0

Simon

Měl jsem pocit, jako by do mě udeřilo kladivo.
Otevřel jsem víčka a trhl sebou, když jsem měl dojem, že mi exploduje hlava. V útrobách mi bublala
nevolnost a bolelo mě celé tělo. Vzduch byl vlhký a lehce zatuchlý. Skoro jako bych byl v nějaké jeskyni.
Cítil jsem taky něco jiného, i když to bylo velmi slabé. Nedaleko něco hořelo.
Podlaha pode mnou byla chladná. Kdykoli jindy by mi to možná vadilo, ale teď to bylo docela příjemné
vzhledem k mé rozpálené kůži.
„Hej, smrtelníku,“ řekl skřípavý hlas.
„Castore?“ Bojoval jsem s bolestí ve spánku a soustředil se na postavu po mé levici.
Na stěnách byly pověšené nástěnné svícny, které vydávaly tolik světla, aby bylo dostatečně vidět. Bez
mých brýlí však bylo všechno trochu rozmazané.
Castor byl opřený o zeď, krev mu stékala po pažích, nahé hrudi a z rány na hlavě. Tmavé skvrny zaschlé
krve se mu zapletly do zářivě rudých vlasů. Po tváři mu stékala další krev. Vypadalo to, jako by mu
vytrhli všechny piercingy z obočí, nosu a rtu.
„Co se ti stalo?“ Zeptal jsem se a snažil se k němu přejít.
Noha mě zabolela, když se o něco zachytila.
„Ti bastardi nás připoutali řetězy,“ řekl Castor a řetěz kolem jeho kotníku zacinkal, když pohnul nohou.
„Do prdele. Jsem rád, že nejsi mrtvý. Přivedli tě před hodinami a ty jsi byl tak tichý. A taky bledý.
Nemohl jsem se k tobě dostat.“
„Myslím, že mi rozbili brýle,“ řekl jsem a natáhl se, abych se dotkl místa, kde měly být.
„Vypadá to, že rozbili i něco jiného.“
Levá ruka mi pulzovala, a když jsem se na ni podíval, byla ovázaná. Nedbale ovázaná. Ten, kdo to
obvazoval, si s tím nedělal moc velkou hlavu. Krev prosakovala skrz a já na ni zmateně zíral.
Nepamatoval jsem si, že bych se zranil. Poslední věc, na kterou jsem si vzpomněl, bylo, že jsem byl v
Alastairově pracovně, když Galen bojoval se stíny. Pak se ozval hluboký hlas, který ke mně promluvil.
Počkat.
Prsten. Měl jsem ho na sobě. Mám ho ještě? Opatrně jsem rozbalil část obvazu. Z toho, co jsem viděl, se
mi zvedla žluč v krku a já se sklonil na stranu, abych se vyzvracel, už jsem nebyl schopen bojovat s
nevolností, která mně svírala.
Můj ukazováček byl useknutý. Zůstal jen krvavý pahýl.
„Simone?“ Řetěz znovu zacinkal, když se Castor pokusil přiblížit. „Hej. Mluv se mnou.“
„Uřízli mi prst!“ Ruka mi znovu pulzovala. Otřel jsem si pusu a zvedl se z podlahy, protože v mém
žaludku už nebylo nic, co bych mohl vyzvracet. Bože, byl jsem v prdeli.
„Proč by to dělali? Kde to sakra jsme?“ Rozhlédl jsem se po místnosti svým rozmazaným zrakem.
Byly tam jedny dveře. Naše jediná úniková cesta. Zběsile jsem škubal za řetěz na noze a měl jsem pocit,
že se mi svírá hrdlo.
„Musíme se odtud dostat!“
„Zhluboka se nadechni, ano?“ Castorův hlas zůstal klidný. „Myslím, že máš záchvat paniky.“
„Samozřejmě, že panikařím! Uřízli mi můj zatracený prst. Jsi celý od krve. Jsme připoutáni ke zdi. Ach
můj bože, zemřeme.“ Slzy mě pálily v očích, když jsem přestal panikařit. Zvedl jsem kolena a objal je
rukama.
