Warrin

Den před svatbou dorazil zbytek Damanovy rodiny. Jména i tváře všech jsem si pamatoval z doby, kterou jsem před několika měsíci strávil v jejich sídle, ale jediné dva, které jsem skutečně znal, byli Kyo a Castor.

„Překvapuje mě, že jsi ještě nevzal nohy na ramena,“ řekl Castor a poplácal mě po zádech. „Dává ti Daman se svým otravným přístupem zabrat?“

„Ne.“

„To nezní jako on.“ Zasmál se Castor.

Přál jsem si, aby mi Daman dal zabrat. Bylo by to lepší, než jak se ke mně choval doteď.

Od rána, kdy jsme seděli u krbu v mém pokoji a povídali si, uplynuly tři dny. Od té doby se mnou Daman moc nemluvil. Během jídla seděl vedle mě, ale zdržel se jakékoli konverzace. A poté se zavřel ve svém pokoji. Zmátlo mě to. Myslel jsem si, že je to mezi námi na dobré cestě.

Řekl jsem něco špatně? Byl jsem příliš osobní?

Bellamy mi řekl, ať mu dám čas. Ale přišlo mi, že je v tom něco jiného. Bylo to, jako by oheň v jeho očích pohasl.

„Je tu zima!“ zvolal Gray, když vyskočil ze zadního sedadla. Měl na sobě nadýchaný modrý kabát, který byl skoro stejně velký jako on, bílé rukavice a blond vlasy mu trčely zpod čepice s kočičíma ušima.

„Je ti zima, protože na kostech nemáš žádné maso,“ řekl Raiden a vytáhl jejich zavazadla z kufru.

Galen pomohl Simonovi vystoupit z vozidla a vedl ho po schodech. Ruku měl položenou na spodní části jeho zad. Simon byl zabalený do ještě většího kabátu, než měl Gray, péřové čepice, tlustých rukavic a šály. Usmál se na mě, když kolem procházeli dovnitř hradu.

„Galen ho tak chrání.“ Castor zavrtěl hlavou. „Přinutil ho obléct si dvě vrstvy kalhot. Přísahám, že kdyby mohl, dal by Simona do bubliny.“

„Mezitím je ti jedno, jestli zmrznu já,“ zamumlal Kyo a spojil ruce, než do nich foukl. „Kreténe.“

„Ale jsem tvůj kretén.“ Castor Kya objal a přitiskl si ho na sebe. „A je mi jedno, jestli zmrzneš. Kyo nanuk zní teoreticky dobře, mohl bych tě rozpálit a olízat.“

„Ty ďáble,“ řekl Kyo a zasmál se, když ho Castor kousl do krku. Jeho oranžové oči se pak přesunuly ke mně. „Rád tě zase vidím.“

„Rovněž.“

Můj vztah s Kyem nezačal dobře. Zlobil se kvůli sňatku mezi námi, protože miloval Castora, a proto mě ze začátku neměl ani trochu rád. Moje rozhodnutí ukončit zasnoubení bylo poprvé, co jsem šel proti přímému rozkazu. Ale musel jsem. Nemohl jsem si Kya vzít, když jeho srdce – a duše – patřily někomu jinému.

Nikolaj, i když byl zpočátku podrážděný, respektoval mou volbu a odvolal svatbu.

Ale nakonec si vezmu Nephilima, aby byly naše dva klany jednotnější.

„Vítejte,“ pozdravil je Nikolaj. „Armen a Dimitri vám ukážou pokoje a pak se ke mně v salonu připojíte na skleničku.“

„Bude tam taky jídlo?“ zeptal se Raiden. „Ach. Zapomněl jsem dodat „Vaše Veličenstvo.“ Moje chyba.“

„K čertu, Raidene.“ Alastair si přejel rukou po tváři.

Raiden se usmál.

„Chyběl jsem ti. Jen to přiznej, Ale.“

„Nic takového neudělám.“

Nikolaj považoval výměnu za zábavnou.

