John seděl u svého počítače a přemýšlel, co vlastně má jako napsat do svých poznámek. Slunce už dávno zapadlo. Caleb spal v ložnici a zbytek bytu ztichl s výjimkou příležitostného zavrzání nebo zasténání starých prken, když se venkovní teplota snižovala.
Spal i Gray?
To nevěděl. Možná, že NHE měli nějaký cirkadiánní rytmus, ale nikdy by ho nenapadlo položit si tuhle otázku, až do teď. K čertu, nikdy předtím si ani neuvědomil, jak málo někdo věděl o éterických entitách, které existovaly vedle fyzického světa. Sotva se shodli na tom, jestli vůbec přišli do tohoto světa z jiné dimenze.
Nic o Grayovi nedávalo smysl. Pokud by drakula říkal pravdu, kdyby byly nože opravdu z kamenů, musel by být minimálně několik set let starý. Za předpokladu, že to byli Aztékové, kdo ho povolal.
Ale cihlové pyramidy nezněly jako aztécký design. Znělo to jako zikkurat.
Mezopotámie.
Ne. To bylo šílené. Neexistoval žádný možný způsob, jak by Gray mohl strávit deset tisíc let přemisťováním se z mrtvoly do mrtvoly. Někdo by ho už dávno vymítil.
Pokud to ovšem nezkusili, ale nedokázali. Pokud ten, kdo ho na prvním místě vyvolal, skrz krev a oběti, neuvolnil něco, co nemohlo být posláno zpět.
Vysvětlovalo by to, proč byl Gray tak lhostejný k tomu, když se ho John pokusil vymítit.
I když… ne úplně. Rozčílily ho ty vzpomínky, ty, které pravděpodobně s sebou nosil docela dlouho, bez ohledu na to, jak je starý.
Ale proč teď? Co se změnilo, kromě toho, že vlastnil živé tělo? Calebovo tělo?
John vypnul počítač, aniž by cokoli napsal. V tuto chvíli nebylo co zaznamenat, kromě divokých spekulací, které by Calebovi stejně nepomohly. Potřeboval se dostat do ústředí a v archivu něco najít. Samostatná entita, stará 10 000 let musí mít někde záznam.
Možná by tam bylo bezpečné jít zítra, jen na pár hodin. Doposud bylo všechno v pořádku. Gray se od pokusu vymítání neukázal. Bylo to riziko, ale co v tomhle případě nebylo?
„Poslouchej mě, Johne,“ řekl Sean na ulici venku, když mu předával tašku s oblečením, které koupil.
„To je… tohle je šílené. Vždy jsi byl bezohledný, ale v poslední době přísahám, že vysloveně provokuješ smrt. Myslím, že potřebuješ pomoc.“
„Nebyl to můj nápad, pamatuješ? Pokud chceš někoho obviňovat, obviňuj Kaniyar.“
„Oh, ano. Využívá skutečnosti, že jsi nikdy žádnou výzvu neodmítl. A to tě jednou zabije.“
Sean to nechápal. Byl vystrašený a snažil se to přetáhnout na Johna.
Otravné, ale nic, co by na něj fungovalo.
Na cestě do své ložnice se John zastavil před Calebovými dveřmi. Zadržel dech a velmi opatrně otevřel dveře, právě tak daleko, aby viděl postel a postavu na ní.
Jediné světlo vycházelo z pouličních lamp venku, filtrovaných skrz záclony. Caleb se přetočil na záda a hlavu otočil na stranu. Vypadal bolestivě zranitelný, vlasy mu padaly do čela, jeho tvář byla pro tentokrát uvolněná. Jedna ruka ležela na polštáři u jeho tváře, lehce pokrčená.
Tato zranitelnost však byla iluze. Caleb zahájil lov na démona, když si myslel, že nemá jinou možnost, jak dopřát bratrovi, kterého zjevně miloval, mír. Může to být vegetariánský mírumilovný hippie, ale dřímala v něm obrovská síla.
John přemýšlel, co by se stalo, kdyby přešel k posteli a odhrnul pramen vlasů z Calebova čela. Spal pod pokrývkami nahý nebo měl na sobě něco z toho, co mu Sean koupil?
