0

Castor

Alastair vyšel z ložnice bez košile a na opasku kalhot měl na boku v pouzdře velkou dýku. Měsíční světlo
prosvítající balkónovými dveřmi způsobilo, že jeho světlé blond vlasy zářily stříbrnými odstíny.
„Všichni připraveni?“ zeptal se.
Bellamy a Raiden se před pár minutami vrátili do pokoje, oba plně ozbrojení a bez trik. Křídla nám
protrhla jakýkoli oděv, takže když jsme chtěli někam letět, bylo zbytečné si oblékat trika nebo košile,
ledaže by byla upravena jako ta, která často nosil Daman.
Kyoovy oči klesly na mou holou hruď a můj penis se pohnul při jeho hladovém pohledu, který jsem v
nich zahlédl.
„Mám se přeměnit?“
„Ne,“ odpověděl Alastair. „A také bychom se neměli ukazovat s tasenými zbraněmi. Potřebujeme je jen
pro případ, že bychom se setkali s nepřátelstvím, ale není cílem bojovat. Když dorazíme, Baxter a jeho
skupina budou už tak dostatečně znepokojeni. Nechceme, aby nás viděli jako další hrozbu a zaútočili, než
si budeme moci promluvit.“
„Chápu.“ Kyo sevřel a uvolnil ruce.
Byl nervózní?
„Budu připraven, pokud budete potřebovat.“
„Jaký je plán?“ zeptal se Bellamy a prohrábl si rukou zlaté kadeře.
Opálená kůže se mu leskla a svaly pod kůží se vlnily.
Byl to chodící Adonis. Vlastně byl pravděpodobně krásnější než ten debil Adonis.
„Až dorazíme na ostrov, zůstaňte za mnou a nechte mě mluvit.“
Alastair vyšel na balkon a zadíval se na hvězdy. Ze záhybů na lopatkách mu vyrostla černá křídla a konce
peří se třpytily fialovými tóny.
„Kolik Nephilimů je na ostrově?“ zeptal jsem se, položil jsem Kyoovi ruku na spodní část zad a vedl ho
na balkón.
„Přes tisíc. A podle toho co mi řekl Lazar tak ne všichni jsou válečníci. Někteří tam mají rodiny s
lidskými ženami a dětmi.“ Alastair se na mě podíval. „Což znamená, že budou tvrdě chránit své rodiny a
svůj domov. Pokud jdeme příliš pozdě a oni se již zavázali Asovi, boj bude nevyhnutelný. Modlím se, aby
k tomu nedošlo.“
Vzlétl do vzduchu a vznášel se nad střechou hotelu. Bellamy uvolnil svá křídla, královská modř v jeho
peří vypadala jako havraní. Raidenova černá křídla měla odstíny oranžové.
Objal jsem Kya kolem pasu a opřel se rty o jeho ucho.
„Věříš mi, draku?“
„Vůbec ne.“ Ale i když ta slova říkal, přitiskl se ke mně zády a otočil hlavu, aby ji mohl opřít o tu mou.
„Pokud mě pustíš, upeču tě zaživa.“
Se smíchem jsem ho sevřel pevněji a zvedl nás do vzduchu. Naše maskovací schopnosti nás pomohly
ukrýt před zraky smrtelníků, když jsme letěli noční oblohou a zamířily nad budovami k přístavu. Pod
námi se leskla tmavá voda a mě zasáhla nostalgie.
Vzpomněl jsem si, jak jsem jako malý létal nad těmi samými vodami, vzpomněl jsem si na vůni ve
vzduchu a na to, jak mě teplý vánek hladil po kůži. Vzpomněl jsem si, jak jsem seděl pod hvězdami se
svým otcem, když mi vyprávěl příběhy o statečných mužích, kterým jednou taky budu, až vyrostu.
„Budu odvážný jako ty,“ řekl jsem mu.
Usmál se.
Teď, když si na to zpětně vzpomenu, byl to smutný úsměv.
„Ne. Budeš lepší než já,“ odpověděl vždycky.
