Prolog

Castor
Před mnoha lety

„Zavři oči, plamínku,“ řekla moje matka a pohladila mě po vlasech. „Ráno brzy přijde.“
„Kdy se otec vrátí?“ Popadl jsem pramen jejích dlouhých hnědých vlasů a omotal si ho kolem prstu. Už
bylo pozdě, přesto jsem nebyl unavený.
Zastrčila přikrývku kolem mě a usmála se. Bylo na tom něco smutného.
„Tvému otci na tobě velmi záleží. Až bude moci, navštíví tě.“
Byl pryč měsíce. Kdykoli se vrátil domů, zůstal jen pár týdnů, než zase odešel. Byl generálem krále.
Válečník.
„Chybí mi.“
„Mě taky.“ Matka mě pohladila po tváři. „Mám ti vyprávět příběh, který ti pomůže usnout?“
Přikývl jsem.
„Ten o drakovi a jeho zlatu.“
„Ten je tvůj oblíbený.“ Prstem se dotkla špičky mého nosu a já se usmál. „Dávno, než jsme se ty nebo já
narodili, žil velký, mocný drak. Lidé ho uctívali jako boha a přinášeli mu dary výměnou za jeho ochranu.“
„Mám rád dárky.“
„Vím, že ano.“
Pokračovala v příběhu a vyprávěla mi o drakovi a jeho hromadě bohatství a zlata. Jednoho dne, když lovil
svou večeři, narazil v lese na zraněného muže. Mladík byl ze sousední vesnice a napadl ho kanec.
„Zabil drak toho muže?“ zeptal jsem se, i když už jsem znal odpověď.
Matka zavrtěla hlavou.
„Ne. Nezabil. Místo toho ho zachránil. Drak ho odnesl do své hory a ošetřil mu zranění. Uplynul týden,
pak dva a než se muž uzdravil, vzniklo mezi nimi přátelství.“
„Ten muž se spřátelil s drakem?“
„Vskutku. Jakmile byl muž dostatečně silný, poděkoval drakovi a řekl mu, že je jeho dlužníkem.“
„Co se stalo pak?“
„No, o roky později král z válčícího národa slyšel o drakovi v hoře a přikázal armádě, aby pochodovala na
vesnici pod horou. Král chtěl bohatství pro sebe, stejně jako hlavu draka. Zabití takového tvora by
ukázalo jeho sílu a nepřátelé široko daleko by se ho báli.“
„Ale král ho nezabil,“ řekl jsem.
„Muž, kterého drak před těmi lety zachránil, vyrostl ve skvělého vojáka a byl v králově armádě.
Přispěchal k hoře právě ve chvíli, aby viděl draka oslabeného a blízko smrti. Než král zasadil poslední
ránu, skočil do cesty a obětoval se. Rozptýlení umožnilo drakovi krále porazit a zahnat jeho armádu.“
„Co pak drak udělal?“
„Plakal pro muže, který zemřel místo něj.“ Zajela mi prsty do vlasů.
Vždy mi to pomohlo usnout.
„Ten muž se mu stal drahým během doby, kterou spolu před lety strávili. Za svou oběť drak proměnil
vojáka ve zlatý meč. Legenda říká, že meč lze stále nalézt v hoře, navždy po boku draka.“
„Chci ten zlatý meč,“ řekl jsem vzrušený tou myšlenkou. „Abych chránil lidi. Stejně jako otec.“
Matčin úsměv se změnil na smutný.
„Spi, plamínku.“
Zavřel jsem oči, ale znovu jsem je otevřel, jakmile odešla z místnosti. V krbu zapraskal malý oheň a já
zíral na plameny spalující polena. Žili jsme pohodlný život v kopcích Atén. Nikdy jsem neměl hlad, měl
jsem na spaní teplou postel a hračky mi přetékaly na poličkách. Přesto jsem vždy chtěl víc.
Jako drak se svými hromadami zlata.
Zvenčí se ozvalo mávání křídel. Vyskočil jsem z postele, přeběhl ke dveřím na terasu a otevřel je. Nejprve
jsem neviděl nic, jen tmu, ale pak se měsíční světlo odrazilo od půlnočně černého peří a jasně rudých
vlasů.
