Simon
„Ach, zlato, podívej,“ řekla žena svému manželovi a zvedla klaunskou panenku ze sídla Ravenwood.
„Jasmine by se to líbilo.“
Bože. Prosím, kupte si to. Vezměte tu zlou věc z mého obchodu.
„Kolik?“ zabručel muž.
Zkontrolovala štítek.
„Čtyřicet dolarů.“
„Trochu moc na panenku.“
„Můžu to dát za dvacet,“ řekl jsem, „už nějakou dobu jen leží na polici a sedá na ni prach. Rád bych ji viděl u někoho, kdo to ocení.“
Podmáznout zákazníky a přimět je, aby si mysleli, že jim dělám laskavost, fungovalo jako kouzlo, když jsem se chtěl něčeho zbavit. Muž přikývl a řekl, že to koupí. Ať už byla Jasmine kdokoli, byl jsem vděčný za její lásku ke strašidelným panenkám. Líbily se mi zvláštní a neobvyklé věci, ale nic co bylo spojeného s klauny.
Poté, co manželé zaplatili za panenku a odešli, jsem obešel obchod, oprášil některé police a přemístil položky, abych zvýraznil ty nové. Pondělky byly vždycky takové pomalé, takže jsem měl času víc než dost.
Mé myšlenky se vrátily k tomu velkému muži, který se ke mně v sobotu vloupal. Rád bych si myslel, že mé vyhrožování mu zabránilo mi ublížit, ale faktem bylo, že mě jednou ranou mohl rozmáznout jako brouka na skle, kdyby chtěl. Lehkost s jakou mi vytrhl pálku a přišpendlil mě ke zdi, tomu napovídala.
Sakra. Ale i přesto, jak jsem byl vyděšený, když mě přitiskl na tu zeď, když jsem se díval do těch jeho šedých očí a cítil jeho velké tělo na svém… no, řekněme, že jsem na ten okamžik minulou noc před spaním hodně myslel.
A těch pět tisíc? Málem jsem omdlel, když jsem včera zkontroloval svůj bankovní účet a uviděl je tam. Neřekl jsem mu ani své jméno a už vůbec mu nepodal žádné informace o svém účtu.
Ale peníze stejně přišly.
Kdo to byl?
Měl Kyo pravdu? Byl ten chlap součástí nějaké zločinecké skupiny, která obstarávala jedinečné předměty pro bohaté klienty? Pokud byl zločinec, zdálo se, že je přinejmenším slušný. Mohl si vzít prsten a odejít, aniž by mi zaplatil desetník.
A co je ještě šílenější? Nenahlásil jsem ho na policii. Když se objevili, omluvil jsem se, že jsem se „mýlil“ ohledně vloupání a poslal je pryč. Proč jsem to udělal? Protože ten chlap byl sexy?
Nejspíš nejsem při smyslech.
Konec konců, byly to už měsíce, co jsem si naposledy zasouložil. Bylo těžké nemyslet penisem, zvláště když ten chlap vypadal tak neuvěřitelně sexy.
„Dobré odpoledne,“ řekl jsem automaticky po cinknutí zvonku nade dveřmi.
Otočil jsem se a uviděl muže s kaštanovými vlasy, který měl na sobě obyčejné bílé tričko s černou bundou. Co bylo najednou na mém obchodě tak zajímavého, že ho začali navštěvovat tak atraktivní muži? Tenhle chlap totiž taky vypadal zatraceně sexy.
„Můžu vám nějak pomoci?“
„Vlastně můžete.“
Jeho hlas byl příjemný.
Když ale přišel blíž, přejel mi mráz po zádech. Nedokázal jsem vysvětlit proč, ale chtěl jsem od něho najednou utéct.
„Hledám starou dřevěnou schránku. Po stranách má vyryté symboly.“
Můj neklid zesílil.
„S prstenem uvnitř?“
„Bingo.“
Zdálo se, že jeho tmavě hnědé oči ještě více potemněly. Když se zastavil stopu přede mnou, do nosu mě zasáhla slabá stopa kouře.
„Zdá se, že jsem tu správně, pokud víte, co hledám.“
„No…“ poškrábal jsem se ve vlasech.
Cítil jsem se neklidně.
