Voloďa – topka

Co chcete?
Co po mně chcete?
Co…
po…
mně…
chcete?!!!!

Prej povídku. Nejmíň na tři stránky. Ale de to vůbec? Seru na to. Nic psát nebudu. A taky vo čem by to jako mělo bejt? Prej nějaká květina. Proč?
Sem snad nějakej hippie?
Nebo kytičkář?
Slunce v duši a podobný sračky?
Ani jedno ani druhý. Sem prostě, co sem.
Hele, jako minule sem měl namalovat obrázek. A co z toho vyšlo? Prostě nějaká kokotina. Chyt sem myš do ruky a namaloval několik čar. Vrchol mý umělecký kariéry.
A prej dobrý… Ha ha ha… To ještě neviděli, kolik zmačkanejch papírů se mi válí pod stolem. A ono nakonec stačilo zapnout noťas, a pak najít nějaký to malování a myší udělat pár čmáranců… No a bylo to.
Jen tak z prdele. A nakonec: „Hele, mám to uložený a za originalitu máš bod.“
No co, tak sem si jednou udělal prdel a hodil se na chvíli do klidu.
Jo, nemám to já v životě vůbec lehký. Dybyste tak viděli, co sou si schopní lidi navymejšlet jen proto, aby nemuseli cálovat svý dluhy.
Mám se s nima srát? Proč?
„Nebojte, pane… Klidně můžete dohodit těch pár chechtáků pozdějc. Třeba za měsíc, nebo za rok…“
Co na tom, že můj šéf je neskutečnej kretén a nejspíš mi rozbije hubu za to, že sem byl zase měkkej.
Rozhod sem se teda změnit přístup.
Už nebudu ten hodnej. Prostě pudu rovnou na věc.
Žádný sladký řečičky, žádný kytičky.
Neberu úplatky…

No počkat… Co sem to právě řek? Že neberu?

Kurva, komu to tady lžu do kapsy?
Jo, už vím… Šéfovi.
Zatím, co von má kapsu plnou mejch keců, jak jsou lidi vychcaní a snaží se vyhnout svejm… Jak se to vodborně říká? Jo… závazkům… Tak já tu svoji kešeni mám plnou cinkavejch koleček a šustivejch krásnejch papírků, který se prý ani klonovat nedaj. Prej je to trestný…
Jako bych se někdy pokoušel něco takovýho zfalšovat. Vždyť ani ten pitomej obrázek načmárat neumím. Však ste viděli tu moji kreativitu, ne?
Ale jo, mám bod za originalitu. Fakt se tu řežu, kdo může obodovat takovou cipovinu, kde chlapovi místo ptáka roste kytka?
Ale abych se vrátil k těm mejm úplatkům, nebo desátky, nebo si tomu říkejte, jak chcete.
Prostě sem kecal. Beru úplatky, i když mi porád kdosik z telky mele sračky ve stylu: „Neber úplatky, neber úplatky, neber úplatky.“
Jako kerej ichtyl tudle ptákovinu vymyslel?
Na co je mi něco, co propadá mezi prstama? Jak to spadne na zem, chytne to rotaci a mizí to, kurva, tak rychle, že nestíhám za tím ani běžet.
Pche… Jako bych se někdy namáhal.
Mám radši naturálie.

Kus uzenýho? Klobásy? Hromadu čerstvý zeleniny, nebo švestičky z naší zahrádky?
Seru na to…

Chce to pořádnej kus…

Kus pořádnýho….

Chlapa…

Jo, tak vo todle de. Vo nic jinýho.
Víte, jaký to je, když vás někdo takhle čapne svýma rukama, co sou větší než lopaty v Mountfieldu?
A nepotřebuje to žádný záruky a násada se nezlomí.
Taková správná násada, když se zastrčí do tý správný díry…
To je pak něco jinýho.
Kurva, já bych píchal…
Ne, zase kecám.
Chci, aby mě někdo vojel a to že pořádně.
Zrovna jako včera.

