0

Galen

„Simone?“ Vrazil jsem dýku do krku Stínu, než jsem k němu přešel. Ležel na zemi. Až příliš klidně. Stáhl
jsem mu vlasy z čela a ruce se mi třásly jak adrenalinem, tak strachem.
„Zlato, otevři oči.“
Další Stín se na mě vrhl a já mu prostě usekl hlavu a se zařváním ho odhodil bokem. Projela mnou bolest,
znamení, že jeden z mých bratrů byl zraněn. Další ostrá bolest a pak další mnou roztřásla. Víc než jeden z
nich byl zraněn.
Všichni padali. Prohrávali jsme boj.
Vzal jsem Simona do náruče a vzal jeho tvář do dlaně. Proč se nehýbal?
„No, není to zajímavý obrat událostí?“
Podíval jsem se na démona, který se právě objevil ve dveřích. Stíny ustoupili, postavili se za něj a
vycenili na mě své ostré zuby.
„Phoenix,“ odplivl jsem si.
Nenuceně vykročil vpřed a jeho pohled ze mě sklouzl na Simona.
„Taková škoda, opravdu. Tohle se nemělo stát. I když jsem tušil, že by to tak mohlo dopadnout.“
„Řekni mi, co se s ním děje,“ zavrčel jsem a zaskřípal jsem zuby vztekem, který mi vřel v krvi. Stálo mě
to veškerou sílu, abych nevyskočil a neroztrhal ho na kusy. Nejdřív jsem chtěl odpovědi.
„Zjednodušeně řečeno? Umírá.”
Srdce mi kleslo až do žaludku.
„Co?“
„Překvapuje mě, že jsi to necítil,“ řekl Phoenix s přimhouřenýma očima, když si mě prohlížel. „Tolik k
tomu, že ty a tvoje skupina bláznů jste nejmocnější bytosti na zemi.“
„Necítil co?“
„Jeho krev.“ Phoenix se zastavil vedle Alastairova oblíbeného křesla a položil ruku na jeho opěradlo.
„Víš, je v tom jistá sladkost. Taková, která se shoduje s někým jiným.“
„S kým?“
„Tím, kdo měl nosit ten prsten.“ Ukázal na Simonovu ruku. „Síla musela poznat jeho krev a kvůli tomu se
na něj upnula. Nemůžu za to, opravdu. Byl uvězněn v té zatracené schránce věky. S hrozbou, že mě strčí
zpátky dovnitř a svobodou tak blízko, bych se taky drápal, abych se dostal ven.“
Zvedl jsem Simonovu ruku a pokusil se mu sundat prsten z prstu. Nepohnul se.
„Jo, to nepůjde.“ Phoenix se trochu přiblížil. „Síla se v něm už pohybuje. Smrtelné tělo je příliš slabé na
to, aby ho udrželo dlouho. Nenávidím být poslem špatných zpráv, ale tvůj človíček bude chřadnout,
pomalu, a pak ho síla pohltí jako plápolající oheň, který spálí pšeničné pole.“
„Ne.“ Zavrtěl jsem hlavou a snažil se sundat ten prokletý prsten. „Neumře. Nenechám ho.“
„Galene,“ řekl Alastair prostřednictvím našeho odkazu. „Kde jsi?“
„Ve tvé pracovně.“
„Je to špatné. Nedokážeme je zastavit.“
„Ach ano,“ řekl Phoenix. „Zapomněl jsem ti říct, že všichni tvoji bratři jsou v tuto chvíli trochu
indisponováni. A někteří jsou taky zraněni. Škoda. Takže pokud jsi dost chytrý, necháš mě, abych si vzal
toho člověka, a nic horšího se nestane.“
„To si ho teda nevezmeš s sebou.“ Přitiskl jsem si Simona blíž.
Bolelo mě na hrudi, když zakňučel a přitlačil si obličej ke mně.
„Galene?“ zaskřehotal a otevřel oči.
Skla jeho brýlí byla prasklá.
„Jsem tady,“ řekl jsem.
