Máme tu další články, do naší rubriky. Předem se omlouvám, že to tak dlouho trvalo, poněkud jsem na to totiž pozapomněla. Jako první tu máme článek od Is o dvou, asi nejnámějších, klanech, se kterými se můžete setkat v hodně anime. Jaká je jejich historie? Jaká je jejich minulost? Je jejich nevraživost skutečně taková, jako vidíme v anime? A co tomu předcházelo? To vše a mnohem více se dozvíte v tomhle článku…
KLANY KOGA A IGA
Období vlád dynastie Kamakura (1195 až 1333) bývá často označováno za zlatý věk nindžucu. Největší centra byla na jihu centrálního ostrova Honšú. Zde žily také dvě nejsilnější rodiny Koga a Iga. Provincie Iga (japonsky: 伊賀国; Iga no kuni), rovněž nazývaná Išú (伊州), byla stará japonská provincie rozkládající se na místě západní části dnešní prefektury Mie na ostrově Honšú. Iga sousedila s provinciemi Ise, Jamaširo, Jamato a Ómi. Iga byla proslulá svými klany nindžů, jejichž nejslavnějším představitelem byl Hattori Hanzó.
Jak to však bylo s klany Iga a Koga? Přestože se lišily organizací i zaměřením, navzdory různým příběhům nebyli nepřáteli. Spíše naopak. Často podnikaly společné mise a vyměňovaly si informace.
Iga se sestávala z klanů Moči, Hattori a Fudžibajaši (a další menší). Koga sdružovala 53 rodin včetně Močinuki, Ukai, Nakai a dalších. Hornatý terén a špatné silnice v oblasti klanu Iga byly ideálním místem pro výcvik žoldáků. Iga a Koga měly každý svůj specializovaný výcvik a svou představu o tom, co by měl ninja umět. Název nindža pochází z japonského nindžucu – umění být neviditelným. Seznam různých dovedností je dlouhý, přesto však lze určit pět odborných oblastí, ve kterých se nindžové bez ohledu na původ zdokonalovali:
1. Umění neozbrojeného boje na všech formách, umění pádu, překonávání překážek a bezhlučného přemisťování a skrývání se.
2. Techniky ozbrojeného boje mečem, kopím, a také schopnost využít jakýkoliv předmět pro zvládnutí bojové situace.
3. Umění použití ohně a třaskaviny, výroba jedů, léčiv a omamných látek.
4. Umění převleků, improvizací, změny identity, schopnost odhadů nedostatků a slabostí protivníkovy osobnosti, znalost nářečí, jazyků i tradic.
5. Schopnost kontroly nad sebou samým a dovednost praktikovat umění taktické činnosti a strategie.
Také struktura hodností byla jiná v klanu Iga a jiná v klanu Koga. U klanu Iga stál na vrcholu džónin, který byl hlavou rodiny a vrchní velitel, zpravidla nejzkušenější člověk, který zprostředkoval kontakty s osobou, pro niž pracovali. Funkce vrchního velitele byla dědičná, většinou byl nástupcem nejschopnější syn džónina. Mezi článkem mezi řádovými bojovníky a džóninem byli čúninové, což byli organizátoři a prostředníci ve smyslu udělování úkolů řádovým geninům. Ti byli vykonavači a měli za úkol bezchybné provedení akce. Zpravidla řádoví agenti neznali identitu džónina, čímž bylo zajištěno, že nedojede k prozrazení. Existovaly i ženy agentky, které se nazývaly kunoiči a byly využívány pro některé speciální úkoly a výchovu mladých nindžů. Každý nindža se musel podrobit speciální výchově a výcviku.
Koga naopak měla větší sociální mobilitu. Stručně řečeno, členové přicházeli a odcházeli. Hlavním důvodem bylo umístění oblasti Koga. Nacházela se blíže oblasti Kjóta a Ómi, centra obchodu a politiky té doby. Mnoho lidí se chtělo do klanu Koga dostat jen proto, aby si vybudovali jméno nebo získali slávu a kontakty.
