+1

Infekce

V poledne příštího dne, kdy slunce žhnulo tak, až se asfalt roztápěl, dorazili k městu S.
„Co se tu stalo?“ zamumlal Zhang a sundal si sluneční brýle.
Před nimi byla rozbitá mýtná brána. Zhang vystoupil z auta, ale v tu chvíli z mýtné stanice vyrazilo
několik lidí, a každý na něj něco křičel. Nejspíš viděli příležitost ukrást auto, a tak se Zhang okamžitě
posadil zpátky, otočil volantem a opustil úsek dálnice.
„Bo, hej, slyšíš mě?“ Zhang si nasadil handsfree sluchátko. „Ano, jsme skoro tam, ještě tak dvacet minut
jízdy. Dobře, žádný problém, co švagrová a Xiaoshan?“
„Kde je?“ zeptal se Jue, když Zhang dotelefonoval.
„Není doma, musíme jet jinam. Asi nás tu později bude víc, tak budeš muset sedět vzadu, zlato.“
Jue to pochopil a přikývl. Konečně po chvíli dojeli na místo, Zhang zaparkoval auto na parkovišti za
dvoupatrovou budovou. Rozhlédl se nalevo a napravo, ale nikoho neviděl.
Stromy u silnice zmizely, prázdné ulice byly poseté odpadky. Převrácené odpadkové koše byly tlačené
horkým vzduchem a řinčely, když se valily po chodníku.
Potom, co se dostali na dálnici, Jue celý zbytek noci a rána prospal. Zhang za posledních osmačtyřicet
hodin nezavřel oči, nemohl si tedy pomoct a hlava mu teď klesla na volant.
„Prospi se,“ řekl Jue.
Zhang unaveně přikývl. Naklonil se do strany a jako polštář použil Jueho stehno.
„Probuď mě, až přijde,“ řekl tiše Zhang a vzápětí usnul.
Jue si povzdechl a omámeně se podíval ven do dálky.
Po chvíli se zaposlouchal, a když uslyšel Zhangovo pravidelné oddechování, sklonil k němu hlavu, prsty
se dotkl jeho krásné tváře, jemně ho pohladil, a pak jimi přejel po Zhangově staženém obočí.
Zvedl hlavu a znovu se zadíval ven.
Pod spalujícím sluncem bloudila v dálce bezcílně skupinka dětí. Jejich pohyby byly trhané, nohy táhli za
sebou a jedna holčička měla hlavu v nepřirozeném úhlu.
Jue přimhouřil oči, člověk na kterého čekali, byl Zhangův obchodní partner. Jmenoval se Wang Bo, muž
středního věku po čtyřicítce, byl také Zhangovým kamarádem, když byl ještě voják.
Wang Bo byl ženatý, jeho manželka byla velmi krásná a měl čtyřletou dceru. Když je jednou Zhang
představil Juemu, moc si je oblíbil a měl je rád.
Jue se jim také velmi líbil, ale jeho osobností nebyli příliš nadšení. Taky jejich dceru občas doprovázel na
hřiště, ale vždy stál stranou a jen se díval.
„Tati, už jde,“ probudil Jue po třech hodinách Zhanga.
Zhang se probral se suchem v puse, posadil se a zadíval se z okna ven. Na druhé straně uviděl stát muže
středního věku. Byl to Wang Bo.
„Jen on?“ Zhang měl zlověstnou předtuchu. „Zlato, jdi si sednout dozadu.“
Když Jue přelezl sedačky a Zhang vystoupil z auta, okamžitě se přes něj převalila vlna horka. Spěchal ke
svému příteli, a když k němu přišel, zjistil, že je něco jinak. Na nic se ale neptal, přehodil si jeho paži přes
rameno, a pak zase spěchal zpátky k autu.
Otevřel dveře na straně spolujezdce a posadil Wanga do auta.
Bo vypadal vyčerpaně, jeho tvář byla šedá a nevypadal jako živý člověk. Jeho oči byly propadlé.
„Máš strašně pomalý puls,“ zamumlal, když mu přiložil prsty k tepně na krku.
Jue pak podal Zhangovi láhev s vodou, a ten ji předal Boovi.
„Napij se.“
Bo přikývl. Když zvedl ruku, aby vzal minerální vodu, na jeho zápěstí bylo vidět kousek rozkousaného
červeného masa.
„Někdo tě pokousal?“ zeptal se šokovaně Zhang.
Bo zalapal po dechu, chvilku mlčel, ale pak se na Zhanga podíval.
