Jen já – kapitola 5

Rozvážně ke mně postupoval a mluvil přitom tichým hlasem.
„Hezké vystoupení jsi předvedl, Samueli. Můj pán věděl, že uděláš něco takového.“
Už se k vám někdy k večeru blížil hrozivě vypadající muž s taseným mečem, který měl čepel dlouhou snad deset kilometrů?
Pokud ano, vyhledejte profesionální pomoc. A jestli ne, můžete mi věřit, že si hrůzou naděláte do kalhot, zvláště, když moc dobře víte, o koho jde, a setkání s někým takovým znamená jednoznačně smrt.
Rychle jsem se nadechl a musel se přemáhat, abych nevytáhl zbraň a nevyprázdnil do něj zásobník. Na strach totiž neumím moc dobře reagovat. Většinou nemám dost rozumu, abych se schoval nebo utekl. To, čeho se bojím, se prostě snažím zničit. Je to primitivní chování a příliš nad ním nedumám.
Ale, i kdybych do něj vystřílel celý zásobník, pravděpodobně by to s ním ani nehlo, takže jsem se místo toho snažil zachovat klid.
„Nazdar Alexi. Taky tě rád vidím. Páníček tě pustil na procházku?“
Fajn, já vím, neměl bych ho provokovat, ale co už.
„Myslím, že v téhle situaci bys neměl být drzý.“
Široké a silné ruce přehmátly jílec meče.
„O co ti jde?“ ze všech sil jsem se snažil ovládnou svůj strach, který se pomalu měnil ve vztek.
Alexe jsem znal, stejně jako jeho „pána“, a naše setkání nikdy nedopadla dobře. Když se do toho připletl Victor, vždy to znamenalo pouze problémy navíc. A o ty jsem teď nestál. Měl jsem toho k vyřešení více než dost, a hlavně jsem potřeboval otázky na své odpovědi, ne, abych se ještě zdržoval s psiskem nějaké pijavice.
„Půjdeš se mnou.“
„Ha?“ čuměl jsem na něj, jak tele na nové vrata.
„Věděl jsem, že jsi idiot, Samueli, ale to, že jsi i hluchý, je pro mě novinka,“ setřel mě s naprostým klidem a ani přitom nemrkl.
Zuřil jsem.
Alex byl nebezpečný ve všech ohledech. A nenechal se vyprovokovat, což mě doslova vytáčelo.
„Zopakuji to tedy ještě jednou. Půjdeš se mnou. Můj pán chce s tebou mluvit. Hned. Pokud odmítneš nebo se budeš vzpouzet, klidně ti ufiknu ruku, nebo obě, protože ty ke schůzce potřebovat nebudeš.“
Polkl jsem.
Nerad se vzdávám, většinou se snažím hlavou prorazit zeď, a když mě někdo chce k něčemu donutit, většinou na truc udělám opak, ale s Alexem to nešlo.
On by mi vážně ty ruce bez mrknutí oka usekl.
Mé vnitřní já svádělo litý boj. O ruce jsem přijít nechtěl, ale k Victorovi se mi chtělo ještě míň.
Možná bych mohl…
Do hajzlu!
„Dobrá, půjdu s tebou!“ vykřikl jsem, zvedl ruce na obranu, a o krok ustoupil, když se ke mě Alex znenadání přiblížil a vzduch prořízla čepel meče, jehož špička se zastavila přesně uprostřed mé hrudi.
Neopovážil jsem se ani pohnout.
Nevím, z čeho jsem měl víc nahnáno. Jestli s té vražedně vypadající zbraně, nebo z Alexovy blízkosti.
„Moudré rozhodnutí,“ přikývl Alex.
„Co po mě tvůj pán chce?“
„To ti řekne on sám. Mě o tom nepřísluší s tebou mluvit. Rád bych tě ovšem k němu dopravil celého, ne po kouskách.“
„Jsem rád, že se aspoň na něčem shodneme,“ odsekl jsem a chtěl ho obejít.
Věděl jsem, že nemá cenu prodlužovat nevyhnutelné, ale nehodlal jsem skákat, jak Alex píská.
Když jsem ho míjel, položil Alex jednu svoji velikou dlaň na moje rameno a sevřel prsty.
„Ne tak rychle, Samueli.“
Normálně bych se držel zpátky, ale byl jsem naštvaný, unavený, otázek bylo víc než odpovědí, a já neměl rád, když jsem odpovědi neznal.
A tak jsem ho bez sebemenšího zaváhání, možná jen jako reflex, volnou rukou co největší silou uhodil do úst.
