Is – cesta do Japonska

5. 7. 2016 … byla jsem připravená a natěšená na svou druhou cestu do Japonska. Tři týdny tam a týden
v Jižní Koreji, kam mě táhlo jen to, vidět místo, kde vzniká manhwa.
Jak už jsem psala minule, všechny moje myšlenky a emoce berte za čistě subjektivní. Dopředu přiznávám
– jsem zaujatá Japonskem…
Všechny moje plány, jako obvykle, vzaly za své hned od prvních dnů.
První zádrhel nastal už v Praze na letišti. Letos jsem letěla s italskou společností.
„Vy letíte ještě potom dál?“
„Jo.“
„Ale v Itálii na letišti stávkují. Dám Vám jen letenku do Říma a pak uvidíte.“
„Ale já mám jen málo času na přestup, když budu čekat na kufr…“
„Letenku mi to stejně nevydá a chcete pak hledat kufr bůhví kde?“
Takže… jsem odlétala s tím, že v Římě musím počkat na kufr z letadla a pak si běžet koupit lístek
z terminálu 1 na terminál 3… a víte jak to bylo… po stávce ani památky, kufr přijel až za půl hodiny… běh na terminál s 20 kg kufrem…
„Ale my už neodbavujeme, je pozdě…“
Tak to jako skončí můj výlet v Římě, jo?
„Ale v Praze mi řekli…“
„V Praze? Ukažte mi ten váš pas… a běžte!“
Běžte…kam? V životě jsem tu nebyla… děj se vůle boží… Nakonec jsem v tom letadle seděla, na úplně
blbém místě, které jsem rozhodně nechtěla, a čekalo mě 12 hodin letu.
V Naritě přistáváme načas. Obvyklý postup s vyplňováním papírů, celnice, prohrabání kufru, obvyklé
dotazy – co vezete a tak… už jsem zvyklá z minule. Jdu si vyřídit JR pas a mám radost jak to zvládám.
Kupuji lístek do Tokia s místenkou v expresu a po hodině vystupuji na nádraží v Tokiu. Tím má euforie
skončila. Po několika krocích zjišťuju, že jsem ztratila nový JR pas – na 3 týdny ježdění vlakem… jen to
ne! Vím jak je doprava v Japonsku drahá, to úplně zabije moje plány na cestování…
Ne, pas jsem nenašla, ani když jsem 3 dny chodila otravovat na nádraži do ztrát a nálezů a na JR
kontaktní místo. Za blbost se platí. Tentokrát to bude sakramensky drahá blbost. To víte, že jsem to
v prvních chvílích obrečela a trochu panikařila. Japonci si rozhodně neví rady s rozhozenou českou
turistkou… chudáci…
Uklidnila jsem se až druhý den, když se pas stejně nenašel. Vycucala jsem své bankovní konto přes
japonský bankomat a smířila se s osudem. Znamenalo to od téhle chvíle pečlivě plánovat veškeré cesty
vlakem a autobusem a podrobně rozpočítat veškeré peníze. Díky za to, že jsem s sebou měla tablet
a vybírala hotely s wifinou. Hyperdia.com je dokonalá na zjišťování vlakových spojení v Japonsku
i s udáním ceny.
Teď fotky… omlouvám se, občas jsou některé mizerné, protože byly foceny přes sklo nebo tajně…
A přepisy míst jsou většinou v české přepisu, kdo je zvyklý na anglický – se omlouvám.
1 týden Tokio, stanice Sugamo (hotel byl jen asi 50m od ní).
Tokijské uličky:
Park Rikugien byl asi 1,5 km od hotelu:

dscn0164
Chrám Zojódži (nahoře) a Tokijská věž:
Ghibli studio (ze stanice Kičijodži) – bohužel zavřené – oprava byla až do 15. 7. a přilehlý park.
Nemohla jsem si odpustit… typické japonské záchody v parku, někde bývají jen takové, někde půl na půl se západním stylem. Ostatně nikde se neplatí a v 95% jsou čisté.
Vstup do chrámu Médži:

dscn0185
Zrovna byla japonská svatba, za sloupem je nevěsta a před sloupem ženich.

