Kapitola 8.

Kyo

Být v Castorově náruči mi připadalo tak správné. Nemohl jsem přijít na to proč, ale když mě držel, bylo
to, jako by se mé duši o něco snadněji dýchalo. Ne, že bych mu to někdy přiznal. Z takového přiznání by
stejně nic dobrého nevzešlo.
Byl jsem určen pro někoho jiného.
Spali jsme několik hodin a navečer nás probudilo klepání na dveře. Raiden strčil hlavu dovnitř a zeptal se,
jestli nemáme hlad.
„Za minutu jsme venku,“ zamumlal Castor se stále zavřenýma očima.
Prostěradlo mu viselo nízko na nahých bocích a omotávalo se mu kolem nohy.
Raiden se na mě nevěřícně podíval, než zavřel dveře.
Ani mně se nechtělo moc vstávat. Líbilo se mi jen tak ležet s Castorem v posteli a odpočívat. Rozptýlil
mě přesně tak, jak jsem potřeboval.
Můj čas být svobodný byl ale omezený. V prosinci jsem měl stát u oltáře s úplně cizím člověkem.
Chtěl jsem co nejlépe využít čas, který mi zbýval, využít svých posledních pár měsíců svobody, než se
všechno změní. Vydat se na – možná nebezpečný – výlet do Řecka se sexy Nephilimem se zdálo jako
perfektní způsob, jak toho dosáhnout.
Castor si povzdechl, posadil se a poškrábal se ve vlasech.
„Asi bychom se měli umýt a něco sníst.“
„Nebo…“ Přitáhl jsem ho zpátky k sobě. „Bychom tu mohli zůstat trochu déle.“
„No, no, co to tu máme?“ Castor mi odhrnul ofinu a usmál se. „Věděl jsem, že všechny ty tvoje
nenávistné poznámky byly jen pro parádu. Zbožňuješ mě.“
„To určitě.“ Prohnul jsem se k němu a přejel rty přes jeho čelist.
„Jsi jako osina v zadku.“
„Osina, které se nemůžeš nabažit.“
Sklonil tvář k mému hrdlu, kousl mě do značky, kterou tam včera v noci nechal a spokojeně zabručel.
„Neznamená to, že jsem tvůj nebo tak něco,“ řekl jsem a snažil se, aby to znělo posměšně.
Ale jeho obočí se stáhlo a veselý okamžik byl pryč. Najednou vypadal tak zatraceně smutný.
„Tohle je jen sex. Vím, že nejsi můj.“
Chtěl, abych byl?
„Hej.“ Políbil jsem ho na krk. „Co ten zamračený výraz? Zrovna teď jsem s tebou, ne?“
Přikývl.
„Co s tím máš v plánu udělat?“
Na jeho tváři se objevil úsměv a při pohledu na něj mi zaplesalo srdce. Když mě políbil, jeho rty byly
horké a žádoucí. Líbal mě pomalu, řekl bych až něžně, zatímco se napasoval mezi mé nohy. Vstoupil do
mě jediným plynulým přírazem a já jsem zasténal při tom pocitu náhlé plnosti. Jeho prsty se propletly s
mými, když mě začal šoustat v pomalém rytmu.
Castor zlíbal mou čelist a naše ruce byly spojené nad mou hlavou, kde mi je držel.
Měl pravdu.
Nemohl jsem se ho nabažit.
****
Řecko bylo ohromující. Jasně modrá obloha, slunce a teplota, která se pohybovala kolem pětadvaceti
stupňů – to bylo ideální.
Přistáli jsme na mezinárodním letišti v Aténách a nechali tryskáč v jednom ze soukromých hangárů, než
Alastair objednal auto, aby nás vyzvedlo. Cítil jsem se jako celebrita, když dorazilo černé SUV s
tónovanými skly a chlap nám pomohl naložit zavazadla do kufru. Alastair mu dal pořádné spropitné, než
popadl klíče a hodil je Bellamymu.
„Ty řídíš. Jsem unavený.“
„Ano, pane.“ ušklíbl se Bellamy, vklouzl na sedadlo řidiče a počkal, až nastoupíme my ostatní.