„Otče!“
„Měl bys být v posteli,“ řekl, poklekl na mou úroveň a jeho velká černá křídla se za ním složila. Omotal
jsem mu ruce kolem krku a vypískl, když mě vyzvedl nahoru.
„Od té doby, co jsem tě naposledy viděl, jsi vyrostl.“
„Jednou budu stejně velký jako ty.“
Otec se lehce zasmál.

„Nepochybuji, maličký.“
„Bojoval jsi v nějakých bitvách, když jsi byl pryč?“
„Trochu.“
„Vyhrál jsi?“
Zazubil se.
„Samozřejmě, že ano.“
„Caime?“
Otec se se mnou v náručí otočil. Moje matka stála ve dveřích a spodní část jejích dlouhých šatů se čeřila v
nočním vánku. Přistoupil k ní a ona se vrhla vpřed, aby zkrátila vzdálenost, a objala ho kolem pasu.
Položil jsem si hlavu na jeho rameno, když ji pozdravil jemným polibkem.
„Celý můj svět je přímo tady v mém náručí,“ řekl otec, když mě jednou rukou držel kolem pasu a druhou
objal matku.
„Stejně jako můj.“ Matka mě jemně štípla do tváře, než se přitiskla k jeho hrudi.
„Přinesl jsem ti dárek.“ Otec mě položil, než si něco vytáhl z opasku.
„Dýka?“ zeptal jsem se a natáhl se.
Držel ji mimo můj dosah.
„Musíš s tím být opatrný, Castore. Čepel je ostrá. Není to hračka.“
„Tak si s tím nehraj,“ dodala matka.
Otec se na ni usmál, než přesunul svůj pohled na mě.
„Poslouchej svou matku.“
„Budu.“
Když mi ji podával, obdivoval jsem šperky v jílci. Jiskřily se i v temnotě noci.
„Je zlatá!“ Usmál jsem se na něj, než jsem se podíval na matku. „Jako ta z dračího příběhu.“
„Líbí se ti?“
V odpověď jsem ho pevně objal a on se znovu zasmál.
„Mám také dárek pro svou krásnou ženu.“ Otec něco vytáhl z váčku na boku.
Než ji jemně políbil, položil jí kolem krku stříbrný náhrdelník.
Už týdny jsem ji neviděl tak šťastnou.
Následující dny byly naplněny ještě větším štěstím. S otcem jsme jezdili na koni, rybařili v jezeře za
naším domem a trénovali šerm – meče byly větve, které jsme našli v okolních lesích. Potom mě naučil
ovládat dýku.
„Až budeš starší, můžeš vzít do ruky meč,“ řekl.
„Budu válečníkem jako ty, až vyrostu?“
Prohrábl mi vlasy.
„Nejdřív si užij to, že jsi kluk.“
Netušil jsem, co mě v následujících týdnech čeká a jak rychle se z kluka stane muž.
Otec byl povolán zpět do služby a opět nás opustil. Nedlouho poté si pro mě přišel muž. Když se přiblížil,
byli jsme s matkou na zahradě. Jeho vlasy byly bílé jako sníh a jeho modré oči mě mrazily až do morku
kostí. Ze zad mu trčela bílá křídla a pod ostrým sluncem se leskla.
„Drž se od něj dál!“ Matka mě strčila za sebe.
„Uhni z cesty, smrtelnice,“ řekl. „Nemám vůči tobě žádnou zášť.“
Vzala mě do náruče a běžela do domu. Srdce mi divoce bušilo, když jsem začal panikařit. Kdo to byl? Co
chtěl? Matka zabouchla dveře a zamkla je, než popadla mou dýku.
Dveře se s hlasitým bouchnutím otevřely a muž vešel dovnitř.
Zaujala obranný postoj mezi mnou a jím.
