Simon
Poté, co Galen odešel, jsem chvíli seděl na verandě, ztracený v myšlenkách.
Démoni mě chtěli mrtvého. Nephilimští válečníci, kteří chránili lidstvo, si mysleli, že je příliš
nebezpečné, abych se vrátil domů. Rozhodně jsem se do jednoho z nich zamiloval.
Co by se mi mohlo stát? Chyběly mi zaprášené police a podivné drobnosti, které je pokrývaly. Chyběl mi
ten hloupý starý stůl v rohu obchodu, který nikdo nechtěl. Dokonce mi chyběly i ty otravné kukačky,
které mě vyděsily pokaždé, když se spustily.
Když se příliš ochladilo, vrátil jsem se do sídla. Bolest zadku mi připomínala jistého nevrlého chlapa.
Usmál jsem se a pak zavrtěl hlavou.
Zabouchnout se do někoho, jako je Galen, by mě nakonec jen bolelo. Je lepší to přijmout teď, než se
nechat unést srdcem. I kdyby chtěl víc než sex, jak by to mezi námi vůbec mohlo fungovat? Byl
nesmrtelný. Patřili jsme do dvou odlišných světů.
„Takže ty jsi ten člověk, o kterém jsem tolik slyšel.“
Rozhlédl jsem se po obývacím pokoji, než jsem uviděl v rohu sedět muže.
Vstal z lavice u okna a přešel ke mně, jeho pohyby byly plynulé. Elegantní. Hnědé vlasy mu padaly přes
uši a jeho štíhlá postava byla lehce osvalená. Volné tílko odhalovalo jeho ramena a opálenou kůži, úzké
džíny zdůrazňovaly jeho dlouhé nohy. Vypadal tak o palec nebo dva vyšší než já.
A Ježíš. Byl krásný. Možná ještě víc než Bellamy, který to dával tak na obdiv.
„A-Ahoj,“ vykoktal jsem. „Jsem Simon.“
„Dobře vím, kdo jsi.“ Jeho smaragdově zelené oči si mě prohlížely. Byly obklopeny neuvěřitelně
dlouhými tmavými řasami. Jeho etnické rysy tak trochu zamotaly můj mozek.
„Ty jsi Závist, že?“ zeptal jsem se.
„Daman,“ opravil mě s přimhouřenýma očima. „Myslel jsem, že budeš působivější, ale jsi přinejlepším
průměrný. Jaké zklamání.“
„Hm. Cože? Průměrný?“
„Zajímalo by mě, co na tobě Galen vidí,“ řekl, i když teď nezněl jeho hlas tak hořce jako před chvilkou.
Zněl opravdu zvědavě.
„Nepromarnil tolik času s žádným člověkem po celá staletí. Přesto jsi tady a napadáš náš soukromý
prostor.“
„Budu tu jen do té doby, než pro mě bude bezpečné odejít.“
„V tom se mýlíš, smrtelníku.“ Daman se ke mně naklonil.“ Jeho vůně tě obklopuje. Neoznačil by si tě,
kdyby tě plánoval nechat jít.“
„Označil mě? Co to znamená?“
„Zeptej se ho.“
Vrhl na mě poslední pohled, než došel zase ke své lavici u okna, svalil se zpátky na polštář a zaměřil se na
svůj tablet.
„Přestaň na mě zírat. Je mi to nepříjemné.“
Odvrátil jsem od něj pohled. Castor měl pravdu. Daman měl velký problém se svým vyjadřováním. Bylo
to kvůli jeho hříchu? Závistivý člověk nebyl zrovna paprskem zářivého slunce. Možná to neměl pod
kontrolou.
Jakmile jsem byl ve svém pokoji, převlékl jsem se do šortek a obyčejného trička, než jsem sešel dolů a
zamířil k bazénu. Vířivka mi přišla jako skvělý způsob, jak se uvolnit.
Bazén osvětlovala světla, která se odrážela na vodní hladině a od okolních oken. Než jsem vešel do
vířivky a zul si boty, popadl jsem ze stojanu ručník. Po zádech mi přejel mráz, když jsem strčil jednu
nohu dovnitř, pak druhou a pomalu se po hruď ponořil do horké vody. Zaklonil jsem hlavu a zavřel oči,
cítil jsem, jak se mé napjaté svaly začínají uvolňovat.
