Simon
Věděl jsem, že sním.
Když jsem procházel svým obchodem se starožitnostmi, mé tělo jakoby se vznášelo. Než se zatáhly
žaluzie, za otevřenými okny se objevily temné mraky a místnost upadla do tmy. Všechno se zdálo trochu
pokřivené, jako by můj mozek nedokázal poskládat scénu úplně dohromady. Prošel jsem chodbou a
zabočil do skladiště.
Pak jsem to uviděl. Schránka.
Zámek se otevřel stejně jako první den, kdy jsem ji našel, a víko se zvedlo se zlověstným zavrzáním. V
žilách mi ztuhla krev. Sáhl jsem do schránky a popadl prsten.
Periferním viděním jsem zahlédl, jak kolem mě prolétl tmavý tvar a já jsem se otočil. Černý dým se
rozvířil a pohltil veškerý prostor kolem. Po kůži mi přeběhl mráz a pokusil jsem se pohnout, ale nohy
jakoby mi zarostly do země.
Ze stínu se vynořila postava zahalená do černého a připlula blíž.
Přímo přede mnou se objevily červené oči.
S leknutím jsem se probudil a kůži jsem měl vlhkou potem.
„Simone?“ Galen se vedle mě pohnul.
„Jsem v pořádku,“ řekl jsem a ztěžka dýchal. „Jenom zvláštní sen.“
„Pojď sem.“ Přitáhl si mě k sobě. „Chceš si o tom promluvit?“
Políbil jsem ho na klíční kost a nechal se obklopit jeho vůní santalového dřeva.
„Raději bych se v tobě na chvíli ztratil.“
Chytil mě za bradu a přitáhl si mě pro polibek. Když jsme se líbali, přitlačil mě na záda a vklouzl mezi
mé nohy, deka mu sklouzla z jeho nahých boků. Jeho váha způsobila, že jsem se cítil v bezpečí a chvění v
mém těle, které zůstalo po mém snu, konečně pominulo.
Můj zadek byl ještě trochu podrážděn od nočního milování, ale byla to bolest, které jsem se nemohl
nabažit. Chtěl jsem ho znovu cítit v sobě, nechat ho vyplnit každý centimetr ve mně.
Chtěl jsem, aby si mě nárokoval znovu a znovu.
Slyšel jsem jemné cvaknutí uzávěru lubrikantu, než si ho trochu vymáčkl do dlaně. Vydechl proti mým
pootevřeným rtům, když si protáhl penis. Uvěznil jsem jeho ústa v dalším žhavém polibku, když do mě
konečně pronikl a moje stěny jeho penis obalily.
„Miluji být uvnitř tebe,“ zamumlal Galen a pronikl hlouběji.
Chytil jsem ho za boky a zvedl hlavu, abych si vyžádal další polibek. Srdce mi tlouklo ve stejném rytmu,
v jakém si mě bral, a moc se mi to líbilo. Líbilo se mi být obklopen jeho hřejivou kořeněnou vůni. Líbilo
se mi být v jeho náruči. Ještě jsem mu neřekl, že ho miluji, ale celým tělem jsem cítil pravdu těch slov.
Nechal mou duši vzlétnout.
Rychlý ranní sex bylo přesně to, co jsem potřeboval. Poté, co jsem se udělal a dotkl se Galena přesně tak,
jak se mu to líbilo, aby se udělal i on, zůstal jsem ležet v jeho náruči a byl spokojený.
„Cítíš se lépe?“ zeptal se trochu udýchaně, přesto vážně.
„Ano. Jsi zázračný léčitel.“ Vtiskl jsem mu pusu na hruď, než jsem popadl brýle z nočního stolku.
Jeho paže mě zezadu objaly a kousl mě do lopatky. Usmál jsem se a opřel se o něj.
„Je to to, co opravdu chceš?“ zeptal se a jeho dech mě polechtal na kůži. „Život se mnou?“
Otočil jsem se k němu čelem, překvapen jeho vážným výrazem. Jeho světle šedé oči zářily nevyslovenou
starostí. Cítil jsem to také – že tohle štěstí nebude trvat věčně.
„Ano,“ zachroptěl jsem.
V krku mi uvízly emoce.