„Měl jsem ji. Už ji nemám.“
Jeho úsměv opadl.
„Prodal jste ji?“
S tlukoucím srdcem jsem se snažil vymyslet nějakou odpověď. Vzpomněl jsem si na muže, který tu schránku vzal. Když jsem ho přirovnal k muži přede mnou, vyzařovala z nich síla a drsnost. Byli to konkurenční zloději? Padouši, kteří se chtěli navzájem zabít?
„Někdo ji ukradl,“ řekl jsem a snažil se, aby v mém hlase nebyl slyšet strach.
Mimochodem, selhal jsem.
„V sobotu večer se sem někdo vloupal a vykradl můj sklad.“
„Viděl jste, jak vypadal?“ zeptal se a přišel blíž.
„N-Ne.“
Když jsem ustoupil dozadu, narazil jsem zády na polici za mnou. Z nějakého důvodu jsem tomu chlapovi nechtěl říct o tom hezkém zloději.
„Slyšel jsem hluk a zavolal policii. Když dorazili, byl ten dotyčný pryč. Ukradl tu schránku a pár dalších věcí. Pravděpodobně nějaké děcko, co se snažilo rychle vydělat.“
„Víš…“
Muž mi položil ruku na rameno a sklonil se, takže jeho obličej byl jen pár centimetrů od mého.
„Lháři vždycky vydávají určitý zápach.“
Přiblížil svá ústa k mému uchu.
„A ty smrdíš.“
Zatajil se mi dech.
„Já… já ne-“
„Řekni mi, kdo to vzal.“
Popadl mě za košili a přitlačil ještě silněji ke zdi. Dost silně, aby mi začaly cvakat zuby.
Jeho oči teď vypadaly jako černočerné.
„Nehraj si se mnou, Simone Parksi. Nechceš si to ztížit. Znám způsoby, jak přimět lidi mluvit, a ty se ti rozhodně nebudou líbit.“
„Zmlátíš mě?“ zeptal jsem se a jako obranu zvolil provokaci.
Nemohl jsem si pomoct. Když jsem byl v úzkých, byla provokace moje obrana.
„Nebudeš mě mít rád, když budu zlobit?“
Když se muž usmál, přeběhl mi mráz po zádech.
„Zkoušej mě dál a zjistíš to.“
„Nic nevím. Dobře? Teď vypadni, sakra, z mého obchodu, než na tebe zavolám policajty.“
„Taková statečná slova od někoho, kdo je jen pár okamžiků od toho, aby se podělal strachy.“
Pak se mu na tváři objevil zvláštní výraz, naklonil se blíž a očichal mě.
„Zajímavé.“
„Co je?“
Zazvonění zvonku nade dveřmi, když vstoupili další zákazníci, způsobilo, že mě muž pustil.
Se zlověstným úšklebkem udělal krok zpět.
„Ozvu se,“ řekl, než přešel ke dveřím.
Když odcházel, vydechl jsem a měl jsem pocit, že si nadělám do kalhot. Přesně jak řekl, sakra. Pozdravil jsem zákazníky a pak zamířil do zadní místnosti. S každým dalším krokem jsem měl problém se nadechnout. Cítil jsem, jako by se mi svíralo hrdlo a blokovalo mi dýchací cesty. Plíce mě pálily.
V kuchyňce jsem sklouzl na podlahu a naslouchal slabému rachotu miniledničky, snažil jsem se soustředit na cokoli kromě strachu v mých útrobách.
Znal mé jméno. Vyhrožoval mi.
A všechno kvůli té pitomé schránce.
Do čeho jsem se to, sakra, dostal?
Po zbytek dne jsem byl nervózní. Taky po celou noc. Ležel jsem v posteli, na všech oknech zatažené žaluzie a samozřejmě si nechal rozsvícenou lampičku.
Pokaždé, když jsem zaslechl nějaký zvuk, čekal jsem, že ten muž s kaštanovými vlasy vyrazí mé dveře a protáhne mi prdel. A to ne zrovna tou příjemnou formou.
Příliš nervózní na to, abych spal, jsem to nakonec vzdal, vstal a přešel do kuchyně, abych si otevřel nouzovou zásobu zmrzliny, sedl si na barovou stoličku a začal se cpát. Byla skoro půlnoc. Jíst tak pozdě bylo pro dietu asi to nejhorší. Debatoval jsem sám se sebou o výhodách a nevýhodách hubnutí, když jsem snědl další lžíci lahodné mátovo-čokoládové zmrzliny.
