0

Galen

Simon zíral na podlahu před schodištěm a zvedl ruku k hrudi. Do jeho starožitnictví jsme dorazili před pár minutami a on nepromluvil od chvíle, co jsme vešli bočním vchodem.
Chtěl jsem ho ochránit před těmi špatnými vzpomínkami, ale potřeboval jim čelit.
„Je mi líto, že jsi musel očistit tu krev,“ řekl, odtrhl oči od toho místa, pokračoval chodbou a za chůze rozsvěcoval světla. „Musíš si myslet, že jsem idiot, že jsem se sem vrátil.“
„Ne.“ Následoval jsem ho do hlavní části jeho obchodu a sledoval, jak vytahuje žaluzie a pouští dovnitř slunce. „Myslím, že jsi odvážný.“
Ušklíbl jsem se.
„Já? Statečný? No, tu noc, kdy jsem křičel, jako Viktorka u splavu jsem si statečně nepřipadal.“
„Každý by křičel, kdyby na něj útočilo něco, co neviděl.“
Přistoupil jsem k němu blíž s touhou stáhnout ho do náruče. Přesto jsem ruce nezvedl. Je lepší nechat mezi námi prostor.
Když jsem ráno políbil to znamení na jeho krku, něco se ve mně pohnulo. Ožil jsem. Skoro jako by se po něm moje duše zoufale natahovala. Ten majetnický pocit se znovu probudil k životu a málem jsem z něj strhnul šaty a ošukal ho přímo na chodbě. Jakékoli spojení, které jsem k Simonovi cítil, jen sílilo.
A když jsem si pomyslel, že bych ho mohl ztratit navždy? Když Alastair řekl, že by mu vymazal paměť, kdyby se rozhodl odejít? Musel jsem co nejrychleji vypadnout z místnosti, jinak bych se na Alastaira vrhl.
„Myslím, že jsem Stíny viděl, když na mě zaútočili. Aspoň trochu.“ Simon popadl prachovku a začal čistit polici se skleněnými figurkami. „Splynuli s temnotou, ale vypadali jako vířící černý kouř. Taky páchli jako kouř.“
„Z toho vznikly.“ Sledoval jsem, jak se přesunul na další polici. „Mají tenkou vrstvu zuhelnatělého masa pod dýmem, který neustále doutná.“
„Takže to vysvětluje ten hnilobný zápach spáleniny.“ Simon nakrčil nos. „Vím, jak moc miluješ moje otázky. Ale můžu se ještě na něco zeptat?“
„Jistě.“
Přešel jsem k němu a vytrhl mu prachovku, než jsem jí přejel po hodinách nad jeho hlavou.
„Dík.“ Usmál se na mě. „Myslím, že je výhoda mít u sebe vysokého chlapa.“
„Jediná výhoda?“
Simon se začervenal a odvrátil oči.
„Tak jako tak. Ohledně toho označení. Vím, že jsi říkal, že si na mě děláš nárok nebo co, ale proč?“
„Člověk to obvykle dělá, když najde svého druha. Je to proto, aby ostatní muži – a ženy – věděli, že mi patříš. Moje vůně je všude kolem tebe. Každá bytost, která na tebe vztáhne ruku, ví, že tak činí pod hrozbou mého hněvu.“
Byl jsem šokovaný, když jsem ho viděl usmívat se.
„Tohle tě těší?“
„Co?“ Jeho úsměv zmizel a odkašlal si. „Ne. Vůbec ne.“
„A mě jsi nazval hrozným lhářem.“
„Sklapni,“ řekl Simon a jeho ruměnec se zvýraznil.
„To není moc hezké říkat.“
Jeho oříškové oči se na mě zadívaly. Ačkoli se s tím viditelně snažil bojovat, koutky jeho úst mu lehce zacukaly.
„To je jedno.“
Přešel k přednímu pultu a začal ho utírat.
„Znamená to, že jsem teď tvůj druh?“
Ne, pokud do toho budu moct mluvit.
„Ne. Znamená to jen, že jsem tě prohlásil za svého. Rituál pro páření zahrnuje mnohem více.“
„Je na to nějaký rituál?“ Simonovi trochu sklouzly brýle, když se podíval dolů, a ukazováčkem si je zatlačil zpět nahoru.
„Jak to funguje?“
Krev se mi rozžhavila při pomyšlení, že budu šukat Simona, moje zuby budou zaryté v jeho krku, a jeho nehty se pro změnu zaryjí do mé kůže, až nás oba pohltí chtíč. Pronesená něžná slova, zašeptané sliby v zápalu vášně. A pak…
Ne. Ani o tom neuvažuj.
„Dost otázek.“
„Fajn.“ Povzdechl si a přesunul pohled do chodby.