„Nechte mě tady a jeďte.“
„Co to plácáš, kde je tvá žena a Xiaoshan?“ zeptal se Zhang.
„Nevím.“
„Není Xiaoshan doma? Tvoje žena není s tebou?“
„Ona… vzala Xiaoshan ke své rodině,“ promluvil po chvilce Bo, jakoby si to právě vymyslel.
Zhangovo obočí se stáhlo. Boova slova se úplně neshodovala s tím, co řekl dříve, ale nijak to dál
nerozebíral. Jue mu podal lékárničku a Zhang aspoň provizorně zavázal Boovo zápěstí.
„Umírám,“ řekl Bo, „nestarejte se o mě a oba rychle odjeďte.“

„Jak bych mohl?!“
„Byl jsem pokousaný, bojím se… že rozšířím infekci na vás oba.“
„Přestaň,“ řekl Zhang. „Odpočiň si. Když jsme sem jeli, na mýtné stanici prováděli očkování. Už jsme
byli očkováni. Teď tam odvezeme tebe.“
Zhang pohlédl na Jueho, měl strach, že Jue bude v nebezpečí.
„To je v pořádku, postarám se o něj,“ řekl Jue Zhangovi.
Zhang přikývl. On a Jue už byli očkováni, takže by měli být v pořádku. Vrátil se zpátky za volant,
nastartoval auto a vydal se zpět do města F.
Byla to další dlouhá cesta. V autě došel téměř benzin, a tak Zhang zastavil u jedné čerpací stanice, která
byla nedaleko a vypadala opuštěně.
„Zlato, vylez z auta, trochu se protáhni a zajdi se vyčůrat,“ otočil se Zhang na Jueho, když všechno
prohlédl a ujistil se, že nehrozí žádné nebezpečí a i obchod je prázdný.
Když Jue vystoupil, Zhang popadl hadici, aby dotankoval benzin a přitom pořád sledoval okolí.
Skoro se vylekal, když Bo v autě najednou dávivě zakašlal a Jue, který to taky zaslechl, se vracel zpátky k
autu.
„Podívám se na něj,“ zarazil Zhang Jueho, ale než stihl dojít ke dveřím, Bo je otevřel, znovu zakašlal, a
pak na silnici vyzvracel krev.
Zhang mu pomohl z auta, a pak ho opřel o kapotu. Jemně mu štíhlými prsty nadzvedl víčka a zadíval se
do jeho očí..
Bo dýchal sípavě a pomalu
„Xiaoshan…“
„Nepřemýšlej nad tím tak moc, švagrová a Xiaoshan budou v pořádku,“ snažil se ho uklidnit Zhang.
„Viděl jsi je?“ zeptal se Bo, jehož tvář už byla téměř žlutá.
„Nemluv o tom před Juem, bude se bát,“ řekl tiše Zhang.
Bo se rozhlédl kolem, Jue právě vešel do obchodu se smíšeným zbožím.
„Jak je na tom Jue teď?“ zeptal se Bo, snad aby převedl řeč jinam.
„Je na tom mnohem líp. Už i docela rád mluví,“ pousmál se Zhang. „Když ses ptal, jestli jsem je viděl,
myslel jsi ‚je‘?“
Bo přikývl hlavou, vytáhl zbraň odněkud za zády a vložil ji do ruky Zhangovi.
„Udeř je do hlavy.“
Zhang si zbraň vzal a podíval se Boovi do očí.
„Je to druh viru, vím, že… ti, kteří budou pokousaní, budou nakaženi a nestanou se ani mrtvými ani
živými,“ povzdechl si Bo, když viděl Zhangův pohled.
Zhang se zhluboka nadechl a zašeptal.
„Nemůžeme to vyléčit?“
Bo zavrtěl hlavou
„Bo, když jsem jel domů, viděl jsem jich hodně. Říkají ale, že je to vzteklina. Tak co to skutečně je?“
„Nejsem si jistý, musel bys do Shanshany… do nemocnice, abys to viděl.“
Zhang zadržel dech.
„Jakmile se projeví první příznaky viru, nedá se už vyléčit. Celá nemocnice byla plná lidí, kteří se chovali
podivně… pacienti říkali, že ti lidé už byli mrtví. Nejsou schopni myslet a nikoho nepoznávají. V jejich
mozcích je jen malý elektrický výboj. Energie v jejich tělech se spotřebovává… tělesné teplo je velmi
nízké… zůstávají jen bestiální instinkty, kousání… a hlad.“
„Ti… ti mrtví lidé stále žijí?“ zeptal se Zhang.
