Nic není takové, jak se na první pohled zdá III… – 3. kapitola

Na zemi

Ezriel běžel ztichlými nočními ulicemi a v duchu zuřil. Byl naštvaný sám na sebe, že udělal takovou hloupou chybu, že tak snadno polevil v ostražitosti a nenapadlo ho, že po Amim půjdou přes něj. Cítil jak Amimu rychle buší srdce, a jak se mu v náruči slabounce chvěje. Své pronásledovatele už sice necítil, ale ve vzduchu se stále vznášela nebezpečná aura.

Měl o Amiho obavy, a proto, že už vlastně nebylo co skrývat, na konci ulice, kde začínal řídký lesík, rozepjal svá křídla a vznesl se do vzduchu. Ami se ho křečovitě držel, ale ani nehlesl, ani nepozvedl hlavu, což Ezrimu na klidu nepřidalo. Potřebovali se co nejrychleji dostat do bezpečí, kde doufal, že je prozatím nenajdou.

Po pár kilometrech, kdy překonal lesík, pár stavení a malou vesničku, se dostal až k hlubokému lesu, který se rozprostíral na kilometry daleko. Na okraji lesa sestoupil a bezpečně přistál na zemi. Zbytek cesty musel jít pěšky, protože letět v tak hustém lese, ještě s Amim v náručí, by pro ně oba mohlo být nebezpečné. Po dalších asi dvou hodinách chůze po lesním porostu, přes malé potůčky, vyvrácené stromy, nízké keříky a vystouplé kořeny, se konečně dostal k místu, kde by oba mohli být chvilku v bezpečí. Obklopen několika obrovskými stromy a hustým křovím, se zde schovával menší, docela bytelný srub. Ezriel ho vytvořil pro případ nouze. Byl daleko od města, od všeho živého, navíc v lese, kam lidé moc nechodili, protože se báli.

Ezriel vešel dovnitř a v místnosti, která sloužila jako obývací pokoj a zároveň ložnice, položil Amiho na jedinou postel, která tam byla. Snažil se mu podívat do očí, ale Ami ihned otočil hlavu a stočil se do klubíčka.

Ezriel si povzdechl. Přesně tohoto dne se bál. Nechtěl, aby ho Ami nenáviděl.

„Půjdu pro jistotu vztyčit bariéru, a pak udělám něco k jídlu. Chci ti všechno říct a vysvětlit, ale nutit tě nebudu. Nechci abys…“ Ezriel zavrtěl hlavou, „to je jedno. Chci ti všechno povědět ale je na tobě, jestli budeš chtít. Jen jednu věc bych rád ujasnil. Nikdy bych neudělal nic, co by ti ublížilo.“

Ami nic neřekl, ani nijak nedal na vědomí, že Ezriela slyšel. Ten se po chvilce zvedl a šel vztyčit potřebou bariéru. Sice nepředpokládal, že je nějak rychle najdou, ale chtěl mít jistotu, že ho opět nepříjemně nepřekvapí. Sice ho to stálo dost sil, ale kvůli ochraně Amiho byl ochotný vzdát se všeho i svého života.

Po letmém zkontrolování ložnice, kdy zjistil, že se Ami ani nepohnul, šel do kuchyně udělat něco k jídlu. Sice hlad neměl a pochyboval, že Ami teď něco sní, ale musel se něčím zabavit, jinak by se zbláznil. Připravil sandwiche z jídla, co tu měl, a které vydrželo díky ochranným kouzlům, stejně jako se nemusel starat o pořádek a čistotu, protože všechno bylo magicky chráněno, sedl si a čekal. Nevěděl, jak dlouho tam seděl se sklopenou hlavou, dokud na sobě neucítil něčí dotek. Leknutím sebou trhl, a zjistil, že hledí do Amiových nádherných očí, ve kterých se leskly slzy. Tváře měl bledé, a pořád cítil, jak se chvěje.

Ezriel se neudržel a okamžitě si Amiho stáhl do náruče, kde ho pevně objal a začal konejšit.