Řekl bych, že ho ta rána především překvapila. Stejně jako mě. Fakt to byl pouze reflex. O krok ustoupil, pustil moji paži a jenom na mě zíral. Dotkl se prsty rtů, a když je odtáhl, měl na nich krev.
Zapřel jsem se nohama a obrátil se k němu, aniž bych mu pohlédl do očí.
„Nedotýkej se mě,“ zasyčel jsem a v mých očích se objevila hrozba.
Alex na mě zíral dál. Pak jsem sledoval, jak mu po tváři přeběhl vztek, čelist mu ztuhla a žíly na spáncích naběhly.
„Jak se opovažuješ,“ spustil, „jak se mě odvažuješ uhodit.“
„Tak hrozné to nebylo,“ odpověděl jsem mu.
„Ty jsi blázen, Samueli. Arogantní blázen,“ vydechl nakonec.
„Možná,“ připustil jsem.
„Podívej, Alexi. Jsem unavený a mám toho všeho plné zuby. Něco, co začalo jako obyčejný případ se hodně rychle zvrtlo v něco hrozivého a nebezpečného, a otázek přibývá rychleji, než bych si přál. A odpovědi na ně jsou v nedohlednu. Nemůžeš se mi proto divit, že jednám trochu ukvapeně, když se najednou objevíš přede mnou a chceš po mě tak absurdní věc, jako setkat se s Victorem. Promiň, ale on je ten poslední, koho bych chtěl v téhle situaci vidět. Ano. Půjdu s tebou, ale to ještě neznamená, že budu skákat, jak vy dva pískáte. Jasné?“
Můj proslov evidentně na Alexe udělal dojem.
Chvilku na mě jen zíral, než ustoupil stranou a dal mi tak najevo, že bere na vědomí, co jsem mu právě řekl.
Na oplátku, když jsem ho míjel, vytáhl jsem z kapsy svůj čistý kapesník a podal mu ho.
„Co je, vracet ho nemusíš. Klidně si ho nech na památku,“ houkl jsem, když se na mě Alex podíval, jako bych spadl z višně na znak.

O hodinu a půl později jsem měl tu čest stanou tváří v tvář „králi“ tohoto města, a jako vždy se mi zvedl kufr z toho okázalého přepychu a nechutného bohatství, co na mě mrkalo z každého rohu. Necítil jsem se tam dobře. Připadal jsem si jako pták ve zlaté kleci.
Šel jsem za Alexem po sytě rudém hustém koberci, který tlumil zvuk našich kroků a sledoval portréty všech z rodu Calisterů, jenž zdobily celou jednu stěnu chodby.
Zastavili jsme se u velkých dvoukřídlých dveří, které vedly do přijímacího salonku, jak už jsem věděl ze své předchozí návštěvy, která proběhla někdy minulý rok a nedopadla zrovna dobře, pro mě, a opět jsem musel protočit panenky nad tou nechutností. Zlato, které bylo vtepané do dveří by uživilo na 100 let nejméně dvě vesnice někde v Africkém zapadákově.
Alex rázně zaklepal, a pak bez vyzvání vstoupil. Postavil se stranou, abych mohl vejít i já, a pak za námi zavřel dveře a zůstal stát u dveří.
Povzdechl jsem si.
Docela hlasitě. Neměl jsem v plánu skrývat mou nechuť být tady.
Victor to okomentoval zvednutým obočím, které bylo stejně dokonalé, jako celý jeho zevnějšek.
Seděl v jednom z kožených velkých křesel, uprostřed místnosti, poskládaných kolem menšího, skleněného konferenčního stolku, který stál, jak jinak než na zlatých nohách, čelem ke dveřím a pozorně si mě prohlížel.
A já jeho pronikavému, ledově modrému pohledu neuhnul.
Souměrná tvář, jakoby vytesaná z mramoru, alabastrová pleť, plné rudé rty, dokonale vykrojené, černé dlouhé vlasy spletené do úhledného copu a svázané černou stužkou.
Byl nejstarším upírem, takže svou krásu si oproti jiným upírům, zvláště těm novodobým, zachoval.
Lidé ho označovali za dokonalého, Božského, nádherného, byl ikonou tohoto města, patřily mu zde všechny hotely, bary, restaurace, kavárny, cukrárny, a já nevím co ještě. Své lidi měl ve vládě, na policii a kdoví kde ještě. Byl to někdo, koho si rozumný člověk nechce znepřátelit.
Já rozumný nebyl.
Smůla.
Věděl jsem, co se skrývá za tou dokonalou tvářičkou, a taky jsem věděl, kolik krve a smrti přinesla jeho cesta na vrchol. Bez skrupulí se zbavoval všeho, co by ho mohlo ohrozit.
