„Tam venku je velký vesmír. Pokud ho chcete prozkoumat, musíte si zachovat otevřenou mysl a bdělé oko.“
– Captain Starblade, Tentacular Tales of Captain Starblade, Ch. 1
River
Jsem si z devadesáti osmi procent jistý, že můj nový soused je mimozemšťan.
Proto ho ve středu, ve 3:00 ráno, pronásleduji ve stylu supertajné mise nemožné (odkaz na film Mission Imposible – pozn. Peg) po opuštěné dálnici, jak to člověk přirozeně dělá, když věří ve vše mimozemské.
„Nevstáváš za pár hodin do práce?“ ptá se strýc Benji ze sedadla spolujezdce, když si strká do úst barevnou žvýkačku a začne ji žvýkat s nádechem nonšalance.
Benji, stejně jako já, má stále na sobě pyžamo, protože jsme dnes večer museli tajně sledovat našeho nového souseda, utajeného mimozemšťana žijícího mezi námi. Řídím ve svém super sexy PJ TARDIS*, zatímco Benji má na sobě svůj oblíbený oranžový kardigan přes vybledlé tričko Beavis a Butthead** a pruhované bavlněné kalhoty. Stejně jako všechny jeho obnošené oděvy je i tohle hojně poseté duhovou řadou barev z minulých i současných obrazů, na kterých pracoval. Jeho dlouhé, lesklé hnědé vlasy s nádechem šedi jsou stažené do drdolu, který vypadá, jako by ho k dokonalosti tvořil hodiny, ale ve skutečnosti mu to zabralo jen pár sekund. Je to, jako by byl nějakým modelem nebo sexy hlavní postavou v reklamě na šampon. I když je mu něco přes čtyřicet, jeho hříva vlasů, která se mění v úžasně stříbřitě šedou, zvýrazňuje jeho světle zelené oči a působí tak trochu tajemně.
Naproti tomu moje vlasy jsou divoké hnízdo bláznivých blond kadeří s vlastním rozumem. Mám štěstí, když se mi je občas podaří trochu ukočírovat. Je to tak kosmicky nespravedlivé.
Pravda je, že Benji se nestará o věci, jako je jeho vzhled. Je to totální hippie generace X***. Spousta lidí ho odmítá jako „příliš svérázného“, ale je to neuvěřitelně úspěšný umělec – a nejlepší partner ve zločinu. Zvláště pokud jde o pronásledování možných mimozemšťanů.
Při jeho otázce ohledně práce pokrčím rameny.
„Ne. Neobnovili mi smlouvu.“
Benji zamyšleně zabručí.
„Proč ne? Myslel jsem, že po zkušební době je to hotová věc?“
Opřu se na svém sedadle a oči upírám na zadní světla, která sleduji.
„Zřejmě nezapadám do jejich ‚kohortní dynamiky‘ nebo nějakých korporátních módních keců.“
Můj, nyní bývalý šéf, dodal ‚mimo záznam‘, že si moji spolupracovníci mysleli, že jsem zatraceně divný – nesměl jsem mluvit o svém mimozemském sousedovi v práci – a že moje technické psaní se změnilo do „zbytečných okázalých ozdob“ nebo „poetických rozmarů“.
Žalujte mě, že se snažím udělat technické psaní zajímavějším. Vím, že bych si užil trochu zábavy, při skládání hloupě složitého stolu.
„Ani mi nedali šanci něco změnit nebo zlepšit,“ mračím se, „ne. Místo toho mě nechali jít.“
Benji zaskučí.
„Banda kreténů.“
Vždy se na něj mohu spolehnout, že mě nebude soudit. Jeho solidarita je dojemná a cítím se na chvíli lépe. Jsme jeden druhému oporou. I když mě hloupí, nudní spolupracovníci nechápou, Benji ano.
„Možná je to dobrá věc? Strašně jsem se tam nudil. Technické psaní mi připadalo jako chytrý způsob, jak vydělat peníze, dokud se moje beletristická kariéra nerozjede, ale totálně mě to ubíjelo.“
Benji si hladí krátký vous a zívá.