Můj otec se mi už tehdy snažil říct, že nechce, abych šel v jeho stopách. Jen jsem nebyl schopen vidět
pravdu.
„Pro minulost tu teď není místo,“ řekl Alastair telepaticky a podíval se na mě. „Pusť to z hlavy.“
Znělo to tak jednoduše.
Ne každý z nás ale dokázal zapudit své bolestivé vzpomínky tak, jako on.
Soustředil jsem se na Kya v mé náruči. Jeho kůže mě hřála. Silný, ale zároveň jemný. Otočil se, objal mě
kolem krku a jeho oči ve tmě našly ty moje. Nenáviděl jsem, že musel nosit kontaktní čočky, aby zakryl
své oranžové oči. Ale chápal jsem jeho pocit, že musí.
„Snažíš se mě rozptýlit?“ zeptal jsem se a pozvedl obočí.

„Takže bys mě mohl náhodou shodit? To určitě.“
Kyo mi přitiskl obličej na krk.
„Jsi nervózní?“
Opřel jsem si tvář o jeho čelo.
„Trochu. S Baxterem jsem se nikdy předtím nesetkal, ale ostatní Nephilim, na které jsem v minulosti
narazil, s námi nechtěli mít nic společného. I když si ještě nevybrali stranu, naše přítomnost nebude
vítána.“
„Proč vás tak nesnáší?“
„Protože nás Lazarus upřednostnil před nimi,“ odpověděl jsem hořkým tónem. „Jsme ti vyvolení.“
„To není vaše chyba.“
„A přesto nás stejně všichni nenávidí.“
„Ostrov je před námi,“ řekl Alastair a spojil svou mysl s naší.
„Kde?“ zeptal se Raiden. „Vidím jen oceán.“
„Ne, cítím bariéru,“ řekl Bellamy. „Připadá mi to jako u nás.“
„Ale není zdaleka tak silná,“ dodal Alastair. „Chystáme se projít bariérou. Jsem si jistý, že už ví, že
přicházíme, takže buďte ve střehu.“
V jednu chvíli se před námi rozprostírala jen tmavá voda, a pak došlo k mírné změně tlaku ve vzduchu,
když jsme prošli skrz bariéru a objevil se ostrov. Před námi se tyčily hory s vytesanými útesy a údolími
svažujícími se k písečným plážím.
Noc osvětlovala světla z různých budov. Na ostrově neměli jen domov, ale celou komunitu. Zahlédl jsem i
lodě.
Ze země se k nám přibližovaly tmavé tvary. Pět Nephilim nám vyletělo vstříc, čtyři drželi meče a jeden
měl luk. Ten s lukem založil do tětivy šíp a namířil jej na Alastairovo hrdlo.
Když Alastair zastavil svůj let a vznášel se na místě, udělali jsme totéž.
„Kdo jste?“ zeptal se muž vepředu a zastavil se asi šest stop od něj.
Měl černé vlasy a světlé oči. Ty se trochu rozšířily, když si nás prohlížel a nejspíš mu to došlo.
„Počkat. To jste vy. Prokletí synové.“
„Jsem Alastair,“ řekl Al. „Přišli jsme si promluvit s Baxterem. Je to váš vůdce, že ano?“
„Ano.“ Mužův pohled prolétl mezi námi, než se zastavil na Kyoovi.
„Přivedl jsi člověka.“
Člověka? No, ani Galen na začátku nebyl schopen poznat Kyoovu dračí krev.
Mohlo by nám to poskytnout výhodu, pokud si budou myslet, že není nijak mocný.
„Je to společník mého bratra,“ řekl Alastair pevným tónem, aniž by potvrzoval, nebo vyvracel lidský
předpoklad.
„Teď bych ocenil, kdyby tvůj muž sklonil luk.“
Muž vpředu kývl na toho s lukem a Nephilim uvolnil svůj útočný postoj. Jeho oči se přesunuly zpět k
Alastairovi.
„Vezmeme vás za Baxterem. Ale varuju vás. O něco se pokusíte a je po vás.“
„Chápu.“
„Je to v pohodě?“ zeptal se Raiden, když jsme následovali vůdce skupiny.
