Kapitola 2
Omlouvám se, Michaeli.
Jak jsem se sakra do tohoto dostal? Očima jsem prohledal místnost a hledal cokoli zubatého. Ve všem tom bordelu tu muselo něco být. Tony se nijak nezměnil. Ten špinavý parchant.
Všechno to začalo před týdnem.
„Je děsivý s tím bílým okem.“
To byla Sářina slova, která všechno změnila. Sarah, která čím dál víc propadala závislosti na pervitinu, laskavá duše, kterou jsem nechtěl odstranit z mého života. Dobrý člověk chycený do špatné sítě a zamilovaný do nejhoršího člověka – Tonyho. Byla to jeho hračka, stejně jako muži, kterým se rozhodl ji prodat. Snažil jsem se jí říct, aby ho opustila a přijela za mnou. Ale ona to odmítla.
„Viděla jsem ho osobně asi poprvé,“ řekla Sarah, „jinak jsem ho tu občas zahlédla, a když tu je, tak Tony má dost nahnáno.“
„O kom to mluvíš?“ zeptal jsem se a držel svou zuřivost pod kontrolou, ale dobře jsem věděl, o kom to mluví.
„Znáš ho, Da Boss.“
„Jak se jmenuje?“
„Nemám ponětí, zlato.“
Tony se mohl přestěhovat do mnohem luxusnějšího bejváku, kdyby nebyl v podnikání špatný. Většina jeho výdělků šla Da Bossovi – prodejci, pasákovi, velkému šéfovi. Byla to zlověstná postava… do této chvíle.
Šest měsíců pátrání potom, co jsem se osvobodil od drog, nic jsem nezjistil, a přitom jsem předtím po celou dobu byl tak blízko – Tony byl pramenem informací přímo pod nosem. Ale taky to byla moje zkáza. Kdybych odsud neutekl, nejspíš by ze mě zbyl brzo jen další flek na téhle špinavé podlaze.
Sunul jsem se po místnosti jako červ, který se vydává za kraba, a prohlížel jsem všechno ve slabém světle lampy. Tonyho skřehotavý hlas byl slyšet z vedlejší místnosti, kde brebentil do telefonu. Chlap s bílým okem nejspíš rozhoduje o mém osudu. Ten zasraný vrah nemohl vědět, že ho hledám… nebo ano? Velcí šéfové mají nejspíš přehled.
Něco ostrého, něco ostrého. Musí tu být nůž, prázdná plechovka, vývrtka – všude bylo dost svinstva. Kruci, ten koberec smrděl!
Tony už nemluvil.
Kurva! Nebyl čas! Dveře do kuchyně, kde byl Tony, zaskřípaly a on se vrátil. Měl v ruce nůž.
Byl jsem v hajzlu a snažil se sebou mlátit, jak nejvíc to šlo, omámený strachem, ale i zuřivostí. Ne, takhle to nemůže skončit. Ne bez pomsty, kterou jsem potřeboval. Nemohl jsem umřít rukama tohoto tvora. Strach se usadil jako olověná koule v mé hrudi. Zatraceně!
Tony se přikrčil a všiml jsem si, že vypadá bledě, dokonce se trochu otřásl, než spustil ruku s nožem.
Snažil jsem se ho trefit aspoň hlavou, přestože pořád bolela.
„Zůstaň tak.“
Rozhodně jsem to nechtěl vzdát a chtěl jsem mu to udělat co nejsložitější.
Místo toho, aby však čepel nože zajela do mého těla, rozřízla pouta na zápěstí, kotnících a vzápětí zmizel i roubík.
Ztuhl jsem a snažil se dýchat. Co se k čertu právě stalo? Tony se přesunul na pohovku a doslova se na ni sesunul. Ve tváři vypadal, jakoby viděl ducha.
Zamrazilo mě a okamžitě jsem vyskočil na nohy.
„Co je to?“
Byl jsem připraven ho sundat, zabít ho, kdybych musel.
Tony zavrtěl hlavou.
„Řekni mi to, než ti vyrazím zuby za to, jak jsi zacházel s mými koulemi.“
Tony se na mě nedíval.
„Můžeš jít.“
„Co?“
Tony se na mě podíval.