V místnosti se zhmotnili další démoni. Ti vyšší úrovně, kteří byli mnohem silnější než Stíny, které jsem
zabíjel. Měli lidský vzhled, s výjimkou rohů na hlavách a zářících očí. Všichni drželi dýky.
Otřel jsem se svými rty o Simonovo čelo, než jsem ho jemně odložil a postavil se na nohy. Pokud ho
chtějí, musí projít přese mě. Budu bojovat do posledního dechu.
„K čertu s tím slabým tělem,“ řekl škrábavý a hluboký hlas.
Otočil jsem se a uviděl Simona sedět, oči mu rudě žhnuly. Vstal a přistoupil ke mně s úsměvem na rtech.
Ale můj Simon to nebyl. Bylo to cokoliv, co ovládla temná síla. Šok z toho mě přiměl zaváhat a okolní
démoni toho využili.

Bokem mi projela ostrá bolest a srazila mě na kolena. Démon, který mě bodl, mi pak přidržel čepel u
krku, zatímco ostatní mě chytili za obě paže, aby mě udrželi na místě.
„Nezabíjejte ho,“ řekl Simon znuděným tónem.
Jeho hlas byl špatný stejně jako mrtvý výraz v jeho očích. Sundal si brýle a zamračil se na ně, než je hodil
na podlahu a šlápl na ně.
„Ten člověk křičí v mé hlavě a já chci, aby zmlkl. Navíc si myslím, že pro Nephilima je zábavnější žít s
bolestí, kterou mu způsobíme tím, že mu vezmeme jeho životního partnera. Nyní mě vezmi do mého
pravého těla. Nesnáším tohle křehké.“
„Ano, Vaše Veličenstvo,“ řekl Phoenix a sklonil hlavu.
Vaše Veličenstvo?
Phoenix přistoupil k Simonovi a nabídl mu ruku, které se Simon chytl. A pak zmizeli.
„Simone!“ křičel jsem za nimi.
Mé tělo zachvátila panika.
„Kéž bych ti mohl podříznout hrdlo,“ zavrčel mi do ucha démon, který mě držel. „Ale rozkazy jsou
rozkazy.“
Odstrčil mě, když ostatní zmizeli z dohledu.
Stál jsem na roztřesených nohách a přitlačoval ránu na boku. Zranění se zahojí. Nepoužili nebeskou čepel.
Ale i kdybych byl rozřezán od ucha k uchu a tisíckrát bodnut, nic by nebolelo víc než bolest, kterou jsem
cítil, když jsem zíral na Simonovy rozbité brýle na podlaze.
„Taky tě miluji,“ řekl jsem a vidění se mi rozmazalo.
Nikdy jsem mu to nestihl říct.
Slova jsem měl přímo na rtech, ale strach mě zadržel. Myslel jsem si, že tím, že mu to řeknu, zničím to
krásné mezi námi. Že bych ho tím nakonec ztratil, protože bych ho nudil.
A teď jsem ho stejně ztratil.
Démoni dostali přesně to, co chtěli, a já jsem nebyl schopen to zastavit. Během toho jsem ztratil i Simona.
V mysli se mi objevil Marcus. Usmál se na mě s takovou láskou ve svých hnědých očích. Jeho tmavá
kůže se leskla potem po dlouhém dni, kdy se staral o půdu a pracoval na zahradě, kterou tak miloval.
Protože po letech zabíjení a krveprolévání v aréně chtěl jen krásné místo, kde by mohl sledovat
vzkvétající život. Pak jsem si vzpomněl, jak mu čepel sklouzla po krku a za ní se táhla červená čára. Stále
jsem si pamatoval šok v jeho očích, když padal, mrtvý ještě předtím, než dopadl na trávu.
Simon mi byl také odebrán. Vybavil jsem si strach v jeho hlase těsně předtím, než ho prsten posedl.