Když byli Nephilové zavedeni do jejich pokojů, šel jsem pro Damana. Nejdřív jsem ale zašel za Bellamym. Vyšel z ložnice, zlaté vlasy měl rozcuchané a rty trochu oteklé. Jeho pomačkaný svetr byl naruby, což mi prozradilo, že si ho oblékl ve spěchu.

„Ahoj,“ řekl s úsměvem. „Co se děje?“

Dveře, které právě zavřel, se znovu otevřely a nějaký muž popadl Bellamyho za paži.

„Ještě jsem s tebou neskončil.“ Přitáhl si Bellamyho k hrudi. Blond vlasy mu visely ve vlnách a dopadaly na ramena.

„Ivane,“ oslovil jsem ho.

Byl to jeden z mých vojáků.

Ivan vytřeštil oči, než sklonil hlavu.

„Veliteli Warrine.“

„Oba se vraťte do postele,“ ozval se další hlas, než se Efrem objevil ve dveřích.

Než se na mě podíval, olízl skořápku Bellamyho ucha.

Hrůza přešla přes jeho tvář, když mě konečně zaregistroval.

„Veliteli! Odpusť mi můj vzhled.“

Všichni tři měli na krku stopy po kousnutí a dvojčata byla nahá, kromě Ivana, který měl kolem ramen prostěradlo. Páchli sexem a pižmem. Se sexem jsem zkušenost neměl, ale tu vůni jsem poznal.

„Co děláte ve svém volném čase, není moje věc,“ řekl jsem Efremovi, než jsem se podíval na Bellamyho. „Ty se však musíš umýt a jít dolů. Tvá rodina dorazila a brzy se setká s králem na skleničku.“

„Sakra.“ Bellamy se opřel o zárubeň dveří s úsměvem v očích. Změnily se z oříškových na známý odstín zelené.

„Zníš tak autoritativně. Je to fakt sexy. Není divu, že je z tebe D udělaný. Prokaž mi laskavost a nedovol mu, aby tě odehnal, dobře? Je to náladový parchant, ale pod tím vším má dobré srdce.“

Když už mluvíme o srdcích, to moje při jeho slovech tlouklo rychleji. Co myslel tím, že je ze mě Daman udělaný? Za tři dny se mnou sotva promluvil.

Nebyl jsem si jistý, jak odpovědět, krátce jsem přikývl, než jsem pokračoval k Damanovu pokoji. Když jsem došel k zavřeným dveřím, zastavil jsem se a dvakrát zaklepal.

„Co je?“ odsekl z druhé strany.

„Můžu dovnitř?“

Nastala krátká pauza, a když znovu promluvil, jeho hlas byl méně kousavý.

„Jo. Je odemčeno.”

Otevřel jsem dveře a vešel dovnitř. Oheň v krbu hořel, takže v místnosti bylo útulno a teplo, a za vysokými okny padal sníh. Chvíli jsem sledoval, jak padá. Ten pohled nikdy nepřestal uklidňovat mou duši. Navíc mi to dodávalo sílu. A odvahu.

Nebyl jsem nejlepší v rozhovoru s lidmi.

Daman seděl v příliš velkém křesle vedle ohně, jednu nohu měl přehozenou přes opěrku a druhou pokrčenou pod sebou. Na klíně držel tablet a kreslil pomocí pera. Hnědé vlasy mu padaly do očí, když naklonil hlavu dopředu a ruka se pohybovala po obrazovce.

„Tví bratři a jejich partneři jsou tady.“

„Vím.“ Kreslil dál.

„Nechceš je vidět?“

„Byl jsem s nimi tisíce let. Nadíval jsem se na ně dost. A oni na mě taky.“

Proč byl tak odtažitý? Říkal, že závist v něm někdy vyvolává žárlivost a hořkost, ale způsobil mu jeho hřích také odpor k jiným lidem?

„Nevěřím, že je to pravda. Nebyli by tady, kdyby to tak cítili.“

„Oni tu nejsou kvůli mně. Je to jen pro zdání.“ Daman zvedl hlavu a odhrnul si ofinu stranou. Když se na mě podíval, střed mé hrudi se stáhl a zachvěl zároveň.

