Kapitola 10.

Kyo

Castor byl zticha, když jsme šli zpátky do vily. Zůstal krok nebo dva za mnou, a když jsem se ohlédl, jeho
výraz byl těžko čitelný. Přesto jsem viděl bolest v jeho očích. Bolest, kterou jsem způsobil.
„Jsem do tebe trochu blázen.“
Sakra. Byl jsem do něj taky blázen, i když jsem se ho snažil udržet daleko od sebe. Když mi to přiznal,
chtěl jsem se na něj vrhnout a říct mu, že to cítím stejně. Ale nemohl jsem. Nebylo by to ode mě fér. Ne,
když jsem byl slíben někomu jinému.
Tomu všemu se samozřejmě dalo předejít, kdybych mu řekl pravdu ve chvíli, kdy mi můj bratr řekl o
svatbě. Místo toho jsem byl sobecký. Castor by ode mě odešel, jakmile by se dozvěděl pravdu, ale já jsem
nebyl připraven nechat ho jít.
Teď už bylo pozdě.
Teď do toho byly zapojeny emoce.
„Vyletím s námi na balkón,“ řekl Castor a zastavil se na nádvoří vedle vily. „Průchod Baxterovým domem
by nemusel dopadnout dobře. Bude lepší, když se raději vyvarujeme konfliktu předem.“
„Dobře.“
Když mě jeho paže objaly, urvalo mi to kousek srdce. Oheň mi nebyl cizí, přesto mě Castorův dotek pálil.
Plameny pronikly do mé kůže, vnikly až do mých žil a zapálily každou část mého těla. Těla a duše.
I když mě povinnost nutila skončit nakonec v náruči jiného muže, nikdy nezapomenu na teplo Castorovy
kůže ani na to, jak jsem se uvelebil na jeho hrudi, když nás zvedl ze země a jeho velká černo-zlatá křídla
nás vynesla do vzduchu.
Castor mě pustil, jakmile jsme byli na balkóně, a teplá noc byla najednou chladnější. Vešel dovnitř, prošel
dvojitými balkónovými dveřmi, a já jen mohl sledovat jeho záda. Chtěl jsem něco říct, ale slova mi nešla
přes pusu.
Odvrátil jsem se od něj a soustředil se na dlouhý úsek oceánu v dálce. Voda mi vždy přinášela pocit klidu.
Jako vodní drak jsem se tam cítil nejpohodlněji. Přesto mě to teď nijak neuklidnilo.
Alastair, Bellamy a Raiden měli pokoj vedle nás. Byly jim nabídnuty jejich vlastní pokoje, ale odmítli,
protože chtěli být raději spolu. Mezi nimi a Baxterem zůstávalo pořád napětí. Ani jedna strana té druhé
nevěřila.
Castor a já jsme dostali pokoj zvlášť. V té době jsem si představoval všechny ty sexy věci, které mu
udělám, až se zavřou dveře, ale teď jsem se na něj sotva dokázal podívat, aniž by mě nezahltil pocit viny.
„Zůstaneš tady celou noc?“
Otočil jsem se a uviděl Castora stát ve dveřích. Měl uvolněný postoj a měsíční světlo dopadalo na jeho
nahou hruď.
„Castore… já…“
„Ne,“ přerušil mě tiše a zavrtěl hlavou. „Od začátku jsi jasně řekl, že chceš jen sex. Je to moje chyba, že
jsem si od toho sliboval víc. Ale neboj se. Už vím, na čem jsem a nebudu už takové kraviny říkat znovu.“
Srdce mi z toho málem puklo, což mě mátlo. Tohle jsem chtěl, ne? Abychom si s Castorem zašukali, a pak
se rozešli, až tohle všechno skončí. Pak by se vrátil ke svým rande v klubu, zatímco já bych si vzal
Warrina. Jen povyražení. Žádné komplikace.
„To není fér,“ řekl jsem s pocitem, jako bych se měl sesypat.
