Kapitola 4
Ztratil jsem ho z dohledu, ale vydal jsem se co nejrychleji k nábřeží a sledoval stopy.
Trvalo mi patnáct minut, než jsem se dostal do centra města. Prošel jsem kolem horkovzdušného balónu a
přes Bournemouth Gardens, kolem několika opilých lidí, až k pláži.
Moře vypadalo temně a pochmurně. Chvíli jsem sledoval molo a přemýšlel, jestli ze svého místa něco
uvidím. Neviděl jsem nic, takže jsem pokračoval cestou osvětlenou jemnými pouličními lampami s
pískem po mé levici a stoupajícími útesy po mé pravici. Oči jsem měl upřené na pláž, ale nic jsem
neviděl.
Z lavičky na mě zavrčel muž. Otočil jsem se na něj, připravený se prát. Muž se zasmál a přihnul si z
plechovky. Nebyl to předmět mé nenávisti.
Pokračoval jsem.
Pohyb, vlající kabát, upoutal mou pozornost dole na pláži. Popoběhl jsem dopředu a trochu uklouzl na
písku. Nebyl tam. Zastavil jsem se v místě, kde se písek setkával s vodou. Byl pryč.
Na pláži to byl jiný svět. Neslyšel jsem nic než vítr a vlny. Nebyl tam nikdo, ani ten bělooký. Na slabě
osvětlené stezce jsem neviděl nic než strašidelnou záři a nic víc.
Ne, někde tu byl. Musel tu být. Nepodstoupil jsem to všechno jen proto, aby z toho nic nebylo. Nedaleko
byla zvláštnost, které jsem si předtím nevšiml.
Vypadalo to jako hromada kamení, výřez na břehu… který by tam neměl být. Můj mozek to nemohl
úplně pochopit. Zamrkal jsem a ono to zazářilo. Zazářilo? Zavrtěl jsem hlavou a promnul si oči. Bylo to
pryč.
K čertu!
„Kde jsi?“ Zavolal jsem.
Žádná odpověď, jen šumění moře.
„Odpověz mi! Vím, že jsi tady! “
Stále žádná odpověď. Byl jsem napnutý jako špagát. Měl zbraň a já jsem měl hlavu jako škopek. Přesto to
byla noc odplaty, kdy jsem chtěl dostát rčení oko za oko.
„Postav se mi, ty sráči! No tak!“
„Baf!“
Otočil jsem se tváří v tvář hlasu, který přišel zezadu. Byl tam, zloděj všeho, na čem mi kdy záleželo.
Přestože byl měsíc pohlcen mraky, bílé oko nepotřebovalo žádný lunární paprsek, aby se rozzářilo
démonickým potěšením.
„Ty hajzle!“
Zaútočil jsem na něj, poháněn svým vztekem. On do mě ale jednoduše drcnul a shodil mě na zem.
„Myslíš si, že víš všechno? Že víš, o co tu jde?“ zeptal se.
„Co tím myslíš? Tohle je nějaká tvoje hra?“
Bez zbraní bych musel improvizovat, kdybych se dostal k tomu, abych ho mohl zabít.
Ten bělooký se ale otočil a zase se rozběhl pryč.
„Chyť si mě, prdelko!“
Vztek ze mě vybublal jako láva ze sopky. Zařval jsem z plných plic.
Ten bělooký nebyl příliš daleko vepředu. Byl jsem rozhodnutý ho zabít, klidně i beze zbraně. Byl jsem
odhodlaný mu tu jeho zasranou hlavu rozmlátit klidně o nějaký šutr.
Útes, formace zubatých skal, které tvořily zátoku, do kterých bušily vlny. Vodu pak jako velká temná
čelist pohlcovala jeskyně. Jeskyně, která by tu vlastně vůbec neměla být. Ne, na téhle straně pláže. Ne, na
tomhle místě.
Ohlédl jsem se a viděl Bournemouth tak, jak byl, i se svými blikajícími světly.
Seru na to. Byl jsem připravený vrhnout se za ním klidně i do té jeskyně, bez ohledu na to, jak divné to
bylo. Tohle totiž nebyl Tony. Tohle bylo, velké zasrané finále.
A byl jsem tak blízko!
Tohle je za tebe Michaeli!
Překonal jsem tu krátkou vzdálenost, která nás od sebe ještě dělila, a vzal to vzduchem, když jsem po něm
skočil. Měl jsem v plánu ho zarazit do písku a klidně ho i umlátit, jenže když se ke mně otočil čelem a já
už byl připravený ho knockautovat, najednou jsem zůstal viset ve vzduchu.