„Budeš jen tak stát uprostřed místnosti jako podivín, nebo si sedneš?“

Sedl jsem si na židli vedle něj a soustředil se na podlahu. Horko se mi plazilo po krku a usadilo se na mých tvářích, když jsem na sobě cítil jeho oči.

„Červenáš se,“ řekl.

„Opravdu?“

Bohové. Mé srdce tlouklo ještě rychleji. Co se mi to stalo?

„Jo. Tvé růžové tváře vynikají proti tvé bledé pleti.“

Stáhl jednu nohu dolů a otočil se ke mně.

„Znervózňuji tě?“

„Ne.“ I když s tím, jak se mi zrychlil tep, jsem si nebyl jistý, jestli je to pravda nebo ne.

„Víš. Je neslušné se na někoho nedívat, když s tebou mluví.“

„Omlouvám se.“ Setkal jsem se s jeho pohledem.

Jeho oči mi připomínaly travnaté pole za úsvitu, zelené se světlejšími odstíny přimíchanými uvnitř.

Je tak krásný.

Moje přitažlivost k němu přišla jako šok, když jsem ho před měsíci poprvé uviděl. Šest set let jsem dával království přednost před sebou, nikdy jsem si nevzal milence a dokonce ani nerandil. Pravda byla, že jsem nikdy nepotkal nikoho, s kým bych chtěl být.

Do teď.

Proto jsem si ho vybral. Nikdo jiný mě nikdy nepřinutil reagovat tak silně. Měl jsem však dojem, že on ke mně necítí to samé.

„Mohu ti položit otázku?“

„Právě jsi to udělal.“ Daman se opřel v křesle a usmál se na mě, než se podíval zpět na obrazovku.

„O co jde?“

„Když jsme spolu mluvili, řekl jsem nebo udělal něco špatně?“

„Co? Proč si myslíš, že ano?“

„V posledních několika dnech jsi vypadal naštvaně. A nejsem si jistý, jestli to není moje vina.“ Sklonil jsem pohled na ruce a přitiskl si palec doprostřed dlaně, jak jsem to dělal, když jsem byl nervózní. Čelit celé armádě nepřátel bylo méně nervy drásající než mluvit s Damanem.

„Nejsem moc společenský. Vstávám, trénuji a vracím se domů. Čtu si před spaním a druhý den se probudím, abych to všechno zopakoval. Rozhovory pro mě mohou být těžké. Málokdy vím, jak říct ty správné věci.“

„To je další věc, kterou máme společnou,“ řekl Daman jemnějším tónem než předtím.

Podíval jsem se na něj, nejistý, co to znamená. Byl to on, kdo tentokrát přerušil oční kontakt.

„Také mám problém mluvit s lidmi. Být sám se sebou je jednodušší.“

„Kvůli Envymu?“

„Většinou, myslím. Když jsem ve velké skupině lidí, je to ochromující. Část mého daru, jak tomu říkáš,“ odfrkl si, než pokračoval, „nejen, že mě tíží závistivé myšlenky, ale cítím je i u ostatních. Cítím jejich žárlivost a zášť. Je to jako jed, který se do mě vsakuje.“

„Neumím si představit, jak těžké to musí být.“

„Bylo to těžší, když jsem byl dítě. Nechápal jsem, co se děje. Když jsem poprvé zažil záplavu emocí a myšlenek, padl jsem na zem a křičel, aby to přestalo. Lidé si mysleli, že jsem blázen. Neslyšeli ani necítili, to co já.“

„Tvoji rodiče ti nepomohli to pochopit?“

„Nikdy jsem ani jednoho z nich nepoznal.“ Daman pohyboval perem po obrazovce. „Moje máma zemřela, když jsem byl příliš malý, abych si ji pamatoval, a otce jsem neviděl vůbec. Vyrostl jsem jako sirotek a staral jsem se sám o sebe. Ani jsem nevěděl, že jsem Nephilim až do dne, kdy si pro mě Lazar přišel.“