„Bude to v pořádku, Tygříku. Svým uměním vydělávám víc než dost peněz. Můžu ti chvíli pomáhat, dokud nenajdeš něco lepšího. Všechno bude v pohodě.“
Rezignovaně povzdechnu. Benji mi říkal Tygříku od doby, kdy jsem byl batole. Vždy jsem měl hodně přebytečné energie. Ale jako dítě jsem byl až moc hyperaktivní.
Dokonce i moji rodiče ji začali používat, než jsem je ztratil.
„Mám nějaké úspory. Dokud nenajdu něco jiného, nějakou dobu si s tím vystačím. Už teď s tebou budu bydlet zdarma. To je víc než dost.“
„Jak se říká, mi casa es tu casa****,“ Benji pokrčí rameny, „ten dům je každopádně splacený. Patřil tvým rodičům a teď patří nám oběma.“
„Díky, strejdo.“
Vrhnu na něj pohled, v hrudi se mi rozproudí známé teplo, když se spokojeným výrazem ve tváři sleduji, jak rozbaluje další žvýkačku. Vždycky žasnu nad tím, jak rychle a s klidem se dokáže některým věcem přizpůsobit. Má vzhled ošuntělého Keanu Reevese à la Ronina a Johna Wicka, ale naprosto bezstarostnou osobnost Jeffa ‚Dude‘ Lebowskiho z The Big Lebowski.
Více než pár mých přátel ho za ta léta milovalo. Nedivím se, ale vždycky to bylo divné.
Dnes večer, jako obvykle, se Benji zdá být zcela v pohodě, i když jsme na stopě pravého mimozemšťana – bratra z jiné planety – který se mezi námi skrývá.
Pro Benjiho je to zřejmě jen další noc.
Strčí si do úst třetí žvýkačku a žvýká ji s jemným úsměvem. Vypadá to, že se dnes večer snaží sežvýkat celý balíček.
„Přinesl jsi svůj Polaroid?“ ptám se už po několikáté.
Nechci nic ponechat náhodě.
Samozřejmě, že mám svůj mobilní telefon, ale rozhodně nevěřím na zachycování důkazů o mimozemském životě pouze pomocí digitální technologie. Příliš mnoho způsobů, jak věci vymazat nebo upravit. Polaroidové obrázky jsou docela dobrá, i když sakra starodávná, možnost zálohování za chodu a… no… na cestě z domu jsme opravdu neměli čas nic víc pobrat. Nerad to přiznávám, ale tohle dobrodružství s pronásledováním bylo trochu uspěchané.
Benji ukazuje směrem k batohu u svých nohou.
„Polaroid je připraven na rock and roll, chlapče.“
Přikývnu, cítím se o něco klidnější.
„Dobrá. Musíš být připraven ho použít, jakmile budeš mít jasný výhled,“ připomenu mu.
Ukazuje palec nahoru a mlhavě se usměje.
„Dnes večer zaujmu místo, jako tvůj fotograf. Neboj se.“
Většinou mu věřím. Můj strýc není zrovna nejspolehlivější chlap na světě, zvlášť teď, když má v sobě tolik konopných žvýkaček, ale aspoň taky věří.
Na mimozemšťany, myslím.
Opře se na sedadle s mírně rozostřeným pohledem.
„Je to, jako bychom byli na našem vlastním dobrodružství Akt X*****,“ zachichotá se, „stále si pamatuji, když jsem ti ten seriál ukázal. Okamžitě ses zabouchl do Foxe Muldera.“
Zafuním.
„Promiň, ale taky sis myslel, že je zatraceně sexy.“
„Ne. Krycek byl spíš můj typ – temný, zdvořilý a nebezpečný.“
Benji líně pokrčí rameny.