dscn0194
Chrám Sensódži (ze stanice Asakusa)… plno lidí i kvůli tomu, že je to známé turistické místo.

dscn0213
Tenhle den jsem strávila se svým japonským známým – vlastně studentem, který v naší rodině rok
pobýval a učil se češtinu, kterou mimochodem docela nezapomněl ani po roce. Prošli jsme chrámový
komplex, národní muzeum, obyčejnou japonskou restauraci a výhled z 202 m vysoké TMG observatoře
(ze stanice Šinzuku).
Taky jsem vázala, protože vyšla mizerná věštba… která se mimochodem z části naplnila již v Japonsku,
ale všechno dobře dopadlo.

dscn0216dscn0215

dscn0228

dscn0250

dscn0260
Jediné pohledy jsem sehnala v obchůdku nahoře na rozhledně. Japonci klasické pohledy prý skoro vůbec
neposílají. Měla jsem vždycky problém vůbec nějaké najít.
U císařského paláce (stanice Tokio hl. nádraží) bylo plno lidí a vedro k padnutí (nechápu lidi,
co v tomhle vedru ještě běhali a nebylo jich málo).

dscn0281
Během týdne jsem prošla, co jsem loni nestihla. Většinou jsem vyhledávala cokoliv, kde by se člověk
mohl ochladit. Úžasný je, že v Japonsku je klimatizovaný co se dá – obchody, vlaky, autobusy (tedy
alespoň tam, kde jsem se pohybovala. Týden v Tokiu se chýlil ke konci a já začínala balit.
Musela jsem se za tu dobu naučit mluvit víc, než bych chtěla a než jsem vůbec zvyklá. Vždycky jsem se
nějak domluvila a na angličtinu jsem nespoléhala. I později se mi vyplatilo radši koktat japonsky než
anglicky.
Nic nového za ten rok jsem nezpozorovala. Všichni stále dodržují pravidla, v obchodě i u pokladny se
chovají vlídně a stále jsou ohledně cizinců ostražití – ale člověk z toho nemá špatný pocit – ten jsem
bohužel měla až později v Soulu…

dscn0290

dscn0291
Ještě pozdrav z Akihabary a… hm … a pak si kupte figurku…
Tímto se loučím s Tokiem a odjíždím šinkansenem do Aomori vzdáleného asi 690 km na sever. Is

 

 

 

2. týden – AOMORI.
Odjela jsem šinkansenem do Aomori. Je to přístavní město na severním cípu největšího japonského
ostrova. Proti Tokiu to vypadá, že se tu zastavil čas. Na chození a pobíhání po památkách po
vlastních to moc není. Všechno se zdá daleko. V infocentru u nádraží jsou hrozně ochotní a milí.
Hlavně tu moc cizích turistů nebývá.
Ztrátou JR pasu jsem si dost osekala poznávání téhle oblasti, na které jsem se tak těšila.
Přijela jsem za vedra, ale počasí se měnilo. Jednou bylo přes třicet (samozřejmě vždycky, když jsem
to nepotřebovala), pak zase kolem dvaceti pěti a pršelo.

dscn0333

dscn0334

dscn0392

dscn0393
Automaty na chlazené pití jsou úplně všude…
Vypravila jsem se pěšky do parku na okraji Aomori, což v tomhle případě znamenalo asi šest
kilometrů tam a pak zase zpět. Žádnou pořádnou mapu jsem nenašla, ale v infocentru mi ochotně
mapu vytiskli z PC a ještě připsali orientační body… řešili jsme tam tu mojí výpravu snad půl
hodiny…což ve výsledku bylo úplně jedno, protože jsem stejně zabloudila díky mé skvělé
schopnosti udělat z předpokládaných zkratek prodloužení cesty minimálně dvakrát…