Byl sem pěkně nasranej, protože ta ugdákaná slípka na mě vyvalila ty svý kozy pětky a myslela si, že se z toho poseru. Že jako roztáhne nohy a já si vrznu a bude dobrý. A odpustím ji těch pár táců, co měla šéfovi doručit už před tejdnem.
Tak sem ji jen tak z prdele ukázal, že to tvrdý, co mám v kapse, není nic jinýho, než můj osobní donucovač. Ráže 9 mm…
A pokud by chtěla to pravý tvrdý, musela by sáhnout do druhý kapsy. Vždycky si ho ukládám na pravou stranu, holt je těžký todle poskládat do kalhot.
No, ale co sem ji ještě řek:
„Holka, pokud chceš někomu roztáhnout ty svý křivotiny, běž za mým šéfem, u mě nepochodíš. Musela bys mít tak dva metry, ptáka mezi nohama a místo těch svěšenejch koz, pořádný prsní svaly.“
Jenže to vona neměla a nikdy mít nebude.
Ale jo. Předhodil sem ji svýmu kámošovi, ať ji vošoupe, a pokud bude k něčemu, tak ať pak odveze k šéfovi. Pak se uvidí…

Jo, byl sem nasranej, protože z toho zase žádný love nebyly. Šel sem jak bejk, který měl před vočima rudo a od huby mu šla pára.
Narazit do mě nebyl zrovna ten nejlepší nápad.
Chtěl sem už vystartovat, co za debila se mi plete pod nohy, ale zůstal sem na něho čumět, jak čerstvě vyoraná myš.
Fakt že jo…
Bylo to jako narazit do betonovýho kvádru. Musel sem si stoupnout na zíďku, abych mu viděl do ksichtu.
Kdybych ho chtěl čapnout do kravaty, musel bych si vyskočit, a to ještě na pérkách a potřeboval bych ruky prodloužit vo pár čísel, abych vůbec ten kolos obejmul.
Normálně sem se zasek a moje sprostý nadávky se ztratily někde v mým krku, kde se praly s mýma slinama, co sem se snažil polknout.

Tak jako, to je přesně vono…

Co na tom, že na mě zíral stejně blbě, jako já na něho. Myslím, že neuměl ani slovo anglicky, ale sral to pes. Byl to nějakej turista a byl pěkně zmatenej.
Nahodil sem svůj culi ksicht, protože to byl zrovna takovej kus, po kterejch pasu…
Párkrát sem máchnul rukama, on těma svejma lopatama, a oba sme znakovýma kecama došli k tomu, že vlastně chcem to samý.

Třikrát sláva!

Jo, nejspíš to léto všem zavařilo mozek, že se takhle na potkání a v pohodě domluvěj, že si půjdou vrznout.
Prostě jen tak…
Dokonce ani ten hotel nebyl daleko.

Ani nevím, jak sme se dovalili na ten pokoj. Asi to byla nějaká nadzvuková rychlost či co, ale najednou sme byli tam, a všude kolem nás se válely hadry.
Jen podle velikosti bylo poznat, komu co patří.
Postel zaskřípala a pod naší ultralehkou váhou se prohla až k zemi.
Jo, mý záda budou potřebovat pořádnej masážní proplesk a možná i rehabilitaci.
No a na moji prdel nejspíš budu muset vykrást nějakou farmaceutickou firmu.
Hele, jako zíráte, že dokážu vyplodit i nějaký vodborný slovo? Proč jako ne? Však sem študovanej, jen se mi nechce tu šedou mozkovou hmotu používat.
Na co taky, když stačí vytáhnout ten chladnej kov, a všichni vám padaj k nohám…
Kurva, zas sem vodbočil.
Takže jo…