V jeho mysli se okamžitě utvořil obraz Caleba, jak se pod ním svíjí, dlouhé nohy má přehozené přes jeho ramena, penis se leskne prvními kapkami vzrušení, zatímco se John tlačí hluboko do jeho těsného zadečku.
Sakra. Teď byl úplně tvrdý. Možná měl Sean pravdu. Možná prostě nepřemýšlel jasně. Gray byl neznámý faktor. Jistě, řekl, že neubližuje lidem, ale NHE ne vždy říkali pravdu. Někteří z nich lhali velmi, velmi dobře a i dobří exorcisté kvůli těmhle lžím zemřeli. Pokud by se Drákula dnes večer objevil v Johnově ložnici, nebylo by to zrovna splnění nějakého jeho erotického snu.
Nemyslel si, že by ho Gray chtěl zabít, ani ho nenapadlo nesouhlasit s Kaniyařiným návrhem. Bez ohledu na to, co řekl Sean.
John zavřel dveře tak tiše, jak je otevřel, a přešel chodbou do své ložnice. Jakmile se dostal dovnitř, váhal jen krátce, než vytáhl athame a křídu a kolem postele nakreslil ochranný kruh.
Jen pro jistotu.
* * *
Caleb zíral z velkého předního okna Starkweatherova bytu ven. Dlážděná ulice venku byla vlhká a leskla se od husté mlhy, která se valila z oceánu. Všechno na druhé straně skla bylo zabarveno do šeda.
Starkweather před několika hodinami odešel, slíbil, že se vrátí za soumraku, a bylo jasné, že Caleb za žádných okolností nesmí opustit byt.
„Nesnáším, když tohle musím udělat,“ řekl omluvně, když před dveře nakreslil podivné runy, „věřím ti, ale hlava mého šéfa by explodovala, kdyby věděla, že jsem odešel bez, toho, aniž bych tě nějak zajistil.“
Caleb přemýšlel, jestli Starkweather říká pravdu. Možná to celé jen hrál a doopravdy mu vůbec nevěřil.
„Zajistil?“
„No, díky tomuhle a vzhledem k tomu, koho máš v sobě, nedokážeš překročit práh.“
„Skvělý. Takže pokud začne hořet, tak tady musím zůstat sedět a vesele uhořet k smrti?“
„Dám ti dobrou radu. Nestaň se žhářem, zatímco budu pryč.“
„Udělám pro to maximum. Řekněme, že šťastně umírám v ohni, a za oknem náhodou uvidím bouračku. Co pak?“
Starkweather ukázal na kousek papíru vedle telefonu.
„Už jsem ti napsal své číslo. Můžeš zavolat mě – nebo 911 – abys zachránil všechny nebohé chodce, malé staré dámy, které potřebují přejít ulici, nebo koťata uvíznutá ve stromech.“
Osel. Ale s okouzlujícím zadkem.
Teď, zhruba o hodinu později, začal být Gray dotěrný.
„Musíme odejít. Druhý smrtelník nám brání v lovu démona.“
Bylo těžší ignorovat Graye, když s ním nikdo jiný nemluvil. Napětí v něm vibrovalo, touha se pohybovat, hledat, krmit byla stále naléhavější. Jak dlouho to dokáže natahovat?
„Démoni zabránili rozpadu mých těl. Kdybych se nekrmil dost, mrtvola by začala hnít, dokud bych nepřešel do druhé. Ale ty jsi naživu a svým způsobem mě léčíš.“
„Takže možná nemusíš lovit.“
Do prdele, teď mluvil nahlas s hlasem v hlavě. Aspoň tam nebyl nikdo, kdo by to viděl.
„Odmítám hladovět. Musíme jít. Druhý smrtelník tomu nemůže zabránit.“
Mýlíš se.
Počkat… kdyby ho dokázal udržet dostatečně dlouho a zabránil Grayovi v krmení, oslabil by Drákulu do té míry, že by mohl být pak vymícen?
Pocítil nepokoj.
„Další smrtelník se mě snaží zapečetit. Zničit mě. Ale nikdo doposud neuspěl.“
Proud vzpomínek, jako starý film, bezbarvý a se ztlumeným zvukem: skandování, pochodně a sítě, stříbrné nože a železné háky a kadidlo.
Příliš mnoho, strašně moc. Caleb zavrávoral a dosedl na gauč.
