Ni Ya Shangyin Le? – Kapitola 1.

„Máma se bude vdávat, tati.“
„Tak to jí gratuluju.“
Bai Luo Yin se probudil s otřesem hlavy a uši a krk měl potřísněné potem. Letní počasí ještě pořád neskončilo, a to zapříčinilo to, že se každý den probouzel v přehřátém pokoji. Prsty si přejížděl po nepříjemně zpocené kůži. Bylo teprve ráno, ale i tak se cítil, jako by hořel zaživa.
Bai Luo Yin ve svých sandálech doklopýtal k vodovodu a ponořil pod něj hlavu. Chladná voda mu stekla po krku a trochu mu zlepšila náladu.
Na nádvoří mezitím zametal Bai Han Qi, Bai Luo Yuinův otec. 185 centimetrový muž zůstával každý den doma, aby dokončil svoji práci. Bylo by fajn, kdyby jednou dokázal uklidit celý dům, ale i tak v něm vždycky zbyla troška nepořádku.
Nejspíš proto byl trnem v Bai Luo Yinově oku.

Bai Luo Yin se napil ze šálku a vyplivl to zpátky. Pustil vodu a čekal, až se smyje bílá pěna, ale najednou se hladina v umyvadle zvedla. Nejspíš to bylo zase ucpané.

O minutu později, když vytáhl na hůlce kus roztrhaného oblečení, voda začala znovu proudit do kanalizace.
„Zase jsi mi vyhodil spodky do odpadu, tati.“
Bai Han Qi, který byl uprostřed zametání, se poté, co to uslyšel, zastavil. Odhodil koště a zamířil ke šnůře na prádlo. JednaDva… Tři… Bez ohledu na to, kolikrát počítal, vždycky vyšly jedny ztracené spodky.
Není nutné říkat, že se dostaly pryč se špinavou vodou potom, co je vypral.
„Hej! Nevyhazuj je! Až je opláchnu, můžeš je zase nosit!“
Bai Luo Yin skoro cítil vzduch vycházející z jeho nosních dírek. „Nech to bejt. Můžeš si je vzít ty, jestli chceš.“
Vyšel z předních dveří, zahnul do uličky a náhodou narazil na Yang Menga, jenž právě taky vyšel z domu.
Yang Mengovo jméno se lišilo od všech ostatních. Když byl jeho otec mladší, ve vesnici ho nazývali “ženou“, nejspíš kvůli jeho jemnějším rysům. Jemnějším, než měly samy ženy. Bohužel, v té době byla spousta lidí plně věřících, a tak pro něho bylo neštěstím, když se tam ukázal. Nakonec, aby mohl přenést své geny na další generaci, si musel vzít nějakou ženu. Poté, co se Yang Meng narodil, měl v něho jeho otec velká očekávání, a tak ho pojmenoval Meng. (Pozn. překladatele: V Číně Meng znamená “divoký“.)
Byla škoda, jako moc se Yang Meng snažil podobat svému tátovi, a to už od chvíle, co se narodil. Zatímco si jiné děti hrály v blátě a lezly po stromech, on sám se skrýval v domě a vyřizoval papíry nebo šil. Proto ho neustále mlátili. Pokaždé, co ho jeho otec zbil, hrozně moc plakal, ale nakonec dál pokračoval ve svojí práci, jako by se nic nestalo.
„Kde jsou tvoje vlasy?“
Yang Meng si přejel prsty po hlavě a na jeho hezkém obličeji se objevil náznak smutku. „No, nemusel jsi mi to připomínat. Když jsem se ráno probudil, už jsem je neměl.“
„To tvůj táta?“
„Nekecej. Kdo jinej?“
Bai Luo Yin vydechl smíchy. „Vypadá to, že jsme se vůbec nezměnili.“
Najednou Yang Menga něco napadlo a zavěsil se Bai Luo Yinovi za krk. „Včera večer jsi mi volal a pak v půlce zavěsil. Co jsi mi chtěl říct?“
Bai Luo Yin na chvíli zapřemýšlel a ležérně řekl: „Moje máma se bude vdávat.“
Yang Meng se napřímil. „Ty máš mámu?“
Zhluboka se nadechl. „Myslíš, že je můj táta žížala? Že si v pátý fázi našetří energii, v šestý se spáří a potom je oplodněný?“
Yang Mengova ramena se třásla smíchy. „Nedobírej si mě. Myslím to vážně. Známe se od doby, co jsme byli děti a nikdy jsem tvojí mámu neviděl.“
„To je hovadina! Moje máma se dokonce před týdnem vrátila. Zapomněl jsi snad? Vždyť parkuje blízko vás.“
„Ach, teď si vzpomínám. To byla tvoje máma? Jak to, že vypadá mladší než moje neteř?“

„Chceš dostat přes tlamu?“
„Ne. Však moje neteř se narodila před několika dny a už má tvář plnou vrásek.“
„Novorozenci takhle prostě vypadají.“
Tentokrát Yang Meng nic neřekl, když viděl, jak se Bai Luo Yin dívá do prázdna. Najednou se cítil, jako by se mu v srdci odehrávala bouře. Byli nejlepší kamarádi už dlouhou dobu a Bai Luo Yin se svým otcem měli vždycky nevyvážený život. Teď se jeho máma znovu provdala. Člověk si jen mohl představit, jak se asi musel cítit.
„Co kdybychom si vzali partu lidí a svatbu zničili? Líbilo by se ti to?“
„Ty?“ Bai Luo Yin se zatvářil bláznivě. „Co za lidi bys tak mohl vzít? Spoustu kurev? Vojenský bitevní jednotky?“
„Vojenský jednotky?“ Yang Meng se zatvářil překvapeně. „Koho si to k sakru tvoje máma bere?“
„Generálmajora.“
Yang Mengovi se takříkajíc zamotal jazyk. „To je… vysoká hodnost…“
„Jo, mluv dál.“

„O čem?“
„O lidech, kterým jsi chtěl zavolat.“

Pod tmavým slunečním světlem se zdálo, že Yang Mengova tvář je tak bledá, až to hraničí s průhledností. „Kdybych jim zavolal, bylo by to, jako se poptávat po smrti.“

Bai Luo Yin se najednou zastavil a neustále koukal na Yang Menga. V jeho očích se zračil potlačovaný plamen, který byl připravený kdykoliv vzplanout. „V pohodě. Prostě mi řekni to, co jsi mi chtěl říct na začátku.“
Yang Meng zadržel dech, trochu vyčerpaný svojí vlastní nedůvěřivostí. „Můj strýc je vůdcem Truchlící skupiny. Chtěl jsem ho požádat, aby přitáhl skupinu lidí, co by na svatbě brečeli. Ale teď…“
„To je fakt dobrej nápad,“ přerušil ho Bai Luo Yin. „Jak mám kontaktovat tvýho strejdu?“
„Jen se ujisti, že se jim nic nestane. Jsou to jenom normální civilisti.“

„Neboj se,“ usmál se Bai Luo Yin smutně. „O tvýho strejdu a o ostatní se určitě postarám.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.