Starověký systém Koga Nindžucu má počátek pravděpodobně v Tengjó éře (938 – 946 n. l.) v oblasti jihozápadně od provincie Ómi, kdy Moizuki Saburo Kaneie, třetí syn Suwa Saemon Minamoto Šigejori triumfoval v boji nad Taira no Masakado, který vedl povstání ve jménu Taira klanu. Díky jeho statečnosti a hrdinství v boji, Kaniei získal část Ómi provincie od japonské císařské rodiny a změnil si jméno na Koga Oni no Kami Kaneie. Jeho syn, Ieičika studoval umění Gendžucu z jamabuši Tacumaki Hoši.
Formální výcvik nindži v tajných bojových uměních začínal téměř od kolébky. Od malička se děti v rodinách nindžů učily soustavně si uvědomovat, co se kolem nich děje. Postupně, jak rostly, vzdělávaly se v tajemstvích a specializacích svého klanu. Přibližně od pěti let věku dostávaly jejich hry vážnější ráz. Využívala se při nich jednoduchá tréninková cvičení. Děti se rovněž podrobovaly zkouškám, aby se zjistilo, zda mají nějaké osobité schopnosti. Pokud je měly, dostalo se jim speciální vzdělání, jenž se zaměřovalo na rozvíjení jejich vrozeného talentu. Dále pak děti hrály různé hry, zaměřené na rozvíjení rovnováhy a pohyblivosti. Běhaly po šikmých deskách, skákaly přes nízké keříky. Aby se naučili sebedisciplíně a dokázaly snášet bolest, visely celé hodiny ve větvích stromů. Životně důležitá součást jejich výchovy byla i masáž, jež sloužila k udržování svalů, kostí a kloubů. Pokud by později v životě při plnění jejich poslání někdo zajal a svázal, dokázaly by se vyvléci a uniknout.
Nindžové měli silný smysl pro povinnost a pro případné sebeobětování se ve prospěch misí a klanů. Odmítnutí příkazu bylo trestáno vyloučením z vesnice.
Zbraně a nástroje
Ašiko – lezecká pomůcka Ašiko- lezecká pomůcka Šikomizue – meč v holi
Manriki. Tecu biši – kovoví ježci Kaginawa – vrhací kotva s lanem ke šplhání
Bo šuriken – vrhací šipky Bo šuriken – vrhací šipky Kusarigama – srp na rýži se závažím na řetězu
Manriki. Kusari katabira. Čigiriki.
Legendy připisují nindžům až nadpřirozené schopnosti: rychlost převyšující sledovací schopnost oka, schopnost ukrást naprosto cokoliv (například nošené spodní prádlo) bez povšimnutí okradeného, prorážení zdí rukou (i když v případě tenkých dřevěných zdí mohlo jít o skutečnou schopnost), rovnováhu umožňující nejen běžet po provaze (nataženém mezi budovami) a stát na meči, ale také se odrážet od stěn budov, neuvěřitelně dlouhé skoky připomínající létání, někdy i optickou neviditelnost (viz technika skrývání), opět optická chůze či běh po vodě (ve vodě jsou zapíchnuty kůly, na které si nindžové stoupli, a vypadalo to jako chůze po vodě), také někdy ovládání živlů (ohnivé bomby, skrývání v zemi…) a techniky využívající tok čakry.
Patrně největší fikcí je nošení černého oblečení. Nindžové nosili obleky různé barvy, podle prostředí ve kterém zrovna operovali (bílé ve sněhu, hnědé či tmavě zelené v lesích). Černé oblečení nosili velice spoře.
Nindžové byli vybaveni mnoha skrytými zbraněmi a nástroji. Za legendami o létání patrně stojí používání něčeho jako moderní rogalo. Používali rovněž jedy. Zbraně byly jen účelové, nedbali na krásu a propracovanost. Většinou měla jedna zbraň až 5 funkcí. Byli také vycvičeni v zacházení s ohněm, používali primitivní granáty a zápalné bomby.
Nindžové podle legend používaly 4 druhy technik:
taidžucu – umění boje rukama nebo zbraní,
nindžucu – umění provádějící schopnosti založené na základním elementu, např. ohni,
gendžucu – umění iluze a zkreslení reality,
dokudžucu – umění jedu.
