Kapitola 13.

Galen

Zíral jsem na zátylek Simonovy hlavy, když spal v mém náručí. Okny pronikalo časné ranní světlo, i když se v dálce shromažďovaly tmavé mraky. Příslib bouře, která přijde. Předpověď říkala, že další tři dny má pršet.
Vůně deště už mě ale ovládla.
Zabořil jsem obličej do Simonových jemných vlasů a vdechl jeho vůni. Uklidnil mě, utišil hněv, který mě vždy držel v sevření. A přesto jsem dál bojoval se svými city k němu.
Musel jsem.
Ztráta Marcuse, sledování jeho smrti, mě donutilo překročit hranici. Skoro jsem se nevrátil. Nicméně to, co jsem k Simonovi cítil, šlo ještě dál. Nikdy jsem necítil tak silné nutkání někoho chránit… milovat ho. Kdybych ho vpustil do svého srdce, nebylo by návratu, kdybych ho ztratil. Proto jsem ho musel nechat jít.
Byl to problém?
Byl. Teď už ano. Už jsem v tom byl až po uši.
Zatraceně.
Budík na Simonově telefonu se spustil a on sebou trhl ze spánku, pak se natáhl, aby jej umlčel. Než si nasadil brýle a otočil se ke mně, promnul si oči.
„Dobré ráno,“ zaskřehotal rozkošným hlasem.
„Dobré ráno.“
„Jdeš se mnou dnes do práce?“
„Jako by ses musel vůbec ptát.“ Převalil jsem ho na záda a dal mu polibek na klíční kost. „Včera večer jsem si to létání s tebou užil.“
„Já taky,“ odpověděl Simon a položil ruku na můj bok. „A nakonec jsem přestal i křičet.“
Sjel jsem rty po jeho krku a okusoval jeho čelist.
„Jediný křik, který jsi v noci ze sebe vydával, byl, když jsem tě vzal do své postele.“
Simon se pode mnou třásl.
„Nedělej to.“
„Nedělat, co?“ Sjel jsem mu rukou po žebrech.
„Dostaň mě do práce,“ řekl a hlas se mu třásl. „Musím být v obchodě do půl deváté, abych otevřel.“
Podíval jsem se na čas.
„Máme hodinu.“
„Galene…“ Nasadil úsměv, když jsem ho políbil na hruď. „Bože. Jsi nenasytný.“
„Můžeš mě vinit?“ Sevřel jsem jeho penis a přejel rty přes jeho žalud, kochaje se tím, jak ostře se nadechl.
„Každý centimetr tvého těla je rozkošný. Mohl bych tě kouřit každé ráno a večer a pořád bych toho neměl dost.“
„No, souhlasím s tím, že tuhle teorii otestuješ.“
Usmál jsem se na něj, než jsem si jeho penis zasunul až do krku. Jeho prsty se mi zapletly do vlasů a jeho hlava se zaklonila dozadu. Sakra, byl krásný.
V tu chvíli jsem se nestaral o vlastní potěšení. Chtěl jsem potěšit jeho, slyšet jeho sténání, až ho přivedu k orgasmu.
Simon zalapal po dechu, když se mu napjaly břišní svaly, a když mi pak jeho nadílka začala stékat do krku, prsty mi pevněji sevřel vlasy. Hruď mi naplnila vlna pýchy, stejně jako to známé nutkání učinit ho mým všemi možnými způsoby. To poslední jsem se snažil ignorovat.
Vlepil jsem mu polibek na jeho vnitřní stranu stehna, když jeho penis začal měknout, a pak jsem se přesunul zpět po jeho těle nahoru. Objal mě kolem krku a přitiskl naše čela k sobě. Pořád se snažil popadnout dech.
„Díky za to,“ řekl.
„Nemáš zač.“ Odtáhl jsem se, abych vstal z postele.
Chytil mě za zápěstí.
„Neřekl jsem, že můžeš odejít. Ještě jsem s tebou neskončil.“
Zvedl jsem obočí.
„Vážně?“
Když mě strhl zpátky dolů, nebojoval jsem s ním. Políbil mě, než mi olízl krk a pohrál si s mými bradavkami. Jeho ruka objala můj penis a jeho jazyk začal dráždit špičku mého žaludu.
