+1

Kapitola 7

John měl sotva čas vykřiknout, než napůl spadl a napůl sklouzl do čerstvě vykopané díry. Z boku jámy se na něj sesypala měkká hlína a něco pod jeho vahou vydalo hlasité zapraskání.
„Johne!“ přiskočil Caleb k díře. „Jsi v pořádku?“
John si opřel dlaně o kolena a vyplivl hlínu.
„Jsem v pořádku. Ale co to, sakra- “
Zmlkl. Pod tenkou vrstvou půdy vyčnívaly zubaté kousky rozbitého dřeva, které se zkroutily po stranách drsně vykopané jámy.
Uprostřed na něj vykouklo něco bledého a kulatého. Odhodil hlínu a dřevo stranou a jemně vytáhl lidskou lebku. Spodní polovina nesla jasné známky po ostrých zubech.
„Co to, kurva, je?“ zeptal se Caleb.
Sean prohledal oblast, zatímco Caleb vytáhl Johna z díry.
„Vypadá to jako soukromý hřbitov,“ řekl Sean.
Celá oblast vykazovala známky kopání. Každých několik stop byly vidět jámy, u některých z nich zůstaly ještě zbytky zvětralých náhrobků.
„Pravděpodobně patřil původním majitelům domu,“ souhlasil John. „Ghoulové vykopali zbytky.“
Caleb nevypadal nadšeně.
„Už tu toho moc nezůstalo, že? Myslím tím, že žádný z těch hrobů nevypadá čerstvě.“
„Asi ne. Museli být zoufale hladoví.“
„Myslíš, že ten chlap je prostě nechává hladovět?“ zeptal se Caleb, a oči se mu hrůzou rozšířily.
„Chystáš se založit humánní společnost pro ghouly?“ zeptala se Tiffany ostře.
„Už to nejsou lidé.“
„Ale bývali.“ John se na ni podíval.
„Jdeme,“ řekl, když se ujistil, že svoji athame i glock má pořád u sebe.
Silná hradba starověkých keřů nabídla krytí v zadní části domu. Obrovské červené květy visely uprostřed voskovitých zelených listů a ostře kontrastovali proti šedým a bílým zdem.
„Co teď, ohromný vůdce?“ zeptala se Tiffany, když se skrčila vedle Johna v hlíně.
„Možná bys ho měla přestat otravovat,“ vyštěkl Caleb.
Johna navzdory situaci zalilo teplo.
„Do budovy je několik vstupů. Seane, zůstaň venku a kryj nám záda. Ghoulové jsou prozatím v lese, ale pokud se rozhodnou jít za námi, chci nějaké varování.“
Sean zachmuřeně přikývl.
„Chápu.“
„Tiffany, vezmeš si západní část domu. Možná se ti podaří dostat se dovnitř přes jedno z velkých oken.“
„Oh, jistě.“
„Jenom, prosím, to tam nepodpal, když tam budeme.“
Zašklebila se na něj, a pak se vydala směrem, kterým ji poslal. Sean začal také odcházet, pak ale zaváhal a ohlédl se.
„Jsi si tím jistý, Johne?“
John se setkal s pohledem svého nejstaršího přítele. V mysli se mu náhle vynořila vzpomínka na jejich první setkání. Sean seděl na jedné ze dvou postelí ve společné ložnici, nadějný úsměv na tváři, vlasy mu trčely do stran, rafinované díry v rozervaných džínách. Těžký kontrast k Johnovým ulízaným vlasům a dokonale padnoucímu obleku.
„Jsi ten chlap ze zpráv,“ řekl mu tehdy Sean.
„Jo,“ odpověděl John a zapřemýšlel, jestli chce strávit zbytek života známý jen jako „chlap ze zpráv“.
Sean pokrčil rameny.
Přijal Johna takový, jaký byl, nic víc nebo míň. Dokonce, i když pak za ním John přišel, že je gay, Sean se jen zasmál a řekl, že mu bude krýt záda. Jako by byli na jakékoli střední škole, jako by to byli naprosto obyčejní kluci.
