Kapitola 8.
Řidič Mercedesu se jmenoval pan Douglas. Kromě pozdravu nic neřekl. Přední část vozu byla stejně oddělena clonou. Město potemnělo za tónovanými skly. Taky jsem toho moc neřekl, jen jsem hleděl z okna a pozoroval okolí. Mířili jsme na východ po pobřežní silnici.
„Jsem rád, že jsi v pořádku, Jaku,“ řekl Greg.
Ignoroval jsem ho.
„Myslíš, že to Dean dokáže?“ zeptala se Naomi.
„Karla říká, že dokáže.“
Ta Karla musí být zasraná věštkyně.
„Jo, vypadá to, že to bude fungovat,“ dodala Naomi.
Auto vjelo do strmého kopce a silnice se zvlnila. Člověče, pohled by byl za jasnějšího dne úžasný. Bylo to výš, než to vypadalo zdola. O hodně výš. Když jsem seděl na nóbl kůži, v nóbl autě, byl jsem si až příliš vědom toho, že ze mě vychází nemocniční pach a jsem polonahý. Zatraceně.
Nechci nic víc, než odpovědi a nějaké zatracené oblečení.
Silnice se zatočila, vedla podél areálu zámku vpravo a stěny skal vlevo. Když se železné brány areálu zámku otevřely, pan Douglas zpomalil auto a zabočil doprava. Areál zámku byl dobře udržovaný s nóbl topiary a fontánami, jako z filmu. Železný plot to vše uzavíral, kam až jsem dohlédl. Samotný dům byl velkolepou gotickou stavbou, větší než Buckinghamský palác. No, aspoň to tak vypadalo. Za ním se vynořil les, který byl ve tmě sotva rozeznatelný. Perfektní pro hororový příběh, ale také docela krásný, stejně jako v těch příbězích. Moje máma by to tu milovala. Bavilo ji cokoli podobného, hradu, kostelu nebo honosnému domu. Vůz se zastavil na konci příjezdové cesty, vedle schodiště vedoucího k masivním dřevěným dveřím.
„Jsme tady,“ řekl Greg.
Než jsem se mohl pohnout, byl pan Douglas už z auta venku a otevřel mi dveře.
„Dík.“
Vyklouzl jsem z auta. Tady nahoře mrzlo a bylo o hodně větrněji. Beze slova jsem sledoval Grega a Naomi po schodech. Naomi otevřela dveře a Greg se otočil, aby něco řekl. Jeho ústa se otevřela, ale znovu se zavřela. Otočil se a následoval Naomi do měkkého světla za otevřenými dveřmi. Vešel jsem jako poslední.
Vnitřek mě překvapil. Očekával jsem mramorové podlahy a brnění. Opravdu jsem si to tak živě představoval. Místo toho, přestože byla chodba obrovská, byla pokrytá hnědým kobercem, stěny byly čistě bílé, ozdobené nejrůznějšími obrazy což celkově vyzařovalo poměrně hřejivý pocit. Na chodbě bylo několik zavřených dveří, dřevěných a nalakovaných do vysokého lesku. Na stropě zářilo několik lustrů a jejich světlo jemně osvětlovalo všechno okolo. Přímo před námi bylo schodiště, v mezipatře rozvětvené vlevo a vpravo.
„Tudy,“ řekla Naomi.
Otevřela dveře po mé pravici. Místnost byla knihovna složená z řad polic od podlahy ke stropu. Na opačném konci místnosti byla francouzská okna a závěsy, které ladily barevně s koberci, byly staženy stranou. Před dvěma třímístnými pohovkami z hnědé kůže a odpovídajícím křeslem hořel krb. Nad krbem byla holá cihlová zeď. V křesle seděla žena, ze které jsem viděl pouze zadní část její hlavy. Zvedla ze stolu vedle sebe šálek a napila se.
„Vítejte,“ řekla a odložila hrnek zpět. Naomi mi naznačila, abych se posadil. Ona a Greg si vzali jednu pohovku, já druhou a sotva jsem si sedl, okamžitě jsem si začal kousat nehty.
Žena měla dlouhé šedé vlasy a oči jí zakrývaly tmavé brýle. Vypadala, že jí je tak sedmdesát, oblečená do bílého svetru a kalhot.
