Nic není… III, Kapitola 8.

V Azazelově paláci

Azazel se probudil z neklidného spánku, odhodil lehkou deku, kterou byl přikrytý a zcela nahý přešel do koupele, kde si chtěl dát studenou sprchu. Posledních pár dní ho trápily divoké sny, a i přes veškerou jeho snahu se mu nedařilo zjistit příčinu. Ráno se tak probouzel mrzutý, neodpočinutý a naštvaný.
Aby se aspoň trochu sebral, pustil si na sebe ledovou vodu a jen tak tam několik minut stál.
A navíc ještě k tomu musel řešit Beliala, který byl stále nepřítomen a nedal o sobě ani vědět. A už ho to začínalo pomalu štvát. Ani nevěděl proč, netušil, kde se v něm ten pocit vzal, ale poslední dobou, vlastně od doby, kdy se mu začaly zdát ty sny, začínal pociťovat k Belialovi silnou averzi. A z toho byl samozřejmě taky rozhozený. Belial stál celou dobu po jeho boku, radil mu, pomáhal, takže neměl jediný důvod cítit k němu něco špatného, ale kdykoliv na něho teď pomyslel nebo někdo vyslovil jeho jméno, měl chuť… zakroutit mu krkem.
Azazel si povzdechl a zatřepal hlavou. Nesměl se tímhle zatěžovat a nechat rozptylovat.
Čekala ho práce.
Vládnout Peklu, zvláště po Luciferovi, nebylo tak snadné, jak si zpočátku myslel. I když většina démonů raději viděla na trůnu jeho než bývalého Světlonoše, našli se tací, kteří ho prohlašovali za vraha a uzurpátora, stejně jako za zrádce. Musel tak čelit nejen Luciferovým stoupencům, ale také potlačovat šarvátky, které vznikaly právě jménem bývalého vladaře Pekla.
Do toho začal podnikat své kroky Sitrael, jehož pozicí si Azazel nebyl jistý, stejně jako vztahem k němu. I když po svém nástupu na trůn, vrátil Sitraelovi jeho bývalou slávu, knížecí titul a všechny jeho pozemky, které mu nechal zabavit Lucifer, přesto nedokázal říct, jestli je tak úplně na jeho straně.
A k tomu všemu se k jeho uším doneslo, že začal vystrkovat své růžky taky Astaroth se svými Jezdci, situace v Nebi začala být víc a víc nestabilní, po Razielovi zatím nebyla ani stopa a šuškalo se o právoplatném dědici trůnu, nejen toho pekelného. A taky o Jedinečném, míšenci, který údajně není tak mrtvý, jak mu všichni tvrdili.
A protože nechtěl dopadnout jako Lucifer, věděl, že musí začít jednat.
Jako první vyšle pár svých vojáků, aby našli a přivlekli, klidně i násilím, zpět Beliala, který bude mít co vysvětlovat.
Pak si postupně poradí s tím zbytkem.
Rychle se opláchl a s trochu lepším pocitem vešel zpátky do svého pokoje, kde se oblékl a vydal se do trůnního sálu, kde už na něj čekal Baal a nižší démoni, aby si mohli poslechnout jeho rozkazy.
Ovšem než mohl vůbec začít, těžké dvoukřídlé dveře se rozletěly a dovnitř si to nakráčel Belial, jakoby se nechumelilo.
„Azazeli. Jsem rád, že jsem tě zastihl přímo zde. Rád bych-“
„Můžeš mi vysvětlit, kde si celou dobu byl? Aniž bys mi něco o svém odchodu oznámil?“ přerušil Belialův proslov Azazel.
„Za svou nepřítomnost se omlouvám, ale bylo to nutné pro naši budoucnost. Nemůžu ti ovšem říct, co jsem dělal, nebo jaké kroky nadále podniknu, ale-“
„Mlč! Ty tvé věčné výmluvy mě už nezajímají!“ zaburácel Azazel, takže i Belial se na okamžik stáhl a zaváhal.
„Azazeli, nemusíš-“ snažil se Belial získat zpět svou převahu, ale opět mu nebylo dopřáno.