Dva Nephillim se pohybovali za námi a další dva letěli po našich stranách.
„Ano,“ odpověděl Alastair. „Kdyby se postavili na stranu Asy, neváhali by už zaútočit.“
„Nebo nás možná chtějí dostat na zem a obklíčit s více muži, než zaútočí,“ podotkl Bellamy.
Alastair se na něj podíval, když jsme sestupovali z nebe.
„Nepravděpodobná možnost, ale ne nemožná.“
„Myslí si, že jsem člověk,“ zašeptal mi Kyo do ucha.
„Teď je nejlepší je neopravovat,“ odpověděl jsem.
Jakmile jsem došlápl na trávu, stáhl jsem křídla, ale rukama jsem Kya pořád držel kolem pasu. Jeho rty se
otřely o mou čelist, než ode mě odstoupil. Chytil jsem ho však za ruku, neschopný bojovat s nutkáním
držet si ho blízko.
Teď jsem věděl, jak se Galen cítil, když šlo o ochranu Simona. Kyo ani nebyl můj plně spjatý druh a moje
ochrana vůči němu už byla ohromující. Stejně tak moje majetnictví. Dovedl jsem si jen představit, jak
moc by se tohle mohlo znásobit, kdybychom se někdy stali skutečnými partnery.
Není divu, že Galen nebyl schopen nechat Simona samotného, a odjet s námi do Řecka.

„Pojďte za mnou,“ řekl vedoucí Nephilim, než prošel trávou a vstoupil na prašnou cestu, která vedla z
kopce k velké vile.
Na jedné straně domu z bílých cihel se tyčil sad olivovníků a i ve tmě jsem viděl barevný háj květin a
rostlin. V předním okně se rozsvítilo světlo. Než jsme došli ke dveřím, muž se otočil k Alastairovi.
„Odložte své zbraně. Nemohu dovolit tobě a tvým mužům vejít dovnitř, pokud jste ozbrojení.“
Alastair se na něj podíval s výrazem, který jsem až příliš dobře znal. Nenáviděl, když mu někdo
rozkazoval.
„A když na nás vaši muži zaútočí? Jak mám vědět, že nás nevedete na porážku?“
Když udělal malý krok vpřed, v očích muže zajiskřila výzva.
„Proč bychom vás zabíjeli? Nechceš mi to vysvětlit?“
„Ty samolibý synu děvky,“ zamumlal Alastair v duchu.
Když jsme stáli tak blízko u něj, mohli jsme všichni číst jeho myšlenky, aniž by je musel promítat do
našich myslí.
„Co takhle ukázat dobrou víru? Odložte taky zbraně,“ řekl nahlas.
Muž pohlédl na ostatní čtyři Nephilim a přikývl.
„Fajn.“
Vytáhl meč z pochvy a hodil jej do trávy. Ostatní přidali své meče, luk a toulec šípů byly poslední.
„Jste na řadě.“
Alastair odhodil svůj meč a dýku, než nám řekl, abychom udělali totéž. Jeho pohled se setkal s mým.
„Kyo je naše divoká karta. Cítím v domě více Nephilimů, kteří by stále mohli být ozbrojeni.“
Stiskl jsem Kyoovu ruku pevněji a jeho oči se přesunuly ke mně. Zdálo se, že v nich svítá porozumění,
než jemně přikývl a otočil se ke dveřím, které se otevřely.
Vnitřek vily vzbudil mou lásku k luxusu a pohodlí. Vysoké stropy a krémově zbarvené stěny místnost
rozjasnily a působila otevřeněji a kamenné zdivo na podloubích a podél některých oken jí dodalo punc
jemnosti. Když jsem obdivoval drahé vázy a mramorové sochy zdobící obývací prostor, probudila se ve
mně chamtivost.
„Soustřeď se, Casi,“ řekl Bellamy vedle mě.
Jasně. Mise.
Pak jsem si všiml ostatních Nephilimů v domě. Někteří shlíželi z balkónu ve druhém patře, zatímco jiní se
objevili před námi. Ženy i muži. Napočítal jsem jich sedm. Dvanáct, počítáme-li těch pět, kteří nás sem
dovedli. Rozhodně byli v přesile.
