„No tak, pořád máš tolik práce! Když máš jeden den volna, nemůžeš nás nechat na holičkách!“
zaskučí Ai Dong, sevře mi paži a pokusí se mě odtáhnout z pláže.
„Pusť mě,“ snažím se vytrhnout svou ruku z jeho sevření, ale drží se mě jako klíště.
„Nééééé,“ zavyje a v tu chvíli mi připomene dítě, co nedostalo bonbon.
„Jdu se podívat na pláž! Už jsem ti to říkal!“ ohradím se trochu ostřeji.
„Ale proooooč! Pláž ti neuteče! Bude tu i jiné dny! A nemáš ji dost z místa, odkud jsi sem
přišel?“
„Z města?! Ve městě přece nejsou pláže!“ konečně se mi podaří vytrhnout z jeho sevření a hned
zamířím dolů, ignorujíc jeho skučení za mnou.
Mořský vánek mě pohladí po tváři, jako by mě pobízel, ať jdu dál.
Kráčím po písečné cestě vedoucí k modrozeleným vlnám a mlhavému růžovému západu.
Zavřu oči, aby se zostřily mé ostatní smysly, ale pak je zase otevřu jen proto, abych si vyzul
sandály.
Jdu pomalu vpřed, cítím vánek, horký písek pod nohama, slanou vůni moře a přitom mi vyvstane
na mysl štíhlá vznešená postava.
Udělám ještě dva kroky, než do něčeho narazím, a když otevřu oči…
„Šéfe?“
Zahuhlám, když zjistím, že to, do čeho jsem narazil, jsou záda mého šéfa.
„Ach, to jsi ty?“ povzdechne si, když se otočí a na moment se na mě zadívá.
Cítím, jak mi rudnou tváře. Proč to znělo tak zklamaně?
Vím, že jsem to v tom knihkupectví před týdnem podělal, ale…
Dívám se, jak zvedá cigaretu ke rtům, a pocítím bolest na hrudi.
Proč kouří? Copak neví, jak škodlivé je to pro zdraví?
Navíc, když ho vidím obklopeného cigaretovým dýmem, připadá mi, jako by se v tom oblaku
chtěl schovat a zmizet.
Natáhnu ruku a než můj mozek stačí zpracovat, co dělá tělo, beru Chenovi cigaretu od úst a
zahazuji ji.
Nevěřícně se na mě podívá, a pak sklopí pohled k zemi a trochu bezradně zírá na zničenou
cigaretu.
Otevřu pusu, ale pak ji zase zavřu.
Měl bych se omluvit!
Jenže místo toho, abych se omluvil…
„Proč kouříš? Copak nevíš, jak je to škodlivé?“
Okamžitě pocítím bolest na hrudi.
Už jsem to podělal jednou a teď udělám tohle? Určitě mě vyhodí!
Váhavě vzhlédnu a vidím Chenův nevyzpytatelný výraz.
Naštval se?
Najednou uslyším smích. Opravdový smích přímo od srdce.
Udiveně sleduji, jak se jeho oči rozzáří a jeho rty jemně zakřiví. Uprostřed smíchu začne kašlat,
jak se dusí zbytkem kouře z cigarety.
Po lehkém zaváhání ho lehce poplácám po zádech a snažím se nevnímat pocit teplých, ale
pevných zad pod mojí dlaní.
„Ehmm… Co tady vůbec děláš, šéfe?“ zeptám se, když se uklidní a já nevím, co jiného říct.
„Hmm…?“ zadívá se na moře a opět má ten svůj zasmušilý výraz.
„Čekám.“
„Na tvou předurčenou osobu?“
„Proč si to myslíš?“ zeptá se mě a usměje se.
Tentokrát to ale není veselý úsměv. Spíš smutný a unavený.
„Kvůli našemu rozhovoru z minula.“
„Ano, čekám na svého životního partnera.“
Moje ruce se sevřou v pěst. Vážně? Kdo to je? Je spravedlivá a hezká nebo jemná a sladká? Je
nevinná jako ta dáma v bílých šatech? Nebo je divoká a sexy?
Mé myšlenky se vymykají kontrole, jak se mi bolestí čím dál víc svírá hrudník.
Ne, určitě je nevinná. Ale kdo to je a proč? Proč nemůže-
„Je zbytečné čekat na někoho, kdo nepřijde.“
Slyším svůj hlas, který je chladný jako mráz v zimě.
Když však uvidím Chenův výraz, okamžitě svých slov zalituji.
„Vím, že se vrátí,“ zašeptá, a pak se otočí a odchází.
Když sleduji jeho záda, srdce mi puká žalem, aniž bych věděl proč.
Co jsem to udělal…?
Slabý vánek, který mě stále hladí, mi najednou přijde až moc chladný. A nádherný západ slunce
teď vypadá jako monstrózně divoký a ohnivý plamen.