Daman
„Doufám, že se cítíš mizerně,“ řekl Bellamy a rozvalil se na mé posteli.
Každý jsme měli svůj pokoj, ale on vtrhl do toho mého, chvilku potom, co sluha odešel.
„Chudák Warrin, to si nezasloužil.“
„Nech si ty přednášky.“
Přiložil jsem další poleno do krbu a pozoroval, jak se plameny zakusují do dřeva. Pocítil jsem vinu, když jsem si vzpomněl na ublížený pohled ve Warrinových očích těsně předtím, než jsem odešel.
„Zavládl Envy. Nemohl jsem to zastavit.“
„Opravdu žárlíš na Kya?“
„Ne.“ Přešel jsem k posteli a plácl ho do nohy, aby se posunul, abych si mohl lehnout vedle něj. „Dobře. Trochu žárlím. Je to hloupé. Já vím, že je. Ale nemůžu si pomoct. Nelíbí se mi být druhou volbou, i když je celá tahle věc se svatbou kravina.“
„Nejsi druhá volba.“ Bellamy se ke mně otočil čelem, s jednou rukou zastrčenou pod polštářem. „Nikolaj a Tatsuya tu svatbu mezi Warrinem a Kyem dohodli. Warrin do toho nemohl mluvit. Ale tohle s tebou? Vybral si tebe, D. Alastair mu nabídl, že si ho vezme, a on kvůli tobě odmítl Ala. Nezapomeň na to. Byl jsi jeho jedinou volbou. Envy se po tomhle musí cítit líp, ne?“
„To jo. Asi.“
„A nemůžeš popřít, že ten frajer dnes večer vypadal sexy. Ta modrá košile mu zvýraznila barvu očí.“
Zachvěl se mi žaludek.
„To je jedno. Nevšiml jsem si.“
„Lháři. Víš, jsem docela v šoku. Myslel jsem, že dnes v noci budeš spát se svým princem.“
„Nenuť mě tě udusit.“
„Co? Jsem jen upřímný. Warrin je naprostý gentleman. Rozhodně ne jako většina kluků. Kdokoli jiný by už teď ojížděl tvůj dokonalý zadek.“
„Ne každý je jako ty.“
„Taková škoda, že?“ Mrkl.
Jakmile se Bellamy konečně vrátil do svého pokoje, vklouzl jsem pod silnou deku a sledoval plameny tančící v krbu. Za oknem zaskřípaly větve, jak se mezi stromy prohnal vítr. Znělo to chladně a mimoděk jsem se otřásl.
V zadní části mé mysli se vynořila vzpomínka.
Lycus přitiskl své malé tělíčko k mému boku a obličej zabořil do mé hrudi. Kňučel, když vítr narážel do boku našeho domu a jeho kvílení připomínalo smečku vlků vyjící na měsíc.
„Neboj se vlků,“ řekl jsem mu. „Vyjí, aby odvrátili naše nepřátele. Zavři oči a spi.“
„A-Ale je mi tak chladno.“
Objal jsem ho pevněji a dal mu více přikrývky. Druhý den ráno jsme se probudili do sněhové peřiny. Lycusův strach z předchozí noci se rozplynul, když běžel zasněženým polem s růžovými tvářemi a širokým úsměvem. Byl nemocný strašně dlouho, ale nikdy nezapomenu na radost v jeho tváři, když si hrál ve sněhu, oči zářivé a plné života. Na ten okamžik byl šťastný.
S vyblednutím vzpomínek jsem zavřel oči a snažil se ignorovat prázdnotu v hrudi.
Spal jsem úplně na hovno. Pravděpodobně karma za to, že jsem byl k Warrinovi tak hnusný. Probudila mě zatažená obloha za oknem a záblesky světla prosvítající skrz mraky. Posadil jsem se na posteli, když se ozvalo zaklepání na dveře.
„Co je?“ Zavolal jsem naštvaně.
Potřeboval jsem ráno ticho a šálek silné kávy, než jsem mohl s někým mluvit.
„Ehm. Tady Armen. Potkali jsme se včera.“
Ten sloužící chlapec.
„Jo. Pamatuju se. Co chceš?“
„Přinesl jsem vám nějaké ručníky, jestli se chcete vykoupat,“ řekl nesmělým hlasem.