Tradují se příběhy o tom, že nindžové vznikli z tajuplných a hrůzostrašných démonů (tengů), kteří byli schopni ovládnout myšlení lidí, přizpůsobovat si fyzikální zákony a praktikovat černou magii.
Pravděpodobnější 😀 verzí však je, že pocházeli z horských bojovníků (jamabuši), kteří byli později ovlivněni uměním čínských přistěhovalců a zběhů. Někteří mniši a asketové se usadili v lesích a jeskyních, kde dále rozvíjeli svoje umění, a tak docházelo k míšení čínského umění s učením japonských bojovníků (jamabuši). Kdy bylo umění uvedeno na svět, nebo kdo je jeho hlavním učitelem, nelze jednoznačně říci. Mluví se však o tom, že prvním učitelem původních rodin nindžů byli právě čínští mniši jako Kosumikage, Kai a Gamou a jejich žáci.
Z historických pramenů je o špionáži poprvé výrazně slyšet až v šestém století, kdy princ Šótoku Taiši (574 – 622 n. l.) začal, ovlivněn čínskými vojenskými klasiky, využívat jisté špionážní agenty pro vlastní potřebu. Protože se o jejich dovednostech začalo hovořit ve všech kruzích, začali je brzy využívat další šlechtici.
Po smrti prince Šótoku, roku 622 n. l., se politické a náboženské frakce angažovaly v krvavém boji o moc. Šlo o to, zda se státním náboženstvím stane buddhismus nebo šintoismus. Zemi zavládl nesmírný chaos. Trpěla politicky i ekonomicky. Situace se začala zklidňovat, když se objevil jeden z mnichů žijící v horách – jamabuši En no Gjodža, a pokusil se znovu nastolit pořádek. Využil k tomu nový způsob propagace buddhismu. Tato nová náboženská kampaň si získala velkou podporu lidu, proto se aristokraté a privilegovaní dvořané začali obávat, že by se En no Gjodža mohl dostat k moci. Rozhodli se s jamabuši zúčtovat. Zaútočili a zahnali jeho žáky do hor. Jamabušiové byli nuceni bojovat proti velké přesile. Využili poznatky z rukopisů horských poustevníků (jednalo se podstatě o ideje o vedení války Sün-ć) a pomocí lsti, strachu, partyzánské taktiky a šikovného manévrování se jim podařilo porazit jednotky monarchie, jež musely spěšně ustoupit do hlavního města. V následujících staletích pak mohly klany nindžů pobývat ve svých horských pevnostech a žít vlastním životem v souladu s přírodou a vesmírem.
Až do 12. století bylo o vzbouřeneckých horských mniších slyšet jen málo. Mezitím ústřední vláda velmi zeslábla a aristokracie se rozdrobila do klik, jež mezi sebou bojovaly o moc. Neustálé konflikty mezi pány země a náboženskými vůdci, zápasícími o nadvládu, poskytovaly dokonalé pozadí pro práci špionů a úkladných vrahů, kteří byli používání k odstraňování politických protivníků.
Nindžové se, díky svým nechvalně známým schopnostem, nakonec ukázali být správnými lidmi ve správném čase a na správném místě. Znesváření šlechtici je najímali k vyrovnávání svých účtů. Toto období se rovněž neslavně proslavilo vojenskou diktaturou, šógunátem a velkým vzestupem moci samurajů, jejichž kultura vycházela z principů Zenu.
Do 14. století se nindžové stali významnou a vlivnou politickou silou, která už nebyla ochotna skrývat se v pustých horách. Jejich úskočnost neznala hranic, neměli strach před ničím a před nikým, dokonce i nejbližší císařovi poradci se obávali o životy. Nikdo si nebyl jistý svým životem před těmito démony, jež se vynořovali z temnoty a zabíjeli dříve, než si člověk stačil uvědomit, co se vlastně děje. Ninjové získali pověst bojovníků, kteří nikdy neminou svůj cíl. Selhání nebo neúspěch nepřicházely v úvahu. Vybraná oběť nikdy neunikla svému osudu. V té době nindžové hromadně opouštěli své horské pevnosti, aby vraždili příslušníky opoziční šlechty. Daimjové, jak se příslušníci této nižší šlechty nazývali, pro ně byli snadnou kořistí. Hrozilo nebezpečí, že se nindžové zcela vymknou z kontroly, své pohledy dokonce upírali i na hlavní město.
