Kapitola 1
Bílé oko bylo strašidelnou koulí, která mě pronásledovala na každém kroku. Stále jsem to viděl, tak jasně
jako noc, kdy můj svět skončil.
Brzy to uvidím znovu.
Čekal jsem na popelnici v uličce páchnoucí močí. Byl pátek před Halloweenem. Noční vzduch byl
studený a mokrý, ale to mi nezabránilo potit se jako prase.
Stačila by mi jen jedna lajna koksu. To by mě uklidnilo. Zatracené škubání a třes. Dokonce i po šesti
měsících odvykání se třes stále projevoval, pokusil se mě přimět, abych znovu propadl těm bílým lajnám
a cítil se jako král zasraného světa. Kruci, to bzučení, ta vlna blaženosti, která by mohla zamést s mými
starostmi a případnými stíny v mé hlavě.
A strach mi moc nepomáhal bojovat s tou touhou. Oblečený celý v černé a skrytý ve tmě, jsem si
nervózně oloupával obsidiánový lak na nehty. Pak jsem si je začal kousat. Stačila by mi i cigareta, ale ty jsem taky vyhodil.
Zatraceně!
Za zavřeným obchodem s kebabem, kde jsem čekal, nesvítilo světlo. Naštěstí. Bylo to perfektní místo k
čekání, dál od silnice, mezi odpadky, chcankami a jiným bordelem.
Celý jeden rok jsem čekal, tak dlouho jsem se snažil do polštáře vykřičet všechnu svou frustraci a bolest.
Tak dlouho mě stálo odhodlání něco udělat. Tak dlouho jsem čekal na příležitost.
Sáhl jsem pod svůj svetr a prstem přejel po půlce jing a jang přívěsku – dárku od Michaela – abych získal
jistotu a nabral sílu.
Byl jsem jing jeho jangu, temnota jeho světla. Druhá polovina přívěšku s ním odešla pod zem.
Zhluboka jsem dýchal. Jeden nádech a výdech po druhém, vždy tak úmyslný a vyrovnaný. Ježíš! Rychle
jsem si začal zase kousat nehty. Kruci, pokud se neuklidním, tak mi z nich nic nezůstane.
Pak se ozvalo zapískání ze silnice.
Byl to on.
Na konci uličky se objevila silueta muže. Ozvaly se kroky, zacinkaly klíče a muž zapískal: „Roll out the
barells“ s velmi slyšitelným klepáním jeho podpatku do kroku. Tony to vždycky uměl.
Takže, krok první. Zhluboka se nadechnout a přestat si kousat nehty. Tony byl blízko.
Ještě pár kroků …
Sklouzl jsem z popelnice a přistál přímo Tonymu přímo v cestě.
„Kurva, práce! Co to je?!“ ohnal se klíčema, ale pohyb byl nešikovný a úplně mě minul.
„To jsem já, Tony,“ řekl jsem.
„Jaku?“ Tony se snažil popadnout dech. „Kurva! Proč jsi přede mě skočil? “
„Chtěl jsem tě vidět.“
Tony se zachechtal. Vytáhl svůj mobil, a když ho zapnul, aby mohl zapnout baterku, rozsvícená
obrazovka na moment ozářila jeho obličej.
„Chceš to, že? Věděl jsem, že dřív nebo později z té své díry vylezeš a přijdeš. Kvůli dobrému matroši se
vždycky všichni připlazí zpátky.“
„Neplazím se zpátky. Jsem čistý.“
„Šest měsíců. Přijď mi to říct za pět let.“
Tony si odfrkl a vychrchlal hlen, který odplivl na zem.
Nechutný parchant.
„Proto tady nejsem.“
„Tak proč tu stojíš a ztrácíš můj čas?“
„Informace.“
I ve slabém světle jsem viděl Tonyho tvář potemnět. Měl průměrnou tvář, ale rozhodně dokázal nahnat
strach, když ho někdo nasral.
„Chceš odsud odejít po svých?“ zeptal se skrz zaťaté zuby.
„Proč nejsi slušně vychovaný a nenecháš mě nejdřív domluvit?“
„Sráči. Myslíš si, že když přede mě jen tak skočíš a já se tě leknu tak že můžeš předstírat, jak jsi nad věcí
a začít mě otravovat? Nemysli si o sobě tolik, Jay, zvlášť ne s tou tvojí sexy tvářičkou.“
Nesnášel jsem, když mi říkal Jay.
„Pořád tě dokážu rozhodit, Tony?“
Tony se ušklíbl.
„Pokud chceš, klidně ti můžu tu tvoji tvářičku upravit.“
Tony a jeho vyhrožování a zastrašování. A taky touha po nadvládě. Jednou, když po mně chtěl, abych si
to sám tvrdě a rychle udělal, jsem musel křičet jeho jméno a říkat mu tati.
Parchant.
„Ten tvůj smrad z huby je velký problém, že?“ ušklíbl jsem se
„Ty-“
Než mohl odpovědět, chytil jsem ho za kabát. Tony vykřikl, když jsem s ním smýkl proti zdi a telefon mu
vypadl z ruky.
„Co to-“
„Drž hubu,“ řekl jsem a zvedl koleno, abych mu dal dělovku do koulí.
Jeho pisklavý výkřik byl uspokojivým zvukem.
„Poslouchej mě dobře,“ znovu jsem Tonyho proplesknul, jen abych zdůraznil svá slova.
„Budu-“
„Budeš držet hubu a poslouchat. Vím, že znáš chlapa s bílým okem.“
„Co-“
Další rána, další kopanec do koulí.