Teď mě mrzelo, že jsem mluvil hrubě.
„Pojď dovnitř.“
Dveře se otevřely, do místnosti vstoupil Armen s hromadou ručníků a upřeně hleděl na podlahu. Špinavé blond vlasy mu zakrývala čepice a těžce kulhal.
„Snídaně bude podávána dole za hodinu,“ řekl poté, co položil ručníky do koupelny a postavil se přede mě s rukama za zády a sklopenýma očima.
„Mohu pro vás něco udělat, než odejdu?“
„Jsi Warrinův sluha?“
„Ano.“
„Rád pro něj pracuješ?“
Armen se trochu usmál.
„Ano. Velmi. Je na mě hodný.“
Jeho odpověď mě překvapila. Warrin byl jako kus ledu. Chladný. Bez emocí. I když mluvil, jeho hlas postrádal vřelost a tvář výraz. Bylo těžké si představit, že by byl k někomu laskavý.
„Pokud už nic nepotřebujete, musím jít,“ řekl Armen a uklonil se, než odešel.
I přes klesající venkovní teplotu byla místnost dobře izolována a bránila jakémukoli průvanu. Vyklouzl jsem z postele a přešel do koupelny. Nebyla tam klasická sprcha, tak jsem se rozhodl dát si horkou vanu a děkoval bohu, že v zámku je elektřina a tekoucí voda.
Napůl jsem čekal, že si budu muset nanosit vlastní vodu a ohřívat ji, jako jsem to musel dělat za starých časů.
„Už jsi vzhůru?“ zeptal se Bellamy pomocí naší telepatie.
„Ne.“
„Chytráku.“
„Zničíš mi radost z koupele. Vypadni mi z hlavy.“
„Ach? Jsi nahý? Potřebuješ někoho, kdo by ti umyl záda?“
Povytáhl jsem obočí. Bellamy vždycky flirtoval. Nikdy mezi námi ale nic nebylo. Ani jeden z nás to k sobě navzájem necítil. Castor a Galen byli jediní, kdo kdy spolu šukali, a netrvalo jim to dlouho. Na konci se málem zabili.
„Dotkni se mě a zemřeš,“ odpověděl jsem.
„Můžu se tedy dotknout Warrina? Silné, tiché typy jsou obvykle úžasné v posteli.“
Něco nepříjemného se zkroutilo v mých útrobách.
„Ne.“ To slovo vyšlo jako zavrčení a já zatnul zuby. „Nikdy ti neodpustím, jestli to uděláš.“
Nebylo by to poprvé, co mi Bellamy ukradl chlapa. Stačilo blýsknout se svým okouzlujícím úsměvem a lidé mu padali k nohám. Padl by mu tak snadno nohám i Warrin? Litoval by, že si vybral mě místo Bellamyho?
Příliš podrážděný na to, abych si užil koupel, jsem se rychle umyl a vylezl z vany. Osušil jsem se jedním z nadýchaných bílých ručníků, které přinesl Armen, a přejel jsem si jím po těle trochu drsněji, než bylo nutné.
Proč jsem byl tak naštvaný? Neměl jsem Warrina ani rád. Jasně, byl hezký. A v jeho tiché přítomnosti bylo něco, co mě trochu přitahovalo. Ale neznal jsem ho.
Omotal jsem si ručník kolem boků, studoval svůj odraz v zrcadle a prohrábl si prsty vlhké vlasy. Dveře ložnice se se zaskřípěním otevřely a ke koupelně se blížily těžké kroky.
„Hej,“ řekl Bellamy a objevil se ve dveřích. „Omlouvám se, že říkám takové sračky o Warrinovi. Nemyslel jsem to tak. To bych ti neudělal.“
„Ne?“ Vrátil jsem svou pozornost k zrcadlu.
„Máš na mysli kluky v klubu? S žádným z nich jsi to nemyslel vážně. Chtěl jsi jen jejich ptáky. Ale nikdy bych si nezačal nic s tvým manželem. Přísahám.“
„To je jedno.“ Prošel jsem kolem něj a otevřel kufr, abych si vybral oblečení.
Včera večer jsem byl příliš unavený, na to abych to všechno vybalil.