„Chci, aby ses opravdu zamyslel, nad tím co to znamená, Simone.“ Galen prsty pohladil mou paži a v
očích měl vzdálený pohled.
„Už tak musíš Kyoovi lhát. Jestli se mnou opravdu chceš vztah, budeš muset dál lhát. Jemu. Komukoli
jinému, koho potkáš. Můj život je krvavý. Násilný. Démoni, jejich přisluhovači, mocné bytosti, které jsou
na jejich straně… ti všichni budou znát tvou vůni. Být se mnou tě vystaví neustálému nebezpečí.“
„Tak mě nauč, jak se bránit,“ řekl jsem a odmítl jsem se nechat vystrašit.
Protože přesně o to se snažil.
Galen mě políbil na konečky prstů.
„Bojím se pomyšlení, že by tyto jemné ruce musely držet zbraň.“
„Tohle nechceš?“ zeptal jsem se a hlas se mi zlomil. „Proto se mě snažíš přimět, abych tě opustil?“
Konečně se mu do očí vrátil život. Chytil mě za krk a přitiskl své čelo k mému.
„To není ten důvod. Už jsem ti řekl, že tě nemůžu odstrčit. Přesto se cítím sobecky, když něco takového
říkám. Jestli se ti někdy něco stane, protože tě nedokážu ochránit, nevím co –“
„Přestaň,“ řekl jsem a položil ruku na jeho. „Tohle je moje volba, Galene. K ničemu mě nenutíš. Nemohu
od tebe odejít o nic víc než ty ode mě. Já…“ Slova se mi zadrhla v krku.
„Co?“
Zíral jsem na jeho dlouhé tmavé řasy a na to, jak vrhaly stíny na jeho tváře. Objel jsem křivku jeho silné
čelisti a pak se dotkl jeho plného spodního rtu. Byl zničující ve své kráse, starověký válečník, který viděl
vzestup a pád civilizací. Syn padlého anděla, který chtěl jen dokázat – sobě i ostatním – že je jiný než ten
krutý muž, který ho zplodil. Byl ochranitelský a laskavý. Cítil jsem se díky němu v teple a bezpečí.
Chtěný.
„Miluju tě,“ zašeptal jsem a zamrkal, abych zahnal slzy.
Když jsem ta slova řekl, váha se zvedla z mých ramen. Zadržoval jsem je celé věky.
„Tak vidíš? Nemůžu tě opustit. Nechci. Co chci, je tento okamžik právě tady.“ Přitiskl jsem se k němu
blíž. „Probouzet se vedle tebe. Cítit, jak tvé srdce bije proti mému.“
„Simone…“
„Nemusíš to opakovat,“ řekl jsem ve spěchu, když se mi strachem zauzlovaly střeva. „Vím, že je příliš
brzy na to, abych se tak cítil, a –“
„Simone,“ řekl znovu, tentokrát pevněji.
Když mě chytil za bradu a přinutil mě, abych se na něj podíval, zahlédl jsem v jeho očích náznak úsměvu.
Bříškem palce pohladil můj spodní ret.
„Nadechni se.“
Nadechl jsem se a pak vydechl.
Jeho rty sebou cukly.
„Lepší?“
„Ano.“ Pauza. „Ne. Nevím.“
Pokusil jsem se odtáhnout. Ale hned mě strhl zpátky.
„Nenechám tě tak snadno odejít,“ řekl a přitiskl obličej k mému krku. „Ne, když jsi mi právě řekl ta
slova.“
„Jaká slova? V poslední minutě jsem toho řekl hodně.“
Zvedl hlavu a upřeně se na mě zadíval.
Usmál jsem se proti své vůli. Nemohl jsem s tím bojovat. Měla takhle vypadat láska? Děsivá, matoucí,
vzrušující a hřejivá najednou? Myslel jsem si, že jsem předtím miloval pár bývalých kluků, ale když to
porovnám s tím, co cítím teď tak to spíš bylo jen poblouznění.
S tímhle to bylo nesrovnatelné.
Něha v Galenových očích mě přiměla uvěřit, že on ke mně cítí totéž, i když to ještě neřekl.
