Kapitola 11.

Kapitola 11.

Šedé ranní světlo mě vytáhlo ze spánku. Otevřel jsem pomalu oči a zamžoural, než se mi pohled vyjasnil. Posadil jsem se a přemýšlel, jestli stále sním.
Ne, už žádné strašidelné kameny ve strašidelných skalních hnízdech.
Zkontroloval jsem telefon. Bylo 08:30. Napůl jsem očekával text od mé sestry Jenny, abych zjistil, jestli jsem nespadl z rozjetého vlaku a nejsem mrtvý někde v příkopu nebo v nějakém drogovém doupěti. Mluvili jsme spolu každou noc. Pokud jsem nezavolal nebo neposlal SMS, šílela. Byla přehnaně starostlivá.
Přesto… vypadalo to, jakoby na mě opravdu zapomněla. To mě zabolelo. Byla to pravda? Jak by to mohla být pravda? Popravdě, jak by něco z toho všeho mohla být pravda? Jenže to, co se mi teď stalo, bylo velmi, velmi skutečné.
Jen další vrstva sraček, s nimiž jsem se musel vypořádat v tomto šílenství, kterému jsem říkal život.
Opravdu jsem potřeboval cigaretu.
Šel jsem se vyčurat, osvěžil se toaletními potřebami, které jsem našel v koupelnové skříni, a navlékl si svetr a džíny, které byly k dispozici.
Teď, když přestalo pršet, jsem se rozhodl vylézt na balkon.
Vítr byl studený a svěží a zvedal mi vlasy z čela. Bylo to vzrušující. Den byl šedý a nudný, moře tak rozzlobené jako to z mého snu. Město sedělo v dálce po mé pravici. Sledoval jsem ho a myslel na to, že někde tam je bělooký, který se mi směje. Jo, ten parchant by to určitě udělal. Myslel si, jak není zatraceně chytrý. Jo, tenhle problém jsem musel vyřešit.
Vstoupil jsem dovnitř a zavřel okna balkonu.
Problém? Měl bych tomu tak říkat? Bylo mi řečeno, že je to moje povinnost a tím slovem bylo vyřčeno vlastně všechno. Kdyby to opravdu bylo moje poslání, kdybych byl jediný, kdo by mohl zabít ty zvířecí věci, nemohl bych to už nazývat problémem. Znamenalo by to něco většího než já. Už roky jsem se necítil tak důležitý.
Pokud by se ale ukázalo, že jsem na nějakém drogovém výletu, vlastně ležím někde na podlaze s jehlou v paži, udělal bych si díru do hlavy. A kdybych měl v paži jehlu, znamenalo by to, že jsem spadl z čisté cesty a vrhl se rovnou do jezera heroinu.
Když jsem si obul boty, usoudil jsem, že je čas z ložnice vyjít.
Chodba byla tichá. Nechtěl jsem bloudit po schodech do dalšího patra, tak jsem zaklepal na Deanovy dveře.
Otevřel je o několik vteřin později a stál tam polonahý ve svých kožených kalhotách.
„Dobré ráno,“ řekl.
Vlasy měl mokré a po vytvarované hrudi mu stékaly kapky vody.
„Brzy budu dole na snídani. Jen se doobléknu.“
Na sucho jsem polkl.
„Ehm, v pohodě, uvidíme se dole.“
Do prdele, to tělo. Cítil jsem, jak mi teplo stoupá do tváře. Otočil jsem se a uháněl dolů, nedíval se zpět. Díky Bohu, že nikde nebylo žádné zrcadlo, které by ukázalo, jak pěkně jsem zrudnul.
Co se to, sakra, děje?
Brzy mě uvítala vůně slaniny a čerstvě upečeného chleba. Ach, jedna z mých oblíbených věcí. Nemůžete si nedat starou dobrou slaninu, abyste mohli začít den.
