Kapitola 10.
Snil jsem. Věděl jsem to, protože jsem stál na pláži složené ze skal. Ne z oblázků jako Brightonova pláž. Ne, byly to zatraceně velké kameny, na kterých nebyla žádná sranda stát, zvlášť když jsem byl bosý a v pyžamu. Moře za mnou bylo šedé a jakoby naštvaně naráželo na skalnatou hráz. Nebe bylo pohlceno zvlněnými bouřkovými mraky a pohybovalo se tempem, které je vidět v televizi, když se časová smyčka zrychlí. Nepršelo, nebyla bouřka, ale cítil jsem to ve vzduchu.
Jo, zatracený sen.
Nade mnou se tyčila úžasná skalní stěna, která dávala nový pohled na to, jak velký může být útes. Na vrcholu jsem neviděl žádné známky života.
Kde jsem k čertu byl?
„Haló?“
Jo, to bylo chytré.
I když se mi to zdálo, bylo to velmi skutečné. Moje nohy o tom věděly svoje.
Aspoň se mi nezdálo o Michaelovi.
Když jsem zauvažoval nad tím, že bych se prošel po pláži, ale za cenu zničených nohou, vznesl jsem se do vzduchu. Nebyl jsem vyděšený. Byl to sen a bylo hezké už na skalách nestát.
Stoupal jsem výš a výš. Otočil jsem se k moři. Táhlo se dál a pokračovalo až k temnému obzoru. V dálce se zablesklo. Bouře na sebe rozhodně nenechá dlouho čekat.
Můj výstup se zastavil. Otočil jsem se k obrovskému výklenku ve skále. Byl tam kruh skály, který vypadal jako hnízdo. Uprostřed toho byla další skála, hladká, šedá a vyleštěná, naprosto bez chybičky, aspoň, co jsem z mé pozice viděl. Něco mě k tomu místu přitahovalo, tak jsem se pomalu spustil k hnízdu dolů.
Zajisté to bylo dobré a chráněné místo. Ale jaký druh ptáků by si dělal hnízdo z kamení?
Udělal jsem krok vpřed a čekal, až něco vyskočí ze skály a celý tento sen se stane bláznivou noční můrou. Jako třeba démonem posedlá panenka mávající nožem se zlýma očima a spoustou krvežíznivosti. Slyšel jsem, jak se v mé hlavě hyena zasmála, to strašné chichotání a ječení.
„Měl bych se probudit?“
Moje slova mě uklidnila.
Udělal jsem dalších pár kroků vpřed, země pod nohama byla chladná. Byl to kousek od okraje výklenku ke středu hnízda. Skála neměla hladký povrch, jak jsem si zpočátku na první pohled myslel. Čím víc jsem se blížil, viděl jsem hrboly, navzdory tomu, že povrch kamene se leskl, jakoby ho někdo vyleštil. Cítil jsem se jako malý zvídavý kluk, co v muzeu odolává nutkání něčeho se dotknout, protože ví, že když to udělá, personál na něj bude křičet.
Překročil jsem skály, do kruhu s osamoceným kamenným výběžkem. V kruhu bylo teplo, což mi připomínalo oheň v Karlině sídle. Správně útulné. Mohl jsem se jen zkroutit a spát… I když já už vlastně spal.
Praskl jsem si klouby prstů. Jen jeden dotek. Tak jsem to udělal. Povrch byl drsný a hrbolatý, přesně jak to vypadalo, ale taky podivně hladký. Vyzařovalo z něj teplo, že jsem nejprve šokovaně stáhl ruku zpět, než jsem se kamenů znovu dotknul.
Skála se otřásla.
„Sakra!“
Klopýtl jsem a praštil se hlavou o zeď skalního hnízda.
„Zatraceně! Co je to?“
Skála se ještě trochu otřásla, a když jsem se vyškrábal na skalnatý kruh, pyžamo se zachytilo o zubatý okraj. Silně jsem za něj zatahal, až se materiál roztrhl, takže jsem ztratil rovnováhu.
Padal jsem dolů. Než se můj obličej mohl dotknout země, probudil jsem se.
„Sakra.“
Posadil jsem se. Stále byla tma, déšť vytrvale bubnoval do oken.
To bylo zajímavé.
Pozn. překladatelky: Tohle je taky zajímavé:
6 kapitola 11 stran
7 kapitola 4 strany
8 kapitola 10 stran
9 kapitola 6 stran
A tahle kapitola jen strana a 3 řádky? Si ten co dělal kapitoly něco šlehl ne?