„A co tvoje křídla? Nikdy sis jich nevšiml?“

„Všiml jsem si řezných ran na mých lopatkách, ale nikdy jsem nepochopil, proč tam jsou. Myslel jsem, že jsou to jizvy. Nikdy se mi křídla neukázala, až do toho dne. Lazarus říkal, že jsem pozdě dospěl.“ Daman se lehce zasmál. „Což mému Envymu zrovna nepomohlo. Naštvalo mě, že Galen a ostatní mají více zkušeností než já. Věděli, jak létat, zatímco já jsem se sotva udržel stopu nad zemí, aniž bych spadl na zadek.“

„Ale naučil ses to.“

„Musel jsem.“ Daman si opřel hlavu o opěradlo křesla a zamyšleně si mě prohlížel. „Nejsi to, co jsem očekával.“

Můj obličej se znovu rozpálil.

„Jaký jsi čekal, že budu?“

„Chladný. Odtažitý. Teda, to jsi taky, ale jsi také laskavý. Čím víc jsem s tebou, tím je to podivnější.“

„Co je divného?“

Čelo se mu zkrabatilo.

„Každý má v sobě žárlivost, hořkost, která v nich roste. Někteří jsou horší než jiní, ale i dobří lidé mohou být chamtiví. Někdo je hezčí než oni nebo má víc peněz. Pro některé lidi je to pomíjivá myšlenka, pro jiné posedlost. Touha být lepší než někdo jiný, mít víc. Cítím to z každého člověka, kterého potkám. Ale z tebe ne.“

„A to je divné?“

„Velmi.“ Damanovo zamračení se prohloubilo. „Jsi spokojený s tím, co máš, a touhy druhých kladeš nad své vlastní. Taková nezištnost je neuvěřitelně vzácná.“ Zavřel oči a zhluboka se nadechl, než je znovu otevřel. „Je to osvěžující. Moje mysl je kolem tebe tak tichá.“

To zvláštní chvění se mi vrátilo do žaludku.

„Co kreslíš?“ zeptal jsem se, abych se trochu rozptýlil a nemyslel na ty nové pocity, které uvnitř mě rostly.

Daman si přiložil tablet k hrudi a zakryl obrazovku.

„To je tajemství.“

„Ach. Chápu.“

Zasmál se.

„Vždy se tak snadno vzdáváš?“

Líbil se mi zvuk jeho smíchu a zjistil jsem, že se usmívám. Nevěděl jsem, co říct a znovu jsem si přitiskl palec do středu dlaně.

„Mimochodem, neudělal jsi nic špatného,“ řekl Daman a přitáhl mou pozornost zpět k jeho tváři. „To, že jsem poslední dobou zticha, je kvůli vlastním sračkám.“

Jeho oči se na chvíli rozostřily, jako by poslouchal něco, co já neslyším. Pak si povzdechl a vstal.

„Alastair mě volá. Měli bychom jít dolů.“

Následoval jsem ho z pokoje a šel jsem vedle něj chodbou.

„Alastair je váš vůdce, ano? Posloucháš jeho rozkazy?“

„Nemám jinou možnost. Je víc než náš vůdce. Pokud nám dá přímý rozkaz, nejsme schopni ho odmítnout. Fyzicky to bolí, když se o to pokoušíme, jako by nám bylo vytrháváno nitro.“

„Proč?“

„Protože je hříchem Pýchy.“ Daman se zastavil na vrcholu schodiště, vykoukl z okna a dotkl se skla, když na něm ulpěla sněhová vločka. „A pýcha je nejsmrtelnější z hříchů.“

„Proč?“

„Luciferova pýcha bylo to, co vedlo k Pádu, a všechny ostatní hříchy se z toho zrodily. Alastairův otec byl Luciferovým nejbližším společníkem a pomáhal vést povstání v nebeské říši. Pravděpodobně proto byl Alastair vybrán, aby se stal nositelem tohoto hříchu.“ Daman se na mě podíval přes rameno. „Moji bratři a já jsme spolu spjati. Skrze naši andělskou krev. Duši. Jsme spojeni neviditelnými vlákny a dokážeme cítit navzájem silné emoce. Můžeme také cítit, když se někdo z nás zraní. Alastair drží všechna naše vlákna. Neuposlechnout ho je vzpourou proti naší samotné povaze a naše krev křičí na protest, pokud to uděláme.“

Alastaira jsem tak dobře neznal, ale nepřišel mi jako někdo, kdo by úmyslně ubližoval ostatním. Alespoň ne jeho rodině.