Náhlý strach v jeho očích způsobil, že mě zabolelo na hrudi. Bylo pro něj těžké vidět spodní část schodiště, kde byl napaden.
„Asi bych si měl vzít pár věcí z mého podkroví, když jsem tady.“
Propletl jsem naše prsty.
„Půjdu s tebou.“
Jemně mi stiskl ruku a nabídl mi pevný úsměv. Šli jsme chodbou ke schodům. Když šel po schodech nahoru, zhluboka se nadechl a sevřel mou ruku pevněji. Tu noc, kdy jsem ho našel, po těch schodech tekla krev.
Vrčel jsem vztekem. Na sebe, většinou. Měl jsem tam být, abych ho chránil.
Ale teď jsem tady. Nikdo by mu znovu neublížil. Ne, dokud ještě dýchám.
Když dorazil ke dveřím do bytu, roztřeseně se nadechl, než je otevřel. Okno bylo vyměněno a Castor a já jsme uklidili všechno rozbité sklo. Díra v jeho stěně, kam narazil, zůstala, i když skvrny od krve byly očištěny. Byl jsem to já, kdo mu v tu chvíli pevněji sevřel ruku.
„Jsem v pořádku,“ zašeptal Simon a zíral na stejnou zeď jako já.
Polkl a postoupil dál do místnosti.
Prach se vznášel ve vzduchu, když na něj dopadalo sluneční světlo pronikající okny. Pustil mou ruku, přešel k baru v kuchyni a ohrnul nos nad tmavě hnědými banány, které ležely v misce uprostřed.
„Proto nenávidím kupování ovoce. Můj dům je místo, kam jdou zemřít.“
Usmál jsem se. I když znovu prožíval traumatický okamžik, našel způsob, jak si zlepšit náladu. Byla to jedna z věcí, kterou jsem na něm zbožňoval. Jeho vnitřní světlo se dotklo stínu i ve mně.
V jeho podkroví jsme dlouho nezůstali. Sbalil si nějaké oblečení, notebook a pár knih. Když odcházel, neohlédl se. Jakmile se vrátil dolů, hodil tašku do malé místnosti se starodávnou mini ledničkou a stolem, pak se vrátil do hlavní části obchodu.
„Něco pro tebe mám.“ Sáhl jsem do zadní kapsy a podal mu telefon.
„Už mi věříš?“ zeptal se Simon a vzal si ho.
Podržením tlačítka napájení jej znovu zapnul.
Vypnul jsem ho potom, co jsem poslal SMS Kyoovi, že obchod bude celý týden zavřený.
„Kdybych ti nevěřil, pořád bys byl v našem sídle.“
Když zkontroloval telefon, přejel mu přes obličej zvláštní výraz.
Několikrát poklepal na obrazovku, než mobil odložil.
„Co se děje?“
„Nic.“
„Simone…“
„Jen hloupá zpráva.“ Zavrtěl hlavou a vyšel zpoza pultu.
Smutek z něj přímo čišel, když se dotkl starého rádia na polici.
„Před setkáním s tebou jsem šel na rande, které stálo za prd, a tak jsem jeho číslo zablokoval. Našel mě na Facebooku a poslal mi sprostou zprávu.“
„Jakou?“ zeptal jsem se se zavrčením v hlase.
„To je jedno.“
„Záleží mi na tom.“ Několika kroky jsem byl vedle něj. Chytil jsem ho za paži a jemně ho otočil čelem ke mně. V očích se mu leskly slzy.
„Zatraceně. Řekni mi to.“
„Uvědomil si, že jsem ho zablokoval. Takže si mě vystopoval na sociálních sítích, jen aby mi napsal, že jsem ‚zasrané prase‘. Nejspíš si myslí, že když mě urazí, bude se cítit lépe.“
„Dej mi jeho jméno.“
Simon překvapeně zamrkal.
„Ne. Ten idiot je kretén, ale nezaslouží si, abys mu rval hlavu.“
„Chci s ním jen mluvit,“ řekl jsem a v žilách mi koloval vztek. „To je vše.“
„Galene?“ Simon mě poplácal po hrudi. „Pamatuj, co jsme si řekli o lhaní. Zřejmě jsme na tom příšerně oba. Zklidni se. Nestojí za tvůj čas.“ Sundal si brýle, aby si otřel oči. „Taky mi nestojí za čas. Pojď. Mohl bych tě využít jako pomoc ve skladišti.“
Chytil jsem ho za paži, když odcházel pryč, a otočil ho zpátky ke mně. Chytil jsem ho ze strany za krk, než jsem se sklonil, abych ho políbil. Vyšli z něj ty nejsladší zvuky, když polibek opětoval a jeho paže se kolem mě vinuly.
„Jsi nádherný,“ zamumlal jsem proti jeho rtům. „Chci pohltit každý tvůj centimetr.“
„Požírání není nutné,“ řekl Simon s nervózním smíchem. „Nejsem pro kanibalismus.“
Neubránil jsem se smíchu.