Alastair se posadil na stranu spolujezdce a opřel si hlavu o sedadlo. Kvůli slunečním brýlím bylo těžké
rozeznat, jestli spí, nebo ne, ale poté, co pilotoval letadlo déle než dvanáct hodin v kuse, jsem si byl jistý,
že za chvíli určitě usne.
Cesta z letiště do přístavu Pireus trvala asi čtyřicet minut. Cestou jsem zíral z okna a vdechoval čerstvý
vzduch proudící dovnitř. Seděl jsem mezi Raidenem a Castorem na zadním sedadle, ale bylo tu dost

místa, takže jsme se moc nemačkali.
„Je zvláštní být zpátky,“ řekl Castor a zíral na krajinu, kterou jsme míjeli.
V jeho hlase jsem zaslechl něco, co tam být nemělo.
Nezněl jako jeho obvyklé, optimistické já.
„Jak zvláštní?“
Jeho zelené oči se přesunuly ke mně.
„Narodil jsem se v Aténách. Od té doby uplynuly tisíce let, ale některé věci jsou stále stejné. Atmosféra.
Slunce.“
Touha naplnila jeho hlas. Možná jsem zaslechl i stopu smutku.
„Nikdy jsem se nechtěl vrátit.“
Vytáhl z pouzdra na boku zlatou dýku a pomalu s ní točil v ruce. Už jsem ho viděl, jak si s ní pohrává, ale
moc jsem o tom nepřemýšlel. Teď mě napadlo, jestli má dýka nějaký význam.
„Proč ses nechtěl vrátit?“ Zeptal jsem se.
Castor se na mě jemně usmál, než se otočil zpět k oknu.
To je fér. Ani já předtím neodpověděl na žádnou z jeho otázek. Některé věci bylo lepší udržet v tajnosti.
Alespoň dokud jsme nebyli připraveni o nich otevřeně mluvit.
Jako kdybych někdy byl připraven.
Netušil jsem, kdy mu řeknu o svém domluveném manželství. Byl by naštvaný? Nebo by nad tím pokrčil
rameny, řekl, že to byla zábava a oba bychom si šli svou cestou?
Vzpomínka na jeho polibek mi zůstala na rtech, a když jsem se podíval dolů na své ruce, vzpomněl jsem
si, jak spojil naše prsty, když mě šukal. Vybavil jsem si jemný záblesk v jeho očích, když se na mě díval a
rudé vlasy mu padaly do obličeje.
„Pojedeme do hotelu?“ zeptal se Raiden a vyrušil mé myšlenky. „Brzo budu potřebovat oběd.“
„Ty jsi jedl, než jsme opustili letadlo,“ řekl Bellamy.
„Snědl jsem jen krabici pop-tarts. Pořád mám hlad.“
„Zastavím u příštího rychlého občerstvení a koupím ti tašku hamburgerů.“
„Miláček.“
Raiden se zatetelil blahem a hned popadl mobil.
„Tady píšou, že jedno je méně než míli po cestě.“
Jakmile dostal Raiden své jídlo, pokračovali jsme směrem k hotelu. Piraeus Theoxenia Hotel byl v
blízkosti přístavu, takže když jsme k němu dojeli a vystoupili z SUV, vůně slané vody se mísila s jemným
vánkem.
Castor se podíval směrem k přístavu a ten opuštěný výraz mu stále kazil tvář. Nelíbilo se mi to.
Dotkl jsem se jeho paže a on se na mě podíval se smutným úsměvem na rtech. Neřekl nic, když popadl
tašky a vyndal je z kufru.
Budova se zvedala vysoko do nebe a já musel hodně zaklonit hlavu, abych dohlédl až na vrchol, než jsme
prošli dveřmi a vstoupili do hlavní haly. Krémově zbarvené mramorové podlahy, zlaté stěny s červeným
lemováním a vysoké stropy křičely elegancí. Napravo se nacházely tmavě červenohnědé pohovky a kolem
několika sloupů byly kulaté stoly.
