Slovo Peg:

Dozvíme se něco málo z Johnovi minulosti…

---

Jakmile John uslyšel šumění vody, vytáhl telefon. Přidržel si ho ramenem u ucha, přešel k lednici a vytáhl ingredience ke snídani: pomerančový džus, vejce, javorový sirup a sýr.

Nejprve si myslel, že hovor spadne do hlasové schránky. Ale nakonec se ozval Seanův hlas, omámený spánkem.

„Johne? Co se děje?“

John vytáhl misku a začal rozbíjet vejce.

„Potřebuji laskavost.“

„Nemůže to počkat? Sotva jsem usnul.“

John sebou trhl.

„Promiň,“ na sporák položil dvě pánve, aby se zahřály, „je to Kaniyařina vina, nech si to vyúčtovat, jako přesčas.“

„Nedostáváme zaplaceno přesčas.“

„Ano, ale můžeme si říct o nějaké výhody.“

„Dej mi vědět, až se k nim dostaneš,“ Sean teď zněl trochu víc vzhůru, „dobře, dobře. Co potřebuješ?“

„Potřebuji, abys šel nakupovat. Kup nějaká trička, džíny, ponožky a spodní prádlo. Nějakou bundu. A zubní kartáček.“

„Co? Proč? Raději by to neměl být vtip.“

John se zaměřil na palačinkovou směs v míse.

„Kaniyar chce, aby incident v opuštěném domě zůstal pod zámkem.“

„Jo, přikázala mi, abych o tom nemluvil s nikým, kdo tam nebyl,“ řekl Sean podezíravě. „Neodpověděl jsi na mou otázku. Proč ti musím koupit tu spoustu oblečení?“

„Nejsou pro mě, jsou pro Caleba Jansena.“

„Co, došly oranžové kombinézy?“

John vydechl, když začal míchat mléko do těsta.

„Pan Jansen není v cele. Momentálně se sprchuje v koupelně nahoře.“

„Řekni mi, že si děláš legraci, Johne. Vážně, řekni mi, že je to nějaký pokus o vtip. Dokonce se budu smát, i přesto, že jsi mě vzbudil.“

„To není vtip.“

Caleb nahoře vypadal smutně, ale snažil se působit jízlivě, přestože byl v situaci, kterou jde charakterizovat jako „podivnou“ nebo dokonce „děsivou“.

Držel to v sobě, i když by se většina lidí už zhroutila.

A Johnovy exorcistické smysly po celou dobu ochutnávaly pomalý pulz éterické energie, pohřbený hluboko, ale zatraceně silný, jako spodní část oceánu.

Ne, rozhodně to nebyl vtip.

„Co si, sakra, Kaniyar myslí, že dělá?“ zeptal se Sean dostatečně nahlas.

„Na celé této situaci je něco divného – řekl jsi to sám.“

„To jo. Také jsem řekl, že bychom měli dům vyhodit do vzduchu a odejít. Rozhodně jsem neřekl: „Pošlete Drákulu domů s Johnem a nechte ho zabít!“ “

„Seane -“

„S tímhle na mě nechoď! Kaniyar zešílela. Nechat NHE se potulovat jen tak, to je federální zločin!“

„Seane, poslouchej, prosím.“

John v míse rozšlehal vejce a mléko, nalil to do pánve a začal strouhat sýr.

„Proto Will odešel.“

John přestal strouhat.

„Will neodešel, byl přeložen.“

„Na jeho žádost.“

„Byl unavený z Jižní Karolíny.“

„Byl unavený z toho, že jsi dělal šílené věci.“

„Nedělám šílené věci.“

„A co ten bordel plný succub?“

Husí kůže, která Johnovi naskočila po těle, neměla nic společného s okolní teplotou. Nechtěl na to vůbec vzpomínat. Také nechtěl myslet na to, co se stalo potom…

No, to, že bylo Willovi nabídnuto zvýšení platu a povýšení, s jeho přeložením nemělo nic společného. Ani to, že vztahy na dálku nefungují, když se rozešli.

Sevřel struhadlo natolik, až mu zbělaly klouby na prstech. Raději proto všechny tyhle myšlenky znovu zavřel do té malé krabičky, schované v nejhlubší části mozku, aby je mohl ignorovat.

Vrátil se ke strouhání.

„Něco se děje a my tomu ani z poloviny nerozumíme. Kaniyar chtěla, abych si ho na pár dní vzal k sobě, a věřím jejímu úsudku. A věřím i tobě, takže tě žádám, abys pro mě udělal tuhle věc. Dobře?“

Ozvalo se dlouhé ticho, přerušené Seanovým povzdechem.