„Stále mám před sebou dlouhou cestu, ale učím se milovat své tělo,“ pokračoval. „Sprostá slova však stále zabolí. Přesně to byl taky jeho záměr. Byl jsem hloupý a řekl jsem mu, že jsem si trochu nejistý, takže to teď použil proti mně.“
„Jsi si jistý, že nechceš, abych si s ním promluvil? Budu hodný, slibuji.“
Simon se na mě upřeně zadíval.
„Nějak ti nevěřím.“
Když jsme přešli do skladiště, pomohl jsem Simonovi zaprotokolovat zbytek věcí, které pocházely z Ravenwoodu, ty, u kterých nedostal příležitost zapsat.
„Ach. Co si myslíš o tomhle?“ zeptal se a zvedl náhrdelník. „Myslíš, že je to něco démonického?“
„Ne. Necítím z toho žádnou energii.“
Přikývl, něco si poznamenal na papír a pak se prohrabal další krabicí s věcmi. Věnoval jsem věcem bedlivou pozornost a hledal jsem jakékoli stopy, které by nám mohly pomoci dozvědět se o prstenu víc, ale vše ostatní se zdálo být zbytečným harampádím.
Pro něj to však harampádí nebylo. Oči se mu rozzářily, když si je prohlížel. Věci jsme nacenili a já mu je pomohl odnést do hlavní části obchodu. Nebylo pro ně dost místa, aby mohl vše umístit na police, takže jsme vystavili to, o čem si myslel, že přitáhne největší pozornost, a zbytek jsme uložili dozadu.
Rád jsem ho sledoval při práci. Měl bystrý zrak a rozsáhlé znalosti téměř o každém předmětu, který vzal do ruky, a sděloval mi náhodná fakta. Jeho nadšení z toho všeho mě bavilo nejvíc.
„Nudím tě, co?“ zeptal se poté, co mi vyprávěl o starožitném šicím stroji, který se používal k výrobě kostýmů v kočovném cirkuse, a řekl, že v něm straší.
„Vůbec ne.“
Mohl bych ho poslouchat celý den.
„Děkuji, že jsi mi pomohl,“ řekl později večer Simon, když jsme vyšli z obchodu a šli k mému autu. Do západu slunce jsme měli ještě asi třicet minut.
„Nemáš zač.“ Odemkl jsem auto a dal jeho tašku do kufru.
„Bylo příjemné vypadnout na chvíli z domu.“ Vklouzl na sedadlo spolujezdce. „Nebýt skutečnosti, že mě Stíny mají stále na jídelním lístku, řekl bych, že bychom se mohli jít najíst.“
„Jako na rande?“
Po krku se mu vplížil ruměnec a přesunul pohled k oknu.
„Když jsem byl naposledy na skutečném rande, gladiátoři stále bojovali v arénách.“
Simon se ke mně otočil s vytřeštěnýma očima.
„Vážně? Nevím, co je zajímavější. Jestli tvá obrovská mezera v randění nebo skutečnost, že jsi viděl zápasy gladiátorů. Jaké to vůbec bylo?“
Jeho vzrušení mi vyvolalo úsměv na tváři.
„Zatraceně skvělé,“ odpověděl jsem. „Rozhodně ne pro slabé povahy.“
„Proč jsi od té doby nebyl na rande?“
Nastartoval jsem auto, vyjel z parkoviště za jeho obchodem a odbočil na ulici.
„Nemá to smysl.“
„Proč ne? Nepřipadáš si osamělý?“
„Šukám, když mám chuť. To je vše co potřebuji. Cokoli navíc znamená jen příliš mnoho komplikací.“
„Takhle mě tedy vidíš?“ zeptal se Simon tišším hlasem než předtím. „Jako komplikaci?“
Proč mě to tak zabolelo?
Nevěděl jsem, jak odpovědět, takže jsem raději neřekl nic. Vrnění motoru bylo jediným zvukem, když jsem nás vezl domů. Když jsme se vrátili do sídla, Gray se vrhl na Simona, jakmile vystoupil z auta.
„Jaká byla práce?“ zeptal se a vzal ho pod paží. „Prodal jsi hodně věcí?“
„Obchod je v neděli zavřený, ale byl to dobrý den.“ Simon se usmál na menšího muže.
„Galen mi hodně pomohl.“
Když se na mě Gray podíval a na tváři měl šibalský úsměv, protočil jsem oči a pokračoval v chůzi.
„Pojď do mého pokoje,“ řekl mi Alastair telepaticky.
Vešli jsme do sídla a já se otočil ke schodům. Simon se na mě podíval, když ho Gray vedl chodbou. Kývl jsem na něj, než jsem pokračoval do Alastairova pokoje ve druhém patře, a když jsem byl před jeho dveřmi, zaklepal jsem.