„Vždycky jsem tě nenáviděl. Dobře vypadající a ženatý. I když jsi byl na koksu, stále jsi měl někoho, kdo ti kryl záda. Byl jsem rád, že ho někdo oddělal.“
Bez přemýšlení jsem se na něho vrhl a praštil ho dobře mířenou ranou do ksichtu.
Tony zasténal a vyplivl krev a zub. Nepohnul se však ze svého místa.
„Byl to on, kdo zabil Michaela? Řekni mi jeho jméno.“
Přišel další úder, do kterého jsem dal nejvíc síly, co jsem dokázal.
„Proč mě necháváš jít?“
„Zdá se, že jsi jen šťastný bastard,“ naklonil hlavu, „dnes je ten den, že? Jeden rok od jeho smrti. To je vtipné. Nevím, proč se tak trápíš, když tě ta děvka podvedla a zlomila srdce.“
„Řekni mi, kde je!“ další rána, do které jsem dal ještě víc síly.
Tony se zasmál.
„To je na tom to nejlepší. Jsi mu úplně ukradený. Řekl mi: ‚klidně ať si přijde, pokud chce, vyjebu s ním. Nebojím se toho malého sráče‘.“
„Kde je?“
„Nevím. Londýn je velké místo. Hodně štěstí, k jeho nalezení.“
„Očekáváš, že tomu budu věřit? Ještě před chvilkou jsem tu ležel svázaný na podlaze a teď najednou můžu jít. Co se děje?“
Tony vyplivl další krev a zašklebil se.
„Tohle jsem ti měl udělat já,“ ukázal si na pusu, „zmasakrovat ti tu tvou hezkou tvářičku. Nenávidím pohled na tebe. Sarah ti řekla o tom chlapovi s bílým okem, že?“
„Ne.“
Tony zavrtěl hlavou.
„Lháři.“
„Věř si, čemu chceš. Řekni mi, kde je.“
„Víš, že to z té děvky, pak vytřískám, že jo? Je to jen fetka. Nevděčná mrcha.“
„Zavři hubu.“
Tony vyskočil na nohy.
„Seru na tebe a seru na něho. Pokud si myslí, že tě nechám jít, tak se plete.“
Ohnal se po mně nožem. Uskočil jsem zpět a čepel jen tak tak minula mou tvář.
Přiskočil jsem k malému stolku, popadl talíř s kuřecími kostmi, který na něm ležel a hodil ho po Tonym. Zasáhl jsem jeho ruku, takže mu nůž vypadl z ruky.
Tony vykřikl vzteky a vrhl se na mě. Narazil do mě a kvůli tomu jsme oba dopadli na stůl, který se pod naší váhou s hrozným randálem zlomil.
Ležel jsem na zádech a Tony mi své špinavé ruce omotal kolem krku. Snažil jsem se ho sundat, ale byl silnější, než jsem čekal. Kopání a mlácení nijak nezmenšilo tlak na mou průdušnici.
Jenže pak se otevřely dveře a ozvala se rána, až mi zalehlo v uších. Tonyho hlava mi skončila na obličeji. Chvilku mi trvalo, než mi mozek zpracoval, co se stalo. Tony byl zastřelen. Polovina jeho tváře byla pryč a zbytek jsem měl na své tváři.
Tony byl zastřelen.
Kurva!
Zamrkal jsem a v uších mi zněla ozvěna kulky.
Tony byl, do hajzlu, zastřelen!
Podíval jsem se ke dveřím. Stál tam muž v dlouhém černém kabátě, dlouhé tmavé vlasy mu padaly do tváře, jedno oko měl překryté páskou a to druhé bylo bílé.
Byl to on.
Mé žíly naplnil chlad. Po roce, po tolika bezesných nocích, tu bylo to děsivé bílé oko znovu. Michaelův vrah.
Odstrčil jsem Tonyho a vyškrábal se na nohy.
„Věděl jsem, že mu nemůžu věřit, že tě nechá jít,“ řekl muž.
Jeho hlas zněl hrozně skřípavě.
Můj mozek pracoval na plné obrátky, zoufale jsem plánoval další krok. Ten parchant měl pistoli dávající mu výhodu.
„Coldharbour*,“ řekl muž. „Bournemouth**.“
Pak vystřelil.
Pleskl jsem sebou o zem. Žárovka lampy explodovala a uvrhla místnost do tmy. Kulka nebyla pro mě – úmyslně ne pro mě. Co to sakra bylo?