Jedním malým pohnutím mé hlavy dopředu se naše rty setkaly. Jeho prsty se proplétaly mými vlasy,
zatímco ty moje tančily po jeho zádech. Uvolnil svá křídla a přehodil je přes nás, měkká peříčka mě
hladila po kůži, když se usadil mezi mýma nohama.
Před dvěma měsíci by mě ani ve snu nenapadlo, že budu nahý v posteli s okřídleným sexuálním bohem a
jeho rty se přitisknou na ty mé, když se naše penisy o sebe otřou. Otevřel se mi úplně nový svět plný
magie a lásky, kde jsem našel i rodinu.
Měl jsem vědět, že to nevydrží.
Galen náhle ztuhl.
„Co je špatně?“ Zeptal jsem se.
„To je Castor,“ řekl a prsty si zaryl do spánku. „On je…“ Odmlčel se a zasténal, jako by ho to bolelo.
„Něco je špatně.“
Galen rychle vylezl z postele a natáhl si džíny. Právě si je zapnul, když se ozvalo zabouchání na dveře.
„Galene!“ řekl Gray a hlas se mu zlomil. „Cas je zraněný!“
Galen otevřel dveře a moje srdce se sevřelo, když jsem uviděl, jak Grayovi stékají po tvářích slzy. Jak
nejrychleji jsem mohl, natáhl jsem si džíny, které ze mě včera večer Galen strhl, a natáhl se pro svetr.
„Zůstaň tady,“ řekl mi Galen.
Během několika sekund se úplně změnil. Svůdný, něžný muž, se kterým jsem před chvílí ležel v posteli,
byl nahrazen válečníkem, ve kterého, byl vychován. Vyzařovala z něj autorita.
„Dovol mi pomoct.“ Nebyl jsem si jistý, co můžu udělat, ale Galen nebyl jediný člověk v sídle, na kterém
mi záleželo. Měl jsem strach o ně všechny. Pokud byl Castor zraněn, odmítl jsem jen tak stát a nic
nedělat.
„Uděláš, jak říkám,“ zavrčel Galen a vyvedl strachem šíleného Graye z místnosti.
Pod drsným tónem jsem vycítil jeho strach.
„Nevycházej z této místnosti. Rozumíš?“
Trochu se mi točila hlava a srdce mi bušilo jako zběsilé. Už jsem se chtěl začít hádat, ale tvrdý Galenův
výraz mi v tom zabránil.
„Dobře.“
Přispěchal jsem k zavřeným dveřím a přiložil na ně ucho. Uslyšel jsem těžké kroky v hale a nezřetelné
hlasy, než všechno utichlo. Netrvalo dlouho a ozvalo se zaskřípání pneumatik, jak dvě auta vyjela z
garáže. Byl den, takže nemohli letět.
Byl jsem teď v sídle sám?
Byl Castor v pořádku?
Bouchnutí na balkóně mě přimělo škubnout sebou. Srdce jsem měl až v krku a sevřel mě strach. Ale pak
jsem na terase uviděl známá bílá křídla.
Přiběhl jsem a rozrazil dveře.
„Lazare?“
Z rány na hlavě mu vytékala krev a zbarvila část jeho bílých vlasů do červena. Na pažích a hrudi měl
hluboké rány, a když se pokusil vstát, sesunul se zpátky na podlahu balkónu. Část jeho levého křídla byla
utržená a zabarvila kdysi čistě bílá pírka v krvi.
„Co se stalo?“ Klesl jsem na kolena vedle něj.
„Útok,“ odpověděl a zalapal po dechu. „V nebeské říši. Proč to udělal? Proč nás zradil tímto způsobem?“
„Kdo?“
„Ramiel,“ řekl Lazarus a chytil se za ránu na boku.
Vypadala hluboká. Andělovy modré oči se zlatými skvrnami se na mě zadívaly. Chytil mě za ruku a něco
mi položil na dlaň.
„Prosím. Vezmi si tohle. Ochraňuj to svým životem.“
Prsten.
Můj sen se vrátil. Ten znepokojivý pocit, že nejsem sám. Ty červené oči.
„Nerozumím,“ řekl jsem a můj hlas stoupal tak, jako pokaždé, když jsem se vyděsil.