„Pojď dál.“
Když jsem vešel dovnitř, Alastair stál před svým zrcadlem v hedvábně fialovém hábitu. Dvě ze čtyř stěn tvořilo sklo a postel byla vhodná pro krále. Což bylo přesně to, jak viděl sám sebe.
„Šlo to dneska dobře?“ zeptal se Alastair, prohrábl si prsty vlasy a zíral na svůj odraz v zrcadle. „Žádné známky Phoenixe?“
„Žádné.“
„Dobře.“
Stál jsem uprostřed jeho ložnice, když ustoupil od zrcadla a svlékl si župan, čímž odhalil svou porcelánovou pleť a zpevněnou postavu. Nestyděl se za svou nahotu, když šel přes pokoj ke své skříni. Přesunul jsem pohled k oknu, kde pohasínalo poslední světlo dne.
„Opravdu jsi mu chtěl vymazat paměť?“ Přistihl jsem se, že se ptám.
Od toho rána jsem to měl v hlavě. Byl jediný z nás, kdo měl moc vymazat něčí paměť, pravděpodobně proto, že jeho otec byl tak mocný.
„Ano,“ odpověděl Alastair ze šatny. „Víš, jak je na tom Belphegor se svými triky. Jak dokáže někoho mučit, nahlédnout mu do mysli a donutit, aby prozradil všechna svá tajemství. Když bych mu vymazal paměť, Simon by neměl žádná tajemství, která by mohl prozradit.“
Zatnul jsem pěsti.
„Mohl sis o tom nejdřív promluvit se mnou.“
„Proč? Ničemu by to nepomohlo. Rozzlobil by ses, ale můj názor by to nezměnilo.“ Šustění oblečení mi dolehlo k uším. „Nemá smysl o tom teď mluvit. Nabízela se třetí možnost. Simon si uchová své vzpomínky a ty si ho můžeš nechat. Aspoň pro teď.“
I když mnou proudil vztek, nedokázal jsem s ním v této věci bojovat. Protože měl pravdu. Dostal jsem šanci nechat si Simona, i když jen o něco déle.
„Půjdeš dnes večer navštívit Josepha?“
Alastair vyšel ze skříně v upnutých černých kalhotách a rozepnuté košili. Mračil se, když se vrátil k zrcadlu, aby si košili zapnul.
„Na návštěvu není čas. Ne, dokud město sužují Stíny.“ Jeho ruce klesly zpět k bokům. „Sestra říkala, že má maximálně měsíc.“
„Omlouvám se, bratře.“
Když se na mě podíval, jeho obočí bylo pozvednuté. Měl tendenci zamykat svou bolest. Skrývat ji. V tom jsme si byli podobní.
„Není třeba toho litovat,“ řekl, než znovu pohlédl na svůj odraz. „Věděl jsem, že tento den nakonec přijde. Lidské životy jsou pomíjivé. Dočasné.“ Dokázal se schovat za masku stoicismu, ale nedokázal skrýt mírné chvění rukou, když si prohrábl světlé vlasy.
„Je to věc, kterou si musíš pamatovat, pokud máš v plánu jít stejnou cestou se Simonem. Jeho den nakonec taky přijde.“
Zatnul jsem zuby, když mě zasáhla prudká bolest.
„Mám rád Simonovu společnost, ale není to o ničem jiném, než o sexu.“
Alastair si povzdechl.
„Samozřejmě, že není. Kdo by se kdy mohl dotknout tvého srdce? Někdy si myslím, že je ještě chladnější než to moje.“ Odvrátil se od zrcadla a podíval se na mě. „Jsi dnes večer připravený na hlídku?“
„Ano.“
„Tak pojďme.“
***
Budova královské opery stála v centru města a tyčila se nad všemi ostatními. Lidé vycházeli předním vchodem a jejich hlasy se mísily, když diskutovali o představení, které právě viděli.
Přistál jsem na střeše, zasunul křídla a zavřel oči. Hledal jsem. Lidi dole pod námi zahalily stíny.
Nic jsem necítil.
Otevřel jsem oči a prohlížel si ulici pod sebou. Lidé nasedali do aut a odjížděli. Jiní šli po chodníku s úmyslem zaskočit do jedné z restaurací na pozdní večeři.
Alastair si stoupl vedle mě.
„To je divné. Stíny by se teď měli plížit ulicemi.“
„Castore,“ řekl jsem a myslí se s ním spojil. „Cítíte nějaké Stíny poblíž vaší polohy?“
„Ne,“ odpověděl. „Mířím blíž k přístavu, abych zjistil, jestli tam něco nenajdu.“
„Pokud čekáš na moje mazlíčky, dnes večer je nenajdeš.“
Otočil jsem se a uviděl, Phoenixe. Měl na sobě vybledlé džíny a přiléhavé triko, vypadal spíš jako student z koleje než jako poručík podsvětí. Popadl jsem dýku a zaútočil na něj.
