Jen já… – Kapitola 8

Probral jsem se s příšernou bolestí hlavy. Celé tělo se mi třáslo, nohy a ruce jsem ani necítil a něco ledového se mi neustále zabodávalo do obličeje, jako rozžhavená jehla.
Pohodil jsem hlavou a škubl tělem.
Kvůli ostrému světlu se mi oči zalily slzami, proto jsem rychle zamrkal, abych se jich zbavil.
Když jsem se dostatečně probral, zjistil jsem, že ležím na dřevěné lavici, nohy a ruce mám pevně spoutané řemeny, které se mi při sebemenším pohybu zadíraly do masa, a na čelo mi kape ledová voda ze složitého zařízení, které viselo kousek nade mnou.
Byl jsem svlečený do půli těla a dokonce mi sundali i boty.
Snažil jsem se dýchat a uklidnit se, ale bolest se stále stupňovala, navíc ten pocit bezmoci a ponížení, mě zcela dostal.
Pokoušel jsem se rozumně uvažovat, ale věřte mi, není nic horšího než mučení vodou, navíc takovým stylem.
Zařval jsem.
Pak znovu.
A pak znovu. Řval jsem jako smyslů zbavený, škubal pouty nehledě na to, že jsem si tím rozdíral víc a víc kůži, jen jsem chtěl uniknout tomu věčnému ledově žhavému bodání, které mi pronikalo až do mozku a dělalo z něho kaši.
Panikařil jsem.
A dost.
Do toho se dostavil silný pocit močení, ale já nechtěl klesnout až tak hluboko, že bych dopřál svým věznitelům tu radost a pomočil se, čímž bych se ještě víc znemožnil.
Věděl jsem, že mě odněkud pozorují, nechtěl jsem hysterčit, ale nemohl jsem si pomoct.
Nemohl jsem ani zvednou hlavu, díky malé jehlici, kterou jsem měl pod krkem, a která se mi už tak zabodávala do kůže kdykoliv jsem sebou nepatřičně škubl.
Přestal jsem až ve chvíli, kdy mi došel dech a síla a kdy se mi znovu zastřelo vědomí.
Ale omdlít mi nebylo dovoleno.
Najednou to nade mnou zarachotilo, otevřel se poklop a bez varování na mě z vrchu spadlo několik litrů ledové vody.
Znovu jsem zařval bolestí.
Svěrače jsem tentokrát neudržel a místností se tak rozlehl ostrý pach moči.
Třásl jsem se jako osika a měl pocit, že mám v těle zlomenou snad každou kost.
Pokud si myslíte, že spadnou do vody je jako spadnout do peřinky, tak se pletete. Je to skoro stejné jako dopad na tvrdý beton a samozřejmě to funguje i v případě, že do vody nespadnete vy, ale voda odněkud na vás. A pokud je to ve velkém množství jako v tomhle případě, je zaručeno, že bez zranění z toho nevyváznete.
„Dobré ráno, můj drahý,“ uslyšel jsem ode dveří po mé pravici známý hlas.
Prskal jsem vodu, jehlice mi se mi zabodávala do hrudi a brady, jak jsem se snažil udržet hlavu vzpřímenou, aby se mi voda nedostala do nosu. Třásl jsem se jako osika, ale mé oči plály nenávistí.
„…y…kurv…jzl…“ zaskuhral jsem.
„Cože mi chceš říct?“ zeptal se Joel, přešel až ke mně a udeřil.
Nechtěl jsem řvát před ním, tak jsem si skousl rty, až jsem ucítil v puse kovovou chuť krve.
„Věř mi, že mi nedělá žádnou radost, vidět tě v tomhle stavu. Byl jsi pro mne vším. Dal bych ti všechno. Nikdy bych ti neublížil. Stačilo jen zůstat se mnou. Ale ty ne. Ty sis musel vybrat zase tu svou podělanou spravedlnost!“ poslední slovo Joel vykřikl a jeho tvář opět zakryla grimasa zuřivosti.
„Já…ti…řil…zle…“ stále se mi špatně mluvilo, ale Joel zřejmě pochopil.