„Dává vám Alastair často tyto typy rozkazů?“

„Ne. Ptá se nás a jen párkrát dal přímé rozkazy. Ale stejně.“ Daman se otočil od okna a začal sestupovat po schodech. „Nejlepší je nenechávat ho čekat.“

***

Ve vzduchu se vznášel kouř, když si Nikolaj zapálil doutník a potáhl. Podal krabici Alastairovi, který jeden přijal a udělal totéž. Gray zavrtěl hlavou, když mu to bylo nabídnuto, ale Bellamy a Castor si po jednom vzali taky.

Setkání v salonu se proměnilo ve večer ruského pokeru – Castorův nápad – a hodiny konverzace. Bylo to skvělé. Příjemnější, než jsem čekal. Už to bylo nějakou dobu, co jsme spolu s bratrem strávili takový čas.

„Nemůžu uvěřit, že nemáte rozlučku se svobodou,“ řekl Bellamy, než vydechl oblak kouře. Na konci kola rozložil karty na stůl.

„Toto je vaše poslední noc, kdy jste svobodní.“

„Ve skutečnosti nejsme svobodní, že?“ Daman si nalil další drink, než se posadil do křesla vedle krbu. Ten večer se nepřipojil k žádné z her, ale sledoval, jak hrajeme.

„Rozlučkové večírky jsou pro chlapy, kteří chtějí šukat striptérky a naposled ze sebe udělat drsňáky, než se usadí. Jsou hlasití a otravní. K ničemu.“

„Užil jsem si rozlučku se svobodou,“ řekl Nikolaj a zamíchal karty. „A ujišťuji vás, že tam nebyli žádné striptérky. Kira by mě zaživa stáhla z kůže.“

„Zní to nudně.“ Bellamy znovu potáhl z doutníku. „Striptérky dělají všechno lepší.“

„Ignorujte ho,“ řekl Raiden. „Bell je chlípné stvoření, které by penis nedokázalo udržet v kalhotách, i kdyby za to dostal zaplaceno.“

„To proto, že mě peníze nelákají,“ oponoval Bellamy. „Na druhou stranu sex… nic se nevyrovná tomu, když se necháte ošukat do bezvědomí.“

„Hej, jím.“ Gray na něj vrhl pohled, který vypadal spíš rozkošně, než aby byl zastrašující. Seděl na gauči se zkříženýma nohama a okusoval jeden ze sendvičů, které pro nás připravil Armen.

Za čtyři hodiny, co jsme byli v salonu, si Gray dvakrát zdřímnul – každé zdřímnutí trvalo asi dvacet minut. Bylo těžké si ho představit jako válečníka, který bojuje s démony. Co by se stalo, kdyby během boje usnul? Z pohledu velitele to byl problém a nehodil se k boji.

„Je Kira tvoje jediná manželka?“ zeptal se Castor.

„Ano,“ odpověděl Nikolaj. „Můj otec měl šest manželek, ale věděl jsem, že Kira je pro mě jediná, jakmile jsem ji uviděl.“

„Můj bratr má sedm žen,“ řekl Kyo, než jemně praštil Castora do paže. „Mně ale jeden manžel stačí. Představa, že se otravuju ještě s někým dalším…“

„Líbí se ti to.“ Castor se usmál. „A řekl bych, že se se mnou otravuješ rád.“

Gray odložil sendvič a schoulil se na polštář, víčka mu opět ztěžkla.

