Kapitola 6.

Kapitola 6

Svět se střídal mezi rozmazaným a tmavým, moje víčka byla příliš těžká na to, abych je dokázal otevřít.
Píp. Píp. Píp. Píp.
Ten zvuk…
Píp. Píp. Píp. Píp.
Legrační vůně…
Když se mé oči konečně otevřely, svět se pomalu začal vracet do normálu, jak se mi oči přizpůsobovaly
jasnému světlu. Byl jsem v posteli u okna v místnosti, kterou jsem nepoznával. Bouře byla pryč. V mé
paži něco bylo. Dotkl jsem se jehly. Trochu to bodlo. Kapačka. Po mé levici byl napůl zatažený závěs a
odkrýval půl postele, která byla kousek od té mojí. Pípání byl srdeční monitor. Byl jsem s ním spojen
polštářky přilepenými na mé hrudi.
Byl jsem v nemocnici.
Ty černé věci, duhový mrak…
Posadil jsem se na posteli a stáhl přikrývku. Pořád jsem byl ve svých tmavých džínách, ale triko a boty
jsem měl pryč. Na mých džínách byl jen písek, žádné stopy po tom, co to na mě vlastně pršelo.
Musela to být droga. Buď jsem upadl na hlavu, nebo jsem byl v nějakém divném halucinačním stadiu
procesu čištění. Na tohle nejsou žádné brožury, které by mi pomohly.
Ale necítil jsem se, jako bych na něčem znovu ujížděl. Ve skutečnosti jsem věděl, že tak to není. Že
všechno, co se stalo, se stalo. Nešlo to popřít. Nevezl jsem se znovu na drogovém oparu blaženosti.
Přestože jsem se stále cítil jako ztracený v lese a nebyl jsem připraven na skutečný život, žádnou další
stračku jsem si do těla nepustil. Každopádně jsem se ale cítil velmi dobře, plný energie, nikde žádná
bolest. Všechny ty bolesti z pláže zmizely. Bylo to to nejlepší, co jsem za život cítil! Dotkl jsem se čela.
Rána byla… pryč.
Rozhlédl jsem se kolem sebe. Nebyl tu nikdo, jen já a pípací stroj. Dokonce i v noci bylo obvykle slyšet v
nemocnicích chrápání nebo kroky sester. Postel vedle mě vypadala prázdná.
Greg. To byl jeho hlas, který jsem slyšel na pláži. Musel mě sem přivést. K čemu to sakra bylo?
„Haló?“
Všiml jsem si, jak můj přívěsek leží na horní části bílé noční skříňky. Natáhl jsem se po něm a hned si ho
zapnul kolem krku. Zalila mě úleva a klid.
Vytáhl jsem jehlu z ruky a odstranil jsem náplast a dráty, které sledovaly můj srdeční rytmus, což
způsobilo, že stroj vydal jen jednotný zvuk do ticha, které mě obklopilo. Čekal jsem, že aspoň na tohle
někdo zareaguje.
Nikdo nepřišel.
„Gregu?“
Nic.
Moje bosé nohy se dotkly studené podlahy. Nikde jsem své triko nebo boty neviděl. Na tom ale
nezáleželo. Jediné, co jsem potřeboval vidět, byla zdravotní sestra, která by mě utvrdila v tom, že jsem
normální.
Roztáhl jsem závěs u postele vedle dveří. Byla prázdná. Zbývající čtyři však byly obsazeny. Dva muži,
jedna malá holčička a starší žena, všichni spali, všichni zapojeni. Jejich monitory pípali.
Čekal jsem na sestru, na kohokoli. Někdo musel přijít. Někdo vždycky přišel. Uši jsem měl našpicované,
aby mi neunikl žádný zvuk.
Nikdo nepřišel.
Naskočila mi husí kůže. Co je to s touhle nemocnicí? Vždycky byly slyšet nějaké zvuky nebo se něco
dělo. Navíc byla sobotní noc, kdy je všude nejvíc ruchu.
Prokřupal jsem si klouby a prohlédl si spící. Vypadali strašně, všichni popelavě, jejich hruď se stěží
pohybovala, jen pípání ze srdečních strojů vykazujících známky života ukazovalo, že nejsou mrtví.