„Ale nevykopl bych Muldera z postele, jestli víš, co tím myslím.“
Usměju se a přikývnu nad tou nepopiratelnou pravdou. Bylo opravdu úžasné být vychován mým gay strýcem poté, co mi zemřeli rodiče. O coming outu nešlo ani doma. Měli jsme spoustu společných zájmů – včetně megažhavých mužů ze sci-fi filmů a seriálů.
Protočím oči.
„Ale no táááák. Měl bys štěstí, kdybys sbalil Skinnera.“
Benji nad mým škádlivým tónem pozvedl obočí, oči se mu zaleskly – byly o odstín bledší než moje. „Hej, nebuď takový. Teď, když mi táhne na čtyřicet, dokážu naprosto ocenit tu Skinnerovu nenápadnost. Ve skutečnosti byl zatraceně sexy.“
Zavrtím hlavou, když přemýšlím o tomto odhalení.
„Možnáááá? Pořád říkám, že mým holohlavým srdcem číslo jedna bude vždy kapitán Jean-Luc Picard******.“
Okamžitě se mnou souhlasil.
„Klasika. Nemůžu s tebou nesouhlasit,“ zamumlal Benji a pak si odfrkl, „kruci, pořád si pamatuji, když jsi chtěl vytvořit vlastní queer setkání fanoušků Akta X. Tím jsi svou lásku k sci-fi posunul na úplně novou úroveň.“
Narovnám se na sedačce.
„Dobře, možná jsem měl na střední škole lehkou posedlost Aktami X a Foxem Mulderem, ale o tom to není. Také si stále stojím za svým plánem na Rainbow Foxy-Con 2013. Dalo by to dohromady všechny queer fanoušky, kteří by oslavili naši lásku ke Scullyové a Mulderovi.“
Benji pomalu zavrtí hlavou, což rád považuji za naprostý úžas nad mou vynalézavostí a brilantností. „Bylo by úžasné být toho svědkem, to je jisté.“
„Nebuď smutný. Kdo potřebuje Rainbow Foxy-Con, když vedle sebe máme skutečného mimozemšťana!“ zavrtím se na sedadle a usměju se.
„Bude to příběh na celý život, pokud dokážeme, že náš soused je mimozemšťan. Všechno to změní, chlapče.“
„Přesně tak. Možná ještě nemáme žádné skutečné důkazy o mimozemském životě, ale to se dnes v noci změní.“
Jako bych chtěl dokázat, co říkám, sešlápnu plynový pedál svého starého hatchbacku a zarputile následuji stopu našeho nového souseda, jak postupujeme hlouběji do pouště, přičemž jasná světla Vegas necháváme daleko za sebou. Naštěstí se zdá, že si nevšiml, že je sledován.
Pan Tom Jones, jak se představil můj soused, zcela očividně falešné jméno, se před třemi měsíci nastěhoval do béžového štukového dvoupatrového domu hned vedle nás a hned od začátku spustil naše radary. Od té doby ho skrytě pozorujeme.
Nejsme idioti. Jsme vychytralí detektoráři anomálií, které by mohly být mimozemské povahy.
Jistě, na povrchu pan Jones vypadá jako člověk, ale to neznamená, že jím je. Sledovali jsme dost sci-fi filmů a televizních seriálů, abychom věděli, že spousta mimozemšťanů vypadá stejně jako my.
Ale to jsem odbočil.
Mr. Jones, musím smutně říct, není sexy pán času*******. Proč realita nikdy neodpovídá mým představám? Je to vlastně docela obyčejně vypadající chlap se špatnou zálibou v oblékání jako jeho jmenovec. Prostě byste si z něj hned nesedli na prdel, kdybyste ho uviděli. Důkaz mimozemské existence na Zemi právě tady, lidi.
Ale jeho chování je opravdu divné.