Šel jsem za nosem do nóbl jídelny a přivítal mě stůl zdobený všemi nejlepšími věcmi v životě – slanina, vejce, klobásy, toasty, fazole, černý pudink, staré dobré červené a hnědé omáčky, pomerančový džus, mléko, cereálie, cukřenka, čerstvá káva a čajová konvice.
„Pojď se najíst,“ řekla Naomi.
Byla tu jen ona a Karla.
Sedl jsem si na volnou židli.
Karla seděla v čele stolu po mé levici a usrkávala čaj ze stejného malého šálku, který měla včera v noci.
„Dobré ráno, Jaku,“ řekla. „Spal jsi dobře?“
„Docela dobře, díky,“ zalhal jsem a natáhl se po čajové konvici a šálku.
„Byla jsem znepokojena, tím, co všechno jsme ti včera museli tak najednou říct.“
Nalil jsem si čaj.
„Byl jsem vyřízený a zmatený. Docela jsi pomohla.“
Přidal jsem trochu mléka.
„To ráda slyším.“
„Greg se brzo vrátí,“ řekla Naomi.
Její talíř byl slušně naložený všemi dobrotami. Takhle se mi to líbí.
„Hledá zbraň tu zbraň, a taky se zašel podívat do té jeskyně, aby ji prohlédl a popřípadě vztyčil další runové bariéry, pokud by bylo potřeba.“
Sakra.
„Je mi to moc líto. Není ani moje. Je bělookého. Upustil ji poté, co zabil… osobu, kterou jsem znal… a já jsem ji vzal, než jsem šel za ním. Jsem takový kretén.“
Nepřemýšlel jsem nad tím, že by to mohlo věci zkomplikovat, potom, co tou zbraní zabil ještě Tonyho. Ne, že bych ho litoval, ale pokud se najde a budou na ní mé otisky prstů…
„Ta osoba ti musela být blízká,“ řekla Naomi a zastavila se v mazání toastu.
„Poznám to podle toho, jak se tvá tvář mění. Vypadáš tak… smutně.“
Stále jsem nebyl připraven na tenhle rozhovor.
„Je to komplikované.“
Sklonil jsem hlavu.
„Opravdu jsi prožil něco těžkého,“ řekla. „Nemusíš o tom teď mluvit. Jen chci, abys věděl, že je mi to líto, ať je to cokoli. “
„To je vážně milé,“ řekl jsem. „Dík.“
„Dean zakročí, pokud se něco stane,“ řekla Karla. „Neboj se.“
„Zakročím,“ řekl Dean a nakráčel do místnosti. „Pěkná snídaně.“
Sedl si vedle mě.
Trochu jsem se na židli zavrtěl. Sakra, vážně se mnou něco bylo. Popadl jsem trochu slaniny a teplý chléb, plácl na něj máslo a omáčku.
„Slyšel jsi celý náš rozhovor?“ zeptala se Karla.
„Ano,“ řekl Dean a nalil si čaj. „A bude to v pořádku, Jaku. Neboj se.“
Strčil jsem si slaninu s chlebem do pusy. Příliš velké sousto. Máslo a omáčka mi stekly po bradě a rukou a trochu kapek spadlo i na svetr.
Pro rány boží!
Naomi se zasmála.
„To máš tak velký hlad?“
Žvýkal jsem, červenal se a odložil sendvič, abych popadl papírový ručník a mohl se trochu očistit. Nikdy jsem nebyl tak nepořádný jedlík.
V tu chvíli vešel Greg a posadil se naproti mně.
„Dobré ráno,“ řekl.
„Jak to šlo?“ zeptala se Naomi.
„Promiň,“ řekl a otočil se ke mně. „Nenašel jsem ji, ale byl jsem v jeskyni. Je zapečetěná. Nic se nedostalo dovnitř ani ven. Vytyčil jsem pro jistotu i bariéru.“
„Díky, že jsi ji hledal,“ řekl jsem. „Měl jsem jít s tebou.“
„Ach, k čemu jsou strážci?“
Na to jsem si odfrkl. Červenání se vrátilo.
To Naomi rozesmálo.
„Ach, drahoušku,“ řekla Karla.