Už jsem se na to nemohl dívat, zvláště ne na to dítě. Bylo to v prdeli. Cokoli se stalo, že je to uvedlo do
tohoto stavu, bylo špatné. Pravděpodobně nějaká zatracená nehoda. Nevěděl jsem, co mám dělat nebo
říkat. Modlit se? Nemodlil jsem se. Víra pro mě nebyla, ne po všech věcech, které jsem v životě viděl.
Slova a víra nezajistily polštář útěchy, o který bych mohl opřít mou hlavu plnou zmatených myšlenek.
Měl jsem jen soucit. To slovo jsem nenáviděl. Nenáviděl jsem také to, když se ostatní ptali, co můžou
udělat. Možná to mysleli dobře, ale nebylo nic, co by mohli dělat a ani tomu nerozuměli. Bylo tak těžké
pochopit, že se někdo prostě cítí špatně? Já se nejen cítil špatně, ale i zničeně.
Konec. Hotovo. Život, jaký jsi znal, skončil. Tady máš svíčku, tak ji hoď do oceánu.

„Je mi to líto,“ řekl jsem.
Opravdu nebylo co jiného říct.
Zamířil jsem do chodby a očekával, že uvidím rodiče malé dívky, některé příbuzné, konečně uslyším
život uvnitř těchto sterilních bílých zdí.
Nikdo venku nebyl. Čekací křesla byla prázdná, chodba smrtelně tichá.
Tohle nebylo správně.
„Haló?“
Ticho.
„Je tu někdo? Zdravotní sestřička? Ehm, doktor?“
Nic.
Zelené znamení nad mou hlavou znamenalo, že příjem A & E byl přímo za dveřmi. Tak jsem se vydal tím
směrem, moje kroky pleskaly o chladnou podlahu, moje srdce bláznilo. Nenáviděl jsem to očekávání v
každém kroku, kdy jsem čekal, že na mě někdo skočí, jako v nějakém béčkovém hororovém filmu.
Vůně nemocnic byla nejhorší, všechna ta klinická a křičící smrt.
Přišel jsem ke dveřím. Děsil se toho, co čekalo dál, a říkal si, že jsem hloupý. Otevřel jsem je.
„Gregu?“ hlas se mi zachvěl.
O dvě stopy dál ležel Greg na podlaze s nějakou ženou, která ležela na něm. Vypadal stejně, jako ti
ostatní. Žena s ostříhanými modrými vlasy a alabastrovou pletí spala také.
„Gregu?“
Sklonil jsem se, abych mu nahmatal puls, ale v tom jsem si všiml, že je tu lidí mnohem víc. Soustředil
jsem se jen na Grega a ženu a nevěnoval velkou pozornost okolí. Někteří seděli v čekárně na židlích a
někteří leželi na podlaze jako tito dva. Všichni byli ve stejném stavu, nebo byli možná i mrtví.
„Co to sakra znamená?“
Znovu jsem se podíval na Grega a znovu jsem nahmatal jeho zápěstí. Měl slabý puls a všiml jsem si, že
jeho hruď se nepatrně zvedá. Na jeho rtech bylo něco zvláštního. Naklonil jsem se blíž, abych se podíval

pořádně-
Na recepci zazvonil telefon a já vyskočil na nohy. Měl jsem pocit, že mi srdce snad exploduje.

„Sakra!“
Nikdo se nepohnul, aby ten zatracený krám zvedl. A tak bylo chvilku slyšet jen zvonění telefonu, dokud
zase všechno po chvíli neutichlo.
Když jsem se uklidnil, sklonil jsem se zpátky ke Gregovi, abych se podíval, co to má na rtech. Byl tam
oranžový, slabý lesk na rty. Nebyla to jeho barva. Žena vedle něj měla tmavě červenou rtěnku, ale tam to
také bylo, sedící na povrchu těch sevřených rtů.
Náhodně jsem zkoumal ostatní lidi. Muž středního věku s obvazem na hlavě, malý chlapeček s kůží barvy
kakaa v náručí své matky – všichni měli oranžové rty.
Bylo by skvělé myslet si, že tohle všechno je jen sen. Že se probudím doma ve své vlastní posteli a nic z
toho, co se stalo, nebude pravda. Bohužel, toho se nejspíš nedočkám.