Rád jsem ho viděl takhle. Když jsme měli poprvé sex, měl tak málo sebevědomí. Byl plachý. Ale za poslední měsíc se opravdu změnil, nejen že získal sebevědomí v posteli, ale i mimo ni. Teď se mnou mluvil mnohem víc. Otravný malý človíček.
Netrvalo dlouho a po páteři mi přejelo mravenčení. Zavrčel jsem, když můj penis sebou škubl, a pak přišel orgasmus. Spolkl každou kapku, než si hřbetem ruky otřel ústa a věnoval mi trochu stydlivý úsměv.
Zvedl jsem ho z postele a přehodil si ho přes rameno. Jeho tichý smích, když jsem ho nesl do koupelny, mě zahříval zevnitř.
Společně jsme se osprchovali, a když jsme skončili i s oblékáním, bylo skoro osm hodin. Vyběhli jsme ze dveří a cestou jsme se rozloučili s ospalým Grayem. Stál ve dveřích a protíral si oči, když jsme spěchali do garáže a nastupovali do mého auta.
„Promiň, že jsme neměli čas na snídani,“ řekl jsem, když jsme byli na cestě a mířili jsme k jeho obchodu. Zvuk stěračů naplnil vnitřek auta, stejně jako těžké kapky deště dopadající na střechu.
„Stálo to za to.“ Simon se usmál. „Měl jsem něco mnohem lepšího.“
Můj penis sebou trhl při vzpomínce na jeho rty, jak ho obepínají, a já se na sedadle zavrtěl. Potom, co jsme se dostali do jeho obchodu, jsem mu pomohl otevřít, než jsem šel do kavárny o blok dál a koupil kafe a croissanty ke snídani.
Kyo už tam byl, když jsem se vrátil. Na začátku jsem mohl říct, že mi tak úplně nevěřil a choval se ostražitě a obezřetně. Jak týdny plynuly, přestal být tak ostražitý a trochu se uvolnil.
„Dobré ráno,“ řekl Kyo, když jsem procházel předními dveřmi.
„Dobré ráno.“ Dal jsem Simonovi sáček s croissantem a položil před něj jeho kávu, než jsem podal kávu i Kyoovi. „Mám taky pro tebe.“
„Sakra, Si,“ řekl Kyo a podíval se na Simona, než se na mě usmál. „Myslím, že tvůj přítel si mě každým dnem získává víc a víc.“
Srdce mi sevřela vina, ale předstíral jsem úsměv.
Až přijde den, kdy bude Simonova paměť vymazána, Kyoova bude muset být taky. Všechny stopy po mně musí být vymazány z jejich životů.
Podíval jsem se ke dveřím, jakmile se otevřely. Mé smysly zachytily náznak magie. Ten, kdo vstoupil do obchodu, nebyl obyčejný člověk. Zdálo se, že jí je něco přes dvacet, s dlouhými blond vlasy spletenými na jedné straně a oblečená v barevném svetru, bílé košili zastrčené v přední části úzkých džín s vysokým pasem a sandálech ve stylu gladiátorů.
Čarodějnice.
„Vítejte v Nadčasových starožitnostech & zajímavostech,“ pozdravil ji Simon. „Mohu vám nějak pomoci?“
„Ano, vlastně ano.“ Přistoupila k pultu a já udělal krok blíž. Čarodějnice často pracovaly s démony. Phoenix ji mohl poslat, aby ublížila Simonovi, nebo na něj použít nějaký druh sledovací magie.
„Jsem Clara Locksleyová. Moje babička vlastnila sídlo Ravenwood a bylo mi řečeno, že jste vydražil nějaké její věci?“
Byla spojena s Ravenwoodem?
„Ach, ano.“ Simon si upravil brýle. „Koupil jsem nějaké krabice. Bylo tam pár panenek, skleněné figurky, psací stroj, lampy a nějaké obrázky.“
„A co malá dřevěná krabička?“ zeptala se a pak rukama vytvořila tvar. „Bylo to takhle velké a zamčené. Byly na tom vyryty symboly.“
Přešel jsem na Simonovu stranu.
„Proč se ptáš?“
Simon se na mě podíval, než se podíval na ni.
Clara si mě prohlížela přivřenýma očima. Mohla vycítit, že nejsem člověk? Cítil jsem, jak jí v žilách proudí magie. Byla silná.
„Rodinné dědictví,“ odpověděla a v jejím tónu zněla nedůvěra.
