Temní – Kapitola 1 – Každý má něco

Temní

1. kapitola – Každý má něco

„Cos dělal, prosím tě?“ zajímám se a s mírným úsměvem pozoruju hromádku chlupů pod sebou. Je konec léta a meze jsou ještě docela teplé, ale ten chlupáč se třese. No, asi bych se taky třásl, kdybych měl v břiše díru a z ní mi lezly střeva. A ty tři hluboký a docela solidně zanícený rány… Pobaveně zvednu obočí. Vidle? No fakt, o kus dál stojí zabodnutý v mechu. A soudě podle pachu, který se z něj line, bych tipoval, že se i pochcal. No co, asi ho to omlouvá…
To, co se na mě zpodkrve kouká, je mladý vlkodlak někde v půli cestě při morfóze. Asi zkouší, v jaký podobě se bude líp hojit. No, dle mýho soudu v obou blbě a když mu nikdo nepomůže, tak tu nejspíš exne.
Z náhlého popudu samaritánství k němu přistoupím, vítr se otočí jeho směrem a on mě poprvé naplno ucítí. Pokud už byl předtím v jeho pohledu strach, vystřídala ho hrůza. Nikoho od nás nejspíš ještě nikdy nepotkal, ale pach démona ze mě musí každý vlkodlak, který je vcelku, cítit na kilometry. Pousměju se.
„Neboj. Nic ti neudělám. Naopak, můžu ti helfnout. Když mi zaplatíš.“
Nikoho od nás nejspíš ještě nikdy nepotkal, ale o druhu splátek asi slyšel. Do tváře se mu vrátila trocha jiskry a barvy a vypadalo to, že se hůl, kterou nejspíš sám nad sebou zlomil, znovu zcelila.
„M-můžeš mi pomoct?“
„Můžu.“ Moc se to o nás neví, ale léčit umíme stejně dobře jako bílí léčitelé a když odhodíme všechny zábrany, tak i líp.
Přikývne a pohledem zaprosí. Nic víc nemůže, z úst se mu začne valit krev a já se rozhodnu. Tak jo. Pomůžu mu. Už docela dlouho jsem se pořádně nenakrmil a až bude vcelku, možná na něj bude i pěkný pohled. Na většinu jejich mláďat teda aspoň je.

Asi půl hodiny mi trvá dostat ho z toho nejhoršího. Nadávám si, dostat střeva zpátky tam, kam patří, není práce pro fajnovky. Kluk u toho taky dost skučí a mlátí sebou, čímž mi práci poněkud ztěžuje, tak na něj hodím poutací kouzlo a je klid.
Nejsem sice babka kořenářka, ale na celkové zotavení se bylinky hodí a je to i přirozenější a pro tělo prospěšnější než házet do něj další a další kouzla. Taky se nehodí doléčovat ho uprostřed lesa, tak se rozhodnu zvolit možnost pohodlí a když usoudím, že už z hrobníkovo lopaty utekl, otevřu si portál a přenesu nás ke mně do sídla.
Přijdu při tom o další kus síly a o čistou košili, kterou mi kluk pozvrací. Doufám, že konečný výsledek bude stát za to. Jinak ho sám zabiju.