Zpočátku to byly maličkosti, které se zdály neobvyklé. Jako podivně vyhlížející satelit, který si pan Jones namontoval na střechu krátce po nastěhování. Ta věc je obrovská. Podívejte, nejsem blázen pro nic za nic. Vím něco o parabolách a nikdy předtím jsem žádnou takovou neviděl. Když jsem se ho na to pokusil zeptat, zasmál se a řekl mi, že má zasvěcené spojení s kamarádem v Japonsku, který ho spojil s nejnovější satelitní technologií, která se sem ještě ani nedostala.
Myslím, že ne, pane mimozemský sousede.
Benji má podezření, že zařízení je ve skutečnosti majákem pro kamarády našeho souseda ve vesmíru. S tím už souhlasím.
Ale to, co nás nejvíce utvrdilo v podezření, že je to mimozemšťan, byla skutečnost, že nikdy nezapíná klimatizaci.
Ve Vegas.
Uprostřed léta.
„Mám rád horko!“ řekl mi jednoho dne a zasmál se.
Má rád horko? Vážně? Nepřeháním, když řeknu, že Sin City* je od května do listopadu žhavější než Satanův bejvák. Uprostřed léta nemůže nikdo, a tím myslím opravdu nikdo, žít bez klimatizace. Je to legitimní ohrožení zdraví. Buffy, přemožitelka upírů, se zmýlila. Pokud by se tady na Zemi někdy otevřel Hellmouth**, stalo by se to ve Vegas. Teploty se zde pravidelně drží kolem čtyřiceti stupňů, slunce tu žhne spalující zuřivostí. Můžeš vařit vajíčka na zatraceném chodníku, proboha. Na YouTube je spousta videí, které to dokazují. Navzdory tomu všemu pan Jones nejen že nezapíná klimatizaci ve svém domě, ale také tráví celý den venku na svém dvorku, aniž by se zdálo, že by se zapotil. Mezitím my ostatní tajeme, jen když přejdeme z domu k autům, zaparkovaných u krajnice.
Super.
Stydím se přiznat, že jsem si to nejdřív nespojil, dokud jsem jedné noci nemluvil s Benjim o všech těch podivnostech, které jsme u našeho nového souseda viděli. Tom Jones byl večer venku a dělal kdo-sakra-ví-co, a my byli taky venku na naší terase a společně sledovali noční oblohu, když Benji uhodil do svého oblíbeného bonga a pak z ničeho nic řekl: „Ty vole, možná je to mimozemšťan?“
A to byl moment heuréky.
Úžasem mi spadla čelist a všechno začalo do sebe zapadat. V mém mozku se rozsvítila žárovka, která hořela dostatečně jasně, že by mohla konkurovat neonovém světlu ve Vegas. Upřímně řečeno, byl jsem ohromen, že mě to nenapadlo jako prvního. Tehdy se zrodilo naše tajné vyšetřování mimozemšťanů. Děláme to ve jménu vědy – a pro všechny naše mimozemské věřící, samozřejmě.
Pozorujeme pana Jonese už týdny a sledujeme, zda nedošlo k něčemu neobvyklému nebo nějakému nápadnému narušení jeho plánu. A dnes večer se to konečně stalo.
Přiznám se, že jsem nečekal, že ideální příležitost nastane tak brzy.
Krátce před třetí hodinou ráno mě vytrhl ze spánku nezaměnitelný zvuk otevírání garážových vrat pana Jonese. Už nějakou dobu potřebuje nějaký WD-40***, protože jeho garážové vrata vydávají odpudivý, skřípavý zvuk.
Prakticky jsem vyskočil z postele, nasadil si brýle na nos a seběhl dolů. Koneckonců, existuje jen velmi málo příležitostí za život najít důkazy o mimozemském životě na Zemi.
„Benji!“ zakřičel jsem, když jsem vletěl do obýváku, „někam jede!“
Můj strýc tak trochu trpí nespavostí, takže byl vzhůru, seděl na gauči, popíjel pivo a díval se na staré reprízy nějakého podivného animovaného pořadu z doby dospívání, jménem Daria.