„Připojí se k nám zítra král Tatsuya?“ zeptal se Nikolaj. „Pozval jsem ho na svatbu.“

„Bude tady.“ Kyo popadl Castorův doutník a přitiskl si ho ke rtům, vdechl kouř, než ho zase položil. Castorovy oči potemněly, když se podíval na ústa svého druha.

„Bylo od vás milé, že jste ho pozvali.“

„Ale samozřejmě.“

Armen zaklepal, než vstoupil do místnosti s dalším tácem.

„Omlouvám se za vyrušení, ale udělal jsem pelmeně.“

„Co je to?“ zeptal se Simon.

Na začátku hrál poker, ale rychle prohrál všechny své žetony, což Galena velmi pobavilo.

„Knedlíky plněné masem,“ odpověděl Armen.

„Kámo. Počítej se mnou.“ Raidenův pohled se zaměřil na talíř. „Potřebuji to v břiše.“

„Neměl bych, ale zní to opravdu dobře.“ Simon si upravil brýle.

Akce upoutala mou pozornost na ukazováček na jeho levé ruce. Byl odříznut.

„Něco sníš,“ řekl mu Galen a Simon se stydlivě usmál.

Galen toho večera moc nemluvil. V tomhle ohledu mi byl hodně podobný. Posadil se a pozoroval místnost, mluvil, když někdo promluvil k němu, ale nevedl rozhovor. Cítil jsem jako bychom byli spřízněné duše.

Nikolaj, Bellamy, Castor, Kyo a já jsme hráli další kolo ruského pokeru, zatímco Raiden a Simon jedli knedlíky. Galen zíral z okna salonu s paží kolem ramen svého druha. Když Gray spal na pohovce, k mým uším se doneslo tiché chrápání.

Po skončení kola jsem se omluvil od stolu. Daman seděl vedle nás, nohy přitažené do křesla a usrkával vodku se směsí ambrózie. Jeho sedmý drink toho večera? Přestal jsem to počítat.

„Nevadí, když si sednu?“ Ukázal jsem na volnou židli vedle něj.

„Nevadí.“

Dal si další doušek, ale jeho oči se nesetkaly s mými. Sedl jsem si.

„Není to tradice, že bychom se neměli vidět večer před svatbou?“

„Chceš, abych odešel?“

„Ne,“ řekl rychle, než ode mě odvrátil tvář. „Chci říct, že můžeš odejít, jestli chceš. V obou případech je mi to jedno.“

Nějak jsem věděl, že lže. Nechtěl, abych šel.

„Jsem přesně tam, kde chci být.“

„To je jedno.“ Daman se schoulil dovnitř, jako by se štítil. Mě. Světa.

A to jsem si myslel, že už je to lepší.

„Co je tak zvláštního na zimním slunovratu?“ zeptal se a konečně se setkal s mým pohledem. „Vím, proč to některé kultury považují za důležité. Je to viděno jako znovuzrození slunce, kdy se dny začínají prodlužovat. Ale proč je to pro váš klan tak výjimečné? Zítra se vezmeme, protože to má přinést víc štěstí nebo co, ne?“

„Slunovrat symbolizuje příchod zimy,“ vysvětlil jsem. „Ledoví draci jsou v této době silnější. Omlazuje naši životní sílu a posiluje kouzlo v našich žilách. Předpokládá se, že svatba v tento posvátný den přinese štěstí.“

„Pokud je to tak posvátné, nevzal by sis raději někoho, koho bys skutečně miloval?“

Ta otázka mi připomněla rozhovor, který jsem měl s Kyem na pláži první den, kdy jsme spolu mluvili. Řekl, že lidé by se měli brát z lásky, ne z povinnosti nebo závazku. Nesouhlasil jsem.

Pořád nesouhlasím.

„Věřím, že manželství může sloužit různým účelům,“ řekl jsem. „Někteří se berou kvůli vzájemné oddanosti a někteří lidé, jako my, to dělají z více politických důvodů. Obojí má zásluhy. Bez ohledu na důvod, proč jsme se dali dohromady, modlím se, aby slunovrat požehnal našemu spojení.“

„Páni.“ Daman si mě prohlížel. „Jenom ty můžeš něco takového říct a znít, jako bys při tom podával hlášení o misi.“

Naklonil jsem k němu hlavu.