„Tvůj človíček bude chřadnout pěkně pomalu, jak ho bude pohlcovat síla.“
Začínal jsem pociťovat ten vztek, který mě už jednou takhle ovládnul. Ten pocit se mi rozšířil po těle a
proměnil mou krev v tekutý oheň. Můj zármutek rozdmýchal ten oheň ještě víc a plameny zuřily. Být
naštvaný bylo snazší, než nechat sám sebe cítit bolest z toho, že ho nejsem schopen zachránit.
Zabij, zavrčel ze mě Wrath. Zmrzač je. Potrestej.
Moje ovládání se začínalo rozpadat…
„Podívej se na mě.“
Soustředil jsem se na Alastaira. Ve vlasech měl krev a paže mu pokrývaly rány.
„Dostaneme ho zpět,“ řekl a popadl mě za ramena. „Ale nedokážeme to, když necháš Wratha, aby převzal
kontrolu. Dej se dohromady, abychom mohli vymyslet, co dál. Dobře?“
Autorita v jeho tónu mě stáhla z toho okraje, přes který jsem už přepadal. Měl pravdu. Simon ještě nebyl
ztracený. Ještě jsem ho mohl zachránit.
Přikývl jsem.
„Jo.“
Alastair se roztřeseně nadechl a otočil se ke dveřím.
„Musíme najít Graye.“
Následoval jsem ho z pokoje na chodbu. Raiden seděl na podlaze zády opřený o zeď a omotával si
zakrvácený biceps. Bellamy klečel před Damanem a ovazoval mu hlubokou řeznou ránu na noze. Daman
naopak setřel pramen krve stékající Bellamymu po tváři.
„Grayi?“ zavolal Alastair.
„Grayi?“ zavolal jsem i já a snažil se ho telepaticky dovolat pro případ, že by byl příliš daleko, aby nás
slyšel.
Žádná odpověď.

Zavřel jsem oči a hledal jeho životní sílu. Představoval jsem si spojení, které jsem cítil se svými bratry,
jako čáry různě barevných nití. Alastairova byla fialová. Raiden byl oranžový. Před lety, když Kallias
zemřel, jeho černá nit vybledla a praskla. Odmítl jsem ztratit dalšího bratra.
Hledal jsem světle modrou. Fungovalo to, jen když jsme byli v těsné blízkosti, což byl důvod, proč se mi
před tím nepodařilo najít Castora.
I když slabě, ucítil jsem lehké zatažení za světle modrou nit a otevřel jsem oči. Zamířil jsem do levé
chodby a srdce se mi sevřelo, když jsem na podlaze uviděl pruhy krve.
„Galene?“ zaskřehotal slabým hláskem.
U paty schodiště, opřený o schody, seděl Gray. Byl bodnut do hrudníku, ale bylo to další zranění, které mě
znepokojovalo. Z hrdla mu vytékala krev. Položil si ruku na ránu a mezi prsty mu prosakovala rudá.
Přiběhl jsem k němu a položil mu ruku na krk, strach mi sevřel srdce, když jsem použil svou sílu k
uzavření rány. Alastair udělal totéž na své druhé straně, oba jsme dali vše, co jsme měli, abychom ho
vyléčili.
„Snažil jsem se je zastavit,“ zašeptal Gray.
„Psst.“ Alastair pohladil Graye po vršku blond vlasů a hlas se mu třásl. „Nemluv, maličký. Šetři síly.“
„Alastaire,“ řekl jsem a sevřel se mi hrudník. „Proč se to neléčí?“
„Pojďte rychle,“ řekl Alastair ostatním. „Jsme u schodiště. Gray je zraněný.“
Raiden přišel chodbou jako první a další dva byli těsně za ním. Všichni tři se k nám vrhli a klesli na
schody vedle našeho zraněného bratra. Přidali své ruce k našim a nás všech pět na něj použilo svou
léčivou sílu.
„Nefunguje to,“ řekl Bellamy a oči se mu leskly, když se mu do nich hrnuly slzy.
„Ti bastardi na něj použili nebeskou čepel,“ zavrčel jsem a znovu jsem pocítil ten vztek. „Naše síly jsou
proti tomu k ničemu.“
„K-kde je Simon?“ zeptal se Gray.