Zamrkal na mě: „Jsi náměsíčný?“
„Utíká!“
„Kdo?“
„Pan Jones! Neslyšel jsi, jak se právě otevírá jeho garáž?“
Pomalu usrkl piva.
„Moje chyba. Úplně jsem byl pohlcen svou show.“
Oba jsme slyšeli, jak venku nastartovalo auto a ze sterea se ozvaly hlasité tóny písně Toma Jonese – ach ta ironie! Měli jsme štěstí. Náš neobvyklý soused ještě neodjel.
Netrpělivě jsem přešlápl.
„Není čas ztrácet čas. Musíme ho sledovat.“
Benji na mě zamrkal a říhnul.
„Vysvětlím ti to v autě,“ řekl jsem, zvedl jsem ho z pohovky a odtáhl k naší garáži.
Obrátil jsem se ke svému psovi, bizarně vyhlížejícímu cosi pokročilého věku, kterého lze nejlépe popsat jako křížence mezi miniaturním chlupatým Wookie a divokým teriérem. Ležel pohodlně natažený na pohovce. Uprostřed všeho toho rozruchu se rozhodl otevřít jedno oko, aby nás pozoroval.
„Zůstaň tady a hlídej dům, Chewy.“
Než zavřel oči, vydal chraplavý zvuk, což mohlo znít jako naštvaný souhlas. Chudák chlapeček si ve svém pokročilém věku nelibuje v tom, že má narušený spánek.
Jakmile jsme s Benjim nasedli do auta, vyjel jsem z našeho ospalého předměstského obytného komplexu, sotva jsem stihl zachytit stopu zadních světel, když vyjel ze čtvrti a zabočil na hlavní silnici.
„Dnes v noci dostaneme definitivní důkaz, že mimozemšťané existují. Sakra jo!“
„Správně,“ Benji sáhl do batohu, který si přinesl, a vytáhl otlučený obal na CD.
„Mám pro nás pár perfektních songů.“ vsunul disk do mého CD přehrávače, pozůstatek minulé éry a důkaz toho, že moje ubohé auto je starší než já.
Začaly hrát známé úvodní akordy ‚Sabotage‘ od Beastie Boys a já jsem se na něj usmál.
„Www, ano!“
Pokyvovali jsme hlavami do nezastavitelného rytmu v nadšení z honičky a našeho hledání pravdy.
Pana Jonese však sledujeme už nějakou dobu a část mého počátečního vzrušení opadla, zvláště když se stále více vzdalujeme od civilizace.
Život v Las Vegas je surrealistickým zážitkem téměř na denní bázi. Ale je také snadné zapomenout, že město je v podstatě uprostřed ničeho v poušti. Najeďte na dálnici a zanedlouho necháte jasná světla civilizace daleko za sebou a ocitnete se sami v pusté, prašné rozlehlosti a společnost vám budou dělat jen kameny, hlína a kaktusy.
Mrknu na rozbité digitální hodiny na palubní desce, čísla jsou těžko čitelná bez mžourání. Sledovali jsme pana Jonese po I-15 N asi čtyřicet minut, ale srdce mi začalo bušit jako basy v taneční písni od Britney, když vidím jeho blinkr signalizující jeho úmysl vyjet na výjezdu 75.
„OMG, jede do Údolí ohně,“ sotva jsem schopen ukočírovat své nové vzrušení.
Benji si píská s rozšířenými zorničkami, zatímco se na mě pobaveně usměje.
„O co se chceš vsadit, že míříme k zatracené mateřské lodi?“
Už jen ta představa ve mně vyvolává bodnutí vzrušení a já si na sedadle trochu poskočím.
„Myslíš? Zatracený sráč. To by bylo epické,“ na chvíli se zarazím a zapřemýšlím, „ale jak si myslíš, že ji tady schová?“
Benji o tom přemýšlí, ale pak pokrčí rameny.