Bo pohlédl na krvavě rudý západ slunce na horizontu a zamumlal: „Ne živí. Jejich žaludky jsou roztrhané,
jejich střeva tečou ven. Jejich ruce a nohy jsou zlomené, ale budou bojovat. Necítí žádnou bolest…
pokud… “
„Pokud co?“ zeptal se Zhang.
Bo se podíval do Zhangových očí a jeho tvář byla téměř úplně šedá. Jeho oči byly propadlé a rty skoro
modré.
„Udeř je do hlavy a znič jejich mozek. Nebo jim zlom krk, páteřní nerv končí… “
Bo začal znovu kašlat, ale Zhang byl zaneprázdněn tím, že ho podpíral, takže mu nemohl nijak pomoct.
„Protože mozek stále zasílá pokyny končetinám přes míchu, je nutné poničit nebo zlomit krční páteř. To
jsi asi nejspíš myslel.“
Bo zakašlal a přikývl. Zhang a Bo pracovali ve farmaceutickém průmyslu. Věděli něco o teorii západní
medicíny. I když rodina Zhang praktikovala spíše čínskou medicínu, pochopil, jakmile uslyšel, co řekl
Bo.

„Už to nejsou lidé,“ Bo popadl Zhanga křečovitě za ruku. „Nezapomeň střílet.“
Zhang netušil, kdy k nim Jue přišel.
„Musíš… pokud dopadnu jako oni… musíš mi zlomit vaz nebo mě… zastřelit, rozumíš?“
Zachraptěl Bo a až po těch slovech si Jueho oba všimli.
„Takhle nemluv,“ zavrtěl hlavou Zhang. „Dostaneme tě z toho.“
Bo si nemohl pomoci, ale usmál se. Pak se za Zhangovi pomoci vyšplhal na zadní sedadlo automobilu.
Jue zíral na zbraň, kterou Zhang držel v ruce, a ten ji proto rychle schoval za opasek, popadl Jueho za
ruku a stáhl do své náruče.
Pevně ho objímal a hladil po zádech a nejraději by takhle strávil celou věčnost.
„Máš hlad?“ zašeptal po chvilce do jeho vlasů.
Jue přikývl.
„Táta půjde najít něco k jídlu, byl jsi v obchodě?“
„Nic tam nezůstalo,“ odpověděl Jue.
„Vždycky něco zůstává, pojď.“
Popadl Jueho za ruku a společně vstoupili do obchodu u benzínové pumpy. Obchod se smíšeným zbožím
byl obrácen vzhůru nohama. Po vlně kolemjdoucích tu zůstal jen prázdný sklad a police. Zhang celé místo
prohledal a zrovna, když se chtěl podívat do zadního skladu, zaslechl z venku zvuk přijíždějícího auta.
Nejspíš se zastavili, aby doplnili palivo, přesto Zhang vyšel ven, přitáhl si Jueho blíž k sobě, schoval ho
za svá záda a pozorně si pár, prohlížel. Muž vystoupil z auta a žena zůstala sedět uvnitř.
Muž popadl tankovací hadici a ostražitě se na Zhanga podíval.
„Ahoj,“ pozdravil je Zhang.
Muž neodpověděl, a tak Zhang vytáhl krabičku cigaret, popošel dopředu a nabídl mu.
„Jedete z města F?“ zeptal se.
Muž však ani tentokrát neodpověděl, ani si nevzal cigaretu. Místo toho, když dotankoval, začal couvat
zase zpátky k autu.
Zhang se zamračil. Potřeboval informace.
Vytáhl proto pistoli a na muže zamířil.
Ten zvedl ruce nad hlavu, zatímco žena v autě začala křičet.
„Už jste oba očkovaní? Jaká je situace na mýtné stanici? No tak! Potřebuju informace! Mluv nebo budu
střílet!“
Viděl, jak sebou muž trhnul a jeho oči se rozšířily hrůzou.
„Nechci vám ublížit,“ řekl už o něco mírněji. „Ale potřebuju informace. Když mi to řeknete, nechám vás
jít.“
Muži se viditelně ulevilo a mírně povolil napjaté tělo.
„Ano… jedeme z města F, ale… pokud tam chcete, tak si pospěšte. Armáda už ho začala izolovat.“
Zhang přikývl a zbraň zase schoval.
„V pořádku. Díky. Můžete jet.“
Muž naskočil do auta, jakoby mu za patami hořelo a okamžitě dupnul na plyn.
