Slovo Peg:

Jak se John zachová k žádosti své šéfky? A co na to Caleb?

---

John si v duchu zopakoval její slova. Pak znovu. Ani na potřetí mu nedávala smysl.

„Šéfe?“ zeptal se bezmocně.

„Dokážete udržet pana Jansena ve svém bytě?“

Co to, kurva, mělo být?

„NHE musí být uvězněni.“

Bylo v pořádku, pokud porušoval pravidla, když to bylo občas potřeba, nebo je alespoň obešel. Navrhovala však federální zločin. Nemluvě o šílenství, kdyby se Gray rozhodl propadnout běsnění. Kaniyařin výraz nic neprozradil. Po kancelářích se šuškalo, že empatové ji nemůžou přečíst, a to buď proto, že byla tak soustředěná, nebo tak bezcitná. Nebo robot, podle několika vtipálků.

„Slyšel jste McNamarovu zprávu. Pan Jansen tvrdí, že sem přišel se svou švagrovou a některými z jejích přátel, aby našel tělo svého bratra, poté, co vyšel z pohřebního ústavu.“

Proč mu řekla něco, co už věděl?

„Jo. Proto jste zavolala mě, protože jsem vyšetřovacím agentem v případu vraždy Bena Jansena. Beru to tak, že majitel pohřebního ústavu doteď nepodal zprávu?“

To znamenalo, že by měl být pohřební ústav zavřen – pravděpodobně již byl – a na majitele by se mohl jít akorát tak podívat do vězení. Nelitoval je. Kdyby o tom věděl dříve, mohl by něco udělat, než Caleb skončil posedlý.

„Špatně. Podali zprávu,“ Kaniyařin pohled byl chladný a ostrý jako nůž, „ten, kdo ve SPECTRu prohlížel záběry, je měl označit jako prioritu a poslat přímo na můj stůl. I když by se video nezkontrolovalo, zpráva se ke mně měla dostat. Místo toho zmizela.“

Dobře, ano, byl naštvaný, že to nezvládl. Calebův život visel na vlásku a nebylo by tomu, kdyby všechno proběhlo podle postupů. Ale naznačit, že někdo úmyslně zničil nebo zatajil důkazy, bylo přitažené za vlasy.

„Nejsem si jistý, co tím naznačujete, šéfe.“

„Nehrajte si na hlupáka, Starkweathere. Víte, sakra dobře, co myslím. Byla tam nějaká stopa, nějaký záchytný, důležitý bod. Ale už neexistuje, což mi říká, že někdo zakryl stopy. Potřebuji čas se na to podívat. V příštích několika dnech nechci Drákulu nikde poblíž velitelství vidět.“

Tomu nevěřil. Nikdo uvnitř SPECTRu by úmyslně nesabotoval vyšetřování.

Lidé si o vládní neschopnosti můžou říkat, co chtějí, ale paranormální programy byly skutečným řešením. Všichni se snažili pomáhat lidem.

„Ti lidé, s nimiž pan Jansen přišel – co se s nimi stalo?“ zeptal se opatrně.

Kaniyar se zamračila a pohlédla do pustého dvora.

„Zmizeli. V každé místní nemocnici máme výstrahu a žádáme je, aby nahlásili každého, kdo byl přijat, s kousnutím. Zatím se nic neobjevilo. Poslala jsem agenty do bytu Melanie Jansenové, ale nikdo nebyl doma. “

„A co ostatní?“

„Pan Jansen tvrdí, že je neznal. Byli to pravděpodobně všichni přátelé jeho švagrové a bratra. Říká, že neví, jak vysledovali NHE. Podle Pittmana pan Jansen nelže, ale něco nám neříká. Aspoň si budete mít o čem popovídat u večeře.“

John si přál, aby ještě dostal seznam toho, co má dělat. Zaťal ruce v kapsách a podíval se po nerovných dveřích. Mohl jen rozeznat Caleba, který seděl v kruhu a jehož paže se sevřely kolem jeho dlouhých nohou, brada spočinula na kolenou a hnědé oči zaplanuly vztekem a frustrací.

Benova smrt byla jeho případem. Pravda, byl si jistý, že udělal vše, co mohl… ale přesto. Kdyby vyřešil tu vraždu, nic z toho by se nestalo.