„Co tím myslíš?“

Překvapil mě tím, že se trochu usmál.

„Jsi tak přímočarý, Warrine. Všechno na tobě křičí, že jsi voják, od strnulého způsobu, jakým se neseš, až po téměř mechanický způsob, jakým mluvíš. Jsi disciplinovaný a silný. Není o tom pochyb. Jen mě napadá, jestli bys někdy nenašel někoho, koho by sis vzal sám, aniž by ti to někdo nenařídil.“

„Ne.“

„Jak to víš?“

„Protože manželství nikdy nebylo něco, co jsem pro sebe hledal,“ odpověděl jsem. „Můj život patří mému králi. Mým lidem. Být vojákem je vše, co jsem kdy poznal. Od mládí jsem byl připravován k tomu, abych se v případě potřeby obětoval a odhodil stranou vše, co neprospívá království.“

„To vysvětluje všechno.“ Daman naklonil sklenici a dopil zbytek.

Hřbetem ruky si otřel ústa a znovu se na mě podíval těma podmanivýma zelenýma očima.

„Naše manželství je jen další příkaz, který musíš dodržet.“

„Neplatí to i pro tebe?“

„To jo. Myslím, že ano.“ Nahlédl do své prázdné sklenice a povzdechl si. „Ani bych se neoženil, kdyby nebylo této aliance. Manželství bez lásky bylo nevyhnutelné.“

Jeho pohled přelétl ke stolu, kde seděli Castor a Kyo s hlavami přitisknutými k sobě, tiše si povídali, usmívali se a prsty rukou měli propletené.

„Takové štěstí není určeno pro někoho, jako jsem já.“

Zabolelo mě na hrudi a měl jsem náhle nutkání přitáhnout ho do náruče a utěšit ho. Ale neudělal jsem to. Nemohl jsem.

Nikdy předtím jsem nikoho neutěšoval.

„Jsem unavený,“ řekl Daman a vstal.

Trochu se zakymácel, než se zachytil o krbovou římsu. Byl opilý?

„Jdu do postele.“

„Doprovodím tě do tvého pokoje.“ Zvedl jsem se ze židle.

„Ne. Zůstaň.“ Zamžoural na dveře a znovu se zakymácel.

„Do prdele. Vůbec nic jsem necítil, dokud jsem nevstal.“

„To vodka dělá, D,“ řekl Bellamy, vstal od stolu a přišel k nám. „Taky jsi přidal tuny ambrózie. Potřebuješ mou pomoc dostat se do postele?“

„Ne.“ Daman zavrtěl hlavou. „Zvládnu to sám.“

Bellamy se na mě zamračil. Starost v jeho tváři – a ve tvářích ostatních mužů u stolu – byla důkazem, že o něj jeho bratři stáli. I když tomu odmítal uvěřit. Nebo mu to možná Envy nedovolil.

Navzdory tomu, že odmítl mou nabídku doprovodit ho, jsem šel za ním, když opouštěl salon. Bál jsem se představy, že zakopne na schodech a zlomí si vaz. I když on a ostatní bratři nemohli zemřít na takové zranění, stále by ho to bolelo.

„Vím, že mě sleduješ,“ řekl, když došel ke schodišti.

Podíval se na mě a jeho oči byly skelné. Hnědé vlasy mu padaly do očí a rty se mu pootevřely. Byl tak krásný, až mě to bolelo.

„Myslel jsem, že máš rozkazy plnit, ne je porušovat.“

„Nemohu tě nechat toulat se po hradu o samotě ve tvém současném stavu.“

„Jak čestné, princi Warrine,“ zamumlal Daman.

Když šel po schodech nahoru, jeho obvyklé plynulé pohyby a lehký krok chyběly.

