Shoukoku no Altair

Paša (turecky paşa) byl v Osmanské říši titul pro vysoké úředníky a vojenské hodnostáře.
Výraz pochází z perského pádišáh, tedy vládce. Území spravované pašou se nazývá pašalik či pašalík.
V hierarchii osmanské nomenklatury se nacházel nad titulem bej (beg) a pod titulem vezír (valí).
Tento titul stál za jménem příslušného činitele.
Pašové nosili jako odznak svého důstojenství (hodnosti) dva až tři koňské ohony
(bunčuky; stejně jako agové – velitelé janičářů).
Titul paša byl v Turecku zrušen roku 1934 (v Egyptě pak 1953).

Divan – sultánova rada

Beg, bej nebo bey je původně turecké označení kmenového náčelníka v muslimských zemích,
zhruba odpovídající evropskému titulu vévody.
Od 19. století se beg chápal jako titul některých panovníků,
ale také vysokých důstojníků a úředníků, zejména přednostů okresů,
zvaných beglik, bejlik. Správce provincie nebo kraje, jemuž podléhala řada begů,
užíval titul begler-begi, bejler-beji.
V současném úzu se používá jako zdvořilé oslovení,
většinou ve spojení s prvním (rodným) jménem. Ženská forma je begum,
bejim a užívala se jako titul muslimských panovnických vdov,
ale také princezen, například v Indii.

Vilájet je označení pro administrativní jednotku obvykle překládané jako
provincie, v souvislosti s Osmanskou říší česky zpravidla jako pašalik,
řidč. pašalík, zast. pašalikát.
Výraz pochází z arabského kořene w-l-y – vládnout. Wálí je tedy „vládce“
(tento titul se dosud užívá například v Alžíru jako označení pro guvernéra)
a wilája znamená „to, čemu je vládnuto“.
Po kalifátu to bylo jedno ze základních samosprávných území.

Východní Rumélie
bylo autonomní území Osmanské říše v letech 1879–1885 (formálně až do roku 1908).
Oblast se nacházela zhruba na jihovýchodě dnešního Bulharska;
jejím centrem byl Plovdiv. Měla rozlohu 32 978 km2 a žilo v ní
(podle sčítání z roku 1884) 975 tisíc obyvatel.
Název byl odvozen z výrazu Rumélie (z tureckého Rúm, což znamená Řím),
kterým Turci označovali své državy na Balkánském poloostrově,
protože je získali od Východořímské říše.

Sultanát je státní útvar s monarchistickým zřízením, kterému vládne sultán.
Sultanát je ekvivalentem evropského císařství. Sultanáty vznikaly od středověku,
v současné době existují dva samostatné sultanáty – Brunej a Omán a další
v rámci Malajské federace (Johor, Kelantan, Kedah, Pahang, Perak, Selangor
a Terengganu).

Sultán je panovnický titul používaný v muslimských zemích.
V arabštině to bylo původně abstraktní podstatné jméno s významem vládnutí,
panovnická moc. Postupně se stalo obecným označením pro vládní hodnostáře,
ministry či panovníky, až od 12. století se stalo panovnickým titulem,
ekvivalentem evropského krále. Seldžukové v 11. století význam tohoto titulu
opět posunuli. Nyní měl označovat svrchovaného panovníka celého islámského světa
– tedy pozici, o kterou Seldžukové a později osmanští Turci trvale usilovali.
Stalo se tak ekvivalentem perského titulu pádišáh (kníže věřících) a evropského
císaře. Sultán se někdy zaměňuje s titulem chalífa, což však není přesné.
Chalífa byl později pouze titul nejvyšší náboženské autority v islámu,
tedy ne světský panovník. (Po smrti proroka Muhammada se vládce všech věřících
označoval chalífa, což znamená následovník, v tomto případě právě proroka
Muhammada. Chalífa byl náboženský i politický hodnostář.) Se zánikem chalífátu
došlo k rozdělení funkcí. V Osmanské říši si však od 16. století sultán
nárokoval i titul chalífa, čímž oba pojmy fakticky splynuly.

