Castor
Současnost
Rychlá auta, fešáci a hazardní hry vytvořili úžasný páteční večer.
Nastartoval jsem motor svého Lykan Hypersport a ušklíbl se na spolujezdce v autě vedle mě. Řidič na mě
zavrčel, než upřel pohled na silnici a čekal, až se ozve signál.
Byli jsme ve vedlejší ulici na okraji města a připravovali se na závod po večerní párty.
„Jsi si jistý, že nechceš vycouvat?“ zeptal jsem se přes hluk dunících motorů.
Sterling, vlkodlak, se kterým jsem se chystal závodit, mi ukázal prostředníček.
„Hezké. Ale nechoď za mnou pak plakat, až ti nakopu prdel.“
„Nedělej si o mě starosti, chlapče,“ zabručel Sterling. „Možná máš luxusní auto, ale umíš ho řídit?“
„To brzo zjistíš.“
Zazubil se.
„Jaké jsou sázky?“ zeptal se Raiden ze sedadla spolujezdce.
Na hlavě měl čepici a byl bez košile. Stopy po drápech mu zdobily hruď, když předtím šukal se shifterem.
Značky však rychle mizely.
„Pokud vyhraje, nastavím mu. Pokud vyhraju já, dostanu jeho prsten.“
„Jeho rodinný prsten?“ Raiden se zasmál. „Proč ho sakra chceš?“
Pokrčil jsem rameny.
„Je to lesklé.“
Jasper, Raidenův kočičí shifter, prošel před mým autem a mrkl na mě. Byl ve své lidské podobě, ale stále
měl ocas. Pohyboval s ním tam a zpět, když si vykračoval do středu ulice, jeho těsné šortky ukazovaly
spodní křivku jeho zadku. Jeho dlouhé, štíhlé nohy vypadaly zatraceně dobře v botách na podpatku, které
nosil. Klidně bych pro ně umřel.
„Připraveni, chlapci?“ zeptal se Jasper sladkým hlasem. Sundal si košili a držel ji nad hlavou, čímž zaujal
sexy pózu.
„Pojďme na to,“ řekl Raiden.
Přesunul jsem druhou ruku na řadicí páku, podíval se na silnici a sevřel jsem pevněji volant. Cesta byla
trochu nebezpečná s ostrou zatáčkou a úzkým mostem za ní. To jen přidalo na zábavě.
„Teď!“ křikl Jasper a mávl košilí.
Když obě auta odstartovala, pneumatiky zaskřípaly. V žilách mi zapumpoval příval adrenalinu, když jsem
se dostal z nuly na šedesát za 2,8 sekundy, a pak ještě rychleji. Raiden zařval vzrušením a otevřenými
okny pronikl dovnitř vítr, který mi bičoval vlasy.
Sakra, tohle se mi líbilo.
Sterling jel s nadupaným Mustangem a dobře si poradil, když jsme dojeli do první ostré zatáčky. Auta se
trochu svezla a pak vystřelila dopředu, když jsme hned narazili na další.
„Kde jsi?“ zeptal se Alastair prostřednictvím naší mysli.
Měli jsme schopnost telepaticky komunikovat. Jedna z výhod naší andělské krvi.
„V autě,“ odpověděl jsem a přeřadil rychlost.
„Sterling nemá šanci.“ Raiden se ohlédl přes rameno, když Lykanův přeplňovaný motor za sebou nechal
vlčí auto.
„Pojď domů.“
„Právě teď mám dost práce, Ale.“
„S čím?“ zeptal se.
„Závoděním.“
Cítil jsem, jak protočil očima.