„Věřil jsi mi? To já tobě taky. A nechal jsi mě na holičkách. A kvůli komu? Kvůli tomu malému spratkovi, upírskému zmetkovi, nebo kouzelnickému bastardovi? To sis to se všema rozdal? Byli lepší než já? Co ti strčili do prdele, že jsi za nimi poslušně běžel jako hárající fena? Hm? JÁ jsem ti byl vším. Měl jsi zůstat u mě! Oni jsou jen odpad. Jsou to slaboši, co se schovávají za pojmem spravedlnost a snaží se tvářit jako hrdinové! Tenhle svět je zkažený do morku kostí a potřebuje, aby ho někdo očistil! Potřebuje se znovuzrodit! Proč to nechápeš?!“ Joel mi vrčel zblízka do tváře a já si uvědomil, že jsem jím čím dál víc znechucen. Navíc se ve mně zvedla vlna vzteku, když se začal navážet do mých přátel, proto jsem sebral zbytky sil a plivl mu do tváře.
Trefil jsem se přímo na kořen nosu a Joelovi teď do očí a po tvářích stékaly nejen mé sliny, ale i krev a hleny z rozedraného krku od řvaní.
Joel zařval tak, až mi praskl pravý ušní bubínek a já cítil, jak mi z ucha stéká další krev.
V hlavě mi hučelo, ale to bylo nic ve srovnání s tím, co přišlo potom.
Joel v zuřivosti strhl z mého krku vidlici, čímž mi rozřezal kůži, chytl mě pod krkem a smýkl se mnou do vzduchu.
Bolestí se mi na okamžik zastřelo vědomí, protože mě doslova vytrhl z pout. Cítil jsem ostrou bolest v levém kotníku, pravděpodobně jsem měl zlomené prsty u obou rukou a kůži sedřenou až na kost, a do toho všeho se mísila bolest ze škrcení a z toho, že mě Joel volnou rukou chytl pod žebry, až se mi jeho nehty zaryly do masa a stiskl.
Řval bych jako tur, kdyby mi nedrtil hrdlo a můj mozek měl solidní přísun kyslíku.
„Myslíš si, že chudák jako ty, mě může porazit? Myslíš si, že někdo z těch tvých kamarádíčků mě dokáže porazit?! Já jsem nejsilnější! Já jsem ten, co vyhraje a vás zadupu jako červy do země! Nejste nic, jste jen banda čoklů, co se snaží hrát si na drsňáky! A já vás jednoho po druhém zničím! Neboj, nezabiju tě hned, ty se budeš dívat, jak osobně trhám na kusy jak toho magického šmejda, tak i ostatní. A budu si to užívat! Zabiju jednoho po druhém, pomalu a bolestivě a ty, se na to budeš dívat!“ Joel mi vrčel do tváře, z jeho horkého dechu se mi chtělo zvracet a oči se mi zaplnily slzami vzteku, bolesti a bezmoci.
Viděl jsem skutečnou tvář toho, kterého jsem ještě před pár dny miloval a myslel jsem si, že je to vzájemné.
Kdyby chtěl ublížit jen mně, ještě bych se s tím nějak dokázal srovnat. Ostatně, já byl ten hlupák, co mu sežral všechno i s navijákem, ale on chtěl ublížit mým přátelům a to jsem rozhodně nemohl dopustit.
Hlavou mi problesklo několik vzpomínek najednou, a pak něco povolilo.
Bolest najednou ustala a já měl hlavu čistou jako padlý sníh.
Švihl jsem volnou rukou, aniž bych si myslel, že to bude mít nějaký účinek.
Tohle se odehrálo během několika setin sekundy, a když se znovu všechno vrátilo, ležel jsem na boku na studené zemi, dávil se a prudce oddechoval. S překvapením jsem zjistil, že veškerá bolest se změnila na tupou místo ostré a já se tak mohl aspoň trochu hýbat a jasněji uvažovat.
Joel se právě zvedal ze země o kus dál, a z pravé strany, kam jsem ho udeřil, mu crčela krev.
Překvapeně jsem zamrkal a podíval jsem se na ruku, která byla celá pokrytá krví.
Mou a Joelovou.
A nějak mi v ten moment ani nedošlo, že kosti, které měly být zlomené, vlastně zlomené nejsou.
Pak mé myšlenky přerušilo vrčení a praskání kostí.
Joel se začal měnit v monstrum.
A věřte mi, není nic nechutnějšího.
Žádné pomalé svlékání a odhalování ladných bicepsů se nekoná. Žádná mlha, co zahalí člověka a pak lup, najednou vidíte krásného vlka.
