Galen
Alastair seděl ve své pracovně a díval se, jak plameny spalují polena v krbu. Červen přinesl teplejší počasí, i když náš domov u moře byl vždy mírně chladný bez ohledu na roční období.
Paprsky zapadajícího slunce osvětlovaly místnost od podlahy až po strop a tmavě oranžová záře slábnoucího denního světla zvýrazňovala stůl z třešňového dřeva, který byl nyní pokrytý rozházenými papíry. Jako hřích Pýchy si zachovával své dekorum. Jeho pracovna byla vždy čistá. Organizovaná.
Ale pro teď to neplatilo.
Místnost odrážela chaos jeho nálady. Kdysi zarámované fotografie na stěně visely nakřivo a některé ležely rozbité na podlaze. Knihy byly vyházené z polic. Čajová souprava, kterou zbožňoval, byla rozbitá, úlomky rozbitého porcelánu pokrývaly koberec, nyní potřísněný čajem Earl Grey.
Pokud jde o Alastaira, nevypadal jako on. Přes týden se neholil, světlé blond vlasy měl rozcuchané a košili pomačkanou. Josephova smrt ho zasáhla víc než kterákoliv jiná a já jsem se bál, že se ze svého smutku nedokáže vymanit.
„Nemůžeš takhle dál žít, bratře,“ řekl jsem ode dveří.
„Žít?“ Alastairovy ledově modré oči se přesunuly na mě. „Já žiju? Mám pocit, že pouze existuji. Držím se za jediné vlákno, které se s přibývajícími dny třepe víc a víc.“
Zadíval se znovu do ohně.
„Zajímalo by mě, co se stane, až to vlákno konečně praskne.“
„Nepraskne.“
Vstoupil jsem do pracovny a posadil se na polstrovanou židli vedle něj.
„Protože jsi příliš silný na to, aby tě to zlomilo, Pride. Nezapomeň, kdo jsi.“
„Kdo jsem…“ Suše se zasmál. „A kdo jsem, Galene? Kdysi jsem se cítil tak silný. Ale kde byla moje síla, když mě Joseph potřeboval? Nedokázal jsem ho vyléčit.“ Zachvěla se mu brada. „Nemohl jsem ho zachránit.“
„Nemůžeš zachránit všechny,“ řekl jsem tišším hlasem než obvykle.
Nikdy jsem neviděl Alastaira tak křehkého, jako by se roztříštil na kousky jako ta rozbitá čajová souprava na koberci. „A to, že si myslíš, že můžeš, mluví o tvé hrdosti.“
„Část mě mrzí, že jsem na něm před těmi lety ten svazující rituál neprovedl,“ řekl Alastair. „Kdybych to udělal, nikdy by neonemocněl. Pořád by byl se mnou.“
„Nebo mohl být zabit mnoha věcmi a přitom zabít tebe.“
Podíval se na mě.
„Možná by to bylo nejlepší. Alespoň bych pak nemusel poznat, jaké to je žít bez něj.“
„Neříkej to.“
„Je to pravda. Pamatuješ na našeho padlého bratra? Stále vidím bolest v Kalliasových očích, když se díval na Elasusovo tělo. Ale pak se jeho oči zavřely a chvíli předtím, než taky zemřel, se jeho rtů dotkl jemný úsměv. Pamatuješ si?“
Přikývl jsem.
„Ulevilo se mu,“ řekl Alastair a hlas se mu zlomil. „Je lepší připojit se ke svému milenci ve smrti, než poznat den bez něj.“
„Joseph by nechtěl, abys zemřel. Chtěl by, abys pokračoval v boji.“
„Neznal mě,“ zašeptal Alastair. „V tom nemocničním pokoji jsem ho držel za ruku a on na mě zíral, jako bych byl cizí. Začal mít potíže s dýcháním a sestřičky přispěchaly dovnitř. Všechno se to seběhlo tak zatraceně rychle. Cítil jsem, jak jeho duše odchází, Galene. Cítil jsem, že mě opustil.“
Skoro jsem řekl, že ho Joseph opustil už dávno. Už léta nebyl sám sebou. Ale moje slova by byla jako sůl na otevřenou ránu. Nebylo třeba mu ublížit víc.
„Zajímavé, co jsi s tímhle místem udělal,“ řekl jsem a podíval se na místnost, kterou ve svém žalu zničil.
Alastair se smutně zasmál a rukama si přetřel tvář.