Právě teď vyhrávala zmrzlina.
Venku se spustil alarm.
Po tom náhlém zvuku jsem vyskočil a připlížil se k oknu, které směřovalo do ulice. Na malém bílém autě zaparkovaném u obrubníku se rozsvítila světla. Nedaleko mého starožitnictví byl bar a někdy si lidi zaparkovali auta v mé ulici, pokud nemohli najít místo blíže k zaparkování. Než se alarm vypnul, zatroubil klakson. O pár vteřin později se objevil nějaký chlápek, co objímal nejspíš svou dívku. Nasedli do auta a odjeli.
Na chodníku pod mým oknem se mihl temný obrys a zmizel ve křoví.
Nic dalšího jsem neviděl, ale srdce mi i přesto bušilo jako zběsilé.
Nejspíš jen toulavý pes. Není se čeho bát.
Zasmál jsem se sám sobě, když jsem přešel zpátky k baru a zavřel už skoro prázdnou zmrzlinu. Před pár dny jsem vyšiloval kvůli té strašidelné schránce a teď jsem se málem podělal kvůli psu, který pobíhal venku. Ta konfrontace s tím chlapem ve mně vyvolala paranoiu. Když to přidám k tomu, že jsem přepracovaný a vystresovaný, dávalo mi to smysl. Možná bych měl poslechnout Kyoovu radu a na týden odjet někam pryč. Někam, kde je hezky a kde si pořádně odpočinu.
Už si ani nepamatuju, kdy jsem si naposledy vzal dovolenou.
Znovu jsem přešel k oknu a vykoukl ven.
Někdo mi převrátil popelnici. Právě když jsem ve tmě hledal, co to mohlo udělat, ozvalo se další žuchnutí…
Tentokrát u zadních dveří.
„Jo, tohle se mi nelíbí.“
Popadl jsem baseballovou pálku opřenou o zeď a přešel ke dveřím.
Schodiště vedoucí do mého podkroví bylo hned vedle bočních vstupních dveří, takže kdyby někdo vešel, slyšel bych ho. Spustil by se taky alarm. No, té noci, kdy se ke mně vloupal ten sexy chlap, se alarm nespustil, ale on byl taky na jiné úrovni než všichni ostatní.
Možná to teď byl ten psychopat s kaštanovými vlasy?
Pevněji jsem sevřel pálku a čekal.
A dál čekal.
Po pěti minutách jsem se trochu uvolnil. Potřeboval jsem se vyspat. Moje paranoia se vymkla kontrole. Odložil jsem pálku ke zdi, sedl si na kraj postele a přetřel si zátylek.
Náraz do okna vedle mé postele přišel náhle.
Sklo se roztříštilo a vneslo dovnitř závan studeného vzduchu. Reflexivně jsem si zakryl obličej a vyskočil z postele. Mému mozku chvíli trvalo, než zpracoval, co se stalo. Noční lampa spadla na podlahu, žárovka se rozbila na kusy a místnost uvrhla do tmy.
Nejdřív jsem si myslel, že přišla bouřka. Počasí tu bylo nevyzpytatelné, navíc hlásili, že má pršet a poryvy větru tu byly na denním pořádku. Takže nebylo úplně nemožné, aby větev ze stromu vedle mé budovy prorazila okno.
Ale to nevysvětlovalo tu lampu.
Nebo chraplavé zvuky dýchání, které jsem slyšel v potemnělé místnosti.
„H-Haló?“ zvolal jsem do prostoru.
Jo, to je to, co dělali pitomci ve strašidelných filmech, ale všechen rozum mi tak nějak odešel z mozku.
Něco se mihlo po podlaze nalevo ode mě. Otočil jsem hlavu a mžoural skrz tmu. Moje oči se trochu přizpůsobovaly, ale viděl jsem jen tmavé tvary. Které skákaly. Uslyšel jsem cvakání drápů po dřevěné podlaze. Možná kočka?
Pane Bože. Prosím, ať je to kočka.
„Co to tu smrdí?“ nakrčil jsem nos.
