Kapitola 7.

Kapitola 7

Sledoval jsem Deana dolů po schodech vedoucích do úrovně suterénu. Nikde nebylo ani vidu ani slechu po hyenovitých stvořeních, ale ve vzduchu byla cítit síra a byl tak hustý, že by se dal krájet. Bylo to horší než předtím.
„Sprcha a boty by vážně bodly,“ řekl jsem.
„Pěkně popořádku,“ podíval se přes rameno, „mimochodem, pěkné tetování.“
Mluvil o značce na mé pravé paži.
„Dík.“
Dean se zastavil u kovových dveří, z každé trhliny unikal oranžový sliz a zanechával za sebou louži, do které jsem nechtěl vstoupit.
„Jsme tady,“ řekl Dean.
Mé ruce znovu zazářily jiskrami.
„Nechceš mi to vysvětlit?“
„Opravdu toho moc nevím. Je tu však někdo, kdo ano. Za ní půjdeme.“
Nechtěl jsem se hádat. Chtěl jsem jen vypadnout z tohoto zatraceného místa.
„Co ti mohu říct, je tohle,“ řekl Dean, „tvoje ruce tomu vážně ubližují.“
„Lepší než ty tvoje boxery?“
„Mnohem lepší. A je to něco, co můžeš udělat jen ty,“ Dean sebou trhl, „promiň, nemůžu si pomoct.“
„Nejsi první, kdo mi něco zatajuje. Asi to přežiju,“ pokrčil jsem rameny, „hlavně chci odsud, co nejdřív vypadnout. Tak mi aspoň řekni, co mám dělat.“
„Polož svou ruku do té louže,“ řekl Dean.
Hnus.
„Opravdu?“
„Já bych to klidně udělal, ale mohl bych skončit v bezvědomí.“
Přikrčil jsem se. Buď mě to zabije, nebo Dean říkal pravdu.
Zasunul jsem ruce do toho odporného hnusu.
Jiskry jakoby začaly pohlcovat sliz a spálily ho jako polévku ponechanou na varné desce příliš dlouho.
Dean mě popadl za paži a odtáhl mě stranou, když dveře s prásknutím vypadly.
„Ech, díky.“
„To by bolelo,“ řekl Dean.
„To jo.“
Opravdu voněl moc dobře.
„Pojďme.“
Dean mě vedl do velkého prostoru plného potrubí, rour a jiných trubek. Skřípaly a v jejich temných břichách bublala voda. Podlaha byla drsná a celé místo bylo cítit shnilým vejcem.
Stěny byly polepené oranžovým slizem, který stékal dolů a na zemi vytvářel lepkavé kaluže.
Dean se odmlčel a otočil se ke mně, když jsme dorazili k mřížoví trubek, něco se za ní pohybovalo. Jeho tmavé oči mě překvapily svou obsidiánovou intenzitou.
„Vylákáme ji ven a ty ji sundáš. Je nehlídaná.“
„Královna je nehlídaná?“
„Jo, její přisluhovači šli na lov.“
Podíval jsem se na svůj cíl a mezerami zahlédl stvoření. Zavrčelo to.
Protlačil jsem se mezerou mezi řadami trubek a trochu se mi stáhl žaludek. Držel jsem si ruce na hrudi. Jiskry mě políbily, ale nic mi neudělaly. Neovlivnily ani trubky, i když jsem čekal jen na to, až přijde velká exploze.
Ale pak jsem se otočil a čelil tomu, co si říkalo královna.
Obličej a horní část vypadaly hyenovitě, ale spodní tělo bylo bílé, jen pulzující hmota čehosi. Jako královna termitů, jen tlustší, s ošklivými oranžovými žilami, vydávající podivné bublající zvuky.
„Fuj.“
Královna zasyčela.
„Hanebný člověče! Běž odtud pryč. Zmiz!“
Jiskry agresivně zareagovaly na její tón. Žluté oči mě sledovaly, naplněné hrůzou. Stejně jako královna termitů byla tato věc příliš opuchlá na to, aby se pohnula – ledaže by měla nějakou tajnou nadpozemskou sílu, aby se uvolnila.
Dean vklouzl za mě.
„Zajímavé,“ řekl.
„Na začátku dosáhnu konce. Jsem teror, který přijde do vašeho světa. Přichází nové svítání…“
„Jediné, co musíš udělat, je chytit ji za hlavu,“ zašeptal mi do ucha Dean.
Zachvěl jsem se z toho pocitu.
„… vystoupím do velkých výšin a …“
Královna pokračovala dál a dál.
„To bude stačit?“
„Pro nejlepší výsledek se vždy dotkni hlavy.“
Nic jsem neřekl, šel jsem ke královně.
„Běž ode mě pryč, hnusný muži! Běž pryč! Běž pryč!“
Chňapla po mně čelistmi.
