Zachránce pampeliška – Hendy Merrid

Konečně jsem se dokopala k tomu, abych vydala povídky, co byly zaslané do soutěže. Omlouvám se všem zůčastněným, trochu jsem na to pozapomněla =)). Pokud samozřejmě autoři budou chtít dál vydávat své povídky u nás na stránkách, není problém se domluvit. Všem zúčastněným moc děkuju!

 

 

Záchrance „pampeliška“

Seděl jsem u stolu v jedné staré kavárně. Skrz okno jsem si prohlížel všechny kolemjdoucí. Pohledem jsem zavadil o muže ve školní uniformě tmavě zelené barvy. Seděl na lavičce u autobusové zastávky. Díval se na své ruce, ve kterých držel puget květin. Všiml jsem si, že vlasy měly barvu žlutou. Nic moc z té dálky vidět nešlo. Pohled na něj mi zastínil zastavující autobus.

Povzdechl jsem si a stočil pohled před sebe. Přede mnou u stolu seděla má sestra. Obličej jí lemonovaly hnědé vlasy. Narozdíl od ní ty mé byly černé. A oba jsme měly hnědé oči.

,,Tak posloucháš mě?” Nahněvaně se zeptala pohledem zaraženým do zákusku před sebou. Přestal jsem se zdržovat se zbytečnými myšlenkami a vrátil se zpět do přítomnosti.

,,Promiň. Cos říkala?” Dotčeně na mě upřela svůj zrak raněného zvířete. Naštvaně nafoukla své tváře a stále se na mě dívala. Tohle nešlo. Prostě jsem se musel smát při tom, co předváděla. Ona sice ještě chvilku hrála, že je naštvaná, ale pak se taky zasmála.

,,Právě jsem ti vyprávěla o mém chlapci.” Zase se začala věnovat čokoladovému dortíku před ní. Vytřeštil jsem oči.

,,Ty máš kluka?” Nějak jsem to nepobral.

,,Jasně že mám. Co bys čekal. O mě je velký zájem. Si myslíš, že jsi jediný, kdo se líbí? “ Znovu nafoukla tváře. Tentokrát jsem se nesmál.

,,Tak to bych ho měl někdy poznat. Musím mu něco říct.” Upřeně se na mě podívala. Ani jeden očima neuhnul. Po pár minutách promluvila.

,,Vím že nemám na vybranou a musím ti ho představit, ale nechci abys to přeháněl, jasný? Zatím nám to klape a já nechci, aby si to nějak pokazil.” Rezignovala na konec. Zrak zase upřela na svůj dortík.

,,Nikdy to nepřeháním.” Ujistil jsem jí. Nabrala si na lžičku velký kus dortu a strčila si ho do pusy.

,,Jasně.” Zamumlala s plnou pusou. Já ji už neodpověděl. Zase jsem se začal dívat z okna. Bylo tam něco, co mě trochu překvapilo. Na lavičce stále seděl ten jistý kluk s tím stejným pugetem květin. Myslel jsem, že čeká na autobus. Díval jsem se na něj do té doby, než mě sestra oslovila.

,,Maty, posloucháš mě?” Obratil jsem na ní zrak. Nemusel jsem nic říkat. Poznala, že jí neposlouchám.

,,Na co se pořád díváš? Říkala jsem ti, že už dorazila Katka s Michalem. Právě mi napsala, že do pěti minut budou před kavárnout.

,,Aha.” Zjistil jsem, že sestra už má svůj kus dortu snězenej. Taky jsem začal více pozornosti věnovat mému jahodovému zákusku.

,,Áááách. Tak konečně jsme tu. Omlouvám se za spoždění. Nevěděla jsem, že je silnice rozkopaná, takže jsme se museli vrátit a jít delší trasou.” K našemu stolu se postavila dívka stejného věku jako já. Její dlouhé rudé vlasy uvěznila gumička v copu a hnědé oči se upíraly na mou sestru.

Přistoupil už i muž a chystal se posadit, když zmrznul v pohybu. Nevěřícně se podíval prvně na mě a pak na mou sestřičku.

,,Hely, ty jsis nechala ostříhat a obarvit vlasy?” Jako by oba nechápali. Sestra se do široka usmála a přikývla.

,,Jak se vám to líbí?” Michal i Katka se už vzpamatovali a usadili se k našemu stolu, ale oba si jí ještě hotnou chvíli prohlíželi.