Prdlajs.
Celý proces sice netrvá déle než zlomek sekundy, ale i během té kratinké doby se vám do mozku jako ledový spár zařízne čvachtání masa, které se stahuje nebo naopak napíná, aby uvolnilo místo kostem, které praskají, jako když lámete větve. Pukání kůže zní, jako když trháte papír a dokonce slyšíte růst i chlupy, které obalí celé tělo.
Kdybych na Joela během té doby zaútočil, vyhrál bych.
Vlkodlaci mají jednu velkou slabinu. A to právě během proměny, kdy jsou zcela bezbranní a jedna rána by je dokonale uzemnila, protože se nedokážou v tomhle stavu bránit.
Proto se mladí a čerstvě narození vlkodlaci přeměňují tak, aby je nikdo neviděl, a postupně se učí svou proměnu co nejrychleji provést.
Jenže většina lidí i lovců je tak šokovaná proměnou, že se málokdy na něco zmůžou. I když to vidí několikrát, pohled je to tak strašný, že vás to vždycky zaručeně dostane do kolen. A než se stačíte vzpamatovat, staří vlkodlaci jako právě Joel mezitím proměnu dokončí.
A to se stalo i teď.
Zíral jsem do žlutých očí plných zvířecí nenávisti a opět se mi udělalo zle při pomyšlení, že tohle byl ještě nedávno můj přítel.
Joel stál mírně v předklonu, ale i tak měřil hodně přes dva metry, takže mě dalece převyšoval. A nejen výškou.
Jedna jeho ruka zakončená dlouhými, jako dýky ostrými drápy byla pomalu stejně velká jako dvě moje nohy dohromady a jediným máchnutím by ze mě mohl udělat mastný flek. Doslova.
Pysky měl odhrnuté, jak na mě vrčel a ukazoval mi tak zažloutlé ostré tesáky, které by mě překously jako sušenku.
Věřte mi, v té chvíli jsem byl opravdu malinkatý a nohy jsem měl jako ze želatiny.
Snažil jsem se přijít na to, jak z toho ven, ale vytvořit kloudnou myšlenku, když jste posraní strachy, vážně nejde.
Tohle bylo poprvé, kdy jsem zažíval tak obrovský strach, a došlo mi, že jestli to přežiju, musím Joela bezpodmínečně zastavit.
Někdo tak nebezpečný a šílený nemůže běhat po světě.
City musely stranou. Navíc, tohle už nebyl můj učitel, milenec, přítel a rádce.
Tohle byla stvůra.
A mou prací bylo stvůry lovit.
Jen jsem musel přijít na to, jak se z toho dostanu.
Štěstí bylo, že Joel zatím nezaútočil. Vyčkával, jakoby si nebyl jistý, jestli může zaútočit. Jakoby mu něco podvědomě bránilo a cítil ze mě sílu, o které jsem ani já doposud nevěděl.
Zvířecí instinkty jsou mnohem lepší než ty lidské a u vlkodlaků, kteří se museli neustále skrývat, a bojovat to platilo několikanásobně. Nebyla to žádná tupá zvířata, svou inteligencí předčili dokonce i třeba upíry, protože život je tak naučil. A za to jsem byl v tuhle chvíli vděčný, protože mi to dodávala potřebný čas k tomu, abych něco vymyslel.
Kdybych mohl udělat to, co předtím, mé šance by to zvýšilo. Ale já vůbec netušil jak a hlavně co jsem udělal. Najednou se mi zatmělo před očima, v hlavě jsem měl pusto prázdno a pak jsem viděl až zraněného Joela a mou ruku od krve.
Pokud to byl pouhý zlomek síly mého předchozího já, tak mi bylo jasné, proč se Joel teď tak chová, ale až mu dojde, že to byla jen náhoda, budu v háji.
Věděl jsem, že mi moc času nezbývá, Joel stříhal ušima a nozdry se mu rozšiřovaly, jako by větřil. Až ucítí můj strach, bude konec. O tom jsem nepochyboval.
Tohle byly asi nejdelší vteřiny mého života. I když to z vašeho pohledu možná tak nevypadá, vážně se to všechno odehrálo během několika vteřin.
Z myšlenek mě vytrhlo hlasité zavrčení, jiné než doposud.
Byl konec, teď už se nedalo nic vymyslet.