„Co musím a nemusím, není tvoje věc! A v tenhle moment mne oslovuj náležitým titulem! Mám dost svých starostí, než abych se staral ještě o vysoce postaveného démona, který evidentně nevěří svému vládci a za jeho zády něco tajně plánuje! Máš mě za hlupáka?! Uvědom si, že nejsem Lucifer!“ Azazelův hlas burácel jako letní bouřka a i Belial, který si doposud stále věřil a měl pevnou půdu pod nohama, musel sklonit svou hlavu a pokleknout.
„Znovu se ptám. Můžeš mi nějak vysvětlit svou nepřítomnost?“ pokračoval po chvilce ticha Azazel, kdy by bylo slyšet spadnout i pověstný špendlík, jak všichni skoro ani nedýchali.
„Můj pane, rád bych poprosil ještě o chvilku strpení. Nechci předbíhat událostem a zbytečně vás zatěžovat neověřenými zprávami,“ odpověděl Belial a v hlavě se mu už rodil nový plán, jak z toho ještě vybruslit se vztyčenou hlavou.
Nečekal od Azazela až takovou reakci. Jistě, nějaké to pokárání ano, přece jen si dovolil beze slova opustit na docela dlouhou dobu svůj post, což bylo v jeho případě neodpustitelné, ale tohle zašlo až trochu moc daleko. Věděl, že se teď pohybuje na velmi tenkém ledě a s každým špatně zvoleným slůvkem se ocitá blíž a blíž vězení. Mohla tuhle změnu způsobit přítomnost toho kluka, byť jen nepřímo? To Belial netušil, i když tomu zas až tak nevěřil.
Každopádně, čas mu docházel. Věděl, že teď musí jednat rychleji a v hlavě mu pomalu dozrával plán, co podnikne dál.
„Mě nezajímá, co chceš a nechceš. Jasně jsem ti řekl, že těch tvých věčně uhýbavých odpovědí už mám plné zuby. Chci jasnou odpověď. Pokud mi ji odmítneš dát, budu to považovat za vzpouru proti mně a nechám tě zavřít!“ po Azazelových slovech bylo slyšet Baalovo ostré nadechnutí, ale při pohledu na zuřícího Azazela se raději vzdal jakéhokoliv proslovu.
Belial se zatvářil naoko zděšeně a ublíženě, ale Baal, který ho po očku celou dobu sledoval, věděl, že už má vymyšlený nějaký plán, jak se z téhle šlamastyky dostat.
A nemýlil se.
„Můj pane, přísahám, že bych nikdy neudělal nic, co by vás ohrozilo. Pokud tedy chcete vědět, co stálo za mou nepřítomností, pak vám to tedy řeknu. Dostal jsem nepodloženou informaci, že údajně mrtvý míšenec vstoupil na naše území a má namířeno k vám, aby vás zabil.“
Po Belialových slovech to v sále zašumělo. A i Azazel na chvilku vypadal zaskočeně a zaraženě. Pak se ale zamračil.
„Nebyl jsi to zrovna ty, kdo tvrdil, že míšenec je mrtvý? A teď se mi snažíš namluvit pravý opak?!“
„Ano, tvrdil jsem to. A právě proto, abych odčinil svou chybu, jsem se i za cenu vaší nelibosti a toho, že upadnu v nemilost, pokoušel míšence najít a přinést vám jeho hlavu, jako důkaz mé věrnosti s žádostí o odpuštění, že jsem se dopustil tak fatální chyby. Mrzí mne to víc, než si myslíte, a nechtěl jsem vás touhle situací zatěžovat, proto jsem se to snažil vyřešit sám v tichosti,“ omlouval se kajícně Belial a Baal mu v duchu gratuloval, jaký je výborný herec.
„Dobrá,“ řekl po chvilce Azazel, „věřím ti. Stál jsi po mém boku dost dlouho a pomohl jsi mi na začátku s vládnutím a tvé rady byly vždy užitečné, takže tohle přejdu jen jako chvilkovou slabost. Ale příště už nic takového nepodnikej. Chci vědět o každém tvém kroku. A co se týče toho míšence, nechávám ti ho na starost. Ostatně, jak jsi už řekl, že to tvoje chyba, takže je i na tobě abys ji odčinil.“
Belial se po jeho slovech konečně uvolnil a vnitřně zajásal. Takhle má volné ruce a může toho parchanta vyřídit jednou pro vždy!