„Nelži mi, kurva.“
Moje pravé oko sebou škublo.
Jen jedna řada koksu, jen jedna.
„Dej ty pracky pryč!“
Další facka, další kopanec.
„Baví tě to, Tony?“
„Jsi šílený.“
„Jo, správně.“
Tony se ale rychle vzpamatoval a než jsem stihl pokračovat, dal mi pořádnou hlavičku. Trefil se přímo do
čela a já viděl i ty pověstné hvězdičky. Zavrávoral jsem a instinktivně ho pustil. Nezabránilo mi to ale v
tom, abych se ho znovu nepokusil čapnout, i když mi v hlavě tepalo a po tváři stékala krev. Nechtěl jsem
si ale nechat ujít jakékoliv informace.
Tony však dostál svému přízvisku lasička a než jsem se k němu vůbec dostal, dostal jsem ránu do
žaludku, a pak pořádný kopanec do koulí.
Karma je vážně svině.
Dopadl jsem na kolena. Měl jsem pocit, že mi za chvilku praskne hlava a střeva jsem měl nejspíš
zauzlovaná. Zatímco jsem držel své bolavé koule, Tony mě táhl za zadní část kabátu někam pryč. Moje
kyčel se dřela po mokrém chodníku, dokud mě nevtáhl dovnitř budovy, než jsem se vůbec stihl
vzpamatovat.
Než jsem se mohl pokusit znovu získat navrch, narval mě do výtahu se stejně příjemnou vůní moči jako
ulička.
Kurva.
Tony mi uštědřil další ránu. Více hvězd – chladný vesmír byl za mýma očima tak živý!
„Snaž se odporovat a podříznu ti hrdlo,“ Tony na mě ukázal klíčem. „Víš, že najdu způsob, jak to udělat.“
A udělal by. Tony byl vynalézavý muž. Pokud by dostal šanci, rozřezal by i strom pomocí těchto klíčů.
Výtah byl starý, nespokojený s tím, že byl táhnut vzhůru ve dnech svého blížícího se přechodu do
nebeského ráje. Jako vždy cesta trvala jen do prvního patra.
Budova měla štěstí, že měla výtah. Byty byly nad řadou většinou prázdných obchodů, s výjimkou
prádelny a kavárny. Sráči jako Tony s drogami a děvkami vyhnali z oblasti všechny slušné lidi. Několik
zbývajících obyvatel po západu slunce vůbec nevycházelo ze svých domů. Taky jsem byl jedním z
obyvatel tohoto domu. Kdysi dávno jsem Tonymu taky patřil. Ale dokázal jsem vzdorovat.
Nesměl jsem tomu znova propadnout.
Jednou feťák, navždy feťák. Navždy bych byl na okraji jámy.
Kdybych měl šanci, spálil bych tuto budovu.
Popraskané stěny chodby byly svědky příliš mnoha bolesti z mých temných dnů.
Kdyby tak lehl popelem.
Tony mě protáhl dveřmi, přes potřísněný koberec a hodil mě do obývacího pokoje. V rohu svítila lampa
bez stínítka. Po bytě byl cítit pach zastaralého tabáku a potu. Obaly a cigaretové nedopalky byly všude,
stejně jako hromady nevyžádané pošty.
Pružiny pohovky už dlouho nepérovaly a látka byla roztrhaná a obarvená tělními tekutinami. Místnost
nikdy nepůsobila tak hrozně v době, kdy jsem se vezl na euforii a dost často jsem sem chodil. Byl to
oblak, který očividně ukrýval realitu tohoto brlohu. Teď jsem viděl a cítil, a dokonce i ochutnal nával špíny.
„Sneslo by to tu hadr a kýbl,“ řekl jsem a setřel jsem krev z očí.
„Zavři hubu.“
Tony se přehraboval v šuplíku.
Právě když jsem se chystal vstát, abych se pokusil o útok, Tony se otočil a hodil po mně popelník. Minul
mě jen o pár centimetrů, ale rozptýlilo mě to natolik, aby se ke mně Tony bez problémů dostal a znovu
mě kopnul do koulí. Bolest byla tak strašná, že jsem neměl už ani sílu křičet. Sténání mi stačilo.
Ten parchant mě převalil na břicho, přitiskl mi paže za záda a spoutal je plastovými manžetami. Stejně
naložil i s mýma nohama. Do pusy mi pak nacpal hadr, který byl cítit po cibuli a prachu.
Kruci, nemohl jsem ani dýchat, jak mě bolely koule.
Přesto mi to nezabránilo svíjet se a kopat. Moje slova byla tlumena roubíkem, ale já ho počastoval
každým slovem pod sluncem, které mě zrovna napadlo.
Takhle to nemělo být.
Tony se krčil nade mnou. Zvedl jsem hlavu a veškerou svou nenávist, kterou jsem dokázal shromáždit,
jsem se pokusil přenést do svého pohledu.
Ten parchant popadl hrst mých vlasů a škubnul mi hlavou na stranu. V druhé ruce se mu objevila jehla,
plná něčeho, co jsem odhadoval na heroin.
„Měl bych tě tímhle uklidnit, Jayi. Co bys dělal? Už žádný čistý chlapec, jen přímá cesta zpět. Hajzle.
Myslíš si, že sem můžeš přijít a něco takového, jako informace, požadovat?“
Držel jehlu blízko mého krku.
„Teď udělám tohle. Zavolám jednomu spolehlivému člověku, a ty tu hezky počkáš, protože stejně nemáš
na výběr. Že, Jay? Fajn,“ olízl mi pravou tvář, „tak zatraceně roztomilý.“
Pak vstal a opustil místnost.