„Baxter je na terase,“ řekl muž, který nás vedl, a otočil se k několika skleněným dveřím. Otevřel je a
otočil se na Alastaira.
„Nejsi tak důležitý, jak si myslíš, prokletý synu. Když jste na našem území, dodržujte naše pravidla. Zkus
si něco a nebudu mít žádné výčitky, když ti useknu hlavu.“
„Nejsem blázen,“ řekl Alastair. „Není potřeba zastrašovací taktiky, chlapče. Nebudou na mě fungovat.
Teď, když jsi už ze sebe udělal idiota, mohl bys mi uhnout z cesty?“
Zvenčí se ozval drsný smích.
„Nech je projít, Titane.“
Muž – Titan – se na Alastaira naposledy zamračil, než mu ustoupil z cesty. Alastair prošel dveřmi a my
jsme ho následovali.
Ze střechy terasy visela jemně zářící světla a z velkého bazénu za ní se ozývala tekoucí voda. Na jedné
straně stála velká pohovka a na druhé byl obdélníkový stůl se židlemi. Muž stál opřený o sloup terasy a
díval se na nás.
„Synové prvních padlých,“ řekl.
Růžové proužky se mu táhly přes černé vlasy a oči měly dvě různé barvy: jednu modrou a jednu zelenou.
„Ty jsi Baxter?“ zeptal se Alastair.
„Osobně.“
Baxter se uklonil, i když mi to připadalo spíše jako výsměšné gesto. Jako by se předváděl.
„Čemu vděčím za tu čest?“
„Jsem Alastair. Toto je Bellamy, Raiden, Castor a jeho společník Kyo.“
Baxterův pohled se zaměřil na každého z nás.
„Kde jsou ostatní? Myslel jsem, že je vás sedm.“
„Zůstali doma, aby se vypořádali s jinými záležitostmi,“ odpověděl Alastair.
„Přišli jsme hledat vaši pomoc.“

„Jak mohu být nápomocný? Neměli byste být nejmocnějšími bytostmi na této zemi? I když, jak se tak na
tebe teď dívám, nikdo z vás mi nepřipadá tak mocný.“
„Můžu ho praštit?“ zeptal se Raiden. „Jen jednou?“
„Ne.“
Alastair po něm střelil varovným pohledem. Pak přistoupil k Baxterovi. Byl to jen jediný krok, ale
způsobilo to, že se Nephilim ve dveřích za námi také přiblížili. Bylo to, jako bychom byli v nějaké hře.
Jeden hráč se pohnul a to posunulo všechny ostatní na šachovnici.
„Řekni svým mužům, aby ustoupili. Kdybych tě chtěl mrtvého, tvá hlava by ti už ležela u nohou.“
„Není moc zdvořilé přijít k někomu domů a vyhrožovat mu.“
Alastairův výraz zůstal neutrální.
„Nebyla to hrozba. Jen fakt.
„Jestli chceš mou pomoc, tak tohle je dost ubohý způsob, jak to ukázat.“ Baxter přišel blíž. „Navrhuji,
abys mi řekl, proč jste tady, než ztratím trpělivost.“
Ačkoli to zranilo jeho pýchu, Alastair přikývl.
„Dovol mi, abych se ti omluvil. Nepřišel jsem bojovat. Nejsem si jistý, jestli už se ti na tenhle ostrov něco
doneslo, ale v podsvětí nastávají potíže.“
„To není moje starost.“ Baxter přešel k pohovce, sedl si na ni, nohy si položil na malý stolek před sebou a
dal si ruce za hlavu.
„Démoni nejsou můj nepřítel.“
Což byla pravda. Démoni mě a mé bratry nenáviděli jen proto, že jsme se spojili s anděly. Neměli žádný
problém s ostatními Nephilim, když věděli, že jsou dětmi padlých andělů, kteří stáli na straně Lucifera.
