Bouře
V oblacích města F zuřila letní bouřka. Světla zhasla a město bylo na dlouhou dobu ponořeno do tmy. Jue
Ming seděl v obývacím pokoji, na sobě ještě pořád školní uniformu, a díval se oknem do tmy.
Hromové mraky vystřelily pruhy jasných blesků zamotané mezi sebou. Blesk spojil vysoké budovy na
zemi s černou noční oblohou. Vzdálený pohled se odrazil v černých očích dospívajícího kluka.
Ozvalo se první zadunění hromu a jeho bledý obličej osvětlil kvetoucí blesk. Zvuk vyzvánění telefonu v
Mingově uchu zněl oproti dunění hromů nepřirozeně.
„Tati, za jak dlouho budeš doma?“ zeptal se Ming.
„Chlapče!“ vykřikl úzkostlivě muž na druhém konci. „Proč mi voláš?! Tak rychle se domů nedostanu!“
„Ach, to už vím,“ odpověděl Ming, když zaslechl hřmění.
„Na silnici je zácpa! Odhaduji, že se dostanu domů, až kolem půlnoci! V lednici je uvařené jídlo, tak si ho
ohřej a najez se!“ zakřičel Zhang Min.
Na druhém konci hovoru bylo hodně hluku, jako by se něco stalo. Lidé snad nadávali, ale bouřka
maskovala všechny zvuky, takže se to nedalo moc poznat.
„Vypadl proud, takže si ho nemůžu ohřát,“ odpověděl Ming.
„Co jsi říkal? Musíš mluvit víc nahlas! Neslyším tě!“ zakřičel Zhang.
„To nic! Tak ahoj!“ odpověděl stejně hlasitě Ming.
„Jen vydrž! Táta se brzy vrátí!“ zasmál se krátce Zhang, když konečně uslyšel Mingův hlas.
Ming zavěsil a vzal si sklenici vody. Ledničku ani neotevřel, aby zjistil, co je za jídlo. Dál seděl na gauči
v obýváku v naprosté tmě a pozoroval skrz okno zuřící bouřku.
Ve čtvrtek, kdy se jeho adoptivní otec Zhang, vydal na služební cestu, se domluvili, že si v pátek, až se
vrátí, vyjedou spolu na večeři. Jenže teď trčel někde v zácpě a Ming seděl doma sám.
Jejich společné dny totiž nebyly tak časté. Ming chodil na střední školu ve městě F a bydlel na internátní
škole, takže se domů dostal málokdy.
Zbývaly dvě hodiny do půlnoci a Ming se ze svého místa ani nepohnul.
Až když přesně o půlnoci znovu naskočil proud a obývák zaplavilo ostré světlo, Ming sebou trhnul a
zašilhal, jak byl přivyknutý na tmu.
Zapnul televizi, ale objevilo se jen zrnění, takže ji znovu vypnul. Někde v dálce zaslechl zvuk sirén.
Telefon znovu zazvonil. Ming ho zvedl a zjistil, že hluk na druhém konce už není tak výrazný.
„Chlapče… jsi v pořádku?“ ozval se Zhangův hlas.
„Jsem.“
„Nesmíš jít za žádnou cenu ven. Mohl bys potkat duchy. Dal sis večeři? Nezvonil někdo? Pokud někdo
zazvoní, rozhodně neotevírej dveře,“ Zhangův hlas zněl rozechvěle a jakoby lapal po dechu.
„Ach,“ odpověděl Ming.
„Běž dolů a počkej na mě, už jsem vjel do města,“ řekl skoro bez dechu Zhang.
„Dobře.“
„Ne! Zůstaň v bytě,“ změnil okamžitě názor Zhang, „jo a trochu se sbal. Zabal si balíček karet, peníze,
nějaké léky a náhradní oblečení. Táta tě vezme na výlet. Počkej, až se vrátím domů a nehledě na to, kdo
zaklepe na dveře nebo zazvoní, neotevírej dveře. Asi za deset minut jsem doma. A pamatuj, nikomu
neotevírej!“
Ming bez rozloučení zavěsil, vstal a přešel do svého pokoje. Na nic se neptal, vytáhl kufr, který používal
do školy. Vytáhl z něj špinavé oblečení, které tam ještě bylo od jeho příjezdu, hodil ho rovnou do pračky,
a pak sbalil několik kusů čistého oblečení pro sebe i Zhanga. Přibalil něco z lékárničky, cigarety, peníze a
balíček karet.