„Odpusť mi prosím, chtěl jsem tě jen chránit. Přísahal jsem, že za tvůj život položím ten svůj. Jenže nemohl jsem ti nic říct, dokud nenastane čas. Takhle ses to nikdy dozvědět neměl. Strašně mě to mrzí,“ šeptal Ezriel Amimu do vlasů a po tváři se mu svezla osamocená slza.

Ami po chvilce vyhlédl a trochu se odtáhl, aby viděl Ezrielovi do očí.

„Já…nevím, co mám dělat dál. Nevím, co tohle znamená. Ale chci, abys mi všechno řekl. Nic mi prosím nezatajuj. Všechno mi pověz a já se pak rozhodnu, co dál,“ řekl smutně Ami.

Ezriel přikývl,
nemělo cenu dál mlčet nebo něco skrývat.

A začal vyprávět.

Ezriel seděl za stolem ve své pracovně a přemýšlel. Snažil se přijít na to, jak zvrátit situaci, která nastala, ale pravdou bylo, že moc možností neměl. Vlastně, neměl žádnou možnost. Archandělé se postavili proti němu, a i když by je s trochou štěstí všechny dokázal porazit, nikdy by to neudělal. Byli přece bratři, jejich Pán je vedl k laskavosti, a on se proti nim nemohl obrátit, i když to vypadalo, že oni tenhle problém mít nebudou.

Jenže Ezriel věděl, že i kdyby proti němu pozvedli zbraň, stejně by se nebránil. Neměl ani důvod. Všechno, pro co žil byl jeho Pán, ten který jej stvořil, a který mu dal za úkol ho chránit a dohlížet na pořádek v Nebi, a ten najednou zmizel. Pán prostě jednoho dne odešel, a Ezrielovi řekl, že je načase, aby se jeho synové a dcery postavili na vlastní nohy. Že už je nemá co učit a nemůže je už dál vést.

Ezriel si to pamatoval, jako by to bylo včera. Po těchto krutý slovech jeho srdce puklo. Měl pocit, že jeho život ztratil smysl. Prosil a plakal, ale Pán byl neoblomný. Těsně před tím, než zmizel ještě Ezrielovi prozradil, že se jeho prvním synům, Abelovi a Kainovi narodily synové, kteří s jeho požehnáním mají dosednout na trůn obou světů, kterým budou vládnout pevnou, ale spravedlivou rukou. Pokud to ovšem budou ochotní přijmout.

Zmaten Pánovými slovy, běžel Ezriel svolat schůzi archandělů, kterým všechno dopodrobna přetlumočil.

Nejhůře to vzal Gabriel s Michaelem, kteří to považovali za zradu a doslova prohlásili, že nějaký čubčí syn nikdy nesedne na Pánovo místo.

I ostatní archandělé byli velice nahněvaní, uražení a zahanbení. Nedokázali si představit, jak budou teď muset sami žít, bez pevné, leč spravedlivé Pánovi ruky, a navíc, jak můžou přijmout někoho, o kom do teď nevěděli. Jistě, o Abelovi věděl snad každý anděl. Byl to prvorozený Pánův syn, který byl pověřen vedením lidí na Zemi. Měl nelehký úkol, a většina andělů ho považovala za hrdinu, ale našli se i tací, kteří žárlili, že dostal takovou moc, kteří se nedokázali srovnat s tím, že Abel byl pro Pána vždy něco víc.

A teď, když se ukázalo, že má syna, který by měl, vládnou Nebi, se vztek, žárlivost a odpor u některých ještě vystupňovali.

Ezriel je na jednu stranu chápal. I on byl zdrcen náhlým Pánovým odchodem a jeho prohlášením, ale na stranu druhou ho zaskočila hmatatelná nenávist svých bratří k tomu, který za nic nemohl.

O pár dní později dospěli Gabriel, Michael, Raziel, Uriel, Rafael, Nafiel a Muriel k rozhodnutí. Chlapec musí být nalezen a zabit. I přesto, že je to přání Pána, nikdo kromě něj nemá právo usednout na Nebeský trůn. Až se Pán vrátí, vysvětlí mu to. Řeknou mu své důvody, a on je pochopí a odpustí jim.

Ezriel byl zděšen. Nečekal, že bude postaven před takovou volbu.

