil dál od sebe. Přetočil jsem se na stranu, než jsem
se znovu postavil.
Meč mi v ruce ztěžkl, moje paže byla příliš slabá na to, abych ho zvedl výš. Musel jsem použít obě ruce,
abych se rozmáchl po malém démonovi, který se na mě vrhl. Ztráta prstu způsobila, že stisk druhé ruky
byl nepohodlný. Krev prosakovala látkou, ale můj adrenalin byl příliš vysoko, než abych cítil bolest rány.
Ustoupil jsem, když si mě všimli další dva démoni, a vyrazili vpřed. Jedna moje noha trochu sklouzla a
moje vnitřnosti se stáhly, když jsem se otočil a uviděl za sebou velkou černou jámu. Zevnitř se ozvalo
vrčení, stejně jako zvuk narážejícího kovu na kov.
Můj pohled upoutal záblesk zářivě rudých vlasů.
„Castore!“
Držel bojovou sekeru a sekl do démona dvakrát tak velkého, než se podíval na mě.
„Simone?“ Jeho hlas naplnila naděje.
Než vyletěl z jámy, usekl hlavu jinému démonovi. Kolem obou kotníků měl stále pouta, ale řetězy byly
uvolněné. Objal mě a do nosu mě udeřil zápach krve a špíny. Bylo mi to ale jedno. Byl jsem tak zatraceně
šťastný, že není mrtvý.
„Si?“
Říkal mi tak jen jeden člověk. Ten hlas však zněl úplně jinak. Nemluvě o tom, že dotyčný neměl co dělat
v podsvětí.
Odtáhl jsem se od Castora a srdce mi tlouklo jako šílené, když jsem stanul tváří v tvář něčemu, co
vypadalo jako nějaké plazí stvoření. Měl postavu muže, ale jeho kůži pokrývaly modrozelené šupiny a oči
mu zářily oranžově. Z černých vlasů se mu stáčely rohy a nehty měl tvarované do ostrých špiček jako
drápy. Kapala z nich krev, jako by je používal k rozřezávání lidí.
Zvedl jsem svůj meč, nejistý, jestli nemá v úmyslu rozsekat těmi drápy i mě.
„Hej! Počkej,“ řekl plaz a zvedl ruce. „To jsem já. Kyo.”
„Kyo?“ Zamrkal jsem na něj, pak jsem přimhouřil oči a snažil se ho lépe prohlédnout. „Podívej, vím, že
nemám brýle, ale Kyo, kterého znám, nevypadá jako dítě Godzilly, jasné?“
„Nevypadám jako Godzilla. To odvoláš.“
„Vy dva si o tom můžete promluvit později,“ řekl Castor a postavil se čelem rychle se blížícím démonům.
„Máme společnost.“
Rád bych řekl, že jsem byl statečný. Držel jsem svůj meč křečovitě a křičel pokaždé, když se ke mně něco
jen vzdáleně přiblížilo.
Alastair klesl vedle nás a svíral si svou zakrvácenou levou paži. Jeho křídla byla místy pořezaná, peří měl
rozcuchané a vypadané.
„Nedokázal jsi mě porazit před tisíci lety a nemůžeš mě porazit ani teď,“ řekl Belphegor a přistál před
ním.
Byl také pokrytý krví, ale zdaleka nebyl v tak žalostném stavu.
„Tak proč jsi tenkrát utekl jako pes s ocasem mezi nohama?“ Alastair se narovnal a připravil si meč.

„Nebýt toho tvého nekontrolovatelného zvířete, vyhrál bych,“ zavrčel Belphegor, než máchl mečem po
Alastairově hlavě.
Alastair zvedl zbraň právě včas, aby zablokoval úder. Jak bojovali, shromáždili se kolem nás další
démoni. Velcí, svalnatí démoni. Ti menší se buď stáhli, nebo leželi mrtví v trávě. Z nějakého důvodu jsem
myslel na démonického kuchaře Svena s jeho malými vrtícími se anténami.
Byl stále v kuchyni, krájel zeleninu a snažil se rozhodnout, jakým způsobem mě chce uvařit?