Co měl Daman na mysli, když řekl, že mě Galen označil?
Dotkl jsem se stopy po kousnutí na mém krku, kterou jsem ucítil pod mými prsty. Myslel jsem, že to bylo
jen trochu výstřední, když mě kousl, ale znamenalo to víc než to? Bylo to nějaké podivné vlastnictví?
Myslel jsem na všechny ty knížky o vlčích Alfách, které jsem četl – moje úžasně provinilé potěšení – a na
to, jak dělali všechny ty blbosti, aby si označili své životní partnery. Upíři to dělali taky. Ale Galen byl
Nephilim. Nikdy jsem o nich nečetl žádnou mytologii.
Asi o hodinu později jsem se vrátil do svého pokoje, dal jsem si rychlou sprchu, než jsem se posadil k
oknu a zadíval se na moře. Neuvědomil jsem si, jak moc jsem spoléhal na svůj mobil, dokud jsem nebyl
Ž
nucen bez něj vydržet téměř týden. Žádné sledování sociálních sítí, žádné čtení e-knih, žádné hraní
skládačky, na které jsem byl trapně závislý. Žádné využití Googlu pro výzkum Nephilim.
Kromě toho bylo vlastně příjemné se na chvíli odpojit od světa. A kde bych měl vypnout lépe než v
luxusním sídle u moře obklopen krásnými muži?
Kolem půlnoci jsem ulehl do postele, položil brýle na noční stolek a zapnul televizi kvůli hluku v pozadí.
Když vypravěč Starověkých mimozemšťanů mluvil o kamenných troskách nalezených uprostřed ničeho,
zavřel jsem oči, utěšován tím, že tohle je přece jen známé. Skoro jsem mohl předstírat, že jsem ve svém
podkroví.
O něco později mě probrala vůně santalového dřeva a něco teplého, co se dotklo mého spánku. Otevřel
jsem víčka a uviděl Galena. Světlo z televize mu osvítilo jednu stranu obličeje. Vypadal vyčerpaně i přes
můj rozmazaný zrak.
„Omlouvám se, že jsem tě vzbudil,“ zašeptal a odtáhl se. „Spi.“
„Počkej.“ Natáhl jsem se a chytil ho za paži. „Nechoď.“
Díval se na mou ruku, než se podíval na mě.
„Neměl jsem sem chodit.“
„Proč?“ zeptal jsem se a můj hlas zněl ochraptěle.
Vzpomněl jsem si na pocit něčeho příjemně měkkého na mém spánku.
„Políbil jsi mě.“
„Ne, nepolíbil.“ Jeho výraz ztvrdl. „Muselo se ti to zdát.“
„Jsi hrozný lhář, Galene.“
Ze rtů mu uniklo lehké zafunění, než se ještě více vzdálil a přistoupil ke dveřím.
„Jdi spát, Simone.“
„Označil jsi mě?“
Jeho ramena se napjala a podíval se na mě.
„Co?“
„Daman říkal, že jsi mě označil. Co to znamená?“
„Zabiju ho,“ řekl hlubokým hlasem. „Nic to neznamená.“
„Proměním se teď v nějakého hybrida anděla a člověka? Jako když někoho kousne upír? Máte jed?
Narostou mi křídla?“
Galen ostře vydechl a vrátil se k posteli, matrace se propadla, když se na ni posadil.
„Ne. V nic se neproměníš. Zůstaneš člověkem.“
„Co tedy ta značka znamená? Co to udělá?“
„Jsem unavený, Simone.“ Sevřel si kořen nosu. „Můžeme si o tom promluvit ráno?“
Než jsem stačil zareagovat, natáhl se vedle mě a skopl boty na podlahu. Posunul jsem se, abych mu udělal
více místa, a on se otočil na bok, hodil mi ruku přes břicho a zavřel oči. Jak minuty plynuly, napětí
opustilo jeho tělo a jeho dech se začal zpomalovat.
Přitáhl jsem se blíž k němu a přitiskl svou tvář na přední část jeho trika. Proč musel zatraceně tak vonět?