Simon tiše zakašlal. Věděl jsem, že musel myslet na tu noc, kdy jsem se vloupal do jeho skladu se stejnou výmluvou. V případě Clary to ale možná byla pravda.
„Nerad vás zklamu, ale schránka byla ukradena,“ řekl Simon. „Měl jsem ji jen jeden den, než se sem někdo vloupal.“
„Sakra,“ zaklela Clara potichu. „To není dobré.“
„Proč?“ Zeptal jsem se. Pokusil jsem se na ni použít svou sílu, abych zjistil, jestli nemá zlé úmysly, ale její magie mě zablokovala. Typická čarodějnice.
„Protože ta schránka je v mé rodině po mnoho let,“ odpověděla Clara. „Předávána z generace na generaci.“
„Pokud je to tak důležité, tak proč se vůbec prodala?“ zeptal se Kyo, než si ukousl Simonův croissant.
„Poslední rok žiju v Londýně,“ odpověděla Clara. „Když jsem se dozvěděla o smrti své babičky, přišla jsem, jakmile to šlo. V době, kdy jsem dorazila, můj otec již prodal většinu jejích věcí, přestože mi ve své závěti schránku odkázala. Posledních pár týdnů jsem sledovala, kde se všechno prodalo. Tento obchod byl mou poslední nadějí.”
„Zní to jako život nebo smrt,“ řekl Kyo.
„Pro někoho to tak může být.“ Clara se zhluboka a pomalu nadechla.
Sálal z ní vztek. Možná namířen na jejího otce?
„Můžete mi říct něco, co by mi pomohlo jí vystopovat? Víte, kdo to vzal? Jak vypadal? Je to velmi důležité. I sebemenší detail by mohl pomoci.“
„Kyo?“ Simon se k němu otočil. „Můžeš na chvíli pohlídat obchod?“
„Samozřejmě.“
Simon se pak podíval na Claru.
„Vzadu je kuchyňka. Pokud máte chvilku, můžu nám uvařit kávu a říct vám všechno, co vím.“
Tvář jí zaplavila úleva.
„To by bylo skvělé.“ Její pohled se přesunul na mě. „Chápu, že ty půjdeš taky?“
Jen jsem na ni zíral.
Simon mě lehce šťouchl do žeber a zašeptal.
„Buď hodný.“
„Jsem hodný. Tohle je můj laskavý obličej.“
Protočil očima, než vyšel zpoza pultu a vedl Claru do chodby. Následoval jsem je a oči jsem nespouštěl z čarodějky. Jeden špatný pohyb a měla by mou čepel na svém krku.
„Posaď se,“ řekl jí Simon, který přešel taky k tykání, a když jsme byli v místnosti, ukázal na prázdnou židli. Naplnil kávovar vodou, přidal kafe a pak stiskl vaření.
Byly tam jen dvě židle, takže jsem zůstal stát u zdi s rukama zkříženýma na hrudi a stále na ni hleděl.
Taky mě sledovala. Oči se jí zúžily, když si mě prohlížela od hlavy k patě.
„Jsi démon?“
Simon se svalil na židli naproti ní s překvapením vepsaným po celé tváři. Způsob, jakým se o tom tak ledabyle zmínila, ho vyvedl z míry.
„Ne,“ řekl jsem vyrovnaným tónem. „Právě naopak.“
„Tak anděl.“ Clara sepjala ruce před sebou. „Mohou být stejně špatní.“
„Každá bytost je schopná špatnosti,“ řekl jsem a mé podezření proti ní rostlo. „Andělé nejsou výjimkou. Ale zajímalo by mě, jak jsi to zjistila?“
„Řekněme, že nejsi první nadpřirozená bytost, kterou jsem potkala. Vím všechno o andělech, démonech, upírech, vlkodlacích, a o tom všem.“ Soustředila se na Simona. „Aspoň, že ty jsi člověk.“
„Naposledy, když jsem to kontroloval, tak jo,“ řekl.
Stiskl jsem rty, abych se nezasmál. Když se opřel lokty o stůl, jeho obočí se stáhlo a zvážněl.