Pokud Sean v těchto lesích zemře, protože se John špatně rozhodl…
Ale nemohl nad tím přemýšlet. Práce měla svá rizika a určitě by to nebylo nic příjemného, ale…
Sean věděl, do čeho jde.
„Jsem si jistý. Buď opatrný a nehraj si na hrdinu, dobře? Pokud uvidíš na cestě spoustu ghoulů, nepokoušej se je zastavit sám.“
Sean přikývl, ale než odešel, lehce se dotkl Johnova ramene.
Caleb sledoval, jak druhý agent odchází zúženýma očima.
„Ty a Sean …?“
John zachytil jeho pohled.
„Neříkej mi, že žárlíš.“
Caleb přenesl svůj pohled na Johna.
„Jdi do prdele, Starkweathere.“
„Teď je to Caleb, kterého znám.“
Usmál se.
„Sean je heterák, jak vyšitý, pokud tě to zajímá.“
Caleb místo odpovědi uhnul pohledem.
Tohle ale nebyl čas ani místo pro srdeční záležitosti
„Chtěl bych, aby sis vzal přední část domu, a já si vezmu zadní.“
„Nejdeme spolu?“
„Ne.“ John se zhluboka nadechl.
Ohrožoval Caleba – a tím i Graye – ale potřebovali to zvládnout, co nejrychleji. A pokud by šli spolu, jen by se zdrželi.
„Jestli toho parchanta najdeš jako první, zavolej mě a nepokoušej se ho sám zastavit. Tenhle chlap je nebezpečný a nechci, aby ses zranil. “
Caleb přikývl.
„Dobře. Díky za… za to, že mi věříš.“
„Nemáš zač.“
Teď byl na řadě John, aby zaváhal a naposledy se podíval na Caleba, než se rozešli. Déšť mu srazil dlouhé černé vlasy na krk a ramena a namočil tričko, ale zdálo se, že si chladu nevšímal. Jeho obočí se stáhlo znepokojením, možná kvůli Calebovi, možná kvůli celé té katastrofické misi. A než si to stačil rozmyslet, popadl John jednou rukou Caleba za zátylek, přitáhl si ho blíž a vlepil mu nejvášnivější polibek, jakého byl v tuhle chvíli schopný.
A Caleb mu to vrátil.
„Buď opatrný,“ zkřivil John rty, ve svém typickém úsměvu, když Caleba pustil.
O vteřinu později vyšel zpoza křoví kamélií a po otevřeném terénu se rozběhl k domu.
******
Caleb sledoval Johna, jak běží po trávníku s glockem v rukou.
Když dorazil k domu, přitiskl se zády ke zdi vedle malých dveří. Zdálo se, že jsou odemčené, protože vzápětí vklouzl dovnitř a zmizel mu z dohledu.
Caleb se dotkl svých rtů, jako by na nich stále cítil polibek.
„Co to, sakra, mělo znamenat, Starkweathere?“ zamumlal.
Byl pouze jeden způsob, jak to zjistit. Vklouzl zpět mezi stromy a prošel kolem domu, až zahlédl širokou přední verandu. To místo bylo kurevsky obrovské, se třemi bočními křídly a čtyřmi věžičkami. Každému, kdo zde žil, musela nejspíš patřit celá zdejší oblast. Nevěděl dost o architektuře ani historii, aby řekl, jak starý může dům být.
John mu řekl, aby šel předem… ale neřekl, jak to udělat. Nepochyboval o tom, že by se mohl dovnitř dostat širokými hlavními dveřmi nebo nízkým oknem, jako Tiffany. Místo toho Caleb zaregistroval otevřené podkrovní okno ve třetím patře.
Dokážu to?
„Spolu ano.“
Zatracený drakula. Málem na něj zapomněl.
Fajn. Pojďme na to.
Protékala jím energie a stoupala, až se Gray vznášel těsně pod povrchem. A ten pocit byl kurevsky opojný. Jako by se jeho tělo probudilo z dlouhého spánku, jako by byl víc než kdy v jeho životě.
Což nedávalo smysl, vzhledem k tomu, že to vycházelo ze skutečnosti, že to vlastně nebyl on.