,,Je to celkem nezvyk. Vypadáš tak nějak… jinak. Vždycky ti více slušely vlasy dlouhé po ramena, takže s tím ostříhání nemám námitky. Ale musela jsis je přebarvit? Teď s Matějem neladíte.” Pokárala jí Katka.

,,Já si zase myslím, že vypadáš roztomileji.” Nesouhlasil Michal.

,,Opravdu? Slyšíš to Maty? Měl by ses od Michala učit!” Usmála se Helen a dychtivě se napila skleničky s džusem.

,,Hele! Ten byl můj!” Na oko jsem se zamračil a natáhl ruku ke skleničce.

,,Hehe. Smůla.” Vyplázla na mě sestra jazyk. Michal a Katka jen přihlíželi a taky se smáli.

Povídali jsme si a ani si nevšimli, že čas pokročil. Když už se setmělo, vyrazili jsme domů. Před kavárnou se naše cesty rozpojili. Helen ještě oboum popřála hezké sny a pak jsme vyrazili. Zase jsem se kolem sebe rozhlížel.

Zrakem jsem zůstal stát na lavičce zastávky. Zamrazilo mě. Ten kluk.. Stále tam seděl. Jeho blonďaté vlasy vlály ve větru a… A jeho oči byly… Smutné? Sklamané? Teď jsem poznal, že puget květin v jeho rukách jsou rudé tulipány. Tiskl je v dlaních a podle zasněných očích byl myslí někde jinde. Na sobě měl jen lehké oblečení. Dnešní večer byl ale dost chladivý. Divím se, že tady vydrží tak dlouho čekat.  Na copak asi? Nebo na koho?

Ani jsem si neuvědomil, že jsem zastavil. Helen šla dál, ani si mě nevšimla a dále mluvila. Když jsem neodpovídal, tak se otočila.

,, Maty, honem!” Křikla na mě a já se na ní otočil.

,,E? J-jo, už jdu.” Doběhl jsem jí a šly jsme směr k domovu. Kdybych se ještě otočil a podíval na toho blonďáka, střetl bych se s jeho upřeným pohledem. Ale to jsem neudělal.

 

Od toho dne jsem toho kluka už neviděl.

Seděl jsem na zastávce před poštou a čekal na svůj autobus.  Nechápu, proč musím dojíždět tak daleko jen kvůli blbé škole. Proč já si nevybral nějakou blíž. Konečně jsem v dáli zahlédl přijíždějící autobus, tak jsem se postavil. Nastoupil a posadil se na pravo k oknu. Pořád jsem musel myslet na toho nového přítele Heleny. Dost mě to trápilo.  Co může ten kluk být zač?

,,Ehh, mo- mohl, mohl bych se posadit?” Vyrušil mě z mých myšlenek mužský hlas. Podíval jsem se na něj. Zamrznul jsem.  To je.. Ten kluk s pugetem tulipánů. I teď jeden držel v rukou s rudými tulipány. Jeho oči se barvily do zelené. Tak syté. Takové oči jsem ještě nikdy neviděl. Na sobě měl zase tu zelenou uniformu. Nechápu, jak jsem přišel k takovému přirovnání ale připomínal mi pampelišku. Barvy na něm byly sytější a veselejší než má samotné léto.

,,Eeeee.. Jo. Jo, klidně se posaď!” Ukázal jsem na místo vedle sebe. Kluk se pousmál a znovu promluvil.

,,P-promiň. Nesnáším místo vedoucí do uličky. Nemohl bych se usadit k oknu?” Zůstal jsem na něm pohledem chvíli vyset. Ta výmluva se mi zdála dost chabá. Spíš se mi zdálo, že chce být co nejblíže k slunci. Jako skutečná květina.

,,Proč ne. Mě to nevadí.” Odpověděl jsem mu a postavil se, abych ho mohl pustit. Na jeho tváři se rozlil široký úsměv a poděkoval mi. Místa jsme si tedy vyměnili. Celou dobu jsem ho jedním okem pozoroval. Minutu se koukal z okna a když se na mě otočil, úsměv mu na tváři pořád hrál.