Bělooký mě jednou rukou držel ve vzduchu za krk a šíleně se šklebil. Měl neuvěřitelnou sílu, a i když
jsem se ho snažil kopnout, sevření nepovolil. Byl jsem jako hadrová panenka v jeho rukou. Přesto jsem to
nevzdával a snažil se ho kopnout do žeber.
„Pusť mě, hajzle! Zabil jsi ho! Zabil! Zabil!“
„Myslíš si, že víš všechno, Jakeu.“
Plivl jsem mu do tváře.
„Zabiju tě!“
Bělooký se mnou mrskl o zem a jen tak tak jsem minul kameny okolo.
„Ty víš hovno!“ zařval a kopl na mě vrstvu písku.
„Zabiju tě!“
Zrnka písku mi vletěla do očí, které jsem si pak snažil zběsile vytřít a vstát, přičemž jsem ještě z pusy
plival další písek.
I přesto, že jsem měl oči napůl zavřené, jsem dokázal zahlédnout, že odchází.
„Ne.“
To ne! Nemůže odejít! Nemůže zmizet! Ne teď!
„Přestaň hrát ty svoje zasrané hry! Vylez ty zkurvený zbabělče a bojuj se mnou! Jen si hraješ jako děcko!“
Potřebuju jednu lajnu. Jednu lajnu. Jen jednu lajnu. Lajnu. Lajnu. Lajnu. Lajnu…
„Ne! Ne! Ne!“ škubal jsem si vlasy a křičel, dokud mi nedošel dech. „Nechci lajnu! Bojuj se mnou! Chci,
abys se mnou bojoval!“
Dopadl jsem na kolena a slzy mi stékaly po tvářích.
„Bojuj…“ zachvěl jsem se a vzlykl, „Michaeli…“
Ten bělooký nebyl nikde vidět.
Takhle to být nemělo. Mělo to být zúčtování. Konec všeho. Proč mě sem přivedl?
„Jen hra…“ zašeptal jsem.
Opravdu jsem chtěl aspoň jednu lajnu. Kdybych se nadechl andělského prachu – takové hezké jméno –
všechno by zmizelo. Vždycky to tak bylo. Ta slast, kterou jsem chtěl. Blaženost… nebo smrt.
Slzy stále přicházely. Selhal jsem. Čekal jsem a čekal, ale nic – žádný pohyb, žádný útok, nic. Skončilo to.
Ten parchant mě sem dostal, jen proto, abych si zabulel na pláži? Setřel jsem si oči, ale stejně to
nepomohlo.
Hlas v mé hlavě byl tichý, nebylo co říkat ani po čem toužit. Kousal jsem si nehty. Nebyla tu žádná touha,
žádný vztek, jen smutek – ubohý smutek, který vše dusil. Mohl bych se klidně sebrat a skočit do moře,
které by všechno odplavilo. Včetně mě…
Ne!
Nakonec ten hlásek nebyl tak tichý.
Otřel jsem si oči a sledoval sílu moře. Vlny se rozbíjely o skály a měnily v pěnu. Byla tu jeskyně, voda
nasávána do temné tlamy, znovu stříkající ven, aby se cyklus opakoval znovu a znovu. Bylo to téměř
hypnotické, mé vzlyky utichaly. To bylo dobré, musel jsem se uklidnit. Noc neskončila. Teď jsem se
nesměl vzdát. Musel jsem jít na lov.
Z jeskyně, která tam být neměla, mě upoutal záblesk zlata.
Vzlykal jsem a brečel už dost dlouho.
Záblesk se objevil znovu.
Vstal jsem, znovu zvědavý a ostražitý. Byla to část hry? Dostat mě do jeskyně, zlomit mě a předhodit
rybám? Nezastavil mě v lezení po skalách, když zlaté světlo bliklo potřetí.
Snil jsem? Probudím se každou chvíli, protože se mi zdá, že to kamení pokaždé blikne, když po něm
přelezu? Bez ohledu na odpověď mě ani tohle v lezení nezastavilo.
Skály byly kluzké a moře snad jakoby naštvaně vířilo, stříkalo a posmívalo se. Spadnout by nebylo
zábavné, nejspíš by to bylo jako točit se v obrovské pračce.
Dostal jsem se do bezpečí a vyšplhal jsem na římsu do temnoty jeskyně. Žádné světlo, nic než temnota.
Vzduch za mnou se zdál teplejší, než chlad, který jsem cítil, jako bych stál někde na hranici teplotního
rozdílu.
Znovu se ukázala ta záře, jako malý zlatý míček, který najednou problikl. Jeho jemná záře osvětlila
skalnaté stěny a lesknoucí se tmavou zem pod nohama. Malý krab se plazil po mé pravé botě, nejspíš
vyrušen tím hrubým světlem, které ho vytáhlo ze stínů.
Do prdele bylo to divné.