„Přehnal jsem to. Vím.“
Vstal jsem ze židle, přešel k němu a položil mu ruku na rameno.
„Pojď. Musíš opustit tuto místnost. Dej si horkou koupel a pak se přidej k nám na večeři. Raiden připravuje kuřecí smaženici.“
„Nemám hlad.“
„Škoda,“ odsekl jsem a ztratil trochu trpělivosti. „Můžeš buď sedět v této místnosti a celou věčnost se litovat, nebo můžeš zvednout prdel a snažit se jít dál. Pořád jsou tu tací, kterým na tobě záleží. Tací, kteří na tebe spoléhají. Neříkám, že nemůžeš truchlit nad svou ztrátou, ale nemůžeš se tím nechat pohltit.“
„To budeš dělat, až Simon jednoho dne zemře?“ zeptal se Alastair a vstal. „Budeš žít jako obvykle? Sice jsem se držel v ústraní, ale nejsem blázen. Ty a ten člověk jste se sblížili. Znovu nosí tvé znamení.“
Snažil jsem se ignorovat náhlé bodnutí v srdci, když jsem se otočil a přešel ke dveřím.
„Počítám, že budeš v šest u stolu. Pokud budeš pořád tady, přísahám, že tě odsud vytáhnu po dobrém nebo zlém.“
„Nemůžeš mi rozkazovat, Wrathe.“ Alastairův tón, i když naštvaný, v sobě skrýval víc života, než jsem slyšel od noci, kdy Joseph zemřel.
Jestli to znamenalo, že ho budu muset nasrat, aby konečně zvedl prdel, tak klidně.
„Tak se vzchop a buď zase naším vůdcem,“ řekl jsem a můj naštvaný tón odpovídal tomu jeho. „Protože pokud jsi zapomněl, válka je na obzoru a my jsme jediní, kdo stojí mezi démony a lidmi, kteří budou zničeni.“
Alastair se narovnal a v modrých očích se mu objevily plameny.
Ale pak krátce přikývl.
„Chápu.“
Když odbila šestá hodina, Simon pomohl Raidenovi prostřít stůl, zatímco mí zbylí bratři se nahrnuli do jídelny. Castor nesl Graye na zádech. Když se mladší muž probudil, na tváři se mu rozlil úsměv, než objal Castorův krk.
Bellamy a Daman šli za nimi. Bell očividně ošukal nějakého chlapa, kterého Daman v klubu chtěl, když tam večer předtím zase odešli.
„Příště se k nám připoj,“ řekl Bellamy s koketním úsměvem. „Můžeš na něm rajtovat, zatímco já budu šukat jeho. Výhra pro nás oba.“
„Jsi nechutný.“ Daman se na něj zamračil.
Bellamy pohladil Damana po tváři.
„Tak nenávistný tón pro tak hezkou tvář.“
Daman se napřáhl k ráně a Bellamy se zachichotal, když se jí vyhnul. Pořád se hašteřili, ale stejně jako já byl nejblíže Alastairovi, byli si blízcí oni.
„Dost dohadování,“ řekl Raiden a jeho hlas převýšil ty jejich.
Doprostřed stolu postavil pánev s restovanou smaženicí.
„Čas k jídlu.“
Simon se posadil vedle mě, zatímco ostatní zaujali svá místa.
Podíval jsem se na prázdnou židli v čele stolu.
„Je tu ještě jedno místo?“ Alastair stál ve dveřích, čerstvě oholený, vlasy upravené a oblečení bez poskvrnky. Ačkoli jeho oči stále měly ten žalostný záblesk, vypadal teď víc jako on.
„To si piš, že jo.“
Raiden nabral jídlo na další talíř a postavil ho před prázdnou židli.
„Je toho dost.“
Alastair se posadil a kývl na Raidena.
„Děkuji.“
Jeho pozornost se pak přesunula na mě.
„Tobě taky děkuji,“ řekl mi prostřednictvím našich myslí. „Ale připomeň mi, abych tě později potrestal za to, že jsi mi rozkazoval.“
Ušklíbl jsem se.
„Vítej zpět, bratře.“
Jeho výraz změkl, než se podíval na jídlo. Bude trvat ještě dlouho, než se z toho úplně dostane, ale tohle byl dobrý začátek.
V polovině jídla jsme dostali nečekanou návštěvu. Gray byl uprostřed vyprávění příběhu o době, kdy usnul v obchodním domě na nákupu s Bellamym, když se na terase před jídelnou objevil Lazarus.