„Co nám můžeš říct o tom prstenu?“
„Prsten.“ Clara zaklonila hlavu. „Takže jsi schránku otevřel.“
„Hm.“ Simon se na ni rozpačitě usmál. „No, byla to trochu nehoda. Zámek se otevřel sám.“
„Protože síla obsažená uvnitř chtěla být uvolněna. A vycítilo to tvou nevědomost.“ Promnula si spánek a pevně zavřela oči, než je znovu otevřela.
„Když jsi otevřel víko té schránky, bylo to jako maják pro tvory, kteří ji hledají. Není divu, že byla ukradena.“
Nechtěl jsem ji říct hned, že jsem to byl já, kdo schránku ukradl. Nejdřív jsem chtěl informace.
„Jaký je účel prstenu?“ Zeptal jsem se.
„Nevím to jistě,“ odpověděla. „Vím jen, že je k němu připojeno něco temného. Síla, která s tím byla spjata už dávno. Babička mě varovala, abych schránku nikdy neotvírala.“
„Proč na tom byla ochrana proti andělům a démonům?“ zeptal jsem se a přistoupil blíž.
„A proč bych ti měla něco říkat?“ Clara se na mě podívala. „Mohl bys být jedním z těch, před kterými mě babička varovala.“
„Nezkoušej mě, čarodějko.“ V žilách se mi rozlil vztek a v hrudi mi dunělo tiché zavrčení. „Teď odpověz na otázku.“
„Klid, velký chlape,“ řekl Simon a položil mi ruku na paži. Hněv okamžitě opadl. Podíval se na Claru.
„Jen se tomu snažíme porozumět. Víme, že démoni jdou po prstenu, ale nevíme proč.“
„Jak mám vědět, že ti můžu věřit?“ zeptala se.
„Nemůžeš to vědět jistě,“ odpověděl Simon. „Ale doufám, že mi uvěříš. Mám pocit, že jsme na stejné straně.“
Její pohled se znovu přesunul na mě.
„Démoni jsou tví nepřátelé?“
Přikývl jsem.
V očích se jí odrážela nedůvěra. Simon jí nabídl laskavý úsměv, než vstal a přešel ke kávovaru. Vypláchl tři hrnky, než je naplnil kávou, přidal smetanu a cukr, a pak se zeptal Clary, jak chce tu svoji.
„Černá je v pořádku,“ odpověděla a trochu se uvolnila.
Měl na ni Simon stejný účinek jako na mě? Zdálo se, že uklidňuje své okolí. Asi ta jeho laskavá povaha.
Simon před ni položil šálek, než mi podal ten můj. Poděkoval jsem mu a přitiskl svou tvář na stranu jeho hlavy, sevření v mé hrudi ustoupilo při vůni deště z jeho pískově hnědých vlasů.
Clara si nás prohlížela a dotkla se místa nad svým srdcem.
„Cítím vaše spojení. Je silné.“
„Naše spojení?“ zeptal se Simon.
„Dvě duše, které k sobě patří,“ řekla. „Promiň, jestli to zní divně. Vždy jsem byla naladěna na lidi kolem sebe a takové věci dokážu vycítit.“
Simon se posadil zpátky ke stolu a usmál se na mě. Přesto měl v očích smutek. Náš včerejší rozhovor pro něj, pro nás oba, hodně znamenal. Pochopil, proč nechci vztah. Proč pro mě bylo nebezpečné ho mít.
„Dobře.“ Clara vydechla a poposedla dopředu na židli. „Stále nevím, jestli vám můžu věřit, ale teď nemám jinou možnost. Jak jsem řekla před tím, schránka se v mé rodině dědí po generace.“
„Proč?“ Zeptal jsem se.
„Aby byla v bezpečí. Přesněji řečeno, aby zůstala skryta.“ Objala rukama hrnek s kávou a zírala na stůl. „Moje babička také umístila ochranu kolem svého sídla jako další obranu. Nikdy jsem ten prsten neviděla, ale řekla mi o něm. Před staletími, možná i déle, byl jeden z mých předků požádán, aby prsten vytvořil.“
„Pro koho?“ Opřel jsem se o malý pult.
Clara se kousla do rtu.
„Skupinu démonů vedenou padlým andělem.“
Belphegor.
„Nikdy jsem se nedozvěděla, proč ten anděl prsten chtěl, ale údajně byl určen pro někoho mocného,“ pokračovala. „Můj předek si uvědomil, že udělal chybu, když jim pomohl prsten vytvořit, a tak ve snaze odčinit to, přísahal, že po zbytek života před nimi bude prsten chránit. Od té doby jdou démoni po mé rodině.“
Někdo mocný. Projel mnou neklid.