„Přestaň se flákat a dostaň svůj zadek domů.“
„Můj zadek je právě teď v sázce.“ Zrychlil jsem, když nás Sterling začal dojíždět. „Doslova. Když
prohraju, musím ho nastavit. A tenhle chlap má obrovské péro. Viděl jsem ho. Bolelo by to.“
„Fajn. Dokonči svůj závod, a pak –“
„Přijď domů,“ přerušil jsem ho. „Pochopeno.“
„Ty vole, sleduj most,“ řekl Raiden. „Je úzký a Sterling nás dohání.“
„Al nás chce doma.“ Zrychlil jsem. „Musím to udělat rychle.“
Dorazil jsem k mostu před Sterlingem, přejel jsem ho a prudce trhl volantem doleva, když jsem dojel na
konec slepé uličky, kde jsme se měli otočit a vrátit se na start. Chtěl jsem, aby závod trval déle, ale
Alastair nenáviděl, když musel čekat. Bohužel. A poté, co jsem byl před několika měsíci zajat a mučen
démony, mě Pride uvázal na krátké vodítko.
Když jsem dojel do cíle, zpomalil jsem, zaparkoval na kraji ulice a vystoupil z auta, hned jak Sterling
dorazil.
„Věděl jsem, že vyhraješ, Casi!“ Jasper mě objal a kousl mě do krku.
Několik vlků ze Sterlingovy smečky zavrčelo a předalo peníze samolibým upírům vedle nich.
„Ty hajzle,“ zavrčel Sterling a zaparkoval vedle mě.
„Věřím, že máš něco mého.“ Natáhl jsem ruku a zamával prsty.
„Nesnáším tě.“ Vystoupil z auta a přiblížil se ke mně, než si sundal prsten a podal mi ho. „Ten prsten je k
nezaplacení.“
„Můj zadek taky.“ Nasadil jsem si prsten na ukazováček a usmál se na něj.
Jasně, nebylo to nic extravagantního, jen zlatý pásek s vyrytým emblémem nahoře, ale moje chamtivá
povaha ho stejně chtěla.
Sterling mě popadl za paži a strhl mě k sobě. Byli jsme zhruba stejně vysocí, ale on měl mnohem víc
svalů. Jeho oči v noci slabě zářily, když se na mě mračil. Ale pak se usmál.
„Těšil jsem se, že z tebe vyšukám mozek.“
„Omlouvám se za zklamání.“
„Pořád můžeš nastavit,“ řekl Raiden a opřel se o moje auto s rukama zkříženýma na široké hrudi.
Jasper k němu přešel a pověsil se na něj, zatímco okusoval jeho krk.
Sterlingův pohled potemněl.
Vypadal hladově.
„Mohl bych tě vzít za slovo.“
„Díky za závod. Někdy si to zopakujeme.“ Než jsem odešel, poplácal jsem vlka po rameni.
„Opravdu si necháš můj prsten?“
Hodil jsem na něj pohled přes rameno.
„Pokud ho chceš zpět, nabídni mi příště něco lepšího.“
Raiden – poté, co políbil Jaspera a plácl ho po zadku – se vrátil do auta. Vklouzl jsem na sedadlo řidiče a
nastartoval motor. Sterling na mě zíral, ale pod jeho hněvem jsem viděl touhu.
„Jsme na cestě,“ řekl jsem Alastairovi.
„Dobře.“
„Velmi málo věcí se vyrovná nasraným vlkodlakům,“ řekl Raiden s úšklebkem, když jsme odjížděli.
„Všechna ta syrová sexuální agrese a velké svaly. Do prdele. Proč jsi Sterlinga zase odmítl?“
Odfrkl jsem si.
„Je sice sexy, ale se mnou to nic nedělá.“
Ne, poslední dva měsíce se všechny mé fantazie točily kolem jednoho konkrétního muže – jednoho s
oranžovýma očima, černými vlasy a tetováním na hrudi.
Když jsem byl zajat a odveden do podsvětí, démoni mě mučili, než mě hodili do bojové jámy. Už tak
zesláblý jsem s nimi bojoval, jak nejlépe jsem mohl, ale pak mi ubývaly síly. Tehdy se objevili moji bratři,
aby mě zachránili. A s nimi? Drak jménem Kyo. Byl to on, kdo za mnou skočil do jámy, uvolnil řetězy a
půjčil mi svou sílu, abych šel dál.