Taky jsem se zasmál. Bylo mi fajn. Dean se ke mně naklonil a já bych přísahal, že jsem cítil, jak kolem něj praská energie. Otřáslo to se mnou.
„Mohl bys mi podat klobásu, prosím?“
Zatraceně… znovu! Po všem, s čím jsem se musel ve svém životě vyrovnat, včetně těchto nových věcí, jsem se stále choval takto? Jenom proto, že měl ten svůj zatracený chraplavý baryton, to ještě neznamenalo, že jsem se musel chovat jako zastydlý puberťák. Popadl jsem talíř párků a trochu prudčeji mu je podal.
„Díky,“ řekl.
Mírně jsem se zamračil.
„Mám otázku. Proč jste mě vzali do nemocnice? Požádal jsem vás o to?“
„Zpanikařili jsme,“ řekla Naomi. „Měl jsi záchvat a pěnu v ústech. Omlouvám se, vzhledem ke vší naší přípravě jsme se mohli zachovat lépe.“
„Omlouvám se, nechtěl jsem, aby to vyznělo neuctivě.“
„V pořádku,“ řekla a usrkla kávu.
„Opravdu jsem měl pěnu v puse?“
„Byl jsi pěkně v prdeli,“ řekl Greg.
Karla si odkašlala.
„Jaku, chci si teď s tebou o něčem promluvit, když jsme tu všichni.“
„O čem?“
Chvíli trvalo, než odpověděla.
„O životě tady.“
„Ach.“
„Myslím, že by to bylo nejlepší. Ve skutečnosti na tom musím trvat. Panské sídlo je pro tebe nejbezpečnějším místem, kde můžeme být všichni spolu a spolupracovat.“
Takže buď budu spát v hotelu, na který nejspíš nebudu za chvíli mít, vzhledem k tomu, že to vypadalo na dlouho nebo prostě zůstanu tady.
„Jaký je nájem?“
Greg se zasmál.
„Tu samou otázku jsem položil, když mi Karla řekla, ať tu zůstanu.“
„Nepožaduji nájem,“ řekla Karla. „Bude to tvůj domov a základna. Naomi a Greg zde žijí, jak asi víš, a Dean také.“
„O krok výš od sraček, které jsem nechal za sebou,“ řekl Dean.
Díky bohu mě nikdo z nich nepoznal. Moje kariéra začala před čtyřmi lety a já byl za tu dobu na více různých místech, stejně jako moje fotky byly na obálkách časopisů, ale vždy jen krátce.
„Do prdele bude to těžké,“ řekl Greg. „Určitě se to už rozkřiklo.“
„Postavím se tomu čelem.“
Tohle bylo moje poslání a můj úděl. Ne pózovat jako model, být hvězdou, která by vzápětí vyhořela v opiovém dýmu. Ne, tohle bylo to, co jsem chtěl. Zabít toho zasraného bělookého. Pomsta a záchrana města.

3 thoughts on “Kapitola 11.

  1. Bude ještě nějaký díl nebo kapitola? Je to takové otevřené 🤔. Jinak zajímavé téma akorát trošku zmatené. Moc děkuji.

    1. U tohoto jsem se upřímně sekla, právě proto, že je to takové zmatené. Je vidět, že to píše chlap. Navíc je to psané britskou angličtinou, která mi trochu komplikuje překlad. Chtěla bych to dopřekládat, protože je to zase jiné, ale rozhodně má teď přednost Caleb s Johnem a pak kluci opeření. A do toho autorka série Synové padlých rozjela další sérii, která vypadá ještě víc zajímavě, ty tři série, co mám v plánovaných (hlavně ta s „chobotničákem“) mě taky hodně lákají, takže uvidíme, kdy se vůbec k Winter Rising vrátím =))).

      1. No tak to chápu. Kluci opeření mě chytli a to hodně 😁. A další série co jste zmínila,vypadají taky dobře. Takže práce víc než dost. Ať se daří. A děkuji.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.