„Démoni prolomili bariéru. Galen a všichni ostatní s nimi bojovali. Nevím, jestli jsou v pořádku.“
„Věděl bych, kdyby jeden z nich zemřel,“ řekl Castor a dotkl se středu hrudi.
„To samé říkali o tobě.“
„Je to naše spojení. Jsme spolu spojeni neviditelnými vlákny. Když jeden z nás zemře, vlákno se
přetrhne.“ Opřel si hlavu o zeď a ruce sevřel v pěst. „Nenávidím se za to, že nejsem silnější. Snažil jsem
se s tím bojovat, ale už jsem nemohl. Belphegor dostal, co chtěl. To vše se stalo, protože jsem byl hloupý.
Přestal jsem být ostražitý. A to všechno jen proto, že mě jeden sexy chlap prosil, abych s ním zůstal přes
noc.“
„Ten chlap z klubu?“ Zeptal jsem se. „Raiden nám řekl, že jsi někoho potkal. Obviňuje sám sebe.“
„Nebyla to Raidenova chyba. Řekl jsem mu, aby odešel.“ Castor si povzdechl. „Ten chlap byl upír. A taky
děsně sexy. Měl jsem ho prostě ošukat a odejít. Ale on pak chtěl jít k němu a dát si druhé kolo. Další věc,
kterou si pamatuju je, že mě probudila studená čepel přitisknutá k mému hrdlu a pět démonů, kteří mě
obklopili. Upír mě jim prodal.“

„Jak démoni prolomili bariéru?“
„Belphegor se může lidem dostat do hlavy,“ odpověděl Castor. „Snažil jsem se ho zablokovat, ale má
způsob, jak dostat, co chce. V podstatě je to psychické týrání. Vkládá do tvé mysli obrazy. Vidíš hrozné
věci. Některé věci, které se staly, a některé, z nichž máš největší strach. Dělá to, dokud se nezlomíš.“
Sklonil hlavu dopředu. „A mě zlomil. Jakmile získal, co chtěl, potřeboval mou krev pro nějaký druh
kouzla, které by dočasně oslabilo bariéru na dostatečně dlouhou dobu, aby se dostali dovnitř. Je mi to tak
líto, Simone.“
„Není to tvoje chyba. Bylo jen otázkou času, než najdou způsob, jak prsten získat.“ Odsunul jsem
obvázanou ruku z dohledu, jinak bych se asi zase pozvracel.
„Pomalu se mi to všechno vrací. Něco mě přinutilo si ten prsten nasadit. Myslím, že jsem po tom omdlel.
Ale pamatuji si, že mě Galen držel. V místnosti byl také další muž. Řekl něco o tom, že sdílím krev s tím,
kdo měl prsten nosit, a proto jsem byl ten pravý.“
Castor se zamračil.
„Jako nějaký příbuzný? Ty jsi člověk.“
„Vím. Nedává to žádný smysl.“
Najednou se ozvalo cinknutí, než dveře v místnosti zaskřípěly, a pak se otevřely. Démon s kaštanovými
vlasy vešel dovnitř. Košili měl vepředu rozepnutou a ukazoval svou svalnatou hruď. Na rozdíl od doby,
kdy jsem ho viděl naposledy, mu z hlavy trčely dva malé rohy.
„Rád vidím, že jste oba vzhůru,“ řekl a ležérní chůzí nakráčel doprostřed místnosti.
Dveře za ním zůstaly otevřené. Udělal to úmyslně, aby se nám posmíval?
„Jdi do prdele.“ Zavrčel na něj Castor.
„Nemusíš být tak hrubý, Greede. Belphegor tě chtěl zabít, ale přesvědčil jsem ho o opaku. Měl bys mi
poděkovat.“
Castor na něj místo toho plivl.