,,Mockrát děkuji. Vždycky jsem trošku nesvůj, když nemůžu sedět vedle okna. Navíc, dnes to slunce nádherně hřeje, nemyslíš? Byla by škoda být dneska uzavřený v nějakém tmavém místě, kam se nedostane slunce.” Přikývl jsem na souhlas. Musím uznat, že na tom klukovi bylo něco zvláštního. Možná to, že jsem ještě neviděl někoho se tak usmívat.

Cesta s ním probíhala celkem rychle. Sice jsem ze začátku zamlkle seděl, ale později jsem se přidal do jeho rozhovoru. Rozhovoru.. Spíše pořás mluvil a já jen přikyvoval nebo stroze odpovídal. Ale stejně jsem se pak rozkecal. V jeden moment, když jsme projížděli kolem rozkvetlé louky a na mého spolujezdce dopadaly sluneční paprsky, jsem žasl. Usmíval se na mě a já si říkal, že je skutečně kouzelný. Je jak samotné léto.

,, …no a tak jsem ho prostě bouchnul a on se začal dávit vodou, kterou zrovna pil.” Rozesmál se nad svou historka a já se přidal.

,,Víš, že umíš parádně vyprávět?“ Utíral jsem si slzu, která mi z toho smíchu vyletěla. Ještě chvíly jsme se oba smáli, než nastoupili další cestující. Všiml jsem si starce chodící o berly, jak se chytá opěradla, jelikož si nemá kam sednout. Už jsem se zvedal, že ho necham se posadit, když mě můj spolujezdec zatáhl za sako uniformi a já se musel opět usadit.

,,Co to děláš? Vždit já můžu stát!“ Nepříjemně jsem se na něj zamračil.

,,Ty seď! Nechá ho posadit někdo jiný.“ Ukázal směrem na starce, který se už usazoval na místo hnědovlasé maminky. Usmál se na chlapce vedle sebe, který mohl mít tak deset let života a začali se o něčem živě bavit. Povšiml jsem si, že má v ruce košík a v něm puget nějakých květin. Z dálky nešel poznat druh ale sytost červené ano. Sice se mi to zdálo zvláštní ale moc pozornosti jsem tomu nepřidával. Zase jsem se otočil na blonďáka vedle sebe.

,,Vždit jsem mohl..“ Namítl jsem ale on mě přerušil divnou otázkou.

,,Matěji, co si myslíš ty? Je důležitější život  desítek lidí, řekněme například v letadle nebo jen jednoho, který má předurčení spasit tisícovky dalších?“ S náznakem úsměvu na mě zvědavě zíral. V mém výrazu musel uvidět zděšení a nechápavost, protože mě požádal o odpověd bez otázek.

,,Noo, ummmm. Tak trochu těžká otázka. Podle mě jsou obě varianty dost hrozné. Pokuď možno, bylo by nejlepší ochránit všechny, ale jestliže to nejde, bylo by dobré zachránit tisícovky lidí. Nezáleží jestli jde o jednoho nebo padesát lidí když proti ním čelí svět. Určitě bych tedy vybral živoc jedince, který zachrání tisícovky dalších jedinců.“ Váhavě jsem vybral druhou možnost a proto jsem si vysloužil jeho široký úsměv.

,,Souhlasím. Teď se na nic neptej, vyměníme si místa a pak se pevně přidržíš! Jasný?“ Zase jsem na něj nechápavě díval ale jeho přísný výraz mě donutil uposlechnout. A mimo to mi něco uvnitř mě nedovolalo neuposlechnout.

,,Přikrč se a zavři oči! Věř mi a poslechni mě!“ Přikázal mi a já zase uposlechl. Ucítil jsem pevné objetí a hřejivou náruč. Jeho vůně byla stejná, k čemu se tak podobal. Cítil jsem z něj květiny. Různé druhy a všechny tak rozmanité. Chtěl jsem se od něj odtáhnout, protože tohle bylo divné ale silný smyk autobusu mě zabrzdil. Ještě víc jsem se na něj namačkal a pevně se chytil sedadla. Hned na to jsem ucítil náraz a podle ztráty pevné půdy pod nohama jsem poznal, že autobus letí vzduchem. Autobus i s námi byl vzhůru nohama a celý se tak několikrát otočil. Ucítil jsem, jak mi na hlavu padají střípky z rozbitých oken. Nakonec zůstal autobus ležet převrácený na bok a moje záda ležely na chladném asfaltu v místech rozbitého okna.