Další rána do žaludku. Simon byl zajat. Gray byl vážně zraněn.
„Teď si s tím nedělej starosti,“ řekl mu Alastair, než se podíval na Bellamyho. „Přines mi něco, co
položím na ránu. Hned.“
Bellamy vyskočil a rozběhl se chodbou a o chvíli později se vrátil s ručníkem. Alastair ho přidržel
Grayovi přes krk a přitlačil.
Dostal jsem nápad a vyběhl jsem po schodech do svého pokoje. Moje krvavé ruce zanechaly šmouhy na
Simonově telefonu, když jsem ho popadl a zavolal jedné osobě, která by mohla být schopna pomoci.
Jestliže naše andělské síly byly k ničemu proti nebeské čepeli, co ostatní magie?
„Ahoj, Simone,“ odpověděla Clara.
„Claro.“
Pauza.
„Andělský chlapec?“
„Potřebuji tvou pomoc.“
***
Clara vyšla z Grayovy ložnice a otřela si zarudlé ruce do hadru. Na tváři měla krvavou skvrnu, ale když
nás viděla v hale, usmála se.
„Na vás pět je strašný pohled,“ řekla.
„Jak mu je?“ zeptal se Raiden a vykročil vpřed.
„Je stabilizovaný.“ Clara za sebou tiše zavřela dveře. „Elixír zastavil krvácení a mast pomůže stehům
zacelit ránu. Jsem ráda, že jsi mi zavolal. O chvilku déle a už bych mu nebyla schopna pomoci.“
„Děkuji,“ řekl jí Alastair a sklonil hlavu.
Její zelené oči si prohlížely každého z nás.
„Řekneš mi, co se děje? Proč na něj vaše léčivé schopnosti nepůsobily?“
„Démoni použili nebeskou čepel,“ odpověděl jsem. „Působí proti našim léčitelským schopnostem. Andělé
vyšší úrovně je používají k potrestání těch pod nimi, kteří neuposlechnou rozkazy.“
„Jak to, že ji démoni mají?“ zeptala se.
„Belphegor, stejně jako ostatní padlí andělé, je vzali z nebeské říše během Pádu. Do těchto řad se nedávno
přidali další andělé. Jsem si jistý, že jich teď mají celý zatracený arzenál.“
„Proč jí to všechno říkáme?“ Daman zíral na Claru. „Je to špinavá čarodějnice.“
„Špinavá čarodějnice, která právě zachránila život tvému bratrovi,“ odsekla.
„Věřím jí,“ řekl jsem.

Po tváři se jí mihlo překvapení. Taky mě to trochu překvapilo. Simon jí ale věřil. Považoval ji za
kamarádku. Proto mě napadlo jí zavolat. A díky bohu, že jsem to udělal.
„Věříš jí.“ Daman se ušklíbl. „Nemůžeme si dovolit věřit cizincům, Galene, zvláště čarodějnicím.“
„Pokud tento boj vyhrajeme, budeme potřebovat více spojenců,“ řekl jsem.
„Galen má pravdu,“ řekl Alastair, než se podíval na Claru. „Jsme vaším dlužníkem, slečno Locksleyová.“
„Pane Bože. Neříkej mi tak. Můžeš mi říkat Claro.“ Přehodila si krvavý hadr přes rameno. „Ti démoničtí
bastardi nejenže vzali prsten, ale vzali i Simona. Udělám, co budu moct, abych nějak pomohla.“
Záchrana Simona a Castora byla jediná věc, která mě držela pohromadě. Představoval jsem si Castorovu
životní sílu. Žlutá nit zablikala, když jsem se na ni soustředil, což znamenalo, že byl příliš daleko na to,
abych se na ni mohl pořádně soustředit. Ale aspoň byl naživu. Dávalo mi to naději, že Simon je taky
naživu.
Musel být.
„Můžeme ho vidět?“ zeptal se Raiden a podíval se na dveře Grayovy ložnice.
Clara přikývla a ustoupila stranou.
