Galen
Potom, co jsem opustil Simonův pokoj, přecházel jsem po chodbě před jeho dveřmi a bojoval s nutkáním
vrátit se dovnitř. Slyšel jsem, jak zapnul sprchu, a v duchu jsem zasténal při představě, jak stojí pod tím
proudem a voda mu stéká po nahém těle.
Právě jsem ho měl a už jsem ho chtěl znovu.
Do prdele.
Potřeboval jsem vypadnout. Vyskočil jsem z okna ven, roztáhl křídla a triko se mi roztrhlo. Vzlétl jsem na
jasnou noční oblohu a zhluboka se nadechl svěžího vzduchu, jak jsem letěl výš. Přistál jsem na útesu
vedle sídla a podíval se na temné moře.
Sex pro mě nic neznamenal. Byl to pouze prostředek k dosažení cíle. Rychlé uvolnění. Za ta léta jsem
osouložil příliš mnoho mužů než abych to byl schopný spočítat. Emoce nikdy nehrály roli v žádném ze
setkání.
Přesto byl sex se Simonem jiný. Bral jsem si ho tváří v tvář. Normálně jsem muže šukal zezadu, skoro
jsem je ani nepolíbil. Ale jeho rty mě lákaly a já jsem je potřeboval ochutnat. Potřeboval jsem cítit jeho
dech na své kůži a vidět jiskru potěšení v jeho očích, když jsem si ho tvrdě vzal. A když se dotkl štěrbin
na mých lopatkách, ztratil jsem kontrolu.
Žádný jiný člověk se mě tam nikdy nedotkl.
Nikdy bych to nedovolil.
„Sakra,“ zavrčel jsem a kopl do kamene.
Sletěl z útesu a přistál ve vodě pod ním.
„Co ti ten ubohý kámen kdy udělal?“ zeptal se Castor a přistál vedle mě.
Jeho černá křídla měla zlaté podtóny, barvu spojenou s jeho hříchem. Všichni jsme měli černá křídla.
Jediným rozdílem byl základní odstín. Můj byl sytě červený.
„Mluv dál a taky tě z toho útesu shodím.“
„Už se bojím.“
Castor složil křídla, ale nechal je venku. Podíval se na měsíc.
„Označil jsi ho.“
Z krku se mi vydralo další zavrčení.
„Byla to nehoda.“
Kousl jsem Simona. Označil ho za svého. Teď každé nadpřirozené stvoření, které potká, ucítí můj pach a
bude vědět, že se má držet dál. Radil bych jim, držet se dál, pokud ví, co je pro ně dobré.
Kurva.
Znovu se chovám majetnicky.
„Pokud budeš dál skřípat zuby, tak si je zničíš.“ Castor se na mě otočil. „Ode dne, kdy jsi potkal Simona,
jsem si všiml změny. My všichni jsme si jí všimli. Proč nepřijmeš své pocity, místo abys před nimi
utíkal?“
„Víš proč,“ zavrčel jsem. „Musím ti připomínat, co se stalo naposledy, když jsem se do někoho
zamiloval?“
Castor se zamračil.
„A jen se podívej na Alastaira,“ pokračoval jsem. „Až Joseph konečně umře, rozdrtí to jeho duši. Znovu.
Proč bych si to přál?“
„Nevím.“ Smutně se usmál, než se vrátil pohledem k nebi. „Někdy si myslím, že to stojí za to. Ta bolest.
Všichni muži, které jsem miloval, ovlivnili můj život způsobem, na který nikdy nezapomenu. Při každém
pohledu na měsíc myslím na jednoho muže. Na dalšího, když slyším jeho oblíbenou písničku. Jejich
ztráta bolí, ale milovat je? Přineslo to světlo do mého temného světa, byť jen na okamžik.“
„Nikdy nebudu Simona milovat,“ řekl jsem.
Nedovolil bych si to.
„Neliší se od kteréhokoli jiného člověka, kterého jsem šukal. Tato diskuze je zbytečná.“
„Jasně. Takže si normálně značíš všechny muže, se kterými šukáš někde po klubech.”
„Nemám náladu na tvoje idiotské komentáře, Greede.“
Castor se usmál.
„Víš, vždycky jsem přemýšlel, proč jsme dostali možnost označit si naše druhy. Vypadá to spíš jako
kousnutí zvířetem.“
„Protože jsme bestie.“
Alespoň jsem se tak cítil. Začala se vynořovat vzpomínka a já jsem se ji pokusil zasunout zpět za zeď,
kterou jsem si v duchu postavil. Zeď, která zadržovala všechny ty sračky, na které jsem chtěl zapomenout.
Kousek toho stejně proklouzl škvírou.