Smrdělo to jako špatně ugrilované maso, které jste nechali na grilu příliš dlouho, a připálilo se.
Přede mnou se mihl stín a já uskočil dozadu. Nohama jsem narazil na postel a to mě vyvedlo z rovnováhy. Dopadl jsem na podlahu na zadek a smrad spáleného masa zesílil.
A pak jsem to ucítil – horký dech na mé tváři.
Po zádech mi přeběhl mráz a nemohl jsem se na vteřinu pohnout. Byl jsem příliš paralyzován strachem. Pak však ve mně vzplanula vnitřní síla. Odmítl jsem tam sedět a nic nedělat.
Překulil jsem se na stranu a vyskočil na nohy. Drápy za mnou, cvakaly na podlaze. Vrhl jsem se k baseballové pálce. Právě když jsem ji popadl, můj pronásledovatel do mě vrazil a vyrazil mi ji z ruky. Mé tělo narazilo do zdi, a pak se mi něco ostrého zabořilo do lýtka a vyhodilo mě do vzduchu. Dopadl jsem na zem dost tvrdě na to, aby mi to vyrazilo dech z plic a umlčelo to i můj výkřik, který se mi dral z hrdla.
Když jsem se konečně mohl zhluboka nadechnout, začal jsem se dávit. Spolu se smradem spáleniny jsem ucítil i závan hniloby. V životě jsem necítil nic tak hrozného. Kolem mě vířil dým a pálily mě oči.
Něco hořelo? Asi.
Vyskočil jsem na nohy a odemkl dveře, než jsem je s trhnutím otevřel. Kulhal jsem ze schodů a zatínal zuby, jak mě bolela noha. Z rány vytékala krev a kapala na schody. Ta věc mě pronásledovala. Slyšel jsem její chraplavý dech.
Když jsem konečně dokulhal dolů, vydal jsem se k východu. Měl jsem v plánu otevřít dveře, aby se spustil alarm. Pomoc by pak dorazila brzy.
Ale příležitost jsem nedostal.
Zuby se mi zaryly do zraněné nohy a srazily mě dolů. Do očí se mi nahrnuly slzy, jak ze strachu, tak ze zápachu hniloby a kouře. Zíral jsem na dveře. Nebyly ani dvě stopy daleko. Drápy se mi zaryly do boků a byl jsem převrácen na záda.
Na hrudi jsem ucítil tlak a vykřikl jsem, když mi ostré drápy roztrhly košili. Nade mnou jsem neviděl nic než tmu. Rozmáchl jsem se, abych tu věc ze sebe srazil, ale do paže se mi zaryl další pár tesáků. Nevěděl jsem, co to sakra je, ale byli minimálně dva. Když mi teď košile visela na cáry, ostré drápy se mi zaryly do kůže a rozřízly mi hruď.
Zakřičel jsem, než jsem se nadechl kouře a zakašlal.
Chystali se mě roztrhat. A nemohl jsem udělat nic, abych je zastavil. Ani jsem je neviděl.
Lidé říkají, že než zemřete, promítne se vám před očima celý váš život. Ale já neviděl žádné milované vzpomínky z dětství, které by se mi teď přehrávaly ve smyčce v hlavě. Viděl jsem jen tmu. Necítil jsem nic než bolest a ochromující strach.
„Galene! Je tady dole!“
Čí to byl hlas?
Bytosti, které na mě útočily, náhle zmizely. Odněkud z prostoru se ozvalo zavrčení, následované zaskřípěním a pak zapraskáním, jako když náhle uhasíte plameny vodou.
Smrad spáleniny se zmírnil. Snažil jsem se mít oči otevřené, ale nešlo to. Ztrácel jsem vědomí.
„Do prdele,“ řekl muž a jeho hlas byl blíž.
„Nevypadá dobře. Co budeme dělat? Hodíme ho do nemocnice?“
„Ne. Tak dlouho nepřežije.“
Někdo se jemně dotkl mé tváře. Bylo v tom něco uklidňujícího.
„Vezmeme ho s sebou.“
Jeho hlas. Odněkud jsem ho znal.
Střed mého hrudníku se začal zahřívat a intenzivní bolest trochu ustoupila.
„Alastair bude naštvaný,“ řekl ten druhý.