Bankovní karty a peníze v hotovosti byly v zásuvce, Ming také v zásuvce našel malou krabici. Uvnitř
krabice byl pár platinových telefonních přívěsků – Kozoroh a Rak.
Ming si připevnil na telefon přívěsek Kozoroha, druhý strčil do kapsy, dobalil vše potřebné, a pak si sedl
zpátky do obýváku na gauč a čekal.
Přede dveřmi se ozval děsivý výkřik. Ming ztuhnul a jeho oči zírali do prázdna. Po chvíli zapnul zase
televizi, ale stále nebyl žádný signál. Zapínal a vypínal televizor znovu a znovu. Několikrát to opakoval,
než se mu nakonec podařilo něco chytit. Zjistil ale, že ho to nezajímá, a tak pomalu vstal, přešel ke
dveřím a podíval se skrz kukátko. Chodba byla úplně tmavá, nebylo vůbec nic vidět.
„Pomoc-!“ znovu vykřikla žena a uslyšel zvuk bouchání na dveře. Mingovi se rozechvěly ruce a kousek
odstoupil ode dveří, šokovaný tím zvukem.
Jeho tvář byla bledší než obvykle, když znovu přistoupil ke dveřím a podíval se skrz kukátko. Poté sklopil
pohled a uviděl boty. Viděl své vlastní tenisky, Zhangovi vojenské boty a dva páry pantoflí, jeden malý a
jeden velký.
„Táta mi řekl, abych nikomu neotevíral dveře,“ promluvil Ming do ticha.
V chodbě bylo slyšet bouchnutí dveří, a poté nářek. Ming chvíli stál, než se sklonil, aby si obul boty.
Klekl si na jedno koleno a začal si vázat tkaničky, ale jakmile to udělal, uviděl pode dveřmi prosakovat
pramen krve. Chvíli se nepřítomně díval na krev, než znovu sklonil hlavu a pokračoval v obouvání bot.
Když byl hotový, dotkl se kliky a zaposlouchal se do ticha, které najednou vzniklo. Nebyl slyšet žádný
křik, pláč, ani bouchání. Ming proto změnil názor a vrátil se zpět do obýváku, aby si sednul.
Jenže nedošel ani do poloviny, když se bušení na dveře ozvalo znovu.
„On… On…“ ozvalo se za dveřmi na které se Ming trochu nešťastně podíval.
Vzápětí na to se ozvalo cinknutí výtahu.
„Táta,“ oddechl si polohlasně pro sebe Ming.
Zhang zařval, následoval zvuk rozbití požárního bezpečnostního skla, další zakřičení, a pak byl slyšet
hlasitý náraz. Ming přistoupil ke dveřím a otevřel je. Díky bezpečnostnímu řetězu, který bránil v otevření
dveří, se vytvořila jen malá mezera, skrz kterou mohl vyhlédnout ven na chodbu.
Ming stál těsně u dveří, když do nich něco narazilo, a pak se skrz mezeru protáhla hnijící ruka, která ale
byla vzápětí stažena pryč.
„Zavři dveře-!“ křikl Zhang.
Ming poslechl a dveře zavřel.
Zaslechl zvuk těžkého předmětu, který dopadl na zem, a pak bylo ticho.
„Táto?“ ozval se Ming.
„Jsem v pořádku…“ promluvil Zhang chvějícím se hlasem. „Nedívej se ven, chvilku počkej.“
Ming tiše přikývl, jakoby ho Zhang mohl vidět, ale po chvilce už to nevydržel a podíval se skrz kukátko.
Zhang právě skrýval něco v rohu chodby.
„Chlapče, už můžeš otevřít dveře.“
Ming uvolnil bezpečnostní řetěz dveří a dveře otevřel.
Celé tělo Zhanga bylo pokryto krví. Zíral na Minga krví podlitýma očima a lapal po dechu. Když stáli
takhle proti sobě, jejich výškový rozdíl byl velký. Zhang se svými sto osmdesáti centimetry, převyšoval
patnáctiletého Minga téměř o více než hlavu.
Zhang hlasitě polkl, a pak bez váhání Minga objal.