dscn0339
Tam někde u těch kopců je park…

dscn0343

Okraj Aomori a typická zástavba.
Když jsem konečně odlapila uprostřed „nekonečna“ stařenku na kole, neustále mi vnucovala
autobus a já tvrdohlavě trvala že pěšky, tak to nemohla pochopit. Měla pravdu, bylo to děsný
a nejhorší na tom bylo, že park, ke kterému jsem se doplížila, je asi skvělý v dubnu, když kvetou
sakury, ale teď mi připadal jako okruh kolem většího rybníku. Pár zajímavých míst ale měl a mě
čekalo další klopýtání zpět do hotelu… rozhodně jsem každého zaujala hned. Spálená, zpocená,
červená… nehledě na mou tělesnou stavbu, která se sama o sobě nedala přehlédnout… jakože se
Japonci snaží nikoho moc nesledovat… u mě to prostě nešlo 😀

dscn0354 dscn0360 dscn0364
Týden v Aomori jsem strávila ještě výlety:
Do Morioky, která byla fakt milá a příjemná. Ale musela jsem zapomenout na výlet do Sendai,
Fukušimy a pár dalších.. ach jo…

dscn0483

Ale protože chodím i tam kam turisté ne, odhalovala jsem krásu uliček města…

dscn0487

dscn0496

dscn0443

Na Hokaido – kam se chystám příští rok alespoň na týden – jsem jela šinkansenem.

dscn0507

dscn0508
Dveře zastaví přímo proti vám, když stojíte na správné značce, ale to platí i pro běžné vlaky.

dscn0538

Výlohy restaurací… na ty dobré se stála v klidu fronta venku, dokud se neuvolnilo místo u stolu.

dscn0568 dscn0571

Silnice mě dlouho nebavila, takže jsem to zase vzala „zkratkou“, která dopadla jako obvykle…

dscn0575 dscn0581

Nejlepší jsou ty, co končí provazem a varováním, že dál už nechoďte… 😀

dscn0590

…jsem skončila na místním hřbitově…

A dalšími pěšími výlety do okolí, které přinesly mnoho zážitků a setkání. Při mém tvrdohlavém
chozením pěšky potkávám většinou starší lidi a maminky s malými dětmi, ostatní, pokud není
svátek nebo neděle, jsou v práci. Také jsem viděla, že ráno se opravdu povinně na pracovišti cvičí.

dscn0675 dscn0691 dscn0697

Opravy silnice mohou být i veselé 😀 – ještě jsem viděla žlutá kuřata a oranžové opice

dscn0670

Kolem silnice jsou rýžová pole, občas něco málo zeleniny…

dscn0669
Čtrnáctého dne mého pobytu jsem Aomori opouštěla s mnoha lístky na vlak, jelikož mě čekalo asi
pět přestupů. Pokladnímu z toho vstávaly vlasy hrůzou na hlavě, když jsem trvala na zastávkových
vlacích a ne expresech (na které jsem neměla peníze). Dopřála jsem si jen jeden a odjížděla na jih,
na druhou stranu ostrova, do Tsubame Sanžó. Díky přesnosti a propracovanosti japonských jízdních
řádů jsem to zvládla úplně v pohodě. Jen ten dvacetikilovej kufr tahat do schodů bylo za trest. Cesta
trvala celý den, od půl šesté od rána, a do dalšího hotelu jsem dorazila až v osm večer…

 

3. týden Cubame Sandžó (tenhle český přepis teda vypadá děsně ngl. Tsubame Sanjo)
Od vlakové zastávky to snad ani není město, vypadá to jako něco splácané z hotelů, restaurací a
silnic. Místo, kde přespávají pracující Japonci a ráno vyrážejí většinou do nedaleké Niigaty do
práce, aby se zase večer vrátili vyspat. Z druhé strany nádraží to po kilometru a půl chůze už jako
město vypadá.
Byl to můj poslední týden v Japonsku. Peníze jsem pečlivě propočítala a pro jistotu jsem si koupila
už lístky do Narity. Jen jsem musela vyjíždět na noc… abych ráno byla v klidu a včas na letišti…
nemám ráda dojezdy na poslední chvíli.
Peněz už bylo pomálu, ale podařilo se mi na každý den něco vymyslet.
První výlet byl do Niigaty na ostrov Sado. Hodně lituju, že jsem neměla víc času a peněz, protože
určitě stojí minimálně za dvou denní výlet – tedy pro ty, kteří obdivují přirodu a památky. Bohužel
to znamená přesouvat se po celém ostrově. Na ostrov se dostanete z Niigaty lodí. Buď rychlou za
hodinu (taky dražší) nebo pomalou za 3 hodiny (vozí i auta a náklad). Vzhledem k mé nejistotě
týkající se houpání lodi a mého žaludku, jsem obětovala vyšší částku a vyrazila tou rychlejší.
Nakonec to na ní drncalo jako ve vlaku, kdybychom nekotvili v přístavu, ani bych za jízdy
nepoznala, že je to loď. 😀