„Ale ani to nejsou tvoji spojenci.“ Alastair stiskl zuby. „Ničení a chaos je vše, co znají. Chtějí zotročit
lidstvo.“
„Znovu. Není to můj problém.“ Baxter pohlédl na Bellamyho a usmál se. „Sakra, jsi fakt kus.“
„To slyším často,“ řekl Bellamy. „Obvykle, když jsem v někom velmi hluboko.“
Baxter se zasmál.
„Taková oplzlá slova z takových sladkých úst. Pojď sem a ukaž mi, co ještě ta tvoje pusa umí.“
„Nejsem si jistý, že mě zvládneš.“
„Zkus mě.“ Baxter zvedl bradu a přivřel oči. „Mám rád výzvy.“
Raiden přeskakoval pohledem z jednoho na druhého.
„Je mi to nepříjemné.“
Odfrkl jsem si, což na mě přitáhlo Baxterovu pozornost.
„Ani ty na tom nejsi tak špatně, Rede. Vypadáš, že jsi v posteli pěkný divočák.“
Kyo vedle mě zavrčel.
„Tenhle je můj.“
Ten majetnický způsob, jakým se ke mně postavil blíž a objal mě kolem pasu, mě vzrušoval. Donutil mě
si myslet, že ke mně cítil totéž, co já k němu.
„Nevadilo by mi, kdyby ses přidal taky,“ řekl mu Baxter.
„Rozhodně ne,“ řekl jsem se zavrčením a přitiskl si Kya pevněji k boku.
Bůh pomáhej každému muži, který by se ho pokusil dotknout.
„Tohle je taková nuda.“ Baxter se podíval na Alastaira. „Tak co přesně chceš?“
„Syn Lucifera povstal. Věříme, že plánuje vybudovat svou armádu nejen s démony, ale také s dalšími
nadpřirozenými bytostmi. Počínaje Nephilim.“
„Ah.“ Baxter se posadil, předklonil a opřel se rukama o nohy.
„Chceš, abych se s tebou spojil proti němu. Zajímavé.“
„Zajímavé jak?“ Alastair přimhouřil oči.
„No…“ Baxter kývl na jednoho ze svých mužů a vzal si od něj sklenici tmavě červené tekutiny, která byla
nepochybně krví. Napil se a vychutnával si ji na rtech, čímž záměrně protahoval tenhle okamžik.
„Pokud mluvíš pravdu a Luciferův syn se dostal k moci, proč bych kvůli němu měl stát na tvé straně? Je
stejně silný jako vy, ne-li silnější, a v zádech má armádu démonů. A co máš ty? Sedm prokletých
Nephilim, člověka a pár andělů? Nelíbí se mi, když jsem v nevýhodě. Bojuji jen tehdy, když vím, že můžu
vyhrát.“
„Tak mi dovol, abych ti připomněl, kdo před všemi těmi lety porazil Jitřenku,“ řekl Alastair tvrdým tónem
a jeho bledě modré oči byly smrtící. „Jako hřích Pýchy nenesu porážku snadno. Velmi zřídka prohrávám.“

„Bod pro tebe. Ale mám lepší nápad. Proč se připojovat na jednu nebo druhou stranu, když můžu zůstat
tady na svém ostrově se svými lidmi, pít a šukat do sytosti, zatímco se vy všichni navzájem zabijete?“
„Nebudeš mít takový luxus,“ řekl Alastair. „Asa si pro tebe přijde, a pokud jeho nabídku odmítneš,
všechny ze zášti zabije. A pokud mou nabídku odmítneš, buď zemřeš jeho rukou, když se s ním odmítneš
spojit, nebo zemřeš mou na bitevním poli, když se staneme nepřáteli.“
„Přesto tady žádáš o mou věrnost. Žádáš mě, abych vsadil životy svých lidí, abych mohl bojovat ve vaší
válce.“
Baxter si lehl na pohovku a znovu se napil krve. Leskla se mu na rtu, než po něm přejel jazykem.