Pokud se postaví na stranu Pána a bude se snažit splnit jeho přání, zradí tím své bratry, kteří pro něj byli vším. Když se ovšem postaví na stranu svých bratrů, zradí tím svého Pána, který ho stvořil a byl mu otcem.

A tak teď Ezriel seděl a přemýšlel. Jeho jednou šancí bylo přemluvit Muriela s Nafielem, a možná Rafaela.

Věděl, že s Gabrielem a Michaelem nehne. Znal jejich povahy a věděl, že jich se Pánovo rozhodnutí dotklo nejvíce a žádná slova je nepřesvědčí o opaku.

U Raziela měl pocit, že se z toho snaží vytěžit něco ve svůj prospěch, vždycky byl tak trochu záludný a tajnůstkářský, Uriel zase udělal, co mu Raziel řekl, takže jeho nemělo cenu přemlouvat.

Ovšem ti zbylí tři byli vždy nejrozumnější. Nenechali, se tak snadno ovládnou emocemi, a vždy se snažili všechno řešit v klidu, bez použití násilí.

Z myšlenek ho vytrhlo rázné zaklepání na dveře. Zmateně zamrkal, a když se klepání ozvalo znovu, uvědomil si, že to bude nejspíš Muriel, se kterým měl domluvenou schůzku.

„Pojď dál,“ zvolal a jeho hlas zněl lehce ochraptěle.

Když Muriel vešel, Ezriel mu pokynul, aby se posadil do prázdného křesla naproti jeho stolu.

„Asi tuším, proč jsi mě zavolal,“ začal Muriel, a nedal šanci Ezrielovi začít.

„Podívej, Ezi, chápu, že je to pro tebe těžké. Asi těžší než pro nás ostatní. Vždy jsi byl Pánu nejblíže, ale přesto jsi nás všechny považoval za sobě rovné. Cením si toho, opravdu si cením toho, že jsi můj bratr i přítel, ale… musíš pochopit i nás. Nás, kteří jsme jen zřídkakdy měli tu možnost s Pánem mluvit. Nikdy jsme neznali jeho záměry, nikdy nám neřekl, co se chystá udělat, nikdy s námi nemluvil tak, jako s tebou. Proto je pro nás jeho zmizení a prohlášení, že místo něj na trůn dosedne spratek jeho syna, který nikdy v Nebi ani nebyl a staral se jen o lidi na Zemi, to samé jako zrada. Nemůžeme dopustit, aby nás vedl někdo jiný. Nemůžeme dopustit, aby nás vedl NĚKDO takový,“ vysvětloval smutně.

„Ale je to taky váš bratr. Ábel nemůže za to, že musel svůj život strávit na Zemi. Takové bylo přání Pána. A z hlediska hierarchie, má jeho syn jediné právo na trůn. Vždyť… vy se chystáte zabít někoho, kdo ani netuší kým je! Chystáte se jít proti rozhodnutí Pána. Chystáte se…“ Ezriel se zajíkl a smutně se na Muriela podíval.

Muriel se nedokázal dlouho dívat do Ezrielových prosících očí.

Věděl, že měl raději tuhle schůzku odmítnout.

Už takhle byl rozpolcený. Věděl, že má Ezriel ve všem pravdu, věděl, že zabít Ábelova syna není řešení, že je to hřích a situaci to nevyřeší, na stranu druhou v něm hlodala nenávist a žárlivost.

„A jak si to představuješ? Co chceš, abych udělal? I kdybych nakrásně souhlasil s tebou, Gabriela, Michaela, Raziela a Uriela se ti nikdy nepodaří přesvědčit. Nakonec se obrátí proti tobě, a nejen to, i nám udělají ze života peklo. A já popravdě nechci jí proti Gabrielovi. Sice občas nesdílím jeho názory, ale přesto ho beru za vůdce a nikdy bych si ho nechtěl poštvat proti sobě,“ rozhodil Muriel zoufale rukama.

Ezriel viděl, pochopil, že zápasí sám se sebou. Že je postaven před téměř stejnou situaci jako on.