 

Hodně domů tady ale vypadá prázdných a opuštěných.
Můj další výlet byl s cílem vylézt na blízký kopec v horách za vesnicí Honai nedaleko Tsubame.
Vesnička je nádherná a celou dobu mi tam bylo krásně. Že jsem v oblasti, kde je něco špatně
medvědy, jsem věděla už z domova… a mně se zdálo, že po mně jindy nevšímaví Japonci na
políčkách dost pokukují… nakonec jsem ceduli s výstrahou vzala vážně a od výstupu pěšky jsem
upustila. Za dva dny ve zprávách byl v televizi příspěvek o napadení vesničana medvědem… tak
tady máte i jinou havěť…
Jinak kdekoliv jsem ráno chodila, byl úžasný klid, lidé mě bez problémů zdravili, Většinou to pak
už bylo půl na půl, jestli první já nebo oni. Stačí se jen vlídněji usmívat. I tak jsem určitě byla
atrakce.

Jahiko a kopce u pobřeží přinesly nádherné výhledy a velmi příjemně strávený den. V Cubame jsou
občas ještě anglické nápisy, ale tady se zahraničními turisty už ani nepočítají, někdy je to tak lepší…
Další byl výlet do Nagaoky – od nádraží to bylo asi přes čtyři kilometry v šíleným vedru…. ale bylo
tam krásně…

Celé tři týdny jsem sledovala po večerech televizi, tohle byl pořad o tom, jak se pracuje na hrách
do mobilů…

A Japonci milují tohle prorostlé hovězí na grilovaní…
Poslední velký výlet byl do Nagana. Tady jsem dostala požehnání od místního kněze a užila si dost
zábavy mezi davy turistů. Byla neděle a to Japonci hodně cestují. Kromě nich tu bylo i plno
Korejců, kteří jsou podle mě nejpočetnější turistickou skupinou kdekoliv v Japonsku.

Démoni jsou zapečetěni…
A ještě trochu chození po Cubame a přijehlých částí… rýžová políčka nacpou kam to jde….
Hřbitov, a je to úplně fuk, žije se všude…

V pondělí večer jsem opouštěla hotel s plánem nocování na nádraží v Tokiu. O půlnoci to nakonec
dopadlo tak, že jsem musela opustit nádraží, které se na pár hodin – od jedné asi do čtyř – zavírá,
a skončila mezi bezdomovci v blízkém parku. Docela jsem teď děkovala, že není zima, protože
svetr zůstal v kufru v úschovně. Nikdo z bedomovců si netroufl porušit zákaz vstupu do parku dál,
kam jsem se původně chtěla taky uchýlit. Nakonec to byla zajímavá zkušenost a na lavičce jsem se
i trochu prospala. Bála jsem se policie, ale ta si bezdomovců, kteří se chovali velmi slušně a každý
respektoval dostatečný odstup od ostatních, nevšímala. A celou noc se pracovalo na staveništi před
nádražím. Provoz po městě ustal lehce snad jen mezi druhou a třetí a pak zase zesílil. Pravda je, ale
že to byl spíše provoz aut a taxíků, že by se tu couralo po nocích moc lidí, to tedy ne (ale byl
pracovní den). První začali chodit až tak v půl páté.
V šest odjíždím expresem na letiště a odlétám do Soulu… ježíš, jak já jsem na něj byla zvědavá
a těšila se na něj… haha…
Do parku opravdu nikdo nešel… stačily na to tyhle cedule.
Brzo ráno – prázdný vstup na tokijské nádraží.