Vzpomněl jsem si, jak jsem mlátil do mříží klece, ochutnával krev, když jsem řval a křičel nadávky.
„Svět bude hořet!“ Křičel jsem. „Zabiju je všechny!“
Mých šest bratrů stálo na druhé straně mříží a oči se jim leskly, když na mě zírali.
„Nemám jinou možnost, než ho zabít,“ řekl Lazarus a přistoupil ke kleci, v ruce se mu objevil ohnivý
meč.
„Ne!“ Alastair popadl anděla. „Tohle nedělej. Prosím tě.“
„Mám na výběr?“ Lazarus se vyprostil z bratrova sevření. “Jeho mysl je pryč. Není z něj už nic jiného než
krvelačná bestie.“
„Galene,“ řekl Alastair a přispěchal ke mně.
Slzy mu máčely bledé tváře.
„To nejsi ty. Vzpamatuj se. Překonej to.“
Narazil jsem tělem na mříže a zavrčel.
„Galene?“ Castor se dotkl mé paže.
Podíval jsem se na jeho ruku, na okamžik zmatený. Kovová chuť krve zmizela, stejně jako červené
skvrny v mém vidění. Ozvěny mých výkřiků utichly. Byla to jen vzpomínka. Přesto byly ty pocity, které
to vyvolalo, tak skutečné.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se.
„Já…“ Rozhlédl jsem se kolem a cítil, jak mi hruď naplnil ledový pocit.
A pak jsem skočil z útesu volným pádem, než jsem nechal svá křídla zachytit vítr. Moje hruď se otřela o
vodní hladinu, než jsem vystřelil výš do vzduchu.
Castor za mnou neletěl, ale cítil jsem, jak se mi prohrabává v hlavě, když se snažil pochopit moje
myšlenky. Letěl jsem rychleji. Čím větší vzdálenost mezi námi byla, tím těžší pro něj bylo dostat se do
mé mysli, pokud bych s ním nemluvil.
Chtěl jsem být sám.
Aniž bych to zamýšlel, doletěl jsem do Simonova starožitnictví. Posadil jsem se na střechu a poslouchal
zvuky města. Sirény, bouchání dveří aut, lidé opouštějící bary a puby. Naklonil jsem se přes okraj střechy
a otevřel okno, než jsem vlezl do Simonova podkroví. Castor a já jsme opravili rozbité okno a vyčistili
jsme na schodech krvavou stopu vedoucí z jeho obydlí.
Vzpomínka na Simona tak blízko smrti se mi vryla do paměti. Když jsem ho zvedl, přitiskl k mé hrudi a z
jeho hrdla se ozvalo tiché zasténání, moje srdce zabolelo.
Měl jsem vědět, že se mám od Simona držet dál. I když jsem o něm nic nevěděl, byl jsem k němu
přitahován. Přitahován na úrovni, které jsem nerozuměl.
„Co to se mnou děláš, Simone Parksi?“
Prošel jsem jeho podkrovím, posadil se na kraj jeho postele a přejel rukou po polštáři.
„Nejsi nic jiného než slabý člověk.“
Člověk, kterého jsem označil za svého.
Když jsem se vrátil do sídla, byly skoro čtyři hodiny ráno. A bůh mi pomoz, šel jsem do Simonova
pokoje. Spal ve své posteli a lehce chrápal. Jeho pískově hnědé vlasy mu padaly do očí a já je odsunul
stranou, než jsem se sklonil a jemně ho políbil na čelo.
Když mě obklopila vůně deště a země, zavřel jsem oči a položil hlavu na polštář vedle jeho hlavy. Moje
ochranná touha po něm zesílila, stejně jako silné majetnictví. Ten pocit se mi odrazil v hrudi a ustálil se,
až když jsem vtiskl obličej do jeho jemných vlasů.
Téměř každá nadpřirozená bytost – upíři, vlkodlaci, dokonce i někteří z démonů – všichni měli svého
vyvoleného druha. Nephilim nebyli výjimkou. Když vám ten, kdo byl předurčen být vaším druhem,
zkřížil cestu, vytvořilo se spojení, které nešlo snadno přerušit. A za ta léta, která jsem prožil, jsem nikdy
nezažil takovou majetnickou potřebu si k sobě někoho připoutat.
Až do teď.
****
V sobotu večer jsem seděl na zadní verandě a sledoval západ slunce. Jakmile denní světlo konečně
pohasne, na město sestoupí Stíny, stejně jako několik posledních nocí. Do té doby jsem si mohl na chvíli
vydechnout. Abych shromáždil své myšlenky.