A kurva, nemohl jsem ho dostat z hlavy.
Když jsme jeli podél pobřeží směrem k domovu, zadíval jsem se na moře.
Žil jsem v přímořském sídle se svými šesti bratry. Nebyli to moji pokrevní bratři, ale vybral jsem si je. I
když to bylo tak dávno, stále jsem si pamatoval první den, kdy jsem je potkal. Tehdy jsme byli tak mladí.
Nevinní. Lazarus nás vycvičil jako válečníky v jeho armádě a zbavil nás té nevinnosti.
Jako Nephilim byla naše krev silná. Tím spíše, že jsme byli syny prvních sedmi padlých andělů. Andělů,
kteří se vzbouřili proti Stvořiteli a stali se Luciferovými generály. Za tu zradu jsme byli prokleti. Každý z
nás sedmi představoval jeden ze smrtelných hříchů jako trest za zločiny našich otců.
Jako hřích Chamtivosti jsem vždy chtěl víc. Víc aut, víc všeho. Někdy jsem dokázal bojovat s pokušením
– díky sebeovládání, které jsem si za ta léta vybudoval, – ale mnohokrát mě můj hřích přemohl. Můj život
byl ovládán potřebou vlastnit věci.
„Člověče, mám hlad,“ řekl Raiden, když jsem zaparkoval v garáži a vypnul motor.
Raiden byl ztělesněním Obžerství. Nadměrně se vyžíval v jídle, pití a sexu. Užíval si všech životních
radostí až nadmíru. Sdíleli jsme stejné trápení – nikdy jsme neměli dost – ale ovlivnilo nás to jinak. Z nás
sedmi jsme si byli s Raidenem nejblíže. Rozuměli jsme si na úrovni, na které ostatní ne.
Jakmile byl Raiden uvnitř sídla, zabočil do kuchyně a já zamířil do zábavní místnosti. Na jedné straně
byla pasáž s kulečníkem, hrami a barem v rohu. Stěna ji oddělovala od salonku s pohovkami a velkou
televizí s plochou obrazovkou. Pokud by se někdo chtěl dívat na televizi bez hluku her, mohly se mezi
oběma plochami zavřít skleněné dveře.
„Bylo na čase, aby ses vrátil domů,“ řekl Bellamy a křídoval konec svého tága.
Vlnité zlaté vlasy mu padaly do obličeje, když se předklonil, aby šťouchl do koule. Vyzařoval z něj sex,
od jeho neuvěřitelně sexy vzhledu až po hluboký hlas.
„Pokračuj a Al tě dá na vodítko.“
„Jsem dospělý muž. Pokud budu chtít zůstat venku déle, udělám to.“
„Když to říkáš.“ Bellamyho oříškově hnědé oči se změnili do oranžova, když se jeho pohled střetl s mým.
Každý z nás měl určité schopnosti kvůli hříchu, který jsme nesli. Lustovi oči se měnily podle toho, kdo se
na něj díval. Změnili se do jakékoli barvy, která byla pro dotyčného nejpřitažlivější.
„Pořád vidíš ty oranžové oči, co?“
„Drž hubu.“ Popadl jsem tágo ze stojanu a přešel ke stolu.
„Jsem si jistý, že Simon by ti mohl něco říct,“ řekl Bellamy, když jsem se připojil ke hře. „Pracuje s tvou
malou láskou.“
„Já na něj nemyslím. To je totální hovadina.“
„Hej, já ti to nevyčítám. Kyo je zatraceně sexy. Rád bych strávil noc s jeho penisem ve svém zadku.“
Během tisíců let, co jsme byli naživu, jsme s Bellamym sdíleli spoustu milenců. Ale z nějakého důvodu
mě myšlenka, že se dotýká Kya, iracionálně rozzlobila. Což nedávalo smysl. S Kyem jsem promluvil
sotva dvě slova.