„Jen ho nepřetěžuj. Potřebuje si odpočinout.“
Napřed šel za Grayem Raiden, a pak Bellamy. Když Alastair a Daman vešli společně dovnitř, stál jsem
venku v hale s Clarou. Zeptala se na další podrobnosti o tom, co se stalo, a já jí to řekl.
„Prsten ho posedl?“ Zamračila se.
„Entita říkala něco o tom, že chce své pravé tělo,“ dodal jsem. „Phoenix mi řekl, že ta síla roztrhne
Simonovo smrtelné tělo.“
„Dává to smysl. Slyšela jsem o lidech posedlých démony nižších úrovní, ale síla v tom prstenu byla
mocnější než cokoli, co jsem kdy poznala. Žádný člověk to nemůže dlouho vydržet.“ Clara tiše zaklela.
„Všechno je to moje chyba. Kdybych tu byla, když moje babička zemřela, mohla jsem zajistit, aby prsten
zůstal skrytý. Simon by ho nikdy nezískal, nebyl by unesen a bůhví co ještě.“
Pokud by prsten nikdy neopustil sídlo Ravenwood, Stíny by nedostaly příkaz, aby ho šly hledat. Nikdy by
mě nepřilákal Simonův obchod, nikdy bych neviděl ten rozkošný ruměnec v jeho tvářích, když se na mě
podíval.
Vůbec bych ho nepotkal.
Možná by to bylo nejlepší. Mohl žít obyčejný život a zamilovat se do člověka, který by ho nevystavoval
neustálému nebezpečí.
„Neobviňuj se,“ řekl jsem. „Nic se tím nezmění. Je lepší vložit naši energii do jeho záchrany.“
Alastair a Daman vyšli z Grayova pokoje.
„Ptá se po tobě,“ řekl mi Alastair.
Přikývl jsem a prošel dveřmi. Měsíční lampa na nočním stolku zářila fialově a pak se změnila na modrou.
Gray miloval tuhle lampu, protože i když mu byly tisíce let, stále se bál tmy. Pomohlo mu to cítit se
bezpečně.
„Galene.“ Gray ležel v posteli a kolem krku měl obvaz.
Mluvil telepaticky, aby si šetřil hlas.
Sedl jsem si na kraj postele a usmál se, když jeho ruka vklouzla do mé. Vždy se musel někoho držet.
„Al mi řekl, co se stalo,“ řekl a zamračil se. „Musíme najít Castora a Simona.“
„Nebudeš dělat nic jiného než ležet v této posteli. My je najdeme.“
„Ale já chci pomoct. Taky je miluji.“
„Vím, že ano. Ale v tomto stavu nic moc neuděláš. Můžeš pomoci tím, že si odpočineš a uzdravíš se.“
Grayova víčka se zavřela, než se zase rychle otevřela.
„Běž spát.“
„Nechci spát.“
Přesto se mu oči zavřely. Zůstal jsem po jeho boku, dokud nezačal pravidelně oddechovat. Zastrčil jsem
přikrývku víc kolem něj, pak se postavil, odešel z místnosti a zavřel dveře.
Podíval jsem se na Claru.
„Nemám právo od tebe žádat víc, než už žádám, ale zůstaneš a budeš na něj dnes večer dohlížet?“
„Samozřejmě.“ Smutně se usmála. „Na rozdíl od tebe není tak nevděčný.“
„Připomeň mi, abych ti později poděkoval.“ Dopadla na mě tíha mých starostí.
I když jsem se pod tou váhou nezhroutil. Musel jsem být dost silný. Jedině takhle zachráním Simona a
Castora. Ne tím, že se poddám svému žalu.
„Měl jsi zatraceně špatný den, andělský chlapče. Je pochopitelné, že máš vztek.“

„Omlouvám se za to, jak jsem se k tobě choval. Byla jsi Simonovi dobrou kamarádkou a –“
„Přestaň.“ Mávla rukou. „Měl jsi plné právo být podezřívaný. Ale jsem ráda, že jsi to už pochopil.“
„Já taky. Zachránila jsi Grayovi život.“
Alastair nám řekl, abychom se k němu připojili venku. Přišla i Clara. Mohl jsem říct, že moji bratři jí stále
úplně nedůvěřovali – stejně jako já na začátku – ale věděl jsem, že časem se k tomu doberou. Bylo v naší
povaze nevěřit nikomu mimo sebe.