„Ještě jedna věc,“ dodala Kaniyar, „zdá se, že pan Jansen je neregistrovaný paranormal.“

„Aspoň nějaká dobrá zpráva,“ řekl John, i když mu to náladu zlepšilo jen trochu.

Chudák Caleb, jeho rodiče pravděpodobně poslouchali všechny dezinformace o SPECTRu, nebo byly protivládní typy, a jejich syna drželi dál od pomoci, kterou potřeboval. Není divu, že se tak zatvrdil.

„Jaký je jeho talent?“

„Agent Pittman nepokračoval v otázkách, vzhledem k naléhavosti dalších záležitostí,“ řekla suše. „Myslím, že můžeme alespoň vyloučit pyrokinezi – ti mají sklon se kolem sebe ohánět, bez ohledu na to, co způsobí, jen proto, aby se ukryli. Jde o to, že už má více než obvyklou nedůvěru k vládě. Věci půjdou mnohem plynuleji, pokud se nám podaří přimět ho, aby spolupracoval s námi místo s NHE.“

Kdyby Caleb věřil, že mu SPECTR způsobí újmu, vzdal by se Grayovi jen proto, aby se zachránil? Kaniyar měla pravdu, bylo to dost těžké s Calebem, s neochotným hostitelem. Samozřejmě by to nebylo o nic snazší, kdyby se Gray rozhodl uprostřed noci vysát Johnovu krev.

„Dohodnuto, Starkweathere?“ zeptala se Kaniyar a pozvedla obočí, „zvládnete tenhle úkol?“

Zhluboka se nadechl, a pak pomalu vydechl. Jeho případem byl Ben Jansen. Jeho případ, jeho odpovědnost.

„Ano šéfe. Zvládnu.“

„Výborně,“ odmlčela se a pak dodala, „mimochodem, tohle všechno je od tohoto okamžiku přísně tajné. Nemluvte o tom s nikým, kdo tu nebyl přítomen. Teď jděte a řekněte panu Jansenovi tu dobrou zprávu.“

Caleb seděl na podlaze a snažil se nemyslet, snažil se necítit.

Exorcismus nefungoval. Samozřejmě, že ne, co taky očekával od Speců? Možná to všechno byla jen show, při které se ho snažili potrestat za to, že se nezaregistroval.

Co s ním teď udělají? Rozhodně ho odvezou. Nejspíš ho někam zavřou. Počkají, až monstrum v něm ho trvale ovládne… možná?

Něco se uvnitř pohnulo, tygr se probudil z polospánku.

„Proč bych měl dělat takovou věc?“

Caleb přitiskl rty k sobě, ale nemohl umlčet své myšlenky. Démoni – NHE – ať už je to kurva, co chce, posedají lidi. Všichni, byli od dětství varováni, aby neútočili na NHE, neudělali nic, aby upoutali pozornost éterických entit. Komunitní úředníci přicházeli do škol dvakrát ročně, aby se ujistili, že žáci neberou drogy, nepijí, nehrají si se zbraněmi a nevyvolávají démony. Nikdy o tom moc nepřemýšlel.

A teď byl tady. Odsouzen ke zkáze.

„Jsou všichni smrtelníci tak nelogičtí?“

Snažil se ho podvést. Ta věc v jeho hlavě, ta věc, která zabila Bena –

„Smrtelníci nejsou kořistí. Naší kořistí jsou démoni. A teď už je příliš pozdě, už to ani necítím.“

Ne „naší“, neexistovala žádná „naše“, bez ohledu na to, co si monstrum uvnitř chtělo myslet. A přesto nutkání vstát a běžet do noci, sledovat démona, kousat a zabíjet, uvnitř Caleba neustále vířilo.

Ne. Zaťal si nehty do dlaní. Stále byl člověk. Nevzdá to.

„Calebe?“

Narovnal se a zasyčel překvapením. Agent se bez povšimnutí vrátil, zatímco se hádal s tou věcí v hlavě. Starkweather si dřepl na úroveň jeho očí.

Pravděpodobně nějaká technika, kterou je učili na Akademii.

Polkl, aby zahnal sucho v krku.

„Co teď?“ zeptal se a zaklel, když se jeho hlas otřásl.

„Mluvil jsem se svým šéfem.“

Starkweatherovy oči potemněly, ale jeho úsměv neztratil nic na své přitažlivosti. No, zjistil, že Caleb Jansen by neměl být ovlivněn příjemným úsměvem a živě modrýma očima. Nebo širokými rameny.