„Vím, kdo jsi. A syna mi nevezmeš.“
„Je to dítě dezertéra,“ řekl muž klidně a zastavil se několik stop před námi. „Caim zradil své bratry a
spolu s Luciferem a jeho armádou způsobil zkázu ve světě.“
„Caim je dobrý muž.“ Ruka se jí třásla, když na něj namířila dýku.
Bělovlasý se zamračil.
„Zabíjí nevinné. Trhá rodiny od sebe. A ty to považuješ za dobré?“ Přistoupil o krok blíž. „Jsi zaslepená
svou láskou k němu.“
„Vím, komu Caim slouží,“ vyplivla na něj matka. „Ale pod tím vším má laskavé srdce.“
„Laskavost, kterou projevuje jen tobě a dítěti, které po tvém boku pláče.“
„Válka má mnoho obětí,“ řekla. „Caim pomáhá vyčistit svět.“

„Vyčistit svět?“ Muž vykročil dopředu a vyrazil jí dýku z ruky. „Lidé jsou tak sobečtí. Tvůj manžel je zlý,
a přesto ho stále miluješ.“
Zatlačila dlaněmi na mužovu hruď.
„Odejdi!“
Mávnutím ruky ji poslal na druhou stranu místnosti.
„Matko!“ Pokusil jsem se jít k ní, ale ten muž mě chytil za vlasy a strhl mě dozadu. „Nech mě jít!“
„Měl bych tě zabít,“ zavrčel a jeho oči byly smrtící, když se zadíval do mých. „Přesto posloužíš jinému
účelu.“
Kopl jsem do něj, když mě táhl ven, ale nebyl jsem dost silný. Byl příliš velký. Jeho velká bílá křídla nás
pak zvedla do vzduchu.
„Castore!“ Matka vyběhla z domu a vzhlédla ke mně, tváře měla mokré od slz. „Neber mi syna! Prosím
tě, prosím!“
Natáhl jsem k ní ruku a plakal, když jsme se vznesli výš.
To bylo naposledy, co jsem ji viděl živou.
Dozvěděl jsem se, že ten muž se jmenuje Lazarus. Velel válečnické třídě andělů a měl v úmyslu vycvičit
mě, abych se také stal válečníkem. Byl jsem vhozen do malé místnosti bez oken a s tvrdou rohoží na
podlaze. Dny plynuly, zatímco jsem byl izolován od vnějšího světa. Brečel jsem. Mlátil do zdi. A plakal
ještě víc.
Chyběla mi matka.
Pak pro mě Lazar přišel. Vytáhl mě z mého pokoje a zavedl na pole, které mělo na jednom konci terče –
takové, do kterých se střílely šípy. Nepoznával jsem své okolí. Kromě dvou malých budov a tréninkové
arény tu nebylo nic než pole trávy, stromy a nedaleký potok.
„Tady budeš trénovat,“ řekl.
„Trénovat na co?“
„Na válku.“
„Proč?“
„Tvá krev je mocná. A jednoho dne touhle mocí porazíš svého otce.“
„Nikdy!“ zasyčel jsem, než jsem na něj zaútočil.
Snadno mi uhnul a shodil mě do trávy.
„Jsi temperamentní. Dobře. Přesto jen plýtváš svou sílou. Nejsem tvůj nepřítel.“
„Chci jít domů!“ Zvedl jsem se na nohy a znovu se na něj vrhl.
Anděl mě udeřil a poslal zpět do hlíny.
„Podívej se kolem sebe, dítě. Tady jsi doma. Ostatní se k tobě brzy přidají.“
„Ostatní?“
„Kluci jako ty,“ odpověděl. „Synové padlých.“
Když dorazili ostatní chlapci, cítil jsem, že se ve mně něco pohnulo. Bylo to, jako bych na ně čekal celý
život, i když jsem vůbec nevěděl, kdo jsou. A s tím se probudil oheň ve mně. Odhodlání.
Kluci se stali mými bratry. Trénovali jsme spolu každý den. Podporovali jsme se navzájem. A když přišel
den, kdy jsme byli nuceni postavit se našim otcům a porazit Lucifera… nechali jsme klukovské dny za
sebou a udělali, co bylo potřeba.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.