Změna – Prolog – Andrea

Ani nevíte, jak bolest může změnit člověka? Zažila jsem ho jak arogantního císaře, zažila jsem ho jak… hloupého císaře, no měla jsem právo poznat i jeho druhou stranu, druhou povahu, kterou urputně skrýval přede všemi. Teď za zavřenými dveřmi, zatlučenými dveřmi domu slyším jeho křik, jako každou noc, kdy musí bojovat o svou mysl.
Už šest let žiju tady, rok tu žije i on, ve vesnici daleko na severu, daleko ode všeho, čím kdy byl, ve vesnici, kde se jim to stává často, a na tohle chování jsou zvyklý.
Výškov, vesnice daleko na severu, obklíčena dřevěnými hradbami na vrcholcích zaostřenými. Zvláštní vesnice, ukryta, v hlubokých hvozdech Temného lesa, kde se živáček neodváží, co je rok dlouhý. Vesnice má dokupy pár set lidí a platí rovnocenná výměna, zemře jeden, narodí se druhý a tak to tady jde stále dokola, smrt a pak život. Je to ironie, že vesnice položená v tak nebezpečném nehostinném prostředí, dokáže působit tak klidně.
Před pár lety jsme se sem dostali náhodou a vlastně ne, zahnali nás sem okolnosti a dalších pár let nás tu udržela svatá válka, která měla zničit vše živé na světě. Naštěstí skončila, my jsme živi a zdrávi a balveríny, chlupaté příšery, které kdysi byly lidmi zůstaly naživu taky. Bráníme se jim všemi svými silami, meče jsou ostré, ruce silné, luky přesné, no i tak každým rokem padne pod jejich drápy mnoho lidí a přidají se do jejich řad.
Vzpomínám na první krok v téhle vesnici, vzpomínám na cestu sem, vzpomínám na život před tímhle vším a rozmýšlím, proč vlastně jsem?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.