Anděl schoval svá bílá křídla, než vstoupil dovnitř a všechny si nás prohlédl.
„Máš hlad?“ zeptal se Raiden s plnou pusou a ukázal na jídlo.
Lazarovu tvář zahalil odpor.
„Ne.“
„Přizpůsob se.“ Raiden naskládal zbytek smaženice na talíř.
Alastair si otřel ústa, než vstal a uctivě sklonil hlavu.
„Co pro tebe můžeme udělat?“
„Dostal jsem zprávu, že se démoni shromažďují v podsvětí,“ řekl Lazarus. „Myslel jsem, že je to něco, co byste měli vědět.“
Simon svraštil obočí.
„Není to normální?“
Anděl se na něj zamračil.
„Nemluv, když nejsi tázán, člověče. Ale abych odpověděl na tvoji otázku, ne. Démoni sice žijí v podsvětí, přesto se teď mnozí shromažďují na jednom místě. Jako by na něco čekali.“
„Nebo na někoho,“ řekl jsem, když mi to v hlavě seplo. „Phoenix řekl, že přijde čas, kdy budeme mít možnost pokleknout nebo zemřít. Možná se ten čas blíží.“
„Démoni se nejspíš shromažďují, aby přivítali svého nového krále,“ řekl Alastair. „Ale kdo to je? Belphegor?“
Lazarus zavrtěl hlavou.
„Belphegor byl vždy následovníkem, dokonce i před Pádem. Právě teď velí legiím démonů, ale nikdy by nemohl vládnout.“
„Prsten.“ Alastair se podíval na anděla. „Říkal jsi, že síla uvnitř je nemožná. Co jsi tím myslel?“
„Cítil jsem podstatu Jitřenky,“ odpověděl Lazarus.
Krev v žilách mi ztuhla. Bylo to přesně tak, jak jsem se obával. Ta znepokojivá síla byla příliš silná na to, než aby nepocházela od Lucifera.
„Zapečetili jsme ho,“ řekl Alastair a zavrčel.
„Proto jsem řekl, že to není možné.“ Lazarus přistoupil k oknu a vyhlédl ven. „I když… možná to není úplně nemožné. Mohl přenést část své síly do prstenu, než jsme ho té noci zapečetili.“
„Jaký by to mělo účel?“ zeptal se Castor.
„Aby předal svou moc někomu jinému,“ odpověděl Lazarus. „Nebo by to někdo mohl použít k vysledování jeho polohy a osvobodit ho. Existuje několik možností.“
Alastair zavrtěl hlavou.
„Lucifer by nikdy nepřenechal svou moc někomu jinému. Jeho hrdost by mu to nedovolila.“
„Prsten je třeba zničit,“ řekl jsem.
„Kéž by to bylo tak snadné.“ Lazarus se zadíval na mě. „Snažil jsem se ho zničit. I Uriel to zkusil. Snažili jsme se ho spálit veškerým svatým ohněm, který jsme dokázali vykouzlit, a na té zatracené věci to neudělalo ani škrábanec. Což svědčí o síle obsažené uvnitř. To nejlepší, co můžeme udělat, je udržet ho skrytý v nebeské říši, kde ho žádný démon ani padlý anděl nenajde.“
Simon zvedl ruku.
Nedokázal jsem zabránit tomu, abych se usmál.
Vrhl na mě naštvaný pohled.
„Co? Řekl, že nemůžu mluvit, ale mám otázku.“
„Co je, člověče?“ zeptal se Lazarus podrážděným tónem.
„Neznám všechny podrobnosti, protože jsem tam nebyl, když jste Lucifera zapečetili. Očividně.“ Simon se na mě zadíval, když jsem zakašlal, abych zakryl další smích. „Ale jaká je pravděpodobnost, že Lucifer mohl mít dítě? Někdo, kdo by mohl mít podobnou moc? Mám tak trochu mezery v mytologii andělů a démonů, ale není tam něco o tom, že syn Lucifera povstal, zotročil lidstvo a bla bla bla? Měl by být opravdu mocný.“
Lazarus stiskl rty k sobě a já cítil jeho vinu. Součástí mé moci bylo vidět i lítost a vinu a tou jeho bych mohl naplnit oceán.