Muž u recepčního stolu se usmál, když nás uviděl, a zavěsil telefon. Ostatní hosté v hale si málem zlomili
vaz, když nás sledovali, jakmile jsme procházeli kolem. Byl jsem si jistý, že na nás byl docela zajímavý
pohled. Raiden měl téměř dva metry a ostatní nebyli daleko za ním. Já se svými sto osmdesáti centimetry
jsem byl nejmenší.
Alastair vyřídil vše potřebné, a pak jsme vyjeli výtahem do prezidentského apartmá. Apartmá mělo
prostorný pokoj s velkou postelí, obrovský obytný prostor se dvěma dlouhými pohovkami a luxusním
červeným křeslem a také balkon s výhledem na město a přístav v dálce.
„Ach ne,“ řekl Bellamy a odložil zavazadla. „Je tam jen jedna postel. Co budeme dělat?“
„Netvař se tak nadrženě, Luste.“ Castor lehce strčil do Bellamyho ramenem. „Já s tebou rozhodně chrápat
nebudu.“
„Já si s tebou klidně do postele vlezu, Belle,“ řekl Raiden. „Ale jen když mě nakrmíš jahodami v
čokoládě.“
„Zarezervoval jsem ještě jeden pokoj, který sousedí s tímhle apartmánem,“ řekl Alastair a podal
Bellamymu klíč. „Všichni si odpočiňte. Za setmění odjíždíme na ostrov.“
Pak zamířil do ložnice a zavřel za sebou dvoje dveře.
„Tu královskou postel si schovává jen pro sebe.“ Bellamy zavrtěl hlavou. „Sobecký parchant.“

„Slyšel jsem to,“ zavolal Alastair zevnitř místnosti.
Bellamy a Raiden popadli svá zavazadla a odešli do vedlejšího pokoje, zatímco Castor a já jsme vyšli na
balkón. Vzhledem k tomu, že jsme si v letadle zdřímli, nebyli jsme unavení. Výhled na město byl krásný,
ale nejvíc mě zajímal tichý, zrzavý Nephilim po mém boku.
Zavřel oči, když kolem nás zavál jemný vánek. Pireus byl kdysi nejdůležitějším přístavem v řeckém světě
s největší námořní základnou. Vzhledem k tomu, že byly Athény blízko, ho Athéňané používali pro své
flotily a prosperoval tak po mnoho let.
Když se jeho oči znovu otevřely, měly jemný lesk.
„Žil jsem mimo město, ale moje matka mě sem občas přivedla podívat se na lodě. Obvykle to bylo ve
chvílích, když se můj otec vrátil domů a vyšli jsme si jako rodina.“
Jeho otec. Padlý anděl, který bojoval za Lucifera. Slovo rodina mě zaskočilo.
„Byl sis blízký se svým otcem?“
Castor přikývl a opřel se o zábradlí balkónu.
„Pro tolik lidí to byl nemilosrdný zabiják. Ale pro mě? Obdivoval jsem ho. Chtěl jsem být jako on.
Nevěděl jsem v té době, za koho bojoval nebo jaké špatnosti pomáhá šířit po světě. Jediné, co jsem věděl,
bylo, že mě a moji matku opravdově a upřímně miloval. Jak je to vůbec možné? Aby byl člověk tak zlý a
zároveň tak dobrý?“
„Nevím.“
Přisunul jsem se k němu blíž, až se naše paže dotýkaly.
„Myslím, že i darebáci mají schopnost milovat. Věděla o něm tvoje máma pravdu?“
„Když se nad tím teď zamyslím, tak ano, myslím, že ano. Ale stejně ho milovala. A bohové, jak on
miloval ji. Vždy se na ni díval jako na bohyni. Také se k ní tak choval.“
Castor přesunul pohled k přístavu.
Slunce mu svítilo do tváře, takže jeho zelené oči zářily, jako by to doopravdy byly smaragdy.