Zhang si povzdechl a na okamžik svěsil ramena. Připadal si bezmocný.
Pak zavrtěl hlavou a vrátil se znovu do obchodu, aby pokračoval v jeho prohledávání.
„Krásný,“ řekl náhle Jue, který Zhanga následoval.
„Cože?“ zeptal se Zhang nechápavě.
„Táta je krásný,“ usmál se Jue.
Zhang se začal smát, ale uvnitř něj se rozlil příjemný a hřejivý pocit.
„Nejsem tak hezký. Pojď, miláčku, sněz aspoň tohle.“
Podal mu několik želé, když se vrátili zpátky k autu a nechal ho, ať si nastoupí. Sám otevřel kufr a do
úložného prostoru dal krabici, plnou věcí, které se mu v obchodě přece jen podařilo najít. V krabici bylo
konzervované hotové jídlo, konzervované hovězí maso, instantní nudle, žvýkačky, minerální voda, tablety
vitamínu C a několik balení cigaret, které vytáhl z prodejního automatu.
Vytáhl dvě dvoulitrové lahve pramene Nongfu, napil se, a pak přešel k Juemu.
„Tady. Vypij aspoň něco, zlato.“
Zhang mu podal láhev vody, nechal ho, aby se napil a pak část použili na umytí rukou a zbytek si Zhang
nalil na hlavu. Jeho krátké vlasy na ježka se zaleskly v zapadajícím slunci, stejně jako opálená kůže, když
se voda vsákla i do jeho košile, přilepila se mu na tělo a stala se skoro průhlednou.
Když byly lahve prázdné, přešel k pumpě, aby do nich mohl napustit benzin a lahve pak schoval do auta.
Na zadním sedadle zatím Jue ošetřoval Boovo pokousané zápěstí.
To bylo téměř černé, zapáchalo, a když na ránu Jue nalil trochu peroxidu, zasyčelo to, ale Bo se ani

nepohnul, jakoby bolest vůbec necítil.
Zhang si sedl za volant a na moment se ohlédl.
„Zlato, pojď si sednout dopředu,“ zašeptal, aby Boa, který mezitím usnul, neprobudil.
Jue obvázal zápěstí čistými obvazy, a pak se přesunul na sedadlo spolujezdce.
Zhang vjel na dálnici a hnal se směrem k městu F.
Občas se podíval do zpětného zrcátka na Boa, ale ten se od chvíle, co vyjeli, ani nepohnul.
„Tati,“ ozval se náhle Jue.
„Ano, zlato?“ zašeptal Zhang.
„Myslím, že Xiaoshan je mrtvá.“
Zhang polkl. Taky ho to už napadlo. I přesto, že Bo tvrdil něco jiného, když zmínil zombie, měl na tváři
takový lítostivý výraz. Navíc to zranění… Jizva na zápěstí ho přinutila přemýšlet o tom, jestli Bo
neobjímal svou dceru a ona ho přitom nekousla do zápěstí.
Zhang se jemně dotkl Jueho hlavy a na sílu se usmál.
„Nemysli na to. Jdi spát, ano?“
Jue se uvelebil na sedadle spolujezdce, ale přesto se několikrát probudil, to když Bo začal dýchat čím dál
hůře, až se to podobalo příznakům astmatu a vypadalo to, že s každým dalším vydechnutím zemře.
Zhang jel tak rychle, jak jen mu to možnosti dovolovali, a tak bylo teprve před půlnocí, když dorazil do
města F.
Světla před mýtnou stanicí byla stále zapnutá a po silnici poletovaly kusy papíru. Všude vládlo ticho. Před
nimi byly zátarasy, které tam zřídila armáda.
V dálce byla vidět osoba, na sobě bílý plášť, stojící uvnitř dočasné ošetřovny.
„Bo?“ Zhang zastavil vůz a otočil se k Boovi „Probuď se, už jsme tady.“
Jue se podezíravě na stanici zadíval, když vystoupil. Zhang ho následoval a pomohl ven i Boovi. Bo vydal
nejasný zvuk, nohy táhl po zemi. Zhang si přehodil jeho paži přes rameno a spěchal na ošetřovnu.
Když byli uvnitř, položil Boa na postel ve vedlejší místnosti a očekával, že někdo hned přijde, ale
všechny místnosti byli prázdné, i když si byl jistý, že před chvíli zde zahlédl člověka.
Jue se rozhlédl a všiml si, že v železné krabičce jsou stále nepoužité jehly na jedno použití.