„Myslel jsem, že prsten je v nebeské říši v bezpečí.“
„Byl. Ale Ramiel nás zradil. On a skupina andělů zaútočili na říši a pokusili se ji dobýt. Celou tu dobu
byli Belphegorovýma očima a ušima.“ Lazarus zíral do dálky, tvář měl potřísněnou krví.
„To vysvětluje, proč jsme byli vždycky o krok pozadu za nimi. Proč se nám zdálo, že se nám Belphegor
vždy vyhýbal. Všechno to vysvětluje.”
„Co s tím mám dělat?“ panika mě naplno ovládla. „Pokud to tam nahoře nebylo v bezpečí, proč si myslíš,
že se mnou bude?“
„Nemám jinou možnost,“ odpověděl a pokusil se znovu vstát. Vyskočil jsem na nohy a pomohl mu. „Jsem
příliš slabý na to, abych před nimi utíkal. Tady by tě ale neměli zastihnout.“
„Proč ne? Ty se dokážeš dostat skrz bariéru.“
„Umístil jsem na tohle místo ochranu,“ řekl Lazarus a trhl sebou, když si přetížil zraněnou nohu. „Ostatní
andělé si myslí, že Nephilim jsou monstrózní ohavnosti a chtějí je zničit. Chtěli to ode dne, kdy se kluci
narodili. Takže jsem musel zajistit, aby místo, kde budou žít, nikdo neznal.“ Vzhlédl k nebi. „Musím
odejít. Čas se krátí. Nejspíš mě neustále sledují, a pokud bych se tady zdržel příliš dlouho, mohlo by to
ohrozit ochranu tohoto místa.“
Poté vzlétl k obloze a jeho zakrvácené křídlo ho trochu stáhlo níž, než nabralo sílu. Šustění jeho křídel
sláblo, čím výše stoupal vzhůru, a pak se mi ztratil z dohledu.
Má mysl jela na plné obrátky. Nejprve se stalo něco zlého Castorovi. Pak se ukázal zraněný Lazar a řekl,
že je andělé zradili. Co se to tu zatraceně dělo?
Roztřásl jsem se, když jsem se vrátil do Galenova pokoje a sedl si na kraj postele. Nepovažoval jsem se
za přehnaně úzkostlivého člověka, ale nervy jsem teď měl na pochodu. Při nejmenším hluku jsem
nadskočil. Když mě zabrněla dlaň, podíval jsem se dolů na prsten, který jsem stále svíral. Otevřel jsem
ruku a prozkoumal ho.
Zlatý kroužek měl na sobě krvavé skvrnky a velký zelený kámen uprostřed vypadal, jako by slabě zářil.
Naklonil jsem se blíž. Zamrazilo mě až v kostech a měl jsem dojem, že mi vánek pročísl vlasy. A pak
jsem to slyšel… šeptání. Hluboký hlas promluvil jazykem, kterému jsem nerozuměl. Vlasy na zátylku se
mi postavily.
Hodil jsem prsten na noční stolek, objal si rukama kolena a ze všech sil jsem se snažil udržet v klidu. Slzy
mi stékaly po tváři, když jsem si vzpomněl, jak zněl Grayův hlas, když přišel pro Galena. Objal jsem svá
kolena pevněji a přál jsem si, aby byl Galen se mnou.
Jak mohlo tak úžasné ráno dopadnout takhle?
***
Později toho večera se v domě rozhostilo ponuré ticho. Castora nenašli. Každý z nich ho hledal hodiny,
ale stopa vychladla. Když slunce zapadlo, všech šest se vrátilo domů s obavami vepsanými v jejich
tvářích.
„Co dělal tak brzo venku?“ zavrčel Galen a klouby mu zapraskaly, když sevřel ruce v pěst.
Stál u okna v herně a déšť bubnoval na sklo.
„Včera večer jsme spolu šli do klubu,“ řekl Raiden s pohledem na koberec.
Hlas se mu třásl.
„Cas tam potkal nějakého týpka a šli si to spolu rozdat do zadních místností. Než jsem odešel, ptal jsem se
ho prostřednictvím našeho spojení, kde je a on mi řekl, abych šel domů. Že je v pořádku.“
„Ty pitomče,“ řekl Daman. „Neměl jsi ho nechávat samotného. Možná kdybys používal mozek stejně jako
svaly, nebyl bys tak hloupý.“
Raiden zavrčel a vyskočil z pohovky.