Bellamy vyskočil na mou postel a usmál se, když jsem si sundal ručník a natáhl si slipy.
„Co je?“
„Nic.“ Jeho úsměv se rozšířil.
„Nevypadá to jako nic.“
„To jen…“ Posadil se na posteli a podepřel se mým polštářem. „Nebyl bys tak naštvaný, kdyby se ti Warrin aspoň trochu nelíbil.“
„Drž hubu.“ Hodil jsem po něm svůj vlhký ručník. „A vypadni z mého pokoje.“
Bellamy se smíchem vstal a šel ke dveřím.
„Musím si obléknout další svetr. Je tu taková zima, že mi připadá, že mi zmrznou bradavky.“
„Nechci myslet na tvoje bradavky.“
„Proč ne? Jsou tak sladké.“
Vystrčil jsem ho ze dveří, dooblékl se, a pak vyšel z pokoje taky. Nikolaj a Alastair už seděli u stolu, když jsem došel dolů. Překvapilo mě, že spolu tak dobře vycházeli. Oba kolem sebe měli atmosféru převahy a čekal jsem, že se budou hodně přít, jako Alastair a Baxter na začátku, ale povídali si u snídaně, jako by byli staří přátelé.
Aspoň někdo se dobře baví.
„Damane,“ řekl Nikolaj, když si mě všiml.
„Posaď se. Warrin by měl být za chvíli dole.“
„No super,“ zamumlal jsem.
Už jsem si chtěl sednout do křesla pár míst od nich, když se na mě Alastair zamračeně zadíval.
„Nebuď hrubý,“ řekl mi pomocí mysli. „Král nebude tolerovat tvůj postoj a já také ne.“
Odfrkl jsem si, natáhl se pro židli vedle Alastaira, a pak se posadil. O pár minut později se k nám připojila královna. Blonďaté vlasy měla spletené na temeni hlavy s několika prstenci spadajícími dolů a její zelenomodré oči étericky zářily, podobně jako u mnoha draků.
Než dorazili Bellamy a princezna Milena, z chodby před jídelnou se ozval smích. Zdálo se, že můj bratr dívku uchvátil, a já jsem obrátil oči v sloup. Velmi se podobala svému otci a strýci, od stejného odstínu stříbrných vlasů až po světle modré oči. Její skřítkovský střih rámoval tvář ve tvaru srdce a rty se zkřivily do úsměvu, když se zadívala na mě.
„Dobroye utro,“ řekla Milena.
„Dobré ráno,“ oplatil jsem její pozdrav.
„Mluvíš rusky?“
„Mluvím plynně většinou jazyků.“
Bellamy poděkoval Armenovi, když mu chlapec nalil kávu.
„Když žijete tak dlouho jako my, jak lépe trávit čas, než se naučit co nejvíce jazyků?“
„Chtěl ses je naučit všechny, abys mohl lidi snadněji svádět v jejich rodném jazyce,“ řekl jsem.
„Vinen.“ Bellamy pokrčil rameny, než se napil kávy.
Milena si podepřela bradu rukama a usmála se na něj. Vypadala jako nadšené dítě.
„Za svůj život jsi musel vidět tolik míst. Já nikdy ani neopustila Rusko.“
Ucítil jsem žárlivost. Její závistivé myšlenky naplnily mou mysl. Přála si opustit království a cestovat po světě. Vypil jsem kávu a snažil se její pocity zahnat stranou.
Warrin se na snídani neukázal.
„Možná jsi na něj včera večer neměl být tak hnusný,“ řekl Bellamy, když jsme vyšli z jídelny. „Řekl jsi, že s ním nechceš mít nic společného. Což oba víme, že je lež. Ale nezná tě tak dobře, aby viděl skrz tvoje kecy jako já.“
„Nebyla to lež.“
„Jasně.“
Zamračil jsem se na něj. V hloubi duše jsem věděl, že má pravdu. Někdy mě Envy přiměl jednat iracionálně a říkat věci, které jsem ve skutečnosti tak nemyslel. Říkal jsem je jen ze žárlivosti. Ze zášti. I ty nejmenší věci se mi mohly dostat pod kůži. To byl jeden z důvodů, proč jsem se rád držel v ústraní.
Bylo mi mizerně být poblíž lidí.