Stříbrné světlo se odráželo od jeho zrzavých vlasů, jeho zelené oči se dívaly na mě a mnou proudil příval
tepla. Byl zničující. Krásný. A tak daleko mimo můj dosah.
„Co není fér?“
Oči mě pálily, když jsem odtrhl svůj pohled od jeho.
„To nic.“
„Nemusíš se mnou mluvit, Kyo.“
Vyšel zpátky na balkon a chytil mě za ruku. Jeho dotek přitáhl mé oči k jeho překvapivě jemnému výrazu.
„Ale můžeš se mnou mluvit, jestli chceš. Šukání a hazard nejsou jediné věci, ve kterých jsem dobrý.“
„Nechci o tom mluvit.“
„Tak nemluvme.“ Castor si mě přitáhl na hruď a políbil mě tak jemně, že mě mé už tak bolavé srdce
rozbolelo ještě víc.
Měl jsem ho odstrčit. Bruslili jsme na tenkém ledě. Kdybychom nebyli opatrní, ten led by mohl pod námi
prasknout a my už bychom se nikdy nemuseli dostat na hladinu. A jak se mi hodilo myslet teď na led,

když jsem věděl, že zrovna ledový drak byl důvodem mého dilema. Důvodem, proč jsem musel odejít od
Castora a nechat všechny tyto pocity za sebou. Pokud to bylo vůbec možné.
„Polib mě,“ řekl Castor proti mým ústům a prsty mi zapletl do vlasů.
Strašně moc jsem to chtěl. Strašně moc.
„Nemůžu.“
Pokusil jsem se odtáhnout, ale jeho stisk zesílil.
„Co jsem udělal špatně?“ Castorův hlas trochu zakolísal. „Je to proto, že jsem řekl, že se mi líbíš?“
„Ne.“
„Tak o co jde? Ježíši, Kyo. Jen mi to řekni. Prosím.“
„Neudělal jsi nic špatného.“ Polkl jsem knedlík v krku, ale vrátil se.
Zranitelnost a zoufalství v jeho hlase, oslabily mé odhodlání.
„Je to všechno o mně.“
„Klasická obrana ‚to nejsi ty, to jsem já‘.“ Castorova ruka se chvěla, když spočívala na mém zátylku.
Pak o krok ustoupil a nechal tu ruku klesnout na bok.
„Sakra, zním tak nuzně. Pro mě další nová věc.“
„Tentokrát je to pravda. Je to moje vina.“
Bylo to, jako by mě někdo chytil za hrudní koš a škubl s ním.
„Jsi neuvěřitelný, Castore. Každý chlap by skákal štěstím, že tě má.“
„Každý kromě tebe, že?“
„Je to komplikované.“
„Tak to nekomplikuj.“
Castor mě opřel o balkónové dveře a rukou se zapřel o stěnu vedle mé hlavy.
„V letadle jsme se od sebe nemohli odtrhnout. A teď mě ani nepolíbíš. Co se změnilo?“
„Všechno a nic.“
Z jeho těla sálalo teplo, a přestože jsem toužil po tom, aby mě to teplo obklopilo, donutil jsem se zůstat na
místě přitisknutý na dveře.
„Je to stejné jako s hvězdami. Zdají se být tak stálé, ale nejsou. Hvězdy umírají každý den. Je to naše
vnímání, díky kterému se zdají být věčné.“
„Děkuji za lekci vědy, ale teď mě ty hvězdy nezajímají.“ Zelené oči se vpálily do mých. „Záleží mi na
tobě. Na nás. Právě teď.“
Nás. To jediné slovo mě zahřálo u srdce a zároveň ho rozbilo.
„Nemůžeme být my,“ řekl jsem a nenáviděl každé slovo, které jsem vypustil z úst.
„Proč ne?“ Castor ztratil trochu z té své prudkosti, když se dotkl mé čelisti a jeho ruka se mírně zachvěla.
„Je můj pták opravdu to jediné, co se ti na mně líbí?“
„Nebuď idiot,“ řekl jsem a snažil se odlehčit svůj tón, ale v tuhle chvíli to vyznělo ještě hůř.
