Simon
Tohle je důvod, proč nenávidím randění, pomyslel jsem si, když jsem seděl naproti Brandonovi, klukovi, kterého jsem potkal na seznamovací aplikaci.
Ve svém profilu napsal, že chce prožít „skutečné spojení“a někoho, s kým by se mohl „smát a být sám sebou“.
No, když jsem ho přistihl, jak pošesté v rozmezí dvaceti minut zírá na číšníkův zadek, došlo mi, že není nic jiného než úchylný prasák. Tohle je to „skutečné spojení“, které prý chtěl?
To si mohl strčit někam.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se Brandon a konečně si vzpomněl, že já – jeho rande – existuji.
„Popravdě?“ vytáhl jsem peněženku a hodil na stůl přesně tolik peněz, abych mohl zaplatit svou porci jídla.
„Myslím, že dostávám migrénu. Půjdu domů.“
„Ach,“ nezdálo se, že by ho to nějak rozrušilo.
Jeho pohled už směřoval zpět na číšníkův zadek.
„Doufám, že se to brzo zlepší.“
„Dík.“
Kretén. Fakt. Myslím, že si ani nevšiml, že jsem odešel.
Otřásl jsem se, když jsem vycházel z restaurace a šel směrem k autu na parkovišti. Dubnová noc byla mírně chladná, takže jsem zalitoval, že jsem si nevzal k lehkému svetru i bundu.
Nemohl jsem se dočkat léta.
Jakmile jsem seděl v autě, zapnul jsem si topení a vytáhl telefon, abych zablokoval Brandonovo číslo. Nakonec jsem smazal i tu pitomou seznamovací aplikaci.
Už to rozhodně nebudu zkoušet.
Dnes večer to bylo sedmé špatné rande, které jsem měl za poslední tři měsíce. A to jsem do toho nepočítal asi tucet dalších kluků, se kterými jsem mluvil online, ale nikdy jsem se s nimi nesešel. Ze všech se vyklubali parchanti, co si chtěli jen zasouložit. Jakýkoliv pokus o hlubší konverzaci skončil tím, že mě požádali o fotku mého penisu.
Měl jsem hlad, protože v té restauraci jsem sotva něco snědl. Poslední měsíc jsem držel dietu ve snaze shodit pár kilo, ale když jsem vcházel na parkoviště, řekl jsem si, že na to kašlu a zastavil se v McDonaldu na hranolky a cheeseburger.
Špatné rande mě vždycky nutily, abych to něčím zajedl. Moje nouzovka v podobě mátovo čokoládové zmrzliny v mém mrazáku volala mé jméno.
Nadčasové starožitnosti & kuriozity se nacházely na okraji města v cihlové budově z počátku 20. století. Někteří říkají, že tam strašilo. Jediné, co tam však strašilo, jsem byl já.
Vlastnil jsem obchod a bydlel jsem v podkroví nad ním.
Obchod se starožitnostmi se dědil v mé rodině po generace. Kdysi to byl spíše obchod s kuriozitami, údajně prokletými předměty a čímkoli podivným nebo neobvyklým.
Můj dědeček však šel s dobou a začal sbírat starožitný nábytek a šperky.
Jakmile jsem to převzal, vrátil jsem se k našim původním kořenům a zabrousil zpět k podivným předmětům. Stále jsem však u toho ale prodával starý nábytek a šperky. Být „divný“ ale teď bylo děsně populární, což přivedlo mladší zákazníky a obchod tak jen vzkvétal.
Zaparkoval jsem na parkovišti za obchodem a vešel zadními dveřmi. Když jsem se plahočil po schodech do svého podkroví, strčil jsem si do úst pár hranolků a zasténal nad jejich chutí.
Ach, sacharidy. Jak jste mi chyběly.
Můj byt nebyl nic luxusního, ale byl to domov. Velká otevřená místnost měla vysoký strop a okna lemující jednu stěnu.
Kuchyň vlevo byla malá, ale stačila mi. Byla vybavena lednicí a sporákem. Místo stolu jsem měl ostrůvek s barovou židlí. Postel jsem měl úplně vpravo za zástěnou, která ji oddělovala od obývacího pokoje. Jediná místnost s dveřmi byla koupelna.
Cestou na pohovku jsem si zul boty a chroupal hranolky, zatímco jsem sledoval dokument o andělech a démonech na History Channel. Po chvíli jsem přestal ten dokument sledovat a začal si přehrávat detaily mého hloupého rande.
Proč mi Brandon nemohl věnovat aspoň polovinu pozornosti, kterou věnoval číšníkovi?