Armen přinesl dříví a položil ho na hromadu vedle velkého krbu v hlavním obývacím pokoji.
„Ach,“ řekl mi a rychle se uklonil.
Dřevěné třísky se mu lepily na kabát a tváře měl růžové od zimy.
„Co pro vás mohu udělat?“
„Můžeš mi říct, kde najdu Warrina?“
„Trénuje na hřišti s ostatními. Chcete, abych vás k němu vzal?“
„To nebude nutné. Když mi řekneš, kde to je, najdu ho sám.“
„Samozřejmě,“ Armen mi řekl, kam mám jít, a dodal: „Navrhuji, abyste se pořádně oblékl, než půjdete. Dnes je venku opravdu zima.“
Zima bylo slabé slovo. I v tlustém kabátu, rukavicích a botách jsem měl pocit, že mi umrzne zadek.
Extrémní počasí jsem snášel lépe než smrtelníci, i když jsem nebyl vůči účinkům zcela imunní.
Cesta na pole mě svedla z malého kopce a přes část lesa. Když jsem šel, podíval jsem se nahoru na zimní oblohu prosvítající mezi větvemi stromů. Uplynuly tisíce let, ale chyběl mi les, který jsem kdysi nazýval domovem. Lidé se ho báli. Stejně jako mě. Duchové byli moji přátelé a ohnuté, křivé stromy moje hřiště.
Nikdy jsem se nedokázal přimět k návratu.
Bylo to příliš bolestivé.
Pod nohama mi křupal sníh, jediný zvuk v tichém lese. No, bylo ticho, dokud jsem nevyšel z lesa na mýtinu, kde jsem viděl obrovskou sílu trénujících válečníků. Řvali a vrčeli, řinčení kovu narážejícího na kov se ozývalo, když bojovali.
Mnozí byli ve svých dračích hybridních formách. Bílé rohy, někteří měli modré, zahnuté dozadu a bledé šupiny, které pokrývaly jejich těla. V této formě si stále udržovali lidskou podobu.
Nad polem přelétl velký stín. Připojil se k němu další drak a se zařváním se zastavili proti sobě. Srážka jejich silných ocasů zaburácela jako balvany, které se o sebe rozbíjely.
Když jsem za sebou ucítil pohyb, otočil jsem se. Hrot meče mě zastudil na hrdle.
„Proč jsi tady, cizinče,“ zavrčel muž se silným ruským přízvukem a pevněji sevřel meč. „Mluv, nebo ti podříznu hrdlo.“
„Zahojí se to,“ řekl jsem a znuděně jsem si prohlížel meč. „To nestačí na to, aby mě to zabilo.“
Bolelo by to? Rozhodně. Ale jen nebeská čepel může způsobit trvalé poškození.
„Skloň svou zbraň, Lve.“ Warrin se objevil vedle toho muže a mně se zatajil dech, když jsem ho uviděl.
Stejně jako ostatní byl ve své hybridní podobě. Z hlavy mu vyčnívaly bleděmodré rohy, které doplňovaly arktické modré odstíny ve stříbrných vlasech, a jeho azurové oči.
Lev bez otázek odtáhl meč, i když v jeho pohledu se odrážel zmatek. Zmatek, který se pak změnil v poznání, když si mě víc prohlédl.
„To je váš snoubenec, veliteli?“
„Ano,“ odpověděl Warrin přísným tónem.
„Omlouvám se.“ Lev rychle sklonil hlavu a na tváři se mu objevil zděšený výraz.
„Nech nás,“ řekl mu Warrin a Lev poslechl.
Pak se na mě podíval a jeho tvrdé rysy trochu změkly.
„Jsi zraněný?“
„Ne.“
„To je štěstí.“ Warrin se mnou sekundu nebo dvě udržoval oční kontakt a pak ho přerušil. „Budu ho muset potrestat za chybu.“
„Ne, to je v pořádku. Nic se nestalo.“ Přesunul jsem váhu na druhou nohu a ruce zastrčil hluboko do kapes kabátu.
„Nebyl jsi na snídani.“
„Cítil jsem, že je to tak lepší.“
„Kvůli tomu, co jsem řekl včera v noci?“
Nereagoval.