„Řekl jsem, drž hubu, Belle.“ Ve svém podráždění jsem trefil kouli tvrději, než bylo nutné, a minul jsem
díru.
„Sakra. Proč jsi tak nevrlý?“ Bellamy během svého tahu shodil do díry dvě koule. „Zníš jako Galen.“
„Pomlouváš mě?“ zeptal se Galen a vešel do místnosti se svým partnerem.
Od té doby, co se on a Simon spojili a stali se jedním, se výrazně zklidnil a nebyl ani zdaleka tak
podrážděný. Občas.
„Pořád!“ řekl Bellamy a mrkl na něj.
„Hej, Simone. Dnes večer vypadáš zatraceně sexy.“
Znepokojený Simon si uhladil přední část svetru. Byl zcela oddán Galenovi. Věrný. Bellamy byl jen
parchant, jehož sex-appeal byl nepopiratelný. Příliš se bavil tím, když se Simon červenal.
„Ehm, Castore?“ Simon přesunul svou pozornost na mě. „Alastair tě chce vidět.“
„Samozřejmě, že ano.“ Povzdechl jsem si a podal tágo Galenovi. „Roznes ho na kopytech, ano?“
Když jsem vyšel z herny, zamířil jsem k Alastairově pracovně na konci chodby. Byl hříchem Pýchy, první
z hříchů. Což také znamenalo, že byl naším vůdcem. Když vydal přímý rozkaz, bylo téměř nemožné
neuposlechnout. Bylo to, jako by to naši krev k němu přímo táhlo. Azazel, jeho otec, byl prvním z
Luciferových generálů.
Dveře byly otevřené, takže jsem vešel dovnitř, aniž bych se obtěžoval zaklepat.
Alastair stál před krbem s rukou položenou na krbové římse a s pohledem upřeným na hořící polena.
Nebyl z nás nejvyšší ani největší, ale sálala z něj autorita. Byl dva metry vysoký a měl světlé blond vlasy,
které většinu času vypadaly jako stříbrné. Jeho světle modré oči promítaly smutek, který nosil hluboko v
srdci poté, co před nedávnem ztratil muže, kterého miloval.
„Chtěl jsi mě vidět?“
„Ano.“ Otočil se od krbu a posadil se do svého oblíbeného křesla.
Sedl jsem si do toho vedle něj. Odděloval nás postranní stolek s malou lampičkou a šálkem kouřícího
čaje, který popadl a usrkával.
„Řekl jsem vám všem, abyste se na chvíli drželi stranou. Neslyšeli jsme sice žádné zprávy o Asovi nebo
Belphegorovi, ale vím, že se někde schovávají, dokud nebude Asa dost silný, aby něco podnikl.“
Asa byl synem Lucifera. Povstal před dvěma měsíci poté, co byl prsten, který po staletí uchovával jeho
moc, propuštěn ze svého vězení. Ještě nebyl v plné síle, a tak se on a jeho generál, Belphegor, spolu s
všetečným a zákeřným démonem jménem Phoenix, někde schovávali.
„Držím se stranou,“ řekl jsem.
„Opravdu?“ Alastair se na mě zamračil. „Hrát hazardní hry několik nocí v týdnu a nevracet se domů až do
časných ranních hodin? Nezapomeň, že jsi byl zajat v tom nočním klubu. Toužíš po opakování toho, co se
stalo?“
„Ve skutečnosti jsem byl unesen z bytu toho chlapa. Byla to jen náhoda, že jsem ho potkal v klubu.“
„Bez ohledu na to bys měl být opatrnější.“ Alastair zabořil konečky prstů do opěradla svého křesla. „Té
noci jsme tě málem ztratili, Castore.“
Alastair mohl být tvrďák, který nám šéfoval a byl naštvaný, když věci nešly podle jeho představ, ale
záleželo mu na nás. Bez ohledu na to, co říkal, skutečná hloubka jeho náklonnosti byla cítit v poutech,
která jsme všichni sdíleli.