„Mimozemšťané mají svá zatracená maskovací zařízení, ne?“
„Alespoň podle Star Treku. A Star Wars,“ přikývnu sám pro sebe, „takže v podstatě sci-fi evangelium.“
„Přesně.“
Netrvá dlouho, než opustíme dálnici a napojíme se na vzdálenější dálnici vedoucí do Údolí ohně. Asi po deseti minutách však pan Jones vyjíždí na polní cestu směřující do kdo-sakra-ví-kam.
Podívám se na Benjiho. Tiše přikývne na souhlas a já se připravuji na pronásledování.
„Vypni světla. Musíme být nenápadní.“
„Dobrý nápad, OBenji-Wan Kenobi.“
Zhasínám světla a dovoluji tmě, aby pohltila svět kolem nás, když sjíždíme po silnici, tlumiče na mém ubohém autě skřípou na protest s každou dírou a výmolem.
Čím dále jedeme, tím se všechno kolem nás zdá strašidelnější. Tady venku, daleko od jasných světel Vegas, máme pocit, jako bychom byli pohlceni temnotou noci. Jak si mé oči zvykají, měsíc vrhá dost bledého záblesku, takže tak nějak vidím, kam jdeme. Trochu.
Zadní světla pana Jonese jsou slabým červeným naváděcím majákem v dálce, který nás vede k tomu, co objevíme. Možná něco, co žádný člověk ještě nikdy neviděl.
Mým tělem prochází vzrušení, když zašeptám: „Chci věřit.“
Benji si strčí do úst poslední žvýkačku – pravděpodobně pro štěstí – a pak si uloží balíček do kapsy vesty na později. Myslím, že to konečně začíná brát vážně, teď se blížíme k našemu cíli.
Jemně poklepu na displej svého mobilního telefonu v držáku namontovaném na palubní desce, jen aby se potvrdilo moje nejhorší podezření. Žádný signál. Jsme v mrtvé zóně. To se může stát v některých částech pouště, ale vzhledem k tomu, co děláme, mi to dává smysl.
Do mozku mi bez vyzvání vstoupí myšlenka. A uvědomuji si, že mě to opravu mělo napadnout mnohem dříve. Mezi lopatkami se mi tvoří nervózní pot a zachvěju se, když mi kapka steče po zádech.
„Ehm, Benji?“ můj hlas nezaskřípal, že?
„Jo?“
„Nemyslíš si, že pan Jones je… nebezpečný mimozemšťan, že?“ odkašlám si, v ústech mám sucho, „nechce nás nahradit lidmi z kokonů?“
Zírá na mě, oči se mu rozšířily.
„Nemám tušení. Doufejme, že ne.“
Vydal jsem ze sebe trapný smích, který se mi zadrhl v krku. Možná, že následovat pana Jonese na vlastní pěst byl špatný nápad? Je to nevhodná chvíle, abychom si uvědomili, že nejsme vybaveni, abychom zvládli potenciální mimozemské vetřelce? Neviděl jsem snad dost filmů, abych věděl, že by to mohla být skutečná možnost?
Ale než se budu dál starat o tuto překvapivou vyhlídku, zadní světla pana Jonese zmizí za skalnatým výběžkem před námi a moje pozornost se vrátí k úkolu, který mám před sebou.
Zadržíme dech a pokračujeme v bezpečné vzdálenosti. Když dojdeme ke skalnatému výběžku, polknu.
„Zpomalím. Nevíme, co je za touto zatáčkou, takže buďme opatrní.“
„Dobrý nápad, Tygře.“
Zpomaluji svůj hatchback do kroku.
Mžourám do tmy a za slabého osvětlení jeho světlometů sleduji, jak odemyká bránu, než naskočí zpět do auta a projede dál. Pomalu se rozjíždím vpřed.
Když pak auto pana Jonese projede branou, zmizí ve vzduchu.
Šlápnu na brzdy.
„Co to, kurva?“
„Páni,“ Benji si protírá oči a zírá na prázdnou poušť před námi, „co to…?“
Otáčíme se na sebe se zmatenými pohledy a pokleslými čelistmi.