Phoenix zmizel z dohledu a znovu se objevil o několik stop dál.
„Pořád samé svaly a žádný mozek, jak vidím.“
Strčil si ruku do kapsy, jakoby se nic nestalo.
„Alastaire? Ovládej si to své zvířátko. Nechceme přece, aby ztratilo kontrolu. Slyšel jsem, že jsi ho už jednou musel zavřít do klece jako nějaké nekontrolovatelné zvíře. Předpokládám, že to se k němu hodí ze všeho nejvíce.“
Zabij ho, řekl Wrath uvnitř mě.
Začal jsem vidět rudě a znovu se na něj vrhnul s dýkou v ruce. Tentokrát nebyl dost rychlý. Podařilo se mi říznout ho do paže dřív, než se ráně úplně vyhnul.
„Jdi do prdele, démone,“ odplivl jsem si a mé tělo se třáslo sotva potlačeným vztekem.
Alastair mi položil ruku na rameno a naklonil se k mému uchu.
„Dýchej.“
Phoenix si otřel krev stékající po jeho paži a zamračil se na mě.
„Měl bys mi děkovat, ty nephilimská špíno.“
„Proč?“ zeptal se Alastair klidným tónem.
Pořád držel ruku na mém rameni.
Démon rozpřáhl ruce.
„Stíny byly odvolány. Dnes večer nebudou žádné útoky.“
„Na co si to hraješ?“ zeptal jsem se skrz zaťaté zuby. „Vím, že jsi to neudělal z laskavosti svého chladného, mrtvého srdce.“
„Možná je mi zle z vás a vaší skupiny okřídlených ohavností, jak je všechny zabíjíte.“ Naklonil hlavu na stranu. „Nebo možná ne.“
„Dost her,“ řekl Alastair a ztratil trpělivost. „Máš nekonečné množství pokřivených duší k mučení a přikázání, aby splnily tvé rozkazy. Ti, které jsme zabili, pro tebe nic neznamenají. Tak proč zastavovat útoky?“
„Jak jsi hrdý, že si myslíš, že jsi tak důležitý.“ Phoenix přistoupil blíž, i když si ode mě udržoval pořád dostatečnou vzdálenost. „Vy všichni nejste nic jiného než malé tečky na jeho radaru.“
„Jeho radaru?“ Zeptal jsem se. „Myslíš Belphegora?“
Démonovy oči zazářily červeně, než se vrátily do normálního odstínu tmavě hnědé.
„Něčeho se bojíš,“ řekl Alastair a zněl teď hodně domýšlivě. „Je to tak? Tvůj šéf je s tebou nespokojený a nařídil ti, abys ustoupil?
„Teď se směj, Nephilime, ale nebudeš dlouho.“
Protočil jsem oči.
„Zníš jako kýčovitý super hrdinský padouch. Buď alespoň ve svých hrozbách originální.“
A pak jsem se usmál, protože mi to připomnělo, co o něm Simon řekl.
„Už jsi promarnil dost mého času, démone,“ zavrčel Alastair. „Teď mi řekni, proč jsi odvolal Stíny.“
Phoenix zvedl prst ke rtům a koutek zvedl v úsměvu.
„To je tajemství.“
Pak zamrkal a zmizel.
„Do prdele!“ Stiskl jsem jílec své dýky. „Neodpočinu si, dokud ho nepropíchnu touhle dýkou skrz na skrz.“
Alastair na okamžik zavřel oči a pak se na mě podíval.
„Řekl jsem ostatním, co se stalo. Míří zpět do sídla. Co myslíš? Věříš, že Phoenix mluví pravdu?“
„Ptáš se na můj názor, Pride? Myslel jsem si, že máš na všechno odpovědi.“
„Tohle není čas na popichování, Galene.“
„Jsem si toho dobře vědom.“
„Tak odpověz na otázku.“
„Ano,“ řekl jsem. „Phoenix by neriskoval, že by mi ukázal svůj ošklivý ksicht, pokud by k tomu neměl dobrý důvod.“
Alastair si mě mlčky prohlížel, než přikývl.
„Měli bychom se vrátit.“
Roztáhl jsem křídla a zvedl se ze střechy. Vítr štípal mou nahou hruď, když jsem stoupal výš do vzduchu. Alastair letěl vedle mě a já ho přistihl, jak se dívá směrem k nemocnici.
„Běž za ním,“ řekl jsem.