Celý den jsem se vyhýbal Simonovi v naději, že se mé city k němu změní. Značka, kterou jsem mu
udělal, časem vybledne. Neznamenalo to, že byl můj druh. Abych z něj udělal svého životního partnera,
vyžadovalo by to mnohem víc než jen kousnutí. Ale označkování bylo obvykle předehrou k páření.
Jako bych to, sakra, mohl někdy dopustit.
Dveře za mnou se otevřely a já ucítil vůni deště.
„Ahoj, Galene?“
„Hm.“
Simon si sedl vedle mě na schody. Jeho tmavě zelený svetr zvýraznil stejný odstín v jeho oříškových
očích. Posunul si brýle víc na nos a zadíval se na zapadající slunce. Snažil jsem se na něj nezírat, ale jeho
blízkost způsobila, že ty pocity, které jsem tak tvrdě celý den ignoroval, se vrátily.
„Podívej,“ řekl a sevřel v klíně ruce v pěst, než je uvolnil. „Vím, že to mezi námi byl jen sex. Chápu to.
Ale nemůžu si pomoct a myslím si, že se mi záměrně vyhýbáš.“
„Nevyhýbám,“ zalhal jsem.
„Lžeš.“
Odtrhl jsem pohled od jeho tváře a sledoval, jak slunce konečně klesá za obzor. Bolelo mě na hrudi, když
jsem cítil smutek, který z něj vycházel. Místo toho, abych mu to vyvrátil, jsem vstal a otočil se ke dveřím.
„Musím se připravit na hlídku.“
„Počkej,“ řekl Simon. „O tom jsem s tebou nechtěl mluvit. Teda ne jen o tomhle.“
Ohlédl jsem se na něj.
„Poslouchám.“
„Chci pomoci.“ Vstal ze schodu a přistoupil blíž. „Raiden mi řekl, že ten anděl ti ohledně toho prstenu nic
neřekne. A nemůžeš jít dovnitř Ravenwoodu kvůli ochraně. Ale já tam můžu.“
„Ne.“
Zavrtěl jsem hlavou a pod kůží mě píchlo podráždění.
„Ty se do toho nebudeš plést.“
„Raiden říkal, že to řekneš.“ Kolem nás se prohnal vánek a Simon zkřížil ruce na hrudi.
„Nemůžeš čekat, že v tomhle sídle zůstanu navždy, jinak se zblázním. Dovol mi, abych pomohl.“
„Ne.“
„Ani jsi o tom nepřemýšlel.“
„Nemusím nad tím přemýšlet. Odpověď je ne.“
„Bože, ty jsi tak tvrdohlavý.“
Svraštil obočí a já potlačil nutkání se zasmát. Ale vypadal příliš rozkošně, když byl frustrovaný.
„Musím se vrátit do života, víš. Chybí mi můj obchod a lidé, se kterými pracuji.“
„Máš jen jednoho zaměstnance.“
„No, chybí mi Kyo,“ řekl Simon naštvaným tónem. „Je to opravdu dobrý přítel. Zavřít obchod na týden je
jedna věc, ale na delší dobu to začne být podezřelé.“
Zatnul jsem čelist.
Věděl jsem, že má pravdu. Nemohl jsem si Simona nechat v sídle navždy. Pak by to byl opravdu únos.
Cítil jsem se jako mezi mlýnskými kameny. Tím, že bych nechal Simona odejít, bych ho vystavil
nebezpečí. Ale tím, že bych ho donutil zůstat, bych ho připravil o život. Smrtelné životy byly příliš
krátké, na to, abych ho tu nechal hnít. Tak by to nakonec dopadlo, kdybych ho držel v bezpečí těchto zdí.
Ale alespoň by žil.
„A Stíny?“ Zeptal jsem se. „Co když přijdou uprostřed noci? Znají tvůj pach, Simone. Nepřestanou tě
lovit.“
„Vím.“ Kousal si spodní ret a sklopil pohled k nohám. „Prostě mi chybí život, Galene.“
Nemohl jsem to zastavit. Musel jsem se ho dotknout.
Pohladil jsem ho po tváři a nenáviděl se za to, jak moc jsem miloval teplo jeho kůže na své. Jeho oříškové
oči se znovu zadívaly na mě. Viděl jsem v nich šok, ale také něco jiného. Hlad, který jsem až příliš dobře
znal. Vzpomínal na včerejší noc?
„Promyslím si to,“ řekl jsem.
V očích se mu objevila naděje.
„Děkuji.“
Sundal jsem ruku z jeho tváře a bez dalšího slova jsem vešel do sídla. Bellamy mě potkal ve vstupní hale
a zasouval si dýky do pouzder na opasku. On a já jsme se na tuhle noc spojili, zatímco Raiden a Gray se
vydali na druhou stranu města. Alastair a Castor se chystali odletět do dalšího města a hlídat tam, protože
předchozí noci se objevily zprávy o útocích i mimo naše město.