„Nežádám od tebe, abys zradil Gabriela. Jen žádám, prosím tě, abys mi chlapce pomohl najít a ukrýt, dokud nenastane vhodná doba. Když dosedne na trůn, většina andělů ho bude následovat, protože Ábela považují za hrdinu a nedovolí si jít proti Pánovu rozhodnutí. A Gabriel a ostatní třeba časem změknou nebo se s tím smíří,“ řekl Ezriel.

„Žádáš příliš, Ezrieli, ale jsem ochoten to zkusit. Ani já si nepřeji jeho smrt. Ale nechci si znepřátelit Gabriela. Promluvím o tom s Nafielem a dám ti vědět naše rozhodnutí. Každopádně, ať to dopadne jakkoliv, věř, že jsi byl vždycky mým přítelem a bratrem, vždycky jsem si tě vážil, a je mi líto, že to takhle dopadlo,“ pousmál se smutně Muriel.

Ezriel mu úsměv opětoval, ale nedokázal nic říct.

Muriel se zvedl k odchodu. Nebylo víc, co si říct.

O několik týdnů později dostal Ezriel správu, že se jim chlapce podařilo najít, a že ho ukryjí u Muriela, v jednom z jeho pokojů, protože tam by nikoho nenapadlo hledat. Aneb jak se říká, pod svícnem je největší tma.

Ezriel byl tou správou nadšen. Konečně věci začaly aspoň trochu vycházet.

Spěchal do Murielova paláce a nemohl se dočkat, až spatří, toho, který měl vládnout. Murielův poddaný a jeho osobní sluha, kterému Muriel bezmezně věřil, ho zavedl do pokoje. Ezriel byl šokovaný stavem chlapce, kterému mohlo být sotva pět let. Špinavý, bosý, na sobě jen kus hadru, s rozcuchanými dlouhými vlasy a s modřinami po celém těle.

V tu chvíli se v něm všechno zlomilo. V tu chvíli ho přemohl vztek. Nespravedlivost. Hněv. Bolest. Smutek. Všechno to, co v sobě doposud zadržoval, se teď vyvalilo ven, jako hnis, který musí z rány pryč. Ezriel vztekle zařval, až sluha nadskočil a chlapec se skrčil strachy v rohu místnosti.

Než ovšem mohl Ezriel cokoliv říct nebo udělat, v pokoji se zhmotnili všichni archandělé.

Přelétl pohledem z jednoho na druhého a v té chvíli mu byly jasné dvě věci.

Zradili ho.

Nemůže jim chlapce nechat.

Vrhl se vpřed dříve, než kdokoliv z nich a cestou zhmotnil zbraň.

Ocelové kopí, které nepřátelům nahánělo strach, a on doufal, že ho nikdy nepozvedne proti svým bratrům.

Se zařváním odrazil Michaelův útok, který se mu postavil do cesty, a ranou ho odhodil tak daleko, až proboural zeď do vedlejší místnosti a skončil pohřbený pod vrstvou omítky, prachu a zdiva.

Přiskočil k chlapci a přehodil přes něj svůj plášť.

„Řekl bych, že tady to končí,“ pronesl chladně Gabriel.

„Vypadá to tak. I když by mě nikdy nenapadlo, že proti vám někdy pozvednu zbraň. Ale to, co se chystáte udělat… Nemůžu vám to dovolit. Chlapce ochráním. A pokud si troufáte proti mně vystoupit, klidně, ale věřte, že už nebudu mít žádné slitování. Obzvláště ne se zrádci,“ řekl Ezriel a tvrdě se podíval na Muriela.

Muriel chtěl něco říct, ale Gabrielův pohled mu ústa zase zavřel.

„Vybral sis. Já taky. Už není cesty zpět. Ale jedno vám řeknu. Tenhle chlapec dosedne na trůn tak, jak si to žádal Pán, bez ohledu na to, jestli se vám to líbí nebo ne. Bude vládnout bez vás nebo s vámi,“ zavrčel Ezriel a přitiskl si to hubené, třesoucí se tělíčko víc k sobě.

„Myslíš, že se dokážeš ukrýt? Že se dokážeš schovávat tak dlouho, dokud ten kluk nedospěje? Uvědomuješ si, že náš čas plyne pomaleji? I když se s ním schováš na Zemi, tok času to neovlivní. Dokážeš tak dlouho přežít?“ zeptal se posměšně Gabriel.