„Nemůžu.“ Obrátil se na mě a stáhl obočí. „Nemáme o čem diskutovat. A musím kontaktovat Lazara.“
„Stále ti neodpověděl od chvíle, kdy odešel s prstenem. Očekáváš, že ti teď odpoví? Joseph možná nevydrží –“
„Dost, Galene.“ Alastairův hlas zněl ostře, i když tam bylo ještě něco na pozadí.
Žal.
„Nepůjdu do nemocnice. Už o tom nemluv.“
„Dobrá.“
Castor a Raiden nás dostihli za bariérou. Všichni čtyři jsme přistáli v trávě před sídlem, stáhli křídla a vešli dovnitř. Bellamy a Daman přišli o několik sekund později. Gray zůstal doma se Simonem.
„Vrátili jste se brzo“ ozval se Gray z pohovky.
Ležel stočený vedle Simona a hlavu měl na jeho klíně.
„Všechno v pořádku?“ zeptal se Simon.
„Musíme si promluvit,“ řekl Alastair Grayovi.
Simonovi to došlo, jemně odstrčil Graye stranou a vstal z pohovky.
„Půjdu do svého pokoje.“
Dotkl jsem se jeho paže, když mě míjel. Bylo stále těžší držet od něj ruce pryč. To hluboké spojení v mé hrudi dál vířilo pokaždé, když se naše oči setkaly.
Simon položil svou ruku na mou, než se odtáhl a odešel z místnosti. Uklidňující účinek, který na mě měl, zmizel, když odcházel.
„Co si myslíš, že démoni plánují?“ zeptal se Castor, opřel se o zeď a zkřížil ruce.
Vzpomněl jsem si na potutelný úsměv na Phoenixově tváři.
„To je tajemství.“
„Ať je to cokoli, budeme na to připraveni,“ řekl Alastair.
„Jak?“ zeptal se Daman. „Nic nevíme. Lazarus nám o prstenu neřekne jedinou věc. Kvůli prstenu Phoenix hrozil rozpoutat válku. A teď se démoni stáhli? Jste všichni slepí, že to nevidíte?“
„Nevidíme, co?“ zeptal se Raiden.
„Možná démoni našli způsob, jak prsten získat,“ odpověděl Daman.
„Nemožné.“ Alastair zavrtěl hlavou. „Lazarus ho vzal do nebeské říše. Žádný démon, bez ohledu na to, jak mocný, tam nemůže vkročit. Pravděpodobnějším důvodem je, že Phoenix jednal na vlastní pěst a Belphegor byl naštvaný, že přitáhl pozornost k čemukoli, co plánovali. Víš, jaký je Belphegor. Nesnáší velké projevy síly a preferuje jemnější přístup.“
Grayovy rty se při zmínce o otci stáhly. Omotal si deku kolem ramen a vykolébal se z pohovky a přešel ke mně. Věděl jsem, že hledá útěchu, a objal jsem ho.
Démoni to naplánovali, způsobili zmatek a mnohokrát nás za ta léta z nich rozbolela hlava, ale tentokrát to bylo jiné. Ať už Phoenix a Belphegor plánovali cokoliv, zdálo se mi, že to bude mnohem větší než to, čím nás do teď poctili.
„To je prozatím vše,“ řekl Alastair a propustil nás.
Poté odešel z místnosti. Přední dveře se otevřely a po chvíli se tiše zavřely.
Zdálo se, že se přece jen rozhodl navštívit Josepha.
Odnesl jsem Graye do jeho pokoje a položil ho do postele. Jeho pokoj dokonale zapadal do jeho osobnosti. Byl plný roztomilých věcí, plyšáků a barevných plakátů.
Světle modrá krémová barva na zdech vytvářela relaxační atmosféru a strop nad jeho postelí se rozzářil falešnými hvězdami.
„Mám Simona rád,“ řekl, přitulil se k polštáři a zavřel oči.
Na hrudi jsem ucítil zvláštní teplo.
„Já taky.“
Možná víc, než bych měl.
Jakmile Gray usnul, rozsvítil jsem stolní lampu vedle jeho postele a odešel z místnosti.
Simon do mě málem narazil na chodbě, když jsem zavíral dveře.
„Promiň,“ řekl a jeho tvář zrudla. „Jsi k němu opravdu něžný. Je to sladké.“
„Jsem mnoho věcí, človíčku, ale sladký rozhodně nejsem.“
Jemně se usmál.
„Neboj se. Tvé tajemství je u mě v bezpečí.“
Zafuněl jsem a obešel ho, snažil jsem se ignorovat, jak mé tělo v jeho přítomnosti reagovalo.
Nechápal jsem to. Ještě nikdy mě nikdo tak silně neovlivnil. Možná jsem potřeboval uvolnění. Střet s Phoenixem mě zanechal podrážděného a napjatého. Když jsem se takhle cítil, buď jsem šel do posilovny a vymlátil ty sračky do boxovacího pytle, nebo jsem si šel zašukat.