„Lucifer měl tři syny,“ řekl nakonec. „Zabil jsem je tu noc, kdy jsme ho zapečetili.“
Simon zíral na Lazara. Sakra, to jsme dělali všichni. Nikdy předtím nám to neřekl.
„Proč?“ zeptal se Bellamy.
„Byli jsme ve válce.“ Lazarus se obrnil proti jakékoli vině, která ho ovládla. „Těm chlapcům kolovala v žilách Luciferova krev. Jeho moc. Tak jsem udělal, co bylo potřeba. Všechny jsem je vystopoval a zabil. Zabránil jsem budoucí válce tím, že jsem je zabil, dokud jsem ještě mohl.“
„Ale byli jako my. Nephilim,“ řekl Gray a v jeho očích se objevily slzy. „Nebyla to jejich chyba, kdo byl jejich otec.“
„Jejich krev byla poskvrněna jeho špatností,“ řekl Lazarus.
„A co naše krev?“ zeptal se Gray třesoucím se hlasem. „Naši otcové tě zradili. Vzbouřili se proti Stvořiteli. Můj otec stále žije a nadále působí na Zemi zmatek.“
Lazar sevřel čelist.
„Proto vás všechny bedlivě sleduji. Pokud někdy přijde den, kdy už nebudu věřit, že sloužíš vyššímu dobru, budeš zlikvidován.“
„Jak můžeš být tak bezcitný?“ zeptal se Simon.
Položil jsem mu ruku na stehno a stiskl. Varování, aby už nic neříkal.
„Cože?“ Lazar se na něj podíval.
„Gray je ten nejmilejší člověk, kterého znám,“ řekl Simon pevným hlasem s tvrdým pohledem.
Nikdy jsem ho neviděl tak vážného. Tak naštvaného.
„Raiden miluje lidi. Miluje vaření, protože jídlo nás všechny spojuje. Bellamy je vášnivý a dobrosrdečný. Castor rád rozesmívá ostatní. Daman je ochranitelský, i když předstírá, že ho to nezajímá. Alastair, i když je tichý, se o nás všechny stará. Udržuje nás v bezpečí. A Galen by položil život za kohokoli v této místnosti.“
Simon vstal ze židle a třásl se hněvem.
„A co jsi udělal ty, anděli? Vyrval jsi je z rukou jejich matek, když byli chlapci. Přinutil, je být válečníky a bojovat ve tvé válce. Zacházel s nimi jako s kusem odpadu a jediné, co kdy mohli dělat, bylo poslouchat tvé rozkazy. Tak jak tam můžeš stát, tak vznešený a mocný, a dívat se na některého z nich spatra? Jsou mnohem lepší muži, než kdy budeš ty.“
Po jeho slovech následovalo ticho.
Postavil jsem se a objal Simona. Nevěděl jsem, co Lazarus udělá, ale musel by nejdřív projít přese mě, kdyby se byť jen pokusil zkřivit mému Simonovy vlásek.
„Zajímavé,“ řekl Lazarus a nespouštěl oči ze Simona. „Pro pouhého smrtelníka, aby je bránil tak silně… Jsem uchvácen. Jsem naštvaný, ale i fascinovaný. Navzdory jejich chybám a zkaženosti si o ně opravdu děláš starosti.“
„Dělám,“ řekl Simon a zvedl bradu.
To byl můj vzdorovitý človíček.
„Mohli mě nechat zemřít tu noc, kdy jsem byl napaden. Místo toho mě přivítali ve svém domě. Chránili mě.“
Lazarus přistoupil blíž a já Simona pevněji objal. Andělovy oči se přesunuly na mě.
„Nemám v úmyslu mu ublížit, Wrathe.“ Přistoupil k nám a studoval Simonovu tvář. „Ušel jsi hodně velký kus cesty od chvíle, kdy jsi omdlel, potom co jsi mě poprvé uviděl.“
„Není to něco, na co bych byl zrovna nejpyšnější,“ řekl Simon.
„Nech si tuto sílu, Simone Parksi. Něco mi říká, že ji v příštích dnech budeš potřebovat.“ Lazarus zamířil ke dveřím na terasu. „Budeme v kontaktu. Pamatujte, co jsem řekl o démonech.“
A pak vzlétl k obloze.
„Ty jsi tak hloupý člověk!“ zvolal Gray a objal Simona kolem pasu. „Na co jsi myslel, že jsi takhle mluvil s Lazarem?“
Simon objal Graye a položil svou tvář na jeho rozcuchané blond vlasy.