Možná jsem neměl dokonale vyrýsované tělo, ale byl jsem slušně vypadající chlap. Můj úsměv byl můj nejlepší rys, pak mé oříškově hnědé oči. A i když jsem byl při prvním setkání s někým trochu introvertní, jakmile jsem se dostal do pohody, měl jsem dobrou povahu.
Ale chlapi jako Brandon se o osobnost nezajímali.
Usnul jsem kolem desáté, pak jsem se po dvou hodinách probudil s křupáním v krku. Právě běžela epizoda Ancient Aliens. Než jsem vlezl do postele a znovu usnul, nechal jsem televizi zapnutou kvůli hluku v pozadí.
Budík mi zazvonil v půl sedmé ráno a já se rychle osprchoval a vyčistil si zuby, než jsem sešel dolů podepsat zásilku zásob. Doručovatel mi pomohl odnést bedny do skladu a po jeho odchodu jsem je začal procházet.
Když jsem je koupil na aukci, šel jsem skoro naslepo a před podáním nabídek jsem měl jen málo informací. Pocházeli z obrovského sídla pár mil za městem.
Každá bedna byla dodávána s inventárním seznamem a základním popisem. Vytáhl jsem lampu, sbírku skleněných misek a oválné zrcadlo z devatenáctého století, které vypadalo děsivě. Zapadalo do strašidelné atmosféry mého obchodu. Nepochyboval jsem, že se rychle prodá.
„Je tam něco hezkého?“
Otočil jsem se a uviděl Kya. Přes černé vlasy měl přetažený červený kulich a měl na sobě bleděmodré džíny. Kolem očí měl namalované černé linky a z pod límce košile bylo vidět část jeho tetování, které se mu táhlo kolem krku. Nikdy jsem to tetování neviděl celé, ale vypadalo to jako nějaký strom.
„Jo, je to super,“ zvedl jsem strašidelné zrcadlo a opatrně ho opřel o zeď.
„Ještě pořád procházím ten zbytek.“
„Jsem si jistý, že tam najdeš fajn věci,“ řekl Kyo a podíval se na figurku chrliče, kterou jsem zrovna vytáhl.
„Všechny ty věci jsou ze sídla Ravenwood, že? Říká se, že ta stará paní, co tam bydlela, byla čarodějnice nebo co. Chceš, abych ti s tím pomohl?“
„Ne, zatím to zvládám. Ale můžeš mi to pomoct později všechno zadat do systému.“
„To nejlepší na konec.“
Usmál jsem se a hodil mu klíče.
„Jdi otevřít obchod a postarej se tam o to, než to tu dodělám.“
„Jasné. Pokud budeš potřebovat pomoc, dej mi vědět.“
„Dám.“
Kyo byl můj jediný zaměstnanec a docházel sem pět dní v týdnu. V neděli jsme měli zavřeno a on měl v pondělí volno. I když byl mladý, byl pro obchod velkým přínosem. Neustále přiváděl nové zákazníky a byl správcem mých internetových stránek. Jednal s online kupujícími a staral se o obchod na sociálních sítích. Kromě toho byl také můj nejlepší přítel. Jeden z mých jediných opravdových přátel.
Bez něj bych byl ztracený.
Přesunul jsem se k druhé bedně a našel jsem železnou lucernu z osmnáctého století, nástěnné hodiny, které jsem si chtěl nechat pro sebe, a děsivou látkovou panenku klauna, která, jak jsem doufal a modlil se, se prodá rychle, protože jsem tu věc nechtěl mít blízko sebe.
Pak jsem narazil na malou dřevěnou krabičku.
Po stranách byly vyryty symboly, a když jsem ji převracel v rukou, v žaludku mě zašimral zvláštní pocit. Přiložil jsem si ji k uchu, zatřásl a zevnitř se ozvalo slabé žuchnutí. Něco tam určitě bylo.
Zkusil jsem se podívat po klíči, zatahal za malý zámeček, ale držel pevně a klíč nikde nebyl.
Zkontroloval jsem inventární list a předmět jsem našel až na konci seznamu, kde stálo jen „mahagonová krabice“.
Žádné další podrobnosti.
„Sakra.“
Krabici jsem odložil a vstal, abych se protáhl.
Nějakou dobu jsem se hrbil a potřeboval jsem si odpočinout. Než jsem opustil skladovací místnost, věnoval jsem tajemné krabici poslední pohled.
Kyo mluvil se starší ženou o viktoriánském křesle u okna a právě jí vysvětloval, jak je staré a kde jsme ho koupili. Šel jsem do malé kuchyňky v zadní části obchodu, kde jsem měl zásoby jídla a pití, a popadl láhev vody z mini ledničky.