„Mám ale jednu podmínku,“ přerušil Belialovo jásání Azazel.
„Chci, abys mi toho míšence přivedl živého. Chci to s ním skoncovat sám.“
Belialův úsměv na vteřinu povadl, čehož si ovšem všiml naštěstí jen Baal.
„Můj pane, jak už jsem řekl, míšenec je zde, aby vás zabil. Nepovažuju zrovna za nejrozumnější nechat ho předstoupit až před vás. Mohlo by-“
„Beliali. To, že jsem ti před chvílí odpustil tvou nepřítomnost, neznamená, že mi hned budeš odporovat. Stále jsem více než naštvaný a věř tomu, že tě dělí jen kousek od toho, abys skončil ve vězení. Jak už jsem řekl, jen díky tomu, že jsi mi byl doposud věrný, jsem zatím nezakročil rázněji, ale to se může klidně změnit. Nepokoušej mou trpělivost. Znovu opakuju, že nejsem Lucifer.“
I když Azazel mluvil už klidněji, přesto v jeho slovech Belial cítil hrozbu. Pochopil, že nemá cenu pokoušet štěstí a bude se muset prozatím spokojit s tímhle výsledkem. Třeba až se situace uklidní, podaří se ho přemluvit, aby nechal toho kluka zabít, aniž by se s ním osobně setkal.
Chvilku uvažoval nad tím, že by se mohl vymluvit na nějakou nehodu, při které by ten míšenec nešťastnou náhodou zemřel, ale ihned to zavrhl. Azazel by mu to v jeho případě jen stěží uvěřil. A teď, ze všeho nejvíc, si potřeboval zase získat jeho přízeň.
„Omlouvám se. Jistě, udělám, jak si přejete, můj pane,“ odpověděl proto pokorně Belial a sklonil svou hlavu skoro až k zemi.
„Dobrá. Můžeš teď odejít. Vezmi si sebou na pomoc, koho chceš. Očekávám, že tuhle situaci rychle dořešíš,“ uzavřel téma Azazel a mávnutím ruky Beliala propustil.
Baal se taktéž zvedl k odchodu, a jakmile mu Azazel kývl na souhlas, vystřelil, jakoby mu za patami hořelo.
Beliala zastihl hned za dveřmi.
Ten ho okamžitě bolestivě sevřel za paži a táhl ho za sebou do jeho komnaty, kde ho dost nešetrně přirazil na zeď.
„Můžeš mi to nějak vysvětlit?! Neměl jsi náhodou Azazela na starost?“ zasyčel Belial Baalovi vztekle do tváře.
„Můžeš mě pustit, sakra?! Nevím, co to do něj vjelo! Taky mě to překvapilo! A víš, co mi dalo práce Azazela udržet stranou, aby po tobě nevyslal pátrací oddíl hned druhý den po tvém zmizení?!“ ohradil se vztekle Baal.
Sice si Beliala dost vážil, sdíleli společné tajemství stejně jako postel, ale nebyl žádný obyčejný démonek. A už měl po krk toho Belialova věčného vylévaní zlosti si na něm, když se mu něco nepovedlo nebo mu nebylo po chuti.
Belial se ještě chvilku na Baala nevraživě díval, pak se ale stáhl.
S povzdechem se svalil do křesla a hlavu si opřel o opěradlo.
„Promiň. Nějak je toho poslední dobou na mě moc. Jsi můj jediný skutečný přítel tady, kterému zcela věřím a já se k tobě chovám jako k nějakému podřadnému démonovi.“
Baal, který zůstal stát u zdi, se na Beliala zamračeně díval.
Strašně moc chtěl věřit jeho slovům, ale něco v jeho nitru mu říkalo, že je to jen další jeho lež a další hra. Možná si to Belial už ani sám neuvědomoval. Celý život žil ve lži a přetvářce, takže i když se teď nakrásně snažil říkat pravdu, stejně z toho vzešla jen další lež.