Vzpomínky se zastavily a Gray ustoupil
„Nechci ti ublížit. Jen ti chci ukázat, že se není čeho bát.“
„Nebojím se Starkweathera, idiotský démone!“ vykřikl Caleb, „mám strach z tebe!“
„To je hloupé. A taky nejsem démon.“
Caleb znovu vstal a prohrábl si vlasy.
Bože, dovol prosím, ať Starkweather něco najde, protože si nebyl jistý, kolik toho ještě dokáže zvládnout.
Něco zasáhlo půlkruhové okno.
Calebovo srdce se rychle rozbušilo. Byl to pták? Přešel k oknu a zadíval se ven. Ježíši, kdyby musel sledovat, jak na zahradě umírá nějaké ubohé zvíře, protože nemohl vyjít z těch zasraných dveří, zbláznil by se.
Žádný pták. U železné brány však stála postava v kapuci. Když ho uviděla u okna, naklonila hlavu dozadu a nechala ho nahlédnout pod kapuci.
Melanie.
Pozn.:
Cirkadiánní rytmus (případně cirkadiální) je biologický rytmus s periodou o délce 20–28 hodin (lat. Circa = „okolo“, „během“, dies = „den“). Cirkadiánní rytmus je jeden z biorytmů, tedy kolísání aktivity a bdělosti nejčastěji s denní, měsíční nebo roční periodou. Průkopníkem tohoto pojmu je rumunský vědec Franz Halberg, ale jev je znám od starověku.
U lidí pokles denního světla vyvolá zvýšení hladiny hormonu melatoninu, který usnadňuje spánek — proto se člověku lépe usíná v temné místnosti. Samotný průběh cirkadiánního rytmu se u jednotlivých lidí liší — lidé se obrazně rozdělují na „skřivany“, u nichž je aktivita nejvyšší v ranních hodinách a „sovy“, což jsou lidé, aktivnější spíše v odpoledních a večerních hodinách.
Zikkurat (Zikkurrat) (z babylónského ziqqurrat, od kmene zaqāru „postavit na zvýšeném místě“ nebo z akkadského zakáru tyčit se, vyčnívat) jsou stupňovité věže, pnoucí se do výše (3 až 7 stupňů), vysoké několik desítek metrů, několik teras nad sebou na vrcholu schodiště vedoucí ke svatyni, kam sestupoval bůh. Tyto stavby byly rozšířeny v Mezopotámii a Elamu v době od třetího tisíciletí př. n. l. do šestého století př. n. l. Například zikkurat z Uru (2100 př. n. l.) či proslulá Babylonská věž – 90m vysoká, postavená na čtvercové základně 90 × 90 metrů.
Mezopotámie (z řeckého Μεσοποταμία, Mesopotamia, „země mezi řekami“ nebo „meziříčí“ či „země řek“) je označení pro oblast mezi řekami Eufrat a Tigris, jejíž jádro tvoří povodí středního a dolního toku obou řek. Mezopotámie je součástí tzv. úrodného půlměsíce. V dnešní době její území zhruba odpovídá Iráku, severovýchodní Sýrii, jihovýchodnímu Turecku a jihozápadnímu Íránu.
Mezopotámie byla kolébkou civilizace. První sumerské obyvatelstvo se v Mezopotámii objevilo na přelomu 4. a 3. tisíciletí př. n. l.
Aztécká říše, přesněji však Aztécký trojspolek (nahuatl Ēxcān Tlahtōlōyān) byl státní útvar v předkolumbovské Americe, který se rozkládal na území Mezoameriky, respektive Mexika. Během jeho vlády došlo ke stavbě značného množství měst, ve kterých se do dnešních dnů zachovalo velké množství památek (např. chrámy, pyramidy atd.), skrytých částečně v džungli. Říše byla rozvrácena evropskými dobyvateli, které vedl Hernán Cortés.
Aztécká říše vznikla spojením tří městských států Tenochtitlánu, Texcoca a Tlacopánu do konfederace, jež byla vytvořena roku 1428 po vítězné válce proti městskému státu Azcapotzalco, po níž Tenočkové získali rozhodující vojenský a politický vliv. Následně se Tenochtitlán stal hlavním městem konfederace – tzv. Aztéckého trojspolku.