„A co ty, Gabrieli? Dokážeš tak dlouho žít s pocitem zrady? Já vydržím i tisíce let. Budu ho chránit tak, jak jsem chránil našeho Pána. Ale co ty?“ oplatil mu Ezriel.

Gabriel zaskřípal zuby a zlostně se zamračil. Vyvolal zbraň a vrhl se vpřed.

Jenže Ezriel jeho útok snadno odrazil.

Musel ale rychle zmizet, protože věděl, že kdyby na něj zaútočili všichni naráz, s chlapcem u boku, by nevyvázl bez zranění.

Naštěstí se zdálo, že ostatní se do boje zatím nijak nehrnout.

Neměl ovšem moc času na přemýšlení, protože musel odrazit pár Michaelových nepříjemných útoků.

„Murieli, opravdu chceš, aby to takhle skončilo? Měl jsem o tobě větší mínění. Myslíš, že tohle přinese andělům mír?!“ zakřičel Ezriel, aby přehlušil lomoz zbraní a praskání magie.

Muriel ovšem nic neřekl, neodpověděl, jen sklopil hlavu k zemi.

To Ezriela dopálilo ještě víc. Vždy ho považoval za chytrého a silného, ale teď v něm viděl jen ustrašeného slabocha.

Vyvolal magický modrý oheň, který všem v místnosti vzal vzduch z plic a společně s maličkým se přenesl tak daleko, jak jen dokázal.

Trvalo pak ještě pár dní a týdnů, pár střetů s anděly, které vyslali archandělé, kteří ho prohlásili za zrádce a nepřítele Nebe číslo jedna, než konečně našli na Zemi bezpečný úkryt.

Chlapec pomalu rostl, na hrůzy, které prožil, zapomněl a Ezriel se ho snažil naučit všemu, co on uměl od svého Pána, aniž by prozradil něco z chlapcovi minulosti.

Dal mu jméno Amitiel a doufal, že se jednoho dne dočká jeho nástupu na trůn.

Ezriel dokončil své vyprávění a zahleděl se na Amiho.

Ten se na něj nevěřícně díval a snažil se pochopit smysl toho, co mu právě Ezri řekl.

„Tohle je…“ začal, ale pak jen potřásl hlavou, slezl s Ezrielova klína a přešel k malému oknu, které bylo naproti stolu.

„Vím, že je těžké tomu uvěřit a pochopit, ale sám jsi viděl, že nejsem obyčejný člověk. A ty taky ne, ale to už jsi musel tušit dávno.“

„I kdybych tomu uvěřil, jak můžu být následníkem trůnu?! Vždyť je to nesmysl! Podívej se na mě! Vždycky jsi mě chránil, nikdy jsem nebyl schopný udělat nic bez tebe, jsem jen slaboch a ubožák,“ rozvzlykal se Ami.

„To není pravda! Jsi silnější než kdokoliv, koho znám! Zůstal jsi se mnou, i přesto, že jsi věděl, že ti něco tajím, i přesto, že jsi věděl, že ti neříkám v mnohém pravdu! Přesto jsi se mnou zůstal a trpělivě čekal,“ odporoval mu Ezriel a vstal, aby ho objal, ale Ami se kousek odtáhl a zkřížil ruce na hrudi, jakoby se chtěl chránit.

Ezriel si sedl zpátky za stůl, ale nespouštěl z Amiho oči.

„Ten, na koho jsme narazili, byl Muriel. Byl s ním i Nafiel, jak jinak, ale ty další jsem nepoznal. Zřejmě někdo, kdo mu skočil na ty jeho lži a sliby,“ zasmál se hořce Ezriel a sklopil hlavu.

„Omlouvám se… Já… Musí to strašně bolet,“ uslyšel zašeptat Amiho, a pak kolem krku ucítil jeho paže.

„Víc by mě bolelo, kdybych ztratil tebe,“ zamumlal Ezriel.