Jediný důvod, proč jsem ještě žil já, byl, že jsem měl na své straně Caina, protože ten byl jediný, na kterého by si Victor nikdy nedovolil vztáhnout ruku, a taky to, že jsem mu jednou zachránil prdel, což špatně nese do dneška, ale já mám aspoň nějaké eso v rukávě.
„Sedni si.“
Nebyla to prosba, byl to rozkaz, ve kterém byla skrytá hrozba. Ale já rád balancuju na hraně. Jsem prostě takový a nikdy si nedám říct. Takže jsem zůstal stát, a ještě víc se zamračil.
„Sedni si,“ zopakoval znovu.
Ani mě nehne.
A pak jsme zahájili mou oblíbenou hru – zírání.
Praktikuju ji dost často a musím říct, že v drtivé většině vyhrávám. Většinu lidí, i nelidí, přímý pohled z očí do očí dost znervózní, zvláště, když zíráte hodně upřeně.
Jsou samozřejmě tací, na které to vůbec nefunguje, protože oni sami mají tu schopnost po delší době čučení vám do očí, udělat z mozku fašírku. Mezi takové se počítal třeba Joel, Cain, Victor a jim podobní.
Ovšem, jak se říká, zkusit se má všechno, takže já si opět nedal říct a zahájil s Victorem zírací hru.
Samozřejmě jsem neměl nejmenší šanci vyhrát, ale to mě neodradilo.
V momentě, kdy jsem pocítil, že se mi Victor začíná dostávat do hlavy, rychle jsem uhnul.
„Sedni si. Říkám to naposledy,“ jeho hlas bodal jako tisíc jehliček.
Ještě několik vteřin jsem jen tak stál, než jsem se šouravým krokem vydal ke křeslu naproti němu a dost neochotně se do něj posadil.
Victor ze mě celou dobu nespustil oči, což mě mělo asi znervóznit, ale na mě ty jeho triky neplatily.
„Co chceš? Nemám čas tu vysedávat a hrát s tebou nějaké idiotské hry,“ vyštěkl jsem.
Victorovi zacukalo ve tváři a bylo na něm vidět, že se musí hodně ovládat, aby po mě neskočil.
Nebyl zvyklý na takové jednání, ale já mu podlézat nehodlal.
Ovšem chtěl jsem si potvrdit jednu věc. I když jsem to byl já, za mé dosavadní chování by mi za normálních okolností pořádně pocuchal mozek nebo nechal Alexe, ať mi trochu zmaluje fasádu. Když nic neudělal, znamenalo to jednu jedinou věc.
Něco ode mně potřeboval.
A to něco bylo hodně velké.
„Oba dva jsme dospělí rozumní lidé. Co takhle na chvilku zapomenout na předchozí sváry a v klidu si promluvit?“ snažil se Victor uklidnit situaci nebo možná i sebe, co nejsmířlivějším tónem.
„Dospělí možná. O těch lidech bych u některých z nás dost pochyboval,“ rýpnul jsem si.
No co, byl jsem prostě zvědavý, jak daleko to nechá zajít.
Victor stiskl čelist a zatnul pěsti. Za sebou jsem cítil pohyb, Alex se zřejmě musel taky dost přemáhat, aby mi neufikl hlavu.
„Zkoušíš mou trpělivost, Samueli.“
Nepovídej, řekl jsem si pro sebe v duchu, ale nahlas si jen povzdechl.
„Co chceš?“ zeptal jsem se nakonec.
„Promluvit si.“
„To už jsi říkal, takže co kdybys to na rovinu vyklopil, a já si šel zase po svých?“
„Moc mi to neulehčuješ. Očekával bych, že ukážeš aspoň trochu respektu, potom všem, ale jak vidím, vůbec se nezměnil. Jsi pořád stejně drzý spratek jako vždy.“
„A ty jsi pořád stejně namyšlený parchant. Už jsem ti jednou řekl, že tvá krásná tvářička a tvé rádoby laskavé vystupování mě neoblbne. Já moc dobře vím, co jsi za zrůdu, a co se skrývá pod tou dokonalou fasádou.“
„Vždy umíš tak krásně polichotit a zároveň urazit, to se ti musí nechat.“
„Beru to jako kompliment, i když nevím, jestli zrovna od tebe o něj stojím,“ ušklíbl jsem se.
„Přijde den, kdy mi prokážeš patřičný respekt. Potom uvidíme, jak velký drsňák budeš.“
„Má to být výhružka?“
„Ne, pouze přátelské varování,“ usmál se Victor.