„Konečně… tě vidím. Myslel jsem si, že už se nevrátím,“ zachraptěl.
Ming neřekl nic, jen krátce přikývl.
„Mám tě moc rád, chlapče,“ usmál se Zhang, zavřel za sebou dveře, a pak se o ně opřel a chvilku se snažil
popadnout dech.
„Už jsi jedl?“ zeptal se Ming.
„Obávám se, že na večeři pojedeme jindy. Teď jsou všechny restaurace zavřené,“ odpověděl Zhang.
„Ptal jsem se, jestli jsi jedl,“ zeptal se znovu Ming.
„A co ty?“ zeptal se unaveně Zhang a zavrtěl zamítavě hlavou.
„Elektrika znovu naskočila, půjdu ohřát rýži.“
„Ne, musíme jít. Zabalil jsi všechny věci? Hned dole mám auto, tak okamžitě půjdeme,“ řekl Zhang, který
si okamžitě uvědomil nebezpečí toho, kdyby tu zůstali dlouho.
„Jsi v tomhle stavu schopen řídit?“ pozvedl obočí Ming.
Zhang si promnul nápadně rudé oči, zavrtěl hlavou a uvědomil si, že se potřebuje trochu probrat. Proletěl
bytem, popadl plechovku red bullu, na jeden zátah ji vypil, a pak zapadl do koupelny, vysvlékl se a vešel
pod sprchu, zatímco Ming šel pro nějaké jeho oblečení.
Zhangovi bylo osmadvacet let, sloužil jako voják a hodně toho procestoval. Když stál nahý pod sprchou a
horká voda stékala po jeho těle, vynikla do bronzova opálená kůže, vypracované břišní svaly a
vytrénované tělo. Působil divoce, ale ladně jako leopard.
Ming stál v koupelně s nachystanými věcmi a tiše Zhanga sledoval.
Horká voda pomohla Zhangovi se trochu uvolnit. Nervové napětí, které pociťoval, ustoupilo a nakonec se
uklidnil. Pohlédl na Minga a usmál se.
„Tati, taky tě mám moc rád,“ řekl Ming.
Zhang zapřemýšlel o tom, že by nechal Minga, ať se k němu přidá, aby se osprchovali společně, ale pak si
vzpomněl, že čas není na jejich straně.
„Je všechno nachystané?“ zeptal se místo toho.
Ming přikývl a podal Zhangovi ručník.
„Co uděláme?“
„Musíme odjet z města. Pojedeme na sever za bratrem Wangem. Zabere nám to dva dny,“ povzdechl si
Zhang.
„A co tenhle byt?“ zeptal se Ming.
„Sem už se nevrátíme,“ odpověděl Zhang, když se oblékl a zapnul si košili.
„A co práce?“
„Už nemůžu pokračovat v práci. Zítra jim zavolám. Pojďme,“ odpověděl po chvilce ticha Zhang.
Vzal kufr, jednou rukou otevřel dveře a druhou si držel své adoptivní dítě. Kaluž krve se zastavila u dveří,
zaschla a stala se lepkavou.
„Nedívej se, chlapče,“ řekl tiše Zhang, pak přehodil pravou paži přes Mingova ramena a pomocí dlaně
zakryl chlapcovy oči, zatímco ho napůl objímal, když vešli do chodby.
Ming Zhanga tiše následoval. Zastavili se jen jednou, u vchodu, kdy se Zhang rozhlédl kolem sebe, aby
zjistil, jestli nehrozí nějaké nebezpečí. Teprve pak odkryl Mingovi oči, objal ho kolem pasu a rychlým
krokem se vydal k autu. Otevřel dveře na straně spolujezdce, nechal Minga, aby si sednul, připásal ho, a
pak přikryl dekou.
„Prospi se. Pak tě vzbudím,“ řekl Zhang.
Ming přikývl a stočil se do přikrývky jako kočka.
„Máme dost benzínu?“ zeptal se tiše.
Zhang se pousmál a sklonil se, aby dal Mingovi pusu na tvář.
Ming natáhl ruce, objal Zhanga kolem krku a pevně se na něj natiskl.
„Musíme jet,“ zašeptal Zhang, otřel se svým čelem o to Mingovo, a pak ho pustil.