„Víš, to je hrozný zlozvyk,“ řekla.
„Co?“
„Kousání nehtů.“
„To je moje věc.“
Žena se usmála.
„Jmenuji se Karla Jonesová. Vítej u mě doma.“
Zavrtěl jsem se.
„Řekneš mi už, co tady dělám?“
„Dean?“ zeptala se Karla.
„On ho přivedl,“ odpověděl Greg.
„Dobře. Jaku, omlouvám se za nešťastné události, které se objevily. To nebylo v plánu.“
„Začni mluvit, nebo půjdu.“
Hrozba zněla nevrle, ale už jsem toho měl plné zuby.
„Myslím, že jsi narazil na Deana Tsenga,“ řekla Karla.
„To jo.“
„Mohu se zeptat, co ti řekl?“
„To, že jsem důležitý a můžu zneškodnit ty věci, které se objevily v nemocnici.“
Karla se napila dalšího doušku.
„Jsi důležitý, Jaku Wintere. Velmi důležitý.“
Zvedla předmět, který ležel vedle jejího šálku čaje. Byla to koule. Zatočila s ní a holá zeď se otevřela, cihly jakoby se stáhly do sebe a odhalily obdélníkovou díru. Ozval se skřípavý zvuk a ze tmy vyšel obraz. Obraz mě. Vyskočil jsem na nohy.
„Co to, sakra, je?“
„Ty,“ řekla Karla, „posaď se, prosím.“
Nemohl jsem z toho obrazu odtrhnout oči. Byl jsem to já, úplně přesně jako já. Spíše to vypadalo jako fotografie než malba. Sledoval jsem sám sebe, tmavě modré oči plné smutku.
„Proč to máš? Jak to, že to vůbec máš? “
„Prosím sedni si.“
„Raději bych stál.“
„Dobře, tedy. Ty, Jaku, jsi k nám byl poslán, abys nám pomohl vyhrát probíhající válku. Na plátně býval Picasso. Tvůj obraz se na něm objevil zhruba před rokem.“
Nevěděl jsem, jak na to odpovědět. Takže jsem nějak pokazil její drahý obraz?
„Nemá smysl, abych chodila kolem horké kaše,“ dodala.
„Tak to nedělej.“
„Coldharbour má jedinečný problém. Trápí ho stvoření známá jako bestie, stvoření, která se uchytila na našem světě. Nemohou být opravdu zabiti, pokud se jich nedotkne zbraň bohyně – zbraň, kterou jsme dosud neměli. To jsi ty. Byl jsi k nám poslán, abys nám pomohl zlomit kletbu v tomto městě.“
Fajn. Přestal jsem si hlodat nehty.
„Jaku,“ řekl Greg, „tohle -“
„Opravdu?“
„Ano,“ řekla Karla. „Vše, co jsi viděl, je skutečné.“
„Jak bylo město prokleto?“
Chvíli trvalo, než odpověděla.
„Jedná se o probíhající vyšetřování. Někde se něco vážně pokazilo, ještě si nejsme jisti, co.“
Přikývl jsem.
„A já jsem nějaká zbraň?“
To by vysvětlovalo, proč to hyeny pořád říkaly.
„Ano. Jaku, musíš pochopit, co ti říkám. To je to, pro co ses narodil, abys využil sílu bohyně a pomohl nám bojovat s těmi tvory. “
„Bohyně?“
„Naše požehnaná Hecate. Ukázala mi tě ve snech, řekla mi, že přijdeš.“
„Ehm, dobře.“
Držel jsem se touhy nezačít se smát.
„To je skvělé.“
„Vím, že si myslíš, že jsem směšná.“
Posadil jsem se. Chtěl jsem odpovědi.
„Takže jsem zbraň, která zabíjí tato zvířata kvůli nějaké kletbě na Coldharbour?“
„Ano.“
Něco na Karle bylo divné. Seděla až moc vzpřímeně a když se na mě dívala, měl jsem dojem, že se dívá jakoby jinam. Až když usrkávala další doušek, uvědomil jsem si, k čemu jsou tmavé brýle, a proč ten pocit.
„Jsi slepá,“ řekl jsem.
„Ano.“
Vrátil jsem se zpátky k věci.