„Nejspíš.“
Něco mě chytlo a zvedlo z podlahy.
„Držím tě.“
Asi mi mělo záležet na tom, že mě nesl úplně cizí člověk. Ale zachránil mě před tím, aby mě ti zatracení tvorové sežrali zaživa. A tak příjemně hřál. Přitiskl jsem svou tvář k jeho holému rameni a vdechoval jeho vůni. Santalové dřevo s jemným citrusovým nádechem.
Mírné kolébání jeho těla při chůzi mě ještě více uvolnilo. Chladný vzduch se dotkl mé tváře a on si mě přitiskl víc k hrudi. Museli jsme vyjít ven. Když otevřel dveře, alarm se nespustil. Překonal ho? Hloupé, jak jsem v takové chvíli myslel na takové kraviny.
Podařilo se mi otevřít oči, byť jen na okamžik, a spatřil noční oblohu, jasně zářící hvězdy. Hvězdy, které vypadaly blíž než obvykle.
Mohl bych přísahat, že letíme.
***
Měkká postel byla první věc, kterou jsem si uvědomil, když jsem se probudil.
Hned jsem věděl, že nejsem ve svém podkroví. Moje pevná, hrbolatá matrace rozhodně nebyla tak pohodlná.
Otevřel jsem oči do pokoje zalitého měsícem. Bez brýlí jsem ale viděl rozmazaně. Přimhouřil jsem oči a rozhlédl se, uviděl jsem je na nočním stolku. Když jsem si je nasadil, rozhlédl jsem se po pokoji. Široký otevřený prostor měl dveře nalevo a další vedle nich. Oboje byly zavřené. Jedny nejspíš vedly na chodbu a druhé do koupelny? Šatníku?
Stěna přede mnou byla jen ze skla, v dálce byl vidět útes a také temná voda.
Byl jsem blízko moře. Možná v jednom z luxusních domů podél pobřeží? Ty, na které jsem se díval při projíždění městem a přál si, abych si ho mohl dovolit? Kdo v nich bydlel, měl peníze a hodně.
Vzpomínka na ohořelé maso a hnilobu mě zasáhla.
Zalapal jsem po dechu, chytil se za hruď a našel tam obvaz. Další byl na mé levé paži. Zvedl jsem přikrývku, abych uviděl, že mám ovázanou i pravou nohu. Trochu mě to bolelo, ale ne moc.
Kde bylo moje oblečení? Měl jsem tepláky s vyhrnutou nohavicí kvůli ráně a byl jsem bez košile. Kalhoty nebyly moje. Byly příliš dlouhé a pytlovité.
Kroky u dveří upoutaly mou pozornost.
„Neměl jsi ho sem brát,“ řekl přísný hlas zvenčí.
Světlo proniklo škvírou pode dveřmi a já si všimnul stínu, jako by někdo stál přede dveřmi.
„Ty to víš ze všech nejlépe, Galene.“
„Stíny na něj zaútočily, Alastaire. Co jsem měl dělat?“
Teď jsem ten hlas poznal. Patřil muži, který mě něžně držel v náručí.
Tomu samému muži, který se před několika dny vloupal do mého obchodu, přitiskl mě ke zdi a ukradl tu strašidelnou krabičku s luxusním prstenem.
Sakra. Byl jsem v jejich tajném úkrytu?
„Odvez ho do nemocnice a nech ho tam,“ řekl druhý muž.
„Je pro něj nebezpečné být tady. Pro něj i pro nás.“
„Potřeboval naši pomoc. Není to náš účel? Pomáhat lidem?“
„Naším cílem je zabíjet démony, ne ošetřovat lidi.“
Démoni?
„Zemřel by, než by mu lidští lékaři pomohli, Alastaire.“
„To není náš problém.“
„Já věřím, že je to náš problém. Stíny se zaměřily konkrétně na něj.“
„Démoni neustále útočí na lidi. Není na tom nic zvláštního. Co se stane, když se probudí a začne se ptát? Nikdo nesmí znát naši polohu, zvláště ne prostoduchý člověk. Právě jsi nás všechny postavil –“
„Dost! Co se stalo, stalo se. Už o tom nechci slyšet ani slovo.“
„Opovažuješ se mi dávat rozkazy, Wrathe? Zapomněl jsi kde je tvé místo?“
Následovalo ticho.