„Proč to tvůj otec prodal?“ zeptal se Simon.
Zamračila se.
„Můj otec není čaroděj a vždycky se k tomu všemu choval cynicky. Celou dobu se pral s mojí babičkou a říkal, že je to hloupá, pověrčivá stará žena. Teď jsou všechny její věci prodány. Neocenitelné věci, které už nikdy nevrátím. Nikdy jsem neměla opustit domov.“
„Co se stane, když se démoni zmocní prstenu?“ zeptal se Simon.
„Něco jiného než konec světa, jak ho známe?“ Clara vydala neveselý smích. „Zaručuji, že to démoni ti tu schránku ukradli. A oni –“
„Démoni ji neukradli,“ vložil jsem se do toho. „To já.“
Přimhouřila své zelené oči.
„Ty jsi ji ukradl?“
„Tak nějak jsme se poprvé potkali,“ řekl Simon a tváře mu zčervenaly. „Napadl jsem ho baseballovou pálkou.“
„Snažil ses na mě zaútočit. Ale boj tě opustil, když jsem tě přišpendlil ke zdi.“
Jeho ruměnec se prohloubil.
„Podívejte, hoši. Nechci slyšet o vaší výstřední zábavě v ložnici. Kde je schránka? Jestli jsi ji vzal, potřebuji ji zpátky.“
„Mohu tě ujistit, že je v bezpečí.“ Usrkl jsem kávy, než jsem ji odložil. „To je vše, co potřebuješ vědět.“
„Jdi do háje.“ Clara vstala ze židle. „Za prsten mám zodpovědnost. Není tvůj. Je mojí povinností ho chránit.“
„A mojí povinností je chránit lidstvo. Takže jak vidíš, jsme ve slepé uličce. Prsten je někde, kde na něj žádný démon ani padlý anděl nedosáhne. Představ si, jak to břemeno spadlo z tvých ramen.“
„To není na tobě, abys o tom rozhodoval.“
„Špatně. Měla bys mi poděkovat, že jsem ji vzal. Jinak by to už bylo v rukou démonů.“
Simon přelétával pohledem z jednoho na druhého, když jsme s Clarou stáli proti sobě.
„Co kdybych ti dal své číslo?“ řekl Simon a přerušil napětí v místnosti. „Takhle můžeme zůstat v kontaktu, kdyby se cokoliv stalo. Zní to dobře?“
Clařin tvrdý výraz trochu ztratil na ostrosti, když se na něj podívala.
„Nemám z toho radost. Vůbec. Ale cítím tvou upřímnost. I když je to osel,“ podívala se na mě, „můžu říct, že jste oba na mé straně.“
Simon si s ní vyměnil číslo a ona na mě vrhla další pohled „jdi do háje“, než odešla z obchodu.
„Je milá,“ řekl Simon a pak mě šťouchl do boku. „Na rozdíl od někoho jiného, koho znám.“
Ušklíbl jsem se.
„Neprolila se žádná krev. Řekl bych, že jsem se choval docela dobře.“
Poté, co se Simon vrátil k pultu, zůstal jsem v zadní místnosti a naslouchal Alastairovým myšlenkám.
„Mám informace o prstenu.“
„Povídej,“ odpověděl Alastair.
Řekl jsem mu o Claře a všem, co jsem zjistil.
„Takže to vytvořil čaroděj pro někoho mocného,“ řekl, když jsem skončil. „Napadá mě jen jedna bytost.“
„Jitřenka.“
Cítil jsem Alastairův strach prostřednictvím našeho propojení myslí. Byl jsem si jistý, že i on cítil ten můj.
„Je navždy zapečetěný,“ řekl Alastair. „I když je prsten určen jemu, nezáleží na tom.“
Doufal jsem, že má pravdu. Přesto jsem nemohl zapomenout na šok v Lazarově tváři, když uviděl prsten. Řekl, že jeho existence je nemožná.
Když jsem se vrátil do přední části obchodu, Simon mluvil se dvěma staršími ženami o lampě. Zdálo se, ale že víc než o lampu se zajímají o něj.
„Nemá ponětí, že s ním flirtují,“ řekl Kyo s bradou podloženou rukou, když se opíral o pult.