Prokřupal jsem si klouby, nevěděl jsem, co mám dělat. Odolával jsem nutkání zvednout prsty k mým
ústům a okusovat si nehty.
„Je někdo vzhůru?“
Odolal jsem nutkání křičet a třást s těmi lidmi, abych je probudil. Moje frustrace se vynořila na povrch a
potřeboval jsem někoho, na koho bych to ventiloval.
Dal jsem Gregovi facku.
„Hej! Probuď se ty dutá hlavo! Musíš se probudit, abys mi mohl říct, proč mě sleduješ.“
Znovu jsem ho pleskl.
„Vzbuď se!“
Bylo to příliš strašidelné.
„Musíš se probudit! Prosím, Michaeli! Prosím!“
Trhnul jsem sebou a zavrávoral, když mi v hlavě zableskly vzpomínky.
„Zbraň přišla.“
Otočil jsem se za zvukem šepotu za mnou. Světla v čekárně zablikala.
„Haló?“ Otřel jsem si ústa hřbetem ruky.
„Žádné místo pro útěk, žádné místo pro úkryt.“
Šepot byl neosobní, ochraptělý a vysoký.
„Haló?“
Nebylo poznat, odkud šepot přichází.
Trhl jsem sebou, jak mi po holých zádech stekl ledový pot, a všechno uvnitř mě řvalo, abych zdrhnul. Ale

moje nohy se ani nepohnuly.
„Stanu se hrdinou. Stanu se pánem.“
„Nevím, kdo jsi, ale něco ti řeknu,“ odmlčel jsem se, abych se třením rukou zahřál. „Říkám ti-“
Pohyb na periferii mého vidění mě donutil otočit se.
Pak jsem uviděl toho, kdo šeptal.
Nejprve jsem si myslel, že je to obrovský pes, ale byl mnohem větší a nepřipomínal mi žádného psa,
kterého jsem kdy viděl. Vypadal jako nepřirozeně stavěná hyena pokrytá špinavou, popelavou srstí s
těžkopádným krokem a neostrými okraji. Oči měl výrazně žluté a žhnuly inteligencí.
Dvě řady tesáků obnažovaly rozeklaný jazyk visící mezi nimi. Pohyboval se překvapivě lehce, vzhledem
k tomu, jak křivé byly jeho nohy.
Sakra.
„Uhasím tvůj plamen,“ zašeptal v tom vysokém zvuku, ale jeho čelisti se nepohybovaly.
Udělal jsem pár malých kroků zpět.
„Co se to sakra děje?“
Kdybych se jen mohl přesvědčit, že to byla noční můra. Ale cítil jsem síru přicházející z tvora.
„Zbraň je nová. Zbraň je slabá. “
Nazývalo mě to zbraní?
Stoupl si na zadní nohy a odhalil bezsrstý, krvavý hrudní koš. Změnilo se to před mýma očima a
proměnilo se ze čtyřnohého na silnějšího a většího dvounohého. Zavrčel, zvuk mnou doslova otřásl a
rozvibroval každou částečku v mém těle.
Byl jsem zamrzlý na místě, i když každá část mě řvala, abych utekl. Ta věc šla ke mně a odhalila pár
rukou s ostrými, smrtícími drápy.
Právě teď by bylo opravdu fajn zdrhnout.
„Pojď ke mně.“
Ta věc mi pokynula.
„Dovol mi ukončit tvoji bolest.“
Bolest. Bylo to jako nějaké magické slovíčko, které konečně ukončilo moje ochrnutí. Rozběhl jsem se
čekárnou a rozrazil druhé dveře do další místnosti.
„Kurva!“ zakřičel jsem, když jsem narazil na něco tvrdého a spadl na zem.
Byla to další z těch hyenických věcí.
„To snad ne!“ vykřikl jsem a snažil se odplazit, co nejdál.
Druhé stvoření se taky zvedlo na zadní nohy, když první vstoupil do chodby za mnou.
„Je slabý,“ zasyčel druhý tvor. „Mistr měl pravdu.“
„A já budu hrdina,“ řekl první.
Druhé stvoření agresivně zasyčelo.
„Já budu!“
„Nezasahuj,“ řekl první. „To je můj osud. Vykoupu se ve své slávě.“
Obrátilo to svou pozornost ke mně a naklonilo svou ošklivou hlavu.
Druhý tvor zavrčel.