V roce 1579 Nobunaga vyslal proti nindžům z provincie Iga obrovskou armádu samurajů, vedenou jeho synem. Nindžové však uštědřili útočníkům pořádnou porážku. Od dva roky později – roku 1581, se Nobunaga rozhodl pro odvetu a vyslal proti nindžům výrazně početnější armádu. Tentokrát ji ale vedl sám. Armáda zvítězila a členové mocného klanu Iga byli vyvražděni. Samurajové neušetřili ani ženy a děti. Nindžové, kteří přežili a unikli před masakrem do hor, přestože byli císařským výnosem postaveni mimo zákon, začali znovu vytvářet skupiny, jež později pokračovaly ve výcviku. Nobunaga se ale ze svého vítězství dlouho netěšil – po necelém roce byl zavražděn v oblasti Honnidži.
Nobunagův nástupce, Iejasu Tokugawa, byl nucen vydat se na zámek Okazaki, kde měl převzít velení nad vojenskými silami. Cesta však vedla nebezpečnou oblastí, a tak se rozhodl pro jinou, ovšem stejně riskantní trasu. Dohodl se s vůdcem nindžů, jímž byl Hanzó Hattori, a ten mu zaručil volný průchod na zámek Okazaki přes nebezpečnou horskou oblast Iga – srdce území obývaného nindži. Klany nindžů tuto dohodu považovaly za záruku stabilnějších vztahů s vládnoucí mocí. Iejasu s jejich pomocí cestu bezpečně překonal a roku 1603 se stal šógunem, celého Japonska.
Šógunát Tokugawa přinesl zemi následujících 250 let mír a občanský pořádek. Nindžové nebyli už tolik potřební. Moudrý Iejasu však na Hanzó Hattoriho a jeho rodinu nezapomněl a najímal si je na svou ochranu i na ochranu šógunátu. Hanzó Hattori ze svých nindžů zorganizoval tajnou službu a důmyslnou síť špionů. Tak mohl šóguna varovat před jakýkoli politickým nesouhlasem dříve, než se z něj mohla vyvinou skutečná hrozba. Nindžové, vyslaní v pravou chvíli na správné místo, dokázali šógunát rychle zbavit politických odpůrců. Hanzó žil poslední léta svého života jako mnich a jeho pozůstatky nyní leží v Sainendži, spolu s jeho oblíbeným kopím a obřadní bojovou helmou.
Během dvou dalších století se role, kdysi tak obávaných nindžů, zredukovaly na působení ve strážní službě. Jejich tajné umění a schopnosti postupně upadaly. Ovšem zdaleka ne všechny rodiny se po nástupu šógunátu Tokugawa rozpadly. Některé z nich zůstaly i nadále v horách, zahaleny rouškou tajemství. Ukrývaly se v pevnostech na strmých útesech a zachovávaly své tradiční zvyky. Přestože nindžové žili v izolaci, udržovali si důmyslnou špionážní síť, která jim umožňovala držet krok s vědeckým a technickým pokrokem.
V dnešní době žije v Japonsku jen málo pravých nindžů. Jediným skutečným mistrem, jenž stále ještě vyučuje toto starodávné umění, je Masaaki Hacumi, třicátý čtvrtý velemistr stylu Togakure-rjú.
A něco navíc…
Známým nindžou byl i Išikava Goemon, psanec, který kradl bohatým a dával chudým, tak trochu japonská verze Robina Hooda. Podle legendy byl původně genin v klanu Iga, než se z něj stal uprchlý nindža – nukenin. Stal se vůdcem banditů v Knassai. Údajně byl chycen při pokusu o atentát na Tojomiho Hidejošiho. Veřejně byl uvařen za živa. (pozn od Peg.: Goemona můžete znát z anime Lupin Sansei).