Ale vzdát jsem to nehodlal. Kdybych se aspoň dostal ke dveřím…
To už byl ale Joel u mě, až jsem cítil jeho zkažený dech a pach nemyté srsti.
Napjal jsem všechny svaly a všechny smysly.
Instinktivně jsem mrkl, a pak…
Najednou jsem stál na druhém konci místnosti.
Překvapeně jsem zamrkal, ale moc dlouho se neradoval, protože Joel byl zase u mě.
Byl zatraceně rychlý. A dveře měl pořád za zády, jakoby tušil můj úmysl.
Kdybych jen kruci věděl, jak ovládat tu svou sílu!
Soustředil jsem se a znovu zavřel oči.
Jenže tentokrát se nic nestalo.
A vyhnout se letící pracce bylo zhola nemožné.
„Doprde-“ zařval jsem, pažemi si zakryl obličej a připravil se na ránu.
Bylo to, jako když vás srazí vlak. Něco praskalo a trhalo se, vzduch naplnila železitá vůně krve a někdo příšerně řval.
Jo, to jsem byl já.
Můj let vzduchem, zastavila až protilehlá stěna, kde jsem před několika málo okamžiky unikl první smrtelné ráně. Ta druhá mě paradoxně poslala znovu zpět.
Chrčel jsem a kašlal krev. Neměl jsem odvahu se podívat na svůj bok, kam dopadla Joelova rána, ale bylo mi jasné, že je to kurevsky zlé.
Žebra jsem měl zlomená určitě všechna, vnitřní orgány zřejmě taky nevydržely a ty mazlavé hrudky, co jsem kolem sebe nahmatal, byly pravděpodobně kusy mého vytrženého masa.
Zvedl jsem hlavu, ve které mi hučelo a jako v mlze jsem viděl, že se ke mně Joel blíží, ale poněkud obezřetně. Jakoby byl zmatený z toho, že mě ta rána hned nezabila.
Což jsem se upřímně taky divil.
Chrčivě jsem se nadechl a vyplivl další chuchvalec krve.
Snažil jsem se pořádně zaostřit a stále přemýšlel jak se z toho dostat.
Jenže život z mého těla vyprchával stejně rychle jako čůrky krve, které se kolem mě měnily doslova v jezírko.
Jestli mě nedorazí Joel, zemřu na ztrátu krve.
Perfektní vyhlídka.
Že já blbec vůbec Joelovi věřil a šel jsem za ním.
Alex a Victor teď musí nejspíše zuřit.
Najednou mě zamrzelo, že jsem se Alexovi nesvěřil.
Bylo mi líto, že už neuvidím Caina a Ábela, dokonce ani Victora s Alexem.
Měl jsem být klíčem k zastavení zničení světa a kvůli své hloupé chybě tu teď ležím na studené zemi, v kaluži vlastní krve a jen čekám, jestli mě jako první dorazí obrovský vlkodlak nebo moje zranění.
Pak jsem přestal cítit bolest. Říká se, že když jste těsně před smrtí, bolest ustoupí.
Paráda.
A Joel taky zjevně usoudil, že melu z posledního a že se nemusí obávat toho, že bych najednou vstal jako Herkules a zlomil ho vejpůl.
Asi to byla jen náhoda, že mě nezabil.
Dvěma skoky byl u mě a napřáhl se k poslední ráně. Tentokrát jsem oči nezavřel.
Jenže než pracka dopadla, stalo se několik věcí najednou.
Zeď vlevo od nás najednou pukla.
Prostě jen tak.
Nevím, kdo byl překvapenější, jestli já nebo Joel.
Oba jsme chvilku hleděli na díru ve stěně, načež Joel zařval tak, až mi praskl levý ušní bubínek a vrhl se proti díře.
Hlavou mi bezděčně probleskla myšlenka, že bych měl být vlastně hluchý, ale já slyšel naprosto perfektně. Teda jak se s jedním uchem dá, protože pravé jsem měl evidentně v pořádku.
Vzápětí mi však přerušil myšlenky Joel, který proletěl kolem mě a s kňučením narazil do protilehlé stěny, kterou značně poškodil.
Byl jsem tak v šoku z toho, co se děje, že jsem zapomněl i na své umírání.
„Hej. Jak dlouho se tam chceš válet?“ ozval se z díry hlas, který jsem neznal.
Ha?