„Nemohl jsem nic nedělat, když ti vyhrožoval. Jste mí…“ Zavrtěl hlavou. „To je jedno.“
„Jsme tví co?“ zeptal se Bellamy s úsměvem.
„Přátelé,“ řekl Simon a tvář mu zrudla. „Moje rodina.“
Daman vstal od stolu a zamířil ke dveřím vedoucím ven z jídelny, ale než odešel, viděl jsem na jeho rtech jemný úsměv. Raiden vyskočil, objal Simona a Graye a zvedl je z podlahy ve svém medvědím objetí.
O Simona jsem se nestaral jen já.
Jeho světlo se dotklo nás všech.
***
„Přestaň na mě zírat, andělský chlapče, nebo tě prokleju,“ řekla Clara a švihla rukou směrem ke mně.
Moje zamračení se prohloubilo.
Simon stiskl mou paži a políbil mě na ni.
„Buď hodný.“
„Nevěřím čarodějnicím,“ řekl jsem a snažil se zůstat naštvaný, ale jeho polibek trochu rozpustil mé ledové chování. „Proč je tady?“
Ráno bylo tak skvělé. Simon a já jsme se probudili spletení do sebe a než jsme vstali, pěkně pomalu jsem ho osouložil. Pak jsme se osprchovali, nasnídali a zamířili sem do starožitnictví.
Clara si položila ruku na bok.
„Podívej. Vím, že některé čarodějnice se daly na špatnou stranu, ale ne všechny z nás se staly démonskými nevěstami, otrokyněmi temnoty nebo cokoli, co si myslíš, že děláme. Některé z nás praktikují pouze světlou magii. Specializuji se na umění léčit. Tinktury, masti, elixíry. Jsou nasycené magií, aby léčily lidi. Neubližuji jim.“
„Neubližuješ lidem? Právě jsi mi vyhrožovala, že mě prokleješ.“
„Fajn. Neubližuji skutečným lidem. Lepší?“
Simon se zachichotal, a pak ztichl, když jsem se na něj pohoršeně zadíval.
„Očekáváš ode mě, že přijmu slovo čarodějnice?“ Zeptal jsem se. „Obvykle vidím do srdce toho druhého. Dokážu vidět, jakou škodu napáchali. Ale to tvé je hlídané. Řekneš mi proč?“
„Možná nejsi tak silný, jak si myslíš.“
„Nebo možná něco skrýváš, čarodějko.“
„Dobře,“ řekl Simon a podíval se na nás dva. „To by stačilo. Kyo tu bude každou chvíli a o všech těch nadpřirozených věcech neví (to si jen myslíš, hochu). Poslední věc, kterou chci, je, aby vešel dovnitř, zatímco vy dva si tady budete škubat vlasy pomocí svých schopností.“
„Omlouvám se,“ řekla Clara.
„To bych ti radil,“ dodal jsem.
Simon do mě drcl ramenem.
„Buď. Hodný.“
Během několika posledních týdnů se mezi nimi vytvořilo k mému velkému rozhořčení přátelství. Ale jen přes SMS, protože Clara se vrátila do Londýna a zpátky sem přijela teprve nedávno.
Dveře se otevřely a do obchodu vstoupil Kyo. Černé vlasy mu trčely nahoru a dnes měl místo obvyklých fialových kontaktních čoček, modré. Zmateně se na nás tři podíval.
„Proč na mě všichni zíráte?“
Clara odvrátila pohled, zatímco já jsem se otočil, abych něco upravil na polici.
„Dobré ráno,“ řekl mu Simon.
„Dobré.“ Kyo schoval za pult svou brašnu. Někdy si přinesl svůj notebook, aby mohl vytvořit grafiku a propagační plakáty pro obchod, které zveřejnil na sociálních sítích. Taky občas vyfotil některé položky a dal je na internet pro ty, co nakupovali jen online.
„Znáte ten pocit, když vejdete do místnosti a všichni ztichnou?“
„Nebyl to záměr,“ řekl Simon a barva jeho tváří prozrazovala lež.
„Právě jsem vám přišla říct, hoši, že se stěhuji do Ravenwood Mansion,“ řekla Clara. „Většina věcí mé babičky byla prodána, ale pokud najdu ještě něco, co by se vám líbilo, dám vám vědět.“
„Ach.“ Kyo se usmál. „Super.“
Simon už to věděl. Napsala mu to.