„Právě jsem mluvil s Lazarem,“ řekl Alastair. „Uriel ho zatím chrání. Nahoře je chaos. Ramiel a ostatní
rebelové zabili mnoho andělů, než utekli z nebeské říše.“
„Štěstí, že je Lazarus naživu,“ řekl jsem. „Simon říkal, že byl vážně zraněn.“
Zmínka o mém človíčku způsobila další bolest, která projela mým srdcem. Prosím, buď v pořádku.
„Volal jsem Konnarovi,“ řekl Raiden. „Je příliš velká náhoda, že Cas byl napaden démony krátce poté, co
odešel s nějakým chlápkem, kterého potkal v klubu. Kon řekl, že to prověřuje a zavolá, až pro nás bude
něco mít.
„Dobře.“ Alastair přikývl. „Mám představu, kam Simona odvedli. Castor je tam pravděpodobně taky.“
„Nevadilo by ti nás zasvětit?“ zeptal se Bellamy.
„Mělo by to být zřejmé. I dítě by na to přišlo,“ odpověděl Alastair. „Pamatuješ, co nám řekl Lazar?
Démoni se shromažďují v podsvětí. Pokud Phoenix nazval entitu vlastnící Simona‚ „Vaše Veličenstvo,“
může to znamenat jen jednu věc.“ Jeho bledě modré oči se zadívaly na každého z nás.
„Nový král povstal. Říkám, pojďme a pozdravme ho.“
„Připravte se,“ řekl Raiden a po tváři se mu rozlil zlý úsměv. „Jdeme do podsvětí.“
„Zbláznili jste se?“ zeptala se Clara. „Právě jsi řekl, že se tam rojí démoni. Proč si myslíš, že vás pět tam
dokáže jen tak vpadnout, popadnout Simona a vašeho bratra a v jednom kuse zase odejít? Je to
sebevražedná mise.“
„A když nepůjdeme, zemřou,“ řekl Alastair tvrdým tónem. „Nemáme jinou možnost.“
„V souboji jeden na jednoho jsme silnější než kdokoli z nich,“ řekl jsem a vzhlédl, když zpoza mraku
vyšel měsíc. Připomnělo mi to noc, kdy jsem se se Simonem šel proletět. Toužil jsem znovu ho tak držet
„I v přesile nás pět bude mít co dělat. Ale Clara má pravdu. Pokud půjdeme dovnitř tak, někteří z nás už
možná nevyjdou zpátky.“
„Zpochybňuješ moje rozkazy?“ zeptal se Alastair.
„Ne. Vždy budu bojovat po tvém boku, bez ohledu na nebezpečí.“ Podíval jsem se na něj, tíha rozhodnutí,
které jsem se chystal učinit, mi ztěžovala dýchání. „Už jednou byli v přesile, když Belphegor přivedl
armádu do Říma. A přesto jsme vyhráli.“
V Alastairových očích se zalesknul vědoucí pohled.
„Galene. Ne, to nedovolím.“
„Nemyslíš na to, na co myslím, že myslíš, že ne…“ Bellamy se na mě zamračil.
„Wrath zničil Belphegorovu armádu,“ řekl jsem a pocítil, jak se můj hřích probouzí.
Jako by cítil mou ochotu ho osvobodit.
„Bylo to tak silné, že se jich stovky otočily a utekly jen při pohledu na mě.“
„Ne,“ řekl znovu Alastair a popadl mě za paži. „Naposled ses skoro nevrátil. Málem jsme tě ztratili. To
nehodlám riskovat.“
„Je to moje rozhodnutí,“ řekl jsem mu jemně. „A dokážu to.“
Jestli to bude jediný způsob, jak zachránit Simona… udělám to.
Bez ohledu na cenu.