„Pověz mi o té kletbě.“
„Coldharbour je od zbytku světa zapečetěn tři roky od doby, kdy bestie přišly. Hrozba se tak zapečetila uvnitř, takže se z ní nemůže šířit. Nadpřirozená rada a vláda nechaly město odstranit ze všech záznamů, z vědomí všech.“
„Cože?“
„Spolupráce technologie a magie může být velmi mocným nástrojem.“
„Ale toto město neexistuje. Není na mapě.“
„A přesto jsi tady.“
„Kouzla a technologie?“
„Vláda a nadpřirozená rada udělali, co bylo potřeba, aby bylo dosaženo většího dobra. Ti z nás, kteří o tom vědí, dostali za úkol bojovat s nepřítelem, i když je nemůžeme zabít. Žádná konečná smrt pro ně. To je místo, kam si přišel.“
Asi mi nejspíš brzo praskne hlava.
„Říkáš mi, že tohle místo bylo vymazáno z mapy a z paměti?“
„Ano. Přesně to se stalo. Vidíš Spojené království jako tvar, kterým si myslíš, že je, ale je to trochu jinak. Coldharbour je vedle Bournemouthu a leží na západě. Je to druhé největší město mimo Londýn, za Birminghamem. Alespoň bylo.“
Blikající kameny, které tam neměly být. Vysvětlil jsem jí to a vynechal jen bělookého chlápka. „Tvůj osud tě zavedl do té jeskyně, Jaku. Nevěděla jsem, jak si sem najdeš cestu, protože to mi bohyně neřekla. Ale přesto jsi tady. Dokazuje to, že tvým osudem je tu být.“
„Divné, že?“ ozval se Greg.
„To je slabé slovo. Počkat, a co obyvatelé tohoto města? “
„Vědí, že něco není v pořádku, ale nejsou si jistí co. Žijí své životy tak, jako vždy, relativně nevědí o tom, co se děje, protože to tak udržujeme. Jsou to však oběti, o které se musíme starat. Lidé zemřeli a nadále umírají. A nemohou odejít, stejně jako my, stejně jako zvířata, a nic se nedostane dovnitř. Manipulujeme jimi, aby pokračovali v existenci, zatímco je chráníme, jak nejlépe dokážeme, a pokoušíme se přijít na to, jak tuto kletbu ukončit.“
„Děláte si ze mě prdel, že? Jak nemůžou odejít?“
Karla spletla prsty do sebe.
„Je to všechno součást kletby města. Ti, kdo jsou na druhé straně, zapomenou. To je součást magie, která nás tu drží.“
Má sestra? Můj táta? Zapomenou na mě?
„To je šílené, jako všechno, co jsi mi tu právě řekla.“
Jako bych to neviděl na vlastní oči.
„Jsme tu všichni v pasti?“
Sakra.
„Vím,“ řekla Karla, „je toho hodně, co je třeba přijmout.“
„O tom mi něco povídej.“
Vážně jsem neměl daleko k tomu, aby mi praskla hlava.
„Takže to není sen?“
Fakt debilní otázka!
Tohle už nemohl být sen. Byl to však jeden z těch okamžiků neustálého potvrzování, které my lidé musíme udělat, abychom si byli jisti, že nejsme v nějakém komatu vyvolaném drogami nebo chlastem. Pokud jsem ale nebyl mrtvý. Tuto otázku jsem nepoložil.
„Kéž by byl,“ řekla Karla. „Je před námi ještě jedna věc.“
„Co je to?“
„Vázání zbraně a strážců.“
„To jsme my,“ řekla Naomi. „Jsme jako tví rytíři kulatého stolu.“
Podíval jsem se z ní na Grega, pak zpět na Karlu.
„Vy tři?“
„Jsem spíše hlídač, který se zabývá vedením,“ řekla Karla. „Jak jsem řekla, ukázala mi to má bohyně. Řekla mi toto: ‚Pokud zvítězí nad svými trápeními, bude mým darem pro tebe. Spojte se s ním, ty a tví vybraní válečníci, ochraňte ho a veďte ho. Pak může být kletba zrušena.“
Moje utrpení… koks.
„Strážili jsme toto město a teď budeme hlídat i tebe.“
„Bude se to kvůli mně zhoršovat?“
„Kvůli kletbě, Jaku.“
Něco mi docvaklo vzhledem k té bohyni.