Nohy měl napjaté a byl si vědom všech svých svalů takovým způsobem, jako nikdy předtím. Zaměřil oči na cíl, zhluboka se nadechl… a vystartoval.
Nelidská energie poháněla jeho běh.
Během jednoho úderu srdce se dostal na místo a skočil…
Byl to ale Gray, kdo zatnul drápy do budovy.
****
Grayovy drápy se zasekávají hluboko do tlejícího dřeva a každý pohyb, který za všechna ta dlouhá staletí, kdy obýval pouze mrtvá těla, udělal, ho nabíjí energií. Ochutnává Calebovy hloupé obavy, při kterých si je jistý, že udělá něco šíleného nebo špatného a to skončí jejich vzájemným uvězněním nebo vzájemným zničením.
Absurdní.
Snadno vyleze až nahoru a s minimálním úsilím se vyškrábe na dřevěný rám, dokud nedosáhne na kulaté podkrovní okno. Prorazí ho a sklo mu roztrhne celé předloktí. Rána se uzavírá pomaleji než dříve, už je moc dlouho o hladu. Toto živé tělo se sice uzdravuje, ale potřebuje palivo.
Dřevěný rám visí tvrdohlavě na svém místě, tak ho vytáhne a nechá neopatrně spadnout na dvůr pod nimi. Smrtelník zodpovědný za ghouly s trochou štěstí uslyší ránu a poběží k němu, spíše než k Johnovi.
„My – ty – nemůžeme jim ublížit!“
Vyvolávač je smrtelný, nenabízí žádnou obživu, což znamená, že Calebův strach je nesmyslný jako obvykle. Gray se zapře o boky okna a pak jednoduše proskočí dovnitř.
Vůně je ohromující. Ghoulové, všude kolem něj a toto živé tělo touží po krmení, nutkání je tak silné, že zasténá touhou. Vyskočí na nohy a dychtivě se rozhlédne, připraven k boji.
Jsou připoutáni podél zdí, s pažemi nataženými nad hlavami, oděvy ztuhlé krví a špínou. Zápach by byl dost odpudivý na smrtelníka, pro jeho vylepšené smysly je téměř nesnesitelný, dokonce překrytý svůdnou lahodnou vůní démonů. Jejich oči jsou rozšířené strachem, ale vidí jen ty, kteří stále mají vůli, aby se na něj podívali. Slyší sténání, démoni uvnitř rozpoznávají dravce, co vstoupil do jejich středu.
Jejich krev je hustá a energie ghoulů ho láká a on nechce vidět nic jiného. Ale Calebův pohled je jiný. Vidí řadu mladých žen a chlapců, všechny zlomené a týrané. Nemocné, hladové a nakažené.
Ale nejsou jako Caleb.
Nejsou to… monstra.
„Neubližuj jim, prosím, ne, ne, nejez je, nemůžu …“
Najednou jasně vidí, jak se na nich živí. Nemělo by na tom záležet, protože se nejednou živil na mučených a svázaných obětech. Jsou jen jídlo, nic víc.
A bude se cítit dobře, velmi dobře. Na živém těle se živil už dříve sice jen jednou, ale ta vzpomínka na extázi ho rozechvěla.
Calebova hrůza se vylila do jejich žil.
Už byli dost týraní a teď by je měl zabít, když jsou bezmocní a bojí se, protože nemají na výběr.
„Dost!“ Gray zavrčí nahlas.
Nejbližší oběti couvnou.
„To je obscénní,“ dodává, protože tomu dříve nerozuměl. A možná ho všechny tyto smrtelné nesmysly zkazily, protože v přítomnosti těchto tvorů najednou necítí nic jiného než odpor a hrůzu.
„Osvobodíme vás. Nemějte strach.“
Nejsou klidní, řetězy rachotí, když se pokoušejí dostat dál od něj.
Možná by neměl být tím, kdo je osvobodí –
„Sakra, nemůžou se uzdravit jako my – ty – to! Nemůžeš jim jen přetrhnout pouta!“
– rozhodně by neměl být tím, kdo je osvobodí. Musí najít Johna, což znamená sestoupit do samotného domu.