Teď jsem to byl já, kdo musel zatnout čelist.
Ten chlap mě neuvěřitelně vytáčel. Bytostně jsem ho nesnášel, a dodnes nechápu, jak jsem někomu jako on mohl zachránit život.
Sral mě už jen tím, že dýchal stejný vzduch jako já.
Musel jsem se hodně ovládat, abych držel jazyk za zuby, nebo abych neudělal nějakou hloupost, která by se mi určitě šeredně vymstila.
Když jsem nad tím tak přemýšlel, došlo mi, že Victor vůči mne zaujímá stejné stanovisko. Zachránil jsem mu život, což dodnes nepřekousl, bavím se s Cainem, a navíc mám na své straně i Joela, kterého Victor nesnášel, i když jsem nevěděl proč. Joel se o tom bavit nechtěl, a Victora jsem se logicky zeptat nemohl. Občas mi hlavou probleskla myšlenka, jestli mě Victor nenávidí jen kvůli mému přátelství s Joelem, ale přišlo mi to tak absurdní, že jsem to vždycky rychle přešel.
Každopádně, ať už to bylo, jak chtělo, to, že mě pozval k sobě domů, i přes naši vzájemnou lásku, kterou jsme k sobě cítili, muselo znamenat, že jde fakt o něco hodně velkého.
Odhodil jsem stranou svou averzi vůči němu a začal přemýšlet.
Zároveň jsem ho zkoumavě pozoroval, což mu samozřejmě neuniklo, stejně jako změna v mém chování.
„No konečně. Už jsem myslel, že ti budu muset do hlavy natlouct trochu rozumu.“
„Co chceš, Victore? Co chceš po mě?“ zeptal jsem se ho zamračeně.
Victor chtěl opět pronést nějakou zjevně jízlivou poznámku, ale pohled na moji tvář ho zastavil.
Tak si jen povzdechl, uvolnil se a zavřel oči. Na okamžik přes jeho tvář přeběhl stín bolesti, ale bylo to tak rychlé, že to jeden mohl považovat za šálení smyslů.
Já ovšem ne. Victora něco trápilo. A pokud jeho něco trápilo, muselo to být něco hodně zlého.
„Victore… Mluv. Takhle to neulehčuješ ani jednomu z nás. A já neumím číst myšlenky,“ řekl jsem o něco smířlivěji, protože, co si budeme povídat, dostal jsem trochu strach.
„Blíží se něco hodně velkého a ošklivého. Slyšel jsi o těch zmizení po světě a o povídačkách, jak se někde vynoří nějaké město, či zmizí rovnou celá vesnice?“
Přikývl jsem. Jistě, že jsem o tom slyšel. Ale bylo to tak přitažené za vlasy, že jsem tomu nevěřil ani já.
„Tak to nejsou jen povídačky. Je to pravda.“
„Počkej. To mi chceš říct, že jen tak prostě zmizí pár lidí nebo rovnou celá vesnice a nikdo s tím nic nedělá?“
„Sám moc dobře víš, co by se stalo, kdyby to někdo zveřejnil. Vláda se to snaží všemožně ututlat, dokonce za tímto účelem vznikl SÚZ, kdy se představitelé vládních organizací všech zemí spojili a snaží se danou situaci nějak vyřešit.“
„Všech zemí? Kolik toho je? A proč o tom neví nikdo z nás?“
„Srbsko, Ukrajina, Írán, Palestina, Norsko, Anglie, Francie, o těchto zemích víme. Ale jsou takové, o kterých nemáme ani tušení, takže předpokládáme, že jich je daleko víc. A nikdo z vás o tom neví proto, že to mělo zůstat přísně tajné. Vláda si tohle chce prostě vyřešit sama. Vidí v tom teroristické útoky, chemické zbraně, ne útok nadpřirozena. I když se to někdo snaží nadhodit, smetou to rychle ze stolu. Sám moc dobře víš, jak to funguje. Oni ví, že je to pravda, ale nebudou se tím zabývat, protože si s takovými věcmi nevědí rady, a něco takového nemůžou připustit. To raději kvůli svému egu a aroganci nechají zničit půlku světa, než konečně připustí, že se děje něco, na co nemají.“
„Něco takového bys měl ale stejně probírat s někým jiným. Na tohle jsem moc malý pán. Mluvil jsi o tom už s Cainem?“
„Ne. A ani nebudu, pokud to nebude nezbytně nutné. Tohle se totiž týká přímo tebe. Tebe a toho chlapce.“
Překvapeně jsem vykulil oči.