„Dost,“ řekl Alastair z místa u zdi.
Raidenovy nosní dírky se rozšířily, když se posadil.
„Všichni jsme teď zraněni a bojíme se o našeho bratra, ale vzájemné napadání je to poslední, co bychom
měli dělat. Castor potřebuje, abychom zachovali vyrovnanou hlavu.“
Jeho bledé oči se na mě zaměřily.
„Útok v nebeské říši ve stejnou dobu jako Castorovo zmizení… to musí nějak souviset.“
Nerad jsem se na to ptal, ale ta otázka mě pronásledovala.
„Jak víte, že je ještě naživu?“
„Cítili bychom, kdyby zemřel,“ odpověděl Galen. „Cítím jeho životní sílu. Má bolesti, ale žije.“
Gray zakňučel a vrazil mi obličej do ohybu krku. Přitiskl jsem si ho blíž a bolest mi sevřela hruď, jako
bych ji z něj cítil.
„Lazarus na mě nereaguje,“ řekl Alastair.
„Byl ve špatném stavu, když jsem ho viděl.“ Zíral jsem na své ruce složené v klíně. „Přál bych si, abych
mohl pomoci.“
„Nemohl jsi nic dělat,“ Galenův hlas byl jemný.
„Zemře?“ Zeptal jsem se. „Myslel jsem, že se léčíte super rychle.“
„To ano.“ Alastair se zhluboka nadechl. „Ale nejsme v žádném případě nezničitelní. Čistokrevní andělé
jako Lazarus mohou být zabiti pouze nebeskou čepelí, kterou musel Ramiel použít, aby ho zranil. Ta
zbraň může samozřejmě zabít i nás. A taky zpomaluje naše hojení.“
Zamračil se.
„Hlavně se používá k mučení.“
Když se Gray přitulil blíž, na hruď mi dopadly jeho horké slzy.
„Proč by někdo chtěl někoho z vás mučit?“
„Máš moc otázek, smrtelníku.“ Alastair se na mě zamračil. „Tohle se tě netýká. Měl bys-“
„Týká se mě to,“ odsekl jsem, otrávený jeho postojem. „Lazarus mi dal prsten a řekl mi, abych ho udržel
v bezpečí. Tak se ke mně přestaň chovat jako k cizímu. Castor je i můj přítel a chci vám pomoci ho
najít.“
„Je jen jeden důvod, proč by ho chtěli mučit,“ řekl Galen a znovu se zadíval z okna ven. „Kvůli
informacím. Přesněji, aby zjistili, kde je tohle místo a jak se sem dostat.”
„Copak jim bariéra nebrání v tom, aby se k nám dostali?“ Zeptal jsem se.
„Bariéra není neprostupná.“ Alastair se odlepil od zdi. „Je silná, ano, ale existují způsoby, jak se dostat
dovnitř. Pokud Ramiel pracuje s Belphegorem, určitě mu řekl, že Lazarus uprchl z nebeské říše s
prstenem. A je jasné, kam by ho schoval. Na jediné místo, které nikdo z nich nedokáže tak snadno
prolomit.“
„Takže unesli Castora, aby zjistili, jak se dostanou dovnitř,“ řekl jsem, když mi to konečně došlo.
„Ano. Byli o krok před námi. Předvídali naše pohyby a podle toho jednali.“
„Tak co teď budeme dělat?“ zeptal se Bellamy.
„Vzali našeho bratra,“ zavrčel Galen a odvrátil se od okna.
Jeho světle šedé oči potemněly.
„Nebudu mít klid, dokud všechny nezabiju.“
Ve stejnou chvíli sebou všichni trhli.
Gray zvedl ruce, aby si zakryl hlavu, jeho malé tělo se třáslo. Galen se chytil za hruď a oči měl rozšířené.
Alastair se zhroutil dopředu a musel se zachytit okraje pohovky.
„Chudák Cas,“ řekl Gray tichým hlasem. „Tolik mu ubližují. Cítím jeho bolest.“
„Castor je silný,“ řekl Alastair, i když v jeho hlase byly slyšet obavy.
Jeho pohled se přesunul ke mně.