„Podívej. Omlouvám se, za to, co jsem řekl. Nezasloužil sis to. Moje problémy s tebou nemají nic společného.“
Warrinovy modré oči našly moje.
„Všechno to souvisí se mnou. Já jsem důvod, proč jsi tady. Jsi naštvaný, že jsem si tě vybral za manžela.“
„Vlastně…“ Tváře se mi rozpálily navzdory mrazivému vzduchu. „Nejsem kvůli tomu naštvaný.“
„Nerozumím.“
Sněhové vločky na nás pomalu padaly, když jsme stáli v pozastaveném tichu. Jak bych mu to mohl vysvětlit, když jsem tomu sám sotva rozuměl?
„Můžeme si někde popovídat?“ zeptal jsem se a znovu jsem přesunul váhu.
Měl jsem zmrzlé prsty u nohou.
„Raději někde, kde mi nezmrzne péro?“
„Samozřejmě,“ řekl, a pokud jsem se nemýlil, vypadalo to, jako by bojoval s úsměvem. „Dej mi chvilku.“
Když šel směrem ke skupině válečníků na poli, vrhl jsem další pohled na draky na obloze. Přestali bojovat a nenuceně spolu stoupali vzhůru. Sledoval jsem jejich ladný tanec ve vzduchu, ohromen pohledem na ně.
Od té doby, co jsem si pamatoval, mě draci fascinovali. Vlci také. Oba tvorové byli v Dácii vysoce ceněni. Ale za ty tisíce let, co jsem byl naživu, to bylo poprvé, co jsem byl tak blízko úplně přeměněným drakům. A nemohl jsem z nich spustit oči.
„Ivan a Efrem,“ řekl Warrin vedle mě.
Proměnil se zpět do své lidské podoby.
„Jsou to bratři dvojčata.“
„Předtím to znělo, jako by si opravdu ubližovali.“
„Oba berou trénink vážně. Všichni ho tak bereme. Navzájem posouvají své hranice a překračují je.“ Warrin je sledoval, jak se spolu vznášejí a mávání jejich velkých křídel pleskalo vzduchem. „Potom spolu takhle létají a olizují si rány.“
Povytáhl jsem obočí.
„Říkáš, že se navzájem olizují?“
„Ano.“ Naklonil ke mně hlavu. „Jsi překvapen. Proč?“
„Nevím.“ Vybuchl jsem smíchy. „Miluji své bratry, ale rozhodně bych je nikdy nelízal.“
„Ach.“ Warrin stáhl obočí k sobě. „Je to projev náklonnosti. Pro cizince je to možná zvláštní.“
„Taky lízáš lidem rány?“ Envy ve mně zakořenil, když jsem si představil Warrinův jazyk na někom jiném. Možná to bylo jen proto, že se brzy vezmeme, ale najednou jsem se vůči němu cítil strašně majetnicky.
„Ne.“ Vykročil směrem k lesu. „A než se zeptáš, ani mě nikdo nelíže.“
Potěšen jeho odpovědí jsem vyrazil za ním a zpomalil krok, jakmile jsem byl po jeho boku. Když se díval dopředu, využil jsem příležitosti a prohlédl si ho. Předtím jsem si na to opravdu nenašel čas.
Warrin byl o několik palců vyšší než já, takže měřil asi dvěstě centimetrů, pokud bych měl hádat. Vyzařovala z něj syrová síla, od jeho širokých ramen až po svalnaté paže a silná stehna. Jeho mužný obličej se snoubil s ostrou čelistí, silnými lícními kostmi, dlouhými světlými řasami a plnými rty.
„Zíráš na mě,“ řekl Warrin tichým hlasem.
Soustředěně se díval na cestu před námi.
Styděl se? Z nějakého důvodu mě to rozesmálo.
„Líbí se mi tvoje vlasy,“ řekl jsem. „Stříbrná s odstíny modré. Připomíná mi to arktický ledovec.“
Jeho rty se trochu zkřivily.
„Tvoje vlasy mi připomínají sobola s hnědou srstí.“
„Sobol? To roztomilé zvířátko s velkýma ušima?“
„Pokud jde o tvé uši, podobnost tam není.“
„Ale myslíš si, že jsem malý a roztomilý?“
Warrinův ruměnec se prohloubil a odvrátil pohled.