„Vím, že bych se neměl ptát,“ řekl Simon a šel vedle mě chodbou, „ale stalo se něco s démony-“
Chytil jsem jeho obličej oběma rukama, přitlačil ho ke zdi a přitiskl své rty k jeho. Než polibek opětoval, překvapeně zabručel. Vdechl jsem jeho sladkou vůni a ponořil jazyk do jeho úst, abych ho ochutnal. Když mi spojil své ruce za krkem, zvedl jsem ho z podlahy a odnesl do svého pokoje.
Seru na všechno.
Rozkošně zaječel, když jsem ho hodil na postel a hned se vyhoupl na něj. Přitiskl jsem se k jeho krku, sjel mu rukou po břiše a rozepnul mu knoflík na džínách.
„Je to v pořádku?“
„Hm?“ Simon polkl a prohnul se v zádech, když se moje prsty zabořily do jeho boxerek.
„Co jsi říkal?“
Zasmál jsem se, než jsem přejel rty přes jeho hrdlo.
„Sex, Simone. Chceš to?“
„Opravdu se musíš ptát?“ zalapal po dechu a brýle měl na nose šikmo.
„Samozřejmě, že ano.“ Vrátil jsem mu brýle na místo. „Nikdy bych si tě nevzal proti tvé vůli.“
Už jen při té myšlence se mi v žaludku vytvořil uzel. Možná jsem získal mnoho otcových nepříznivých vlastností, ale tohle byla věc, kterou bych nikdy neudělal. Nikdy bych si nikoho nevzal proti jeho vůli. Simona nebo kohokoliv jiného.
Jeho výraz změkl.
„Vidíš? Jsi dobrý chlap.“ Omotal mi svou nohu kolem stehna a posunul boky nahoru. „Stačí ti to jako odpověď?“
Zavrčel jsem, než jsem si jeho ústa znovu vzal v hlubokém polibku. Hladil mě po nahé hrudi, když jsem mu stáhl džíny a vzal k nim i boxerky než jsem se posadil, abych mu je stáhl z nohou. Konečky prstů jsem mu přejel po lýtkách a on se začervenal, když jsem se na něj upřeně zadíval.
„Nestyď se.“
„Nestydím,“ řekl a odvrátil pohled. „Nikdy předtím se na mě takhle nikdo nedíval.“
„Jak takhle?“ Políbil jsem jeho zjizvené lýtko.
Jeho ruměnec se prohloubil.
„Jako bys mě chtěl sníst.“
Ušklíbl jsem se.
„No, už jsem se zmínil, že tě chci pohltit.“
„Ty kanibale.“
Zavrčel jsem a hravě se mu zakousl do nohy. A když se zachichotal, moje duše se povznesla. Nepřestával jsem přemýšlet proč. Políbil jsem ho na hruď, než jsem znovu spojil naše rty.
Když jsme spolu poprvé šukali, dal jsem si na čas, ale teď jsem byl příliš netrpělivý. Příliš jsem potřeboval uvolnění. Potřeboval jsem ho.
Když se naše ústa spojila, rozepnul zip na mých džínách a stáhl mi je dolů pod zadek. Jeho doteky byly sebevědomější než předtím, jako by mu teď se mnou bylo lépe. V to jsem doufal.
„Sakra,“ zalapal po dechu, když se můj penis uvolnil a přitiskl se k jeho. „Už jsi tak tvrdý.“
Chytil jsem jeho čelist a přinutil ho, se na mě podívat.
„Tohle je tvoje vina. Co s tím plánuješ udělat?“
Simon se kousl do spodního rtu, objal mě rukou a pomalu protahoval. Sklonil jsem hlavu a jemně ho kousl do ramene. Několikrát mě pohladil, než jsem jeho ruku nahradil a vzal do ruky i jeho penis. Jeho hlava klesla zpět na polštář a upřeně na mě zíral přes přivřené oči.
„Galene,“ zasténal s pootevřenými rty.
„Řekni mi, co chceš.“
Víc jsem stiskl naše penisy a užíval si ten hedvábně jemný pocit, když se o sebe otíraly.
„Tebe,“ řekl. „V sobě. Hned.“
„Ještě na mě nejsi připravený.“ Zlehka jsem ho kousl do hrudi a olízl jeho bradavky, než jsem pokračoval dolů po jeho těle. Slaná chuť jeho kůže v kombinaci s jeho vůní deště mi přesměrovala všechnu krev dolů.
Přemohl všechny mé smysly. Pohltil mě.
Poté, co jsem popadl lahvičku s lubrikantem ze šuplíku u postele, natřel jsem si prsty a trochu ho podráždil, když jsem palcem hladil kůžičku kolem jeho dírky. Uvolnil se proti mému doteku a tiše zasténal, když jsem zatlačil prstem hluboko do jeho dírky.