Jeho paže mě sevřela pevněji a přitiskl se k temeni mé hlavy, než se znovu uklidnil. O chvíli později tvrdě
usnul a jeho jemný dech mě lechtal na tváři.
Vzhledem k tomu, jak rychle opustil můj pokoj minulou noc poté, co jsme se pomilovali, měl jsem
podezření, že raději spí sám. Musel být unavenější, než jsem si myslel.
Ale byl u mě.
Nadechl jsem se jeho vůně a po výdechu se uvolnil. Noc v jeho náručí nezněla tak špatně.
Něco mě polechtalo na špičce nosu a já se s trhnutím probudil. Gray se vedle mě posadil na posteli a
oknem za ním pronikalo sluneční světlo.
„Dobré ráno,“ zašeptal a podal mi brýle.
Nasadil jsem si je a párkrát zamrkal.
„Kolik je hodin?“
„Skoro jedenáct,“ odpověděl Gray. „Raiden udělal vafle. Já je mám nejraději s jahodami a šlehačkou.
Trocha čokoládového sirupu taky nikdy nikomu neublížila. Máš hlad?“
„Přestaň mluvit,“ řekl ochraptělý hlas za mnou.
Galen mě držel jednou rukou kolem pasu a druhou měl pod mou hlavou. Spal se mnou celou noc. Mé
srdce se při tom zjištění rozbušilo.
„Je dost jídla i pro tebe, ty pruďasi,“ řekl Gray a natáhl se, aby šťouchl Galena do paže.
Seskočil z postele – doslova – a skákal přes pokoj ke dveřím.
„Raději si pospěšte, než snídaně vystydne. Nebo než to Raiden všechno sní.“
„Jednoho dne ho uškrtím,“ zamumlal Galen, když Gray odešel.
„Ne, neuškrtíš.“ Otočil jsem se k němu čelem a usmál se, když otevřel oči. „Zbožňuješ ho.“
„Možná.“ Slunce se opřelo do jeho šedých očí, takže byly v ranním světle ještě bledší.
„Nechtěl jsem tady spát.“
„Nevadilo mi to. Měl jsem horší partnery na spaní.“
Galen se ušklíbl, posadil se a třel se vzadu na krku.
„Nechci slyšet o tvých minulých partnerech v posteli.“
„Řekl jsem spaní. O sexu jsem nic neřekl.“
Pozvedl obočí.
„Tohle jde obvykle ruku v ruce.“
„To jen s tebou. Pane, ošukám a odejdu.“
Vstal jsem z postele a hledal čistou košili.
Zezadu mě objaly paže.
„Nenuť mě, abych ti naplácal, člověče.“
Bože. Byl o tolik vyšší než já, že se musel sklonit, aby mi to zašeptal do ucha. Kůže mě brněla, když jsem
se k němu přitiskl svým zadkem.
„Nerad tě zklamu, ale nejsem na výprask. Na druhou stranu kousání…“
Zavrčel a otočil si mě čelem k sobě.
„Nenecháš to být, že ne?“
„Ani náhodou. Řekl jsi, že si o tom promluvíme ráno. A je ráno.“
Galen se zhluboka nadechl, jeho oči se nepřestaly dívat do těch mých.
„Dobře. To kousnutí znamenalo, že jsem si na tebe dělal nárok.“
„Jako když na mě dáš svou vůni nebo tak něco?“
„Ano.“
„Nejsem žádný majetek, víš.“
Zkřížil jsem ruce na hrudi a snažil se ignorovat tu část mě, které se líbilo, že si mě vybral.
„A proč bys mě chtěl označit? Říkal jsi, že jenom ošukáš a odejdeš.“
„Byla to nehoda, ujišťuji tě.“
„Nehoda?“
„Příliš jsem se v tom okamžiku ztratil a prostě se to stalo.“ Galen se vydal ke dveřím. „Konec diskuze.“
„Zůstane mi ta značka navždy?“ zeptal jsem se a šel za ním, když vycházel z pokoje.
„To si nemyslím.“
„Ty to nevíš jistě?“
Přitiskl mě ke zdi a dlaněmi se zapřel o stěnu po obou stranách mé hlavy. Byli jsme ve stejné pozici už
několikrát. A pokaždé se přese mě převalila vlna vzrušení.