Roztrhl obal jehly a vzal lahvičku s modrou tekutinou, která vypadala jako ta, co jemu a Zhangovi píchl
doktor, když tu byli před tím.
Zhang mezitím prohledával místnosti, a když nahlédl i za přepážku pracovního stolu, jeho dech se
zastavil.
Na zemi ležela zakrvácená mrtvola. A nad ní se skláněl doktor, ve kterém Zhang poznal toho, co je
očkoval.
Zhang začal pomalu ustupovat dozadu, když si doktor začal cpát do úst vnitřnosti mrtvé ženy a doufal, že
se mu podaří Jueho ochránit.
Chtěl potichu vycouvat ven, jenže Jue v tu chvíli hodil jehlu do železné skřínky, což vydalo ostrý zvuk,
po kterém Zhang na moment ztuhl.
„Běž!“ vykřikl, když se vzpamatoval.
V tu samou chvíli doktor otočil hlavu a vydal uši drásající řev.
Jednoduše prorazil přepážku a vrhl se na Zhanga, zatímco vystrašený Jue zakopl o lékařský stojan a spadl
na zem. Když otočil hlavu a pokoušel se zvednout, spatřil před sebou obličej, který byl zohavený k
nepoznání.
„Ach!“ vykřikl Jue hlasitě.
Uvnitř ošetřovny byly čtyři až pět zombie. Za převrhnutou přepážkou místnosti bylo vidět, že malá
lékařská ordinace byla plná rozbitých lahví a léků, které se váleli po zemi. Také ženské tělo, které doteď
leželo na lůžku, nečekaně sklouzlo na zem a plazilo se k němu.
Zhang vytáhl zbraň a vystřelil. Zvuk způsobil, že mu zalehlo v uších, ale aspoň neminul a mozek jedné z
mrtvol skončil na stěně.
Zhang pomohl Juemu na nohy, popadl Boa a spěchal z ošetřovny ven.
„K autu, rychle!“ křikl na Jueho.
Najednou se ozvalo skřípaní, a když se Zhang otočil, z ošetřovny, skrz sklo, vyrazilo několik zombie.
„Zvládneš to?“ křikl Zhang na Jueho, když mu předal Boa, aby mohl zase vytáhnout zbraň a začít střílet.
Jue přikývl a i s bezvládným Boem se vydal směrem k autu.
Zhang vystřelil a tenhle zvuk probudil i Boa.
Jue už byl v polovině cesty k autu, když najednou hlasitě vykřikl.
„Miláčku!“ zařval Zhang, když viděl, jak se Bo zakusuje do Jueho ramene a krev z rány dopadá na jeho
tvář.

Zhang překonal tu krátkou vzdálenost mezi nimi a vrhl se na Boa, kterého srazil k zemi.
Bo ale už dávno nebyl člověkem. Teď ho ovládal jen čistý zvířecí pud a jeho síla se znásobila.
Vrhl se na Zhanga a vyrazil mu z ruky zbraň, která odletěla daleko do tmy.
„Ach!“ zakřičel Zhang, když ho Bo kousl do lokte.
Zhang věděl, že nejspíš nemůže vyhrát. Ne s tím zraněním a ne s tím, jak byl Bo silný.
Ale nočním tichem najednou zazněl hlasitý výstřel, který zasáhl Boovu hlavu.
Jue stál kousek dál, chvěl se a lapal po dechu.
V ruce držel Zhangovu zbraň.
Ten se vrávoravě postavil na nohy a opřel se o kapotu auta.
Oba byli pokousáni.
Rána na Zhangově lokti byla otevřená a hluboká, takže byla vidět i kost. Jueho pokousané rameno se
změnilo na cáry masa a košile se barvila doruda.
O tři hodiny později, pod dálnicí z města F do města S, u jezera.
Na břehu jezera plápolal oheň a nedaleko od něj stálo auto.
Zhang se opřel o pneumatiku automobilu a držel svého adoptovaného syna v náručí.
„Bolí to pořád?“ zeptal se, když se zadíval na Jueho.
Jue zavrtěl hlavou.
„Neboj se, jen počkej, až se rána uzdraví,“ řekl povzbudivě Zhang.
„Oba zemřeme, staneme se příšerami.“
„Neříkej to, miláčku, nestaneš se monstrem,“ zašeptal Zhang.
„Doktoři byli taky očkovaní, a stali se příšerami. Očkování bylo zbytečné, “ odporoval přesto Jue.
Na tohle už Zhang neměl, co říct.