„Zní to, že mě potřebuješ mnohem víc než já tebe. Tak se zeptám… co z toho budu mít?“
„Nemáš žádnou čest?“ Zeptal jsem se. „I když nejsme pokrevně spřízněni, jsme vaši příbuzní. Naši otcové
bojovali všichni spolu. Zemřeli spolu.“
Baxter vstal z pohovky.
„Ano. A proč bojovali? Za koho bojovali? Pro Lucifera. Žádáš mě, abych zradil památku svého otce,
vysral se na všechno, za co zemřel v boji, a spojil se se stranou, která ho zabila?“
Hodil svou sklenici na zem a krev mi potřísnila nohy, jak se roztříštila.
„Pobavil jsem se tím, že jsem si vyposlechl tvůj požadavek, ale dosáhl jsi svého limitu. Zmizte mi z očí,
dokud jsem ještě v klidu a nechám vás odejít s hlavami na krku.“
Alastair vypadal, jako by se chtěl hádat, ale místo toho ostře přikývl a otočil se k nám.
„Pojďme.“
„Ne,“ řekl jsem a přistoupil k Baxterovi.
Kyo mě chytil za paži a snažil se mě zastavit, ale já se nenechal. Nephilim zvedl bradu a natáhl ruku ke
svým mužům, aby zůstali, kde byli.
„Myslíš si, že jsi jediný z nás, kdo miloval svého otce? Můj byl jedním z Luciferových generálů. Velel
armádě, zabíjel nevinné lidi a chtěl proměnit svět v popel. Přesto to byl neuvěřitelný otec. Milující.
Soucitný. Obdivoval jsem ho víc než kohokoli jiného.“
„Přesto jsi ho zabil,“ řekl Baxter a znechuceně se zašklebil.
V jeho očích se objevila nenávist.
„Odvažuješ se se mnou mluvit o cti, když jsi zradil vlastního otce.“
„Ne, on mě zradil!“ Zařval jsem a v očích mě pálily slzy. „Bez ohledu na to, jak moc jsem ho miloval, byl
monstrum. Stejně jako Lucifer. Stejně jako každý, kdo ho následoval po té destruktivní cestě. Jeho láska
ke mně nestačila k nápravě křivd, kterých se ve světě dopustil.“
„Proč mi to říkáš?“ zeptal se Baxter.
„Protože nadešel čas, aby ses rozhodl. Zvolit si, stejně jako já před tisíci lety, když jsem se rozhodl
zachránit svět místo toho, abych se díval, jak hoří.“
Opustil mě hněv a zadíval jsem se na krví potřísněnou zem.
„Naši otcové se mýlili. Musíme být lepší než oni. Musíme být lepší.“
„Casi.“ Bellamy se dotkl mé paže.
Raiden se objevil u mého druhého boku. Cítili mou bolest – můj smutek – jako by byl jejich vlastní.
Možná to byl i jejich smutek. Nosit takovou zátěž na svých bedrech nebylo fér, ale nic v životě nebylo fér.
Baxter si několik dlouhých sekund prohlížel můj obličej.
„Proč by mě mělo zajímat, jestli chce Luciferův syn ovládnout svět?“
„Tvá matka byla člověk, ne?“ Zeptal jsem se. „Předpokládám, že sis v průběhu let bral lidi jako své
milence. Smál se s nimi. Někteří z Nephilimů na tomto ostrově s nimi žijí. Lidstvo, i přes své mnohé
nedostatky, je krásné. A zaslouží si naši ochranu.“
Baxter se podíval na Alastaira.
„Mám ho radši než tebe. Není to samolibý parchant s komplexem nadřazenosti. Možná ho příště nech, aby
promluvil jako první.“
Alastair se zamračil, ale mlčel.
Jeho pozornost se přesunula zpět ke mně.
„Andělé nenávidí náš druh. Museli jsme rozmístit ochranu kolem tohoto ostrova, abychom je udrželi
mimo, protože se nás neustále snažili zabít. Spojenectví s vámi by znamenalo, že jen posílíme ten konflikt
s nimi a já tuto myšlenku nepodporuji. Vrazí nám nůž do zad, jakmile polevíme v ostražitosti.“
„Nás také nenávidí,“ řekl jsem a pak se trochu usmál, když se rozesmál.