„Nikdy předtím jsem si nikoho neoznačoval,“ řekl se sexy zavrčením v hlase.
„Nikdy?“
To mě potěšilo mnohem víc, než by asi mělo. Žil tisíce let. Nikdo z lidí, se kterými byl, nikdy nenesl
značku, kterou jsem měl na krku. Měl jsem z toho zvláštní uspokojení.
„Jak jsem řekl. Byla to nehoda. Takže jestli značka zmizí? Myslím, že ano, ale nevím to jistě. Můžeme jít
teď snídat? Nebo by ses chtěl nejdřív zeptat na milion dalších otázek?“
„Jsi opravdu sexy, když jsi podrážděný.“
V čelisti mu zacukalo a jeho nosní dírky se rozšířily. Ale pak jeho pohled padl na mé rty. Přitiskl mé tělo
na své, než mě chytil za bradu a zvedl můj obličej nahoru. Teplo zalilo mé tělo, když si vzal má ústa v
prudkém polibku.
Zvedl jsem se na špičky, obmotal mu ruce kolem krku a zasténal jsem do jeho úst. Hluboké zavrčení se
ozvalo z jeho hrudi, když přesunul ruce k mým bokům a vklouzl prsty pod lem mé košile. Přerušil polibek
a políbil mě na čelist a pak se přesunul ke straně krku. Přesunul se až k místu, kde mi posledně zanechal
značku a znovu zavrčel, tentokrát ještě hlasitěji.
A pak se ode mě odtrhl, ruce se mu třásly. V očích měl divoký, hladový výraz.
„Galene?“
„Já… my nemůžeme…“ Otočil se a přešel chodbu ke schodišti, které bral po dvou, když scházel dolů.
Šel jsem za ním, v mysli jsem měl zmatek, když jsem se snažil přijít na to, co se právě stalo.
V hlavě se mi rojily otázky, ale překousl jsem je. Zjevně neměl náladu mi na ně odpovídat.
Když jsme dorazili, kuchyň už byla plná.
Válečníci měli v rukou talíře, vrstvili si na ně vafle, skládali ovoce, polévali čokoládou, nalévali si kafe a
jejich rozhovory naplnily vzduch. Castor se zasmál něčemu, co Gray řekl, a Raiden ukradl z Bellamyho
talíře jahodu, zatímco Alastair nad nimi zavrtěl hlavou. Dokonce i Daman byl přítomen, jemně se usmíval
na své bratry, než se rychle vrátil k lhostejnému výrazu, když mě přistihl, jak se na něj dívám.
Mít tak bujarou domácnost bylo fajn. Žít sám tak dlouho mohlo být… no, osamělé. Řekl jsem, že mi chybí
můj obchod, Kyo, můj byt a všechny moje věci. A taky to byla pravda. Ale když jsme si s Galenem
naplnili talíře a přidali se k ostatním u stolu, uvědomil jsem si, že tohle mi bude taky chybět. Válečníci mi
za poslední týden opravdu přirostli k srdci.
„Dej si nějaké ovoce,“ řekl Gray a nasypal mi na talíř borůvky.
„Nedotýkej se jídla jiných lidí bez jejich svolení,“ řekl mu Alastair. „Je to neslušné. Možná že Simon
nesnáší borůvky.“
Gray si mě prohlížel velkýma hnědýma očima.
„Omlouvám se.“
Do prdele. S těma očima by mu prošla i vražda.
„To je v pořádku,“ řekl jsem s úsměvem. „Miluji je.“
Gray se na mě rozzářil a pak vyplázl jazyk na Alastaira, který si povzdechl a napil se kafe. Každý z nich
měl tak odlišné povahy. Rozhodně nikdy nebyla nuda, když byli poblíž.
„Mám pro tebe novinku,“ řekl Alastair a jeho ledově modré oči se na mě zadívaly.
Všichni kromě Raidena přestali jíst.
„Vím, že chceš opustit sídlo.“
„Co?“ zeptal se Raiden a pak spolkl sousto vafle.
Už do sebe tlačil třetí talíř.
„Odcházíš? Ne. Kdo se se mnou bude dívat na filmy?“
„S kým se budu mazlit, když si zdřímnu?“ zeptal se Gray, než zívl.