„Kde je prsten?“
„V Galenově pokoji,“ odpověděl jsem.
Nechtěl jsem tu zatracenou věc mít blízko sebe.
„Přines ho sem.“
Přikývl jsem a jemně se vyprostil z Grayova sevření. Podíval se na mě, slzy mu ulpěly na dlouhých řasách
a spodní ret se mu chvěl. Raiden se svalil na gauč a přitáhl si Graye k sobě.
Muži, které jsem považoval za svou rodinu, byli v nebezpečí. Castor byl mučen. Po prstenu šly mocné
bytosti — andělé i démoni. Po prstenu, jehož ochranou jsem byl pověřen.
Šest zbývajících válečníků se se zachmuřeným pohledem dívalo někam do prázdna.
Vzpomněl jsem si na den, kdy jsme seděli u stolu a jedli kuřecí smaženici. Místnost byla plná smíchu a
hravých posměšků. Raiden ukradl jídlo z Castorova talíře a Gray málem spadl tváří do talíře, když se
snažil zůstat vzhůru – což vyvolalo další sérii smíchu.
Dostaneme šanci to zažít znovu? Všichni společně? Budeme šťastní?
Galen se ke mně přidal, když jsem vyšel z místnosti a šel se mnou chodbou ke schodům. Jeho mlčení
způsobilo další nervózní chvění v mých útrobách. V jeho tvrdém pohledu a mírném chvění rukou byl
vidět jeho sotva potlačovaný vztek. Tohle byla chvíle, kdy jsem v něm skutečně viděl Wratha. Nejen, že
jsem to viděl, ale i cítil, tu jeho temnou, násilnou stránku. Ale ruka, která se v jeho hněvu svírala v pěst,
byla ta samá ruka, která mě láskyplně hladila po tváři, ta samá, která mi vklouzla do vlasů, když mě líbal.
Viděl jsem temnotu uvnitř Galena. A stejně jsem ho miloval.
Když jsme došli k jeho pokoji, sebral jsem prsten z nočního stolku. To mravenčení z dřívějška se vrátilo,
když se dostal do kontaktu s mou kůží. Bojoval jsem s nutkáním ho vyhodit z okna. Místo toho jsem si ho
strčil do kapsy.
„Jsi zticha,“ řekl.
Otočil jsem se a byl překvapen, jak blízko najednou stál.
„Ty jsi taky zticha.“
„Jo, ale u mě je to normální. Ty na druhou stranu…“ Galen překonal vzdálenost mezi námi a objal mě.
„Čekal jsem, že se budeš ptát na milion a jednu otázku.“
„Umím mlčet, když je to potřeba.“
To ho přimělo k úsměvu, i když jen trochu.
„Přesně o tom jsem mluvil. Můj život je pro tebe příliš nebezpečný, Simone. Pokud se démoni dostanou
skrz bariéru –“
„Pak se jim společně postavíme.“ Chytil jsem ho za košili. „Vím, že nejsem moc velký bojovník, ale hrál
jsem baseball v Little League asi dva roky.“
Galenův úsměv se znovu objevil.
„Opravdu?“
„Mhm. Jako nadhazovač jsem nestál za nic, ale dokázal jsem máchat pálkou jako nikdo.“
„Pálkou, jo?“ Nepřestal se usmívat. „Matně si vzpomínám, že jsi mi jednou takovou vyhrožoval.“
„Ach, pamatuješ si to jen matně? Víš zatraceně dobře, že to byl ten okamžik, kdy ses do mě zamiloval.“
„V tom se s tebou nemůžu hádat.“
Zvedl jsem se na špičky a políbil ho na krk.
„Nemůžu říct, že bude všechno v pořádku. Nejsem žádná vědma. Ale nebezpečí nebo ne, nikam nepůjdu.
Jsme v tom spolu, velký chlape.“
Galen se roztřeseně nadechl. Tvrdý zevnějšek, který si udržoval před ostatními, přede mnou trochu
povolil. Jeho ruka sklouzla k mému zátylku, než zabořil prsty do mých vlasů, zaklonil mi hlavu dozadu a
zadíval se mi do očí.