Uprostřed podkrovní místnosti jsou pasti. Je zamčená z druhé strany, takže jednoduše dveře vyrve a vyhodí je z okna.
Zápach ghoulů zezdola mu vyjde v ústrety a pozdraví ho sbor vrčících. Světlé žluté oči vyplňují stíny a on vidí záblesk zubů a slyší škrábání drápů na dřevě.
Jeho vstup byl zaznamenán. Dobře.
Předpokládám, že tihle jsou bezpeční k jídlu?
„Ano! Zabijeme je!“
Jsem rád, že jsme se shodli.
Grayovi rty se roztáhnou do úsměvu, když skočí do hloučku nemrtvých.
*****
Zadní dveře vedly do kuchyně, která vypadala, že se snad nikdy neuklízela. Obrovský železný dřez obsahoval hromadu shnilého jídla, které bylo z větší části pokryté plísní. Kyselé mléko a hnijící maso zkazilo vzduch a John si musel zakrýt ústa, aby zabránil zvracení.
Dům byl tichý, až na zvuky deště, který dopadal na střechu a okapy. Připadalo mu to jako napjaté ticho, jako by nějaké velké zvíře zadržovalo dech, těsně před uvolněním ohlušujícího řevu.
Když procházel kuchyní do krátké haly, podlaha zaskřípala pod Johnovou váhou. Vpravo uviděl malé dveře, které pravděpodobně vedly do sklepa nebo komory, nalevo úzkou chodbu a schodiště, vedoucí nejspíš do prostor pro služebnictvo. Přímo před ním byly na dva palce otevřené další dveře. Kromě toho Johna obklopovala jen temnota.
Z výšky se ozvalo zasténání dřeva. Tiffany? Caleb? Nebo někdo jiný?
Ze zatemnělé místnosti na konci haly se ozvalo hlasitější skřípání. Sakra. Zhluboka se nadechl a vydal se chodbou, držel se při zdi a snažil se o co nejlehčí krok. Když byl dost blízko, pokusil se naklonit hlavu, aby zahlédl interiér místnosti, ale přes hluboké šero nic neviděl.
Pevně ​​sevřel glocka a kopl do dveří, které narazily do zdi.
„Federální agent!“ zakřičel.
Jeho hlas utlumil těžký vzduch, jako by křičel do tlustého, vlhkého ručníku. Světlo rozlévající se z haly sotva osvětlovalo velký otevřený prostor, který musel být kdysi jídelnou nebo obývacím pokojem. Někdo na vysoká okna zavěsil zatemňovací závěsy a zablokoval tak téměř veškeré světlo zvenčí.
Obklopil ho pach smrti, až se málem pozvracel. Zvuky přicházely ze všech směrů, šustění a vrzání, jako by nějaké zvíře kroužilo po okrajích místnosti.
Ozvalo se tiché cvaknutí a objevil se plamen zapalovače, dokonce i jeho světlo, jakoby tma pohlcovala.
„Federální agent,“ zopakoval John. „Odhoďte všechny zbraně a dejte ruce nahoru, ať na ně vidím!“
Plamen se dotkl svíčky, než zapalovač zhasnul. Když se Johnovy oči přizpůsobily změně, uviděl jediný nábytek, který v místnosti zůstal. Malý stůl, na kterém byla svíčka, kniha, a obrovská, ozdobně vyřezávaná židle, která vypadala téměř jako trůn.
Na židli seděl muž, oblečený v černém rouchu jako z nějakého hororového filmu. Kudrnaté vlasy mu padaly kolem ramen a knír a vousy byly neupravené. Přesto byly ostré rysy jeho tváře překvapivě známé a v jeho tmavých očích se objevil známý výraz.
„Ahoj, Johne,“ řekl.
*****
To poznání ho zasáhlo jako úder do slabin. Vlasy a vousy byly jiné, ale nemohl si splést tu jižanskou přitažlivost.
„Brimme?“
Nemohl to být on. Howard Brimm byl exorcista SPECTRu přidělený do kanceláře Charlestonu, který odešel do důchodu po pouhých několika letech služby.