Raiden a Castor se odmlčeli, jako by něco poslouchali. Mluvili mezi sebou válečníci telepaticky? Nelíbilo
se mi, jak jejich výrazy ztvrdly. Pak se otočili ke mně a Kyoovi – kterému jsem stále ještě nevěřil, že je to
doopravdy Kyo.
„Musíme tě dostat k portálu,“ řekl Raiden a kopl démona do hrudi.
Něco ho očividně zneklidnilo.
„Proč?“ Zeptal jsem se. „Co se stalo?“
Raiden mě objal kolem pasu.
„Bez Galena neodejdu!“ Zatlačil jsem na Raidenovu hruď, když mě přepadla panika.
Daman prorazil vlnu démonů, krvácel z několika ran po celé hrudi a pažích. Držel Bellamyho, který se
zdál být v ještě horším stavu, i když se snažil zůstat při vědomí.
„Vezmi ho a jdi!“ křikl Alastair na Raidena, než se znovu střetl s padlým andělem. „To je rozkaz.“
„Nikdo neodejde,“ řekl jemný hlas.
Nekřičel, ale jeho slova byla jasně slyšet i přes ten hluk.
Boj ustal a zavládlo mrazivé ticho.
Všichni válečníci vzhlédli, když se Asa vznášel nad námi a jeho černá křídla vytvořila velký stín ve
stoupajícím kouři za ním. Castor – který se už s Asou setkal – se jen zamračil, zatímco ostatní Nephilim
na něj zírali s pusou skoro dokořán.
„To není možné,“ zašeptal Raiden a paže se mu třásly, když mě držel.
Vypadal, jako by viděl ducha. Všichni tak vypadali.
Bellamy, který byl pořád při vědomí, se roztřásl, když před ním Asa přistál.
„L-Lucifere.“
„Nejsi ty krásný?“ řekl Asa a pohladil Bellamyho po tváři.
Jeho dotek srazil Bellamyho na kolena. Asa pak vklouzl prsty do válečníkových zkrvavených zlatých
vlasů.
„Možná tě nechám naživu. Už dlouho jsem nešukal s někým tak krásným jako jsi ty.“
„Dej od něj ruce pryč!“ řekl Daman a vrhl se na Asu s tasenou dýkou.
Pouhým švihnutím ruky poslal Asa Damana daleko od sebe. Nemusel se ho ani dotknout. Nicméně, stejně
jako když jsme ho s Castorem poprvé potkali, Asa jako by ztratil část své síly.
„Můj králi?“ přispěchal k němu Belphegor.
„Jsem v pořádku,“ řekl Asa a snažil se zachovat si své autoritativní chování.
Síla, která jiskřila ve vzduchu kolem něj, se však zmenšila.
Hledal jsem v davu Galena. Byl jediný, kdo tu chyběl – kromě Graye. Kde byl?
„Pride, že?“ zeptal se Asa a přistoupil k Alastairovi. „Naši otcové byli blízcí společníci.“
Krev! Vyplivl krev.
„A co? Čekáš, že ty a já budeme stejní?“
„Hm, ano.“
„Poté, co jsi hodil mého bratra do jámy?“ Alastair teď plivl přímo na něj. „Můžeš jít do prdele. Porazili
jsme tvého otce a uděláme totéž s tebou.“
Asa natáhl ruce a pokynul démonům kolem sebe.
„Pro případ, že by tě tvoje pýcha oslepila, jsme v přesile. Tak jak si myslíš, že mě porazíš? Sotva vydržíš
stát na nohou, natož se odtud probojovat.“
Ozval se hrdelní řev.
Belphegorovy oči se rozšířily.
Phoenix prorazil řadu démonů.
„Vaše Veličenstvo! Musíte –“ Jeho slova se změnila ve výkřik, když byl vymrštěn vysoko do vzduchu a z
nové rány mu vystříkla krev.
Démoni uskakovali z cesty, když se k nám řítilo něco velkého. Tehdy jsem to uviděl. Krásná černá křídla
se stopami červené v peří. Srdce mi vyskočilo až do krku a oči mě pálily, když do mě narazila úleva.