„Moji bratři byli vychováni jinak než já. Galenův otec odešel ještě před jeho narozením. Alastair o tom
svém nikdy nemluví, ale naše myšlenkové spojení mi k jeho frustraci ukázalo pár věcí. Jeho otec byl
krutý muž, jehož jediným cílem bylo dokázat, že patří k Luciferovi, i když to znamenalo ublížit jeho
vlastnímu synovi. Mě mezitím otec učil rybařit, jezdit na koni a před spaním mi vyprávěl příběhy.“
Mlčel jsem, nebyl jsem si jistý, co říct. Byla to nejdelší konverzace, kterou jsme kdy vedli, která
nezahrnovala žertování, vzájemné shazování nebo to, že jsme šukali jako zvířata.
Castor vytáhl dýku a zíral na ni. Sluneční světlo se odráželo od zlatého jílce a tančilo po drahokamech.
„Tohle mi dal. Byl to jeden z mých oblíbených příběhů, když jsem byl malý. O drakovi, který žil v hoře
obklopené pokladem.“
„Drak, jo?“ šťouchl jsem ho do ramene.
„Moc si nemysli.“
Usmál se, ale stejně jako před chvílí v tom byl náznak smutku.
„V příběhu drak zachránil mladého vojáka. Vzal muže na svou horu a uzdravil ho. Spřátelil se s ním. O
několik let později král pochodoval na horu s armádou, aby porazil draka v naději, že mu vezme všechen
poklad. Voják byl jedním z králových mužů a obětoval se, aby zachránil draka. Drak ve svém zármutku
proměnil vojáka ve zlatý meč, aby mohl navždy zůstat po jeho boku, krásný a silný. Věčný.“
Díval jsem se na dýku v jeho ruce. Byl to symbol lásky, kterou k němu jeho otec choval.
„Myslel jsem, že jsem ji ztratil,“ pokračoval Castor. „Když se Lazarus objevil den po mých osmých
narozeninách a vzal mě pryč, donutil mě nechat všechno za sebou. O deset let později jsem se vrátil,
abych nalezl trosky tam, kde kdysi stál můj domov. Válka všechno zničila. Ale uviděl jsem záblesk zlata a
našel v troskách tuto dýku. Od té doby ji mám stále u sebe.“
„Co se stalo tvé matce?“
V očích se mu objevila bolest.
„Vzala si život, když byl zabit můj otec.“
„Zabil jsi ho?“
„Ne,“ řekl a na čele se mu vytvořila vráska. „Ale neudělal jsem nic, abych ho zachránil, což je stejně
špatné. Lazarus ho zabil a já jsem tam jen stál a díval se. Nemohl jsem se pohnout.“
Lehce se zachvěl.
„Co je to za člověka, který tam jen tak stojí a nedělá nic, když mu zabíjí otce?“
„Lazarus ti vymyl mozek.“

„Vymyl mozek,“ řekl Castor s neveselým odfrknutím. „Možná. Vycvičil nás, abychom nenáviděli Lucifera
a každého, kdo ho následoval. Učil nás o zlu světa a jak ho zastavit. Přesto se nemýlil. I když mě můj otec
miloval, stále bojoval po boku Lucifera, aby zničil lidstvo. Když nastal čas zastavit Lucifera, musel jsem
si vybrat stranu. Bojovat za lidstvo nebo pomoct mému otci ho zničit.“
„Těžká volba.“
„Povídej mi o tom. Udělal jsem, co jsem musel, i když se mi při tom zlomilo srdce.“
Castor zastrčil dýku do pouzdra a položil ruce na zábradlí. Světlo se zachytilo o zlatý prsten na jeho
ukazováčku. Už předtím jsem si ho všiml. Byl to prsten se znakem vlkodlaka. Pravděpodobně výhra z
nějaké hazardní hry.
„Páni, opravdu jsem zkazil náladu. Ani vlastně nevím, proč jsem o tom začal mluvit.“
„Nikdy předtím jsme si takhle nepromluvili,“ řekl jsem a sledoval, jak se k přístavu v dálce blíží loď. „Je
to jiné.“
„Ve špatném slova smyslu?“
Pokrčil jsem rameny.
„Ne. Není to špatné. Prostě… nečekané.“
Na chvíli jsem se odmlčel.