„Dobře. Ale dlužíš mi.“

„Napiš mi to na dřevo.“

„To si, sakra, piš, že jo.“

John se zašklebil.

„K čemu jsou nejlepší přátelé?“ zavěsil dřív, než si Sean vymyslí nějakou výmluvu, a vrátil se k snídani pro upírskou posedlost ve sprše.

„Uvolni se – nejedná se o výslech,“ řekl Starkweather, když Caleba vedl nahoru po schodech do své kanceláře.

Caleb musel připustit, že se k němu agent doposud nezachoval špatně. Ve skutečnosti právě naopak. Po velkolepé snídani sestávající z palačinek a omelet ho Starkweather nechal ulehnout do měkké postele v pokoji pro hosty. Když se probudil, hned před dveřmi čekala taška obsahující několik zcela nových džín, triček, ponožek a spodků.

Dostal najíst, nechal ho vyspat, umýt, dostal věci, které sice nebyly po jeho, ale přinejmenším nebyly ošklivé nebo nepohodlné. A přestože Caleb neměl sklon věřit SPECTRu, musel připustit, že tohle bylo rozhodně lepší, než kdyby ho zavřeli někam do cely.

Sice nemohl říct, že to všechno bylo úplně skvělé, ale zase to nebylo až tak špatné.

Navíc Gray po incidentu ve sprše ztichl, ale teď chtěl Starkweather bodnout do vosího hnízda. Nebo spíš, probudit spícího tygra.

Agent se převlékl do džínů, které zvýraznily jeho zadek. Široká ramena napínala tmavé, černé triko. Byl zatraceně sexy.

Ne, ne, nebyl. A i kdyby byl, na tom nezáleželo, protože Starkweather byl Spec.

„Tak jo, uvolním se,“ řekl Caleb, „slibuješ, že budeš něžný? Je to můj první výslech.“

„Jasná věc. Biče a řetězy si nechám na příště.“

Calebův penis navzdory všemu pod novými džínami mírně ztvrdl. Skóre jedna nula pro agenta.

Vešel do kanceláře a doufal, že si toho Starkweather nevšiml. Místnosti dominoval velký dřevěný stůl, počítač a tiskárna. Diplomy visely na zdi nad nízkou knihovnou.

Caleb přišel blíž, aby si přečetl ozdobný text.

„Moje pověřovací listiny,“ řekl Starkweather, a ačkoli to řekl lehce, nezakryl stopu pýchy.

„Low-Country State School pro Paranormály. Ministerstvo spravedlnosti Spojených států, Akademie strategických paranormálních entit. Několik dalších kurzů a studií.“

„Sakra, kámo. Ty jsi takový malý šprtík, co?“

Když Starkweather neodpověděl, Caleb se otočil a přemýšlel, jestli konečně zašel příliš daleko. Agent se opřel jedním bokem o stůl a paže složil na hrudi s podivně smutným výrazem ve tváři.

„Můžu ti vyprávět příběh?“ zeptal se.

„Můžu tě zastavit?“ vypálil Caleb bez přemýšlení.

Mírný úsměv odlehčil Starkweatherovu staženou tvář, ale jen trochu.

„Teoreticky. Mohl by sis zakrýt rukama uši a začít křičet, což by mi ale nezabránilo v tom, abych ti to řekl, ale mohlo by ti to zabránit v poslouchání.“

„To nezní moc důstojně. Pokračuj.“

„Bylo mi patnáct, když jsem zjistil, že jsem paranormál,“ řekl Starkweather.

Jeho modré oči – zatraceně, proč musely být tak modré? – se zaměřily na něco vzdáleného, co viděl jen on.

„Moji rodiče mě poslali na léčení.“

„Oni… co? Léčení? Za to, že jsi paranormál? Co se, sakra, mělo léčit?“

„Věřili, že kdybych se dost modlil, litoval toho, ďábel by mě opustil a já bych byl zase normální. V zařízení pak došlo k… nehodě, která vedla k vyšetřování. Místo bylo uzavřeno.“

„Co se ti stalo potom?“

„Měl jsem štěstí. Moji rodiče šli do vězení a já jsem skončil ve škole pro paranormály. Měl jsem bezpečné místo pro život, terapii, vzdělání… a lidi, kteří mi věřili. Lidi, kteří se na mě nedívali, jako bych byl postižený. Poprvé jsem si uvědomil, že být paranormálem je dobrá věc. Mohl jsem se svým životem něco udělat. Jakmile jsem promoval, bylo pro mě přirozené jít na Akademii SPECTRu,“ jeho rty se smutně zkroutily, „nakonec mi to zachránilo život.“