„Je pravda, že je tady?“ zeptal se po chvilce ticha Baal.
„Hm?“ zabručel Belial.
„Ten kluk. Je pravda, že je tady?“
„Jo. To je pravda. A taky je pravda to, že jsem se ho během své nepřítomnosti snažil najít,“ zadíval se Belial na Baala jakoby přemýšlel, kam svou otázkou směřuje.
„Ale není tu kvůli tomu, aby zabil Azazela. Myslím, že nebylo nutné zrovna tohle říkat. Jestli se ti dva setkají…“
Belial se zamračil.
„Neboj se. Mám to vymyšlené. A teď můžeš jít. Jsem unavený a potřebuju se pořádně vyspat,“ řekl po chvilce ticha.
Teď to byl Baal, kdo na něj zůstal civět, jakoby ho viděl poprvé v životě.
Jistě, nějaké to napětí mezi nimi bylo, zdálo se, že Belial se Baalovi zdráhá věřit, snad jakoby se bál, že se z Baala za dobu jeho nepřítomnosti stal Azazelův špeh, ale i přes to, takhle ho vyhodit? Jen tak? Bez toho, aniž by mu řekl cokoliv dalšího? Aniž by spolu strávili noc? Baal během Belialovi nepřítomnosti nikoho neměl, i když příležitostí bylo více než dost, ale on nechtěl. Chtěl patřit jen jemu. Ale zdálo se, že Belial to tak necítí.
„Beliale, dlouho jsme se neviděli. Nechceš-“ pokoušel se Baal ještě zachránit situaci, ale nebylo mu přáno.
„Baale. Jsem vážně hodně unavený. Nemám teď náladu. Mohl bys mě nechat o samotě? Nebo ti to mám dát písemně? Ohluchnul jsi snad během mé nepřítomnosti?“ přerušil ho rázně Belial.
„Ne, neohluchnul,“ nadechl se ostře Baal a spolkl jedovatou poznámku.
„Výborně. Tak v tom případě nevím, co tu ještě děláš.“
„Uvidíme se zítra,“ procedil Baal mezi zuby, otočil se a bez dalšího slova opustil Belialův pokoj.
Samozřejmě za sebou nezapomněl patřičně prásknout dveřmi.
Belial se pousmál.
Jistě, rád by si užil Baalovo tělo, jeho poddajnost a dychtivou touhu udělat všechno, co by po něm chtěl, ale chtěl ho nechat trochu vydusit.
A taky si nebyl jistý, jestli ho Baal pod nátlakem nezradil.
Přece jen, neměl na tuhle přetvářku žaludek jako on a během jeho nepřítomnosti se mohlo mnohé změnit. To by zčásti vysvětlovalo i Azazelovo chování.
Prozradil snad Baal Azazelovi jejich tajemství? A celé to, co se odehrálo v sále, byla jen fraška, aby ho zmátli?
Možné to bylo, ale Belial se zdráhal uvěřit tomu, že by Baal byl něčeho takového schopný, zvlášť když mu před okamžikem čelil tváří v tvář. On nebyl takový stratég a taktik. Byl to voják. Problémy řešil silou ne mozkem a důvtipem.
Přesto…
Přesto všechno, v něm pořád, někde hluboko zasutý a schovaný, hlodal červíček pochybnosti.
Bude si muset dát pozor jak na Azazela, tak i na Baala.
Když tak nad tím přemýšlel, najednou zatoužil po něčí přítomnosti. Potřeboval se nějak odreagovat. Vybít si na někom svou frustraci a nezdar. Na okamžik ho napadlo, že zavolá zpátky Baala, a ukáže mu, že si nemá vyskakovat, protože pak přijde víc než jen o svou čest, ale nakonec to zavrhl.
Byl tu někdo mnohem přístupnější a mnohem žádostivější než Baal.
S dravčím úsměvem vstal a vzápětí s tichým lupnutím zmizel.