Mohl bych ten zámek rozbít. A pokud to nebude fungovat, tak celou tu zatracenou věc prostě rozbiju. Krabice sama o sobě nevypadala, že by byla tak cenná. Ale co bylo, sakra, uvnitř?
A co znamenaly ty zvláštní symboly?
Když jsem se vrátil do skladiště, přešel jsem ke krabici se štípačkami a málem to se mnou seklo.
Zámek byl otevřený.
„To snad ne,“ řekl jsem a odskočil od krabice.
„Viděl jsem tyhle druhy filmů. Vím, co se stane. Ať už jsi cokoliv, můžeš se vrátit rovnou do pekla, kam patříš.“
„Simone?“
Škubnul jsem sebou a málem skončil na zadku, jak jsem ztratil rovnováhu.
Kyo se překvapeně zasmál.
„Jsi v pohodě?“
„Jo… ano. Co se děje?“
„Ta stará paní mi nabídla dvě stě sedmdesát pět za křeslo. Na cedulce máme ale tři sta. Mám jí ho i tak prodat?“
„Určitě,“ řekl jsem a srdce mi rychle bušilo.
„To křeslo je tam už víc jak rok.“
„Dobře.“
Kyo už byl na půlce cesty z místnosti, když se ještě otočil a zadíval se na mě.
„Jsi si jistý, že jsi v pořádku? Jsi nějaký bledý.“
„Jsem v pořádku. Myslím.“
Kyo si mě prohlédl od hlavy k patě.
„Hm, když to říkáš.“
Položil jsem schránku na polici a nechal, ji být. Dokončil jsem třídění zbytku inventáře, něco z něj zapsal do počítače a pak jsem se přidal ke Kyovi v krámku.
Jak den pokračoval, začal jsem se cítit hloupě za to, jak jsem se choval. Byl to starý zámek. Možná se uvolnil, když jsem s ním kýval, a pak se krabice otevřela, protože byl rozbitý vnitřní mechanismus. To bude ono. Muselo to být ono.
Duchové, démoni, magie, nic z toho nebylo skutečné.
Ale moje přehnaná představivost? Ta skutečná byla.
Někdy po obědě, když jsme s Kyem ukládali něco z nových předmětů do polic, zazvonil zvonek nade dveřmi.
„Do prdele,“ zamumlal Kyo vedle mě a jeho oči se rozšířily.
Otočil jsem se, abych se podíval, na co tak zírá, a málem si zlomil krk, jak jsem se snažil podívat líp. Ten muž, byl obr. Byl tak vysoký, že musel sklonit hlavu, aby prošel dveřmi. A byl zatraceně sexy. Krátké tmavě hnědé vlasy, které byly nahoře delší, svaly po kterých bych nejraději přejel prsty, pevná stehna a hezký zadek. Postoupil víc do obchodu a rozhlédl se.
Tiše jsem si odkašlal a přistoupil k němu.
„Dobré odpoledne. Můžu vám pomoct?“
Jeho světle šedé oči se podívaly na mě.
„Možná.“
Sakra.
Jeho hlas byl stejně sexy, jako jeho vzhled. Hluboký a trochu chraplavý.
„No, tady najdete od všeho něco,“ řekl jsem a zasmál jsem se jako vždy, když jsem byl nervózní.
Slyšel jsem, jak se Kyo tiše zahihňal, a musel jsem se přemáhat, abych do něj nerýpl loktem.
„Co hledáte?“
Muž přišel blíž a já musel hodně zaklonit hlavu, abych se na něj podíval.
„Minulý týden byla v sídle Ravenwood dražba,“ řekl a nespustil ze mě oči.
Byl jsem trochu napjatý, protože byl až moc blízko.
„Zajímalo by mě, jestli jste si z toho něco koupil.“
„Ano,“ ukázal jsem na police, „právě jsme naskladnili některé z nových položek.“
Zámek musel být populárnější, než jsem si myslel, když už přiváděl lidi do mého obchodu.
Muž se krátce podíval na polici, než přesunul ty své šedé oči zpět na mě.
„To je všechno?“
„Ne. Vzadu jsou ještě nějaké věci, které jsem nestihl naskladnit.“
„Můžete mi je ukázat?“
„Obvykle nepouštím zákazníky do skladu,“ sklopil jsem oči ke koberci a zíral na třepení na jeho okraji.
„Existuje jistý protokol, víte?“
„Protokol.“
„Mhm.“
Náhodou jsem se na něj podíval. Jeho pohled byl stále upřený na mě a mně se znovu zrychlil tep.