„Tvým osudem je sloužit.“
„Myslím, že ne.“
„Nebudeš mít slávu, která je předurčena mně.“
„Hlupáku!“
Znovu jsem zamrzl uprostřed hádky mezi dvěma bláznivými stvořeními pro noční můry, o kterých jsem
věděl, že nejsou z tohoto světa. Chtěl jsem omdlít. Pěkné zatemnění by bylo právě to, co mě mohlo
odvrátit od všech neuvěřitelných šílenství. Bez nadcházejícího štěstí tu byla jen jedna další možnost.
Utéct. Cítil jsem, na sobě jejich pohledy, navzdory tomu, že se oba tvorové hádali. Ale zamrznutí na
místě, bez ohledu na to, jak jsem byl vyděšený, nezohlednilo mé plány zůstat naživu tak dlouho, aby se
moje nedokončená záležitost s bělookým chlapem ukončila.
Ruce mi podivně brněly.
Prohlédl jsem si své okolí. Nic víc než schodiště, výtah se zavřenými dveřmi a zavřené okno. Použití
výtahu nebylo možné. Neměl jsem čas zmáčknout tlačítko a čekat, až se ukáže, běh po schodech by mohl
způsobit problémy, kdybych spadl, a okno už vůbec nepřipadalo v úvahu.
„Odmění mě mocí a slávou!“
„Já budu ten odměněný!“
„Udělej, co máš! Nepleť se do toho!“
„Budu!“

„Budeš poslouchat!“
Nakonec vyhrálo schodiště. Všechno, co jsem potřeboval, bylo udržet rovnováhu a udržovat dobrou
rychlost, abych měl šanci.
Mentální odpočítávání… Za tři… Dva… Jedna…
První tvor se rychle pohnul, aby zablokoval schody, právě když jsem se chystal vyrazit. Když jsem se
prudce zastavil na místě, málem jsem ztratil rovnováhu.
„Nepodceňuj nás,“ řeklo stvoření.
„Nás?“ nemohl jsem si pomoct, abych to neřekl. „Najednou jste kámoši? Před několika vteřinami jste
vypadali, jako byste se chtěli navzájem vykuchat. Teda pokud máte nějaké vnitřnosti.“
Nechtěl jsem omdlít, nechtěl jsem se nechat zastrašit. Potřeboval jsem v sobě rozdmýchat ten vztek, který
by bojoval se strachem a odvrátil nutkání zvracet a zaplašil ty zatracené motýly, které jsem pořád cítil v
břiše.
Moje ruce stále brněly.
Druhý tvor zavrčel, ale díval se na schody, ne na mě.
„Co je to?“ řekl první tvor.
Druhé stvoření začenichalo ve vzduchu.
„Problém.“
První tvor se připojil k čichání a jeho žluté oči se rozzářily smrtícím zábleskem.
Nahoře na schodech se objevil muž oblečený v černém. Moc pozornosti jsem mu nevěnoval, protože mé
oči byly upřené na ty dva tvory.
„No, no, no,“ řekl chraplavým a hlubokým hlasem.
Tvorové zasyčeli, ale já cítil jejich neklid.
„Zbraň je naše.“
Znovu tu byla ta zbraň. No, už mi bylo říkáno i mnohem hůře.
Muž zavrtěl hlavou a prstem.
S tím se první stvoření vrhlo na všechny čtyři a přímo na muže.
„Budeme odměněni!“ druhá ohavnost zakřičela a jeho oči se naplnily obscénním chtíčem. Padl na
všechny čtyři, přikrčil se a připravil ke skoku. Chtěl jsem se otočit a rozběhnout se, ale nemohl jsem se
otočit zády k tvorovi. V žádném případě.
Kurva. Tu odvahu, kterou jsem už skoro našel, jsem zase začal ztrácet.
Stvoření vyskočilo.
Chtěl jsem se odkulit aspoň bokem, ale moje nohy neposlouchaly. Byl jsem pevně přilepen k místu, moje
tělo se naplnilo podivným pocitem elektřiny, nábojem síly, který bolel, ale přesto jsem se cítil výjimečně.
Moje tělo se stalo světlem. Právě když se stvoření chystalo na mě dopadnout, zvedl jsem ruce z vlastní
vůle. Z mé kůže vybuchla tmavě modrá energie, kroužila kolem mě a utvořila kokon, chladný a mokrý.