Co s tímhle vším já nebo Ábel máme, sakra, společného?
„Počkej, počkej. Tohle mi nějak hlava nebere. Tady se bavíme zřejmě o nějaké obří katastrofě apokalyptických rozměrů, se kterou si ti vládní blbečci neví rady, a já s tím mám něco udělat? Kromě toho, jak mi chceš zabránit, abych hned, co odsud odejdu o tom s Joelem nebo Cainem nepromluvil?“
„Důvěřuješ jim natolik, abys jim svěřil osud země a svůj i chlapcův život?“
Nadechl jsem se k odpovědi, ale pak zase vydechl. Cainem jsem si mohl být jistý, ale Joel? Znamenal pro mě moc, ale skutečně bych mu měl věřit úplně ve všem?
„Myslel jsem, že chceš Caina na své straně. “
„Samozřejmě. Ale tahle situace všechno poněkud komplikuje.“
„Mohl bys mi, teda, už konečně říct, co se to tu přesně děje?“
Victor na mě chvilku hleděl, než si povzdechl a pustil se do vyprávění.
„Kdysi, už je to hodně dávno, obývala zemi velmi prastará rasa, o které se říkalo, že přišla z hvězd. Velmi mocní, velmi silní. Utvořili zemi, lidem ukázali cestu a snažili se s nimi žít mírumilovně. A ne, nebyli to andělé, jak to znáš z vyprávění. Tyhle bytosti lidi taky znají, aspoň, co se týče starých mýtů a legend. Později, když začaly zemi obývat i jiné rasy, prohlásily se ty bytosti za svrchované pány, což se samozřejmě některým nelíbilo, ale nemohli nic dělat. Jenže lidé, které do té doby všichni podceňovali a brali je jen za podřadné, dokázali přijít s plánem, který ty bytosti zničil. Zničil je, i jejich příznivce, stejně jako jejich zemi, města a vše, co vybudovali. Jenže je nezabili. A to byla chyba. Dlouho ty bytosti spaly. Hodně dlouho, až se na ně zapomnělo, a pouze smyšlené příběhy nám občas připomenou, že někdo takový kdysi existoval. Jejich příznivci, kteří přežili se stáhli do ústraní a potichu a nenápadně připravovali cestu pro jejich návrat. A tak se stalo, že nadešel ten den, a oni se začali probouzet. Jako první se začaly objevovat jejich města. Až se objeví oni, už nebude cesty zpátky.“
„Bezva. Takže mi chceš říct, že se probouzejí nasraní mimozemšťani, co jsou natolik silní, aby zemi srovnali se zemí.“
„Ano, když to bereš takhle.“
„A co s tím mám společného já a Ábel?“
„Ty bytosti porazil jeden muž a jeho mág. A vy dva jste jejich reinkarnace.“
„Počkej, tohle už není vtipné. Victore, mluv vážně.“
„To dělám celou dobu. Ať už se ti to líbí nebo ne, ať už tomu uvěříš nebo ne, dřív nebo později vás oba osud a váš skutečný úděl dostihne.“
„A čí, že to máme být jako reinkarnací?“ zeptal jsem se pochybovačně a můj pohled svědčil o tom, že mu ani za mák nevěřím.
„Šalomouna a anděla smrti Azraela.“
Po tomhle prohlášení mi huba spadla až nějak pod stůl.
Historku přitaženější za vlasy jsem už dlouho neslyšel. Vlastně takhle praštěnou nikdy.
Jenže…
Victor nebyl z těch, co si dělal z někoho srandu nebo neříkal závažné věci, bez toho, aniž by to měl nějak podložené, což mě samozřejmě dost rozhodilo.
„Victore… Tohle…“ začal jsem, ale pak sevřel tvář v dlaních.
Teď jsem měl z mozku nefalšovanou kaši.
Proč?
Jak?
„Potřebuju panáka,“ zachraptěl jsem a zvedl hlavu.
Jen, co jsem to dořekl, Alex přede mě postavil sklenici zpola naplněnou jantarovou tekutinou, kterou jsem do sebe na jeden zátah hodil.
Potřeboval jsem chvilku na přemýšlení, a Victor si toho zřejmě byl vědom, protože se zdržel jakýchkoliv dalších komentářů a trpělivě čekal.
Alex mi znovu dolil a pro jistotu nechal láhev položenou vedle mě.
To, co jsem se právě dozvěděl, bylo…
Když pominu to, že se zřejmě blíží apokalypsa, což by nebylo poprvé ani naposledy, když pominu to, že svět chtějí zničit zřejmě první bytosti, co kdy po Zemi chodily, jak se sakra mám vypořádat s tvrzením, že já a Ábel jsme reinkarnací krále a mága, a my jediní můžeme zabránit zničení světa?