„Slib mi, že neuděláš nic bezohledného,“ řekl. „Zatím jsme tu v bezpečí, ale cítím, že Castorovo
odhodlání upadá.“
Když mluvil o Castorovi, v jeho hlase se objevila bolest.
„Obávám se, že už dlouho nevydrží. A musíme být připraveni na to, co se stane potom.“
Oči mi zaslzely.
„Zabijí ho?“
Stejná bolest v jeho hlase se odrážela i v jeho očích. Nemusel ani odpovídat.
„Slib mi to, Simone. Když ti řeknu, abys utekl, uděláš to.“
„Kam bych šel?“ zeptal jsem se a ten nápad se mi nelíbil.
„Ke Claře,“ odpověděl, než sáhl do zadní kapsy a vložil mi klíče do ruky. „Když dám rozkaz, vezmeš si
moje auto a pojedeš jako o život. Ochrana kolem Ravenwoodu by tě měla chránit, alespoň dokud je
nezaženeme. Řekl bych ti, abys šel hned, ale už je pozdě. Cítím, jak čenichají kolem okraje bariéry a
snaží se najít cestu dovnitř.“
„Neopustím tě,“ řekl jsem se sevřenou hrudí a v očích mě pálily neprolité slzy.
Byl jsem vyděšený. Moc jsem se bál. O něj. O všechny ostatní.
„Musíš,“ zavrčel. „Slib mi to.“
Pevněji jsem klíče v dlani sevřel.
„Slibuji.“
Galen si mě přimáčkl na hruď a svůj obličej zabořil do mých vlasů. Projel mnou neklid, zauzloval mi
žaludek a ztěžoval dýchání.
Příliš se to podobalo rozloučení.
„Miluju tě,“ řekl jsem, zavřel oči a nadechl se.
Sklonil se a políbil mě. Snažil jsem se moc nemyslet na to, jak se mu trochu chvěly rty. Když se odtáhl,
pohladil mě po tváři. Jeho šedé oči změkly, když se na mě zadíval.
„Já-“
Ale než mohl cokoliv říct, shrbil se, zalapal po dechu a ruku si přiložil ke spánku. Ostrý vítr narazil do
dveří na terase a rozrazil je. A pak jsem zaslechl zvuk, ze kterého se mi zvedl každý chlup na těle –
vzdálené skřípění.
„Stíny,“ řekl Galen a zdálo se, že mu z tváře zmizela všechna krev.
Jeho pohled se přesunul ke mně.
„Prošli.“
Jeho slova potvrdilo vzdálenější skřípění a mně naskočila husí kůže, jak zvuky sílily. Blížili se. Galen si
mě hodil přes rameno, jako bych nic nevážil, a utíkal z místnosti po schodech dolů do hlavního patra.
Pohyboval se tak rychle, že jsem musel zavřít oči, abych nebyl příliš dezorientovaný.
„Bariéra je dole,“ řekl Alastair, když se s námi setkal v hale před zábavní místností. Ostatní válečníci byli
na nohou s tasenými zbraněmi. Podíval se na Galena a pak na mě.
„Musíme ho zamknout v místnosti a umístit ochranu na dveře. Nevydrží to věčně, ale dá nám to víc času.“
„Obávám se, že nám čas vypršel,“ řekl Bellamy s pohledem na okno.
Na druhé straně skla se pohybovaly tmavé tvary.
„Jsou tu.“
Okno se rozbilo, když skrz něj pronikla postava z černého vířivého kouře. Když mě do nosu zasáhl
zápach hniloby a hořícího masa, obrátil se mi žaludek. Bellamy rozřízl té věci krk a její tělo se rozzářilo
jasně oranžově, než se rozpadlo na prach. Bylo jich tam ale mnohem víc. Slyšel jsem, jak se pohybují
trávou. Slyšel jsem skřípání a vrčení.
„Galene!“ otočil jsem se k němu. „Schránka! Je stále v Alastairově pracovně?“
Galen jako by pochopil můj záměr, vyrazil chodbou. Za námi se ozval rachot, když bratři bojovali proti
Stínům, chraplavé zvuky dýchání se mísily s bolestnými výkřiky a dalším ječením. Jakmile byl Galen v
pracovně, zabouchl dveře a postavil mě na zem.