„Samozřejmě že se mi líbíš víc než tvé péro.“
Zvuk jeho smíchu. Jemnost jeho doteku. Ten záblesk v jeho očích těsně předtím, než mě políbil. Všechny
ty věci se mi vryly do paměti. Do mého srdce.
„Líbíš se mi mnohem víc.“
„Ale ty se mnou být nechceš.“
„Chtít s tím nemá nic společného, Rede.“
„Nerozumím. Máš mě rád. Já mám rád tebe. Proč alespoň nezkusíme, kam to povede? Proč to musí být
jen úlet bez emocí?“
„Protože budoucnost se mnou je nemožná.“
„Je v tom tvůj bratr?“ zeptal se. „Má nějaké pravidlo, které ti zakazuje chodit s někým mimo svůj druh?“
„Ne.“ Srdce mi divoce bušilo. „Já… musím…“
Castor na mě zíral a čekal. Ta slova jsem měl přímo na rtech.
Jak bude reagovat, až mu je řeknu?
Byl jediný způsob, jak to zjistit.
„Pamatuješ si, jak jsem ti říkal o mém otci, který vedl válku proti ostatním drakům? Tatsuya postupně
dosáhl toho, že se situace uklidnila. Jeden z jeho synů se oženil s dcerou pozemského klanu a moje sestra
se před lety provdala za prince z ohnivého klanu. Ale ledoví draci nám pořád nedůvěřují. Mír s nimi je
velice křehký.“
„Copak jejich král nezabil tvého otce?“ zeptal se Castor.
Přikývl jsem.

„Můj otec se ho nejprve pokusil zabít kvůli sporu o území. Draci nejsou tak shovívaví. Když je nám
ukřivděno… Nebo jsme zrazeni… Nikdy na to nezapomeneme. To je důvod, proč Tatsuya tolik stál o
uzavření míru s nimi. Ale našel řešení.“ Střed mé hrudi se stáhl, když jsem se setkal s Castorovým
pohledem. „Musím si vzít nejmladšího prince z ledového klanu. Naše manželství konečně spojí naše lidi.“
„Co?“ řekl Castor a to slovo vyšlo v ostrém výdechu. „Ty se budeš ženit? Kdy?“
„Dvacátého prvního prosince. Zimní slunovrat je pro ledové draky posvátný. Manželství v ten den nám
má přinést štěstí nebo nějaké podobné sračky. Nevím.“
Castor ode mě odstoupil a přecházel sem a tam s oběma rukama sevřenýma v pěst.
„Kurva!“ Narazil pěstí do zdi.
Ucukl jsem.
„Kdy ses o tom dozvěděl?“ zavrčel.
„Den před odjezdem.“ Sledoval jsem jeho pohyby, když znovu začal přecházet sem a tam. Nikdy jsem ho
neviděl tak naštvaného.
„Tatsuya mi o tom řekl, než jsem za tebou přišel do klubu.“
„Kdy jsi mi to chtěl říct?“ Castor se přede mnou zastavil a oběma rukama se zapřel o stěnu vedle mé
hlavy.
„Říkám ti to teď.“
Zatnul zuby.
„Jsi tak zatraceně krutý, Kyo. Jaký byl tvůj plán? Využít mě na sex tak dlouho, jak to jen bude možné, a
pak mě den před tvojí zkurvenou svatbou odkopnout? To jsem pro tebe tak bezvýznamný? Možná jsou mi
tisíce let, ale pořád mám zkurvené srdce.“ Otřásl se a hlas mu znovu selhal.