Rozhostilo se mezi námi příjemné ticho. Na rozdíl od doby, kdy jsem byl mezi jinými lidmi, Warrin uklidnil mou mysl. Záplavu myšlenek a hořkých emocí, které jsem cítil od ostatních, jsem u něj necítil. Nikdy jsem nic podobného nezažil.
Když jsme opustili bariéru stromů, sníh zhoustl a padal ve větších vločkách. Zíral jsem na oblohu a nechal je přistávat na mých tvářích. Špička nosu mi znecitlivěla.
„Je tady vždycky sníh?“
„Ano,“ odpověděl. „Některá léta máme více slunce a méně sněhu, ale zůstává chladno. Sníh však nikdy neroztaje. Hlavně kvůli bariéře. Bariéra nás ukrývá před vnějším světem a dává nám svobodu létat a trénovat beze strachu z odhalení. Počasí je tím taky ovlivněno. Led. Sníh. Je to místo, kde se nám daří. To se ti nelíbí?“
„Sníh mi nevadí.“ Když jsme dosáhli malého kopce, moje studené nohy byly s každým krokem těžší.
„Moje prsty na nohou to ale vidí jinak.“
„Mám tě odnést?“
„Co?“ Setkal jsem se s jeho starostlivým pohledem. Proč se mi z toho rozechvěl žaludek?
„Ne. Umím chodit sám.“
Warrin přikývl a pokračoval v chůzi.
Bylo pro mě těžké se v něm vyznat. Zdál, se být úplně bez emocí, ale občas se začervenal a vypadal skoro nesměle.
„Říkal jsi, že kouzlo udržuje ve tvém království po celý rok chlad a sníh?“
„Ano.“
„Takže v podstatě žijete ve sněhové kouli.“
Warrin se na mě podíval
„Sněhová koule? Předpokládám, že by se to tak dalo říct.“
Jakmile jsme byli uvnitř hradu, Armen si vzal Warrinův kabát. Zavrtěl jsem hlavou a přitiskl si ten svůj blíž k tělu, když nabídl, že ho vezme i mně.
Pořád jsem měl zmrzlé koule.
„Pojď se mnou,“ řekl Warrin a kývl ke schodišti. „Ohřejeme se u ohně.“
Já jsem byl ten, kdo potřeboval zahřát. Vypadal dokonale v pohodě. Ale i tak jsem to gesto ocenil. Když jsme stoupali po schodech, Warrin mezi námi držel mezeru. Teď, když jsem o tom přemýšlel, se mě od té doby, co jsem přijel, vůbec nedotkl. Nepotřásl mi rukou, nedotkl se mé paže nebo dokonce nepoložil ruku na moje záda, když mě někam vedl.
Na Castorově svatbě řekl, že jsem krásný, ale zatím odvedl špatnou práci, aby dokázal, že to myslí vážně. Každý jiný muž už by mi to i ukázal.
Warrin se zastavil u zavřených dveří na konci chodby ve druhém patře a otevřel mi je. Překročil jsem práh a rozhlédl se po místnosti.
Byla jednoduše zařízená, postrádala jakoukoli osobnost. U protější stěny byla uprostřed královská postel a naproti ní krb. Dveře do koupelny, kterou jsem předpokládal, byly na levé straně a šatní skříň byla v rohu. Hromady knih byly umístěny na jedné polici, ale to byl jediný osobní dotek, který jsem zde viděl.
„To je jeden z pokojů pro hosty?“
„Ne. Je můj.“
„Tvůj?“ Otočil jsem k němu hlavu. „Kde máš všechny věci? Je tu tak prázdno.“
„Tohle je vše, co potřebuji.“ Warrin poklekl u ohně a přidal do krbu poleno.
Oranžové plameny hořely chvíli jasněji, než znovu ztmavly.
„Zuj si boty a pojď si sednout k ohni.“
Rozvázal jsem si tkaničky na botách a přiložil je ke zdi, než jsem k němu přistoupil. Přehodil jsem kabát přes opěradlo křesla a posadil se na koberec.
„Myslím, že bych si měl začít více zvykat na zimu, pokud tu budu nějakou dobu žít.“
„Musíš se jen naučit dobře se oblékat,“ řekl Warrin a podíval se na mě, než se znovu podíval jinam.