„Vy Nephilim máte ty nejhorší způsoby,“ zavrčel Phoenix na Castora. „Wrath se na mě vrhne jako
bezduché zvíře pokaždé, když ho navštívím, a ty mě teď odměňuješ svými tělesnými tekutinami. Dal
bych přednost jinému druhu, pokud chápeš co tím myslím. Ne však s tebou. Nejsi můj typ.“
„Budeš někdy, kurva, držet hubu?“ zeptal se Castor. „Přísahám, že tvůj hlas by mohl být použit pro
psychologickou válku. Jen nekonečná stopa, jak blábolíš jako ta zatracená nafoukaná mrcha, kterou jsi.“
„Zajímavý nápad, který bychom měli mít na paměti pro příště, až tě budeme muset mučit,“ odpověděl
Phoenix. „Tentokrát stačilo ukázat ti věci, kterých se nejvíc bojíš, a zlomil ses.“
„Přestaň,“ řekl Castor bolestně.
„Těžko čelit pravdě, co?“ Phoenixův úsměv postrádal veškerý humor.
Byl chladný. Vypočítavý.
„Nejvíc se bojíš toho, že uvidíš umírat své bratry. Myslím, že to, co tě nejvíc zlomilo, bylo vidět ubohého
malého Graye roztrhaného na kusy. Zklamal jsi ho, víš. Zklamal jsi je ve chvíli, kdy jsi prozradil jejich
polohu.“
Castorovu tvář zahalil stín. Vzpomněl si na znepokojivé vize, které mu Belphegor vložil do mysli?
„Drž hubu,“ řekl jsem démonovi. „A přestaň se tak pitomě šklebit, když už jsme u toho.“
Phoenix přistoupil ke mně.
„Vidíš vůbec můj úšklebek bez brýlí?“
„Dost na to, abych viděl, jak hloupě to vypadá.“
Castor si odfrkl.
„Jak je na tom ruka?“ zeptal se Phoenix. „Uříznout ti prst nebylo ideální, ale byl jsem příliš netrpělivý.“
Castor se suše zasmál.
„To jsi opravdu neměl dělat. Galen tě roztrhá na kusy.“
Démonova sebedůvěra poprvé zakolísala. Vlastně vypadal trochu vyděšeně. Ale pak se vzpamatoval.
„Pokud si myslíte, že tento příběh skončí šťastně, jste bohužel na omylu. Hordy démonů čekají mimo tyto
zdi. Myslíte si, že je vaši přátelé budou schopni všechny zabít? Myslím, že ne. Oba tady shnijete, než se k
vám vůbec dostanou.“
Po zádech mi přeběhl mráz, když stěnami otřásl hlasitý dunivý řev.
Otevřenými dveřmi vtrhl muž a z ramen mu trčela černá křídla. Byl obrovský, pravděpodobně jako Galen
nebo o palec vyšší. Měl zlaté vlasy a světle hnědé oči, které propalovaly démona před ním.
„Belphegore,“ řekl Phoenix a oči se mu rozšířily. „Co jsi-“

„Můj syn byl dnes v noci zraněn!“ zařval Belphegor a popadl, Phoenixe za košili. „Jeden z tvých mužů
mu podřízl hrdlo nebeskou čepelí. Přikázal jsem ti, abys mu neublížil, že?“
„A-Ano, pane,“ koktal Phoenix. „Ale nebyl jsem to já, kdo mu podřezal hrdlo.“
„Tví muži. Tvá zodpovědnost. To ví každý velitel.“
„Tvůj syn napadl mé muže. Měli se prostě nechat zabít?“
„Gray?“ zeptal se Castor a zazmítal se v řetězech. „Co se stalo?“
Stáhl se mi žaludek. Ne Gray. Nechtěl jsem, aby se někdo z válečníků zranil a obzvlášť ne Gray.