***

Vlčeti je na pohled kolem dvaceti a ani ve vlkodlačích letech nebude o moc starší. Ale i tak se hojí docela dobře, střeva během půl dne znovu vesele fungují a během dalšího dne už je svým způsobem v pohodě. Ale to všechno jen díky mně, samozřejmě. Sám by v tom lese pošel.
Moc toho nenamluví, vzorně leží a ochotně vypije všechno, co mu umíchám. Jinak většinu dne prospí. Spánek je nejlepší lék, říkávají světlí, kteří mají moc malý zásoby síly na to, aby dokázali podobně složitější kousky bez toho, aby se sami zabili, ale v tomhle s nima musím souhlasit. O jeho stav se sice zajímám, ale u postele mu nesedím. Na to mám lidi. I když občas za ním zajdu a asi čtvrtý den se mi podaří najít ho při vědomí.
„Tak co jsi to v tý vesnici vyváděl, že tě tak zřídili?“ Ptám se z kolegiálního zájmu dravce. Docela mě to zajímá. Málokdy najdete vlkodlaka v tak zuboženým stavu, houdě nehoudě. „Rdousil jsi děvečky?“ rozvíjím myšlenku a on zděšeně vyvalí oči.
„Co?! Ne! Já… jen zvěř v lese, občas slípku… jednou kravku, ale to je všechno!“
„Tak proč župan utratil půl pokladny vesnice jen na to, aby zavolal lovce?“ Je to jediný rozumný vysvětlení jeho stavu. I kdyby se na něj sesypala celá vesnice, dal by si je k svačině.
„Já… chodil jsem županovi za dcerou.“
Jo aha! Tak proto… Nepotlačím úšklebek. „A jí se nelíbilo, že ti narůstá druhej ocas, co?“
Zrudne. Prudérní vlkodlak? No to potěš koště.
„Jí jo…“ šeptne. „Ale…“
„Ale?“ Leze to z něj jak z chlupatý deky.
„Její otec nás jednou viděl, no a… dal si to dohromady s těma zmizelýma slepicema… a zaplatil lovce… Šel po mně, když jsme s Alis…“
„Šukali,“ dopovím za něj. Jeden z mála okamžiků, kdy je i vlkodlak zranitelný. Lovec se vyzná. Pak už jen mečem do břicha a vidlema do zadku.
„No,“ přikývne.
„Musíš si dávat bacha,“ poplácám ho po rameni a velkoryse dodám: „jinak na tu neopatrnost jednou dojedeš.“
Přikývne a zachumlá se do peřin. „Vážně vám děkuju.“
Kluk je dobře vychovanej, v tom lese mi tykal a k tomu mě mezi řvaním stíhal i posílat do míst, kam bych se v žádným případě neměl šanci narvat, ale to nekomentuju. Asi to dost bolelo.
„Máš zač, mladej, a je čas platit.“
Nevšímám si děsu, ktereý se mu objevil v očích a lezu k němu do postele.

No, možná to nebyl nejlepší nápad, napadne mě, když kluk už po svým prvním orgasmu omdlí. Pár dní ještě potřebuje, než bude schopen v posteli něco vytvářet. A aby mi při šukačce někdo exnul, to já nerad. Neříkám, že se mi to nikdy nestalo, ale i když už je to hodně dávno, ty vzpomínky mě straší dodnes.
Setřu si ze rtů zbytek sperma a kluka zahrabu do postele. Ta trocha, kterou jsem z něj dostal, byla sice jen malá ochutnávka, ale jako příslib věcí budoucích to bylo docela fajn.