Netušil jsem, co si mám myslet. Můj mozek měl pocit, že zkratuje, když se mi v hlavě přehrával jejich rozhovor. Zabíjení démonů? Mluví o mně jako o člověku? A k tomu prostoduchému. Kdo to sakra byl?
Klika se zmáčkla a ten zvuk mě vytrhl z mých myšlenek. Ve dveřích stála velká postava a světlo z chodby proniklo do místnosti. Dech se mi zastavil a ruce se mi nemohly přestat třást.
„Jsi vzhůru.“
Posadil jsem se výš na posteli, ale když jsem se pohnul příliš rychle, trhl jsem sebou.
„Klid,“ řekl a vešel do místnosti.
Nechal dveře otevřené. Abych se cítil méně v pasti? Rozsvítil. Místnost však zůstala na některých místech schovaná v šeru a udržovala si uklidňující atmosféru.
„Vyléčil jsem to nejhorší z tvých zranění a zavázal zbytek, ale musíš si na chvíli odpočinout.“
Oblečený do vysokých okovaných bot, černých kalhot a jednoduchém černém tričku mi připomínal vojenského agenta. Nebo vraha, který kradl prsteny. Někdo nebezpečný.
„Kdo jsi?“
Jeho šedé oči mě sledovaly stejně jako první den, kdy jsem ho potkal.
„Jmenuji se Galen.“
„Kde jsem?“
„U mě doma.“
„Proč?“
V jeho čelisti začal tik.
„Protože.“
„Protože?“ zeptal jsem se s posměškem.
„Děkuji za upřesnění. Díky tomu jsou teď věci křišťálově jasné.“
Zíral na mě, nic neříkal.
„Jdu domů,“ řekl jsem ve snaze najít vůli pohnout se. Měl jsem pocit, jako by mě přejelo auto. Svaly mě bolely a vážily snad tunu.
„Ne nejdeš.“
„Nevím, do čeho jsi mě sakra zatáhl, ale to teď končí. Nechci se podílet na jakékoli nezákonné věci, která se tu děje.“
„Na to už je příliš pozdě, obávám se.“
Galen přistoupil blíž k posteli.
„Tady jsi v bezpečí. Slibuji.“
„Tvoje sliby nic neznamenají. Neznám tě a rozhodně nevěřím slovu zločince.“
I když byl neskutečně sexy.
„Teď mě odvez domů.“
„Ne.“
„Nemůžeš mě tu držet.“
Rozhodně to není pravda.
V jeho očích zajiskřila výzva.
„Chtěl bych tě vidět, jak se pokoušíš odejít.“
„Bože.“
Pevně jsem zavřel oči a zhluboka se nadechl.
„Zabiješ mě, že?“
„Kdybych tě plánoval zabít, nechal bych tě vykrvácet, místo toho abych ti pomohl.“
„Bod pro tebe. Takže, co se stalo v mém obchodě? Co mě to napadlo? Vypadalo to jako nějaké zvíře.“
„Nebylo to zvíře.“
„Tak co to bylo?“
„Je toho hodně k vysvětlování.“
„Zkus to,“ řekl jsem, když se mi v útrobách zauzlila koule obav.
„Protože tady nějak ztrácím rozum.“
„Dobře.“
Galen si přisedl na postel.
„Pokud to opravdu chceš vědět. Byly to Stíny.“
„Stíny?“
„Démoni nízké úrovně.“
„Démoni? Musíš si dělat srandu.“
„Vypadám, jako bych si dělal srandu?“ zeptal se s přísnou tváří.
„Uhm,“ odkašlal jsem si, „nejspíš ne.“
Galenovy oči se zúžily.
„Připadá ti to vtipné?“
„To rozhodně ne,“ odpověděl jsem se smíchem.
„Vlastně naopak. Připadá mi to šílené. Démoni nejsou skuteční.“
„Ty stopy po kousnutí říkají něco jiného.“
Kývl hlavou k mé ovázané paži.
Jo, bolest z kousnutí byla skutečná.
„Proč po mně šli?“
„Nevím to jistě, ale věřím, že ta schránka s tím má něco společného. Udržím tě v bezpečí, dokud tu budeš. Máš mé slovo.“
Možná jsem byl idiot, ale věřil jsem mu.