V nejstarší japonské dochované kronice Kodžiki najdeme příběh o princi Jamatovi, který využil převleku za ženu. V kronice je zmínka o tom, jak byl princ Jamato vypovězen svým otcem za vraždu svého bratra. Otec mu přikázal, aby vynaložil svou energii na potlačení odbojných kmenových náčelníků na Kyushu, velkém jižním ostrově. Když Jamato dorazil do hlavního stanu vzbouřenců, zjistil, že zde právě probíhá příprava k oslavám dokončení stavby náčelníkova obydlí. Poté, co veselí začalo, si Jamato rozpustil dlouhé vlasy a sčesal si je přes ramena. Pak se oděl do haleny a sukně s mečem, tento oděv získal od své tety, hlavní kněžky velké svatyně v Ise. Takto převlečen za dívku se připojil k oslavám. Dva náčelníci vzbouřenců, kteří byli bratry, byli přitahováni nově příchozí a pozvali „ji“, aby se posadila mezi ně. Když oslavy vrcholily, Jamato vytáhl meč a probodl staršího z nich. Mladší z místnosti v hrůze uprchl. Jamato ho pronásledoval a vbodnul mu meč do zad. Před svou smrtí požádal mladší bratr cizince, aby mu prozradil své jméno, na což vzápětí reagoval tak, že ho nazval Jamato Takeru (Jamato statečný) v obdivu nad jeho výkonem. V tomto příběhu princ Jamato využil strategie převleku, která byla vždy přisuzována nindžům.
Ale co ženy skutečné? Kunoii tvořily důležitou část rodin a klanů historických nindžů. V souladu s pragmatickou tendencí nindžucu získat co nejefektivnější zbraně, byly trénovány ve způsobech boje, které byly co nejbližší jejich rysům a cílům. Taktika, psychologie boje, manipulace nepřítelovou myslí a velká vnímavost byly právě těmi oblastmi, které kunoiči dokonale ovládaly. Mohly použít svou vlastní ženskost k získání nepřítele, nebo ke snížení pozornosti stráží, které zapomínaly na možnost toho, že žena může být ničivým nepřítelem. Ženy byly ve feudálním Japonsku často podceňovány ve svých schopnostech, to usnadňovalo kunoiči jejich práci. Mohly snadno získat přístup do pevnosti jako žena pracující v domácnostech. Ženské vzdělání se vztahovalo spíše k využití zbraní na krátkou vzdálenost, než k velkým bitevním zbraním. Skryté nože, oslepovací prášky, drogy, škrticí pomůcky, výbušniny a vrhací ostří byly používány mnohem častěji než meč, tyč nebo kopí.
Byly také mnohem častěji využívány uvnitř nepřátelského ležení či panství. Kunoii se také mohla obvykle spolehnout na to, že protivník bude citlivý k jejím slabostem a to jí umožňovalo dostat se až do vzdálenosti nezbytné k akci. Slzy, podlézavost, sexualita a předstíraný strach to vše byly velmi efektivní zbraně.
Ve starých příbězích najdeme ženu jménem Čijome Moizuki (také známá jako Močizuki Čijodžo). Údajně založila jednu z nejširších sítí čistě ženské skupiny nindžů. Snad měla být ženskou agentkou z klanu školy Koga. Víme o ní, že byla ženou Moizukiho Moritakiho, bratra Moizukiho Nobumasy, který byl vůdcem samurajů z oblasti Šinano a zároveň pánem hradu Močizuki-džo. Nobumasa byl zabit v bitvě známé jako Nagašino no tatakai roku 1575. Nicméně, když byl za svého života Nobumasa zaměstnám nějakými vojenskými záležitostmi, tak se Čijome často starávala o feudálního pána jménem Takeda Šingen, který byl zároveň strýcem jejího muže. A právě Takeda Šingen byl tím, který dal Čijome úkol, aby rekrutovala ženy a vytvořila tajnou síť agentů kunoii. Takedův plán spočíval v tom získat dobře vycvičené ženské agenty, které by dokázaly fungovat jako podvratné živly ke sbírání informací a předávání tajných zpráv spojencům. Čijome byla k tomuto úkolu nejvhodnější kandidátkou, neboť pocházela z dlouhé tradice nindžů a měla kontakty i na další klany šinobi v oblastech Koga a Iga. Mezi nimi byly například klany či školy Maeda ryu, Kurokawa ryu, Akutagawa ryu, Taira ryu, a Negoro ryu. Čijome přijala úkol, vytvořila si ideální podmínky ve vesnici Nazu.