Zavrtěl jsem hlavou.
„Když budu věřit té historce o bytostech, co chtějí zničit svět, jakože té věřím, protože o tomhle bys nikdy nežertoval a neřekl to, pokud bys to neměl něčím podložené, tak jak mám, kruci, uvěřit tomu zbytku? Navíc, kdybych byl něčí reinkarnací, tak bych to musel vědět, ne? Musel bych mít nějaké sny a vize, nebo co to vždycky takoví lidi mívají. A když už, který z těch dvou mám jakože být já?“
„Azrael. A sny a vize mít nemusíš. Stačí to, co děláš. Umíš kouzlit a nejsi mág, cítíš a vidíš věci ještě dřív, než se stanou, a považuješ to za šestý smysl, který sis vypracoval díky své práci. Jsi rychlejší a silnější, než by člověk měl být, ale to taky připisuješ své práci, a podobných drobností je víc. A vím, že kolikrát se sám sebe ptáš, jak to, že toho tolik dokážeš.“
„Jasně, ale…“
A pak, jako už tolikrát, najednou do sebe všechny dílky zapadly, a mě všechno dávalo najednou větší smysl.
A zhrozil jsem se.
„Ne, to snad… Tak proto nesnášíš Joela. Až tak moc, že jsi se pokusil zničit všechny, co s ním měli, kdy co dočinění, proto nesnášíš i mě, ale zároveň mě nemůžeš zabít. Ty jsi jeden z těch, co stáli na straně lidí, když ty bytosti ničili, zatímco Joel stál po jejich boku. Proto zavraždil Ábelovi rodiče a snažil se zabít i jeho. Proto jsem nenarazil na žádného mága, který ovládal tehdy toho Golema, a proto se Medusa sama zabila. Proto si mě drží Joel u sebe. A proto tak moc chtěl Ábela získat na svou stranu. Ach, Bože,“ zaúpěl jsem, a kdybych neseděl, pravděpodobně bych se zhroutil na zem.
Tíha pravdy na mě dolehla jako balvan a já se začal dusit.
Chtělo se mi řvát, ale z hrdla se mi draly jen podivné skřeky.
Chtěl jsem…
Pak se mi hlava zvrátila na stranu a já vyhekl bolestí, když mi Alex vlepil facku. Pořádnou.
Ale pomohlo to.
Začal jsem zhluboka dýchat.
„Promiň. Mrzí mě, žes to všechno musel zjistit takhle, ale situace se stala příliš vážnou na to, abych chodil kolem horké kaše a dával si pozor, abych někomu neublížil. Jak si vyřešíš svou situaci s Joelem není můj problém. Jen jsem tě chtěl varovat, že není takový, za koho se vydává, a pokud budeš s ním, chlapec bude v nebezpečí. V takovém případě bych musel podniknout určité kroky, protože nedovolím, aby mu byl zkřivený jediný vlásek na hlavě.“
„Nevím, jestli jsem víc v hajzlu z toho, že se ukázalo, že jsi vlastně klaďas, nebo to, že já jsem nějaký anděl smrti, či to, že Joel je tu ten záporák nebo to, že mimoni chtějí poslat k šípku náš svět,“ zahučel jsem.
Absolutně jsem netušil, co budu dělat. Měl bych to říct Cainovi? Ábelovi? Měl bych se zeptat přímo Joela a konfrontovat ho?
Jak mám, sakra, na něco takového reagovat?
„Dnes přespíš tady. Alex zatím dohlédne na chlapce, takže se nemusíš bát,“ řekl nesmlouvavě Victor a rukou naznačil Alexovi, že má jít splnit příkaz.
Civěl jsem na něj jak péro z gauče, teprve až cvaknutí dveří mě probralo z transu.
„Zbláznil ses?! Proč jako?! Nebudu s tebou spát pod jednou střechou!“ vyletěl jsem jako čertík z krabičky.
„Protože tvá mysl je momentálně nestabilní, a kdoví, co bys udělal. Nemůžu tě teď nechat jen tak odejít. Chci tě mít na očích, takže tu dnes přespíš, a dál se o tom s tebou bavit nehodlám.“
Pomalu jsem vstal a zaťal pěsti.
Zuřil jsem.
Napřed mi převrátí život vzhůru nohama, a pak mi ještě bude říkat, co mám a nemám dělat?!