„A ty jsi mi ho zlomil, draku.“
„Omlouvám se.“ Pohled se mi rozmazal. „Nechtěl jsem ti ublížit, Castore. Vím, že jsem ti to měl říct tu
noc, kdy jsem se to dozvěděl.“
„Proč jsi to neudělal?“
„Protože jsem tě nechtěl ztratit!“ Odstrčil jsem se od něj a otočil se zády k němu. „Říkal jsem si, že to
mezi námi je jen sex. Myslím, že část mě tomu dokonce chvíli věřila. Ale teď pomyšlení na to, že nebudu
s tebou po tvém boku, že už nikdy neucítím tvé paže, jak mě objímají, mě děsí, chápeš? Chvíli jsem chtěl
té lži věřit. Předstírat, že hvězdy nikdy nezemřou. Předstírat, že ty a já bychom mohli být ve skutečnosti
spolu.“
Castor mě popadl za paži a otočil čelem k sobě. Pod doutnajícím hněvem bylo něco jiného. Žal. „Neber si
ho.“
„Zní to tak jednoduše. Myslíš, že si ho chci vzít?“
Praštil jsem ho do hrudi sevřenou pěstí. Jednou. Dvakrát. Castor si mě beze slova přitáhl k sobě. Když mě
jeho paže sevřely pevněji, přitiskl jsem obličej na jeho krk. Slzy mi vhrkly do očí, když jsem vdechoval
jeho vůni medu a koření.
„Nechci si ho vzít, Castore, ale je to jediný způsob, jak ukončit tento boj jednou provždy. Nemám na
výběr.“
„Vždy máš na výběr.“
„Ne. Já ne.“ Zavrtěl jsem hlavou a o krok od něj ustoupil. „Ten konflikt mezi námi přetrvává už několik
stovek let. Jak sobecký bych byl, kdybych zahodil šanci na mír?“
„Neměla by to být tvoje zodpovědnost.“
„Jako záchrana světa před démony není tvoje zodpovědnost?“
„To je jiné.“
„Vlastně ne,“ namítl jsem. „Obětuješ klidně sebe, abys zachránil lidi, které ani neznáš. Kdybys jednoho
dne dostal šanci ukončit všechno tohle krveprolití sňatkem s démonem, odložil bys své vlastní city a
udělal bys to bez otázek.“
„Promluvil bych si o tom.“
„Ale udělal bys to. Nebo ne?“
„Hypotézy mě moc nezajímají,“ odpověděl Castor. „Proč se hádat kvůli věcem, které se nikdy nestanou?“
„Vyhýbáš se otázce, protože víš, že mám pravdu.“
Castor přešel do pokoje, posadil se na kraj postele a prsty si promnul obličej. Když se na mě znovu
podíval, oči se mu leskly.
„Ale proč si ho musíš vzít ty?“
Sedl jsem si vedle něj a zíral na otevřené dveře balkónu. Závěsy dlouhé až k podlaze čechral vánek.

„Protože jsem poslední zbývající syn Ryujina, který ještě není ženatý. Musím to být já.“
„Myslel jsem, že draci si můžou vzít i několik partnerů. Proč si ho místo tebe nemůže vzít Tatsuya?“
Suše jsem se zasmál.
„Tatsuya není gay na rozdíl od Warrina, který tím pádem nemá zájem o mou sestru.“
„Warrin?“ zeptal se.
„Ledový princ.“
Castor se zašlebil.
„Warrin. Jméno pro idiota.“
Nemohl jsem si pomoct a opřel se o něj, když jsem se zasmál. Můj smutek se však odrazil i v tom smíchu
„Jsem rád, že ti to připadá vtipné,“ řekl, ale jeho tón nebyl nijak kousavý.
Zněl poraženě, pokud vůbec nějak.
„Je lepší se smát, než se naštvat a začít tlouct do zdí. Nevěděl jsem, že budeš tak naštvaný.“
„Samozřejmě že jsem naštvaný.“ Castor položil tvář na mou hlavu. „Víc než naštvaný. Právě teď jsem
totálně zničený.“
Oblast přímo nad mým břichem se svírala, jako by mi někdo strčil mezi žebra rozžhavený železný
pohrabáč.
Castor a já jsme se znali jen pár měsíců. Jak je možné, že jsem se k němu až takhle připoutal? Myšlenka
na to, že ho opustím, byla doslova fyzicky bolestivá. Skoro jako by se při tom trhala část mě samotného.
„Existuje nějaký způsob, jak se vyvázat z manželství?“ zeptal se Castor, jeho hlas byl sotva víc než šepot.