Na chvíli jsem zaváhal. Strach mnou doslova lomcoval, ale nedokázal jsem to vzdát. Setkal jsem se s
Galenovým pohledem a zhluboka se nadechl. Musím být odvážný.
„Když vrátím prsten zpátky do schránky, neotevřou ji, že?“
„Nakonec by mohli, ale přinejmenším je to zdrží.“ Galen prohledal pracovnu, dokud schránku nenašel.
„Tady.“
Vzal jsem si ji a sáhl do kapsy pro prsten. Zelený kámen zářil nejprve slabě, pak jasněji. Bylo to, jako by
to vycítilo démony za dveřmi a svolávalo je to.
Galen si prohlížel prsten, než se zadíval na mě. Ozvalo se bušení na dveře. Věděl jsem, co se chystá říct, a
připravil jsem se na to.
„Vezmi schránku a odejdi,“ řekl. „Projdi zahradou a zahni doprava. Moje auto je na příjezdové cestě. Jeď
přímo ke Claře. Nikde jinde se nezastavuj.“ Podíval se ke dveřím a vytáhl z opasku dvě dýky. „Zdržím
je.“
„Galene-“
„Slíbil jsi mi to, Simone Parksi. Neporušuj slib.“
Dveře se rozrazily a třísky létaly všude.
„Jdi. Hned!“
Spěchal jsem ke skleněným dveřím, které vedly z pracovny do zahrady, a otevřel jsem víko na schránce.
Potřeboval jsem zamknout prsten uvnitř. I kdyby se démonům podařilo mi ji vzít, chvíli si s tím nebudou
vědět rady.
Ale něco se stalo.
Právě když jsem se snažil vložit prsten dovnitř, byl jsem sražen dozadu.
Narazil jsem do stolu a vyrazil si dech.
„Simone?“
„Ne,“ zašeptal hluboký hlas a naplnil mi hlavu.
Zněl jako ten samý, který na mě mluvil předtím.
Prsten se mi v ruce rozžhavil, jako by mi pekelné plameny pálily maso. Zaťal jsem zuby a pokusil se ho
znovu zasunout do schránky, ale ta mi vyletěla z ruky, narazila do zdi a roztříštila se na kusy.
„Simone! Co se děje?“
„Nevím,“ řekl jsem a zasípal. „Jako by mi něco bránilo ten prsten vložit do schránky. Vyletěla mi z ruky a
rozbila se, Galene.“
„Musíš odejít,“ přeřval Galen hrdelní zavrčení, když se do místnosti nahrnuly další Stíny.
„Je jich příliš mnoho.“
Zvedl jsem se z podlahy a ohlédl se, abych uviděl, jak bojuje se čtyřmi najednou. Ve dveřích se objevili
další a žluč mi stoupla do krku, když jsem si je konečně pořádně prohlédl. Pod vířícím kouřem jejich hlav
byly bledé bílé tváře s otevřenými ústy a ostrými zuby. Znovu jsem vykročil ke dveřím, ale na místě mě
zastavila neviditelná síla.
„Přestaň se mnou bojovat,“ řekl hlas. „Poslouchej.“
Poslouchat co?
Vystřelující bolest pohltila celé mé tělo, vykřikl jsem, přepadl dopředu a zachytil se o roh stolu. Připadalo
mi, jako by do mě udeřil blesk a elektřina mi vystřelila do konečků prstů. Prsten v mém sevření žhnul
ještě víc a moje ruce se samy pohybovaly.
Nasunul jsem si prsten na ukazováček.
Podlomily se mi nohy a já se zhroutil na podlahu. Oheň z prstenu do mě pronikl a prošel mými žilami.
Zalapal jsem po dechu, když jsem měl pocit, jako by se do mě zevnitř zaryly drápy. Cítil jsem se špatně.
Zvonění v uších tlumilo hluk kolem mě. Slyšel jsem, jak na mě Galen křičí, ale zněl tak daleko.
Pevně jsem zavřel oči a vzadu v mé mysli se objevily dvě červené oči. Jako z mého snu. Byl jsem v
plamenech. Roztrhaný zevnitř.
„Galene!“ vzlykl jsem a snažil se vstát.
Když jsem spadl zpátky na podlahu, už jsem se nepohnul.