Černé vlasy mu padaly do očí a vypadal tak víc rošťácky.
Usmál jsem se, když Simon pokračoval v popisu, kdy byla lampa vyrobena a proč byla tak výjimečná. Mezitím se na něj obě ženy dívaly, jako by byl svačinou, kterou si chtěli dát do své nadrozměrné kabelky a odnést domů.
„Nevidí, jak je úžasný.“
Kyo se na mě podíval.
„Opravdu ti na něm záleží, že?“
„Ano,“ řekl jsem bez váhání.
Byl jsem už unavený to popírat.
Kyo se narovnal a otočil ke mně.
„Pokud mu ublížíš, přísahám bohu, že ti nakopu prdel. A je mi jedno, jak jsi velký.“
„Beru na vědomí,“ řekl jsem a bojoval s úsměvem.
Líbilo se mi, že měl Simon tak dobrého přítele. Na Kyoovi ale bylo taky něco, na co jsem nemohl přijít. Necítil jsem z něj žádnou magii, takže jsem si byl docela jistý, že je to člověk. Ale někdy jsem zachytil pohled v jeho očích, které se mi zdály příliš staré na dítě, kterému bylo něco málo přes dvacet.
Déšť neustával. Někdy přešel z prudkého lijáku do slabého kropení, ale neustal úplně. Sledoval jsem, jak kapky dopadaly na chodník, když jsem stál u pokladny.
Simon šel do skladiště a vzal Kya s sebou. Zásilka měla dorazit druhý den brzy ráno, takže potřebovali přeskládat věci, aby uvolnili místo pro nový inventář.
„Chceš, abych pomohl?“ zeptal jsem se.
„Ne, to je v pořádku,“ zavolal Simon z chodby. „Můžeš mi ale pohlídat krám?“
„Jistě.“
Chvíli jsem pozoroval lidi. Kolem obchodu prošel pár, který se kryl pod jedním deštníkem. Projíždějící auta stříkala vodu na chodníky. Vlasy na zátylku se mi zježily a já se otočil, když se na druhé straně pultu objevil démon se samolibým obličejem.
„Musíš si přát zemřít,“ řekl jsem a natáhl se pro dýku, kterou jsem měl schovanou v botě.
Phoenix obrátil oči v sloup.
„Přestaň.“
„Proč jsi tady, démone?“
„Abych ti poslal zprávu.“
Špičkou prstu přejel po knihách na polici podél zdi.
„Opravdu ti chci předat jen zprávu.“ Jeho tmavě hnědé oči se přesunuly zpět na mě. „Válka, o které jsem mluvil, právě začala. A je to válka, kterou nemůžete vyhrát, Wrathe.“
„Myslíš, že nás ty a Belphegor dokážete porazit?“ Přistoupil jsem k němu a krev mi začala vařit v žilách.
„Přijde čas… brzy, mohu-li dodat… kdy ty a tví nephilimští bratři budete mít na výběr. Pokleknout nebo zemřít.“ Phoenix pokrčil rameny. „Teď ti nemůžu říct, co máš dělat. Ale vřele doporučuji, aby sis klekl jako ten hodný malý vrah, kterým jsi.“
„Pokleknout?“ Chytil jsem ho za přední část trika. „Před kým?“
Zazubil se.
„Před svým novým králem. Svět se mu bude klanět.“
A pak zmizel.
***
„Řekl, že budeme mít na výběr?“ zeptal se Alastair a položil svůj šálek horkého čaje na vedlejší stolek. Krb byl zapálený, dřevo praskalo. Jediné další světlo vycházelo z vysoké lampy v rohu.
„Pokleknout nebo zemřít před novým králem,“ řekl jsem a položil ruku na krbovou římsu nad krbem. „Odešel, aniž by řekl cokoliv dalšího.“
Na zdi přede mnou byl zarámovaný obrázek Josepha. Vedle něj byly další obrazy, od barevných portrétů po černobílé. Všichni muži, které Alastair jednou miloval. Věděl jsem, že každá ztracená láska vytvořila další díru v jeho již vyschlém srdci. Přemýšlel jsem, kolik toho zůstane, až Joseph zemře.