„Ne. Tatsuya už to zařídil. Ustoupit teď by nebylo jen urážkou ledového klanu, ale pravděpodobně by nás
to uvrhlo i do války.“ Znovu se mi stáhlo hrdlo. „To nemůžu dopustit, Castore.“
Mezi námi se rozhostilo ticho, když jsme seděli vedle sebe na posteli, hlavy přitisknuté k sobě, prsty
spojené a pohledy zabodnuté do země.
Když jsem před měsíci zachránil Castora z bojové jámy, nikdy jsem si nepředstavoval, že budeme tam,
kde jsme byli teď. Přál jsem si, abychom na sebe měli mnohem víc času.
***
Zlaté světlo slunce proniklo do místnosti skrz balkónové dveře a dvěma velkými okny po obou stranách.
Vrcholy zelených stromů se trochu houpaly v ranním vánku a jasná modrá obloha za nimi slibovala
krásný den.
Ale nechtělo se mi vstát z postele, krásný den nebo ne.
Castorovy paže mě objímaly, jeho tvář spočívala na mém zátylku a jeho dech mě šimral. Obrátil jsem svůj
obličej, zabořil ho do jeho paže a kochal se tím, jak jeho teplá kůže ráno voní. Jen další věc o něm, kterou
si uschovám ve vzpomínkách.
Večer předtím jsme spolu neměli sex. Oba jsme toho měli v hlavě až příliš. Nakonec jsme ale stejně
skončili spolu v jedné posteli, i když jsme si každý, lehl na opačný konec. Přesto jsme si někdy v noci k
sobě našli cestu.
Otočil jsem se k němu čelem. Rudé vlasy mu přes čelo padaly do očí. Odhrnul jsem je stranou a vnímal
jemnost pramenů na mých prstech. Dlouhé, kaštanové řasy mu vrhaly stíny na lícní kosti, když mu slunce
zalilo obličej.
„Je mi to tak líto,“ zašeptal jsem.
Moje sobectví ublížilo jedinému člověku, kterému jsem nikdy nechtěl ublížit. Jedinému člověku, kvůli
kterému se mi rozechvěl žaludek a zrychlil puls, i když jsem mu nadával do idiotů nebo jsem si z něj dělal
legraci.
Ozvalo se lehké zaklepání na dveře.
Castor rozlepil víčka, a když se na mě jeho zelené oči zadívaly, trochu se mi stáhl žaludek. Usmál se a
naklonil, aby mě políbil. Polibek náhle skončil, když se na dveře ozvalo další, silnější zaklepání.
„Vím, že jsi vzhůru,“ řekl Alastair z druhé strany dveří. „Vstaň a obleč se. Baxter se chce sejít dole na
snídani.“
„Fajn,“ zamumlal Castor, než se ode mě odkulil a vstal z postele.
Obdivoval jsem ty jeho dva dolíčky v jeho kříži, než popadl džíny a oblékl si je.
„Mám jít taky?“ zeptal jsem se a posadil se.
„Jo. Nechci, abys mi zmizel z očí.“ Castor se odmlčel, když si šel obout boty a zavrtěl hlavou.
„Zapomeň, že jsem to řekl.“
Snažil se mezi námi vytvořit odstup. Byl tedy ten polibek na dobré ráno nehoda?

„Je to pravda?“ Vstal jsem z postele a začal se také oblékat. „Nechceš, abych ti zmizel z očí?“
„Neřeš to.“ Castor vstoupil do malé přilehlé koupelny a postříkal si obličej vodou.
Když vyšel, ani se na mě nepodíval, když zamířil ke dveřím.
„Neměli bychom je nechat čekat.“
Úplně jsem si tohle chování zasloužil. Vypořádat se s tím mi to však nijak neusnadnilo. Víc než cokoli
jiného jsem teď nenáviděl ten jeho rezervovaný výraz, když jsme procházeli chodbou a mířili po schodech
dolů. Bylo to tak odlišné od jeho živého, vtipného já.