„Můj otec byl tyran. Nemyslím si, že byl vždy takový. Můj bratr Tatsuya mluví o tom, jak skvělým
králem kdysi byl. Ale znal jsem ho jen jako vládce toužícího po moci, který uvrhl svůj lid do zbytečné
války. Všechno proto, že si myslel, že by měl vládnout všem dračím klanům, nejen těm vodním.“
Přišlo mi správné, říct mu něco i o sobě, když se do toho sám pustil.
„To je věc moci,“ řekl Castor. „Jakmile ji ochutnáš, budeš chtít víc. To samé je i s ostatními věcmi. Sex,
peníze, moc, to všechno může člověka zničit. Láká i ty nejsilnější muže. Mnoho příběhů hovoří o tom, jak
se hrdinové potýkají s těmito neřestmi, a jejich odolání jim je tím, co představuje jejich vítězství.
Podlehnutí vede k jejich pádu. To mě vždycky drželo nad vodou.“
„Proč?“
„Protože moji bratři a já jsme ztělesněním sedmi smrtelných hříchů. Samotná naše existence říká, že jsme
darebáci. Že jsme zlí. Přesto jsme celý svůj život zasvětili ochraně lidstva. Kam tedy spadáme ve velkém
schématu věcí?“
Jeho malíček se dotkl toho mého, když se otočil čelem ke mně. Nemohl jsem si pomoct a naše prsty spolu
propletl. Opravdu se mi líbilo dotýkat se ho a bylo pro mě těžší odolat těm nutkáním.
„Takové věci bychom měli probírat, když pijeme.“
Zasmál jsem se a opřel se o jeho rameno. Opřel si hlavu o tu moji.
Bylo šílené, jak jsme spolu už několikrát šukali, odhalili si svá těla, která jsme navzájem už důvěrně znali,
ale přesto tenhle okamžik, kdy jsme stáli opření o sebe na balkoně ve svitu slunce, byl ten nejintimnější,
který jsme spolu doposud sdíleli.
„Jednou jsi řekl, že vypadám odtažitě, jako bych měl problém důvěřovat lidem.“
Castor všechny své prsty propletl s těmi mými.
„Měl jsi pravdu. Celoživotní válka mě unavila. Pokaždé, když se s někým sblížím, nakonec ho ztratím.“
Srdcem mi projela bolest.
„V den, kdy můj otec vedl válku s ostatními klany, byli moji lidé označeni za zrádce a pronásledováni.
Celé dětství jsem strávil zavřený uvnitř paláce a nemohl jsem ven ze strachu z odhalení. Válka začala,
když jsem se narodil. Ten strach bylo vše, co jsem znal. Bylo to ještě horší, když mi zabili otce. Myslím,
že by se dalo říct, že mám také problém důvěřovat lidem.“
„My jsme ale páreček, co?“
„Problémy s taťky, a tak.“
Zasmál jsem se.
„Jsem rád, že jsi tady, Kyo.“
Nebyl jsem zvyklý, aby mě oslovoval jménem. Odtáhl jsem se, abych se na něj podíval, a hruď se mi
sevřela, jak se na mě opravdově usmál.
„Jo, no…“ Odtrhl jsem svůj pohled od jeho a soustředil se na přístav. „Pokud tady umřu, vrátím se, a budu
tě pronásledovat.“
„Hrůza. Jak sladké. Ani ve smrti bys ses ode mě nedokázal držet dál.“
„Nenávidím tě,“ řekl jsem s úsměvem.
Dotkl se okraje mého oka.
„Víc se mi líbí tvé skutečné oči.“

Než jsem vystoupil z tryskáče, dal jsem si modré čočky, abych skryl své oranžové oči. Byly tou částí,
která se nezměnila, když jsem byl v lidské podobě, takže jsem je musel skrývat.
„Nemůžu děsit lidi mýma podivnýma očima, ne?“
„Myslím, že jsou krásné.“
Castor si mě přitáhl na hruď. Pohyb byl náhlý. A když se jeho rty přitiskly na mé čelo, rozechvěl se mi
žaludek. Něco mě zabolelo na hrudi, když mě objímal svými pažemi a jeho vůně medu a koření mě
obklopila.