Vzpomněl jsem si, jak se rád držel mé paže a ležel mi na klíně. Ten ospalý malý úsměv, který mi vždy
věnoval, než zavřel oči.
Belphegor Castora ignoroval.
„Kdyby tě král nechtěl jako svou osobní hračku, vyrval bych ti vnitřnosti a pověsil bych tě na ně.“
„Osobní hračku? To je trochu oříšek. Chce mě jako svého poradce. Uděláš dobře, když si to zapamatuješ.“
Padlý anděl odstrčil, Phoenixe od sebe, než vyrazil z místnosti.
„A to říkají, že démoni jsou špatní,“ řekl Phoenix a upravil si pomačkanou košili. „Má tak odpornou
povahu.“
Jedna věc mě zaujala. Několikrát jsem v sídle slyšel zmínku o Belphegorovi, bratři o něm mluvili, jako by
to byla strašně zlá bytost. Ale starost o jeho syna byla skutečná. I když bojovali na opačných stranách,
padlý anděl se o Graye staral.
„Kde je ten tvůj král?“ zeptal se Castor.
„Brzy se s ním setkáš.“ Phoenixovy tmavé oči se přesunuly ke mně. „Obzvláště o tebe se zajímá.“
„Protože jsme pokrevně spřízněni?“
„Chytrý,“ řekl démon. „Ale jen z matčiny strany. Byla člověk, jak víš. Nijak důležitá, kromě skutečnosti,
že byla panna, když ji Lucifer oplodnil. Nakonec se jí to očividně zalíbilo a tak si nechala udělat víc dětí,
jen od jiného muže. Lidského, samozřejmě. A tak se dostáváme až k tobě. Pokrevní linie byla během
tisíciletí oslabena, ale nikdy nebyla vymazána.“
„A proto mě ten prsten mohl posednout?“
Phoenix přikývl.
„Máš štěstí, že jsi naživu. Možná to bylo kvůli tvé slabé krvi, ale ta síla v tobě plně nezakořenila. Kdyby
ano, shořel bys zevnitř.“
Vybavil jsem si pocit ohně v mých žilách a otřásl jsem se.
„Zmínil jsi Lucifera,“ řekl Castor a hlas se mu třásl. „Váš král nemůže být…“
„Jeho syn?“ Phoenix se usmál. „Počkej si a uvidíš. I když pochybuju, že bude nadšený, až tě uvidí,
Nephilime, vzhledem k tomu, že jsi pomohl zapečetit jeho otce. A teď, když mě omluvíte, musím se
připravit.“
„Počkej,“ řekl jsem.
Otočil se.
„Co je?
„Kde jsme?“
„A to jsem si myslel, že jsi chytrý človíček.“ Phoenix se ušklíbl. „Kde si myslíš, že jsi? V Disneylandu?
Jste v podsvětí. Jediný způsob, jak se dostat ven, je po částech, takže bych si na to začal zvykat.“
Phoenix odešel, zavřel a zamkl za sebou dveře.
„Podsvětí?“ zašeptal jsem šokovaně. „Jsem v pekle.“
„Peklo neexistuje,“ řekl Castor. „Aspoň ne tak, jak jsi o tom slyšel. Podsvětí je domovem nemrtvých. To
zahrnuje především démony, ale jsou zde i jiné bytosti. Pokud si představuješ Peklo jako oheň, síru a
věčné utrpení duší, tak tě musím zklamat, protože to tak vůbec není.“
„No, to je… uklidňující.“
„Lidé tu ale i tak nejsou v bezpečí,“ řekl Castor. „Možná to není takové, jak ti bylo řečeno, ale stále je to
tu nebezpečné.“
„Kam jdou lidské duše, když lidé umřou?“
„Dobré duše chodí do Elysia nebo ráje, jak tomu někteří říkají. Ty špatné? Obecný název je Sheol. Je to
část podsvětí speciálně pro duše. A věř mi, že tam jít nechceš.“
Skoro jsem se zeptal proč, ale nakonec jsem si to rozmyslel. Byl jsem příliš vyděšený, tím, co jsem slyšel.