Trošku jsem se zpamatoval a konečně otevřel oči. Letmo jsem se porozhlédl po ostatních a zatajil se mi dech. Všichni.. Všichni byly… Teď jsem si uvědomil, že kdyby mi můj spolujezdec nedal ty příkazy, byl bych teď taky mrtvý. Chtěl jsem se na něj podívat ale ať jsem se díval kamkoli, nikde nebyl.

,,Mami?“ Uslyšel jsem špitnutí malého chlapce. Tak přeci jen všichni nezemřeli. Zvedl jsem se ze země a zjistil, že kromě pochroumaného kotníku a pár škrábanců z kusů skla, mi nic není. Znovu jsem se na vše zadíval. Všude byla rudá tekutina a rozbitá sedadla. Všiml jsem si, že kromě mě a chlapce vedle kterého se před tím usadil ten stařec, přežila ještě dívka v mém věku a postarší muž. Ale oni ještě seděli přilepení ke svým sedadlům a šok je nenechal se ani pohnout.

Zamířil jsem rovnou k chlapci a musel jsem překročit i několik bezhybných těl. Když jsem na někoho z nich omylem šlapl, píchlo mě u srdcem s pomyšlením, že by se naše role vyměnili.

Dorazil jsem k němu a zeptal se ho, co ho bolí.

,,Kde je má máma? Co je s ní? Mami, slyšíš mě? To jsem já Tom. Kde jsi? Odpověz! Kde je má máma? Prosím, řekněte mi to!“ Ze začátku se vyptával na svou matku, když však ze mě nedostal odpověď, změnil téma na toho dědu. A teď jsem si všiml, že ani on tu není. Stejně jako můj spolujezdec i on zmizel.

Ujistil jsem se, že chlapci nic není a stočil pohled na přední sedadla ve kterých seděla uplakaná a vyděšená dívka. Jí a ani muži až na modřiny a naraženiny se take nic nestalo. Jmenovali se Hana a David.

Zvláštností celé situace byl nepřesný počet. Do toho autobusu toho dne nastoupilo celkem 63 cestujících četně mě. Společně s řidičem je to 64 lidí. Za všechny zastávky vystoupili jen dva lidi, kteří si tím zachránili život. To znamená, že v době nehody muselo být v autobusu celkem 62 lidí. Když odečtu nás čtyři, kteří přežili, výjde mi čílo 58. Ale mrtvých těl v autobusu po té nehodě zůstalo 54. Chyběl stařec sedící vedle malého chlapce, student kterého jsem přirovnal k pampelišce, podle dívky i kluk s motorkářskou bundou a s kyticí rudých květin s kterým seděla a poslední chybějící byla žena s pugetem červených růží, kterou nám popsal postarší muž.

Co ještě bylo divné? Sice já a ten prcek jsme si sedli na pravou stranu sami ale ti dva nám řekli, že je jejich spolujezdci přemlouvali, aby si sedli vedle nich na pravou stranu. A navíc nám všem položili stejnou otázku. To o tom, čí život je důležitějši. Pár minut před nehodou nám všem dali stejné rozkazy a naštěstí jsme je všichni uposlechli. Rozhodli jsme se o zmizelé čtveřici lidí pomlčet a nechat si to jen pro sebe. Sanitka přijela po půl hodině konce nehody. Byli udivení, že to někdo přežil a všichni jsme o našem tajemství mlčeli.

Sice to zní jako hloupost ale já si myslím, že ta nehoda byla určená osudem už dlouho před tím než se uskutečnila. A my čtyři jsme tomu nemohli nijak zabránit. Bylo v osudu napsané, že zrovna mi přežijeme a zmizelí zachránci byli ve skutečnosti andělé. Naší andělé strážní kteří chránili život svých svěřenců. Aspoň tohle si myslím. A tím, že se mi můj anděl zjevil ještě před nehodou, bylo něco jako varování, že se něco chystá. A něco mě k němu táhlo. Pořád jsem se na něj musel dívat.

 

,,Bráško, jsi v pořádku! Bráško!“ Seděl jsem na trávě před sanitkou a díval se na rozbitý autobus. Byl jsem mimo sebe. Pořád se mi před očima promítala ta nehoda a mrtvá těla. Podíval jsem se po hlase a uviděl jsem Helen. Celá vyděšená a uplakaná ke mě běžela. Za ní spěchal Michael a Katka taky velmi rozrušení.