Rekrutovala dívky, které se vlivem okolností dostaly do špatných životních situací, například z řad prostitutek, žen bez domova, žen pronásledovaných zákonem, žebraček a mnohé byly i z řad sirotků, kterých bylo během období válčících států známého jako Sengoku džidai opravdu mnoho. Okolí, a i samy ženy, se domnívalo, že se jim snaží dávat novou životní příležitost, a vůbec si nepřipouštěly, že z nich cvičí nájemné žoldáky. Když některá z žen začala být nespokojená, Čijome jim vždy připomenula jejich předešlé „živobytí“. Dívky, které dokončily trénink, pak nastoupily jako miko, což byly dívky fungující v rámci šintoistických svatyní jako „pomocné“ kněžky, nebo také potulné „šamanky“. S takovým přestrojením se pak mohly volně pohybovat bez jakéhokoliv podezření. Musely také získat nutné náboženské vzdělání, aby dodaly svému přestrojení věrohodnost. Na rozdíl od mužů, kteří se museli naučit skrývání, tak měly ohromnou výhodu. Čijome trénovala své kunoii tak, aby využívaly svých nejsilnějších zbraní a největších slabin nepřítele, tím mohly snáze dosáhnout svých cílů. Další, co se kunoii učily, bylo využití běžných předmětů jako zbraní, takže ani ozbrojené nebudily žádné podezření. Časem se kunoii naučily používat i ostatní převleky, jako herečky, prostitutky nebo geiši. Díky tomu se mohly pohybovat volně po vesnicích, městech, hradech a chrámech a eventuálně se tak snadněji přiblížit ke svým cílům. Čijome se podařilo zřídit síť 200 – 300 agentek, které sloužily pod klanem Takeda. Takeda Šingen byl o všech jejich aktivitách pravidelně velmi dobře informován. Díky tomu byl vždycky jeden krok napřed před svými nepřáteli, až do své záhadné smrti roku 1573.
Jednou z používaných zbraní byly tzv. neko te kočičí drápy. Tato zbraň byla velmi nebezpečná. Jednalo se o kovové nehty, které byly přidělány na kožený pásek, který se nasazoval na konce prstů. Nejčastějším místem pro útok s touto zbraní byl obličej – hlavně oči, a pak krk nepřítele. Navíc mohly být tyto drápky napuštěny jedem, a tak napáchat velké škody na zraku nebo dokonce životu. Kunoii si osvojily techniky se zbraní kusari fundo, tedy s řetězem zakončeným na obou stranách kovovými závažími. Mezi technikami se zbraněmi bylo u kunoii velmi oblíbené užívání skrytých zbraní, jako například nože mezi květinami, prsten s ostny apod.
Použité zdroje:
http://bojovesporty.cz/styly/ninjutsu
http://extepmc.webnode.cz/ninjutsu/
http://www.budokan.estranky.cz/clanky/–ninjutsu–/co-je-nin-jutsu-a-historia-nin-jutsu.h
http://www.budonews.cz/kunoichi-zensti-ninjove-budonews_id-522
http://www.unmissablejapan.com/etcetera/ninja
http://www.ninjaencyclopedia.com/reality/ninja-organization.html
http://www.kocho-dojo.com/history/
http://historyshiddenmen.weebly.com/iga-ninja-and-other-ninja-clans.html
https://cs.wikipedia.org/wiki/Provincie_Iga
http://www.ninjutsusociety.net/id58.htm