Phoenix neblafoval, když řekl, že své mazlíčky nasměruje na lidi. Byl jsem vyčerpaný z toho množství,
které jsme museli za posledních pár nocí zabít. Zdálo se, že ti bastardi nikdy nepřestanou. Jeden zemřel a
další se objevili.
„Necháš mě hlídat toho člověka?“ zeptal se Daman, který seděl v koutě velkého arkýřového okna v
obývacím pokoji.
Často tam sedával a kreslil.
„Buď hodný,“ řekl mu Bellamy.“ Simon je zlatíčko. Má taky pěkný zadek.“
Zavrčel jsem, když na mě Bellamy po těch slovech mrkl. Sakra.
Ta majetnickost pořád přetrvávala.
„Jako kdybych se zajímal o to, jak vypadá jeho zadek.“ Daman obrátil oči v sloup. „Lidé jsou nechutní.“
„Ach ano,“ řekl Bellamy.“ Zapomněl jsem, že dáváš přednost šukání démonů.“
„Jdi se bodnout Bellamy.“
Bellamy zvedl ruce.
„Hej, nesoudím tě. Jednou jsem šoustal s cecaeliem, který se svými chapadly dělal věci, o kterých mám
stále vlhké sny.“ Poklepal si na bradu. „Vlastně bych ho mohl znovu najít.“
* Cecaelia je hybrid člověka a chobotnice. Řadí se mezi mořské bytosti jako mořské panny (nebo
panicové, chcete-li). Stejně jako oni mají do pasu podobu člověka a od pasu dolů pak několik
chapadel.
„Pojď,“ řekl jsem a otevřel dveře. „Stíny začnou brzo lovit.“
Otočil jsem se zpátky k Damanovi.
„Snaž se nechovat jako pitomec, jasné?“
„Co mi uděláš?“ řekl Daman s přimhouřenýma očima. „Pokoušeš mě? Protože s tím už máš zkušenosti.“
Proboha. Bylo hnusné, že se tady nedokázalo udržet žádné tajemství.
Jakmile jsme byli venku, Bellamy roztáhl křídla. Peří mělo královsky modré podtóny, skoro jako havraní
peří na slunci. Jednou jimi mávl, a než se zvedl ze země, roztáhl jsem ta svá a vydal se za ním.
„Můžeš udělat kompromis, víš,“ řekl Bellamy, když jsme opustili bariéru a letěli směrem k městu. „Simon
není pták, kterého můžeš držet zavřeného v kleci. Má svůj život.“
„I když ho pustím, Alastair mu nikdy nedovolí být skutečně svobodný,“ řekl jsem a vzpomněl jsem si, co
mi řekl ten den ve své pracovně. „Simon ví příliš mnoho.“
„Jeho paměť může být vymazána. Alastair to udělal předtím –“
„Ne,“ odsekl jsem a na hrudi mě zabolelo při pomyšlení, že by mě Simon neznal.
„Uklidni se, bratře.“ Bellamy se na mě omluvně usmál. „Byl to jen návrh.“
„Přestaňme o tom mluvit.“
Přikývl a už nic neřekl.
Moje myšlenky mě zmátly. Chtěl jsem se od Simona distancovat, protože představa, že bych se do něj
zamiloval, mě zatraceně vyděsila. Ale na druhou stranu jsem ho nechtěl nechat být.
Bylo by nejlepší, kdyby jeho paměť byla vymazána.
Vzadu na krku mě brnělo, když jsem cítil, jak se ve stínech nedaleko skupiny lidí v centru města pohybuje
několik Stínů. Bary, obchody, restaurace – cílem bude každý člověk. A podle velikosti skupiny jsem
věděl, že to bude tvrdé. Brutální. Zatím největší útok.
„Bellamy!“
Vyslovil jsem jeho jméno v mysli, protože byl příliš daleko, abych to řekl nahlas.
„Taky je cítím!“
Sletěl k zemi a já mu byl v patách.
Přistáli jsme v uličce mezi dvěma opuštěnými budovami a vytáhli zbraně. Stín se ke mně vrhl a jeho
tlama byla plná zubů ostrých jako břitva. Přejel jsem mu čepelí přes hrdlo. Potom na mě skočili další dva.
Sotva jsem měl čas porazit jednoho, už tu byly další.
Stíny možná byly tupé bestie, které nebylo těžké zabít, ale když nás tolik převyšovaly, boj s nimi byl
obtížnější. Nemohl jsem polevit ve své ostražitosti, a tak jsem Simona prozatím zatlačil do pozadí mysli.
Musel jsem zabíjet démony.