Posadil se na koberec vedle mě a opřel si ruce o kolena.
„Potřebuješ zimní boty zateplené kožíškem a lepší kabát, nejlépe kožešinový nebo péřový. Ani čepice a šála by neuškodily.“
„Na někoho, komu není zima, víš hodně o tom, jak zůstat v teple.“ Přisunul jsem se blíže k ohni a povzdechl si, když mě žár pošimral na kůži.
„Armen je napůl člověk, takže na něj zima působí víc než na nás ostatní. Snažím se, aby se cítil pohodlně.“
Stíny mu tančily po tváři, jak dřevo praskalo v ohni. Zpočátku vypadal jeho výraz netečně, ale v jeho očích jsem zachytil záblesk něčeho víc.
Jedna z mála knih na nedaleké poličce upoutala mou pozornost.
„Drákula od Brama Stokera?“
„Ta pohádka mě baví. Také Frankenstein.“
„Takže rád čteš. Co ještě rád děláš?“ Objal jsem si ruce kolem nohou a položil si na ně hlavu. „Pokud se máme vzít, měli bychom se poznat.“
„Myslel jsem, že se mnou nechceš mluvit. To jsi říkal včera večer.“
„Změnil jsem názor.“ Stejně to byla lež, vyslovená z hořkosti.
„Řekni mi nějaké své koníčky.“
„Rád cvičím.“
„Cvičíš? To není koníček.“
Warrin se zamračil na oheň.
„Být válečníkem je vše, co znám. Na nic jiného mi nezbývá čas.“
„Vím, co tím myslíš. Začal jsem trénovat, když jsem byl dítě, a nyní je celý můj život zasvěcen boji s démony.“
„Takže máme něco společného. Také jsem začal trénovat jako malý kluk.“ Následovala krátká pauza, než se zeptal: „A jaké máš koníčky ty?“
Působil napjatě a neohrabaně, jako by nebyl zvyklý konverzovat s lidmi.
„Trochu fušuji do počítačů. Hackuju, abych byl konkrétnější. Alastair mě nutí, abych to někdy dělal kvůli misím. Taky rád kreslím.“
„Co kreslíš?“
„Většinou příšery a nadpřirozené bytosti. Vlky… a draky, třeba.“
Warrinův úsměv se změnil na stydlivý.
„Možná mi jednou ukážeš něco ze své práce.“
Ozvalo se zaklepání na dveře.
„Vaše Výsosti?“ zeptal se Armen zpoza dveří. „Udělal jsem sbiten pro tebe a mistra Damana.“
Mistr Daman? To znělo divně. Na druhou stranu jsem byl zasnoubený s princem.
„Pojď dál,“ řekl mu Warrin.
Armen vešel s podnosem se dvěma kouřícími hrnky. Každému z nás jeden podal. Nikdy předtím jsem o sbitenu neslyšel a tak jsem zvedl hrnek. Do nosu mě udeřila vůně medu, skořice a kardamomu.
„Tentokrát jsem přidal špetku meruňkového džemu,“ řekl Armen. „Doufám, že vám bude chutnat.“
Warrin mu poděkoval, než se napil.
„Je to velmi dobré. Nezapomeň si vzít taky.“
„Ano, pane.“ Před odchodem z místnosti se uklonil.
Zvedl jsem hrnek ke rtům a usrkl. Směs na bázi medu byla výbuchem chuti se vším přidaným kořením.
„Sbiten je tradiční zimní nápoj v Rusku,“ vysvětlil Warrin. „Mám ho radši než čaj.“
„Ať to neslyší Alastair. Na čaj nedá dopustit.“
„Pak to bude naše tajemství.“ Warrin se zadíval do ohně a znovu se napil.
„Je ke mně laskavý,“ řekl Armen.
Teď jsem to viděl.
Warrin se o chlapce opravdu staral. I když jsem se to snažil zastavit, procházela mnou žárlivost a zhořkovala světlý okamžik mezi námi. Jak zatraceně hloupé je žárlit na sedmnáctileté dítě jen proto, že mu můj snoubenec chtěl udělat život o něco šťastnějším. Moje iracionální, hořká žárlivost byla přesně tím důvodem, proč jsem to Warrinovi potřeboval vysvětlit.