 

4. týden – Soul a návrat domů.
Letět s korejskou společností byl luxus. Sedadla prostorná, dost místa na nohy, občerstvení, péče od
okamžiku, kdy si člověk kupoval letenku. Ještě na letišti jsem byla okouzlená. Bez problémů jsem
vyměnila eura i dolary a zamířila k vlakům, které jezdí z letiště do města a zpět. Věděla jsem,
že pojedu expresem. Narozdíl od Japonska je cestování po Soulu směšně levné… Stejně tak bez
problémů jsem koupila v automatu jízdenku a místenku a našla nástupiště. Jízda vlakem byla
pohodlná a za okny se to všechno zdálo úžasné, město zahalené v oparu…
…teda než jsem vystoupila v Soulu na nádraží do naprosto šílenýho vedra – a to jsem si myslela,
že hůř než v Japonsku být nemůže… mohlo. O pár stupňů mohlo…
Ať mi odpustí všichni, kdo si Soul zamilovali, začínala jsem tohle město nesnášet. Zplavená jako
kůň jsem zjišťovala, že šipky sice udávají, kudy jít, ale nikdo je nerespektuje, nikdo se neuhybá…
OK… to zvládnu… hotel má být kus od nádraží… vylezla jsem ven a ovanulo mě ještě větší vedro…
hledím na změť hotelů, domů, silnic, drátů a lidí přede mnou… kde je hotel…
Já to zkrátím… hledala jsem ho hodinu s tím šíleným kufrem. Paní na informacích to popsala
naprosto přesně, jen ti o statní už mě jaksi posílali ke všem čertům, ačkoliv s dobrou vírou… Asi
patnáct východů z metra, ve kterém bylo stejný vedro jako venku… schody… občas výtah… já ten
hotel našla, ale úplně vyčerpaná… moje „neokouzlení“ Soulem se lehce zmírnilo až tak po třech
dnech, kdy jsem pronikla částečně do systému dopravy a byla schopna se sama zorientovat.
Japonsko… mé milované… bébébé…
Na obranu Korejců jen dodám, že jsou velmi ochotní pomoci, jsou – li požádáni, a většina z nich
mluví bez problémů anglicky. Ale prostě mi tam stejně nebylo příjemně. Příroda kolem Soulu je
krásná, možná kdybych jela s cestovkou a každý den bychom byli někde jinde, byla bych
spokojená. Soul je město tan na 2 dni a pak dál.
Přesto jsem i tady objevila krásná místa.
Korejci jsou všechno, jen ne podobní Japoncům (ostatně oni by jim ani podobní být nechtěli, pořád
si tu nějak řeší 2. světovou), snad jen v tom, jak si považují rodiny. Jsou emotivní, plácají po sobě,
strkají se…
Soul je plný turistů a Korejci sami velmi rádi navštěvují své památky a dělají výšlapy do hor. Také
uvolňují místo ve vlaku starším a nemocným (to se v Japonsku stane jen hoooodně výjimečně).
Málem bych zapomněla… muzeum manhwy… zrovna se tam konal tři dny mezinárodní comics
festival, ale ten den tam moc lidí nebylo a ve stánkách kolem mě nic nezaujalo…
Zdolala jsem kopec…
Nemyslete si, že tu byl chládek… vedro k zalknutí a komáři…
Shrnu to – vedro mě ubíjelo, byla jsem unavená z chaosu, kterému jsem během tří týdnů odvykla,
a smutnila po Japonsku. Strávila jsem tu týden. Poslední den na letišti, protože z hotelu jsem odešla
ráno a letadlo mi letělo až v pět odpoledne.
Co ale musím obdivovat je jejich systém odbavování. Pokud letíte s vybranou společnost, není
problém vás odbavit už v Soulu na nádraží a o kufr se už pak nemusíte starat a jen pohodlně
dojedete vlakem na letiště.
Letiště Soul.
Měla jsme v plánu nocovat na letišti v Naritě, případně někde venku na lavičce (už si zvykám :D),
ale nakonec jsem obětovala poslední peníze a zamluvila si přímo v Naritě pokoj na jednu noc. Byl
sice drahý, protože ty levné jsou hned vyprodané, ale postel a sprcha za to stály. A ten balzám, když
autobus zastaví tam kde má, pozdraví vás, poděkují… mimochodem Korejci nejsou samý úsměv
jako Japonci. Nejdřív mi ty jejích úsměvy vždy a všude (co se týká chování v práci) lezly krkem,
ale nakonec se mi po nich i stýskalo.
Ráno jsem spěchala na letiště, abych zachránila sedadlo do uličky, další let narvaná mezi sedadla
nedám… jenže na kiosku check in už sedadlo změnit nešlo. Přesto jsem se zapřela a pokladní
o změnu požádala, pro Japonce žádný problém… jupí!
Na letišti jsem nakoupila dárky, v Naritě jsem, na jako jednom z mála letišť, viděla minimální rozdíl
mezi cenami v normálních obchodech a letištními obchody. Já bych nakupovala… knihy… nakonec
jsem si koupila jen první část Japanese Kanji, páč s tím pořád zápasím… druhou si doufám koupím
za rok 😀
No a pak jsem nakoupila sladkosti pro rodinu a nějaké mača čaje… naprosto spokojená a zároveň
otrávená, že už to tu budu muset opustit…
Letiště Narita.