Zlatý míček se vzdálil několik stop. Znamenalo to, že to mám následovat?
Nemohl jsem si pomoct, ale zasmál jsem se. Tohle bylo vážně směšné.
Zlatý míček se ještě více vzdálil, takže jsem se vydal vpřed. Každý krok byl opatrný, skály mokré a slizké
– a navíc jsem nechtěl šlápnout na žádného kraba.
Krok za krokem jsem sledoval kouli světla. Po několika stopách jsem zahnul za roh do tunelu a nechal
moře za sebou. Pokud s tím měl bělooký něco společného, pak nechápu, čeho tímhle chtěl dosáhnout.
Další roh, další tunel. Vzduch byl vlhký a v letním dni těžký. Další krabi vylezli a plazili se kolem mých
nohou.
Za dalším rohem jsem vstoupil do jeskyně. Koule se vznesla do středu a zableskla, světlo zesílilo,
vyplnilo prostor a dokonale ho osvětlilo.
Nebyla po něm žádná stopa. Ale jeho zbraň byla na podlaze. Chvíli jsem to zvažoval, pak ji popadl a
nacpal za džíny.
Skvělé, teď na ní byly moje otisky prstů.
Přesto mi to teď dalo jakýsi pocit jistoty.
Uprostřed byl velký balvan pokrytý zeleným mechem. V jeskyni nebylo nic jiného. Bílý kus papíru byl
připevněn ke skále kovovým kolíkem, podobný jako ten, který držel stany. Ve skále byla řezba, vybledlá,
ale jasná pěticípá hvězda.
Co to k sakru je?
V každém bodě hvězdy byly symboly, opotřebované a nerozluštitelné.
Přistoupil jsem k balvanu. Motýli najednou ožili ((co je tu přesně napsáno v originále? Páč já z toho mam
pocit anglického idiomu nebo přísloví „Butterflies in your stomach“ což sice znamená „Motýli v břiše“
ale je to ekvivalent našeho „běhání mrazu po zádech“ takže nfm jestli chápeš co tim chci říct ale znamená
to že je nervozní či že se rovnou bojí o čemž svědčí další věta a vzhledem k tomu že asi chápu co tim
chtěla autorka říct tak mi ti motýli přijdou velmi poetičtí a dyš tam práskneš českej význam tak to na tý
poetičnosti a kouzlu ztratí tak já nfm jestli to teda přepíšeš, úplně vymažeš nebo napíšeš vysvětlivku)tohle
jsem upřímně nepochopila. O žádných motýlech tam nikdy zmínka není a najednou jsou tam motýli.
Pokud tě nenapadne, jak to změnit, tak to vymaž. Je možné, že je to nějaké britské rčení nebo něco). Měl
bych se otočit a vypadnout odsud. Ale zvědavost mi nedala.
Olízl jsem si rty. Na bílém papíře byla napsaná dvě slova:
„Ahoj, Jacobe.“
„Bastard.“
Popadl jsem papírek, strhl ho z balvanu a odřel si přitom klouby.
Balvan začal zářit.
Ustoupil jsem a papírek upustil. Zpočátku to bylo bílé světlo, které se třpytilo nad balvanem. Pak se
změnil na zelenou, poté žlutou, modrou, červenou a nakonec zpět na bílou.
„Jsi to ty?“
Světlo zmizelo.
Jeskyní se prohnal závan větru, následovaný černým kouřem. Zkroucený jako tornádo nad mou hlavou.
Do prdele.
Musel jsem se dostat ven. Ale co to bylo? Co to sakra bylo?
Proletěl kolem mě, a pak vletěl do mě, než vítr zcela utichl a jeskyně byla zase jako před tím.
Dopadl jsem na zem a měl jsem pocit, že mi hlava exploduje. Přitiskl jsem se k rozeklanému povrchu a
dvojité vidění způsobovalo, že se mi obrátil žaludek. Plíce mi hořely a záchvat kašle, který přišel, byl,
jako bych kouřil šedesát jointů najednou.
Jed… To byla moje první myšlenka. Tohle byla past. Bělooký dobře věděl o mém pátrání po něm! Nebyl
jsem připraven zemřít, ještě ne, ne, když jsem ho sotva dokázal škrábnout!
Závratě se uvolnily a rozptýlily.
Část procesu otravy? Když jsem se cítil lépe, vstal jsem, abych se vydal pryč, ale ještě jsem se otočil
zpátky těsně před opuštěním jeskyně, abych se podíval na balvan. Byla to jen hromada kamení.
Když jsem popošel, moje noha zavadila o bílý papírek. Sebral jsem ho, a pak zalapal po dechu.
Na papírku se najednou objevila tři nová slova:
„Vítej v Coldharbouru.“