Nezmínil se o tom John náhodou Calebovi právě včera?
„Zajímalo mě, jestli by to mohla být pravda, když jsem slyšel, že jsi převzal kontrolu nad drakulem,“ řekl Brimm konverzačním tónem. „Ale udělal bys cokoliv, o co by tě SPECTR požádal a ani bys nemrkl, že?“
Johnova krev se změnila na ledovou vodu.
„Drakul? Víš o Grayovi? “
Sakra, Sean měl pravdu.
Od začátku to byla past.
A on poslal Caleba a Graye do domu samotné.
Do prdele.
„Stále mám své kontakty,“ řekl Brimm a podíval se na špinavé okolí. „I teď.“
„Co tu děláš?“
Ale tahle část byla zřejmá, v černém plášti ve zničeném domě a s ghouly v lese. Tohle se dělo dlouho předtím, než Gray Caleba ovládl. Ať už Brimm chtěl s drakulem cokoli, byl to pozdní přírůstek k jeho původnímu plánu.
Předpokládejme, že měl dokonce plán, a prostě se tady v lese zbláznil, obklopený hnilobou, špínou a ghouly.
John pevně sevřel glocka.
„Howarde Brimme, jsi zatčen za únos, nelegální vyvolání nelidské entity -“
Brimm se zasmál, ale v jeho smíchu bylo něco mrazivého a zoufalého.
„Tak předvídatelné. Myslím, že je to dobrá věc, jinak bych nikdy nevěděl, kam poslat malou Carlu, aby tě našla.“
Klub. Byl tam s Willem mnohokrát, protože se tam dalo pobavit a nebylo to příliš daleko od domova.
Do pekla, Brimm měl pravdu, byl opravdu předvídatelný.
„Ať už hraješ jakoukoli hru,“ řekl John, potěšen, že se mu nechvěje hlas. „Lehni na zem a dej ruce nad hlavu.“
„Znáš vůbec pravdu?“ zeptal se Brimm, ale nezvedl se. „Podělili se s vámi vaši páni o svá tajemství? Nebo jsi jen další z těch hlupáků, jako jsem kdysi byl i já, ochotný udělat všechno pro to, aby byl na ně SPECTR hrdý?“
John opatrně vyrazil do místnosti, srdce mu bušilo natolik hlasitě, že téměř potlačilo zvuk deště. „Vím, že jsi unesl ženu a přinutil další, aby pro tebe unášeli oběti.“
„Ano, ano.“ Brimm zavrtěl hlavou.
„Neber si nic z toho osobně. Opravdu je mi líto, že jsi se do toho všeho zapletl.“
„To si nechej pro soudce. Máš právo mlčet. Jakékoli – zůstaň stát!“
Brimm vstal z provizorního trůnu. Když se pohyboval, světlo se odrazilo od rukojeti jeho athame, kterou měl schovanou za pasem. Ta samá, jakou nosil během svých dnů u SPECTRu.
„Stejně jako Carla jsi pěšec, který musí být obětován,“ řekl Brimm a ušklíbl se.
Místností projela vlna energie, kterou John nikdy před tím necítil.
Náhle měl dojem, že stojí uprostřed pavučiny silných lan, utkaných ze silné vůle a éterické energie. Bylo to stejné jako to, co používal k vymítání NHE, ale i tak mu chvíli trvalo, než to pochopil.
Protože být exorcista byla práce, ne talent. Jeho paranormální schopnost – a Brimmova – spočívala v manipulaci s éterickou energií. Což znamenalo, že nejlepší exorcisté byli také nejlepší vyvolávači.
Tohle ovládání, však bylo daleko za hranicemi toho, co považoval za možné.
Světlo osamělé svíčky se odráželo ve žlutých očích a slinách kapajících na zem z ostrých tesáků. Do místnosti vstoupili tři ghoulové a jejich páteř hrůzně napínala bledou kůži na zádech.
Do prdele.
Brimm přešel místnost k druhým dveřím ukrytým v šeru.
„Sbohem, Starkweathere,“ řekl a zavřel za sebou dveře.