„Vy jste čarodějové?“
„Ne,“ řekla. „Já a Naomi ano.“
„Dean je napůl fae,“ řekl Greg. „Trochu citlivé téma.“
„Fae? Jako ti z těch lidových povídek?“
„Ano, jako oni. Vždy vypadají přitažlivě, podvodníci, kteří neumí lhát, ale přesto neskutečně dobří v mlžení pravdy – ti. “
„Ach.“
Karla vypadala naštvaně.
„Není nadšená,“ zašeptal Greg.
„Takže pokud je napůl fae, má jednoho lidského rodiče?“
Znělo to jako další hloupá otázka.
„Ano, myslím si to taky. Stále jsme ve fázi poznávání.“
„Ach.“
„Ve městě je jinak více nadpřirozených tvorů,“ pokračoval Greg. „Jak ti, co se už jiní narodili, tak ti, co byli vyšlechtěni, a posláni sem, než bylo vše zapečetěno.“
„Jací například?“
„Skřeti.“
„Vážně?“
„Některé ti představím. Taky jsou tu vlkodlaci – i když těm se zatím budeme vyhýbat.“
To jsem byl docela rád. Když jsem myslel na skřítky, utvořil jsem si pěkný obrázek, ale vlkodlaci mě přiměli myslet na tesáky, krev a srst.
„Kouzlo, které v tomto městě funguje, je kombinací skřetů, fae a čarodějnic,“ dodala Karla. „Spolu s pomocí technologie za účelem zastavení jejího rozšíření – nástrojů velmi podobných satelitům, ale mikroskopických, vznášejících se na obloze.“
„Můžeš být v klidu,“ zasáhla Naomi. „Greg a já jsme vždycky žili v Coldharbouru a pracovali jsme na tvém příchodu s Karlou, od chvíle, kdy jsme se o tobě dozvěděli. Ale Dean se s námi teprve spojil. “
„Co tím myslíš?“
„Přímo na okraji Coldharbouru je zařízení, hluboko v lese a hluboko v podzemí, kde zadržují některé bestie, které jsme chytili nebo zastavili,“ odpověděla Karla.
„Páni.“
„Je silně chráněn magií a střežen několika svalovci,“ řekl Greg, „takže se nemusíš bát. Dean tam byl jedním ze strážných. Měl dovednosti, které jsme potřebovali… poté, co jsme před týdnem ztratili jednoho z našich. Byl povolán, aby se k nám přidal, ale dorazil až dnes večer.“
„Ztratili jste někoho před týdnem?“
„Ano,“ řekla Karla.
Neřekla koho.
„Ten člověk měl sílu, kterou má i Dean, takže ho potřebujeme. Ta síla je pro naši práci nesmírně důležitá. Což mě přivádí k tomu, že jsme ti ještě neřekli o svých schopnostech. Ovládám kouzla s jistými prorockými schopnostmi, které přicházejí a odcházejí – jako moje vidění tebe a moje vize od bohyně. Slepá žena, která vidí. Ironické, že? “
„Golem,“ řekl Greg. „Teď nevěř, těm sračkám, co jsi četl, že jsme umělí. To je mýtus. Narodili jsme se stejným způsobem, jako ty a jsme připraveni chránit lidi a porazit zlo.“
Určitě na to měl svaly.
„Jsem také docela šikovná s kouzly,“ řekla Naomi. „A alchymie.“
„A co Dean?“
Ty oči, ty tmavé oči.
„Jeho moc, jak je důležitá?“
„Dean může uklidnit obyvatele tohoto města, stejně jako jeho předchůdce,“ řekla Karla.
Znělo to docela chladně.
„Proto je zaneprázdněn prací v nemocnici, když je konečně tady. Obyvatelé Coldharbouru se bojí stínů, i když zcela nechápou proč.“
„Vymazal jim paměť? Viděl jsem, jak té policistce něco dělá.“
„Něco takového. Uklidňuje je – jako magické sedativum. Strach nemůžeš vymazat, jen ho uklidnit. S nějakou přidanou manipulací, což je velmi užitečná dovednost. Magie města potřebuje takovou pomoc od někoho tak zručného jako on.“
Jeho zpoždění při vstupu do jejich skupiny ji očividně naštvalo.