Město F vypadalo, jakoby snad bylo opuštěné. Pouliční světla matně svítila, noviny létaly přes ulici.
Opuštěná vozidla stála po stranách ulice a billboardy přerušovaně blikaly.
Zhang jel přes město směrem na výpadovku a nevěřil svým očím. Když se vracel domů, nic takového
neviděl. Teď to vypadalo, jakoby snad ve městě F, kromě něj a Minga nikdo nežil.
Když však dojel až na kraj města, vstoupil mu do silnice člověk.
Zhang prudce otočil volantem a dupl na brzdy. Nedokázal se však úplně otočit a zastavit, takže auto
narazilo na muže a odhodilo ho pryč.
Ming se okamžitě probudil a zamžoural do tmy.
„To nic není, půjdu ven a podívám se,“ uklidnil ho Zhang.
Ale když si rozepnul bezpečnostní pás, Ming ho náhle chytil za rukáv.
Nedaleko od nich se „mrtvola“ na ulici obrátila, a pak trhanými pohyby zvedla na nohy.
Zhang zalapal po dechu, a pak si znovu zapnul bezpečnostní pás. Na nic nečekal a znovu vyrazil.
O kus dál projeli barikádou, kde mu hlídkující policista světelnou signalizací naznačil, ať zastaví.
Zhang stáhl okýnko a policista posvítil Mingovi do tváře.
„Jste zranění? Pokud jste byli poškrábáni nebo pokousáni, jeďte na zdejší kliniku a nechte si prohlédnout
rány,“ řekl policista.
„Ne. Co se stalo?“ zeptal se Zhang.
„Vypuknutí vztekliny,“ řekl policista. „Neposlouchali jste vysílání?“
Zhang zavrtěl hlavou. On i Ming vypadali normálně, nezdáli se být nemocní.
„A co ty?“ posvítil policista Mingovi do očí. „Vytáhněte své průkazy, nahlaste mi jména, kde bydlíte,
práci a školu.“
„Je to můj syn, adoptivní syn, jsem jeho opatrovník,“ řekl Zhang a mírně se zamračil.
Zdálo se, jakoby si snad policista myslel, že Zhang je nějaký pasák.
„Zkontroluji si tvoje oči,“ došla k nim policistka a posvítila Mingovi do očí.
Zorničky se Mingovi mírně stahovaly, protože nebyly na tak ostré světlo zvyklé.
„Velmi krásný chlapec, kde máš matku? Proč nic neříkáš? Je ti špatně? Jak se jmenuješ?“
„Zlato? Řekni jim své jméno,“ otočil se Zhang na Minga.
„Jue Ming.“
„Nerad mluví o své matce…“ pousmál se rozpačitě Zhang.
„Nemám matku,“ promluvil najednou Ming.
Zhang se znovu zatvářil rozpačitě, ale policistka pochopila, kývla na svého kolegu, a pak je nechali
pokračovat dál.
Zhangův dech byl stále roztřesený, i přesto, že po cestě už narazili na pár aut. Až teprve, když vjeli na
dálnici do dlouhé kolony a slyšel, jak občas majitelé aut stáhnou okýnka, aby si zanadávali, oddechl si.
Aspoň něco tu bylo normální.
Ještě než dorazili na dálniční mýtnou stanici, zář ze čtyř velkých reflektorů se rozzářila na silnici a
změnila ji na bílou. V dálce byla slyšet hádka a vysílání z reproduktoru.
„Buďte prosím trpěliví, budete muset být zkontrolováni když projdete branou…“
Vypadalo to, že se chvilku nepohnou. Kolona se zastavila, policisté hlídkovali doslova na každém kroku a
Zhang, který měl za sebou už patnáct hodin jízdy, už nedokázal vydržet.
„Zlato?“
Ming, který hleděl z okna ven, se otočil na Zhanga.
„Ještě se prospi, bude to trvat dlouho.“
Ming zavrtěl hlavou a Zhang si povzdechl.
„Tak já si na chvilku odpočinu. Pokud se auto před námi rozjede, probuď mě, ano?“
Ming přikývl. Zhang si sundal kabát a přikryl se s ním. Opřel se o sedadlo řidiče a zavřel oči. Ming
pohlédla z okna. Temná obloha byla osvětlena blesky, které ji jeden po druhém osvětlovali.