„Kolik toho víš o mně a mých bratrech?“ zeptal jsem se ho a snažil se ze všech sil spolknout tu odpornou chuť závisti na svém jazyku.
„Vím, že jste synové padlých andělů. A každý z vás má také speciální dar.“
„Dar.“ ušklíbl jsem se. „Spíš je to kletba. Jsme ztělesněním sedmi smrtelných hříchů. Jsme zkažení a ztělesněním všeho zla na světě.“
Jeho modré oči se přesunuly ke mně.
„Nevěřím, že jsi zkažený. Kdybys byl, nebojoval bys tak tvrdě proti synovi Lucifera, abys ochránil lidstvo. Také by sis nevzal úplně cizího člověka, abys pomohl s válkou. Je to nezištný čin.“
„To je můj důvod, proč si tě vzít. Jaký je tvůj?“
„Stejně jako tvůj. Vidím hrozbu, kterou démonská armáda představuje pro svět, a přeji si, abych ji zastavil. Sjednocení našich rodin posílí naše síly.“
Pod intenzitou jeho pohledu se střed mé hrudi zahřál a já uhnul pohledem. Jak to, že mohl být v jednu vteřinu tak stydlivý, bát se navázat oční kontakt a v další chvíli tak vážný s pronikavým pohledem, pod kterým jsem měl pocit, jako by viděl přímo do mé zatracené duše?
„Dobře.“ Odkašlal jsem si. „Víš, jaký hřích nesu?“
„Závist, že?“
„Ano.“
Warrin se zamračil.
„Proto jsi byl naštvaný na Kya? Tvůj hřích reagoval na situaci?“
„Jo. Nelíbí se mi být tvým druhým snoubencem. Vím, že za tím stál tvůj bratr a tys neměl na vybranou. Ale pořád mě to žere.“
„Chápu.“
Warrin zíral do plamenů. A já zíral na něj. Jeho tiché rozjímání způsobilo, že se mu mírně svraštilo obočí.
„Vsadím se, že teď lituješ, že sis mě vybral, co? Možná jsem hezký, ale jinak se ti hnusím.“
„Ničeho nelituji.“ Krátce se na mě podíval, než znovu sklopil pohled. „V jedné věci máš ale pravdu. Jsi velmi krásný. Krásný uvnitř i venku.”
Z hrudi se mi vydral smích a odložil jsem hrnek stranou. Proč jsem se sakra smál? Cítil jsem se trochu omámený a nervózní, jako bych chtěl utéct, ale také zůstat vedle něj. Mé tělo se rozehřálo jako by plameny vyskočily z krbu, pronikly do mé kůže a shromáždily se v mém nitru.
Ve skutečnosti jsem hořel.
„Měl bych, uch, najít královnu.“ Vstal jsem z koberce. „Pořád potřebuje moje míry na oblek.“
„Dobře.“ Warrin vstal také.
„Uvidíme se později?“ Hloupá otázka.
Samozřejmě že se uvidíme později.
Jednou přikývl.
Opustil jsem jeho ložnici, opřel se o zeď na chodbě a ruku si položil na hruď. Srdce mi tlouklo jako šílené. Když jsem pokračoval chodbou, uvědomil jsem si, že se usmívám. Přinutil jsem se přestat usmívat, ale znovu jsem začal, když jsem došel do svého pokoje a lehl si na postel.
Ještě nikdy mi nikdo nedal takový pocit.
Zatočila se mi hlava. Ale s chvilkovým nadšením přišlo i něco jiného. Strach. A realita se na mě znovu zhroutila.
„Nejsi ten, koho opravdu chtěl,“ zašeptal mi Envy do ucha. „Ostatní jsou krásnější než ty. Laskavější. Vtipnější.”
„Přestaň.“ Zatnul jsem zuby.
„Galen a Simon se vzali z lásky. Stejně tak Castor a Kyo. To nikdy nebudete mít, tak se nezblázni. Tohle manželství je vtip.“
Oči mě pálily slzami, když jsem se schoulil do klubíčka a dal si ruce na hlavu ve snaze zablokovat ta odporná slova, kterým jsem nikdy nemohl uniknout. Nikdo by mě nikdy neudělal víc nešťastným, než jsem udělal sám sebe. Štěstí byla jen iluze.