Mrknu.
„Co se sakra stalo?“
Benji zavrtí hlavou.
„Nemám tušení.“
Sundal jsem si brýle, promnul jsem si oči, než jsem si nasadil obroučky zpátky a mžoural na místo, kde zmizel náš soused.
Neměl jsem halucinace. To bylo doopravdy.
„Mimozemská technologie. Musí být,“ říkám to Benjimu s rostoucím přesvědčením, „nějaký druh maskovacího mechanismu, jak jsme si mysleli. Za tou bránou musí být něco úžasného.“
„S největší pravděpodobností,“ souhlasí Benji.
Nakloní se a vytáhne z tašky svůj polaroidový fotoaparát.
„Jsem připraven, mladý Padawane.“
Přikyvuji na to s patřičnou vážností.
„Pojďme na to, OBenji-Wane.“
S bušícím srdcem klepnu na volant.
„No tak, Serenity, teď mě nezklam.“
Rozjedu se a odbočím na prašnou cestu, kde jsme viděli mizet pana Jonese. Po bližším prozkoumání brána sahá pouze přes prašnou cestu a pan Jones ji ve spěchu nechal otevřenou.
Bingo.
Z našeho pohledu však za bránou nic není. Jen poušť, kameny a kaktusy. Alespoň to je vše, co vidím ve slabém světle měsíce.
Zhluboka se nadechnu, rukama svírám volant, dokud mi nezbělají klouby, a šlápnu na plyn. Odolávám nutkání zavřít oči, když překračujeme hranici.
A to je všechno.
V jednu chvíli jsme obklopeni vyprahlou pouštní krajinou, kde kolem není nic na míle daleko, a v další chvíli se díváme nahoru na impozantní betonovou budovu, o které mohu pouze předpokládat, že je to skrytá mimozemská základna.
Ozbrojení muži a ženy v podivných uniformách hlídkují po obvodu budovy a obsluhují vchod na kontrolním stanovišti několik set yardů před námi.
A tam, za základnou, hrozivě velká na pozadí, je zatracená vesmírná loď. Vypadá to jako něco z mých fantazií Star Treku a Star Wars.
Nemohu se ubránit hlasitému zalapání po dechu, které mi unikne z úst. I po všech těch letech si malá část mě nikdy nemyslela, že tento okamžik nastane. Dnes večer jsme dosáhli šíleného jackpotu.
„To je zlé,“ Benjiho šepot utichne, když zvedne svůj polaroid a udělá obrázek.
Ruce se mi třesou, když zvednu mobil a pořídím půl tuctu vlastních digitálních snímků.
„Právě jsme narazili na zatracenou mateřskou loď.“
„Začnu nahrávat tento neuvěřitelný okamžik života.“
Zapnu funkci nahrávání videa a nasměruji svůj telefon zpět na kontrolní stanoviště včas, abych viděl, jak strážný mává na pana Jonese vepředu, než se podívá naším směrem.
Zdrhat! Zdrhat!
Moje mysl řve jak najatá.
Samozřejmě, můj mozek je o pár milisekund pozadu, protože v tu chvíli se spustí houkající siréna.
Benji a já se k sobě obracíme se stejnými výrazy plnými hrůzy.
„Doprdele.“
Hlasité zaklepání na okénko řidiče mě přiměje nadskočit a zaječet jako malé dítě.
Z ničeho nic se u nás zhmotní ozbrojený strážce v modrošedé uniformě a míří na mě svou velkou – to není žádný eufemismus – smrtící zbraní.
„Ven z vozidla. Ruce nahoru!“
Polkl jsem a vydal další podivné, přesto naprosto mužné zakňučení. Doufám, že tito mimozemšťané jsou přátelští, nebo se obávám, že nám právě naše štěstí došlo.
*PJ Tardis – pyžamo Doktora Who ze stejnojmeného seriálu
**Beavis a Butthead – americký animovaný komediální televizní seriál, který vytvořil Mike Judge. Vznikl roku 1993 pro hudební televizi MTV, kde se postupně stal nejpopulárnějším pořadem. Stal se popkulturním symbolem 90. let 20. století a ikonou generace X.