Jenže k tomu, abych mu rozbil hubu jsem se nedostal, protože Victor stál najednou u mě, jednou rukou mě objal kolem pasu, druhou mi sevřel vlasy a trochu zatáhl. Byl asi o hlavu vyšší než já, takže jsem musel zaklonit hlavu, abych mu pohlédl do očí.
Překvapilo mě, že se v nich zračí pouze obava a strach, a v ten moment jsem si uvědomil, jakou tíhu musí na svých bedrech nést.
Přestal jsem se proto bránit a můj vztek vystřídala rezignace.
Zhroutil jsem se Victorovi do náruče.
Netušil jsem, jak dlouho jsme tam stáli, ale připadalo mi to jako věčnost.
Když jsem se od něj odtáhl, trochu jsem se zastyděl.
Choval jsem se jako malá holka a svému nepříteli ukázal své slabiny.
Jenže, byl Victor ještě pořád můj nepřítel?
Koho jsem teď vlastně mohl nazývat přítelem?
„Už jsem v pohodě,“ zabručel jsem, a ještě víc se od Victora odtáhl.
Nebo jsem se o to aspoň pokusil, ale on mě nepustil.
„Já nejsem tvůj nepřítel. Teda, nebudu, pokud si vybereš správnou stranu,“ řekl tiše a zadíval se mi do očí.
„Nejsem idiot, pokud je pravda, co říkáš, a Joel je skutečně na „druhé“ straně, tak i když se mi zrovna s tebou spolupracovat nechce, nebudu stát po boku někoho, kdo chce zničit svět ať už proto má jakýkoliv důvod,“ řekl jsem pevně.
„Dokázal bys ho zabít?“
Tak teď mě dostal.
Chtěl jsem odpovědět, že ano, ale pak jsem jen sklopil pohled.
„Nevím. Já… Momentálně ani nevím, co budu se všemi těmi informacemi dělat. Potřebuju si to všechno pořádně v klidu promyslet,“ zahučel jsem.
„Dlouho by ses rozmýšlet neměl. Tvůj i chlapcův život je v nebezpečí. A pokud zjistím, že je to hodně vážné, oba vás vezmu sem. Bez řečí. Nehodlám o tom diskutovat,“ řekl rázně Victor, když viděl, že chci jeho návrh ihned zamítnout.
„Nehodlám s tebou…“ začal jsem, ale Victor mě přerušil.
„A já se nehodlám dívat na to, jak bude svět zničen, kvůli paličatému kohoutovi, který si neumí udělat pořádek ve vlastním kurníku!“
Chvilku jsem na něj zíral a snažil se najít další argument, kterým bych ho mohl odpálkovat, ale žádný jsem nenašel. Měl pravdu, a to mě štvalo snad nejvíc.
„Fajn. Co navrhuješ abych udělal?“
„Dnes zůstaneš tady. Utřídíš si myšlenky a všechno si v klidu promyslíš. Pokud se na něco budeš chtít zeptat, klidně se ptej. Pokud budu moci, odpovím ti. Jak už jsem řekl, nejsem tvůj nepřítel, pokud si nezvolíš špatnou stranu, což doufám, že neuděláš, protože jinak bys mě zklamal. Důvod, proč jsem ti to všechno řekl, je, že věřím tomu, že se zachováš správně. Zítra mi řekneš, jak ses rozhodl, a podle toho budeme jednat dál.“
„Jak dlouho už to víš? To o mě?“
„Ne moc dlouho. Tušil jsem od začátku, že je v tobě něco víc, ale nijak jsem potom nepátral, zvlášť, když jsem věděl, že jsi jedna ruka s Joelem. Jenže pak jsi mi zachránil život. Způsobem, jaký by normální člověk nedokázal. Navíc, pořád mi vrtalo hlavou, proč si někdo jako Joel drží u těla člověka, když je tak moc nenávidí. No a když jsem začal s vyšetřováním, začaly první anomálie, a pak se objevil ten chlapec, a vy dva jste se setkali, takže mi to začalo postupně všechno docházet.“
„Proč Joel loví monstra a chrání lidi, když je tak moc nenávidí?“
„Neříká se, že pod svícnem je největší tma? Kde by tak snadno získal přístup k informacím a dostal se k věcem, ke kterým by se za normálních okolností nedostal? Když jsi ještě byl u Lovců, nepřišlo ti občas jeho chování podezřelé? Nestalo se, že během mise na nějakou chvíli zmizel? Nebo, že o některých útocích věděl ještě dříve, než se pomalu staly? Nebo, že některé monstra zlikvidoval až příliš rychle?“
„Když to bereš takhle a mluvíš o tom, tak jo, ale…“
„Nezapomeň, že Joel je stejně starý jako já. Za ta léta se naučil dokonale ovládat a manipulovat s lidmi, jak potřeboval, aby dosáhl svých cílů. Stejně jako já. I když to znamená nadělat si spoustu nepřátel a brodit se potoky krve a mrtvých těl. Můžeš namítnout, že by se to dalo vyřešit i jinak, ale tohle je náš způsob řešení situace, a nikomu se za to nehodlám omlouvat.“
Zadíval jsem se mu do očí a Victor mi pohled trpělivě oplácel.
