„Babi, jsem tady,“ zvolám, sotva otevřu dveře.
„Ach, Shengu, jsi zpátky!“ usměje se na mě, když vejdu do kuchyně.
„Dáš si liči?“ podá mi malou misku, kam právě vyloupala tohle malé a sladké ovoce.
Skoro se tou sladkostí zadusím, když natáhnu ruku a strčím si jednu kuličku do pusy.
„Byl jsi venku s ostatními kluky?“
„Hráli jsme basket a na festivalu viděli i vypravěče.“
„Ach, slyšel jsi příběh o drakovi a perle? Vypráví se v našem městečku už po generace…“
Po jejích slovech má mysl zabloudí ke štíhlé postavě na pláži.
„Babičko?“ přeruším její vzpomínání.
„Ano?“ zadívá se na mě s úsměvem.
„Kdo je Chen Mingzhu?“
„Tenhle? Vede knihkupectví na druhém konci městečka.“
„Opravdu?“ cítím, jak mi začínají hořet uši, ani nevím proč.
„Měl u sebe deštník. To tak chodí vždycky?“
„Ach. Co ti o něm řekli kluci?“
„Jen to, že na pláž chodí každý den ve stejnou hodinu.“
„To je pravda.“
„A proč nosí ten deštník?“
„No, to nikdo neví,“ pokrčí babička rameny a znovu se vrátí k loupání liči.
Nemůžu obraz Chen Mingzha pustit z hlavy. Napadne mě, jestli tam ještě pořád stojí, když se kouknu z
okna a vidím, jak rychle se zatáhlo.
Mé myšlenky vyruší zaklepání na dveře a než se vzpamatuju, do kuchyně vejde muž.
„Ach, děje se něco? Je už dost pozdě,“ zvolá překvapeně babička a já si konečně vzpomenu, že je to otec
Ai Donga.
„No, něco jsem vám donesl, koneckonců je to Shengův první Nový rok tady na ostrově, takže by to měl
náležitě oslavit,“ usměje se na mě a já mu úsměv oplatím.
Je pravda, že i za tu chvíli, co jsem tady, jsem poznal, jak přátelští jsou lidé v tomhle městečku.
Bylo to tak jiné v porovnání s tím, co jsem zažíval ve chladném a velkém městě.
„Slyšel jsem, že jdeš na univerzitu.“
„Za pár měsíců nastupuji,“ přikývnu.
„Do té doby máš volno, že? Je dobře, že ho strávíš tady. Je tu krásně. A taky můžeš srovnat toho mého
kluka, který má v hlavě jen basketbal, i když má před sebou závěrečné zkoušky,“ povzdechne si a zavrtí
hlavou.
Z tónu jeho hlasu ale poznám, že to nemyslí nijak špatně.
„Na pláži jsme potkali Chen Mingzha,“ řeknu mimoděk o chvíli později.
Otázka na něj mi pořád nedává spát a třeba někdo z městečka o něm bude vědět víc.
„Opravdu? To mě překvapuje. Poslední dobou byl dost zaneprázdněný, když přišel o svého zaměstnance
An Lua. Slyšel jsem, že za něj hledá náhradu…“ zapřemýšlí nahlas a předá babičce velký pekáč s něčím,
co dobře voní.
„Hledá někoho na brigádu?“ vypadne ze mě dřív, než o tom stihnu popřemýšlet.
„Hmmm, myslím, že ano,“ přikývne otec Ai Donga.
Chci se zeptat ještě na pár dalších věcí, ale to už babička servíruje lákavě vypadající masový koláč a mě
až teď dochází, jaký mám hlad.
Na chvíli vypustím Chen Mingzha z hlavy, ale jakmile se ocitnu ve svém pokoji, nedá mi to a ještě v noci
mu napíšu e-mail s požadavkem na brigádu.
Nestačil jsem ani zapadnout do postele a dostal jsem odpověď. Byla zdvořilá a srdečná, nic neobvyklého.
Přesto jsem se přistihl, jak se mi rychle rozbušilo srdce a od odpovědi nedokážu pár minut odtrhnout
pohled, jako by na tom závisel můj život.