„Pamatuješ si,“ Zhang si rozepnul košili a zadíval se do ohně. “ Na den, kdy jsem tě potkal v horách?“
Jue se opřel o nahou Zhangovu hruď a víc se k němu natiskl.
„Potom, co byl tatínek propuštěn z armády, nebyl nikdo doma, a taky jsem neměl moc peněz. Ten den
jsem šel najít léčivé ingredience, a když jsem tě potkal, začalo se na mě usmívat štěstí. Založili jsme
společnost, koupili jsme si byt, takže už jsem nemusel bydlet v podnájmu a mnoho dalších věcí. Víš, ty jsi
ten, kdo přináší tátovi štěstí.“
Zhang sklonil hlavu a políbil Jueho na čelo.
„Nestaneme se nestvůrami.“
Jue neodpověděl, jeho ucho bylo přitisknuto k levé straně Zhangovi hrudi a naslouchal tlukotu jeho srdce.
„Nebojím se proměnit v monstrum. Ale po proměně v monstrum tě nebudu poznávat. Možná tě ani
nenajdu. A až se proměníš i ty, skončím ve tvém žaludku,“ promluvil po chvilce Jue.
Zhang se chtě nechtě musel pousmát.
„Chce se mi spát, tati,“ zamumlal Jue, když oheň začal pomalu dohořívat.
Zhangovi se v srdci usadil smutek.
„Jen spi. Nespal jsi celou cestu sem.“
„Když se probudíme, staneme se příšerami. Už tě nebudu moci vidět,“ zavrtěl se Jue v Zhangově náruči.
Zhang přemýšlel nad Jueho slovy a vzpomněl si na zombie, které bloudily kolem.
Cítil, jak ho Jue pevně drží za ruku, a pak ho to napadlo.
Byla to hloupost, ale aspoň nějak to zaměstnalo jeho hlavu.
„Už vím, co uděláme,“ zasmál se a Jueho narovnal do sedu. „Oblečeme si něco, co se nám navzájem na
sobě libí a kolem pasu si uvážeme lano.“
Jue se usmál a Zhanga to zahřálo na těle.
„To není špatný nápad.“
Oba dva pak vstali a z kufru vytáhli lano a oblečení.
Zhang se zálibně podíval na Jueho, kterému to moc slušelo a sebe navlékl do maskáčových kalhot a
přiléhavé vesty, o které věděl, že se Juemu moc líbí.
Pak kolem Jueho pasu přivázal jeden konec lana a ten druhý uvázal sobě.
Jue přemýšlel o tom, co by se stalo potom, co se promění v zombie. On, malý zombie, následoval Zhanga,
velkého zombie. Jak bezcílně kráčí po poušti, svázáni lanem. Nemohl si pomoci, ale ta myšlenka ho
udělala šťastným.
Zhang byl také šťastný, protože ho napadla podobná myšlenka.
Oba byli ale tak ospalí, že už nemohli ani mluvit. Zhang objal Jueho a otevřel střešní okno automobilu.
Noční vítr k nim přivál vůni trávy.

„Nesněz mě,“ řekl Jue ospale.
„Ne.“ řekl Zhang. „Nebudu tě jíst, drahoušku.“
Noc vystřídal den, a když se slunce dostalo nad koruny stromů, sluneční světlo proniklo i oknem do auta.
Zhang se probudil a byl tak hladový, až to bylo nepříjemné. Podíval se na spícího Jueho v náruči a byl
zahanbený tou myšlenkou kousnout ho.
„Proměnil jsem se v zombie?“ pomyslel si zděšeně.
Zhang se rozhlédl kolem, v hlavě mu bolestivě tepalo. Opřel se a lano se mírně pohnulo. Jue stále spal,
jeho tvář byla mírně červená.
Zhang se prohlédl v odraze okna auta a všechno, co viděl, bylo jako obvykle. Opatrně uvolnil obvazy na
Jueho rameni. Rána nebyla hnisavá ani hnijící. Pokousané místo bylo suché a pokryté vrstvou krvavé
kůže.
Zhang se podíval na svůj loket, rána už byla zjizvená.
Pak přitiskl prsty k zápěstí Jueho. Jeho puls byl pravidelný a hladký, nebyly tam žádné známky toho, co
Bo vykazoval po pokousání.
Ze střechy vstoupil do auta paprsek světla. Venku zpívalo nekonečno cikád a byl to opět nový den.

Pozn: Omlouvám se za chaos ve jménech, nebojte, srovná se to, já sama s tím ještě trochu bojuju =). Peg