Vyhnul jsem se každému úderu, každému seknutí jejích drápů a popadl ji za hlavu.
Znovu jsem se ocitl na místě plném mlhy a u zlatého klenotu a nechal jiskry ničit tak, jak tomu bylo dříve.
„Velmi pěkné,“ řekl Dean, když jsem se vrátil do skutečného světa.
Oranžový sliz ustoupil a zápach se uvolnil.
„A je po všem,“ řekl Dean, „no, prozatím. Mám nějakou práci, kterou musím ještě vyřídit. Vrať se nahoru a najdi Grega a Naomi. Vezmou tě odtud.“
Dean se rozběhl pryč.
„Počkej!“
Běžel jsem za ním, ale jakmile jsem se vrátil ke schodišti směřujícímu ven, Dean byl dávno pryč. Ani jsem neslyšel jeho kroky.
Sakra.
Nad schody vládl chaos.
Sirény se zbláznily, lidé spěchali nemocnicí, když se spáči probudily. Nějaký muž do mě narazil a ani se neohlédl, když probíhal kolem.
„Jakeu?“
Greg a žena s modrými vlasy byli taky vzhůru.
„Ach, díky, kurva,“ řekl Greg.
„Ehm, ahoj,“ řekl jsem.
Nepříjemné shledání, když jsem se ho pokusil zastřelit.
Naštěstí pro něj jsem neměl smysl pro cíl.
„Ahoj,“ řekla žena, „jsem Naomi.“
„Ahoj.“
„Do prdele, musíme ti toho tolik říct. Takový nepořádek. Ty věci nás dostaly dřív, než jsme s tím mohli něco udělat.“
Policie doslova zaplavila nemocnici.
Jedna žena se zastavila. Byla elegantně oblečená, s hnědými vlasy staženými do ohonu. Její pozornost byla upřena na mě, jako bych já snad mohl za celé tohle pozdvižení.
Přešlápl jsem z nohy na nohu.
„Detektiv inspektor Williamsová,“ představila se, když přišla k nám a zamávala mi před obličejem průkazem.
„Co se vám stalo, pane?“
Proč se na mě takhle dívala?
„Příliš mnoho alkoholu.“
„Ach, jistě.“
Naklonila hlavu. Nelíbil se mi způsob, jakým mě zkoumala, jako bych měl snad nějakou nezaplacenou pokutu.
„A co to ostatní?“
„Ostatní?“
„Nevšiml jste si něčeho neobvyklého?“
„Měl bych?“
„Promiňte, musíme jít,“ řekla Naomi.
„Nemocnice byla nepřístupná,“ řekla inspektorka Williamsová.
„Policie byla všude. Nevšiml jste si?“
Dean měl pravdu.
„Ne.“
„Nevšiml jste si -“
Její oči zazářily a její ústa se zkroutila. Trvalo to několik sekund, a pak se vrátila k normálu.
„Ach,“ řekla.
„Můžeme vám pomoci?“ zeptal se Greg.
„Ach, já, ehm.“
Vypadala ztraceně.
„Ne, nevím. Kde to jsem?“
„Nemocnice Coldharbour.“
„Opravdu?“
„Jo.“
Její oči se znovu zaleskly, uběhly další tři vteřiny.
Inspektorka se usmála, přikývla a odešla.
To bylo divné.
„Co to bylo?“
„Zdá se, že Dean pokračuje v práci,“ řekla Naomi.
„Kde je?“ zeptal se Greg a obrátil se ke mně. „Neviděl jsi -“
„Správně, oba musíte začít mluvit,“ přerušil jsem ho chladně.
„Tak pojď s námi,“ řekl Greg.
Byl jsem potichu celou cestu z nemocnice, až do úzké uličky vedle nemocnice, kde čekal černý Mercedes se spuštěným motorem.
Neviděl jsem řidiče, jak byla okna tónovaná.
„Nastup,“ řekl Greg.
„Proč bych měl, sakra, jít kamkoli s tebou?“ nevydržel jsem to už a pokusil se naposledy zaprotestovat.
„Jedině tak ti můžeme všechno vysvětlit.“
„Věděl jsi, že se to stane, ať už je to cokoli, že?“
„Jo.“
„No tak,“ řekla Naomi, „zašel jsi tak daleko.“
Jakou volbu jsem vlastně měl? Nevěděl jsem, co se to vůbec děje, ani jaký bude můj další krok. Mohl jsem být naštvaný nebo se vzpouzet, jak jsem chtěl. Koneckonců jsem byl na pokraji zhroucení se pod tíhou toho, že se můj normální svět obrátil vzhůru nohama. Ale chtěl jsem už konečně vědět, o co tu vlastně jde. A mohl jsem jen doufat, že tentokrát nedělám chybu a nenechám se vlákat do pasti lidmi, které vlastně vůbec neznám.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.