„Jak by se ti líbilo jít se mnou?“

Calebovi se okamžitě v hlavě vynořilo tucet scénářů, všechny divoké a nevhodné.

„Já- Co?“

Starkweather protočil očima, jako by věděl, na co Caleb myslí.

„Chtěl bych na tebe několik dní dohlížet, dokud se to neurovná. To by ti nemuselo vadit, ne?“

Caleb se pokusil ignorovat flirtování – flirtování? – a soustředit se na důležitou část věty.

„Myslíš si, že je tu ještě šance to zvrátit?“

„Absolutně. Budu na tom pracovat ve dne v noci – právě teď jsi moje nejvyšší priorita. Můj byt je celkem bezpečný a má pěkný pokoj pro hosty. Dává smysl, jít se mnou.“

Určitě v tom byl háček. Starkweather rozhodně něco chystal.

„Tohle není standartní postup,“ řekl Caleb a přimhouřil oči, „neočekáváš, že budu věřit tomu, že si pravidelně bereš posedlé lidi k sobě domů, natož neregistrované paranormály.“

Starkweatherovi unikl dlouhý povzdech, který se ve studeném vzduchu proměnil v páru.

Caleb si uvědomil, že mu ten chlad nevadí.

„Mohu být k tobě upřímný?“ zeptal se agent.

Jeho hlas byl teď tišší, tlumenější.

„Spec, bude upřímný k neregistrovanému? To zamrzlo peklo? “

Ve Starkweatherových očích se objevila jiskra nepříjemnosti.

„Nevím, co jsi o SPECTRu slyšel, ale nemusíš se ničeho bát. Normálně bys šel rovnou na velitelství SPECTRu a byl uvězněn, dokud by se nám nepodařilo provést úspěšný exorcismus. Tento případ však není normální. Nejsme si zcela jisti, s čím máme co do činění, ačkoli to prozatím nazýváme Drákulou. Protože je situace pod kontrolou, rádi bychom ti dali aspoň nějakou volnost. Pojď se mnou nebo jdi na velitelství. Volba je na tobě.“

„Volba…“

Bože, tohle se snad ani nestalo. Včera ráno si byl jistý, že všechno dá znovu do pořádku, a teď byl tady, posedlý a čelil registraci, i když se federálům podařilo upíra odhalit.

„Ani já to nečekal. Je to… zajímavá změna.“

Caleb se hořce zasmál, a pak si rukou překryl ústa, když si uvědomil, co udělal.

„Sakra,“ řekl a sundal ruku, „znovu se mnou mluví.“

Starkweather vypadal znepokojeně, ale ne vyplašeně. Pravděpodobně byl vyškolen, aby své reakce nedával nijak najevo.

„Co říká?“

„Říkal, že včerejší den nebyl přesně podle jeho plánu.“

Agent se zachechtal.

„Chápu. Řekl jsi ‚on?'“

Caleb pokrčil rameny.

„Považuje se za muže?“

„On, ona, muž, žena. Nesmysl smrtelníků.“

„Ne tak docela. Raději bych o tom nemluvil.“

„Všechno, co mi řekneš o Grayovi, by ti mohlo pomoci.“

„Jména. Další nesmysly smrtelníků.“

„Ale teď ne,“ pokračoval Starkweather a nevnímal Calebovo rozptýlení. Vstal a zvedl ruku.

„No tak. Pojďme si dát nějaké jídlo a kávu.“

Caleb chvíli hleděl na agentovu ruku. Prsty byly krátké, silnější, nehty pečlivě pěstěné. Bílá manžeta z jeho košile nesla šmouhu ze špinavého domu. Na místě, kde se rukáv lehce zvedl, se objevil drobný půlměsíc kůže a odhalil na jeho zápěstí okraj červené jizvy.

Jak k tomu došlo? Calebova celá budoucnost byla v rukou Speca. Buď bude spolupracovat s vládou a udrží si určitou míru svobody, nebo je všechny, počínaje Starkweatherem, pošle do hajzlu a skončí někde pod zámkem.

Posezení v cele by ho nikam nedostalo. Možná, pokud by agent dokázal Graye vyhnat, měl by potom šanci utéct. Schová se, a pak někde začne od znova. Melaniini přátelé vypadali jako ten typ, který přesně ví, jak vytvořit falešnou identitu.