Bublina? Bolelo to jako blázen. Vnitřek mé hlavy vibroval jako zubní vrták. Bytost zasáhla energetický
štít a byla poslána do chodby. Modré jiskry se při kontaktu zavlnily, jako když moře narazí na skálu,
vlnky přicházející se silnými vibracemi. Když se energie rozptýlila, spadl jsem na kolena.
Stvoření pobouřeně zařvalo na druhém konci chodby a pokoušelo se vyškrábat zpátky na nohy.
Co to sakra bylo?
Nahoře na schodech byl rozruch. Bylo slyšet vrčení a lámání kostí.
O zlomek vteřiny později stvoření, které se mi podařilo odrazit, znovu získalo svůj klid a postavilo se na
nohy. Byl jsem sám.
Brnění v mých rukou vyvolalo výbuch bílých jisker. Instinktivně jsem začal v panice máchat rukama. Ale
neublížili mi, jen se pěkně zabarvily. Přestal jsem. Jiskry praskaly, jiskřily jako elektřina, bílé částice
jakoby pobouřeně syčely. Bylo to docela krásné.
Aktivní…
Hlas byl ženský, strašidelný. A přišel z mé hlavy!
„Co to kurva?“
Řekl jsem nahlas.
Pohyb mě přivedl zpět do pozoru příliš pozdě.
Sakra! Přestal jsem sledovat okolí. Ten tvor do mě narazil.
Spadli jsme spolu, hlava mi zaduněla o podlahu, když na mně stvoření přistálo svou váhou. Ten pád by
mě měl minimálně připravit o dech nebo vědomí. Místo toho to jen šíleně bolelo. Oranžová slina mi
dopadla na tvář, když mi do hrudi zaryl své drápy. Byla to stejná oranžová jako na Gregových rtech?
Ucítil jsem zápach síry a výkalů, že opravdu nechybělo málo, abych se tu pozvracel.
„Budeš mým klíčem k větším věcem. Budu odměněn, zabalený do slávy, kterou si tak zasloužím.“ Když

promluvil, kymácel se ze strany na stranu, než spustil čenich, rozevřel čelisti a ukázal škaredé zabarvené
tesáky.
„Pro tebe žádný spánek, jen smrt.“
Svíjel jsem se pod tou váhou, snažil se uvolnit ruce s bílými jiskrami stále zářícími, bylo to těžké, ale věc
byla příliš zaneprázdněná tím, jak se snažila přesvědčit snad samu sebe, jak se stane dokonalou. Podařilo
se mi uvolnit pravou ruku, právě když se mi kolem krku začaly stahovat čelisti. Popadl jsem jeho hlavu.
Zvíře řvalo a došlo k výbuchu bílého světla.
Všechno bylo utopeno v bílé mlze, která se jakoby valila z moře v takové hustotě, že by se v ní dokázaly
schovat i lodě. V dálce nebyla mlha vidět, ale zářil tam zlatý maják, který mne volal vpřed.
„Co teď?“
Nebyl tam nikdo, kdo by mi odpověděl.
Šel jsem k tomu majáku, jako by mě k němu něco táhlo. Na tomto místě bylo ticho, chladné a prázdné
ticho. Chtěl jsem zastavit a zvážit své činy, ale věděl jsem, že na to není čas. Dosažení toho zlatého světla
bylo nezbytné.
Světlo rostlo každým krokem a každým dalším krokem se ztrácela i mlha, až jsem konečně vstoupil na
mýtinu.
Světlo bylo ve tvaru diamantu, o velikosti vázy, rotující ve vzduchu. Obešel jsem to kolem dokola a
zkoumal všechny strany. Bylo to ohromující. Natáhl jsem se, abych se ho dotkl, takže bílé jiskry na mé
kůži se začaly divoce vířit. Zlatý objekt se točil rychleji a rychleji, jako by v panice.
To mě nezastavilo. Dotkl jsem se toho. Bílé jiskry se vylily jako armáda malých mravenců. Stáhl jsem
ruku pryč a jako bych přerušil nějaké neviditelné vlákno, objekt se zastavil, a poté rozprskl do zlatých a
stříbrných jisker a malých kousíčků, jako když se rozbije sklo.