Vedle jejich auta zaparkoval džíp. Na zadním sedadle seděla žena, která otočila hlavu, usmála se na
Minga a zamávala mu.
Ming přitiskl jednu ruku na okno. Zase se znovu rozpršelo a křišťálový déšť zabubnoval na sklo.
Najednou však žena z džípu zmizela a po chvilce se na okně objevila krev. Ozvaly se výkřiky a na okně
se objevil krvavý otisk.
„Co se stalo?“ probudil se Zhang, když uslyšel křik.
„Otevřete dveře-!“
„Lidé uvnitř auta, zvedněte ruce nad hlavu a vystupte si z auta-!“
Ming uviděl, jak se dveře na straně řidiče otevřely. Několik policistů přitisklo majitele auta na zem.
Majitel se vzpíral, bránil se a jednoho policistu pokousal na ruce.
Duo otec a syn tuto scénu tiše sledovali.
Policie odtáhla majitele auta pryč a déšť rozmazal krev po silnici. Žena, která se na Minga usmála, vysela
z poloviny z auta na zem, pokousaná do té míry, že ji skoro nebylo poznat.
„Učitelka Xiao,“ promluvil do ticha Ming.
Zemřelá žena byla učitelkou na Mingově škole.
„Nedívej se ven. Už je to pryč, drahoušku,“ zašeptal Zhang.
Zastavená fronta aut se konečně začala znovu pohybovat a oni se brzo dostali až k bráně. Oba byli
odvedeni do jasně osvětlené kabinky, kde sedělo několik lékařů.
„Kam jedete?“ zeptal se jeden z nich.
„Do města S.“
„Sundejte si oblečení.“
Zhang se poslušně svlékl, nechal si na sobě jen spodní prádlo, nechal se prohlédnout, a když mu bylo
dovoleno se zase obléknout, pomohl z oblečení i Mingovi, a pak ho zase oblékl.
„Dáme vám injekci,“ řekla jedna ze sester.
„Nějaké sérum?“ zeptal se Zhang, když bylo po všem.
„Na místě, kam chcete jít, také propukla vzteklina. Doporučuje se jít na severozápad. Máte příbuzné na
severozápadě?“ odpověděl doktor, který byl doteď začtený do papírů.
„Šéfe Zhangu!“ vykřikl však najednou, když zvedl hlavu a konečně Zhanga pořádně zaregistroval.
Zhang si s ním potřásl rukou.
„Je to epidemická nemoc?“ zeptal se Zhang, když je lékař doprovodil až k autu.
„Všichni si to myslíme, i když ještě není nic potvrzené. A co tvůj obchod?“ odpověděl lékař.
Zhang se usmál a zavrtěl hlavou. Rodné město Zhanga bylo nedaleko odtud. Když před několika lety
opustil armádu, odešel do hlavního města provincie a začal podnikat. Založil malou společnost s léčivými
ingrediencemi se znalostí a dovedností čínské medicíny předávanou jeho otcem. Jednalo se o obchod s
léčivými ingrediencemi, neveřejně podporovaný několika velkými nemocnicemi v hlavním městě
provincie. Hlavní lékař před ním byl člověk, který od Zhanga dříve některé ingredience kupoval.
„Zbývá už jen málo zásob, takže plánuji nějaké zboží nakoupit, ale kdoví, jak to teď bude. Něco málo
jsem už objednal, ale stále nic nedorazilo, i když jsem zálohu zaplatil…“ když mluvil, jeho ruce hledaly
něco po kapsách kabátu, ale bezúspěšně.
Ming to viděl, přešel k němu a podal mu balíček cigaret.
„Ještě štěstí, že tě mám, chlapče,“ zasmál se Zhang.
„Existuje už vakcína?“ zeptal se pak doktora, když jim oběma zapálil.
„Účinky nejsou jasné, ale jsou pro lidské tělo neškodné. Stále ještě testujeme. Ale i tak platí, že musíte
být opatrní,“ odpověděl doktor, „poslouchejte rádio. Epidemie ještě nedosáhla rozsahu epidemie SARS, i
když se objevila tak náhle, pořád je ještě šance ji zvládnout.“
„Taky na sebe dávej pozor,“ potřásl si znovu s doktorem rukou a rozloučili se. Zhang s Mingem nasedli do auta, a pak odjeli směr město S.