,,Maty! Maty!“ Ani nevím, kdo z nich zrovna volal. Až ke mě sestra přiběhla, skočila mi kolem krku a začala mi kropit rameno svýma slzama. Přitáhl jsem si jí blíž do objetí.

,,Jsi.. Jsi v pořádku. Strašně jsem se bála. Bráško!” Tiskla se na mě. Nějak jsem si kvůli tomu vzpomněl na mého zachránce. Taky mě zachránil právě takovým objetím.

,,To já taky Helen. Strašně… Ale nic mi není. Vidíš? Nic mi není.” Usmíval jsem se ale v mém hlase jsem i já slyšel náznak breku. Katka se k nám taky natiskla a opakovala, jak je ráda, že mi nic není. A Michal řekl, že prej je moc chlap na to, aby se objímal, tak mě jen poplácal po rameni a usmál se.

Byl jsem rád, že se mi nic nestalo. Nerad bych přišel o tyhle tři. Mám je všechny moc rád.  Děkuji ti můj anděli strážní. Bez tebe, bych nejspíš teď už nebyl.

 

O osm let později…

Dům Matěje:

,,Páni! A to to všechno zjistil Matěj sám?” Katka a Helena si zase povídaly o mě. Povzdechl jsem si. Poslední dobou si o mě povídají furt dokola.

,,Co máte furt s Matějem?” Ještě že je s nimi i Michal a trochu je krotí. ,,To já bych o těch chlápcích věděl aspoň o měsíc dřív.” Tak nic. Mohlo mi být jasné, že to jeho krocení, je ve skutečnosti způsob se vychloubat.

,,Nemůžete toho už nechat? Tolik jich nebylo a sám bych to určitě nezvládl. Důkazy bych nenašel sám. Určitě ne všechny. Takže byste toho mohly nechat!” Vstoupil jsem do obýváku a pokáral je. Zamračil jsem se. Ale holky se jak na povel rozesmály.

,,Hehehe. Neříkej, že jsi v rozpacích.” Smála se Helen.

,,Jasně, že nejsem, blbky!” Otočil jsem hlavu na bok, abych skryl červeň ale to holky utvrdilo v jejich teorii. Rosezmáli se ještě víc.

,,Ale no ták Maty. Ani nevíš, jak si roztomilý, když se stydíš.” Katka si už utírala slzy, které z toho smíchu ukáply. Michal se jen usmál a poplácal místo vedle sebe, abych se usadil.

Od autonehody uběhlo pomalu osm let. Sice nedokonale ale pořád si tu nehodu pamatuji a můj názor se nezměnil. Podle mě nás zachránili strážní andělé. Vystudoval jsem policejní akademii a hned se stal policistou. O půl roku později jsem byl povýšen a začal jsem pracovat v oddělení vražd. Před dvěma měsíci byli nalezený brutálně zavraždění děti předškolního věku a případ jsem dostal na starost já se svým parťákem. Sice to nějaký čas zabralo, ale viníky jsme našli a pomocí předtím nalezených důkazů jsme je mohli nechat zatknout. Po dvou hodinách výslechu jsme navíc zjistili, že měli v plánu přepadnout nedalekou školu. Kdyby nám utekla jediná maličkosti, děti i učitelé v té škole by už byli pod střelbou a možná i hůř. Mám pocit, že měl můj zachránce před osmi lety pravdu. Tím že mě zachránil, jsem teď já mohl zachránit tu školu a budu dále zachraňovat další nevinné životy.

Došel jsem k Michalovi a usadil se. Okamžitě jsem změnil téma a Káťa se hned rozpovídala. Po tak dlouhé době jsme stále všichni spolu a já jsem za to rád.

 

Stejný čas, výzkumná laboratoř neznámých nemocí:

Hana seděla u jednoho stolu a její blonďaté dlouhé vlasy uvěznila gumička v nízkém culíku. Přes mikroskop sledovala nově nalezenou bakterii a netvářila se moc nadšeně. Povzdechla si a oddálila se od mikroskopu. Promnula si spánky a nasadila si zpět brýle. Postavila se a hned na to se pořádně protáhla. Její bílý plášť který jí byl skoro k lýtkům, se svezl po židli dolů.

,,Myslím, že je čas na pauzu.” Usmála se a odešla z laboratoře.