„Nepoklekneme před nikým.“ Alastair vstal, přešel k oknu a zahleděl se ven do noci. „Zní mi to, jako by Belphegor plánoval stát se novým králem podsvětí. Aby konečně zaujal Luciferovo místo.“
„Většina démonů se mu minule nepoklonila,“ řekl jsem, když jsem si vzpomněl na bitvu před mnoha lety, kdy na nás Belphegor zaútočil se svou armádou. Tehdy jsem ztratil Marcuse.
„Mnoho démonů se nás tehdy bálo a odmítli ho následovat. K získání jejich loajality by bylo zapotřebí někoho ještě mocnějšího, než je on.“
„Pokud se mu nedostal do rukou jistý prsten, který by mu mohl dát tu moc.“ Alastair se na mě podíval. „Potom, co jsi mi řekl o svém rozhovoru s čarodějnicí, kontaktoval jsem Lazara. Pro jednou odpověděl.“
„Co říkal?“
Alastair zaskřípal zuby.
„Řekl, že se musíme ‚držet stranou od záležitostí, které se nás netýkají‘. Připomněl jsem mu, že jsme to my, kdo našel prsten a zasloužíme si vědět víc. Pak mi připomněl, že nejsme nic jiného než vojáci, kteří nemají co zasahovat do záležitostí andělů.“
Moje ruce se zformovaly do pěstí. Lazarus věděl, jak se mi dostat pod kůži, zacházel s námi jako s bezduchými stroji na zabíjení.
Na stole se zavibroval Alastairův telefon. Když ho popadl a pohlédl na obrazovku, jeho tvář zbledla.
„Haló?“ Pauza. „To jsem já.“ Jak osoba na druhém konci mluvila, jeho výraz byl stále vážnější. „Chápu. Za chvíli tam budu.“
Přerušil hovor a otočil se ode mě, jeho tělo bylo napjaté. Rozlila se mnou tupá bolest, ozvěna jeho vlastního bolavého srdce, které jsem cítil, jako by bylo moje.
„Alastaire?“
„Já… musím do nemocnice. To byla sestra. Řekla, že Joseph nepřežije noc a že bych měl přijít a říct své poslední sbohem.“
Odstoupil od okna a zamířil ke dveřím.
Chytil jsem ho za paži, než stačil vyjít na chodbu.
„Potřebuješ mě tam s sebou?“
Jeho oči se zvedly k mým. Smutek v nich zasáhl střed mé hrudi.
„Ne. Budu v pořádku.“ Přesunul pohled ke dveřím. „Kolikrát se budu muset rozloučit s někým, koho miluji, Galene? Už jsem se měl poučit.“
V tu chvíli jsem pomyslel na Simona, na to, jak tvrdě jsem bojoval, abych se do něj nezamiloval.
„Někdy se k tobě láska vplíží,“ řekl jsem. „Nemáš nad tím žádnou kontrolu.“
Alastair smutně přikývl, než opustil svou pracovnu. Vzal si auto, místo aby letěl, a já jsem sledoval, jak jede po silnici opouštějící sídlo, zatímco světlomety zmizely, když zajel za roh.
Slyšel jsem hlasy z herny, tak jsem se rozešel tím směrem. Byli tam všichni moji bratři, včetně Damana, což bylo překvapivé. Raiden a Castor hráli kulečník – přičemž Cas trval na tom, že hrají o peníze. Bellamy se usmíval na svůj telefon, a když jsem kolem něj procházel, viděl jsem na obrazovce chlapíka bez košile. Poslal tomu muži zprávu. Pravděpodobně nabídku ke schůzce, která později skončí sexem.
„Pomoc,“ ozval se Simon z pohovky vedle kulečníkového stolu. „Byl jsem napaden a nemůžu se pohnout.“
Gray se zahihňal a přitulil se k němu blíž, přičemž na mě vrhl malý šibalský úsměv.
„Teď je to můj člověk.“
Legrační bylo, že Gray byl jedinou osobou, u které mi nevadilo, že se Simona dotýká. Nejspíš asi proto, že jsem věděl, že je to neškodné. Gray prostě miloval tulení.
„Předpokládám, že se o něj pro jednou podělit můžu.“ Sedl jsem si na druhou stranu Simona a položil ruku na opěradlo pohovky za jeho hlavou. Přitiskl se k mému boku, zatímco Gray se rozvalil na jeho klíně.
Daman držel tablet a perem kreslil nějakého draka. Bellamy mu nakoukl přes rameno a byl okamžitě odehnán.