„Promiňte.“
Usmál se.
„Mohl byste jen pro tentokrát udělat výjimku?“
Cítil jsem mravenčení, když udělal další krok vpřed, až jsem cítil teplo jeho těla, které bylo jen pár centimetrů přede mnou.
„Slibuji, že to nikomu neřeknu.“
Mozek mi úplně vypnul a já i zapomněl, jak mluvit. Zapomněl jsem úplně na všechno a nebyl jsem schopný ničeho jiného, než jen tam stát a zírat na toho velkého muže, který byl příliš sexy na to, než aby byl skutečný. Nejspíš proto že se mi všechna krev nahrnula přímo do penisu.
„Nemůžu. Omlouvám se,“ odpověděl jsem nakonec, „ale pokud se vrátíte v pondělí, měl bych mít všechno už naskladněné.“
Čelisti se mu sevřely a v očích mu zajiskřil hněv. Koketní úsměv byl definitivně pryč.
„Musím trvat na tom, aby to bylo dnes.“
„A já musím trvat na tom, abyste počkal.“
Můj hlas zněl pevněji, než jsem si myslel.
„Pokud mi necháte své jméno a číslo, mohu vám zavolat, až–“
Muž se otočil, vyšel z obchodu a práskl za sebou dveřmi.
Vydechl jsem.
„To bylo… zajímavé.“
„Mohl to být zloděj umění nebo člen nějaké tajné zločinecké organizace,“ řekl Kyo, přešel ke dveřím a vyhlédl přes okno ven.
„Možná hledá nějaký neocenitelný artefakt, který měla v držení původní majitelka.“
„Sleduješ příliš mnoho filmů.“
„Jasně.“
Kyo odstoupil od okna a podíval se na mě.
„Můžeš to tedy nějak vysvětlit? Ten chlap byl vysoký asi dva metry a měl na sobě maskáče. Není to náš průměrný kupující, který hledá starožitný stůl, kterým by doplnil svůj obývací pokoj.“
„To nevíš. To, že vypadal jako chlap, který ve volném čase láme lidem vaz, neznamená, že se nemůže radovat z pěkného kousku nábytku. Možná i s lampou k tomu.“
Kyo se smíchem zavrtěl hlavou a odešel k telefonu.
Vrátil jsem se do skladu, jen napůl jsem věnoval pozornost tomu, co dělám. Nemohl jsem toho chlapa dostat z hlavy. Jak mě ty jeho šedé oči sledovaly. Jak se naštval, když jsem řekl, že nemůže jít do skladu. Měl jsem pocit, že nebyl zvyklý na to, že mu lidé říkají ne.
O co mu šlo?
Můj pohled padl na schránku.
Zvědavost mě přemohla a sundal jsem ji z police. Trochu třesoucí se rukou jsem sundal zámek a dotkl se víka. Zaváhal jsem.
„Udělej to,“ řekl jsem si, „je to jen hloupá schránka.“
Když jsem otevřel víko, srdce mi bilo jako zběsilé. Trochu se mi rozcuchaly vlasy, pravděpodobně se zapnulo topení. Nahlédl jsem do schránky a uviděl červenou saténovou látku, která něco zakrývala.
Nevím, co jsem čekal, že uvnitř najdu. Démonického skřeta, který by vyskočil a sežral mě? Něco odporného jako mrtvou krysu? Nebo možná jednu z těch scvrklých hlav?
Zvedl jsem látku.
„Prsten?“
Vypadal úplně obyčejně. No, obyčejně na antický způsob. Zlatý kroužek měl po stranách vyryté slabé písmo a uprostřed seděl tmavě zelený kámen obložený menšími červenými kameny.
Když jsem si ho prohlížel, došlo mi, že jsem asi našel terno. Ta věc vypadala draze. Než ho ale dám do prodeje, musím se ujistit, že je to skutečné zlato. A zjistit, jaké kameny byly použity. Vypadaly jako nějaké krystaly.
„Tohle není nějaký šunt z Pána prstenů,“ zamumlal jsem, když jsem zkoumal značky podél kroužku. Vypadalo to jako slova, ale ten jazyk mi nic neříkal.
Jak jsem zíral do zeleného kamene, skoro to vypadalo, jako by se v něm něco pohnulo. Jako vířící kouř. Zamrkal jsem a přidržel si ho blíž u obličeje.
Čekal jsem.
Pak jsem se tiše zasmál sám sobě, že jsem tak směšný.
Vložil jsem prsten zpět do schránky a zavřel víko.
Řešit to budu později.