Bylo to téměř v okamžiku, jakmile byl ten klenot rozbit. Vrátil jsem se do nemocniční chodby, spadla na
mě sprcha zlatých střepů a odpařili se, než dopadli na zem.
Bílé jiskry stále praskaly.
Ten tvor byl pryč. Právě jsem… ho zabil?
Můj žaludek se prudce stáhl a já už to dál nedokázal zastavit. Nakonec to prostě muselo ven. Kyselina mi
spálila hrdlo. Otřel jsem si slzy a znovu se začal dávit.
Nebyla to sranda.
Když bylo po všem, spočinul jsem pohledem na schodech. Muž v černém přimáčknul druhé bytosti hlavu
k zemi, její přední nohy byly zlámané a zadní nohy s sebou divoce kopaly. Pateticky kňučel.
„Viděl jsi ho,“ řekl muž. „Viděl jsi, co udělal na vlastní oči. Nyní řekneš ostatním, aby ustoupili, nebo se
všichni setkáte se stejným osudem.“
Ten tvor zakňučel.
Muž stál přede mnou. Byl atletický s orientálními rysy, tmavýma očima a dlouhými černými vlasy, které
si obratně odhodil dozadu. Vypadal jako model Godfrey Gao. Vyzařoval sílu a sex, temné a nebezpečné
vibrace, postava z akčního filmu, válečník oblečený v černé kůži.
„Jsi v pořádku?“ zavolal ke mně.
„Já -“
„To si nemyslím.“
Žena se objevila muži za zády, něčím máchla a poslala ho k zemi.
„Pitomý idiot.“
Byla malá a baculatá, její tvář byla přátelská, dokud jsem nezahlédl páčidlo v jejích rukou. Její kudrnaté
fialové vlasy obzvláštňoval červený pruh, táhnoucí se až dozadu. Byla celá oblečená do fialové.
„Dobrý večer,“ oslovila mě.
„Ne, to není.“
Tvor se postavil na všechny čtyři, hlava sklopená.
„Mistryně, omlouvám se za …“
„Nemluv, ty budižkničemu. Podívej se, co se stalo. Jeden z vás už padl zbrani a to se teprve narodil!“
Narodil?
„Měl bych-“
Žena praštila páčidlem tvora do hlavy. Kymácel se a kňučel, ale nezkolaboval.
„Říkala jsem ti, abys nemluvil. Byl jsi připraven ho zabít pro sebe. Sláva? Myslíš si, že bys ji dostal?
Pronajímatelé nemají právo takové věci zabíjet. Je na mě, abych ho zabila.“
Stvoření se krčilo.
„Miluji svého pána. Odpusťte, i když toho nejsem hoden.“
Žena převrátila oči.

„Ach, buď zticha.“
Chtěl jsem se pohnout.
Se zlým úšklebkem na mě ukázala páčidlem.
„Zůstaň přesně tam, kde jsi.“
Jo, to určitě. Rozeběhl jsem se chodbou, narazil do dveří a vběhl do nějaké kanceláře.
„Kurva!“
Špatně jsem zahnul.
Bylo tam okno. Pravděpodobně bude zamčené.
Bylo.
Zatraceně!
Vrčení toho tvora přišlo z druhé strany dveří.
Bílé jiskry mi stále přebíhaly po kůži na rukou, bezbolestně a jakoby reagovaly na nebezpečí.
Mysli, přemýšlej, přemýšlej! Ta věc a bláznivá žena sem každou vteřinu vtrhnou. Musel jsem se dostat
ven.
Těžítko bylo první věcí, kterou jsem mohl najít na stole. Jiskry na to nereagovaly. Mrsknul jsem s ním
proti oknu, ale jen prasklo. Když jsem ztratil těžítko, popadl jsem kancelářskou židli a hodil ji celou svou
silou – což bylo mnohem více, než jsem si vlastně myslel. Moje tělo bylo nějak nabité nad rámec toho, co
bývalo. Jiskry ani na židli nereagovaly.
Sklo se roztříštilo a zanechalo po sobě zubaté zbytky, kterým jsem se snadno vyhnul.