„Jsou to zatracení bastardi, že?“ Baxter zavrtěl hlavou. „Dobře, Rede. Vzbudil jsi můj zájem. Vaši žádost
zvážím, ale nezaručuji, že budu souhlasit. Musím zvážit své možnosti a udělat to, co je nejlepší pro mě a

mé lidi.“
„Samozřejmě,“ řekl jsem. „Není to rozhodnutí, které by se dalo udělat hned, i když doufám, že se můžeme
domluvit.“
„Ano. Rozhodně lepší než ty.“ Baxter se na Alastaira usmál. „Nemá smysl, abyste opouštěli ostrov, abyste
se museli vrátit později. Proč tu ty a tví muži nezůstanete přes noc? Promluvím se svými lidmi o vašem
návrhu a zítra vám dám odpověď.“
„Můžeme mu věřit, že nám ve spánku nepodřízne hrdla?“ zeptal se Bellamy.
„Odmítnutí jeho nabídky by bylo považováno za neuctivé a zničilo by jakoukoli šanci, kterou máme,
abychom uzavřeli alianci.“ Alastair na mě kývl.
„Řekni mu, že přijímáme.“
„To zní skvěle,“ řekl jsem. „Děkuji.“
Teď už to záviselo jen na Baxterově rozhodnutí. Doufal jsem, že se mi ho podařilo přesvědčit.
***
Jak se přivalil příliv, voda jemně zalévala pobřeží.
Kyo seděl vedle mě v písku, naše ramena se dotýkala, když jsme zírali na nekonečnou oblohu hvězd.
Poté, co jsme byli uvedeni do našeho pokoje v Baxterově vile, rozhodli jsme se jít na procházku a brzy
jsme se ocitli na pláži.
„Někdy se cítíš tak malý, že?“ zeptal se Kyo a měsíční světlo se rozlilo po jeho hezké tváři.
„Vesmír je nekonečný. Asi jako my. Ale naše činy nemají žádný vliv na hvězdy ani na Měsíc. Ať už
budeme žít tisíc let nebo zítra zemřeme, hvězdy budou stále zářit tak, jako teď.“
„Dokonce i hvězdy umírají,“ řekl jsem. „Nakonec.“
„Pak je to možná o vnímání. O víře.“ Kyo se na mě podíval. „Tvá víra v něco tomu dává sílu.“
„V co věříš, draku?“
Přesunul pohled na moře.
„Nevím.“
Zíral jsem na jeho ostrou čelist a sledoval jsem ji až k měkké křivce jeho úst. Každý instinkt mi říkal,
abych se po něm natáhl, přitáhl si ho k sobě a políbil ty rty. Místo toho jsem se podíval tam, kde se
měsíční světlo odráželo od tmavé vody před námi.
„V co věříš ty?“ zeptal se Kyo.
„V mojí maličkost. Drželo mě to dlouho na živu. Také věřím ve své bratry. Bez ohledu na to, jak se
všechno postaví proti nám, vím, že zvítězíme. Musíme. Protože na nás spoléhá příliš mnoho lidí.“
„Jsi to opravdu ty, Rede?“ Kyoovy oranžové oči mě sledovaly.
Po setkání s Baxterem si vyndal své kontaktní čočky.
„Když jsme se poprvé začali scházet, byl jsi divočejší.“
„Pořád jsem divoký.“ Zhluboka jsem se nadechl, zadržel dech, a pak vydechl.
Přál jsem si, aby se ty sračky v mé hlavě daly stejně snadno vypustit.
„Belphegor mě opravdu nasral, když jsem byl v podsvětí. Hraje si s tvým strachem, používá ho proti tobě,
zatímco se ti hrabe ve vzpomínkách. Zvláštní je, že fyzické mučení nebylo tak nesnesitelné, jako to, co
udělal tady, a nemůžu se toho zbavit.“ Poklepal jsem si ze strany na hlavu.
„Nemůžu si pomoct, ale mám pocit, že je to nějaké znamení. Že se možná splní to svinstvo, co jsem viděl.