Copak je slepý? Nevidí, že jsem v posledním tažení, maso mám všude kolem a vnitřnosti mi trčí z těla? Nemůžu se ani pohnout a…
Tak počkat.
Až teď mi došlo, že je něco zatraceně špatně.
V hlavě už mi nehučelo, můj pohled byl zcela jasný a až na prasklý bubínek jsem se cítil mnohem lépe než bych ve svém stavu vlastně měl.
Velice opatrně jsem se podíval na své zranění.
„A do hajzlu…“ zachrčel jsem a nervózně si olízl rty.
„Přestaneš na sebe už konečně zírat a zvedneš tu svou prdel?“ ozval se netrpělivě znovu pan neznámý a vzápětí jsem pochopil, proč tak spěchá.
Stačil mi jeden pohled na Joela a pochopil jsem, že je vážně zle.
Jestli jsem si myslel, že se doteď choval nasraně, tak jsem se mýlil. Byl jako neškodné koťátko.
Polkl jsem a snažil se vydrápat na nohy, což v kaluži své krve šlo poněkud ztěžka, navíc jsem byl stále v šoku z toho, co jsem viděl.
„Pohni. V současném stavu ho neporazíme, ani když spojíme síly,“ znovu ten hlas ze tmy.
Když jsem se konečně postavil na roztřesené nohy, kolem mě něco proletělo, a když jsem se ohlédl, obklopila Joela podivná přízračná mlha, hustá jako mléko.
„Dělej. Dlouho ho to nezadrží,“ pobízel mě netrpělivě pan neznámý.
Váhavým kulhavým krokem jsem se vydal dopředu a občas sykl, když se má kůže na boku napjala. Trochu to bolelo, ale nebylo to nejhorší.
Stále v šoku jsem došel až k zničené zdi a konečně spatřil svého zachránce.
„Vy?“ vydechl jsem šokovaně.
„Cos čekal. Santu Clause?“ ušklíbl se.
Za normálních okolností bych byl nasraný za tohle povýšenecké chování, ale momentálně jsem měl z mozku kaši, jak jsem se snažil vstřebat několik divných událostí najednou.
„Jdeme!“ houkl na mě a mně nezbylo nic jiného než ho následovat, dokud byl Joel neschopen pohybu.
Naposledy jsem se ohlédl a dírou ve zdi se podíval na to, s kým jsem ještě donedávna bojoval bok po boku a i přesto všechno, co se odehrálo, mě píchlo u srdce.
Stále jsem se s tím nesmířil a možná ani nikdy nesmířím, ale nemohl jsem dovolit, aby mě přemohl sentiment a city, které jsem k tomu muži kdysi choval. Teď to byl můj nepřítel a já věděl, že až se příště setkáme, nesmím váhat.
Zatnul jsem pěsti, otočil se a rychle se vydal za mužem, co mi zachránil život.
Měl jsem spoustu otázek, ale nestihl jsem položit ani jednu, protože jakmile jsme se dostali před budovu, kdy jsme prošli kolem několika mrtvých těl, muž mě chytl za paži a přitáhl k sobě.
„Co-“ má otázka zanikla v hromovém zařvání a rachocení betonu, jak budovu někdo zevnitř ničil.
„Nadechni se,“ zašeptal mi do ucha pan K.
„Proč-“ zaprotestoval jsem znovu, ale daleko se nedostal.
Pak si pamatuju jen příšerný tlak v hrudi a hlavě, Joela jak vybíhá z budovy a tváří se fakt hodně nasraně a vzápětí jsem stál ve Victorově obýváku a díval se na pořádně nasraného Alexe, nepříliš nadšeně tvářícího se Victora a zamračeného Caina. Ábela jsem nikde neviděl, ale byl jsem za to rád. Jednak jsem nechtěl, aby mě viděl v mém současném stavu, a taky jsem nechtěl, aby byl u toho, co nejspíše zákonitě přijde.
Chtěl jsem to všechno vysvětlit, ale když mě pan K pustil, zatočila se mi hlava a zvedl žaludek. Kyseliny mi popálily hrdlo a já měl co dělat, abych se nezačal dávit.
„Říkal jsem ti, že se máš nadechnout. Ale i tak to zvládáš líp, než jsem čekal. Zvlášť ve svém stavu,“ ozval se posměšně pan K a já se svalil do nejbližšího křesla.