Jakmile byl dostatečně roztažený, olízl jsem ho po celé délce, než jsem si lubrikantem potřel i svůj penis. Simon mě popadl za vlasy a spojil naše rty, sténal mi do nich, když jsem se pomalu tlačil do jeho zadku.
Odtrhl jsem se od jeho úst a podíval se na něj, když jsem byl čím dál hlouběji. Když se jeho oříškové oči zadívaly do mých, srdce se mi rozbušilo v hrudi.
Ten pocit… znamenal víc než sex.
Znovu jsem ho políbil, když jsem přirazil nadoraz. Jeho ruce klouzaly po mých pažích a přes ramena. Tiše jsem zasténal do jeho úst, když se jeho prsty zabořily do štěrbin v mých zádech. Mravenčení sjelo po mé páteři až k mým koulím a zvyšovalo mé vzrušení. Zakolísal jsem ve svém rytmu, než jsem ho znovu našel.
„To se mi moc líbí,“ řekl Simon a ponořil prsty dovnitř, než je nechal jen klouzat po okrajích. „Způsob, jakým sténáš, když to dělám.“
Neřekl jsem mu to, ale vzbudilo to ve mně sebevědomí, když si poprvé všiml mé reakce na to, jak se mě tam dotýká. Nestává se každý den, aby se chlap vzrušil z toho, že mu někdo ohmatává štěrbiny na zádech. Někomu by to asi přišlo divné. Ale Simonovi ne.
Kousl mě do ucha a zasténal, když jsem přirazil hlouběji. Zrychlil jsem tempo. Šukal jsem ho tvrději, rychleji, když se mi v hrudi vyrojily emoce, které jsem nedokázal vysvětlit.
„Tam, Galene.“ Simon zaklonil hlavu dozadu a odhalil svůj krásný krček. Kousnul jsem ho, když jsem pevně sevřel jeho boky a každým rychlým přírazem narážel na jeho prostatu.
„Ó můj bože. Do prdele. Už…“
Jeho zadek se sevřel kolem mého penisu, když ho pohltil jeho orgasmus. Znovu jsem ho políbil na krk, dokud se trochu neuklidnil a nezmocnilo se mě mé vlastní potěšení.
„Ať tě slyším,“ zachraptěl Simon, špičkou nosu mi přejel po krku a prsty znovu zkoumal mé štěrbiny na lopatkách.
Nebyl bych schopen zadržet své sténání, i kdybych se snažil. Přirazil jsem do něj ještě jednou, ještě dvakrát a pak jsem ztichl, když se mé tělo sevřelo ve slastné křeči a můj penis v něm pulzoval. Držel mě během mého uvolnění a usmál se mi do krku, když ze mě uniklo poslední zasténání.
Vystoupil jsem z něj, když jsem se dostatečně uklidnil. Ale místo toho, abych vstal z postele jako posledně, převalil jsem se na bok a přitáhl si ho k hrudi.
Mít ho přímo na sobě, cítit jeho dech na mé kůži, když jeho srdce ještě zběsile tlouklo po prožitém sexu? Nikdy jsem takový pocit nezažil. Přitiskl jsem si ho ještě blíž.
„Ehm, Galene?“ řekl Simon trochu zastřeným hlasem a zafuněl do mé klíční kosti. „Rozbiješ mi brýle.“
„Ach.“ Odtáhl jsem se, abych viděl, jak se mu brýle málem rozmačkaly o obličej.
Sundal jsem je a položil na noční stolek.
„Chceš, abych odešel do svého pokoje?“ zeptal se trochu smutným hlasem.
„Jestli to uděláš, prostě tě přitáhnu za prdel zpátky.“
Simon se zasmál a přitiskl se na mě. Zabořil jsem obličej do jeho jemných vlasů a vdechl jeho vůni. Nejspíš jsme se měli nejdřív umýt, ale poslední hektické noci si vybraly svou daň a moje oči se samy od sebe zavřely. Cítil jsem se prostě příliš dobře. Nechtěl jsem se pohnout.
„Galene?“
„Hmm?“
„Děkuji.“
Otevřel jsem jedno oko a podíval se na něj.
„Za co?“
„Za to, že na mě dohlížíš.“ Jeho hlas se ztišil, když začal usínat. „A za to, že se cítím tak výjimečně.“
Vzpomněl jsem si na zprávu, kterou dostal od toho debila. Zlá slova, která ho zranila. Nebyl zvyklý, že se k němu muži chovali slušně? Měl jsem náhlé nutkání vystopovat každého z nich a urvat jim hlavu.
Jsi výjimečný, chtěl jsem mu to říct. Přesto ta slova nešla ven.
Moje tvrdohlavá stránka přísahala, že se do Simona nezamiluji.
Ale realistická stránka věděla, že už je příliš pozdě.