„Nech toho, Luste.“
„Co? Jen jsem obdivoval tvůj talent.“ Bellamy zavrtěl obočím. „Ten drak je vážně sexy.“
„Jsou draci taky skuteční?“ zeptal se mě Simon.
„Ano,“ odpověděl jsem. „Je tu pět dračích klanů. Vítr, led, oheň, země a voda. Každý klan má svého krále a způsob života.“
„A Bellamy zná pár desítek draků z každého klanu,“ řekl Daman znuděným tónem.
„To si piš, že znám.“ Bellamy se svalil na druhou pohovku, jednu nohu na podlaze a druhou opřenou o polštář. „Ale vlastně to není tak úplně pravda. Nikdy jsem nedostal příležitost ošukat vodního draka.“
„Proč ne?“ zeptal se Simon.
„Vodní draci jsou považováni za vyhynulé,“ řekl jsem, pobavený jeho zvědavou povahou. „Nikdo z nich nebyl viděn už dvě stě let.“
„Proč?“
„Mnoho příběhů točících se kolem mořských příšer ve skutečnosti odkazuje na vodní draky. Lidé je lovili.“
„Hloupí lidé,“ řekl Gray se zívnutím.
Pak vzhlédl k Simonovi.
„Ty ale ne.“
Simon pohladil Graye po vlasech a usmál se.
„Došlo také k válce mezi klany ledu a vody,“ řekl Daman. „Během toho zemřela spousta draků. Ryūjin, vodní král, byl zabit a jeho lidé se skryli.
Simon se zamračil.
„To je smutné.“
„Víš, co není smutné?“ řekl Raiden. “Cheeseburgery.”
Nálada se během chvíle změnila.
Všichni jsme to cítili ve chvíli, kdy se Alastair dozvěděl, že Joseph zemřel. Byla to palčivá bolest, která těžce zasáhla každého z nás.
Gray si objal kolena pažemi a do očí se mu nahrnuly slzy. Raiden stál vedle kulečníkového stolu a tágo v jeho pevném sevření praskalo. Daman se posadil poblíž okna a otočil obličej ke sklu, v jeho odrazu se mu chvěla brada.
Když jsem pocítil, jak se Alastairovi zlomilo srdce, položil jsem ruku na to své.
„Co je špatně?“ zeptal se Simon a podíval se na mě a pak na ostatní, kteří najednou ztichli.
Přitáhl jsem si ho k sobě a zabořil tvář do jeho vlasů. Nechal jsem jeho vůni, ať utiší mou bolest v srdci. Jeho paže mě, zpočátku váhavě, objaly. Zvedl jsem ho z pohovky a on mi omotal nohy kolem pasu. Když jsem ho nesl nahoru a do svého pokoje, políbil oblast pod mojí čelistí.
„Galene?“ zeptal se, když jsem ho posadil na postel. „Co je-“
Přerušil jsem ho lehkým polibkem a položil ho na záda. Vklouzl mi rukou pod košili, než mi ji přetáhl přes hlavu a odhodil ji stranou. Stáhl jsem mu tepláky a on mi rozepnul zip na džínách. Stáhnul jsem si je dolů z boků, když jsem se znovu setkal s jeho rty. Prohnul se po mém doteku, když jsem vzal do ruky oba naše tvrdnoucí penisy.
Sex byl něžnější než obvykle. Když jsem naše těla spojil, dal jsem si na čas, liboval jsem si v každém Simonově tichém vzdechu. Víc než uvolnění jsem potřeboval cítit jeho kůži na mé, potřeboval jsem cítit jeho dech na mých rtech a vnímat jeho ruce.
Protože jsem se rozpadal.
Nejen proto, že jsem cítil bolest mého bratra, kterou jsme díky našemu spojení všichni sdíleli. Ale taky proto, že jsem věděl, že je to budoucnost, která čeká i na mě. Bez ohledu na to, jak tvrdě jsem bojoval proti svým citům k Simonovi, jak moc jsem mu bránil dostat se příliš blízko, podařilo se mu proklouznout všemi škvírami.
Simon zaryl konečky prstů do mých boků, když jsem přirazil hlouběji, a pak se začal pomalu pohybovat. Moje duše předla. V tu chvíli jsem věděl, že už od něj nikdy neodejdu.
Byl jsem blázen, když jsem si myslel, že můžu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.