Letiště Řím brzo ráno (myslím, že byly asi 4 hodiny).
Doma jsem se zapřísáhla, že s italskou společností už odmítám ještě někdy letět… pořád něco…
hodinu jsme seděli v Naritě na letišti, protože se řešilo něco s Čínou. To znamenalo, že mi frnkne
letadlo z Milána do Říma…
Zjistila jsem, že Italové nesnáší cizince, pokud z toho něco nemají. Kdo nemluvil italsky nebo
japonsky, byl nic. Natož pak já se svým jazykovým vybavením.
No, takže jak to bude s tím mým letadlem, jsem se letušky zeptala až po sebrání vší odvahy hodinu
před přistáním… nejdřív mě sprdla, že jsem si vyměnila sedadlo (to si piš, že jo…) pak spustila
lavinu angličtiny a já… ze všeho už unavená a otrávená jsem zjistila, že můj mozek momentálně
stávkuje… když zjistila, že jsem pobrala jen velmi málo z její dlouhé řeči, naštvala se a zmizela. Do
konce letu za mnou už posílala už jen své kolegy… bože, takhle blbě jsem se teda necítila už hodně
dlouho…
…nakonec jsem ještě s asi osmi lidmi byla dovedena na jiné letadlo a po hodině letu jsme přistáli
v Římě. Až do téhle doby jsem prosím byla velmi tolerantní vůči nejrůznějším etnikům…
Zkrátka… noc jsem strávila klimbáním na letišti, neboť jsme přilétli v jedenáct a další let mě čekal
až v půl desáté ráno druhého dne. Naštěstí jsme nebyla sama, kdo tu nocoval.
Tady jsem při odbavování a kontrole už viděla, jak se nervozita všech zvětšuje.
No a v Praze na letišti už jsem věděla, že jsem doma, protože řidič autobusu z letiště na hlavní
nádraží seřval koho mohl, v autobusu bylo na umření – vedro a nacpaný k prasknutí. Na nádraží to
pokračovalo – průvodčí také seřval kde koho, že není zaměstnanec informací… a ve vlaku jsem se
bála sednou do sedačky a to jsem si dovolila koupit lístek první třídy, abych měla hodinu a půl
klid… šťastný to domov… ne, byla jsem ráda, že jsem doma, ale stejně se mi stejskalo a stejská…
A těžce se mi vrací do „normálního“ světa… takže plány na příští rok už jsou, ale tentokrát budu
muset zkrátit dobu pobytu jen na 14 dní… hmm…ale rozhodně si to užiju!
Snad jste moje povídání přežili. Fotek je plno, nemohla jsem je sem všechny dát 😀 , zážitků ještě
víc, přiznávám, mnoho jsem jich sem nenapsala z mnoha důvodů 😀 a jestli někdo plánujete cestu
do Japonska, moc vám to přeju a závidím. Chtěla bych vidět sakury, když kvetou a červené javory
na podzim, ale bohužel má dovolená může být jen v létě… ale kdo ví… změna je život 😀
Is.