Někde v Pekle

Haru seděl ve stínu velkého košatého stromu a snažil se urovnat si v hlavě zmatené myšlenky. Včera, po odchodu Rekky a poté, co mu Aimon vysvětlil vše, co potřeboval vědět, podstoupil složitý, únavný a zdlouhavý rituál, který měl rozpečetit jeho vzpomínky. Bohužel, ani přes veškerou Aimonovu snahu, se tak nestalo a část z nich pořád zůstávala zahalená v mlze.
Už si vzpomínal na to kým je, vzpomínal si na svého bratra Kazua, na to, jak to všechno začalo, na svou první proměnu, i na Rekku, ale stále si nedokázal vzpomenout na Azazela, stejně jako na poslední rozhodující bitvu.
Věděl ale, že se musí se současným Vládcem Pekla setkat, protože nebezpečí, které se vznášelo všude kolem, se mu zařezávalo pod kůži a hnalo ho dopředu.
A Aimon souhlasil.
Ani nemusel Haruovi říkat, že je to příliš nebezpečné, protože Azazel se nejspíše ještě nerozvzpomenul, a pokud se Belial vrátil zpět do Pekla, udělá všechno proto, aby jejich střetu předešel. Tohle byl jejich úkol. Proto tu oba byli.
O Aimonovi toho sice stále věděl málo, moc toho nenamluvil a povídání o sobě se vyhýbal, takže většina jejich cesty i následné zastavení na odpočinek probíhalo většinou mlčky, instinkt mu říkal, že mu může věřit.
V jednu chvíli zatoužil jít a najít Rekku, protože si uvědomil, jak zle se k němu choval, za to všechno, co pro něj Rekka udělal, ale Aimon mu to vymluvil.
Zbytečně by tak na sebe mohli upozornit a zdrželo by je to. Čím déle se budou v Pekle potloukat, tím větší šance bude, že je najdou.
Čas byl teď jejich nepřítel a na tom, aby se Haru co nejrychleji dostal k Azazelovi záviselo vše.
Ze zamyšlení Harua vytrhl lehký šramot vpravo od něj, a v zápětí se z menšího křoví vysoukal Aimon.
„Musíme jít dál. Máme v patách nebezpečného protivníka a to doslova. Belial nejspíše neztrácel čas. Čekal jsem, že získáme ještě aspoň nějaký náskok, než nás začnou lovit,“ řekl zachmuřeně Aimon.
„Nemůžeme poprosit o pomoc tvého pána? Říkal jsi, že je jedním z pekelných knížat. Musí mít mocnou armádu,“ zašeptal Haru.
Aimon se na Harua dlouze zadíval.
„Můj pán nesmí být s touhle věcí spojován, pokud si nebudeme jisti dobrým výsledkem. Sice na tobě závisí mnohé, ale pokud si Azazel ani přes tvou snahu nevzpomene, nechá tě nejspíše popravit. Víš, co by se pak stalo s mým pánem, kdyby se Azazel dozvěděl, že s tebou spolupracoval? Já jsem postradatelný, ale můj pán ne. On jediný by pak ještě dokázal Beliala zastavit, pokud by všechno ostatní selhalo,“ odpověděl po chvilce.
„To chápu. Omlouvám se. Neměl jsem na něco takového vůbec pomýšlet.“
„Nemusíš se omlouvat. Vím, že to pro tebe není jednoduché, i když máš zčásti své vzpomínky zpět. Hodila by se nám taky tvá síla, ale ta se zřejmě neprobudí dřív než zbytek tvých vzpomínek, takže to budeme muset zvládnout i bez toho. Neboj se, nejsem jen podřadný démonek. Dokážu tě ochránit sám a přísahám, že tě k Azazelovi dovedu.“
„V pořádku. Už o tom nemluvme. Doufám, že sis odpočinul, protože budeme muset jít přes skály na úbočí, abychom aspoň trochu zmátli a setřásli nepřítele. Bude to vyčerpávající, ale teď už si nemůže dovolit ohlížet se na své bolístky.“
„Zvládnu to, jsem připraven,“ řekl Haru pevně a postavil se.
Aimon se lehce pousmál, ale vzápětí zase zvážněl.