Občas mi připomínal kočku.
Galen seděl vedle mě s pohledem upřeným na stůl. Celou snídani řekl sotva slovo. Byl naštvaný, protože
jsem chtěl odejít? Upřímně, taky mě ta myšlenka naštvala. Což nedávalo smysl.
„Víš příliš mnoho o našich životech,“ řekl Alastair. „Přesto mám pocit, že se ti dá věřit. A já se málokdy
mýlím.“
„Nikdy bych nikomu z vás neublížil,“ řekl jsem a myslel jsem ta slova z hloubi duše.
Znal jsem je asi jen týden – s výjimkou Damana, se kterým jsem se poprvé setkal včera večer –, ale stali
se mými přáteli. Raiden. Gray. Castor. I Bellamy, i když mě pořád provokoval a bavil se mými rozpaky.
Podíval jsem se na Galena. Sklopil oči a nic neříkal.
„Sledovali jsme pohyb Stínů a žádný se k tvému obchodu nepřiblížil. To neznamená, že po tobě nepůjdou
ve chvíli, kdy opustíš ochranu tohoto sídla, ale nechám na tobě, aby ses rozhodl, co chceš dělat.“ Alastair
přesunul svůj pohled na Galena, přesto ale stále mluvil ke mně.
„Nepřísluší nám tě tady držet proti tvé vůli. Jestli chceš odejít, můžeš.“
„Alastaire,“ zavrčel Galen a ruka vedle jeho prázdného talíře se sevřela v pěst. „Nemáš žádné právo t-“
„Moje rozhodnutí platí,“ přerušil ho Alastair. „Simon zde má naši ochranu, pokud ji chce, ale nebudeme
ho nutit, aby zůstal. Je to jasné?“
Galen prudce vstal od stolu a rázně vyšel z kuchyně. Přední dveře se o chvíli později zabouchly.
„Nejlepší je dát mu teď trochu prostoru,“ řekl Castor, když jsem začal vstávat.
Posadil jsem se zpět na své místo a dal ruce do klína. Srdce mě bolelo, když jsem zvažoval své možnosti.
Na jednu stranu jsem se chtěl vrátit do svého života. Na druhou…
Podíval jsem se, na všech šest válečníků u stolu. Zdálo se, že Damana to nezajímá, ale ostatní mě
sledovali a čekali na mou odpověď. Netušil jsem, co mám dělat.
„Můžeš si nechat den na rozmyšlenou,“ řekl Alastair, než vstal od stolu a odnesl svůj talíř do dřezu.
„Musí si vybrat?“ zeptal se Gray a promnul si oči.
Dával jsem tomu tak pět minut, než si někde lehne a usne.
„Proč nemůže jít přes den do práce a pak se vrátit na noc domů?“
Domů. Řekl to tak bez námahy, jako by si myslel, že k nim patřím.
„To může být nebezpečné, Grayi,“ řekl Raiden a jeho obvyklý praštěný úsměv se změnil na smutný.
„Pamatuješ si, co se stalo naposledy, když s námi žil člověk. Démoni ho kvůli informacím mučili a
Daman a Castor kvůli tomu málem zemřeli.“
Podíval se dolů na napůl snědenou vafli na svém talíři a pak ji odstrčil.
„Všechno to byla taky moje vina.“
Alastair vyhlédl z okna nad umyvadlem.
„To bylo před ochranou, kterou tady teď máme. Z té chyby jsme se poučili.“ Otočil se ke mně. „Ale
stejně. Raiden má pravdu. Phoenix ví, co pro Galena znamenáš. Nebo aspoň tuší. Pokud se dozví, že tu
stále žiješ, je tu možnost, že tě vystopuje, jakmile budeš mimo naši ochranu, a použije tě, aby se k nám
dostal. Buď odejdeš a přerušíme s tebou všechny vazby, nebo zůstaneš tady za ochranou naší bariéry. Nic
mezi tím neexistuje.“
„To není fér,“ zakňučel Gray a položil si hlavu na stůl.
Najednou bylo těžké dýchat. Samozřejmě jsem se chtěl vrátit do svého obchodu, do svého života. Ale
pokud to znamenalo, že už nikdy neuvidím Galena. Slzy mě zaštípaly v očích.
