„Ahoj Li!“ zavolám, sotva otevřu dveře do krámku.
„Tady má někdo dobrou náladu,“ podívá se na mě s povytaženým obočím.
„Je tu šéf?“ zeptám se hned, aniž bych ji odpověděl.
„Pořád jen šéf, šéf. Myslíš taky na někoho jiného? No, je vzadu jako obvykle. A můžeš mu vzít tohle?“
podá mi jednu starou knihu.
Prakticky letím kolem známých polic, dokud nestanu u bílých dveří, které hned otevřu, odložím knihu na
stranu a vrhnu se na postavu, která stojí zády ke mně.
„Hádej, kdo to je?“ natisknu se na jeho záda a pažemi ho obejmu.
Na vteřinu pocítím, jak se jeho tělo napne, než se zase uvolní a pohladí mě po paži.
Zabořím obličej do jeho jemných vlasů a nadechnu se známé vůně.
Nemůžu uvěřit tomu, že ho zase držím v náruči…
Když se odtáhnu, pohled mi padne na jeho štíhlý krk, kde mu po včerejšku zůstala drobná značka.
Pohled se mi mírně zastře, když se skloním a tu značku obkroužím špičkou jazyka.
Chen ztuhne v mé náruči, a když ho jemně kousnu, jeho protesty se změní v zasténání.
Po chvíli zvednu hlavu a pyšně si prohlížím nový drobný kousanec, který jsem na Chenovi zanechal.
V tu chvíli se mi ale vysmekne a odstoupí o dva kroky dál.
„Jsi ještě nezletilý! Nezacházej příliš daleko!“
„Ale no tááák,“ našpulil jsem trucovitě rty.
„Dlouho jsme se neviděli a navíc jsem tě zachránil!“
„Co to s tím má co společného?“
„Vlastníš knihkupectví a nikdy jsi nečetl příběh o udatném princi, který dostane odměnu za to, že
zachránil svou princeznu?“ pozvednu obočí a zavrtím hlavou.
„Co-“ podívá se na mě překvapeně, až mě to donutí protočit očima.
„Dostane za odměnu princeznino tělo,“ zašklebím se a natáhnu se po Chenovi.
„Ty jeden!“ plácne mě rozverně do ruky a jeho tvář pokryje ruměnec.
Na první pohled je mnohem starší než já, ale přitom je tak nevinný.
„No táák. Je mi sedmnáct! Aspoň líbat se můžeme!“ zafuním a stáhnu si ho k sobě do náruče.
Teď, když jsem ho konečně zase našel, ho rozhodně jen tak nepustím.
Mírně stáhne obočí, povzdechne si, a pak se dlaněmi zapře o mou hruď.
Zadívá se mi do očí a já okamžitě poznám, že ho něco trápí.
„Co se děje?“ zvážním a pohled mu opětuju, dokud neskloní hlavu a neopře si čelo o mé rameno.
„Brzo odejdeš,“ povzdechne si.
Zmateně zamrkám a chci mu odporovat, že zůstanu, když mi dojde, že mluví o něčem jiném.
„To ano,“ pohladím ho po zádech a zvážním.
„Jak dlouho budeš pryč?“ zašeptá a zvedne zase hlavu.
Když se zadívám do jeho očí, srdce mi poskočí a mám pocit, že mi samou láskou praskne.
„Dobře, tak nikam nepůjdu,“ vzdám to, když vidím jeho oči.
„Ne! To ne!“ vykřikne, až sebou škubnu.
„Tak co mám dělat?“
„Půjdu s tebou?“ zamumlá, že ho sotva slyším a musím sklopit hlavu.
„Cože?“ zeptám se překvapeně a na moment i přestanu dýchat.
„Půjdu s tebou,“ řekne hlasitěji a jeho tělo se znovu mírně napne.
„Opravdu?“ srdce mi poskočí radostí a mám co dělat, abych se udržel a Chena ještě pevněji neobjal.
„Ale co tvé knihkupectví?“
„Li se tu o to postará. Myslím, že to tu zvládne.“
Mám pocit, že se roztrhnu, jak se ve mně perou všechny city k Chenovi.
Už to dál nevydržím, zvláště když je tak blízko.
Skloním hlavu, rty se jemně otřu o ty jeho a na pár vteřin se zastavím, snad ve snaze dát Chenovi poslední
šanci mě zastavit.
Neudělá to, a tak se mé rty spojí s jeho.
Plnost a horkost jeho rtů mě donutí tlumeně zasténat, když jazykem vklouznu do jeho úst a líbám ho,
dokud nám nedojde dech.
Teprve pak se od sebe odtrhneme, ale jen na maličkou chvíli, než své rty znovu spojíme v hlubokém
polibku, při kterém tlačím Chena k sedačce.
„Miluju tě…“ zašeptám, když dosednu na sedačku, Chena si posadím na sebe, obejmu ho pažemi a
přitisknu na svoji hruď.
Podívá se mi do očí a s mírně červenými tvářemi se usměje.
Nemusí odpovídat.
Vím, co ke mně cítí.
Jsem totiž jeho drak a on je moje perla…