Hana chtěla vystudovat pedagogickou školu, ale po havárií, ve které zemřelo skoro 55 lidí se rozhodla být světu trochu užitečná. Teď pracuje ve výzkumné laboratoři. Věří, že tím mohou přejít mnoha nemocem a na jiné nemoci mohou najít lék. A jednou určitě bude moct s radostí říct, ‘Dnes jsme zachránili tisícovky životů’.

 

Stejný čas, operační sál:

,,Teď to stačí jen zašít.” Promluvil doktor a odložil  použité pomůcky. V místnosti stáli jen dvě zdravotní sestry a jeden doktor a všichni byly zahalení v obvyklém modrém oblečení.

Po půl hodině seděl David ve své kanceláři a vyplňuje papíry. Podíval se na druhou stranu do zrcadla na svůj odraz.

,,Měl bych se nechat ostříhat.” Prohlížel si své délší černé vlasy, které končily až u kliční kostí. Prohrábl si ofinu a strčil si jí za ucho. Zadíval se na své černé oči a pousmál se.

Dříve pracoval jako model a s jeho vzhledem se ani nedá divit. Ale něco mu v životě chybělo. Dlouhou dobu přemýšlel, co mu to jen chybí. Den té nehody pochopil, že nemá žádnou náplň života. Nemá důvod žít. Proto se po autonehodě vrátil do školy a vystudoval chirurgii. Teď už konečně má pocit, že může lidém pomáhat. Skutečně jako jeho odpověď ten den. ‘Zachránil bych člověka, který má určeno zachránil další.’ Znovu se na sebe usmál v zrcadle a vrátil se k papírům na jeho pracovním stole.

 

Stejný čas, dům otce Toma:

Tomáš skutečně dost vyrostl. Se svou výškou by mohl jít hrát basket. Konečky kratších vlasů mu tyčí z hlavy. Hnědé vlasy ladí s jeho hnědými duhovkami v očích. Navlečen do vyžehlené košile bílé barvy a černých kalhot.

,,Takže bratře, jaké je to mít osmnáct? Cítíš se starší? Rozumnější? Moudřejší?” Pošťuchoval Toma podobně vypadající muž. Pavel, jeho starší bratr.

Oba jsou z bohaté rodiny a ztráta matky oba a i jejich otce velmi poznamenala. Ale Pavel se z toho rychle otřepal a stal se podporou pro ty dva. Tom byl sice tehdy ještě malý a mnoho věcí nechápal. Ale to, co řekli Matěj, Hanka a David si dobře pamatoval. Dokonce se s Hankou hodně střetávají a diskutují o různých věcech. Párkrát i zmínili ten den, kdy zemřela jeho maminka. Když slyšel o tom, co ti tři udělali se svými životy, chtěl taky nějak pomoci světu. Začal studiu přikládat čím dál větší pozornost a chtěl se dostat tam, kam se dostala Hanka. Chtěl se stát jejím kolegou a taky zachránil mnoho životů. Boužel to musel pustit z hlavy. Jeho otec chtěl, aby po jeho důchodu jeho synové oba dva převzali podnik. Ale tom se rozhodl pomáhat jinak. Ve volných chvílých doučuje děti z chudé čtvrti. Věnuje se charitě, pomáhá ve sirotčincích a podobně. Tomáš říkává, že aspoň tohle může udělat, když už nic jinho.

,,Ále, celkem normální. Jako každý jiný den. Nic zvláštního.” Tomáš si projel rukou ve vlasech a pousmál se.

,,No jasně. To ti tak budu věřit. Určitě si nadšenej, že už ti je osmnáct. A až ti za čtvrt roku skončí škola, budeš ještě nadšenější. Budeš skákat radostí, že konečně budeš mít víc volného času.” Pošťuchoval ho dál Pavel. Tom mu na to nic neodpověděl. Jen z povzdálí pozoroval celou oslavu, o kterou ani nestál. Ale byl z ní nadšený.

Druhý den jsem vstál z postele celý rozlámaný. Helen mi včera skočila na záda a já blb jí celou dobu vozil na zádech. Vůbec se nechápu.  Proč jsem to kruci udělal? Teď má záda budou nepoužitelná.

Celý jsem se protáhl a odkráčel do kopelny, abych spáchal ranní hygienu. Po tomto procesu jsem odešel do své ložnice, abych se mohl obléct. Už jsem se natahoval ke skříni, když jsem zamrzl pohledem na mé posteli.