„Proč jsi byl v mém obchodě? Ukázal jsi se v pravý čas.“
„Lovili jsme Stíny a sledovali jsme je do tvého bytu.“
„Lovíš je?“
„Ano.“
„Proč?“
Povzdechl si, naklonil hlavu dopředu a třel si zátylek. Stresoval jsem ho?
„Protože zabíjení démonů je to, co děláme. Konec příběhu.“
„Konec? Ach ne. Mám spoustu dalších otázek. Tohle je teprve začátek.“
Jeho slova.
„Počkej. Řekl jsi předtím, že jsi vyléčil moje zranění? Myslíš tím, že jsi je ovázal, že?“
„Ne. Uzdravil jsem je. Aspoň většinu.”
Galen se zamračeně podíval na svou ruku.
„Ta na tvé hrudi mi dělala největší potíže. Byla to hluboká rána. Příliš hluboká. Zastavil jsem krvácení, když jsem tě našel, ale moji bratři mi museli pomoct ránu uzavřít.“
Dotkl jsem se obvazu na hrudi a roztřeseně se nadechl. Kromě nepříjemné bolesti a tlaku jsem se cítil dobře vzhledem k tomu, že se mě něco pokusilo roztrhat. Měl jsem štěstí, že jsem naživu. Podrobnosti o útoku byly trochu nejasné, ale vzpomněl jsem si, jak jsem ležel na podlaze u schodiště, když mi něco trhalo hruď a ucítil jsem horký dech na tváři. Bylo tam tolik krve.
„D-Děkuji,“ řekl jsem roztřeseně.
„Za záchranu mého života.“
Jeho výraz změkl.
„Je tolik věcí, na které by ses mohl zeptat. A ty mi místo toho poděkuješ.“
„Ach, otázky přijdou později. Můžeš s tím počítat. Myslím, že jsem právě teď v šoku. Být napaden těmi stínovými démony a slyšet, jak říkáš, že jsi mě vyléčil, jako bys byl nějaký magický sexy elf nebo tak něco. Je toho hodně co musím zpracovat.“
Galen zaťal čelist.
„Nejsem elf. Jsem Nephilim.“
„Co?“
„Nephilim,“ zopakoval.
„Můj otec byl anděl. Moje matka byla člověk.“
Zíral jsem na něj. Prohlížel si jeho svalnaté paže, široký hrudník a široká ramena. Teď měl na sobě triko, ale matně jsem si pamatoval, jak jsem byl přitisknutý k jeho holé hrudi s vlnícími se břišními svaly. S ostrou čelistí a tmavým obočím vyzařoval syrovou mužnost, i když křivka jeho rtů byla jemná.
„Jsi anděl?“
„Zdá se, že jsi tím šokován více, než když jsem ti vyprávěl o démonech.“
„No, když si představuji anděly, rozhodně-“ mávl jsem rukou nahoru a dolů po jeho velkém, svalnatém těle, „-si je nepředstavuju takto.“
„Nech mě hádat, myslel sis, že andělé jsou malé, roztomilé dětičky, které nosí plenky a hrají na harfu?“
Zakuckal jsem se smíchy.
„Něco takového. Existují vůbec?“
„Existují různé třídy andělů,“ vysvětlil Galen.
„Tihle přinášejí radost, šíří štěstí, ale jsou náladoví. Místo plenek nosí chiton (chiton – byl kus vlněné nebo lněné látky, který se obepínal kolem těla a přichycoval sponou nebo knoflíkem).“
Usmál jsem se a poslouchal, když pokračoval. Stejně to všechno bylo šílené. Asi jsem ještě pořád spal. Nebo jsem byl mrtvý. Tohle mohl být můj zvláštní posmrtný život.
„Patřím do třídy válečníků. Bojuji s démony. Chráním zemi. Nicméně, jak jsem řekl, jsem jen poloviční anděl.“
„Co tedy znamená být polovičním andělem? Můžeš létat?“
„Ano.“
„Opravdu?“
Naklonil jsem hlavu.
„Nemáš křídla.“
„Mám je,“ řekl.