Myslím, že je to jeden z důvodů, proč tak zoufale toužím po tom, aby se Baxter přidal na naši stranu.“
Potom jsme chvíli mlčky seděli, poslouchali příboj a vnímali mírný vánek, který se pohyboval mezi
stromy za námi.
Nevěděl jsem, jestli to bylo tím klidným prostředím nebo možná nejistotou, co přinese zítřek, co mě
povzbudilo, abychom začali takhle mluvit, ale líbilo se mi to. Normálně jsem nebyl tak otevřený, přesto
bylo tak snadné o tom s Kyem mluvit. Pravděpodobně to bylo díky celé té věci s „předurčeným druhem“.
Cítil jsem, jak se na nás upírá něčí pohled. Pravděpodobně nás sledoval Titan nebo některý z jeho mužů,
aby se ujistil, že neděláme nějaké nekalosti.
„Myslíš, že bude souhlasit s aliancí?“ Kyo zabořil své holé prsty do teplého písku.
„Nevím. Upřímně, na to samé se ptám sám sebe.“
„Nelíbilo se mi, že s tebou flirtuje,“ zašeptal. „Nebo jak ti říkal Rede. Nevím proč, ale naštvalo mě to.“
Srdce se mi rozbušilo o něco rychleji. Bez ohledu na to o jakou rasu se jednalo – vlkodlaci, upíři nebo
Nephilim – spojení s partnerem bylo jen zřídka jednostranné.
Když se Galen setkal se Simonem a začal jevit známky toho, že našel svého předurčeného partnera,
Simon také cítil to jejich spojení. Přitáhlo je to k sobě, bylo téměř nemožné, aby zůstali od sebe. Jejich

duše se navzájem poznaly a věděly, že se mají sjednotit. Ne vždy to však znamenalo, že ti dva skončí
spolu. Kdyby Kyo opravdu chtěl, mohl by s tím spojením bojovat.
Chtěl s tím bojovat nebo nechtěl?
„Jak banální by bylo, kdybych řekl, že mám oči jen pro tebe?“
„Naprosto banální,“ řekl Kyo s lehkým smíchem.
Ramenem se otřel o to moje, ale nespouštěl oči z vody.
„Ale… sladké. I když to není pravda.“
„Co?“ otočil jsem se k němu. „Proč by to nebyla pravda?“
Pokrčil rameny.
„Jen vím, jak žiješ. V Konnarově klubu máš svůj soukromý pokoj, kam si bereš náhodné kluky, co potkáš,
aby sis s nimi zašukal. Nejsem nijak zvláštní.“
„Je to žárlivost, co slyším ve tvém hlase?“
„Jdi do háje.“ Kyo do mě drcl ramenem, tentokrát silněji.
Jeho úsměv pohasl.
„Nikdy předtím jsem na žádného chlapa takhle nereagoval.“
„V jedné věci se mýlíš, draku.“ Naklonil jsem se blíž a přejel rty přes jeho ušní lalůček. „Jsi pro mě
výjimečný. Víc než kdokoli jiný.“
Z hrdla mu vyšel tichý zvuk a otočil se, aby mě políbil. Trvalo to snad jen vteřinu, ale zasáhlo mě to jako
nic, co mezi námi do teď proběhlo. I když byl polibek krátký, byl plný zranitelnosti. Byl taky trochu
smutný.
A pak se ode mě odtáhl.
„Měli bychom se vrátit,“ řekl Kyo, než si nazul boty.
Chytil jsem ho za zápěstí, když vstával z písku. Nechtěl jsem, aby si myslel, že je jako ostatní kluci, se
kterými jsem šukal. Byl tak jiný.
„Mám tě rád, Kyo. A nemluvím teď o sexu.“ Přitáhl jsem si jeho ruku na svou tvář. „Abych byl upřímný,
jsem do tebe trochu blázen.“
„Já…“ Přerušil oční kontakt a vytrhl se z mého sevření, když se ode mě odvrátil.
„Jsem unavený. Byl to dlouhý den.“
Srdce se mi sevřelo.
Myslím, že se nakonec necítil stejně jako já.