„Ničemu z toho nerozumím, nevím, co mám dělat, nebo čím bych měl podle tebe být. Potřebuju si to všechno urovnat a hlavně potřebuju odpovědi. Chci vědět víc, podle toho se pak rozhodnu co dál. Vím, že mám být podle tebe vyvoleným, ale já…“

„Pokud to bude v mých silách, zodpovím tvé otázky,“ odpověděl vážně Ezriel.

„Z tvého vyprávění jsem usoudil, že mě našel Muriel. Jak si můžeš být jistý, že jsem já ten pravý?“

„Poznal jsem to hned, když jsem tě uviděl v té místnosti. Nedokážu to vysvětlit, ale je to jako když víš, že každý den ráno vyjde slunce.“

„Můj otec, byl Ábel. Kdo přesně to byl? Čím byl? Co znamenal?“

„Ábel byl prvním Pánovým synem a současně Kainovo dvojče. Společně s Kainem byli posláni na Zem, aby vedli lidi, učili je a ukázali jim správnou cestu. Jenže Kain po několika letech strávených na Zemi nedokázal snést pomyšlení, že musí lidem dělat jen otroka, neviděl v nich jen to dobro jako Ábel, viděl v nich i zlo a zkaženost, kterou si sebou nesli, a to ho změnilo. Stal se démonem a po několika bojích s bratrem zmizel. Nikdo neví kam, ani jestli ještě žije. Tvůj otec žil mnoho let, ale bohužel došlo na Kainova slova, když svého bratra varoval, že lidé jsou zkažení a vždycky se najde někdo, kdo ho zradí. Tvůj otec zemřel, ale pro mnoho andělů se stal za hrdinou.“

„A má matka?“

„Nemáš matku. My andělé se rodíme z Pánovy vůle, ze světla čistoty, z jeho krve a dechu. Ábel s Kainem měli tu samou moc, jen s tím rozdílem, že mohli stvořit pouze jedno dítě.“

„Co bude dál?“

„Sám nevím. Vím jen to, že tě musím ochránit a musím zjistit, co se děje. Muriel tvrdil, že je Gabriel s Michaelem mrtvý. I když je to lhář, v tomhle případě by nelhal. Pokud je to pravda, muselo se stát něco vážného. Něco, co musím zjistit, a pak se uvidí.“

„Bojím se.“

„Neboj. Zvládneme to. A hlavně si pamatuj, že neudělám nic, co by tě ohrozilo. Nikdy. A taky tě nebudu do ničeho nutit, ano?“ usmál se Ezriel.

Ami mu úsměv opětoval, a pak ho znovu pevně objal.

„Půjdeme teď spát, ano? Myslím, že si oba potřebujeme odpočinout,“ řekl Ezriel a i s Amim v náruči vstal a přešel do ložnice, kde je oba, tak jak byli oblečení, uložil do postele.

Sandwichů na jídelním stole si nikdo ani nevšiml.

O několik kilometrů dál

Belial seděl za umaštěným stolem jednoho rychlého občerstvení, které mělo otevřeno výhradně přes noc, a kde se scházeli opilci, řidiči kamionů a podobné stvoření, netrpělivě klepal prstem o stůl a čekal na svého společníka.

Vypadal tam jako pěst na oko, a taky po něm občas někdo hodil nevraživý pohled, ale on si jich nevšímal. Věděl, že pokud by si někdo něco dovolil, stačí mu jen pohnout prstem a tahle zaplivaná putyka bude mít hned nově vymalováno hezky načerveno.

Po několika málo minutách, které mu ovšem připadaly jako věčnost, se dveře s cinknutím otevřely a dovnitř vstoupil Samhain.

Jestli Belial budil rozruch, pak Samhain způsobil hotové pozdvižení.

Belial se v duchu uchechtl a sledoval, jak k němu s elegancí dravé šelmy Samhain míří.

Za těch pár týdnů co spolu strávili, si musel Belial chtě nechtě přiznat, že ho ten vzpurný démon docela přitahuje. Doufal, že než tohle skončí, mohl by mu ukázat, že toho umí víc než jen spřádat plány.

Myslí mu proběhl obraz Baala a na okamžik zaváhal, ale stejně rychle jako přišla, tak ji i zahnal.