„Všichni jsou na terase,“ řekl Titan, když jsme dorazili do přízemí.
Stál v kuchyni, otíral kuchyňskou linku, než přešel ke dřezu a na špinavou pánev pustil vodu.
Ve vzduchu se linula vůně pečiva a kávy.
Udělal nám snídani? Určitě ne. Na to vypadal jako příliš velký surovec.
Castor vyšel ven a já ho těsně následoval. První zářijový den přinesl spoustu slunce, jasnou oblohu a teplý
vzduch, který nebyl příliš dusný ani horký. Počasí na ostrově bylo perfektní.
„Dobré ráno,“ řekl Baxter od čela stolu.
Jeho růžovo-černé vlasy byly dnes uhlazené. Díky tomu vypadal mladší. Možná i trochu laskavější.
„Posaďte se.“
Castor se posadil na prázdnou židli vedle Raidena a já si sedl naproti němu vedle Bellamyho. Blonďatý
válečník se na mě usmál, než si strčil do pusy hrozen.
Byla pro nás připravena úplná hostina. Olivový chléb a jiné pečivo, talíř různých druhů sýra a masa,
čerstvé ovoce, vejce a jogurty. Byla tu taky konvička kávy a malý džbán smetany.
„Nedívejte se jen na to,“ řekl Baxter. „Titan vstal brzy, aby to všechno připravil. Byla by škoda, aby to
přišlo nazmar.“
„Nemusíš mě pobízet dvakrát,“ řekl Raiden a položil si na talíř hrst hroznů, po níž následovaly kousky
masa, vejce a čtyři kousky pečiva.
Nakonec si vybral ještě jeden kousek pečiva a přidal to k ostatnímu na svém talíři.
Než jsem se napil, nalil jsem si šálek kávy a přidal špetku smetany. Jídlo vypadalo skvěle, ale neměl jsem
hlad. Včerejší rozhovor s Castorem, stejně jako trapnost mezi námi od chvíle, kdy se probudil, způsobily,
že mi do útrob spadlo olovo. Při představě jídla se mi dělalo nevolno.
Zdálo se, že Castorova chuť k jídlu byla také ovlivněna. Ukousl si z pečiva, než ho vrátil zpátky na svůj
talíř.
„Zajímavé,“ řekl Baxter a prohlížel si mě.
„Myslel jsem, že jsi člověk, ale nejsi, že? Musel jsi včera mít kontaktní čočky, abys skryl ty své oranžové
plazí oči.“
Kruci. Při tom všem, co se mezi mnou a Castorem stalo, jsem zapomněl.
„Ne, nejsem člověk,“ odpověděl jsem, aniž bych se obtěžoval to specifikovat.
„Drak?“
„Nejsme tady, abychom diskutovali o Kyoovi,“ vložil se do toho Alastair.
„V tom máš pravdu.“ Baxter se opřel na židli s kávou v ruce. „Tak pojďme na to. Včera večer jsem mluvil
se svými nejbližšími poradci. Názory jsou rozdílné. Někteří se s vámi chtějí spojit. Jiní si nejsou tak jisti,
že je to nejlepší rozhodnutí.“
„Proč ne?“ zeptal se Alastair.
Baxter se na něj s přimhouřenýma očima zadíval.
„Můžeš jim vyčítat, že váhají? Vzhledem k tomu, že syn Lucifera získává moc a vede armádu démonů,
vaše malá síla Nephilimů a idiotských andělů se nezdá příliš uklidňující. A já? Raději bych se toho všeho
zatraceného bordelu držel stranou. Nechci jít do války. Ale pokud je pravda, co jsi řekl, a Asa přijde, aby
nás požádal o spojenectví, nezbývá nám nic jiného, než si vybrat stranu. Zajímalo by mě, jestli ta tvoje je
ta pravá nebo ne.“
„Je to ta pravá,“ řekl Alastair. „Neprohrajeme.“
„Říká Pride. Ptám se, jestli to myslíš skutečně, nebo prostě jen nedokážeš přijmout scénář, kdy prohraješ,
kvůli svému nafouknutému egu.“ Baxterovo zamračení se prohloubilo. „Odmítám riskovat životy svých
lidí jen na základě tvých slov.“
Castor se podíval na Baxtera.