Nepotřeboval jsem k tomu vědět víc.
„Opravdu si myslíš, že nový král je synem Lucifera? Lazar řekl, že zabil všechny Luciferovy syny.“

„Když Alastair poprvé prozkoumal prsten, řekl, že rytina podél kroužku je nějaký druh vázacího kouzla.“
Castor se chytil za ránu na boku, když změnil pozici. „Možná někdo přenesl synovu moc do toho prstenu,
aby ho Lazarus nemohl vystopovat.“
„A když potom Clařin předek změnil názor a prsten schoval, zabránil jim, aby mu ho kdy vrátili.“
Castor přikývl.
„Jen teorie.“
„Myslím, že to brzy zjistíme.“
Opřel jsem si hlavu o stěnu jeskyně, zavřel jsem oči a myslel na Galena. Byl jsem si jistý, že byl
naštvaný. A ustaraný. Jen jsem doufal, že držel svůj vztek na uzdě. Bez ohledu na to, co se mi stalo,
nechtěl jsem, aby ztratil hlavu kvůli Wrathovi.
Uvidím ho ještě někdy?
„Hej, Castore?“
„Jo?“ Zněl tak unaveně.
„Jestli umřu tady dole…“ Zamrkal jsem, zahnal slzy a odkašlal si. „Jen chci, abys věděl, že ničeho z toho
nelituji. Setkání s tebou a tvými bratry je to nejlepší, co se mi kdy stalo.“
„Nejsi tak špatný. Na člověka.“ Castor se usmál. „Budu proklet, pokud tě nechám zemřít, Simone.
Opravdu nechci celou věčnost poslouchat Galenovo proklínání. Už tak je občas na zabití. Bez tebe bude
nesnesitelný.“
Slyšel jsem to, co Castor neřekl. Že mu na mně taky záleželo.
Přemohlo mě vyčerpání a moje oči se znovu zavřely. Už jsem s tím nemohl bojovat.
Snil jsem o noční obloze zářící bezpočtem hvězd. Když jsme se vznesli do výšky, Galenovy paže mě
pevně objímaly a jeho rty se dotýkaly mého zátylku. Vzal nás výš a výš, ale já se nebál.
V jeho náručí se mi nemohlo nic stát.
Byl jsem v bezpečí.
***
Čtyři démoni mě a Castora vytáhli z naší cely a vedli nás klikatou chodbou. Došli jsme k několika
schodům a vystoupali po nich. Vyšli jsme po točitém schodišti, než jsme se dostali do další chodby.
Nedaleko se ozvala tekoucí voda a vlhké pižmo ve vzduchu se změnilo na zemitou, jako když tráva a
půda nasákne deštěm.
A pak vánek.
Zahnuli jsme za roh a já zíral. Předpokládal jsem, že podsvětí bude hluboko pod zemským povrchem s
loužemi lávy a kouřem stoupajícím do vzduchu. Místo toho jsem zjistil, že zírám na noční oblohu.
Měsíční světlo se rozlévalo po chodníku a svítilo mezi vysokými sloupy. Když jsem se podíval blíž, všiml
jsem si, že to není stejný měsíc, na jaký jsem byl zvyklý. Byly dva, jeden větší se slabě modrým
odstínem, zatímco ten menší měl kolem sebe červený prsten.
„Je to jen moje zmatená představa, nebo vidím opravdu dva měsíce?“
Castor se tiše zasmál.
„Vidíš to správně.“
Nádvoří lemovaly barevné stromy, jejichž větve zdobily jemné růžové okvětní lístky. Podobné jako
třešňové květy, ale trochu jiné. Tyto květiny zářily.