***

Můj hlad sílí, ale držím se a nechám ho odpočívat ještě celý týden. On je evidentně rád, celý dva dny se bál na mě jen podívat, ale pak mu došlo, že tomu neuteče a začal si se mnou normálně povídat. Dozvěděl jsem se, že vlkodlak od narození není, že se jedná o docela zajímavou kletbu, která se předává z otce na syna v okamžiku otcovy smrti. Někdo musel mít původního vlkodlala rodu hodně rád, taková kletba bývá silná a plná nenávisti. Ale vlkodlaci zasažení takovouto kletbou obvykle nežijí víc než sto let, dlouhověkost těch, kteří si to dědí krví, je mnohem větší. Jeden by řekl, že se chlapci budou snažit nemít děti, aby kletba vyšuměla do ztracena… no nic no, lidé jsou různí.
A můj hlad stále sílí a dávalo mi dost práce zuřivě se na něj nevrhnout, ale má trpělivost je u konce. Po pár dnech zvolím techniku slovní přípravy.
„S chlapem jsi to ještě nedělal, co?“
Zarazí se. Před chvílí jsme se bavili o tom, jak prožíval to, když mu poprvý narostly čtyři nohy a ocas, takovou změnu tématu asi nečekal. No jo, nějak se začít musí.
„Ne, nedělal,“ odpoví mi po chvíli. Sice je jak rak, ale aspoň se mu netřese hlas. Taky pokrok.
„No, jednou to přijít muselo,“ podotknu. „Vlkodlaci v tomhle ohledu moc zábran nemívají.“
„Já vím. Já vím, ale… není to divný?“
Pokrčím rameny. To není otázka pro mě, já s holkou spal jen jednou a to ještě v kurevský nouzi, kdy jsem byl vyhládlý k smrti, síly na portál jsem neměl a v dohledu byl jen ženský klášter.
„Jak už jste dlouho…?“ začne a nedopoví, ale já vím, na co se ptá. Pohledem upřeně sleduje hřbet mojí ruky, na kterým mám vytetovaneý znak našeho cechu.
„Pár století,“ odpovím mu. Že by se snažil to zakecat?
„Tak to už jste… spal s hodně klukama, co?“ pokračuje a zrudne ještě víc. Aha, tak ne změna tématu, on se jen obyčejně bojí.
„S dost.“
„A bolí to hodně?“ zeptá se ještě, když se soukám k němu pod peřinu a lehce se na něj položím.
„Záleží na tom, jak se mi chce,“ podotknu pragmaticky, začnu mu stahovat košili a když se mu začnou protahovat uši a rašit chlupy, vzpomenu si, že to vlastně s vlkodlakama dělám nerad.