„Pokud bojujete pouze ve válkách, o kterých víte, že je vyhrajete, za co vůbec bojujete?“
„Za přežití,“ odpověděl Baxter trochu měkčím tónem.
Rozhodně nemluvil tak rázně, jako s Alastairem.

„Tvá včerejší řeč o pomoci lidem mě zasáhla. Nebudu to popírat. Ale nejsem hrdina. Svůj život jsem
nezasvětil boji se zlem a záchraně lidstva. Moje loajalita je k lidem na tomto ostrově. K nikomu jinému.“
Sympatizoval jsem s Baxterem. Neviděl žádný důvod zemřít pro věc, na které mu vůbec nezáleželo. Také
mě to přimělo myslet na Tatsuyu. Teď jsem pochopil, proč se odmítl zapojit do konfliktu mezi anděly a
démony. To, že mi záleželo na téhle skupině bratrů, neznamenalo, že musel riskovat blaho celého našeho
klanu, aby bojoval na jejich straně.
„Takže tahle snídaně je tvůj způsob, jak zmírnit odmítnutí?“ Alastair odhodil ubrousek a prudce vstal.
„Mohl jsi nás vyhodit už v noci místo toho, abychom tu ztráceli čas. Nejsi jediný Nephilim na tomto
světě. Možná ostatní uvidí skutečný problém a udělají správnou věc.“
„Skutečný problém?“ Baxter poklepal prstem na opěradlo židle. „A ten by měl být jaký?“
„Tato válka je větší než já a moji bratři. Je větší než ty a tvůj ostrov Nephilime. Život, jak ho známe, je v
ohrožení. Chápu, že mě neznáš. Nejsem nic jiného než cizinec, který pomohl zničit tvého otce a všechny
jemu podobné, kteří před všemi těmi lety následovali Lucifera. Ale nemýlil jsem se tehdy a nemýlím se
ani teď.“
„Zníš arogantně jako vždy,“ odpověděl Baxter, ačkoli něco v jeho výrazu mi říkalo, že přinejmenším
zvažuje Alastairova slova.
„Jak řekl Castor, naši otcové spáchali hrozné činy,“ pokračoval Alastair, opřel se o sloup a zkřížil ruce na
hrudi. „Nepotřebujeme jít v jejich stopách. Místo toho musíme vytvořit novou cestu. Nejen pro lidstvo,
ale i pro nás. Opravdu si myslíš, že se démoni zastaví poté, co zotročí lidi a spálí svět? Asa je hladový po
moci stejně jako jeho otec. Nikdy se nespokojí s dobýváním jednoho druhu. Bude chtít ovládat všechny
nadpřirozené bytosti. Upíry, vlkodlaky, víly, Nephilim a všechny ostatní.“
„Jak si můžeš být tak jistý jeho záměry?“
„Protože tohle Lucifer plánoval udělat, než jsme ho hodili do té zatracené klece a zabouchli dveře. A i
když je teď mimo hru, neznamená to, že nemá prostředky, jak dosáhnout toho, co chce. Můj otec byl
Azazel, Luciferova pravá ruka. Než mě Lazar odvedl, byl jsem u Lucifera každý den. Každý večer jsem s
ním večeřel. Žil s ním. A víš co je na tom nejhorší? Miloval jsem ho víc než svého vlastního otce.“
Sakra.
Kdyby Lazarus Alastaira neodvedl, stal by se Alastair stejně krutým jako byl muž, ke kterému vzhlížel?
„Moje hluboké znalosti o něm nám pomohly ho nakonec porazit, protože jsem znal jeho mysl.“ Alastair se
na Baxtera zamračil. „A ne, to není jen moje hrdost.“
„Můžu promluvit?“ ozval se za námi hlas.