Začal jsem pomalu dýchat a místnost se tak ponořila do nepříjemného ticha.
Když jsem se po pár minutách uklidnil a barva mého obličeje přešla ze zelené na bílošedou, zvedl jsem se a nadechl.
„Omlouvám se, ano?“ zvedl jsem ruce ve smířlivém gestu a pokusil se pousmát.
Asi to moc nepomohlo, protože jsem vzápětí čelil rozzuřenému Alexovi a směr můj obličej se velice rychle blížila jeho pěst.
Teda…
Aspoň to mělo být rychle, ale najednou mi ten pohyb přišel strašně pomalý.
Velice jednoduše jsem jeho pěst chytl a sevřel v dlani.
„Hele, fakt sorry, ale já tam musel. Musel jsem si to ověřit.“
„Říkal jsem, že není potřeba se bát. S trochou štěstí by se z toho dostal i sám,“ ozval se pan K a já absolutně netušil, o čem mluví.
A jo, já zapomněl říct, kdo je můj zachránce, což?
Tadááá.
Seznamte se s Cainovým tatíčkem.
Dal jsem mu přezdívku pan K jako pan Kouzelník, míněno samozřejmě sarkasticky, protože mi je nesympatický a to jsem s ním ještě pořádně nepromluvil.
„Na trochu štěstí spoléhat nemůžeme. Navíc sám evidentně neví, co se děje, takže stále vyhráno nemáme. A pokud Joel učinil první tah, věci se daly do pohybu,“ odpověděl Victor.
Mračil se jako bubák, evidentně neměl radost z toho, že mu obývák okupuje pan K, ale očividně proti tomu nic nezmohl.
„No, možná je na jednu stranu dobře, že ho ten tvůj hlídací pejsek pustil z očí, alespoň víme, na čem jsme,“ přemítal nahlas pan K.
„Takhle v mém domě nemluv!“ zavrčel Victor.
I Alex se ode mě otočil a zíral na pana K jakoby po něm chtěl každou chvilku skočit.
„Nemusíš hned všechny urážet,“ ozval se poprvé Cain a propaloval svého povedeného tatíčka pohledem.
„Ty raději mlč. S tebou si promluvím později,“ podíval se pan K na Caina jako na nějaký otravný hmyz.
A to mě dopálilo.
Cain byl ten nejlepší člověk, jakého jsem znal. Nikdo, ani jeho otec neměl právo s ním takhle zacházet.
Byl jsem naštvaný, unavený, frustrovaný a zmatený.
A to všechno způsobilo, že se ve mně něco zlomilo a jako lavina vyvalilo ven.
Najednou jsem pocítil neuvěřitelný nátlak síly, který obaloval každičký centimetr mého těla.
Rány, které jsem utržil v boji s Joelem, a které se doteď částečně zacelily, se zahojily úplně. Smysly se mi vyostřily, tak že jsem cítil a slyšel, jak Ábel ve svém pokoji, v prvním patře klidně oddechuje ze spaní. Slyšel jsem lomoz nočního města, cítil strach, respekt, nenávist, lásku. Kůže na prsou a ramenou začala lehce pálit, a když jsem se podíval, uviděl jsem, jak kůži pokrývají složité znaky.
Podíval jsem se na ty čtyři přede mnou, kteří na mě hleděli se směsicí úcty, respektu a možná i strachu.
Zabodl jsem svůj pohled do pana K.
„Nikomu nedovolím, aby se s k mým přátelům choval neuctivě. I když jsi největší z mágů, nebudu tolerovat takové chování,“ svůj hlas jsem nepoznával.
Burácel jako tornádo a přesto hladil jako jemný vánek.
Než jsem se však mohl dostat dál, moje tělo se rozhodlo, že na mě už kašle. Síly najednou byly ty tam, mě se podlomila kolena a já se zhroutil do křesla.
Poslední, co jsem viděl, než si mě vzala laskavá náruč paní Bezvědomí, byl ten nejkrásnější úsměv, co jsem kdy viděl a zaslechl šeptané slůvko „děkuji“.

Dodatek autora:
Tak to tu konečně máte! Joel ukáže svou pravou podstatu, Sam se konečně začíná probouzet, aniž by si to uvědomoval a na scéně se objevuje nová postava.
Více o něm a o tom, jak to se Samem bude, se dozvíte v příští kapitole, která bude spíše zase kecacího rázu =).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.