Zůstal jsem blízko něj pro případ, že by klopýtl. Byl jsem tak blízko, že jsem cítil teplo vycházející z jeho těla. Ta myšlenka mi nahrnula krev do tváří a já spolkl náhlý knedlík v krku. Malá mezera mezi našimi těly se uzavřela, když dosáhl vrcholu schodiště, minul poslední schod a upadl dozadu.

„Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se a stáhl si ho na hruď.

Bylo to poprvé, co jsem se ho dotkl, a moje kůže na místě, kde se setkala s jeho, brněla, jako bych se horkou rukou dotkl ledu.

„Jo.“ Daman se neodtáhl, jak jsem předpokládal.

Místo toho se ke mně víc přitiskl a opřel si hlavu o moji.

„Voníš jako smrk pokrytý sněhem.“

Mohl cítit rychlý tlukot mého srdce?

“Sladce, ale tak jako les.” Daman se ke mně otočil čelem, přitiskl se na mě a jeho ruce se přesunuly k mému pasu.

„A jsi teplý. Něco jiného, než co jsem čekal.“

Držet ho bylo neskutečné. Nikdy předtím jsem nebyl tak blízko jinému muži – tak intimním způsobem – a nemohl jsem dýchat. Nemohl jsem dělat nic jiného, než stát jako zamrzlý.

„Taky ti je teplo,“ podařilo se mi říct.

Zachytil jsem vůni jeho vlasů a musel se nutit, abych nezabořil obličej do jeho hnědých pramenů. Voněl omamně, jako ranní rosa a země smíchaná s parfémovanou vůní jeho šamponu.

Daman se na mě podíval a poprvé jsem neviděl tu tvrdost, kterou obvykle ukazoval. Neviděl jsem v jeho očích plápolající oheň, ale spíše jemný plamínek, který hřál, než aby pálil.

„Pořád si myslíš, že jsem krásný?“ zašeptal.

Dech se mi zadrhl v hrdle.

„Já…“

Slova nevycházela, bez ohledu na to, jak moc jsem si to přál. Třásl jsem se, když jsem ho držel.

Do očí se mu vrátila tvrdost.

„To je jedno.“

Než vyšel na poslední schod, lehce mě odstrčil. Držel jsem se krok za ním, když šel chodbou ke svému pokoji.

Samozřejmě že byl krásný. Proč jsem to nemohl říct? Byl jsem beznadějný, když došlo na romantiku.

Když Daman dorazil do svého pokoje, otevřel dveře a podíval se na mě.

„Uvidíme se zítra u oltáře.“

Vešel dovnitř a zavřel dveře. Stál jsem před nimi několik dlouhých sekund, než jsem konečně odešel do své vlastní ložnice. Snažil jsem se pochopit smysl večera. Když jsem si myslel, že spolu vycházíme, všechno se změnilo.

Sundal jsem si boty a svlékl se, než jsem vklouzl pod přikrývku. Bude Daman zítra večer sdílet mou postel? Koneckonců oficiálně budeme manželé. Dotkl jsem se jizev na hrudi a putoval níž k břichu, obkresloval jsem každou jizvu. Obrovský rozdíl od Damanovy jemné, hladké kůže, kterou jsem hladil, když jsme stáli na vrcholu schodiště.

Oba jsme byli válečníci. Měl také jizvy? Ty, které schovával pod oblečením?

Moje mysl vytvořila jeho obraz, vlasy splývající přes oči a jemnou křivku na jeho rtech. Jeho opálená kůže se přitiskla na mou, když mě objal. Stále jsem si vybavoval vůni jeho vlasů. Stále jsem cítil jeho dech na šíji, když byl tak blízko mě.

Při pomyšlení na svatbu se mi uzlovaly nervy. Jestli se mnou bude chtít mít sex, neudělám ze sebe blázna?

Daman byl vtělenou krásou se smyslnýma očima, ostrým jazykem a rukama, které se za jeho život pravděpodobně dotkly bezpočtu mužů.

A já?

Byl jsem nezkušený panic, který nikdy nikoho ani nepolíbil.