„Vyřeší to spoustu věcí,“ řekla Naomi. „Máme štěstí, že tu byl.“
„To ano,“ řekla Karla.
„Dean a Naomi budou úzce spolupracovat, aby zajistili, že dokážeme udržet naši úroveň klidu díky jejich kombinovaným dovednostem. Ve skutečnosti měl použít předmět vytvořený Naomi, který se nazývá dron orb. Měl ho naplnit svou magií, poslat ho nad nemocnici a orb měl uvolnit magii v širším okruhu.“
„Takže tu policistku zasáhla magie?“
„Správně,“ řekl Greg.
„Nemůžeme dopustit, aby se strach stal dominantním, jinak se město rozpadne,“ řekla Karla. „Anarchie není směr, kterým se chci vydat já, ani nikdo jiný u moci.“
„Těším se na spolupráci s ním,“ řekla Naomi.
„Nikdo si na mě nestěžoval,“ řekl Dean. „A jsem dobrý v porážení sám sebe.“
Stál ve dveřích a opíral se o rám.
„Je to hotové?“ zeptala se Karla.
„Ano.“
„Děkuji.“
Dean se zadíval na mě.
„Žádný problém.“
Musel jsem uhnout pohledem.
„Mimochodem, rád vás všechny poznávám.“
Karla něco zabrblala, posunula se dopředu a ignorovala ho.
„Jaku, je čas na svázání.“
Polkl jsem.
„Co mám udělat?“
„Pojď s námi.“
Vstala a rozešla se dopředu.
„Než se zeptáš, Jaku, znám tuto budovu lépe než cokoli jiného. Každý kout, každý roh – nepotřebuji oči, abych věděla, kam jdu.“
„To je úžasné.“
„Říká se tomu přežití, ne utrpení.“
Znovu tu bylo to slovo.
„Jak jsi věděla, že si koušu nehty?“
„Slyšela jsem tě.“
Když jsme vstoupili do haly, připojil se k nám pan Douglas. Měl jsem ještě otázku, na kterou bylo třeba odpovědět.
„Znáš bělookého? Přivedl mě sem, řekl mi, abych přišel. Pak mě zachránil před tou šílenou, fialovovlasou ženou.“
Karla se zastavila.
„Muž s bílýma očima?“
„Pověz nám o tom víc,“ ozval se za mnou Dean.
Podíval jsem se přes rameno. Dean, Greg a Naomi se dívali a čekali.
„Nevím, kdo to je,“ řekl jsem, „jen to, že zabil někoho, koho jsem znal, a řekl mi, abych přišel do Coldharbouru.“
Řekl jsem jim o mé cestě o jeskyni, ale vynechal věci okolo Michaela. Neměl jsem na to sílu. Pomohlo by něčemu, kdyby věděli o té vraždě?
„Do prdele,“ řekl Greg. „Zní to jako nějaký druh rušení.“
„Jo,“ souhlasila Naomi. „Ale jak?“
„Ty bestie v nemocnici o mně taky věděly,“ řekl jsem.
„Ano,“ řekl Dean. „Slyšel jsem, jak mu ta zvířata říkají zbraň.“
„Pak musíme zjistit, jak to souvisí,“ řekla Karla. „A musíme se podívat do té jeskyně. Pokud dojde k rušení, pak nastanou potíže.“
„Do prdele,“ řekl jsem.
„Ano, ale kryjeme ti záda.“
Naomi se dotkla mého ramene.
„A já miluju hry.“ Greg se ušklíbl.
„Kriket se nepočítá,“ řekla Naomi.
„Na kriketu není nic špatného,“ ohradil se Greg.
Dean přikývl.
„Díky, kámo,“ řekl Greg.
„Na kriketu je všechno špatně,“ odpověděla Naomi. „Je nudný.“
„Jaku?“ podíval se na mě Dean. „Co myslíš ty?“
„Myslím, že byste měli přestat řešit blbosti,“ vložila se do toho Karla.
Možná ano, ale byla to kupodivu celkem zábava.
„Jsem za jedno s Naomi.“
Dean zasténal.
Greg se zašklebil.
„Kriket je úžasný sport,“ dodal pan Douglas.