„Páni,“ řekl jsem. „Nečekal jsem, že to bude tak krásné.“
„Je to jen přetvářka,“ odpověděl Castor. „Máš zapomenout na to, kde jsi. Stejně jako když někdo
vyobrazuje Lucifera jako démona s rohy a rudou kůží a někdo jako nesmírně krásného. Uvidíš sám. Muži
i ženy v jeho přítomnosti padli na kolena, příliš uneseni jeho krásou.“
„Dost povídání,“ řekl jeden démon a postrčil Castora dopředu.
Z hustých hnědých vlasů mu trčely vysoké rohy a měl tenký černý ocas, ale jinak vypadal jako člověk.
„Pěkný ocas,“ odsekl Castor, než ho znovu strčili. „Není třeba se rozčilovat. Je to roztomilý ocásek.“
Střelil jsem po něm pohledem přes rameno a on se usmál. Jeho filozofií bylo, že když už bychom měli
zemřít tak s pořádnou parádou a nic jim nedarovat. I když je bude provokovat jen slovy.
Castorovy ruce a nohy byly spoutané řetězy a pouta se třpytila tmavě fialovými runami. Magické řetězy?
Pravděpodobně ho měli oslabit. Já měl spoutané jen nohy. Očividně jsem pro nikoho z nich nebyl
hrozbou.
Chodník vedl k něčemu, co vypadalo jako malá středověká pevnost. Kamenné zdi, věžičky a schody,
které vedly k velkým dřevěným dveřím. Démoni nás vtáhli dovnitř a znovu jsem byl ohromen tou krásou.

Vstupní hala byla širokým otevřeným prostorem se složitě vyřezávanými sloupy a mramorovými
podlahami vířícími temně červenou barvou.
Interiér v gotickém stylu mi připomínal Drákulův hrad. Ten komentář jsem si ale nechal pro sebe.
„Pohni,“ řekl démon za mnou a potlačil mě, když jsem se zastavil a zíral.
„Král čeká.“
Když jsme byli vedeni úzkým průchodem a pak dalším, Castorův šibalský úšklebek zmizel. Poznal jsem
neklid v jeho očích. Byl to stejný pohled, který se dotkl tváře každého z válečníků, když toho dne poprvé
ucítili sílu prstenu v Alastairově pracovně.
Jeden z démonů došel k zavřeným dveřím a dvakrát zaklepal. Dveře se otevřely z druhé strany a já i
Castor jsme byli strčeni dovnitř místnosti.
Otevřená okna ukazovala noční oblohu a dva měsíce za nimi. Nebylo v nich žádné sklo, spíš to byly
otevřené díry ve zdi. Balkon vyčníval ven, oddělený od místnosti tenkými sloupy, bez dveří. Všude byly
rozmístěny svícny, zapáleny svíčky a uprostřed jedné stěny stál velký krb, ve kterém praskaly plameny.
Démoni, kteří nás dovedli do hradu, zavřeli dveře a postavili se proti nim.
„Vítejte,“ řekl muž.
Jeho hlas byl příjemný. Jemný. Vystoupil zpoza stínu. Černá křídla byla posetá červenými a stříbrnými
skvrnami a jeho kůže se leskla v bledém světle měsíce. Dlouhé černé vlasy mu spadaly na hruď, část
z nich byla svázaná červenou stuhou.
Castor klesl na kolena a jeho tělo se třáslo.
„Lucifere,“ zakňučel s pohledem upřeným dolů.
Bylo to, jako by se každý sval v jeho těle sklonil před vůlí muže před ním.
„Bylo mi řečeno, že se mu hodně podobám,“ odpověděl muž a přistoupil blíž.
Černé kalhoty mu visely nízko na bocích.
„Jmenuji se Asa, prvorozený syn Jitřenky. A ty jsi…“ Naklonil hlavu. „Jeden z nephilimských válečníků,
kteří ho porazili. Cítím v tobě temnotu, stopu tvého hříchu. Chamtivost?“
Castor se nehýbal.