Galen. Byl tady. Byl nezraněn. Když jsem vykročil vpřed, odhodlaný vběhnout mu přímo do náruče,
Raiden mě strhl zpátky.
„To není ten Galen, jak ho znáš, človíčku,“ zachraptěl mi do ucha. „Bez váhání tě roztrhá.“
„Ne, neroztrhá!“ Snažil jsem se vymanit z Raidenova sevření, ale bez úspěchu.
„To zvíře, o kterém jsi mluvil?“ zeptal se Asa Belphegora.
Padlý anděl přikývl a poté zaujal obranný postoj.
Démoni obklíčili Asu, když se k němu Galen vrhl, ale žádný z nich neměl šanci. S hrůzou jsem sledoval,
jak popadl jednoho démona a roztrhl jeho tělo na dvě části holýma rukama. Do cesty mu skočili další tři a
i ty stejně snadno zabil. Nemohl jsem to říct jistě, ale vypadalo to, že Galenovy oči byly černé.
Asa máchl rukou jako předtím, ale Galenem to sotva pohnulo, když prorazil démony, kteří mu bránili v
cestě. V králových očích se odrazil náhlý neklid.
„Ještě nejste dost silný, abyste s ním bojoval,“ řekl Belphegor a popadl Asu za ruku. „Musíme odejít.“
„Jak se opovažuješ mi tato slova říkat?“ Asovi se roztáhly nosní dírky, když odtáhl ruku. „Považuješ mě
za zbabělce? Nebojím se nikoho.“
Phoenix se zhmotnil vedle Asy a jeho tělo se trochu zakymácelo. „Prosím… můj králi.“
Další démoni začali prchat, někteří zmizeli ve vzduchu, zatímco jiní běželi opačným směrem. Galen je
vyděsil. Bylo těžké to přijmout. Galen, kterého jsem líbal, a se kterým jsem se smál. Přede mnou nebyl
ten samý muž.
„Každou vteřinu každého dne bojuji proti bestii uvnitř mě.“
Oči mi zaslzely, když jsem si vzpomněl na Galenova slova. Tohle měl na mysli.
„Sakra, sakra,“ řekl možná Kyo vedle mě. „Je to opravdu Galen?“
„Ne,“ odpověděl Alastair a ztěžka oddechoval.
Vypadal, že se každou chvíli sesype.
„To je Wrath.“
Raiden mě pevněji sevřel, když jsem se znovu pokusil vymanit z jeho sevření. Castor se postavil přede
mě a Daman stál vedle něj. Bellamy se k nim přidal jako další a pak Kyo. Vytvářeli ochranný val. Bojová
jáma byla za námi, takže nepřátelé přicházeli pouze z jednoho směru.
Považovali teď i Galena za nepřítele?
„Tohle není konec,“ řekla Asa a podíval se na nás.
Jeho síla viditelně ještě zeslábla.
„Brzy se zase setkáme.“
Phoenix položil jednu ruku na Belphegora a druhou na nového krále, než všichni tři zmizeli. Zbytek
démonů také utekl, dokud jsme v poli nezbyli jen my. Zdálo se, že máme vyhráno.
Škoda, že to tak nebylo.
„Dostaňte se k portálu,“ řekl Alastair Raidenovi.
„A co Galen?“ zeptal jsem se a mlátil kolem sebe, když jsem se snažil zlomit Raidenovo sevření.
„Nenechám ho tady.“
„Nemám to v úmyslu,“ odpověděl. „Udělám vše pro to, abych se k němu dostal.“
„A když ne?“ Zeptal jsem se.
Smutek v Alastairových očích mě zastavil. Moje už tak rozmazané vidění se zamlžilo ještě víc, když se
mi do očí hrnuly slzy.
„Odpověz mi!“
Když Galen dorazil k válečníkům přede mnou, zastavil se, ale jeho pěsti se neuvolnily. Zatřepal hlavou a
škubl tělem. Vypadalo to, jako by bojoval sám se sebou. Ale Wrath ten boj vyhrál. Odhodil Castora
stranou a pak zařval, když na něj Bellamy a Daman skočili a snažili se ho udržet. To ho jen ještě víc
rozzuřilo.