„Nedivím se, že jsi to řekl.“
„Můžeme prosím pokračovat?“ řekla Karla. „Tohle je vážné. Znamená to, že se tomuto bělookému člověku nějak podařilo vypátrat Jaka. To není snadný výkon. I když je skála se symboly magie docela fascinující – jsem si jistá, že to bylo dílo bohyně. Zapojení tohoto gentlemana je však bizarní a není to něco, co bych si představovala, že by zahrnovalo Hecate, chvála její jméno. Jak je to dlouho, co zavraždil osobu, kterou jsi znal?“
„Před rokem.“
Nic neřekla.
Greg mi položil ruku na rameno.
„Kdokoli to je, je to nepřítel. Vyřídíme ho. Už žádné hraní jako v nemocnici.“
„Ale v té nemocnici mi pomohl…“
„Jakmile bude spojení hotové, můžeme o tom dále diskutovat,“ řekla Karla a znovu se rozešla. „Raději bychom měli poslechnout, není rozumné ji odporovat,“ zašeptala Naomi.
Moje chůva mi říkala totéž.
Můj hněv utichl.
Bez ohledu na to, jak moc jsem to měl v hlavě popletené, věděl jsem, že je to… správné.
„Díky, ehm, že mi kryjete záda,“ řekl jsem.
„V pohodě,“ odpověděl Greg.
****
Byl jsem v obrovské místnosti ve sklepení zámku. Všechny čtyři stěny byly z holých cihel a pokresleny trojúhelníky. Zeď přímo přede mnou nesla zelený obrácený trojúhelník s linií skrz střed spojující strany. Po mé levici byl obrácený modrý trojúhelník se stejnou čarou. Po mé pravici byl pravoúhlý žlutý trojúhelník bez čáry a za mnou červený, také bez čáry. Všiml jsem si, že některé cihly nesly stopy po spálení. Uprostřed podlahy byl nakreslen bílý pentagram s bílým kruhem uprostřed.
„Vypadá to jako u čarodějnic,“ řekl jsem.
„Ano,“ řekla Naomi. „Jsme obklopeni čtyřmi prvky, přičemž pátý je v srdci pentagramu.“
V pravém rohu byl stůl, ke kterému Karla přešla a na kterém stálo pět svíček. Vedle něj stál pan Douglas, ruce měl svěšené a vypadal zcela nezúčastněně.
„Pojď mi pomoct,“ otočila se Naomi na Grega, který ji následoval.
„Všichni jsou to trochu blázni, že?“ ozval se Dean.
Otočil jsem se k němu.
„Trochu.“
„Jsi v pořádku?“
„Jen se snažím zabránit explozi mého mozku.“
Proč se moje dlaně tak moc potí jen ze zvuku jeho hlasu?
„Tady,“ řekla Naomi, která se vrátila.
Byla to trochu úleva, když se ukázala. Podala Deanovi žlutou svíčku a já dostal bílou.
„Jaku, ty stojíš uprostřed pentagramu, zatímco Dean půjde ke stěně vzduchu.“
Dean přikývl a postavil se ke žlutému trojúhelníku. Sledoval jsem, jak se všichni staví na své místo – Greg k červenému symbolu, Naomi k modrému a Karla k zelenému.
Ani jedna svíčka nehořela
„Začneme,“ řekla Karla.
Něco zavibrovalo.
Pan Douglas vytáhl z kapsy telefon.
„Co se děje?“ zeptala se Karla.
„Činnost bestií za hranicemi, má paní,“ řekl. „Žádné porušení.“
„Dobře. Sleduj to, dokud nebudeme hotovi.“
„Ano, má paní.“
„Hranice je udržují venku?“ zeptal jsem se. „Co když přestanou fungovat?“
„Neboj se,“ řekla Karla. „Nemůžeme to déle odkládat. Bariéry jsou silné a vydrží. Máme tu taky zavedený dělový systém, pokud bychom jej potřebovali – kompletní s laserovým zaměřením. Kulky by zvíře nezabily, ale určitě to nebude nic příjemného.“
Nevěděl jsem, co na to říct. Světla v místnosti zhasla.