„Odpověz mi.“
„Ano,“ zalapal po dechu, jako by to slovo bylo vytlačeno z jeho úst.
„Zvláštní. Nezdá se mi, že bys byl tak mocný.“ Když se Asa přiblížil, upoutal mou pozornost odstín jeho
očí. Byly sytě karmínové. Ty oči se pak přesunuly na mě.
„Simone. Rád tě oficiálně poznávám. Čas strávený ve tvém těle se nepočítá.“
„No, to nezní vůbec strašidelně,“ zamumlal jsem. „Řekl bych, že tě také rád poznávám, ale podle toho, co
mi bylo řečeno, jsem hrozný lhář.“
„Klid, chlapče. Nezkoušej mě.“ Asovi se v očích zableskl jasnější odstín červené, než se trochu zhroutil
dopředu a zachytil se o roh křesla před plápolajícím ohněm.
„Můj pane,“ řekl jeden z démonů a přispěchal k němu.
Castor vstal z podlahy a postavil se na roztřesené nohy. Zdálo se, že se vymanil z toho, co na něj Asa
seslal.
Démon zavedl Asu, aby se posadil, než přešel ke stolu a naplnil čirý pohár tmavě červenou tekutinou.
Víno, možná? Asa se napil a více se uvolnil v křesle. Ruka se mu chvěla.
„Jsi slabý,“ řekl jsem.
Asa se na mě podíval.
„Jsi takový pozorný človíček. Zkus si být uvězněn ve šperku na tisíce let a uvidíš, jestli nebudeš tak
trochu mimo, když se poprvé probudíš.“
„Proč jsi byl uvězněn?“
„Protože jsme byli ve válce a můj otec si uvědomil, že prohrává.“ Asa se znovu napil, než pomalu otočil
pohárem a temná tekutina v něm zavířila. „Velitel andělské armády už porazil mé bratry. Než aby se na to
díval znovu, nařídil můj otec Belphegorovi, aby vystopoval čarodějnici, která by mohla dočasně přenést
mou podstatu. Nephilim brzy poté mého otce zapečetili. Pak nás čarodějnice zradila. A tak jsem byl taky
uvězněn.“
„Kde bylo tvé tělo během této doby? Někde ve skleněné rakvi?“
Vzpomněl jsem si na Sněhurku, ale to bylo to jediné, co mě napadlo. Nebo třeba něco jako Šípková
Růženka? Představoval jsem si ho, jak spí na vrcholu vysoké věže a čeká, až přijde jeho pravá láska a
políbí ho.
„Ptáš se na mnoho otázek.“

„To už jsem slyšel.“
Asa si povzdechl a vstal ze židle, jeho síla se trochu vrátila.
„Nepřivedl jsem tě sem, abych mluvil o sobě.“
„Tak proč jsi nás sem přivedl?“ zeptal se Castor.
Když se Asa usmál, žaludek se mi stáhl. Nebylo na tom nic milého.
„Na oslavu, samozřejmě. Démoni čekají, až přivítají svého nového krále. Jeden z vás bude zpestřením
akce a druhý bude pokrmem pro hlavní hostinu. Nechám vás hádat, který bude který.“
„Chceš mě sníst?“ vykřikl jsem zděšeně, sakra dobře věděl, co pro mě zamýšlí.
„Lidské maso je pochoutka,“ odpověděl Asa a jeho hlas rozeznělo pobavení.
„Ale já jsem jako tvůj vzdáleně příbuzný synovec nebo tak něco,“ řekl jsem a chytil se stébla.
Však to byla pravda.
„Pak předpokládám, že budeš ještě větší pochoutkou.“
Pokrčil rameny a pak mávl rukou, jako by se nudil.
„Odveďte je. Člověka odveďte do kuchyně, aby se připravil. Nephilim se vrátí do své cely.“
Připravil? Jakože mě stáhnou a uvaří? Nebo mě upečou na ohni a pak položí doprostřed svátečního stolu s
jablkem v puse? Pane Bože.