„Teď jsou schované.“
„Můžu je vidět?“
„Ne.“
Potřebovali by vytvořit novou třídu andělských bytostí. Anděle radosti. Byl by jejich vůdcem.
„Proč se směješ?“
„Bez důvodu.“
Stiskl jsem rty do linky.
„Pokud jsou andělé a démoni skuteční, tak Nebe a Peklo taky?“
Galen přikývl.
„I když nejsou tím, co si pravděpodobně představuješ. Většina náboženství má svou vlastní verzi těchto dvou míst, ale realita je jiná. Každopádně aspoň pro Peklo to platí. V Nebeské říši jsem nikdy nebyl.“
„Nebeská říše?“
„Domov andělů. To je to, co si představuješ jako Nebe.“
„Proč jsi tam nebyl?“
„Nesmím. Žádný z mých bratrů nesmí.“
„Proč?“
Galen vydechl a třel si spánek.
„To už je dost otázek.“
„Ještě jedna,“ řekl jsem.
„Prosím? Dlužíš mi to. Celá tahle věc je šílená.“
Světle šedé oči se na mě zadívaly.
Chvíli bylo ticho.
„Proč mi to všechno říkáš?“ zeptal jsem se nakonec.
„Protože ať se ti to líbí nebo ne, teď jsi do toho zapletený,“ odpověděl podrážděným tónem.
Byl naštvaný na mě, nebo na situaci?
Pravděpodobně na obojí.
„Tu schránku, kterou jsem ti vzal? Démoni jdou po ní. Myslel jsem, že jakmile ji dostanu z tvého obchodu, nechají tě na pokoji. Mýlil jsem se. Moje chyba tě málem stála život. Považuj tohle za náhradu.“
Vzpomněl jsem si na rozhovor, který jsem slyšel, než vešel do místnosti. Druhý muž byl naštvaný, že jsem tady byl. Řekl něco o tom, že jejich místo pobytu musí zůstat v tajnosti.
„Jsem teď tvůj vězeň?“ zeptal jsem se a skládal kousky dohromady.
„To je další otázka.“
Rty mu zacukaly.
„Ne. Nejsi můj vězeň. Ale nemůžeš odejít.“
„To je doslova definice vězně.“
„Přemýšlej o tom spíš jako o ochranné vazbě.“
Galen vstal z postele a podíval se na mě.
„Mohlo by to být horší. Můžeš se vrátit domů a nechat se sežrat Stíny. Nebo zůstat tady a být chráněný. To zní líp, nemyslíš?“
„A co moje věci?“ zeptal jsem se a snažil se vyklouznout z postele.
Galen mě jemně zatlačil zpátky na polštář.
„Musím do práce. Musím platit účty. Zaměstnance taky. Kyo na mě spoléhá.“
„Řekni mu, že obchod na zbytek týdne zavíráš,“ řekl Galen.
„Placená dovolená. Všechno ti to vynahradím. Teď se přestaň stresovat a odpočiň si.“
Jak jsem si mohl odpočinout, když toho bylo najednou tolik, co jsem musel zpracovat?
Spánek byl tou poslední věcí, na kterou jsem myslel.
„Proč to pro mě děláš? Proč si přiděláváš problémy kvůli někomu, koho neznáš?“
„Simone. Pokud se mě zeptáš ještě na jednu věc, přísahám, že tě udusím polštářem.“
Bylo to poprvé, co řekl moje jméno. A v jeho podání to znělo zatraceně sexy.
Galen se nade mnou sklonil a jeho prsty mi přejely po čelisti.
Srdce mi bušilo, když jsem na něj zíral, ale ne strachem. Co se týče sexu, považoval jsem se za relativně krotkého. Nebyl jsem žádná panna, ale taky jsem neměl nijak závratně moc zkušeností, protože jsem nespal s někým, koho jsem neznal. Nicméně přítomnost Galena zesílila moji touhu souložit od pondělí do neděle, každou minutu v každé možné poloze.
Také jsem cítil něco jiného.
Něco mě k němu táhlo.
„Spi,“ zašeptal a přejel konečky prstů po mém spánku.
Ospalost mě zasáhla plnou silou, i když jsem se snažil zůstat ve střehu. Sundal mi brýle a položil je na noční stolek, když jsem ten boj se spánkem prohrál.
Za pár vteřin jsem usnul.