„Vyzývám vzduch,“ řekla Karla, „v celé své síle, jak vychází slunce. Vstup do tohoto kruhu, přijď se vší svou slávou.“
Deanova svíčka se rozsvítila a jeho tvář se rozjasnila plamenem.
„Vyvolávám oheň,“ řekla Karla, „v celé své síle, jak den začíná být horký. Vstup do tohoto kruhu, přijď se vší svou slávou.“
Gregova svíčka vzplála.
„Vyzývám vodu, v celé své síle, když se dotýká slunce. Vstup do tohoto kruhu, přijď se vší svou slávou.“
Ze tmy vystoupila Naomina tvář.
Upřímně, bylo to trochu podivné vidět svíčky jiskřit.
„Volám na Zemi, v celé své síle, jak slunce spí a měsíc vychází. Vstup do tohoto kruhu, přijď se vší svou slávou.“
Karlina svíčka se probudila k životu.
„Shromáždili jsme se zde, před éterem, náš duch, naše zbraň. Bohyně nám posílá naději na osvětlení temných dnů. Požehnej nás, Hecate, připoj se k tomuto slavnému duchu. “
Moje svíčka ožila.
„Přijímáme tvou zbraň, pod tvýma očima, ve tvé moci. Svazujeme se s ním, přísaháme na své životy.“
Plameny svíček vzrostly a vosk začal zářit.
„Slyš nás, požehnaná Hecate! Požehnej nás! Požehnej nás! Vzdáváme hold tvé zbrani! “
Svíčka v mé ruce vzplála bílými jiskrami. Málem jsem ji upustil, ale dokázal jsem to vydržet. „Požehnej nás!“ zakřičela Karla.
Svíčky explodovaly světlem jejich příslušných barev a střílely paprsky energie přímo na mě. Mokrá jako voda, horká jako oheň, chladná jako půda a vítr v mé tváři. Znovu vybuchli silnějším světlem a znovu a znovu blikali všemi svými barvami.
„Požehnej nás!“
Pocity se slily dohromady, staly se příliš intenzivními, příliš extrémními a já zařval. Svíčka mi vyklouzla z rukou a jiskry vystřelily po místnosti a vířily jako milion hvězd nad mou hlavou. „Chvála bohyni!“ vykřikla Karla.
„Chvála bohyni! Požehnaný buď! Požehnaný buď!“
Každá stopa světla zemřela spolu s vjemy. Zakymácel jsem se, ale rovnováhu jsem udržel. Moje tělo brnělo mocí. Světla v místnosti se znovu rozsvítila.
„Hotovo,“ řekla Karla.
Ostatní se na mě dívali s otevřenými ústy, očividně nevěděli, co na to říct, navzdory jejich přípravě na tuto událost.
„Jsem v pořádku.“
„Cítíš se dobře?“
„Cítím se skvěle.“
„Jsme požehnáni,“ řekla Karla.
Zamrkal jsem. Realita situace se na mě zřítila. Otevřel se mi úplně nový svět, plný magie a nebezpečí. Jakkoli to bylo děsivé, nemohl jsem si pomoct, ale pocítil jsem stopu vzrušení, kterou to s sebou přineslo.
Pozn.:
Hekaté je řecká titánka, patronka cest, křižovatek, porodů, mládeže, vládkyně tajemných sil, měsíce, noci a podsvětí. Hekaté je ale zároveň i čarodějnice.
Hekaté byla ctěna původně v maloasijské Kárii. U Řeků si podržela rysy všemocné bohyně, ochránkyně jezdců, rybářů, pastýřů a matek, a jako podsvětní božstvo se stala bohyní strašidel a kouzel. Tato druhá funkce v 5. stol. př. n. l. daleko převládla a Hekaté pak mohla být ztotožněna s Persefonou, stala se vládkyní mrtvých. Místem jejího působení byly cesty, kde se proháněla za noci v doprovodu černých psů. Hekaté se stala též ochránkyní žen, a bývala proto ztotožňována s Artemidou (neboť podobně jako ona pomáhala při porodu) a s Isidou. Za helénismu byla hlavním božstvem kouzelnic (a magie); nakonec se změnila v mocnou vládkyni démonů. Až do konce starověku byla proslulá její mystéria na Aigíně.
Hekaté má také přezdívku Trivia – trojcestná, ochranitelka cest.