***Generace X – je označení generace, jejíž příslušníci se narodili přibližně v rozmezí let 1965 až 1980. Označní ‚generace X‘ se užívá v demografii, sociálních vědách, marketingu a asi nejčastěji v populární kultuře. Lidem narozeným v Československu uprostřed generace X (v 70. letech) se přezdívá Husákovy děti.
Pro tuto generaci se používají také názvy baby busters, post boomers (po babyboomu) či generace lenochů (slackers). Označení zpopularizoval Douglas Coupland svým románem Generace X: Vyprávění pro akcelerovanou kulturu. Paradoxně popisuje generaci, která nemá různá přízviska a nálepky ráda – ‚říkejte nám prostě X‘. Podle autora jde o novou ‚ztracenou‘ generaci, která hledá své místo ve společnosti. Samotný výraz ‚generace X‘ nesou v názvu některá díla, jako je např. Stejnojmenný komiks Generation X.
**** Mi casa es tu casa – často používaná fráze – můj dům je i tvůj dům.
*****Akta X (v anglickém originále The X-Files) je americký sci-fi televizní seriál, poprvé byl vysílán na kanálu Fox 10. září 1993, v Česku byl poprvé vysílán na TV Nova. Poslední díl byl odvysílán 19. května 2002. Hlavní role hrají David Duchovny (zvláštní agent Fox Mulder) a Gillian Andersonová (zvláštní agentka Dana Scullyová). Autorem námětu byl Chris Carter.
******Jean-Luc Picard je fiktivní postava z televizních seriálů Star Trek: Nová generace a Star Trek: Picard.
*******Pán času (v anglickém originále Doctor Who) je britský televizní sci-fi seriál společnosti BBC. Popisuje dobrodružství humanoidního mimozemšťana z rasy Pánů Času, který se představuje jako Doktor (v orig. The Doctor). Doktor cestuje ve své lodi TARDIS, která zvenčí vypadá jako modrá britská policejní telefonní budka z 60. let, což byl běžný pohled v Británii, když seriál v roce 1963 začínal. Se svými společníky a společnicemi zkoumá vesmír a čas, řeší problémy a napravuje škody. Seriál je třikrát zapsán v Guinnessově knize rekordů, zaprvé jako nejdéle běžící sci-fi seriál na světě, poté jako nejúspěšnější televizní seriál, a jako největší simulcast při vysílání speciálního filmu pro 50. výročí seriálu. Jde o součást moderní britské kultury. Britové považují seriál, proslulý barvitými příběhy a speciálními efekty, za kultovní a v roce 2006 byl oceněn jako nejlepší televizní seriál.
*Sin City – město Hříchu, jak se jinak taky Las Vegas přezdívá – se pyšní 293 slunečnými dny z celého roku. Nejtepleji je od června do srpna, kde teploty přesahují přes čtyřicet stupňů, deště jsou ojedinělé a vítr fouká jen velmi mírně. (Tam chci bydlet! A v zimě, která trvá max. dva měsíce je tam od 0-15 stupňů!!!)
**Hellmouth odkazoval na druh portálu mezi Zemí a další dimenzí. Z tohoto důvodu byla oblast Hellmouth horkým místem pro nadpřirozenou aktivitu, která vysílala mystickou energii, která ovlivňovala okolní obyvatelstvo, a přitahovala nadpřirozená stvoření, i když byla uzavřena. V seriálu se nacházel na Velikonočním ostrově, v Clevelandu a Sunnydale.
***Bongo nebo bongos jsou bicí nástroje složené z dvou malých bubnů rozdílné velikosti, připojených navzájem k sobě.
****WD-40 – univerzální mazivo, proniká do zaseknutých dílů a odděluje je, přičemž je extrémně vodoodpudivý a chrání je před další korozí.