S vlkodlakama to dělám nerad, opakuju si, když kluk už potřetí morfuje víc, než by se slušelo a sex s ním začíná moc nápadně připomínat zoofilii.
„Klidni hormon, mladej,“ vyštěknu a plácnu ho po zadku. Škubne sebou.
„Když ono to bolí,“ zaskučí, chlupy lezou zpátky do kůže a cítím, jak se snaží můj ne zrovna malý úd rozdýchat. Asi se morfózou pokouší zmírnit bolest nebo co já vím, ale nemám pro to moc pochopení.
„Co bolelo víc, střeva nebo tohle?“ zeptám se a kluk na mě otočí hlavu. Je na něj pěkný pohled, není moc přesvalený a pěkně voní. Živočišně.
„Ty střeva,“ přizná a pokusí se uvolnit, ale moc mu to nejde.
„Hele, platíš ty, tak se trochu snaž,“ zabručím a přirazím trochu víc, než bych asi měl. Kluk vykřikne a všechny jeho snahy přijdou vniveč, tak vzdám pokusy o jeho zásluhy a zavolám si na pomoc svýho démona.
Nevím, kolik toho o našem cechu ví, ale pohled na démona, jehož hmotný tvar závisí na tom, co po něm zrovna chci, kluka trochu vyděsí. No dobře, s tím, jak vypadá, to asi nemá co dělat, za jeho zděšení může nejspíš fakt, že se mu do pusy narval v podobě nemalýho ptáka, ale tak co, platí on a měl vědět, do čeho jde.
Každý má něco. Upíři sajou krev, vlkodlaci loví maso, druidi objímají břízky, světlí meditují v magických kruzích, kněžky se modlí no a my, temní čarodějové, k živení démonů, které máme v sobě a kteří jsou zdrojem naší síly, prostě sexujeme. Každý má něco, opakuju si, ale stejně si tak říkám, že jsme na tom asi nejlíp.
„Co… o… e…?“ začne huhlat nějakou otázku, ale s plnou pusou se mluví špatně. Neodpovím, hlídám, aby to můj kámoš moc nepřeháněl se sílou a hloubkou zasouvání a vysvětlovat mu, že démoní výměšky jsou kurevsky silný afrodiziaka, je ztráta času. Brzy to na sobě pozná sám.
Ona je vždycky docela sranda pozorovat, co s kým démoní sperma udělá. Na někoho působí postupně, ale u většiny vybuchne jako exploze. Na někoho taky nepůsobí vůbec. To obyčejně bývají víly a podobně od přírody kouzelná stvoření, u těch si pak našinec musí umět poradit jinak. Ale vlkodlaci, kteří kdysi bývali lidmi, vůči účinkům rozhodně odolní nejsou a i já brzy pozoruji, jak si to kluk i přes slzy v očích a psychický protest začíná užívat. K každým dalším nárazem začíná vydávat podivné zvuky a po chvíli se nad ním slituji a donutím démona stáhnout se z jeho dutiny ústní. Následuje malý proudek bílé telutiny, kterou nedokázal spolykat a když si ho otočím na záda, zjišťuji, že bolest v očích začíná nahrazovat rychle stoupající vzrušení. Jeho morfóza se definitivně zastavila ve stavu, ve kterém jsou vlkodlaci sexuálně nejcitlivější, což znamená s vlkodlačíma ušima a ocasem, a zvuky, které teď vydává, připomínají spíš sex s holkou.
Kluk přestává vnímat realitu, obejme mě kolem krku a nic mi už nebrání v tom zarážet dle své chuti. Těšil jsem se a těšil jsem se právem, říkám si. Energie, která z něj do mě proudí, má tu nejčistší kvalitu a až s ním během pár dní skončím, budu mít tak na měsíc vystaráno. Prvotřídní tělo, prvotřídní díra a dokonalá vůně divokého tvora. To všechno se na mě nahrne, kluk mě stále objímá a když se do něj udělám, ani to nezaregistruje.
Trochu jsem si užil, i když zatím zdaleka ne dostatečně, ale i tak se z něj na chvíli stáhnu. I démon si chce užít, tak mu mladýho přenechám s sám se odeberu na kouřovou pauzičku.
Moc mi ho neponič, řeknu ještě v mysli démonovi a odpovědí je mi jen tiché zasmání. No dobře, má na něj právo, v minulosti jsem těch kluků poničil víc já než on, ale to už je hodně dávno. Ale co je pro démona starého několik tisíc let mých pět století, že… Pořád jsem pro něj jen děcko.
S trochou nostalgie a s pohárem vína a cigaretou vzpomínám na své mládí, na orgie v horských klášterech, v zapadlých vesnicích, na zpustošené chalupy… Většinou jsem sice nikoho nezabil, ale za stav, ve kterým jsem vesnickou omladinu nechával, mě jistě nikdo z místních nevelebil. Jo, to bývaly časy, stranili se mě dokonce i naši a pak se mě i báli, ale na to, aby na mě uspořádali hon, nikdy nedošlo. Včas jsem se vzpamatoval a teď už vesnice pustoším jen když mi za to někdo zaplatí a radost z toho taky není co bývala. No co, dospěl jsem, říkám si a klukovi, kterýho si démon vyzvedl do vzduchu a kterýho není pod množstvím chapadýlek skoro vidět, přeju, aby se dospění dožil taky.
Než má můj kámoš dost, vykouřím několik cigaret a v karafě s vínem zbývá jen po dně a v nostagickým duchu se přesunu zpátky k posteli. Když do něj opět vstoupím, trochu ho kouzlem proberu ze sexuálního poblouznění. Ne úplně, jen trochu, aby mě vnímal.
„Líbíš se mi, chlupáči,“ pohladím ho po tváři. Neodpoví, nemůže a ani to po něm nechci. „Líbíš se mi a kdybys chtěl, tak pro tebe tu vesnici klidně vypálím.“