Válí – místodržitel, správce provincie (vilajetu) v osmanské říši

Idareci – administrátor, správce ve smyslu manažera pro sledování etymologické struktury.
Etymologie je obor lingvistiky zkoumající původ a vývoj slov.
Tyto informace jsou sdruženy mj. v etymologických slovnících.
Pokud v daném jazyce existují historické (psané) texty,
pak jsou využívány k získání povědomí o tom, jak byla slova dříve používána a
kdy se v dotyčném jazyce objevila.

Hisar nebo Hissar,
je správní ústředí Hisarské čtvrti Hisar divize ve státě Haryana
v severozápadní Indii. Nachází se 164 km (102 mil) na západ od hlavního města
Indie a byl označen jako město protizávěru pro oblast národního hlavního města,
aby se rozvinul jako alternativní centrum růstu do Dillí.
Město bylo ovládáno několika velkými mocnostmi, včetně Mauryans ve
třetím století BC, Tughlaqs ve 14. století, Mughals v 16. století a Brity
v 19. století. Po dosažení nezávislosti Indie byla sjednocena se státem Pandžáb.
Když byl Punjab rozdělen v roce 1966, stal se Hisar součástí Haryany.
Současný název byl dán v roce 1354 nl, jako Hisar-e-Firoza Firuz Shah Tughlaq,
sultánem Delhi od 1351 do 1388. Hisar má kontinentální podnebí s velmi horkými
léty a relativně chladnými zimami. Nejčastěji mluvenými jazyky jsou hindština ,
haryanvi a bagri .

A binbashi, alternativně bimbashi (z turečtiny : Binbaşi , „šéf tisíce“, “ chiliarch „)
je hlavní v turecké armádě, jehož termín pochází z osmanské armády.
Titul byl také použit pro velitele v Khedivial egyptské armádě jako Bimbashi
(1805-1953). To bylo také používáno srbskými revolucionáři jako Bimbaša v 1804-1817.
Od restrukturalizace moderní turecké armády v roce 1934,
Binbaşi znamená major; ale v osmanské armádě (a v turecké armádě
před rokem 1934, během prvních let Turecké republiky) byl správnější ekvivalent
západní hodnosti „major“ Kolagasi ( starší kapitán ), který se umístil
nad Yüzbaşim ( kapitánem ) a pod Binbaşi.
Když byla hodnost Kolagasi zrušena z turecké armády v roce 1934,
hodnost Binbaşi se přesunula na majora (před rokem 1934 byl hodnost Binbaşi
považován za ekvivalent poručíka plukovníka ). Do roku 1934 byla povinností
Binbaşího řídit prapor ( tabur ) v osmanských (a před 1934 tureckých)
armádách; ale od roku 1934 je povinností poručíka Yarbay (poručík plukovníka).
Značky Binbaşi měly během prvních let Turecké republiky dva pruhy a jednu hvězdu an límcích (později na čepicích).

Shapka – beranice s kožíškem

Devshirme (devşirme , doslovně „zvedání“ nebo „shromažďování“),
také známé jako daň z krve nebo krvavý poplatek, byl především praxí,
kdy osmanská říše poslala vojenské důstojníky aby sebrali chlapce ve věku
od 8 do 18 let od svých rodin ve východní a jihovýchodní Evropě,
aby byli vychováni a sloužili státu. Tato daň synů byla uložena pouze
křesťanským subjektům říše, v obcích Balkánu a Anatolii .
Chlapci byli násilně přeměňováni na islám s primárním cílem výběru a
výcviku nejschopnějších dětí a mládeže pro vojenskou nebo civilní službu říše,
zejména do Janisarů.
Devshirme začal v polovině 13. století pod Muradem I. jako prostředek k
potlačení rostoucí síly turecké šlechty. Podle Alexandera Mikaberidze tato
praxe porušila islámské právo. Mikaberidze argumentuje tím, že chlapci
byli „účinně zotročeni“ v systému devshirme a že to bylo porušení dhimmi
ochrany zaručené islámským právem. Toto je zpochybňováno učenci osmanské
historie, včetně Halila Inalcika, který tvrdí, že devshirme nebylo otrokářství.
V polovině sedmnáctého století tato praxe formálně skončila, což se ale nelíbilo některým osmanským hodnostářům.
Konečně v počátcích vlády Ahmetna III. byla praxe devshirme zrušena úplně.