Tato kancelář byla v přízemí. Mohlo to být zajímavé, kdyby byla výše. Přehodil jsem jednu nohu přes
parapet, vyhnul se střepům ze skla, přiměl druhou, aby se k ní připojila, a nechal obě nohy viset přes
okraj. Mrazivý vítr mě lechtal na hrudníku.
Hodil jsem pohled přes rameno. Stvoření hlasitě čichalo, ale neučinilo žádné další kroky, aby rozbilo
dveře. Proč ne? Věc takové velikosti by mohla dřevo snadno rozštípat na tenké třísky.
„Jaké části z toho, co jsem řekla, jsi nerozuměl?“
S výkřikem jsem sklouzl a spadl do keřů růží pod oknem. Trny mě bolestivě popíchaly na holé kůži. Ruka
mě popadla za vlasy a táhla přes mokrou trávu, a pak tvrdě shodila na záda.
Fialová žena mi položila těžkou fialovou botu na hruď a drtila mi hrudní koš.
„Tak tedy,“ řekla, „pojďme tě zabít.“
Sáhl jsem po jejích nohou jiskřícími rukama. Uskočila z dosahu s nečekanou elegancí.
„Já hlupák. Myslela jsem, že budeš podělaný strachy a nebudeš se moct ani pohnout.“
„Předpokládejme, že se prostě jen nechci vzdát.“
Kopla mě do obličeje, až jsem uviděl před očima hvězdičky.
Z rozbitého nosu mi na rty stekla krev.
Děvka.
„Skutečnost je taková,“ řekla, když ke mně znovu přistoupila, „že stejně teď a tady chcípneš.“
„Slez ze mě.“
„Za vteřinku.“
Zvedla páčidlo nad hlavu.
„Myslím, že to chci udělat tímto způsobem. Hodí se to k ubohému člověku, co by si jen rád šňupnul.
Tohle je pro moji slávu.“
V žádném případě ji nenechám udeřit. Ale ona byla rychlá, kov se nesl dolů a –
Zastavil se, těsně nad mým obličejem, snad jen na palec, jako by čas zamrzl. Byla na něm ruka, drsná a
chlupatá ruka. Odtáhla páčidlo pryč a odhodila někam dozadu, až se ozval zvuk, jak páčidlo narazilo na
beton.
Ten bělooký chytil fialovou ženu za krk a zvedl ji nahoru. Pískala a dusila se pod jeho sevřením a snažila
se ho kopnout.
„Není pro tebe,“ řekl.
Mohl jsem to jen sledovat.
Fialová žena se pokusila promluvit, ale vypadalo to, že je nemožné skrz to sevření dostat aspoň slovo.
„Co je?“ muž se posmíval. „Ach, chceš mi říct nějakou svoji moudrost, mrcho? Obávám se, že mně je to
úplně jedno. Ty a tvé malé feny se od něj budete držet dál, slyšíš mě? A tohle předáš dál, rozumíš? On si s
tebou nebude hrát.“
Pustil ji a ona přistála na kolenou a zhroutila se.
Zavrčel. Hyenovité stvoření se schovalo za roh budovy, dál z jeho dohledu. Žluté oči se zaměřily na mě a
doslova mě propálily nenávistí.
„Líbíš se mu,“ řekl bělooký.

Posadil jsem se a plival krev.
„Ty -“
„Ani se neobtěžuj.“
Zasmál se.
„Slyšel jsi nějaké věci, co? Vsadím se, že jsi zmatený. Vše se včas dozvíš.“
Soustředil svou pozornost na tvora.
„Běž pryč, hned teď.“
Fialová žena byla na nohou a třela si její červené, poraněné hrdlo.
„Za to si zodpovíš.“
„To je jedno.“
„Budeš trpět navždy, nikdy nebudeš mít chvilku klidu…“
„Nuda.“
Výraz ženy by mohl roztavit špičku ledovce.
Vstaň a uteč! Chtěl jsem zmizet, ale kopanec do obličeje mě rozhodil víc, než jsem si myslel. Nemohl
jsem jen tak vstát a odejít. Musel jsem si všechno pečlivě načasovat.
„Říkej tomu ztráta,“ řekl bělooký.
Fialová žena odešla. Hyenovitý tvor zasyčel a následoval ji do tmy.
Vražedný parchant se ke mně obrátil.
„Zbytek nechám na tobě. Brzy se uvidíme.“
Byl rychlý. Vzduch se na okamžik zatřpytil oranžově, právě tam, kde se muž vydal na cestu vedoucí k
hlavní silnici.