„Co když zůstanu po jeho boku?“
Otočil jsem se a uviděl Galena stojícího mezi dveřmi. Jeho kůže se trochu leskla a to podtrhovalo jeho
sexy tělo a vypracované břišní svaly. Kde měl triko?
„Jakože, budeš fungovat jako jeho bodyguard, když bude mimo bariéru?“ zeptal se Alastair. „Nejsem
úplně proti této myšlence. Tím by ses ale vystavil riziku.“
„Démoni za denního světla útočí jen zřídka,“ řekl Galen. „Včetně Phoenixe. Můžu zůstat se Simonem,
když bude ve svém obchodě, a pak ho sem před setměním doprovodit.“
„Počkej, počkej.“ zamával jsem rukou.
Galenovy šedé oči se přesunuly ke mně.
„To opravdu nemusíš dělat. Budeš se nudit. Navíc v noci hlídkujete. Když mě budeš hlídat celý den,
nikdy si neodpočineš.“
„A jakou jinou možnost mám?“ zavrčel a přišel blíž.
Můj pohled přistál na jeho vlnícím se břiše a to způsobilo, že se mi v krku utvořil knedlík. Vstal jsem ze
židle a on mi sjel rukou ze strany na krk.
„Dívat se, jak odcházíš, a už tě nikdy nevidět? Nebo se dívat, jak chřadneš mezi těmito zdmi, kdybys tu
zůstal?“
„Lidi, vy jste tak roztomilí,“ řekl Bellamy a podložil si bradu rukou. „Vleťte na to a já se budu dívat.“
Galen se na něj zamračil.
„Simone?“ zeptal se Alastair. „Za normálních okolností bych ti vymazal paměť, poslal tě domů a skončili
bychom. Ale ty jsi zvláštní případ. Galen si tě označil, což mi říká, že k tobě něco cítí. Což je jediný
důvod, proč vůbec o této alternativě uvažuji. Volba je na tobě.“
„Já…“ vrátil jsem pohled na Galena. Vrásky kolem jeho očí se vyhladily, když se na mě díval.
„Nechci se s tebou rozloučit. S kýmkoliv z vás.“
„Takže je rozhodnuto,“ řekl Alastair. „Zatím tu zůstaneš.“
Pak odešel z kuchyně.
„Nádhera,“ řekl Daman, vstal od stolu a vzal si s sebou hrnek kávy. „Máme nového člena rodiny.“
„Nepruď,“ řekl Raiden a objal Damana kolem ramen.
„Sundej ze mě tu svou pracku, ty opice.“ Daman potřásl rameny, aby se vymanil z Raidenova sevření a
odešel.
„Potřebuju chvilku na to, abych to všechno vstřebal,“ řekl jsem a opřel se rukou o stůl. „Opravdu se můžu
vrátit do práce?“
Galen přikývl.
„Se mnou ano. A budeš tu bydlet alespoň do té doby, než pro tebe bude bezpečné být v noci mimo tyto
zdi.“
Takže dočasné bydlení. To bych zvládl. Lepší než moje ostatní volby. Bylo pro mě příliš nebezpečné být v
noci daleko od sídla, pokud jsem nechtěl, aby mě roztrhaly Stíny. Znovu.
„Kde je Gray?“ zeptal jsem se, když jsem ho neviděl sedět u stolu. Ještě před deseti sekundami tam seděl.
Castor se rozhlédl, než se usmál.
„Tady.“ Sklonil se, a když se zase narovnal, držel spícího Graye v náruči. „Byl schoulený na podlaze jako
malé kotě.“
Mohl by být roztomilejší?
„Jdi do svého pokoje a obleč se,“ řekl Galen.
Naklonil jsem hlavu.
„Proč?“
„Chceš jít do svého obchodu, ne?“
Srdce mi začalo divoce bušit.
„Jo.“
„Tak přestaň okounět a mazej nahoru.“
Miloval jsem, když se choval panovačně. Nejsem si jistý, co to o mně vypovídalo, ale co už.
Vyšel jsem z kuchyně a vyběhl jsem ve své nedočkavosti po schodech, a pak toho litoval, protože než
jsem doběhl do druhého patra, byl jsem skoro mrtvý. Galen se za mnou zasmál.