Titan vyšel na terasu a jeho velké tělo málem zabralo celé dveře. Oranžové triko s výstřihem do V
zdůrazňovalo jeho širokou hruď a opálenou pleť a vypadalo to, jako by měl v krátkých černých vlasech
poprašek mouky. Kdo by si pomyslel, že tenhle surovec dokáže vařit?
„Samozřejmě,“ odpověděl mu Baxter. „Vždy máš povolení, příteli.“
„Můj otec byl jedním z posledních andělů, kteří padli,“ řekl Titan. „Následoval Lucifera na Zemi, ale
nepodílel se na jeho dobývání. Potkal mou matku, zamiloval se a usadil se s ní na ostrově, podobném
tomuto. Když vypukla válka mezi Luciferem a nebeskou říší, můj otec mi řekl, že chápe, proč se Lucifer
zlobí, chápe, proč se vzbouřil proti vlastnímu druhu a uprchl z nebes. Ale řekl taky, že i kdyby se zlobil
sebevíc, zašel až příliš daleko. Můj otec se rozhodl bojovat za lidstvo a byl zabit Luciferem v bitvě. Chci
uctít jeho oběť… jeho památku… tím, že se připojím k prokletým synům a porazím Asu i s jeho
démonickou armádou.“
No, to bylo překvapení, které jsem rozhodně nečekal.
Baxter přikývl.
„Pokud si to přeješ, nebudu ti v tom bránit.“ Pak se podíval na Alastaira. „Říkal jsi, že tě neznám, a máš
pravdu. Neznám. Ale Titanovi věřím a dal bych za něj život. Pokud si myslí, že si zasloužíš naši pomoc,
jsem otevřen alianci.“
„A co Nephilim, kteří nechtějí bojovat?“ zeptal se Alastair a sedl si zpátky na židli vedle něj.
„Nikdy nebudu nikoho ze svých lidí nutit bojovat proti jejich vůli, ale znovu s nimi promluvím. Jsem si
jistý, že se nějak dohodneme. Zatím pojďme dojíst tuhle snídani.“
Napětí ve vzduchu se uvolnilo, byť jen nepatrně, jak všichni kolem stolu pokračovali v jídle.
„Připoj se k nám,“ řekl Baxter Titanovi. „Měl by sis vychutnat jídlo, které jsi připravil.“
„Jsi úžasný pekař,“ řekl Raiden Titanovi a vrazil si do úst šestý kousek pečiva.
Na rtech mu ulpěla marmeláda.
„Tohle bych mohl jíst celý zatracený den.“

„Dík.“ Titan odvrátil pohled k prázdnému šálku před sebou a naplnil ho kávou.
Cítil rozpaky? Šílené, jak byl jiný, když nám nemířil mečem na hrdla a nevyhrožoval, že nám uřízne
hlavu.
Náhodou jsem se podíval na Castora. Od té doby, co jsme si sedli, byl strašně nehybný. Překvapilo mě,
když jsem zjistil, že se jeho zelené oči upírají na mě, jako by nás nějaká neviditelná síla přiměla se na
sebe zároveň podívat. Dívali jsme se na sebe vteřinu, možná dvě, než odvrátil pohled.
Tohle jsem nenáviděl. Nenáviděl jsem to, co teď mezi námi bylo.
„Problémy v ráji?“ zašeptal Bellamy.
„Něco takového.“
„Jsi tak zatraceně krutý, Kyo.“
Castorova slova ze včerejší noci se mi zaryla do srdce.
Když jsem seděl naproti němu a ani jeden z nás si nevšímal jídla před námi, věděl jsem, že jsem to celé,
co mezi námi do teď bylo, bezpochyby královsky posral. A možná neexistuje způsob, jak to napravit.

3 thoughts on “Kapitola 10.

    1. Děkujeme za komentíky, odpovídám rovnou na všechny. Rozhodně to bude ještě zajímavé a Castor s Kyem to nebudou mít jednoduché. Zvláště, co se týče Kya a jeho svatby =)). Teď máme trochu pomalejší vydání, ale už překládám i třetí knihu v pořadí, tak se můžeš těšit =)).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.