A najednou byl pryč.
„Ne!“
Vyběhl jsem na chodbu. Prázdná. Musel jsem taky zmizet. Pryč odsud. Sousedé určitě zaslechli výstřel a nejspíš už někdo volal policajty. Nechat se chytit u Tonyho, kterému chyběla polovina hlavy, by nebyla moc velká sranda.
Aniž jsem se ohlédl zpět, seběhl jsem schodiště vedle výtahu a vyrazil ven na ulici. Přeběhl jsem přes silnici a zabočil do další uličky. Bylo vyloučeno, abych ve svém stavu, pořezaný a pokrytý krví jel autobusem nebo metrem, takže jsem si musel zavolat taxi. Musel jsem se co nejrychleji dát do pucu.
Coldharbour…
Bylo jen jedno místo, které jsem znal s tímto jménem, a to Coldharbour Lane dole v Brixtonu. Proč to ten bělooký řekl? Nedávalo to smysl.
Vklouzl jsem na malé parkoviště vedle benzínky a dával pozor, abych se nedostal na příliš mnoho světla. Déšť odplavoval trochu krve a kousků mozku, ale musel jsem si omýt aspoň nějak obličej. Opřel jsem se o zeď a vytáhl telefon. Na obrazovku dopadly dešťové kapky. Bylo něco málo po desáté hodině. Spustil jsem internetovou aplikaci a vygůglil „Coldharbour“ spolu s „Bournemouth“. Oba se neslučovali. Nebyl žádný Coldharbour, kromě jižní Londýnské ulice.
Muselo mi něco unikat.
Projel jsem si více stránek. Nic. Vyhledal jsem dopravu. Jeden autobus odjížděl dnes v jedenáct patnáct a v Bournemouthu byl o čtvrt na dvě. Ten bělooký nebyl z Brixtonu. Chtěl, abych ho následoval, to jsem věděl. Takže jsem musel do Bournemouthu. Jo, byla to nějaká past, nějaká hra, ale jakou volbu jsem měl?
Skrytý ve stínu před projíždějícím provozem, poslouchal jsem, jak voda přetéká ze žlabu nade mnou. Bylo třeba učinit rozhodnutí. Následovat ho nebo ignorovat. Mohl bych vletět přímo do rány.
Michael…
Ten muž zabil lásku mého života. Chytit ho, bylo něco, co mě drželo nad vodou, jediný důvod, proč jsem pokračoval. Odejít by byla zrada. Michael si zasloužil pomstu. I kdybych měl přitom zemřít. Ten parchant nesměl žít. To byl teď můj životní cíl.
Proč?
Nechtěl jsem, aby to všechno bylo k ničemu. Nechtěl jsem znovu prožívat ten strach a bolest. Michaelova tvář mi nedávala spát a pořád mě pronásledovala. A proto jsem nesměl polevit. Musel jsem pokračovat. Na tohle jsem čekal. Do prdele, to bylo přece ono. Alespoň jsem mohl říct, že jsem se o něco pokusil, když už bych umřel.
Zhluboka jsem se nadechl. V hlavě mi to šrotovalo. Autobusová stanice nebyla příliš daleko, asi deset minut chůze. Měl jsem svou bankovní kartu, dokazující mé jméno a pár desítek dolarů v kapse. Přes silnici byl mini market. Ubrousky a náplasti, pokud je budou mít, by mohli stačit.
Vpadl jsem do obchodu, popadl ubrousky a náplasti, ignoroval pozdvižené prodavačovo obočí, vybral si z bankomatu sto liber a vydal jsem se na cestu.
*Coldharbour Lane je ulice v jižním Londýně, která spojuje čtvrtě Camberwell a Brixton. Křižovatka ulic Denmark Hill a Coldharbour Lane tvoří hranici mezi londýnskými městskými obvody Lambeth a Southwark. Celkem je ulice dlouhá cca 2,5 km a nachází se v ní směs obytných a obchodních budov. Především část nacházející se v Brixtonu, v blízkosti trhu, je plná obchodů, barů a restaurací.
**Bournemouth je velké přímořské letovisko a zároveň jednostupňový administrativní celek na jižním pobřeží Anglie v hrabství Dorset. Podle sčítání lidu z roku 2010 má 168 000 obyvatel a je tedy největším městem Dorsetu.