„Nechej toho,“ řekl jsem a pokračoval do svého pokoje.
„Neřekl jsem ani slovo.“
„Smích mluvil za vše.“
„Mohl jsem tě sem donést,“ řekl s pobavením v jeho tónu.
„Už tak se cítím jako dámička,“ řekl jsem mu, vešel do pokoje a přešel ke skříni. „Nech mi zachovat si
aspoň trochu důstojnosti.“
Poté, co jsem se převlékl do svého oblíbeného námořnického modrého svetru, džínů a obul si boty, sešli
jsme zpět po schodech dolů a vyšli ven. Slunce krásně hřálo a já se nadechl čerstvého jarního vzduchu.
Něco mě napadlo.
„Poletíme tam?“ zeptal jsem se, nadšený i vyděšený tou myšlenkou.
Už jsem s ním jednou letěl, ale v té době jsem tak trochu umíral a skoro jsem si to nepamatoval, takže se
to nepočítalo.
„Tentokrát ne,“ řekl Galen a vedl mě k obrovské budově, která stála na straně sídla. „Létáme hlavně v
noci, ve dne je těžší, zůstat neviděni.“
„Nemáš magické maskovací schopnosti?“
„Do určité míry ano,“ odpověděl. „Ale obloha je dnes příliš jasná. Potřebujeme stíny, abychom se skryli.“
„Opravdu?“ zeptal jsem se zaskočen. „Jen jsem žertoval. Vážně máš maskovací schopnosti?“
Galen se ušklíbl, než otevřel dveře a ukázal řady sportovních i klasických vozů. Když jsme šli dál do
garáže, spadla mi čelist. Aut muselo být minimálně dvacet.
„To si děláš ze mě prdel.“ Ukázal jsem rukou na předek Lamborghini, ale nedotkl jsem se ho.
„Castor je posedlý auty,“ řekl Galen s jemným úsměvem, když kráčel vedle mě. „Nedávno několik aut
prodal, ale jen proto, že ho to Alastair donutil udělat.“
„Alastair je… co? Něco jako váš šéf nebo co? Zdá se, že ho všichni posloucháte.“
„Protože je to náš vůdce,“ vysvětlil Galen. „Azazel, jeho otec, byl Luciferův zástupce. Ti dva byli
nerozluční. Mnozí tvrdí, že byli milenci, ale to se mýlili. Říká se, že pýcha je prvním smrtelným hříchem,
z něhož se rodí všechny ostatní hříchy. Máme v krvi ho poslouchat.“
Naklonil ke mně hlavu.
„Co je špatně?“
„Nic. Jen jsem se zasekl na celé té věci s Luciferem.“
„Předpokládám, že je toho na tebe hodně, abys to hned pobral.“ Galen přistoupil k černému Mercedesu
Benz. „Tenhle je můj.“
Otevřel dveře a vklouzl na sedadlo řidiče. Obešel jsem stranu spolujezdce a nastoupil. Pohladil jsem
rukou kožené čalounění a užíval si luxusu tmavého a elegantního interiéru. Nikdy jsem moc na auta
nebyl, ale dokázal jsem ocenit umění, které bylo součástí designu.
Motor se probudil k životu a já si zapnul bezpečnostní pás, když jsme vyjížděli z garáže. Zrovna když
jsem si myslel, že jsem už pochopil, celý tenhle šílený svět, do kterého jsem byl vtažen, byl jsem ohromen
něčím jiným. Existencí Lucifera. Galen o něm mluvil už dříve, ale až teď mi došlo, že je nejspíš opravdu
skutečný.
Měl rudou kůži, rohy a kopyta, tak jak ho znázorňovalo umění? Nebo byl zničujícím způsobem krásný,
jak se říká v příbězích? Nebo jako v tom jednom televizním seriálu?
Můj pohled padl na velkého muže vedle mě. Jednu ruku měl na volantu, zatímco druhá spočívala na
řadící páce mezi námi. Podíval se na mě s úsměvem v očích, než vrátil pohled na úzkou polní cestu. Na
jedné straně se rozprostíralo moře, od vody se odráželo slunce.
Jedna věc, kterou jsem věděl jistě?
Galen vypadal za volantem svého auta zatraceně sexy.