„Kdy plánuješ znovu zahájit hlídky?“ Zeptal jsem se.
Zdálo se, že se mu změnou tématu ulevilo. Nepatřil k těm, kteří by byli příliš emotivní. Dělal, co mohl,
aby se před tím uzavřel.
„Od té doby, co jsme se vrátili z podsvětí, nebyly žádné známky útoků Stínů.“
Byli to démoni nízké úrovně s popelavým obličejem, řadami zubů ostrých jako břitva a prázdnými důlky
pro oči. Ačkoli vypadali, že jsou vyrobeni z vířícího černého kouře, ve skutečnosti měli pod tím kouřem
velmi tenkou vrstvu spálené kůže, která neustále hořela a vydávala nepříjemný zápach hniloby a
spáleného masa.
„Daman dnes večer vyrazil na rychlou hlídku,“ pokračoval Alastair. „V poslední době je neklidný, tak
jsem ho nechal jít.“
„Hlásil něco?“
„Ne. Teď je na cestě domů.“
„A co Lazar?“ Zeptal jsem se. „Nějaké novinky?“
„Jenom, že útoky démonů po celém světě se zastavily. Klid před bouří, tím jsem si jistý.“
Tolik let jsem toho anděla nenáviděl. Malá část mě ještě do teď. ěI vyslovení jeho jména mi na jazyku
zanechalo hořkou pachuť. Lazar mě vyrval z matčiny náruče a ukradl mi dětství. Obrátil mě proti mému
otci.
Zabil ho.
„Cítím tvůj hněv,“ řekl Alastair.
Sakra naše spojení. Před žádným z mých bratrů nebylo možné cokoliv skrýt. Mohli jsme si navzájem číst
myšlenky a cítit silné emoce, jako jsou smutek, vztek a bolest.
„Včera v noci se mi zdálo o mé rodině,“ zašeptal jsem. „O mé matce. O našem domově v Aténách. Lazar
mě z toho života vytrhl. Někdy si říkám, čím bych se stal, kdyby pro mě nikdy nepřišel.“
„Nedělá nám dobře zatěžovat se takovými věcmi.“ Zamračil se. „Minulost je bolestná pro nás všechny.
Nejlepší je vypustit to z hlavy.“
Přemýšlel jsem o jeho slovech a pomalu jsem si na prstu otáčel Sterlingovým prstenem s emblémem.
Moje cena za to, že jsem mu nakopal prdel. Byl to nefér závod? Rozhodně. Bylo vyrobeno pouze sedm
Lykan Hypersportů, takže jsem si samozřejmě musel jeden koupit. Byl jsem milovník vzácných
předmětů. Čím vzácnější byly, tím byly cennější a já jsem prosperoval z toho, že mám neocenitelnou
sbírku. Design vozu byl spolu se všemi funkcemi špičkový jak v luxusu, tak v rychlosti.
Vlkodlak nikdy neměl šanci.
„To jsi vyhrál ze svého závodu?“ Alastair kývl na prsten.
Teď jsem byl já vděčný za změnu tématu.
„Ano. Pohled na jeho tvář byl však nejlepší. Byl tak naštvaný.“
Přestože to bylo sotva znatelné, Alastair se usmál. Stejně jako všechny věci, které jsem nasbíral, byl
tenhle pohled vzácný.
„No, už tě nebudu zdržovat.“
Bral jsem to jako propuštění a vstal jsem z křesla. Než jsem opustil pracovnu, podíval jsem se zpátky na
Alastaira. Jeho pohled byl upřený na oheň, šálek čaje zapomenutý v ruce.
Nikdy jsem neviděl nikoho vypadat tak osaměle.