„Je těžké to přijmout,“ povzdechl jsem si.
„To ano. Ale ty nejsi žádná princeznička, kterou by tohle všechno položilo. Aspoň doufám.“
„Je docela těžké se zachovat klidně potom všem, cos to na mě vybalil, víš?“ prskl jsem podrážděně.
Pak mě ale něco napadlo.
„A když už jsme u toho, očividně jsi mě nechal sledovat, takže určitě víš, kdo mi poslal ten vzkaz, ty symboly a uroborose.“
„Nevím. Bohužel, ani já ani Alex jsme nezjistili, kdo by to mohl být. Joel to zjevně nebyl, Cain podle všeho taky ne. Vzkaz mohl znít jako výhružka, ale symboly by měly sloužit k zabránění proniknutí zla do tohoto světa. A uroboros signalizuje jak smrt, tak i život. Takže se nedá říct, jestli ten, nebo ti, co ti to poslali jsou na tvé straně nebo proti tobě,“ pokrčil rameny Victor.
„Páni! Ty něco nevíš? Asi si to zapíšu do deníčku!“ rýpnul jsem si.
A vzápětí vyhekl, když mě Victor rýpnul do žeber.
„Ty si nedáš pokoj, co?“
„Pff, nemysli si, že se z nás jen tak stanou kámoši, a že do tebe přestanu rýpat jen proto, že budeme kopat za stejný tým,“ odfrkl jsem.
Victor na mě chvilku hleděl, než mi sevřel v prstech bradu, a přiblížil se až těsně ke mně.
„No, na jednu stranu jsem rád, že to bereš takhle. Připomíná mi to totiž jedno rčení…“ zašeptal mi do ucha.
Pak mě pustil a zazubil se.
„Půjdu ti nechat připravit pokoj.“
Byl jsem tak v šoku, že jsem chvíli stál jako solný sloup.
Pak mi došlo, jaké rčení měl na mysli.
„Ani za nic, ty sebestředný parchante!“ zařval jsem, i když už byl dávno pryč.
Měl jsem dojem, že slyším jeho smích.
A vzápětí si uvědomil, že jsem se svými myšlenkami zůstal sám, a došlo mi, že jsem se nezeptal na jméno bytostí, které chtějí zničit náš svět, i když jsem to podvědomě tušil…

Dodatek autora:
Po delší době je tu další kapitola, ve které se jen kecá a kecá a příběh se nám posouvá dopředu. Odhalujeme něco z minulosti, něco, co změní životy všem zúčastněným. Jak se Sam zachová? Jak zareaguje na Victorovu zprávu? Jak se vypořádá s tím, že ten, koho považoval za svého přítele s ním vlastně celou dobu jen manipuloval? Jak se k tomu postaví Joel, až zjistí, že Sam ví pravdu? A co to udělá s Ábelem?

Šalomoun – byl králem jednotného Izraelského království. Vládl přibližně v letech 970–931 př. n. l. (další možné datum úmrtí 933 př. n. l.). Za jeho vlády dosáhlo království největšího hospodářského a územního rozmachu, po jeho smrti se však v důsledku rozporů mezi jeho syny rozdělilo království na dvě části: na severní Izraelské království a jižní Judské království. Šalomoun také nechal v Jeruzalémě vystavět Chrám, který byl až do jeh o zničení roku 586 př. n. l. střediskem židovského kultu. Šalomounovu vládu popisuje biblická 1. kniha královská a 2. Paralipomenon.

Azrael – z arabského Azra’il nebo Azra’eil, je islámský anděl smrti. Bývá též nazýván Azrail, Ashriel, Azaril, Azriel, Izrail, Izrael a Ozryel nebo persky Mordad. Izrail znamená „ten, komu bůh pomáhá“. Jeho úkolem je sběr duší a jejich odvádění před soud. Jelikož se o něm nezmiňuje ani Korán, ani Hadís, není přímo součástí náboženství. Někteří jej považují za legendu, jiní tvrdí, že byl přejat z jiných náboženství.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.