„A co Londýn?“ zeptal se Kyo. „Neříkala jsi, že tam bydlíš?“
„Bydlela jsem tam se svou přítelkyní,“ odpověděla Clara a zašklebila se. „Vlastně. Teď už s bývalou přítelkyní. Ukázalo se, že spala se všemi kromě mě. Stejně jsem plánovala, že se sem přestěhuji, a ona to prostě uspíšila. Ale stejně. Posledních pár týdnů jsem strávila převozem svých věcí a vyřizováním papírů. Jsem ráda, že jsem se sem vrátila dřív, než můj pitomý táta stihl prodat dům.“
„Takže to znamená, že se s tebou budeme vídat častěji?“ Zeptal jsem se.
„Pokud budete mít štěstí,“ odpověděla s medovým úsměvem.
„Skvělé.“
Simon se zase rozverně zasmál, než opět stiskl rty po mém pohledu. Kyo si ho zvědavě prohlížel, jako by se snažil na něco přijít. Pak se jeho oči přesunuly na mě. Na okamžik jsem mohl přísahat, že jsem v jeho pohledu… něco viděl. Nějaké porozumění. Ale pak to zmizelo.
„Kdo chce kávu?“ zeptal se Kyo a tleskl rukama. „Tohle deštivé počasí mě nutí se schoulit a zdřímnout si.“
„To by bylo skvělé,“ řekl Simon. „Právě jsem koupil novou smetanu. Lískový oříšek a karamelové macchiato. Jsou v miniledničce.“
„Mňamka.“ Kyo prošel chodbou směrem k odpočívárně.
„Jakmile se ubytuji v sídle, měl bys za mnou přijít,“ řekla Clara Simonovi.
Její zelené oči se přesunuly ke mně.
„Pozvala bych tě taky, ale neexistuje žádný způsob, jak odstranit ochranu, abych tě pustila dovnitř.“
„Beze mě nikam nepůjde,“ řekl jsem. „Ne, dokud nebudu vědět, že je to bezpečné.“
„Tak ho můžeš u mě vysadit a odletět nebo tak něco. Nevím.“ Něco ji však zaujalo a zadívala se znovu na Simona. „Stále po tobě jdou démoni? Proto to není pro tebe bezpečné?“
Simon přikývl.
„Od té doby, co byl prsten v mém obchodě, myslím, že s ním spojují moji vůni.“
Clara mě šťouchla do hrudi.
„Tak ho drž v bezpečí, andělský chlapče.“
„Proč tě tak zajímá, čarodějko?“ Zíral jsem na její ruku, než ji svěsila zpátky k boku.
Ignorovala mě a otočila se k Simonovi.
„Tvá duchovní energie uklidňuje. Je to jako závan čerstvého vzduchu. Jen velmi málo lidí má tak čistou auru.“
Přesně jsem pochopil, co tím myslela, protože na mě měl stejný účinek.
Chvála způsobila, že se Simon začervenal a mě přišel v tu chvíli strašně roztomilý.
„Uh, díky. Hádám?“
„Nemáš zač.“ Clara si přehodila popruh kabelky přes hruď. „Tak se mějte, kluci.“
„Opravdu k ní musíš být milejší,“ řekl Simon a praštil mě do ruky. „Není fér ji soudit, když ji ani neznáš.“
Hluboko uvnitř jsem věděl, že má pravdu. Ale viděl jsem na světě příliš mnoho zlého, než abych někomu tak snadno věřil. Zejména čarodějce, která může a nemusí pracovat s démony.
„Nezůstal jsem naživu tak dlouho, abych věřil každé čarodějnici, na kterou narazím.“
„Ano, ano.“ Simon se na mě usmál. „Je divné, že se cítím šťastně? Chci říct, jo, jdou po mně všichni démoni, je tu možný konec světa. Ale…“ Rozhlédl se po svém obchodě. „Jsem šťastný. Víc, než jsem si kdy myslel, že bych mohl být.“
Teplo se mi rozlilo po těle, když jsem si ho přitáhl blíž.
„Jsi tak zvláštní, Simone Parksi.“
Když jsem ho držel v náručí a z jeho pískově hnědých vlasů se linula vůně deště, uvědomil jsem si, že jsem také šťastný. A to mě vyděsilo.
Vzpomněl jsem si na to, co řekl Alastair o tom, že visí na jedné roztřepené niti. Možná jsem na té niti visel už i já. Jen jsem si to ještě neuvědomoval.