***

„Slyšel jsem, že jsi zase řádil,“ povzdychne si Ignu, představený našeho cechu. I když vypadá sotva na čtyřicet, táhne mu skoro na dva tisíce let a síly má tolik, že bych v souboji proti němu nevydržel ani minutu. A to slabota rozhodně nejsem.
Trochu se ošiju. No, pravdu má.
„Jenom malinko,“ pokrčím rameny a snažím se, aby to znělo bezstarostně. „Nikdo neumřel.“
Ingu se na mě podívá přes obroučky brýlí. Jasně že je má jen na okrasu, nikdo od nás takový pomůcky nepotřebuje, ale slyšel jsem, že si myslí, že s nima vypadá autoritativněji. No, když myslí…
Znovu si povzdychne. „Ne, jenom skoro celá vesnice přišla o střechu nad hlavou.“
Skoro celá… snažil jsem se, aby to tak bylo. Když budou mít vesničani snahu, tak se do těch třech chalup nacpou. Ale nahlas to říkat nebudu. Nechci dráždit hada bosou nohou. Ingu by mě mohl jedním mávnutím ruky připravit o jakoukoliv část těla a nechat si znovu přirůstat končetiny není moc příjemné.
„Ještě že tam nemívají moc drsný počasí… Proč jsi to udělal, prosím tě? Vztahy v těch končinách jsou skoro utopický a nedovedu si představit, že by si to u tebe někdo objednal.“
Usměju se. „Někoho z našich tam trochu pocuchali. Byla to malá pomsta.“
„Čaroděje?“ zděsí se.
Úsměv se změní v úšklebek. Tak to by muselo být opravdu hodně velký pako.
„Ne, vlkodlaka. Houdě. Našel jsem ho tam v lese a vyléčil. No a líbil se mi, no…“
„Takže dobře šukal a tys měl slabou chvilku…“ Zarazí se. „Moment… vlkodlaka? Já myslel, že s nima kvůli jejich… no… problému udržet tvar nerad spíš.“
Zavzpomínám. Od tý doby uběhlo už skoro čtvrt roku a jasně že už jsem měl spoustu dalších, ale vzpomínka na něj je stále živá. Držel jsem si ho doma dva týdny. Dva týdny strávené v posteli s mladým a dokonalým tělem. Ta živočišná vůně, sladké steny… Kluk se otrkal rychle, rychle se i učil a na konci prvního týdne ho to už i bavilo. Když jsem ho propouštěl, měl jsem dojem, že jde nerad. Řekl jsem mu, že se klidně může někdy zastavit. Říkám to každýmu. Vrátilo se jich za ta léta jen pár.
„Tak jednou za čas… Ale proč sis mě sem nechal zavolat? To mi chceš dát za tu vesnici za uši?“
„To nemám zapotřebí, už seš velkej kluk. Ale těší mě vidět, že nám nedivočíš. Ne, zavolal jsem si tě, protože pro tebe mám práci. Není to nic složitýho, spíš to možná bude na delší lokte. Když to zvládneš, bude ti jako odměnou tvá tehdejší nejoblíbenější činnost.“
„Prznění vesnických mladíků?“ zajásám.
Ingu se ošije. Asi vypadám moc nadšeně.
„Tak ta druhá v pořadí.“
Zavzpomínám. Co jsem ještě przníval dalšího? Po chvilce mi to dojde. Nebylo to častý, ale… „Vážně?“ ujistím se.
Přikývne. „Ale jen když splníš úkol.“
Pousměju se. Co by ne. Klidně to udělám. Za tu odměnu mi to docela i stojí.

Milé dámy, toto mám pro vás jako takovou malou omluvu za mou dlouhotrvající pracovní nečinnost. Tuhle yaoi povídku jsem psala asi dva týdny v práci při volných chvílích a konečně jsem se dokopala k tomu jí překlepat do PC. Styl psaní mám úplně jiný, než když jsem před lety psávala hodně, ale tak snad se bude líbit. Řekla bych, že mě hodně ovlivnily knihy od Petry Neomillnerové, které znám skoro zpaměti… no, pokud jí někdo četl, chápe, pokud ne, doporučuji, je to fajn počtení a nějaký ten lehce (fakt lehce) yaoi prvek má v několika knihách i ona…
Pokud jde o označení „první kapitola“, moc nejásejte, nevím, jestli budou další. Jako nápad mám, ale nějak se mi nedaří dát tomu formu. Budu se snažit, ale i tohle jsem si dávala v hlavě dohromady několik měsíců, než jsem si k tomu sedla. Takže nic neslibuji, rozhodně ne moc brzy, na to mám moc jiné práce.
Tak se mějte pěkně a přeji příjemné počtení.
Usagi-chan

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.