A pak byl pryč.
„Co to ksakru?“
V hlavě mi hučelo, jako ve včelím úlu. Bílé jiskry zmizely.
Vibrace mi prošly nohama, přes hýždě a nahoru po mé páteři, následovalo zelené světlo… spousta
zeleného světla. Bolest v mém nosu zmizela. Bylo to jako dávka koksu nebo výstřel adrenalinu. Každý
centimetr mě byl obnoven, žádná bolest, žádný zlomený nos, jakoby se nic nestalo.
Ten fešák, který byl nahoře knockautován se vzápětí taky ukázal.
„Dřív jsem se z toho nedostal.“
Mnul si hlavu.
„Jsi v pořádku?“
„Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se snad ve stejnou chvíli.
„Nic, co by nevyléčilo pivo.“
Přikývl jsem, uchvácen tím hlasem. Můj žaludek se napnul.
„Tohle je skutečné, že?“
„Jo, je to skutečné. Jsem Dean. Dean Tseng.“
„Jake Winter.“
Muž přišel a nabídl mi ruku. Přijal jsem ji a byl okamžitě omámen jeho kolínskou vodou. Lahodná vůně
nejmenovaného koření, něco pižmového a svůdného. To se mísilo s vůní zvratků z mého vlastního dechu
a přetrvávající chuti krve z krvácejícího nosu.
„Co se to sakra děje? To teď budeme jako nějak bojovat?“
Ten parchant s bílým okem si ze mě zase vystřelil.
„Ne,“ řekl Dean. „To, o co tu jde, je něco mnohem většího, co může nejlépe vysvětlit pouze jedna osoba.
Jsem tu, abych ti pomohl dostat se k této osobě.“
„Je do toho Greg zapojen?“
„Jo, ale právě teď je indisponovaný. Víš, tohle se nemělo stát. Greg a Naomi tě měli sledovat, a pak tě
vyzvednout, jakmile by ses ukázal.“
Chtěl jsem znovu zvracet.
„Co to má být? Naomi je ta žena s modrými vlasy?“
Dean se zamračil.
„Ano. Je mi líto, tato část není ve skutečnosti moje práce, myslím vysvětlování. Dobře, vím, že po tobě
toho chci hodně, ale věř mi. Abychom tento nepořádek vyřešili, musíme spolupracovat.“
„A co je to za nepořádek?“
„Ten, který se může ještě zhoršit, pokud jej nevyčistíme. No tak, musíme se vrátit dovnitř.“
„Seru na tebe.“
„Co?“
„Stojíš tam, mluvíš jakoby nic a pak očekáváš, že tě budu následovat. Co to sakra bylo? Co se to se mnou

děje? Kdo je ta bláznivá, fialová děvka?“
Dean přistoupil blíž.
„Poslouchej, pokud se teď nedostaneme do suterénu, narodí se jich více. Venku je celý dav.“
Neviděl jsem nic než temné ulice.
„Není tam nikdo.“
„Ano, je.“
Cože?
„Byl tam oranžový třpyt …“
„Procházejí štítem. To mohou udělat jen oni. “
„Oni?“
„Nepřátelé.“
„Jak to, že ty nespíš?“
„Přišel jsem pozdě na párty.“
Jak pohodlné.
„Pokud se vrátíme, můžeme pomoct ostatním, aby se probrali. A pak tě zavedu za někým, kdo ti to
všechno vysvětlí. Dvě věci ti ale můžu říct hned. Ty nespíš a jsi důležitý. A já se tě nesnažím zabít.“
„Takže se musíme vrátit?“
Celé to bylo tak strašně šílené a neuvěřitelné, že jsem nakonec rezignoval. Myslím, že ta trocha šílenství
navíc, mě už asi nezabije.
„Jo. Ty věci se prozatím stáhly. Než se však znovu objeví, musíme zavřít jejich královnu. Pak štít spadne
a my se můžeme odtud dostat.“
Stačí jít s ním, prostě s ním jen jít.

2 thoughts on “Kapitola 6.

  1. Registraci u nás na stránkách nemáme. Pokud si chceš přečíst nějakou mangu, tak jedině přes heslo, které posílám do mejlu =).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.