Bylo to, jako by si neuvědomoval, kdo jsou. Jeho instinkt byl bojovat. Zabít.
„Odveď ho, Raidene,“ řekl Alastair klidně, než se otočil ke Galenovi a třesoucí se rukou tasil meč.
Chystal se Galena zabít, pokud ho nedokáže přivést zpět.
„Ne!“ Když jsme se začali zvedat do vzduchu, bouchl jsem Raidena do paže.
„Galene! Vzpamatuj se! Jsi silnější než Wrath. Já vím, že jsi!“
Na můj hlas Galen vzhlédl.
„Tvá přítomnost uklidňuje tu bestii v mých žilách,“ řekl mi jednou.
„Pusť mě.“
„Ne,“ odpověděl Raiden.

„Prosím,“ prosil jsem a nespouštěl oči z Galena.
Ani on mě nespustil z dohledu.
Alastair se zamračil na Galena a pak vzhlédl k nám vznášejícím se ve vzduchu.
„Udělej, jak říká.“
„Co?“ zeptal se Raiden. „Děláš si srandu?“
Ale i tak nás dostal zpátky na zem.
Galen zavrčel, když strčil do Bellamyho a Damana, s pohledem stále upřeným na mě.
„To je v pořádku,“ řekl jsem a poklepal Raidenovi na paži. „Nech mě jít.“
Raiden, i když neochotně, ode mě odstoupil. Vrátil jsem mu jeho meč, než jsem přešel vpřed a minul Kya
i Alastaira. Všechny oči byly upřeny na mě. Možná jsem nebyl odvážný nebo silný, když došlo na boj s
démony. Ale pokud dokážu zachránit Galena, udělám pro to všechno.
Prosím, nech mě ho zachránit.
Galen ze sebe shodil oba válečníky a vykročil ke mně, oči měl černočerné a zuby vyceněné.
Byla část mě vyděšená? Sakra, že jo. Větší část však věděla, že mi neublíží.
Zastavil jsem se asi stopu před ním, ale on šel dál. Chytil mě za paži a přitáhl si mě blíž. Koutkem oka
jsem viděl, jak se Castor pohybuje směrem ke mně. Galen na něj zavrčel a sevřel mě pevněji, konečky
prstů se mi zaryly do bicepsu.
„Drž se zpátky, Casi,“ řekl jsem.
Když jsem promluvil, Galen přestal vrčet a naklonil ke mně hlavu. Jeho ruka sklouzla z mého bicepsu a
po straně se dotkl mého krku, zatímco ta druhá, se přesunula k mému pasu.
„Hej, ty,“ řekl jsem a položil mu ruku na hruď. Nahou část jeho trupu pokrýval pot, krev a špína, ale
vůbec nevypadal, že by byl zraněn. Jeho srdce pod mou dlaní tlouklo rychleji.
„Boj je u konce, chlape. Démoni jsou pryč.“
V hrdle se mu ozvalo tiché zakňučení, když jeho černé oči zkoumaly mou tvář.
„Pamatuješ si na noc, kdy jsi mě poprvé vzal se proletět?“ Zeptal jsem se. „Měl jsem šílený strach, ale ty
jsi mě objal a nepustil mě.“ Objal jsem ho a srdce se mi sevřelo, když mě zahalila vůně santalového dřeva
a citrusů. „A teď tě nepustím já.“
Jeho křídla mě objala a přitiskl se k mé hlavě, další kňučení dolehlo k mým uším. Soustředil jsem se na
měkkost jeho peří, když se otřelo o mou kůži. V zámotku, který vytvořil svými křídly, byla tma, ale slabě
jsem viděl jeho tvář. Černé oči mi opětovaly pohled, když jsem se dotkl okraje jeho úst. Ze rtů mu kapala
krev. Jako by někoho kousl. Nebo roztrhal.
Miloval jsem Galena. Když byl nevrlý a tvrdohlavý. Když byl hravý. Když se se mnou tvrdě miloval,
když si mě bral pomalu. Miloval jsem každou jeho část. A to včetně Wratha.
„Pojďme domů,“ zašeptal jsem.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.