Sem zpátky v tom hotelovým pajzlu. A bylo mi u prdele, jak ta cimra vypadá. Pro mě bylo důležitý, že sem u prdele měl něco jinýho.
Málem mě vomylo, když ho vytáhnul na vzduch a chtěl ho do mě hned narvat.
„Jako ses posral, ne?“
Pochopil to i bez tý znakový řeči a místo svýho klacku mi tam narval svý dva prsty.
Fakt má ruky jak kráva a ty prsty děsně dlouhý.
Myslím, že sem byl na pár vteřin v bezvědomí, když mi s nima začal rejdit v mý nadržený díře a druhou rukou popad mýho ptáka. Teda, jako nejsu malej, ale v jeho mega ruce se fakt schoval skoro celej.
A zapomněl sem na ten jeho jazyk. Měl sem ho až někde vzádu v krku.
Jako nejsu ňáká sračka. Statečně sem s ním bojoval, a dokonce se mi podařilo můj růžovej sval, tak děsně potřebnej k mluvení, párkrát vecpat mezi jeho krásný zuby.
Prostě tenhle golem byl dokonalej…
Když sem byl skoro hotovej, normálně se zastavil. Jako chtěl mě nasrat, nebo co? Už sem chtěl stříkat a von mi překazil?
Naučil sem ho pár sprostejch slov v angličtině.
Ale jako fakt, že hodně sprostejch. Snad mu na rodným placu, až přikluše ze svýho vejletu, nebude nikdo rozumět.
No, a co von na to? Jen se začal blbě ksichtit.
Chyt mě to těch svejch tlap a přesnou votočkou mě šupnul břicho.
Jedna jeho pazoura stačila, aby ji pod mým břichem vomotal kolem celýho těla a zvednul si mě k sobě. Můj zadek na něho trčel a úplně řval: „Jdi do mě!“
A taky že šel.
Další dávka sprostejch slov. Myslím, že sem si i nějaký vymyslel, protože když ho do mě narval, bylo mě slyšet až dole u toho vospalýho maníka v recepci.

Jako tendle chlap se vážně s ničím nesral. Vod samýho začátku jel jak mašina a já neměl čas ani dejchat. Teda jako musel sem, když sem nechtěl chcípnout, ale ty hlasitý zvuky, co sem vydával pokaždý, když se do mě probíjel, fakt stály za slyšení.
Opera hadra…
Byl to fakt soprán, a bylo fuk, že sem chlap, kerýmu se houpe tadle věc mezi nohama přesně podle taktovky toho šílenýho dirigenta.
Myslím, že todle mi dalo novej vobzor. Jako co ta moje prdel zažila, to vám povím, že nikdy mít nebudete.

Nikdy…

NIKDY!!!

SLYŠÍTE?!!!

Zkuste mi na mýho Voloďu sáhnout a urvu vám pazoury.
To, co bylo, dyž sem se chystal ke svýmu konci a von taky, tak to vám tady jako popisovat nebudu. Hele, je to moje soukromí a do něho je vám hovno.
Ale fakt je ten, že sme odcházeli až ráno, a postel byla kvalitně naškrobená. Myslím, že pokojská musela to prostěradlo zalomit na několik částí, aby ho vůbec mohla vodnýst…
A… no… Tak vod tý doby je ze mě zas super vymahač.

Voloďa zůstal…

Padnem do sebe jako klíč do zámku. Úplně skvělej pocit, když sem s ním. Von chodí se mnou na mý pochůzky, a když vidí, jak si přede mnou zas nějaká ta ženská lehá, aby ukecala ty svý nezaplacený kšefty, tak ji čapne za křídlo a stačí jeden pohled a vona hned solí prachy. A chlapi? Tak těm je to jasný, jen co ho viděj za mým hřbetem.
Takže já mám zas plnou kapsu, šéf už dokonce taky, a Voloďa?
Ten svý prachy dostává taky, a nejen to…
Jak sem říkal…
Je můj a zkuste mi na něho šáhnout. Porád nosím v kapse toho svýho chladnýho miláčka…
A teda fakt po mně nechtějte, abych vám jako psal nějakou povídku do soutěže… Jako proč?
Dyk neumím sesmolit pořádnou větu, pravopis mi nic neříká, tak co bych se s tím sral.
Ale jako s mým štěstím sem se fakt pochlubit musel.
Voloďa je fakt…
kus…
chlapa…
Se vším všudy…

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.