Ať už mezi námi bylo cokoliv, změnilo se to. Už mi to nepřipadalo jen jako sex na povyražení.
„Pojďme dolů.“
Než se odtáhl, políbil mě na tvář.
„Můžeme si dát něco k jídlu v hotelové restauraci a trochu si odpočinout.“
Restaurace byla dobře osvětlená a prostorná. Široká obdélníková okna propouštěla dovnitř přirozené
světlo, ale mezi stoly byla malá svítidla na tmavě zelených sloupech, která dotvářela útulnou atmosféru.
Všude byly rozesety kulaté stoly a Castor mě zavedl k jednomu z nich hned vedle okna.
Bylo kolem druhé hodiny odpoledne. Za několik hodin odjedeme na ostrov a setkáme se s ostatními
Nephily.
„Proč se mračíš?“ zeptal se Castor, když řekl ano na víno, které číšník nabídl.
Počkal jsem, až budeme sami, než jsem odpověděl. „Jen přemýšlím o dnešní noci. Proč musíme jít, až
bude tma?“
„Stíny nás pomohou ukrýt před lidmi. Proč jezdit na ostrov lodí, když můžeme létat?
„To je fakt skvělé, ale co já? Nemám křídla.“
„Opravdu?“ Castor naklonil hlavu. „Viděl jsem tě jen ve tvé hybridní podobě, ale co ta úplná dračí?“
„Nemohu se tak transformovat,“ řekl jsem trochu v rozpacích. „Nikdy jsem to nedokázal. Tatsuya říká, že
je to proto, že moje matka byla člověk. Nejsem plnokrevný drak.“
„To jsem nevěděl.“
Castor vzhlédl, když se číšník vrátil s naším vínem, a pak nám objednal nějaké jídlo. Nevadilo mi, že mi
to objednal. Stejně jsem nevěděl, co chci. Má mysl byla zaměstnána něčím jiným. Když jsme znovu
osaměly, jeho zelené oči se na mě zadívaly.
„Máš poloviční krev jako já.“
Z nějakého důvodu mě to rozesmálo. Cítil jsem se méně sám.
„To jo. Mám.“
„Takže ty a Tatsuya máte různé matky?“
Přikývl jsem.
„Můj otec měl deset manželek a každá mu porodila děti. Moje matka byla jediný člověk. Zemřela při
mém porodu.“
„Omlouvám se.“ Castor se natáhl přes stůl a položil svou ruku na mou.
Zíral jsem na jeho ruku a ten dotek se mi líbil až moc. Musel jsem si stále připomínat, že být s Castorem
je jen dočasné. Zbývaly mi čtyři měsíce. Ta střízlivá myšlenka mě přiměla, abych se jemně odtáhl a napil
se vína.
„Je pro draky běžné mít více manželek nebo manželů?“ zeptal se Castor.
„Ani ne. Ale pro královské rodiny je to normální, aby se zachovala královská pokrevní linie. Tatsuya má
sedm manželek. Moje sestra Ryoko má čtyři manžely. Nebo už pět? Nemůžu si vzpomenout. Já ale na
tohle nikdy nebyl. Jako, nevadí mi šukat s více muži, ale pokud jde o vztahy, nelíbí se mi myšlenka na to,
že mám víc manželů.“
„Mě se to taky nelíbí,“ řekl Castor, než si jazykem přejel po kroužku na rtu. „Jsem v tomhle prostě
sobecký.“
Zauzlovala se mi střeva.
Musel jsem mu říct o svém nadcházejícím manželství s Warrinem, než do toho zapadneme ještě víc. Než
tomu jeden z nás úplně propadne. Ale nenacházel jsem slova.
Sobecká část mě to chtěla udržet v tajnosti co nejdéle. Protože ve chvíli, kdy mu to řeknu, se to stane
skutečností a tahle věc mezi námi skončí.
Chtěl jsem ještě chvíli žít ve lži.

One thought on “Kapitola 8.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.