Nějaká ruka sevřela mou paži a já se vytrhl. Démon zavrčel a udeřil mě zezadu do hlavy tak silně, že jsem
spadl na podlahu a můj zrak se na vteřinu rozostřil.
„Dej od něj ruce pryč!“ Castor zařval a vrhl se k démonovi, než se řetězy kolem něj napjaly a stáhly ho
zpátky.
„Tady je tvůj bojový duch,“ řekl mu Asa. „Budeš to potřebovat do jámy. Démoni se budou rvát, aby z tebe
kousek dostali.“
„Casi!“ Zakřičel jsem, když mě dva démoni postavili na nohy a vytáhli z místnosti.
Srdce mi bušilo tak silně a rychle, že byl zázrak, že mi nevystřelilo z hrudi. Oči se mi naplnily slzami,
když mě sevřel strach. Chtěl jsem znovu zvracet.
„Sakra, nechte mě jít!“ řval Castor a jeho výkřiky se stále vzdalovaly, čím dále jsem byl odváděn
chodbou. „Neubližujte mu! Prosím!“
„Poslouchej, jak pro tebe prosí,“ řekl démon po mé levici s hlubokým smíchem. „Ubohé. Měl by prosit o
milost pro sebe.“
„Co je to jáma?“ zeptal jsem se hlavně proto, abych se odpoutal od skutečnosti, že budu večeře pro
démony, než noc skončí.
„Přesně to, co název napovídá,“ odpověděl druhý, který mě držel. „Je to bojová jáma. Gladiátorský styl
boje na život a na smrt.“
„Pokud vyhraje, dostane se na svobodu?“
„Lidé jsou tak hloupá stvoření.“ Jeho fialové oči na mě krátce spočinuly, když se usmál a ukázal špičaté
zuby. „Pokud ohavnost vyhraje první boj, utká se s někým jiným. Pak s dalším. Žádné přestávky. Nakonec
se prostě vyčerpá, pokud ho někdo dřív nezabije. Jeho useknutá hlava bude do konce oslav zdobit
královskou síň.“
To se povedlo.
Předklonil jsem se dopředu a žaludek se mi obrátil. Po tvářích mi stékaly slzy.
Démoni se smáli a škubali se mnou, jak pokračovali v chůzi. Klopýtal jsem mezi nimi a snažil se
vymyslet plán útěku. Ale vždycky jsem byl ve strategických hrách hrozný. Mohl jsem se pokusit je udeřit
a utéct, ale řetěz kolem kotníku by mi zabránil se někam dostat. Očividně byli mnohem silnější – a větší –
než já. Křikem bych ničeho nedosáhl.
Každopádně jsem se s nimi snažil bojovat.
Udeřil jsem pěstí do zátylku jednoho z nich a rozběhl jsem se doprava. Řetěz sebou trhl a podtrhl mi
nohy. Dopadl jsem na tvrdou podlahu a vyrazil si dech. Zalapal jsem po vzduchu a pohlédl na dva – nyní
velmi naštvané – démony.
„Za to zaplatíš,“ řekl démon, kterého jsem udeřil, a třel si zátylek. „Ujistím se, že budeš naživu, až ti
seříznou maso z kostí.“
Castor znovu zakřičel z chodby, ale byl příliš daleko, abych slyšel, co říká.
Démoni mě vytáhli zpátky na nohy a strčili mě klenutými dveřmi dolů po kamenných schodech.
Připadalo mi to, jako bych z cely mířil rovnou k elektrickému křeslu. Když jsem začal panikařit, zhluboka
jsem se nadechl a soustředil se na obraz Galena v mé mysli.

Viděl jsem jeho úsměv i světle šedé oči. Pokud jsem se dostatečně soustředil, cítil jsem dokonce i jeho
vůni santalového dřeva. Toho se budu držet.
Až do úplného konce.