Baalovi nikdy nic neslíbil. Oba si pouze navzájem vypomáhali, ale nikdy si ho nenárokoval.

Věděl sice, že Baal to cítí jinak, ale to už nebyl jeho problém.

„Takže? Zjistil jsi něco?“

„Musel jsi vybrat takovou putyku? Strašně to tu smrdí,“ řekl místo odpovědi Samhain a nakrčil nos.

„Našel jsi je?“ zavrčel Belial a ignoroval Samhainovu řeč.

„Ne. Jsou pryč z města, ale nemůžu je zatím najít.“

„Tsk. Tak hledej dál. Nemáme čas.“

„Nejsem žádný tvůj čmuchací vořech. Pokud se ti nelíbí, jak postupuju, tak se můžeme rozejít a ty si najdi někoho jiného.“

Belial se syčivě nadechl. Se Samhainem bylo těžké pořízení. Nebyl zvyklý, že mu někdo odporuje, ba ho dokonce až ignoruje. I Baal dělal, co mu řekl, a to už bylo co říct, takže tohle bylo pro něj něco nového, něco s čím se musel vypořádat.

Samhain si všiml jeho pohledu a uchechtl se.

„Copak, copak? Štve tě, že neskáču, jak pískáš? Nezapomeň, že jsem na tebe pořád naštvaný kvůli tomu, že jsi dosadil Azazela na trůn a zapříčinil jsi Luciferův pád. Řekl bych, že na své poměry jsem docela kliďas, ale nepokoušej se mě naštvat a už vůbec si mě znepřátelit. Už jednou jsem ti řekl, že až je najdu, tak je najdu. Jak ty dva, co se potkali s tou andělskou skupinou, tak ty dva, které ses sem původně vydal hledat. Ale netlač na mě a už vůbec se mi nesnaž rozkazovat,“ řekl klidně, přesto velmi důrazně Samhain a zadíval se Belialovi do očí.

Belial Samhainův pohled oplácel. Sám nevěděl, jak zareagovat. Vážně nebyl zvyklý, že mu někdo odporuje. Přesto…

Bylo na tom něco…

Vzrušujícího?

Belial se pousmál.

„Čemu se směješ?“ zeptal se podezíravě Samhain.

„Ničemu. Každopádně měli bychom jít. Evidentně tu nejsme vítaní. Ne, že by mi dělalo nějaký problém srovnat to tu se zemí, ale nechci na sebe zbytečně upozorňovat,“ odpověděl Belial a zahleděl se směrem k baru.

Samhain si povzdechl a potřásl hlavou. Zadíval se na profil démona sedícího naproti němu, a znovu uvažoval, proč poslal Astaroth právě jeho. Byli jako oheň a voda. Zadíval se stejným směrem jako Belial a nepřekvapilo ho, když viděl, jak hlouček namakaných chlapů si něco mezi sebou špitají a hážou po nich nevraživé pohledy. Nic si z toho ovšem nedělal, ale zároveň se ani nedivil. Oba byli vysocí, Belial statnější než on, s delšími hnědými vlasy, spletenými do copu, naopak on měl krátké černé vlasy trčící do všech stran, ale co bylo na nich asi nejvýraznější, byl obličej a oči. Samhainovy jantarové oči se přízračně leskly a bledá pleť s výraznými rudými rty a vystouplými lícními kostmi, přízračný dojem jen dokreslovaly. Belialovy temně modré oči na klidu taky nikomu nepřidali a stejně jako Samhain i on měl bledou pleť.

„Nevadilo by mi to,“ ozval se Samhain, přivřel oči a olízl si rty.

„Cože?“ zeptal se trochu nechápavě Belial.

Samhain roztáhl rty do krutého úšklebku a podíval se směrem k hloučku.

A Belial pochopil.

A pak se začal hlasitě smát.

Ten démon, se mu líbil čím dál víc. A i když se mu nelíbila jeho vzpurná povaha, byl rád, že si vybral právě jeho…

Dodatek autora:

Opět se nevešlo všechno, co jsem chtěla. Na kafe zajdeme příště (pokud to zvládneme), podíváme se za Murielem, taky se znovu ukáží Samhain s Belialem, a možná… Možná bude i sex!!!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.