Sotva jsem vylezl z postele, hned jsem zamířil do koupelny. Ani jsem se nepodíval do leva nebo do prava. A teď je má postel ustlaná a co víc? Na polštáři je položená kytice s rudými tulipány. Zalapal jsem po vzduchu.  To snad… Přešel jsem k ní a vzal kytici do rukou. Přivoněl jsem si k ní a najednou jsem si vzpomněl na vůni toho studenta, který mi připomínal pampelišku, až jsme byl překvapen.

Ani nevím, jak dlouho jsem na ty tulipány hleděl, ale vzpamatoval jsem se, když jsem uslyšel zvonek u dvěří. Rychle jsem na sebe něco hodil a kytici položil zpátky na postel. Otevřel jsem dveře a čekalo mě příjemné překvapení.

,,Ahoj Matěji. No páni. Ty po ránu vypadáš ještě líp.” Od hlavy k patě si mě Hanka prohlídla. Usmála se a objala mě. Já sice chvilku vykolejeně stál, ale objetí jí oplatil. David mě jen mužně poplácal po zádech a Tom mě pozdravil a celou dobu se široce usmíval.

,,No, taky vás rád vidím. Ale mohl bych vědět, co tak náhlá návštěva?” Pustil jsem je dál a ukázal jím směrem do obýváku. Zavřel jsem dveře a následoval je.

,,Paráda. Maty, ty máš skutečně suprovej vkus. Ta výzdoba a dekorace jsou výtečné. A jak to tu všechno spolu ládí.” Hanka si vše prohlížela a oči jí málem zářily, jak jí vše padlo do oka.

,,Klidně se posaďte, nemusíte stát. Vlastně mi s tím pomáhala sestra a kamarádka. Na něco takového vůbec nemám odhad. Dáte si kávu nebo čaj?” Tom se usadil na pohovku a Hanka s tichým žuchnutím přistála hned vedle něho. David se usadil do křesla naproti jim.

,,Já bych si dala kávu. Tři cukry prosím.” Usmála se Hanka a otočila se na Davida.

,,Pro mě také kávu. Bez cukru.” Stroze odpověděl a pohodlněji se opřel do sedačky.

,,Já si dám čaj, děkuji.” Tomáš položil menší bílou krabici na stolek a jeho úsměv stále nemizel. Chvíli jsem se na ní díval než jsem pochopil. Rychle jsem odcestoval do kuchyně a připravil jeden čaj a tři kávy. Ještě jsem se natáhl pro menší taštišku nad linkou a už do kuchyně vešla Hanka. Se slovy “přišla jsem ti pomoct” chytila dva hrnky do jedné ruky a v lince nahmatala talířky. S plnými rukami odešla zpátky do obýváku. Ještě jsem vytahl čtyři lžičky a nůž a vše jsem odnesl za ostatními. Taštičku jsem položil před Toma i s jeho hrnkem čaje.

,,Je to jen něco malého. Pomáhala mi vybrat sestra. Tak se snad bude líbit.” Vysvětlil jsem, když se na mě Tomáš nechápavě díval. Nakonec se usmál a hned jsme se dali do krájení dortu.

 

,,Říkal jsem to! Vybrali jsme dobře. Tihle čtyři jsou ti pravý. Oni nám pomohou zabránit zkáze světa.” Usmíval se kluk s blonďatými vlasy v zelené uniformě. Jeho zelené oči se upíraly na kytici červených tulipánů, které držel v rukou. Seděl na ustlané posteli svého svěřence a mluvil sám se sebou. Utrhl jeden okvětní lístek a přistrčil si ho těsně před oči.

,,Tak rudé. Jako lidská krev. Varování před zkázou světa. Tak co Maty? Dokážete zvrátit katastrofu?” Usmál se a zadíval se na sluneční paprsky. Najednou zmizel a na místo, kde seděl, jen dopadaly sluneční paprsky. Kytice padla na postel a lístek pomalu na zem. Zůstal ležet tam, kam spadl a paprsky osvětlovaly jeho sytě červenou barvu. Místností se jako ozvěnou vracely poslední slova studenta, podobajícího se pampelišce.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

(Hendymerrid)

1 thought on “Zachránce pampeliška – Hendy Merrid

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.