Za tu chvilku co s tímhle míšencem strávil, pochopil jak Rekkovo, tak Azazelovo jednání.
Velice snadno se dalo podlehnout těm jasně zeleným očím, nechat se zlákat téměř holčičí tvářičkou a propadnout pokušení ochutnat ty plné vyzývavé rty.
Tak trochu na jeho vzhled sázel i v případě, že by se Azazel hned nerozvzpomněl.
Pokud se ovšem dostanou až k němu.
Navenek sice působil klidně a nedával nic najevo, ale tak trochu si přál, aby teď s nimi byl i Rekka. Jeho pomoc by se mu velice hodila.
Ale jak už jednou Haruovi řekl, hledat ho by je jen zdrželo. Mohl jen doufat, že se stále pohybuje v jejich blízkosti a v případě potřeby jim přispěchá na pomoc, ale spoléhat na to samozřejmě nemohl.
Aimon si lehce povzdechl a na okamžik zavřel oči. Potřeboval zklidnit svou mysl.
„Všechno v pořádku?“ zeptal se Haru, a když Aimon otevřel oči, zjistil, že si ho to lidské mládě s obavami v očích prohlíží.
„Nic mi není. Můžeme vyrazit,“ odpověděl a na důkaz svých slov se otočil a zmizel v houští.
Haru ho musel rychle následovat, aby mu moc daleko neutekl.
Aimon nasadil velmi ostré tempo, velice brzo překonali hustý lesní porost, se kterým měl Haru trochu obtíže, a brzy se dostali k prvnímu skalnímu převisu.
Zadýchaný Haru zděšeně polkl, ale nahlas nic neřekl.
Kameny byly ostré, místy velmi příkré, a celý skalní výběžek se táhl snad do nekonečna. Vůbec si nedokázal představit, že něco takového přejde.

„Byli tady. A není to tak dávno. Mají sice náskok, ale je velice malý. Snadno je dohoníme,“ prohlásil démon ukrytý ve stínu velkého košatého stromu, pod kterým ještě před několika hodinami seděl Haru.
„Věděl jsem, proč s tímhle jít za tebou,“ zasmál se druhý démon, taktéž skrytý ve stínu.
„Nejsem žádný honící pes. Nechápu, proč si neřekl někomu z těch svých poskoků a musel jsi k tomu donutit mě,“ zavrčel první démon.
„No, v noci nevypadalo, že by ses mé donucovací praktice nějak bránil,“ zavrněl ten druhý a zezadu se na prvního přitiskl.
Chtěl, aby cítil jeho vzrušení, které se ho zmocňovalo pokaždé, když mu ten tvrdohlavý démon odporoval.
„Neříkal jsi náhodou, že spěcháme?“ zachraptěl první, ale na místo toho, aby se odtáhl, ještě víc svůj zadek natiskl na klín druhého démona.
„Evidentně nejsem jediný, kdo tu má jistý… problém,“ zašeptal prvnímu do ucha a dlaní přejel po naběhlém mužství, „navíc, na malém zdržení už nesejde. Najdeš je tak jako tak. Jen ať si myslí, že získali převahu.“
První démon zasténal.
Smyslný hlas toho druhého mu rezonoval v uších a rozechvíval každičký nerv v těle stejně, jako bouřil krev.
Chtěl ho, hned teď a tady. A věděl, že jeho milenec to vnímá stejně.
Netrvalo proto dlouho a vzápětí se oba nechali strhnout vášní a touhou.
Ani jeden z nich si však nevšiml postavy ukryté v hustém porostu několik metrů od nich.
Jakmile s táhlým zasténáním druhý démon pronikl do toho prvního, který byl v předklonu opřený o strom, velmi potichu se vytratil.
Viděl víc, než potřeboval…

Dodatek autora:
Trochu kratší, ale potřebuju si nechat prostor do další kapitoly. V ní nás konečně čeká velké setkání! Kdo na to až do teď čekal, tak se konečně dočkal. Ale jak si poradí Haru a Aimon s oběma démony, kteří jsou jim v patách? A co ten tajemný neznámý?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.