 

 

11 thoughts on “Is – cesta do Japonska

  1. Kristova noho, už minule jsem si říkala: Ach, jak já ji závidím… A jako fakt… Ale přeji ti to, taky bych se tam ráda podívala, fňuk. Jsem zvědavá na další report. 🙂 Bude? Musí být… 🙂

    1. Jsem ráda, že se líbí…jasně, že bude. Tohle byl jen první týden 😀 …a moc díky Peg, která se s tím morduje, protože to nešlo vložit celé tak, jak jsem to napsala i s fotkama… 😀

  2. Jako to cestování, to bylo přímo hororové, ale tak co… Aerolinky se prostě nezapřou. 🙂 🙂 Držela jsem ti palce, ale ztráta toho pasu, tak to by vykolejilo i mě a to by teprve Japonci nevěděli co dělat. 🙂 🙂
    Jinak ti všechno strašně závidím, je to nádherná země a popravdě bych se tam chtěla také podívat. I ty fotky jsou super… Díky za info a doufám, že bude další, úplně jsem se do toho vžila…

  3. jsi velice statecna ja panikarim i kdyz mam jet mistni dopravou ale podivana skvela dekuji ze jsem mohla nahlidnout , omlouvam se ale zlobi me klavesnice , hacky a carky neuznava

    1. Myslím, že to asi nebude statečnost… spíš bych o nazvala jinak 😀 Prostě jsem si řekla… je čas udělat něco, co ode mě nikdo nečeká a tohle se mi tedy povedlo:D… všichni, kdo mě znají tomu dlouho nemohli uvěřit, hlavně když jsem letěla loni poprvé 😀 Já bych řekla, že v Japonsku se mi vlaky a spoje hledaly líp než v Praze 😀

  4. tak ty opravy silnice jsou super 🙂 Zajímalo by mě, jak dlouho by tam takové věci byly u nás… No – myslím, že jen jednu noc 😀

    1. Nevím, co přejně chceš vědět. Alespoň co já vím, tak špatné se uváží u svatyně, ty dobré si vezmete s sebou a nosí u sebe. Tohle jsem si vytáhla loni, je to překlad od mé učitelky japonštiny:

      鳴龍みくじ  mikudži „Řvoucího draka“
      鳴龍 nakirjú – „Řvoucí drak“
      日光山輪王寺 Nikkósan Rinnódži
      薬師堂 Jakušidó
      第三三番 číslo 33
      báseň (TANKA 短歌):
      春くれば ふりつむ  
      雪も とけぬべし
      しばし 時まて
      山の うぐいす
      春 haru – jaro; 雪 juki – sníh; 時 toki – čas; 山 jama – hora
      volně přeloženo:
      nahromaděný sníh ještě neroztál, chvilku počkej, až přijde jaro, slavíku z hor.
      (význam – I když je teď hromada sněhu, pokud vydržíte tuto krutou zimu, brzy přijde jaro a sníh
      roztaje. Dá se vyložit takto: i když je to teď těžké, pokud budete trpělivě čekat, čeká Vás světlá
      budoucnost..))
      運勢小吉 運勢 unsei – osud, 小吉 šókiči – malé štěstí
      (pro porovnání:
      大吉 – velké štěstí
      吉 – dobré štěstí
      中吉 –střední štěstí
      小吉 – malé štěstí
      半吉 – poloviční štěstí
      末吉 –budoucí štěstí
      末小吉 –malé budoucí štěstí
      凶 – neštěstí
      小凶 – malé neštěstí
      半凶 – poloviční neštěstí
      末凶 – budoucí neštěstí
      大凶 – velké budoucí neštěstí)
      (špatná věstba se zanechá zavěšena ve svatyni, dobrá se nosí s sebou v kabátě nebo peněžence)
      物ごとひかえめにし心正しく身をまもってあまり進んでしない方がよい
      dělejte věci zdrženlivě, udržujte si správného ducha, raději příliš nepostupujte.
      わるい人にさまたげられて思わぬあやまちをすることあり
      kvůli překážkám kladeným zlými lidmi budete dělat nečekané chyby
      交際その他気をつけよ
      dávejte pozor na výběr přátel, lidí, se kterými se stýkáte apod.
      願望 přání
      あせらず好機をまてよ beze spěchu (klidně) čekejte na dobrou příležitost

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.