Altin – zlato

Araba – povoz / místní rada, malé město v Izraeli

Bayram je turecké slovo pro celonárodně oslavovaný festival nebo dovolenou,
použitelné jak pro národní (tj. Sekulární), tak pro náboženské oslavy.
V souladu s tímhle je způsob, jakým se určuje roční období Bayramsu,
které je odlišné pro národní a náboženské svátky.

Stratokracie (z armády, stratos, „armáda“ a stát, kratos, „dominion“, „moc“)
je forma vlády vedená vojenskými náčelníky. Není to totéž jako vojenská
diktatura nebo vojenská junta, kde není politická moc armády prosazována nebo
dokonce podporována jinými zákony. Stratokracie je spíše forma vojenské vlády,
ve které je stát a armáda tradičně nebo ústavně stejná entita a vládní pozice
jsou vždy obsazena pověřenými důstojníky a vojenskými vůdci. Občané s povinnou
nebo dobrovolnou vojenskou službou nebo kteří byli ctihodně propuštěni mají
právo volit nebo řídit. Politická moc armády je podporována zákonem, ústavou a
společností. Stratocrace může být proto považována za meritokracii a nutně
nemusí být sama o sobě autokratickou, aby si zachovala své právo vládnout.

Kubbealti nebo Divanhane je místo konání druhého nádvoří paláce Topkapi,
kde velcí vezírové a další státníci v osmanské říši uskutečnili setkání
Dîvân-ü Hümâyun. Zde byly projednávány státní záležitosti.

Thugril Beg – Tughril Beg (plné jméno: Rukn al-Dunya wa Al-Din Abu Talib Muhammad Toghrul-Beg ibn Mikail)
byl Turecký zakladatel říše Seljuk, od 1037 do 1063. Tughril sjednotil Turecké válečníky velkých
Euroasijských zemí do sjednocených kmenů, které svěřili svůj původ jedinému jejich předkovi, Seljuqovi,
a vedl je k dobytí východního Íránu. Později, po dobytí Persie a Abbasidu, založil sultanát Seljuq,
hlavního města Bagdádu od Buyid dynastie v 1055. Tughril odstranil kalify Abbasidu a převzal velení armády
kalifátu ve vojenských operacích proti byzantské Říši a Fatimid Caliphate ve snaze rozšířit
hranice svého impéria a sjednotit islámský svět.

Iskandar – arabské jméno pro Alexandra Velikého

Zaganos Pasha (turečtina: Zaganos Paşa, 1446 – 1462 nebo 1469)
byl osmanským vojenským velitelem, s tituly a řadami kapudan pasha a
nejvyšší vojenské hodnosti, grand vezír, za vlády sultána Mehmeda II.
„Dobyvatele“ . Původně křesťan, který byl odvlečen a přeměněn přes devsirme
systém, se stal muslimem a vstoupil do řad žurnalistů. Stal se jedním
z prominentních vojenských velitelů Mehmeda II. A lala – poradce sultána,
mentora, učitele a ochránce v jednom. Odstranil svého soupeře,
bývalého Velkého vezíra Çandarli Halila Pašu mladšího, uprostřed Konstantinopole.
Později působil jako guvernér Tesalie Makedonie.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.