A tak hned druhý den, kdy jsem skoro nemohl ani dospat, jsem slušně oblečený, zamířil ke starožitně
vyhlížejícímu knihkupectví.
Pořád jsem byl zmatený z toho, jak spěšně a bez rozmyslu jsem se vzdal volna, jen abych poznal toho
neznámého muže.
Ale hůř než já to asi nesl Ai Dong, který mé rozhodnutí nedokázal pochopit a díval se na mě, jakoby mi
narostly rohy.
Nedivil jsem se mu.
Kdo by se taky dobrovolně vzdával volného času?
S tlukoucím srdcem vejdu do knihkupectví a ocitám se tváří v tvář majiteli.
Je vysoký, štíhlý, oblečený do tmavého kabátu.
Já však nedokážu odtrhnout pohled od jeho téměř dokonalých rysů, ostrého nosu, plných rtů a světle
modrých očí.
Stojím tam, civím na něj a nedokážu se ani pohnout, dokud si muž neodkašle.
„Omlouvám se!“ vyhrknu a cítím, jak mi rudnou tváře.
„Vy jste ten, kdo mi poslal e-mail?“ zeptá se a prohlédne si mé polo-formální oblečení.
„Ano, prosím,“ ukloním se zlehka.
„Dobře. Tak pojďte dál,“ ustoupí bokem a ukáže rukou.
„Jsem Chen Mingzhu, majitel knihkupectví.“
Doslova ho propaluju pohledem, ale nakonec se zadívám na police s knihami.
Je tu klid, jemné osvětlení dodává místu kouzelnou auru. Mám rád knihy.
Ale momentálně mě víc zajímá muž přede mnou.
Takže i když nechci, můj pohled znovu zabloudí k němu. Má kolem sebe prostě zvláštní auru, které
nedokážu odolat.
„Li Sha vám to tu ukáže.“
Překvapivě zamrkám, když si uvědomím, že na mě mluví.
Otočím se k místu, kam ukazuje a zadívám se na menší dívku s kudrnatými vlasy a brýlemi.
„Postarám se o něj, šéfe. Klidně můžeš vyrazit,“ ozve se zvučným hlasem.
„Dobře,“ Chen Mingzhu přikývne a já se jen bezradně dívám na jeho záda.
Odchází pryč? Skoro neslyšně si povzdechnu, a pak se obrátím na Li Shu, která na mě začala mluvit.
„…od té doby, co An Luo odešel, jsme na to zůstali sami dva, takže se nám pomocné ruce hodí. Ukážu ti
jednotlivé sekce, aby ses tu vyznal.“
Provádí mě mezi regály a ukazuje na jednotlivé police.
„A tady máme naše bajky,“ dojdeme skoro na konec, kde na policích leží asi nejvíc opotřebované knihy,
co jsem tu viděl.
„Není tu náhodou i příběh o Dračí perle?“ napadne mě myšlenka, kterou nahlas vyslovím.
„Ach. Tahle? Samozřejmě. Je to legenda našeho ostrova a není tu nikdo, kdo by o ní nevěděl.“
Otočí se, aby přešla dál, ale já se nedokážu pohnout z místa.
„Co si o tom myslíš?“
„O příběhu?“ Podívá se na mě, „je to klasický příběh kritizující lidskou chamtivost. Jinak je to fantasy
příběh jako každý jiný. Nedává přece smysl, aby se chlapec po spolknutí perly stal drakem. Zní to ale
lépe, když se to vypráví.“
Pokrčí rameny a znovu se otočí.
„Ale, co když ten chlapec byl od začátku drak a tím, že ztratil perlu, se jen změnil v člověka?“ nenechám
se odbít.
Li Sha se na mě zadívá, jakoby mi narostlo třetí oko a mírně stiskne rty.
„Mluvíš o stejném příběhu jako já? Chlapec se kvůli perle promění v draka. Nic víc, nic míň. Mám tě s
tímhle místem seznámit, takže se nenech ničím rozptylovat a pojď.“
Tón jejího hlasu naznačuje, že nemám pokoušet štěstí, a tak se trochu neochotně vydám za ní.
Přesto, než zajdeme za roh, si neodpustím poslední letmý pohled na bajky za mnou.